9788024297941

Obsah

Úvod / 9

Rodný dům a rodné město / 11

Těžko na cvičišti, na venkově v ráji / 20

Růžkovy Lhotice. Nebe / 25

Škola. Disciplína. Všechno špatně / 30

V Plzni a v tanci / 42

I ty můj deníčku / 50

Pronásledovatelem sukní / 57

V Praze! Konečně / 70

Mezi mistry / 75

Kateřina. Jeho Kateřina. A děti / 85

Hudba. Nové pohyby / 98

Švédské city / 110

„Ztratil jsem nyní všechno“ / 128

Miluji. Nemohu si pomoci / 132

Domov. Rozhodnutí / 151

Pevná půda pod nohama. Hledání / 156

Nové manželství. Senzace / 163

Organizátorem hudebního života / 171

Braniboři. Opera revoluce / 183

„Znám jednu dívku…“ / 196

Prodanka v Rusku / 213

Dalibor. Nejtemnější výtvor / 219

Organizátorem hudebního života II / 234

Potíže s hospodařením / 240

Nové kontakty se skladateli / 245

Éra sborů / 248

Skladatel v soukromí i mezi lidmi / 254

Neskoná, překoná / 265

Skladatel pod palbou / 272

Dvě vdovy. Buržoazie na venku / 279

Já neslyším! / 288

Skládání po hluchotě / 298

Ti dva a Hubička / 304

Z jeho života / 319

Tajemství. Poslední kompromis / 324

Stařec ve společnosti / 333

Sympathy for the devil / 339

Nanebevzetí. Vlast / 344

Poslední skladby / 349

V cíli / 354

Užitečná literatura / 359

Jmenný rejstřík / 369

Jako dítě jsem vysloveně miloval popularizační monografie velkých osobností. Dodnes vděčně vzpomínám na četbu monografií Romaina Rolanda o  Beethovenovi, Händelovi, Michelangelovi, na fascinující portrét fiktivního skladatele Adriana Leverkühna v knize Thomase Manna Doktor Faustus, jehož negativně vylíčeným předobrazem byl především Arnold Schönberg, a zejména na Werfelův portrét Verdiho v dodnes fascinující knize Verdi — román opery. Již tehdy jsem dospěl k přesvědčení, že stejně jako malíři nemalují pouze pro jiné malíře a skladatelé neskládají pouze pro jiné skladatele, tak je možné, aby své náhledy na jejich život a dílo zachycovali historici, kteří mají intenzivní vzhled do historických kontextů, či umělci z příbuzných uměleckých oborů, uplatňující důvěrnou znalost problematiky života a díla jiných umělců.

Tím rozhodně nechci říci, že dobře napsané muzikologické analýzy považuji za méně zásadní, jen mají v důsledku své specializace mnohem limitovanější dopad na čtenáře. Proto jsem v roce 2020 s velkým očekáváním oslovil Pavla Kosatíka, kterého si velice vážím jako člověka i jako spisovatele, s prosbou, aby napsal popularizační monografii Bedřicha Smetany. Když nepočítám faktograficky příliš rozvolněnou a nesnesitelně patetickou monografii Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky, vyšla totiž ta dosud poslední od Václava Holzknechta před téměř půlstoletím. Nazrál čas napsat Smetanův portrét pro naši

dobu, představit ho jako autora globálních hitů, člověka vášnivého a vždy moderního. Jako dříče plného života a hudby, jako člověka, od nějž se odrazili všichni následující čeští skladatelé, jako lakmusový papírek tehdejšího i dnešního stavu národa. V tomto ohledu patří totiž k nejsmolnějším umělcům našich novodobých dějin. Nejprve byl svými současníky vnímán jako autor příliš moderní, nepatřičným způsobem překračující úzce nacionalistické chápání smyslu české hudby, po vzniku Československa a zejména v době komunistického režimu byl vlastně z podobně úzce nacionalistických důvodů nekriticky obdivován a „zapouzdřen“ do výhradně českého (a tedy limitujícího) kontextu a poté po roce 1989 upadl vlastně v zapomenutí. Je nezbytné uchopit zásadní osobnosti naší minulosti jako živoucí bytosti, podobně jako to učinil například Lin-Manuel Miranda v hiphopovém muzikálu Hamilton o jednom z otců zakladatelů americké demokracie.

