1. Sportovní šance 9
2. Hledání cesty 24
3. Pilování špičkové formy 39
4. Odstartováno! 57
5. Sáhnout si na úplné dno 77
6. „Jdeš s námi?“ 97
7. Ať to stojí cokoli 117
8. Plavat jako o život 134
9. Švédské psí kusy 150
10. Voříšek
11. Nový domov, staré rány 185
12. Cena za svobodu 203
13. Akutní úzkost z odloučení 224
14. Konečně doma 239
15. Cílová rovinka 257
Epilog: Arthurova nadace
Poděkování za obrazovou přílohu
„Lidé, kteří se věnují extrémním závodům, nejsou normální.“
Örnsköldsvik, listopad 2015
Je půl dvanácté večer a já se teprve pouštím do čtení mailů, které se mi nahromadily ve schránce. Už za pár dní vyrazíme na Adventure Racing World Championship v Brazílii, což je největší akce roku. Je nutné zařídit stovku věcí a můj stůl je zaplněný seznamy toho, co si musím vzít s sebou a co ještě potřebuju udělat, než s týmem na tyto závody vyrazím.
Venku hučí vítr a začalo pršet, ale v naší pracovně v patře je teplo. Je tu příjemně a útulně a je tu malinko cítit mokrý pes. Nohy mě ani zdaleka nezebou, ale i kdyby ano, stačilo by je posunout jen o pár centimetrů dál a byly by pohodlně a bezpečně uvelebené pod povědomým huňatým tělem.
Arthur napůl spí, zatímco leží pod stolem s levou tlapkou nastavenou v dokonale příjemné arthurovské pozici. Stačí na chvíli zavřít oči, ať jsem kdekoli, a hned si ho představím v téhle jeho oblíbené pozici. Jeho dlouhé tělo zlehka oddechuje, zatímco jeho lví hlava je v očekávání natočená ke mně a jedna přední tlapka je zasunutá pod trup, jako by si ji schovával na později. Nemusím se ani dívat pod stůl, abych věděl, co dělá. Z jeho popotahování a spokojeného oddechování poznám, že si udělal pohodlí, zatímco já musím pracovat.
Helena a děti spí dole. Je to vzácný okamžik, kdy je doma úplné ticho, protože většinu času je tu rušno a živo. Dvouletá Philippa je dokonalá a rozkošná a udělal bych pro ni cokoli na světě, ale její touha po nevšedních dobrodružstvích a nových věcech, s nimiž by si mohla hrát, občas znamená, že probudí i svého bratříčka. Thorovi jsou teprve tři měsíce, takže nemůžete očekávat, že ví, kdy si má hrát a kdy spát. Většinou se chová naprosto vzorně: jí, spí, jí, spí – a to je asi tak všechno. Ale taky dokáže být trochu hlučný. Když máte v domě dvě děti do tří let, asi se dá čekat, že tam bude hlučno a trochu nepořádek.
Ale někdo i uprostřed toho všeho dokáže zachovat naprostý klid. Když se podívám pod stůl, abych ho zkontroloval, Arthur na mně spočine svým důvěřivým pohledem, který se mi nikdy neomrzí. Podrbu ho na hlavě, těsně za uchem. Je skoro celý sytě zlatavý, ale jeho uši – díky unikátní směsici psích genů, které Arthura tvoří – mají jemně naoranžovělý odstín. Miluju jeho uši a miluju to, jak mu plandají, když běhá divoce po kopcích.
