TOMAS
Tom měl na starosti měchy, kterými vháněl vzduch do ohně, dokud se nerozhořel žlutým plamenem. Vedle něj bušil do podlouhlého kusu kovu jeho otec. Pracoval rychle. Plát si přidržoval kleštěmi. Při každém úderu létaly do všech stran jiskry.
„Připravený, Tome?“ zaburácel.
„Ano!“ zakřičel Tom.
Táta zanořil kov do ohně. Šlehajících plamenů si nevšímal. Plát ponechal uvnitř, dokud nezměkl a nezačal oranžově žhnout.
Poté ho vytáhl a znovu do něj začal bušit, dokud se neproměnil v meč.
Tom se v horku ztěžka nadechl.
„Připrav se!“ varoval ho otec. Poté pozvedl meč a ponořil ho hluboko do vody ve žlabu. Ozvalo se zuřivé SSSSSSSS! Místnost naplnila pára a voda bublala a prskala. Otec meč vytáhl a odložil ho na stojan vedle ohně.
„Tak,“ řekl a otřel si čelo, „necháme ho vychladnout a pak bude připravený k vyleštění.
Dobrá práce, synku.“
Tom se zakřenil. Tváře měl horké a paže ho bolely, ale v kovárně pomáhal moc rád. Miloval práci u výhně a to, jak táta dokázal z kusů šeredného kovu vytvořit nářadí, podkovy i čepele. Teď se táta zadíval na stojan s osmi připravenými meči a spokojeně přikývl.
„Čas na oběd.“
Táta připravoval jídlo a Tom mezitím chystal na stůl. Dodělali to přesně ve chvíli, kdy se máma vrátila z trhu.
„Ježkovy voči, koukněte se na sebe!“ zamračila se. „Od hlavy k patě jste od sazí, a přitom se ochomýtáte v mé milované kuchyni? Huš!“
„Promiň!“ omlouval se táta. Pak se otočil k synovi: „Tak pojď, čeká nás očista.“ Protáhl se kolem mámy, cestou jí
vlepil pořádnou pusu a zamazal jí sazemi tvář.
Máma vyprskla: „Alou ven! Ven, nebo budete jíst s prasaty!“
Se smíchem došli k pumpě, umyli se a pak se vrátili, aby se usadili ke stolu.
„Jak bylo na trhu?“ zeptal se táta a hladově se zahryzl do obřího krajíce chleba.
Máma si vzdychla. „Byl tam moc velký klid. Král Lothart znovu zvýšil daň z obi-
lí. Miluna Lišková tvrdí, že prý to je kvůli drakům, kteří zapalují pole.“
Táta zamručel. „Možná ale, že si chce pan král za ty peníze jen přistavit další věž k paláci.“
„Pšt,“ sykla máma a mrkla na Toma. „Takové řeči si nech pro sebe, Filipe.“
Táta po ní loupl pohledem, ale mlčel.
„A draci opravdu existují?“ vyzvídal Tom.
Táta si vzdychl. „Před dávnými časy tomu tak bylo,“ odpověděl. „Vyskytovali se po celém království a i tady v Rivenu.“
„Byli strašliví,“ řekla máma. „Ohromní! A chrlili oheň! Byla to divoká doba.“
„To ale bylo před mnoha staletími,“ prohlásil táta. „V Rivenu se neobjevil drak už víc jak tisíc let.“
Tom se zamračil. „Jestli ale nejsou žádní draci, tak proč vyrábíme drakobijné meče?“
„Král na tom trvá, kdyby se jednoho dne vrátili,“ pokrčil táta rameny. „Ovšem pro nás je to dobrá zpráva! Jinak jdou obchody mizerně. Zlato, které za tuhle zakázku dostaneme, nám umožní nakoupit zásoby jídla, co nám vydrží až do jara.“
Táta dojedl oběd.
„Tak se na to zase vrhneme, Tome. Kapitán Hlt si je chce vyzvednout už zítra.“
Žár v kovárně se zmírnil, ale po mrazivém zimním vzduchu venku tu i tak bylo neskutečné horko. Táta přinesl meče ze stojanu. Ještě neměly jílce a černé čepele lemovaly drsné okraje. Tom s otcem se pustili do práce.
Táta připevňoval jílce a Tom brousil čepele speciálním brusným kamenem, z nějž odletovaly jiskry. Přejížděl po drsných krajích mečů, dokud nebyly hladké a ostré. Kov měl v sobě zvláštní vzory, které vypadaly jako olejnaté spirály. Táta mu prozradil, že to je díky tajným
přísadám, které přimíchává do železa, aby se z nich nestaly jen meče, ale meče drakobijné, které dokáží proniknout i dračími šupinami.
Tom každý meč pečlivě uložil zpět do stojanu. Když se ale natáhl pro poslední, zrak mu padl do výhně – a zalapal po dechu!
Z plamenů na něj zírala tvář.
V ohni se vznášela podlouhlá tvář jako
temný, chvějivý stín. Nebyla lidská, byla delší a kostnatější s jakousi korunkou na temeni. A oči jako dva ohnivé kruhy.
Tom na ni zíral jako ve snu. Ty oči žhnuly! Ústa se otevřela a ukázaly se řady ostrých, děsivých zubů.
„Tomassssi,“ zasyčelo to.
Tomovi spadla brada.
„Buď připravený, Tomassssi…“
„Tomasi! Tome, co to děláš?“
Chlapec zamrkal a vzhlédl. Táta se na něj mračil.
„Jsi v pořádku, synku?“
„Já–já myslel jsem…“ Tom se zahleděl do ohnivé výhně, ale nic v ní nebylo.