Hlavní hodnota Kosatíkovy monografie spočívá v kombinaci kontextualizace Smetanova života a díla se současnou autorovou schopností vyjádřit krásu a modernost Smetanovy hudby slovy. Přál bych jeho knize, aby se jí podařilo to, co jsme si předsevzali na samém začátku našich debat, totiž dostat Smetanu do světa.

Aleš Březina, Brixen 11. 2. 2024

Škubánky, staré a tradiční české jídlo, se dělají z bramborového těsta. Konkrétně: oškrábané, omyté a na menší kousky rozkrájené brambory zalijeme v hrnci vodou a povaříme do chvíle, kdy začnou měknout. Pak část vody slijeme a do hrnce nasypeme hrubou mouku tak, aby pokryla celou hladinu. Na slabším ohni a pod poklicí necháme potom brambory s moukou zhruba čtvrt hodiny propařit. Vzniklou směs rozšťoucháme, aby z ní vzniklo jednolité bramborové těsto. Že je hotové, poznáme podle toho, že je na povrchu hladké (přestalo se lepit na vařečku). Lžicí namočenou v sádle pak z hmoty těsta vykrajujeme noky, zvané škubánky, a dáváme je na talíř (aby se od lžíce odlepily, je často třeba „škubnout“ rukou charakteristickým způsobem, odtud název jídla). Nakonec je přeléváme máslem a dochucujeme buď strouhaným tvarohem a cukrem, nebo mákem, případně dalšími ingrediencemi.

Složit skladbu z oblasti klasické hudby, například operu, je těžší než uvařit škubánky. Je to do té míry těžké, že vlastně každý návod, jak na to, jak komponovat, je ve skutečnosti návodem, jak danou věc nedělat. Kdo by chtěl postupovat doslovným škubánkovým způsobem a předložil světu třeba operní dílo složené podle předem daného návodu, spáchal by v lepším případě standardní školní etudu, v horším by se dopustil plagiátu.

Kdo se učí skládat například operu, postupuje tedy jinak než člověk, který se učí vařit škubánky. Kromě pochopení návodu

se učí ještě rozumět sám sobě do té míry, aby pokud možno nepřeslechl to, čemu se mezi lidmi možná zbytečně vznešeně říká inspirace. Aby se naučil vnímat to, co možná každý nevnímá, protože ho od dětství učili, aby se zabýval jenom bezprostředně užitečnými věcmi. Aby tedy nepřestal snít a aby v tom snění hlavně rozpoznal momenty, jejichž prostřednictvím je možné komunikovat s ostatními lidmi. Aby se naučil pracovat s vědomím, že je třeba dospět k cíli, ale že zároveň o každém okamžiku, kdy se člověk takovému cíli podřizuje, je třeba přemýšlet, jaký druh podřízení je nejvíc na místě.

Škubánky byly nejoblíbenějším jídlem Bedřicha Smetany.

Skoro jistě si je uměl uvařit, kdykoli chtěl, ačkoli většinu života prožil v domácnostech, kde se o podobné věci staraly kuchařky. Pokud šlo o škubánky, byl celý život, i jako mezinárodně uznávaný pianista a skladatel, jejich absolutním vyznavačem. Kde jiní jedli z urozených tabulí vybrané lahůdky, tam Smetana snil své škubánkové sny.

A jen těch oper časem složil osm, kromě ostatního díla. Z určitého hlediska lze říci, že tyto opery, každá svá a těm ostatním nepodobná, byly v jakémsi smyslu produktem oněch škubánků, už proto, že sám tvůrce byl hlavně z nich zroben. Byl tedy na jednu stranu nesmírně prostým, na druhou neobyčejně složitým člověkem. Kdo mu chce porozumět, měl by asi jít po stopě oné hrany, kde se mu prosté celý život proměňovalo v složité. Kde se život přetvářel v umění. Kde se svět triviálního škubánku měnil v hudbu, která stále dojímá k pláči, aniž člověk vždycky dokáže beze zbytku říct proč.