Teď ale neběhá, jen spokojeně spí. Uklidněn vědomím, že jsem bezpečně v jeho dohledu, si pokládá hlavu zpátky na tlapku a zavírá oči. Zatímco dokončuju přípravy na letošní šampionát, musím se na Arthura dívat s trochou úžasu. Loni touto dobou jsem ještě ani netušil, že vůbec existuje. Natož že se stane velkou součástí mě i mojí rodiny. Zamyslel jsem se nad tím, jak je výjimečné, že jsme tu teď spolu, navzdory tomu, že všechno stálo proti nám…
Örnsköldsvik, 1993
„Ne, ty ne, Mikaeli. Končíš. Nejsi dost dobrý.“
Zarazil jsem se uprostřed zavazování hokejových bruslí a podíval se zděšeně na trenéra. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ pokračoval. „Ale nenechám tě hrát. Doporučuju ti, aby sis sbalil věci a rozloučil se.“
Otočil se, vyšel ze šatny a zamířil na led promluvit se zbytkem třídy. Tři z nich vzal na hřiště a začal jim ukazovat novou tréninkovou sestavu. Rychle se vypařil a zřejmě mu vůbec nedošlo, jakou ránu mi právě zasadil.
Měl jsem pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena. Nejsem… v… týmu. Bylo mi sedmnáct a být v hokejovém týmu bylo vše, co jsem kdy chtěl, k čemu jsem směřoval a na co jsem posledních pět let trénoval. Nevynechal jsem jediný trénink. Dělal jsem všechno, co se po mně chtělo. Dělal jsem maximum, trénoval i mimo sezonu a během dnů odpočinku. Dal jsem do toho veškerou svoji energii, úplně všechno.
Ta jeho slova „nejsi dost dobrý“ jako by se rozléhala arénou. Shýbl jsem se, abych dal výstroj zpátky do tašky a nikdo přitom neviděl, jak se u toho tvářím. Když jsem si všechno sbalil, podíval jsem se na své spolužáky. Tehdy jsem to nevěděl, ale mělo trvat více než dvacet let, než se do téhle šatny znovu podívám.
Šli na trénink a zdálo se, že je to pro ně den jako každý jiný. Nikdo si neuvědomil, že v Mikaelovi Lindnordovi právě něco umřelo.
Pro každého, kdo se narodil v Örnsköldsviku v severním Švédsku, byl lední hokej takový svatý grál toho, čeho jste mohli dosáhnout. Vlastně to byl svatý grál, ať jste se narodili kdekoli ve Švédsku. Naše země je v tomto ohledu dost zvláštní: můžete být průměrní v čemkoli, to je v pořádku, protože být průměrný je fajn. Ale pokud byste v něčem měli vážně excelovat, pak je to hokej. Tenhle sport víc než kterýkoli jiný – i víc než fotbal, orientační běh nebo lyžování – budí respekt.
Už když jsem byl malý kluk, dal jsem do tohoto sportu srdce i duši. Nemám přirozené nadání, ale vždycky jsem měl rád sporty a byl velice soutěživý.
Před lety, když mi bylo asi deset, jsem byl ve škole na volejbalovém tréninku. Byl to jen trénink a na skóre tak nezáleželo, ale když trenér zahlásil aut, protože míč podle něj bouchl do stropu, taky jsem bouchl. Byl jsem si jistý, že míč je pořád ve hře, a nehodlal přijmout jeho rozhodnutí. Muselo být náročné mě v té době učit, ale já byl jednoduše odhodlaný vyhrát. I když to byl jen trénink.
Myslím, že trenéři poznali moje odhodlání i snahu, ale prostě jen neviděli dost dovedností.
Vzpomínám si, jak jsem ten den šel domů a dumal, jak rodičům řeknu, že už nejsem v týmu. Věděli, jak moc to pro mě znamená. Moje matka mě posledních
dvanáct let neustále vozila na nekonečné hokejové tréninky a další sportovní akce. Musela se nudit, když na mě celé ty roky čekala v autě, než mi skončí trénink, ale nikdy mi to nevyčetla. Jednou zůstala čekat o dost déle než ostatní matky. Ztratil jsem se během orientačního závodu a byl jsem hodně pozadu za ostatními. Přesto jsem si dal záležet, abych pečlivě prošel všechny kontroly a získal všechna razítka. Řekli, že mám dokončit celou trasu, tak jsem ji dokončil. Takhle zpětně vidím, že jsem nikdy nehodlal nic vzdát.