Rodný dům a rodné

město

Jé léto roku 2024. Dům, kde se Smetana narodil, se otevírá v nové a zrekonstruované podobě. Dům přístav, ve kterém se nalodil na svou životní loď, nyní dispozicí v podstatě odpovídá stavu v dobách jeho dětství. Rodný byt tvoří pět přízemních místnosti, z nich tři velmi prostorné, otočené okny k východnímu průčelí zdejšího valdštejnského zámku. Tři hlavní „cimry“ měly každá vlastní vyhrazený účel, v jedné otec přijímal návštěvy a pracoval, v kuchyni se vařilo a v rodičovské ložnici se plodily děti, kterých bylo ve Smetanově rodině vždycky víc než dost; Bedřich alias Fricínek byl jedenáctým z celkem osmnácti dětí, které jeho otec přivedl na svět celkem s třemi manželkami. Z toho plynulo, že děti žily a spaly, kde se v bytě dalo, jejich vlastní dětská republika na nějaké vymezené účely moc nehleděla. Litomyšl byla a dodnes je zvláštním městem, pospolitějším než mnohá jiná, už po mnoho generací. Zájmeno „my“ zde hodně znamená, byly doby, kdy obsáhlo skoro všechny jeho obyvatele, kterých ani dnes není tolik, aby se většina nemohla mezi sebou osobně znát, i to často po celé generace.

Onen duch laskavé vlídnosti a otevřenosti, jejž město vyzařuje, snad vyplýval ze šťastné dispozice: mocní a vlivní zde nežili stranou ve splendidní izolaci. Zámek i bývalá piaristická kolej, dvě centra moci, se nachází jenom pár kroků od hlavního náměstí. Zámek nestojí ani na strmém kopci, ani v parku (ten je skryt za zámkem jako jakýsi jeho diskrétní přípodotek a po

většinu doby byl obyvatelům města přístupný). Například se zaměstnanci zámeckého pivovaru si litomyšlští Valdštejnové hleděli doslova z očí do očí, přes plácek, občas zvaný honosně náměstím. Vůbec nebylo jasné, kde na něm začíná území valdštejnské a kde smetanovské.

A tak to bylo v Litomyšli i s lecčím dalším. Nejenže se zde stavovské přehrady nebraly tak vážně jako jinde, město se měnilo i jinak. Brzy, už v první polovině 19. století, zmizely hradby, brány a vodní příkopy, které je omezovaly v územním rozvoji, a na nově vydlážděné hlavní náměstí se začali sjíždět trhovci ze širokého okolí. Velká část z nich mluvila česky, Němci byli ve zdejším kraji tradičně v menšině.

Zámek, pokrytý renesančními psaníčkovými sgrafity, působí jako zázrak geometrie, přesazený sem z dob, kdy víra v rozum ještě neměla skoro žádné stíny. Mnohokrát byl literárně zvěčněn, naposledy významně v románu Libuše Moníkové Fasáda. Pozoruhodné ale bylo, že zmínění Valdštejnové dokázali žít a vládnout ze zámku-zázraku docela civilním, nezázračným životem. Šlechtičtí synové studovali filozofii na piaristickém gymnáziu, které sousedilo se zámkem, spolu se syny z měšťanských rodin. Všichni, šlechtici, klérus, měšťané bohatí i chudí, se mohli jedni od druhých učit z té nejtěsnější blízkosti. Nikde nebyly žádné zvlášť nepřekročitelné psychologické hranice. Česká korza, české kulturní salony, české studentské akademie a majáles a české domácí bály se zde pořádaly jako v jednom z prvních měst království; byly doby, kdy Litomyšl dýchala na záda i Praze.

Zámek a kolej vyzařovaly ducha, pro smyslové požitky zde byl pivovar. O tom, jaké pivo v něm Bedřichův otec, sládek František Smetana (1777–1857) vařil, se zprávy nedochovaly, sotva však mohlo být špatné, když ve své funkci zůstal celých deset let a za tu dobu zbohatl do té míry, že si mohl od Valdštejnů koupit jeden z nejhonosnějších domů na hlavním náměstí.

Musel to být mimořádně podnikavý muž; za všechno, čeho v životě dosáhl, a bylo toho dost, vděčil hlavně sám sobě. Jeho předkové, kam až paměť sahala, se živili různými řemesly, jenom

někteří sedlačili; on sám se udělal pro sebe už v dětství; začal zdola, protloukal se všelijak, i jako pytlák (chytal v lese ptáky na prodej, aby se uživil). Z učení na lesníka ve třinácti letech utekl, ale potom přišel na to, že člověka nejlíp uživí to, co lidi nejvíc potřebují. Vyučil se sladovníkem, začal vařit pivo a pálit kořalku.

Vyzařoval hodně životní síly a časem i ctižádosti. Lidi jako on brali majitelé pivovarů do nájmu: komu práce šla, ten po čase postoupil do většího závodu a za víc peněz. Přesně to se dělo Františku Smetanovi. Časem se propracoval mezi nájemce šlechtických pivovarů, kde se platilo nejvíc; poprvé od roku 1818 v Novém Městě nad Metují. Tam se také potřetí, po smrti obou svých předchozích manželek, oženil: v roce 1820 si vzal o čtrnáct let mladší Barboru, rozenou Lynkovou (1791–1864).

Musela být ještě odvážnější než on, když byla ochotná provdat se za muže, kterému bylo už třiačtyřicet let a který byl z předchozích manželství otcem deseti dětí, z nichž sedm bylo stále naživu. S odvážnou ženou po boku se však odvážil také František Smetana: za finančně ještě výhodnějších podmínek než předtím v Novém Městě si v roce 1823 najal pivovar v Litomyšli.

Zdálo se, že osud si s ním zahrává jen v jediné důležité věci. Všechny děti, které dosud zplodil, byly dcery. I první dvě, které mu dala jeho třetí žena Barbora, byla děvčátka. Vypadalo to, že František Smetana nic jiného než holky neumí: že bude celý život vydělávat na dceřiná věna, ale že nakonec nebude mít komu svěřit to, co zbude (pokud něco zbude), a přidat navrch i životní zkušenosti. Co asi čekal, když zjara roku 1824 přišel znovu Barbořin čas? Byla v něm nejspíš malá dušička, ale zároveň sotva přestával doufat; jako životní praktik znal většinu životních moudrostí včetně té, že naděje umírá poslední.

Druhého března 1824 se dočkal. Nejen on, ale i matka byla jistě plná života; poslední noc před synáčkovým narozením prý protancovala na masopustním bále. V deset hodin dopoledne bylo dítě na světě a mezi nohama mělo to, v co už se otec asi neodvažoval doufat. Ten večer se v pivovaru zpívalo a slavilo až do rána.

Že matka není svému muži slabou ani poddajnou partnerkou, se projevilo už při volbě dědicova jména. Otec přirozeně chtěl, aby se syn jmenoval po něm, František, už proto, že na něj tak dlouho čekal. Matka ale prosadila Bedřicha; podle rodinné legendy sdělila otci, že ji ve snu navštívil anděl, který jí oznámil, že porodí syna, jenž se stane slavným hudebníkem, a že mu má dát jméno Bedřich. Po něm se Smetanovým narodilo ještě sedm dalších dětí; muselo dát práci si všechna ta jména a povahy s nimi spojené do detailu pamatovat.

Pokud jde o povahy Smetanových rodičů, nejsme odkázáni jen na střídmá slovní svědectví. Dochovaly se i portréty otce a matky, které v roce 1832, v čase, kdy jejich nejstaršímu synovi bylo osm let, namaloval Antonín Machek (1775–1844). Jakkoli nebývá řazen k nejlepším českým malířům první poloviny 19. století, portrét od něj byl ve své době druhem společenského vyznamenání; stvrzoval status portrétované osoby. Díky Machkovi dnes známe tváře desítek příslušníků tehdejších českých elit, zejména těch měšťanských; ve stejném roce Machek portrétoval třeba pražského arcibiskupa Aloise Josefa hraběte Krakovského z Kolowrat, díky němu ale známe také tváře četných příslušníků českého národního hnutí; od Machka pocházejí „ikonické“ portréty Václava Hanky, Josefa Jungmanna nebo Šebestiána Hněvkovského.