Můj táta byl u armády a pracoval pro Organizaci spojených národů. Tehdy jsem jeho práci nechápal – a on o ní stejně nikdy nemluvil. Věděl jsem jen to, že je důležitá a časově náročná.
Taky to znamenalo, že měl možnost pracovat rok v zahraničí. Nemusel, ale chtěl. A tak jsme byli všichni – mí rodiče, já ve svých dvanácti a moje sedmiletá sestra – vytrženi ze svých životů ve Švédsku a vydali se žít na druhý konec světa. Prvního půl roku jsme žili v Damašku a dalšího půl roku v Káhiře.
Teď jsem rád, že jsem strávil rok v cizině, a to navíc na tak děsivě neznámých místech. Jak už to bývá s takovými ne moc příjemnými životními zkušenostmi, když se teď za nimi ohlédnu, zjišťuju, že jsem se díky nim něco naučil a že mi pomohly lépe chápat svět.
Tehdy jsem to tak ale vůbec neviděl. A co se týče toho, co jsem se naučil ve škole, bylo toho vzácně málo. Musel jsem v Damašku chodit do pákistánské školy, kde byli suroví učitelé. Všechny předměty se vyučovaly v angličtině, kterou jsem tehdy ještě moc dobře neuměl. Nejslabší jsem byl v matematice (vlastně jsem byl dost průměrný ve všech přírodních vědách a ve všem, co se týkalo čísel), tak si asi umíte představit, jak těžké bylo pro švédského chlapce učit se matematiku v angličtině. Někdy jsme dostali za úkol naučit se přes noc násobky. A když jsem je druhý den neuměl, což bylo skoro pokaždé, dostal jsem výprask. Máma mi s úkoly pomáhala, ale i tak jsem pak na hodině dostával další a další otázky a téměř vždycky mě vytahali za uši za to, že něco neumím. Pevně je chytli a tahali za ně silně dopředu. Divím se, že nemám obrovské uši nebo že nejsou nějak nezvykle protáhlé.
Byla to moc těžká doba. Ve škole mě bili a mně se navíc zoufale stýskalo po Švédsku. Moc mi chyběla moje rodná zem i všichni mí kamarádi. Táta ale nakonec do té školy šel a řekl těm ředitelkám, což byly dvě hrozivé ženské, že je nepřípustné, aby bily švédského příslušníka, přestože je ještě malý. Potom to bití přestalo, ale byl jsem i tak po celém dni ve škole unavený a ještě jsem si před večerkou musel udělat domácí úkoly. Byly to jen neustálé tresty – a o tom by škola být neměla. Vzpomínky na tu školu mě straší doteď, i po těch třiceti letech.
Ale ten půlrok v Damašku a následný půlrok v Káhiře mě naučily něco o tom, jak spolu žijí jiní lidé, nebo jak by spolu měli žít. Už jen pozorování toho, jak si musí na společné soužití zvyknout lidé z různých kultur, bylo velmi cennou lekcí. A vzhledem ke svým potížím učit se něco v cizím jazyce budu asi vždy soucítit s těmi, kdo přijdou do cizí země a najednou se od nich očekává, že budou všechno zvládat v tom novém, jim zcela neznámém jazyce.
Krátce po našem návratu do Švédska jsme se přestěhovali do Örnsköldsviku, kde žijeme dodnes. Je to úžasný kout světa, kde se dá lyžovat, chodit na túry, jezdit na kole, plavat a hrát různé sporty – to vše jen pár minut od domova.
Örnsköldsvik leží v srdci krásného souostroví a tato oblast se nazývá Höga Kusten – Vysoké pobřeží. Kombinace strmých kopců, ostrůvků a lesů utváří velkolepou krajinu, která vypadá krásně v kteroukoli roční dobu. A zdejší stezky patří k těm nejúžasnějším na světě.
Během mého dospívání, když jsem zrovna nehrál hokej, jsem jezdil na kole, lyžoval – jako děti jsme si o prázdninách užili skvělé lyžovačky – nebo bruslil. Bruslil jsem rád, i když mi to mnoho let dělalo určité problémy. Měl jsem totiž brusle, které mi moc dobře neseděly, a pokaždé mě z nich hrozně bolely nohy. Když
jsem se rozhlédl kolem, zdálo se, že ostatní takové problémy s bruslemi nemají. Myslel jsem, že všechny musí z bruslí bolet nohy tak jako mě, a nechápal jsem, proč to nedávají vůbec najevo. Až o pár let později jsem si pořídil brusle, které mi padly, a uvědomil si ten rozdíl. A teď, ve svých devětatřiceti letech, bruslím lépe, než když jsem byl mladší a trénoval pět až šest hodin týdně. V létě jsem taky hrál fotbal, ale jen tak pro zábavu. Věděl jsem, že nemám předpoklady pro to, abych v tomhle sportu uspěl.
A přesně to léto, kdy jsem se nedostal do hokejového týmu, jsem učinil objev, který mé zklamání zmírnil. Potkal jsem Helenu.
Bylo to v létě roku 1993. Už jsme měli po zkouškách, mohli se volně potulovat venku, být vzhůru dlouho do noci a občas si potají dát i trochu alkoholu, když se rodiče nedívali. Chodil jsem s jednou dívkou na střední už od svých patnácti let, takže jsme spolu byli skoro tři roky. Jako většina mých kamarádů jsem se považoval už za hodně dospělého, ale když se teď ohlédnu za svým sedmnácti- nebo osmnáctiletým já, zas tak moudrý jsem ještě nebyl. Mít přítelkyni a dělat hodně sportů ještě neznamená, že jste skutečně zralí.
Pár z nás se rozhodlo oslavit začátek prázdnin návštěvou tanečního klubu v centru města. Věděli jsme, že tam budou lidé minimálně ze dvou dalších škol, tak jsme si říkali – hlavně ti z nás, kteří byli nezadaní –, že tam budou noví kluci a nové holky. A to by mohlo být fajn.
Byl tam hluk a tma, jak už to na takových místech
bývá, ale já si okamžitě všiml záblesku zlatavých vlasů na druhém konci místnosti. Když jsem se protlačil blíž, uviděl jsem tu božsky nádhernou holku. Vypadala chytře, vtipně a nádherně. Chvíli jsme si povídali – jak jen to v tom hluku bylo možné – a pak jsme se rozloučili. Zaregistroval jsem, že je mladší než já, bylo jí šestnáct a měla ráda sport, zejména jízdu na koni.
A nikoho neměla. Ale já měl, a tak jsem musel jít.
Ale nějak jsem ve svém srdci věděl, že tohle je to pravé a že se budu muset rozejít se svou přítelkyní, než se s tím rozhodnu něco udělat. Jakmile jsem měl tu těžkou část za sebou, následoval ještě náročnější úkol: získat Helenu. Když jsem se jí prvně zeptal, jestli bych se u ní nemohl stavit, řekla, že nemohl, protože je na týden na jezdeckém táboře.
Ale tím jsem se nenechal odradit. Poznal jsem, že je pro ni jezdectví moc důležité a že to nebyla jen výmluva. A všiml jsem si, že je trochu nervózní, což mě ještě víc ujistilo v přesvědčení, že mě chce vidět. Postupně jsme se začali poznávat a čím dál častěji se vídat. Samozřejmě v pauzách mezi jejím ježděním a mým hokejem.
Později mi řekla, že okamžitě poznala, že jsem „velmi výjimečný kluk“. O tom nic nevím, ale je rozhodně
úžasné, že si o mně i po těch letech společného života stále myslí, že jsem výjimečný.