Machek nebyl malíř psycholog a nevyhledával asi ani konflikty; maloval spíš tváře než povahy, často ve snaze stvrdit onen status, o který portrétovaní usilovali. Jeho obličejová galerie tvoří sociologický průřez českým měšťanstvem především třicátých let 19. století, nové třídy, která, jakkoli bez tradice, si byla jista svými podnikatelskými a tvůrčími schopnosti a od budoucnosti dychtivě očekávala jejich naplnění.

Platí to i pro portréty Františka a  Barbory Smetanových. Otec Smetana je zobrazen jako rozhodný muž, z jehož tváře vyzařuje vedle energie také odvaha a životní zkušenost. Byl si podle všeho natolik jist svým postavením, že je nepotřeboval zdůrazňovat oblečením. To se nedá říci o portrétu Barbory Smetanové, jednom z nejvýpravnějších vyobrazení biedermeierové

české měšťanské dámy, jaké Machek za život vytvořil. Oblečená v přepychovém šatu se závoji a krajkami a ozdobená kromě náhrdelníku i sadou prstenů, působí jako žena minimálně stejných ambic a silné vůle, jaké do okolí vyzařoval její manžel. Prvorozený syn takových rodičů si mohl být jist, že oba udělají maximum pro to, aby v životě dokázal ještě víc než oni.

Původ ze zámožné měšťanské rodiny usnadňoval společenský start, nikoli však hudební zaměření; bohatí měšťané chtěli mít ze synů pokračovatele firem; významnými hudebníky nebo skladateli se často stávali spíše ti, pro které hudba byla jedinou možností, jak se vymanit nízkému statusu rodiny, ze které pocházeli. Otec Antonína Dvořáka byl, jak známo, řezník, otec Leoše Janáčka venkovský kantor, otec Bohuslava Martinů pověžný a příležitostný švec atd. (Existovaly ale i příklady skladatelů, jejichž rodinný status se podobal spíš tomu Smetanovu: otec Josefa Bohuslava Foerstera byl významný pražský hudebník a pedagog, otcové Vítězslava Nováka a  Otakara Ostrčila byli lékaři atd.)

Důležitější než majetek byla pro rozvoj dítěte spíš atmosféra v rodině. O tom, že v početné smetanovské smečce panovaly dlouho, vlastně až do Smetanovy dospělosti, laskavé a férové vztahy, nikdy nevznikly pochyby. Ze všech dochovaných svědectví plyne, že „Fricínek“, jak se prvorozenému doma říkalo, vyrůstal v mračnu sourozenců jako ten, kdo nemá důvod ani na okamžik pochybovat, že je milován. Rodina se přitom rozrůstala nikoli jenom o nově narozené děti, ale přibírala pod společnou střechu i různé příbuzné; se Smetanovými tak několik let bydleli matčini rodiče, podobně otec přijal ke stolu také svou ovdovělou sestru s pěti dětmi.

Společensky žili na rozhraní mezi zámkem a městem. Pokud mohli volit, počítali se raději k zámku. Podobně jako ostatní děti chodil i Fricínek odmala oblékaný „za pána“. Celých svých sedm litomyšlských let prožil napůl doma a napůl na zámku, kam měl jako dítě volný přístup. Přirozená hrdost, kterou se vyznačoval v pozdějším životě, mu i ve světě mnohem četnějších společenských přehrad, než jaké pociťujeme dnes, velela, že

o tom, které dveře mu zůstanou otevřené nebo zavřené, rozhoduje výhradně on sám.

Smetanovi žili v Litomyšli jako „také vrchnost“ a byli si své pozice vědomi. Na zařízení bytu podobně jako na oblečení se nešetřilo. V roce synova narození otec zahajoval své podnikatelsky nejúspěšnější období, které mělo trvat celých dalších dvacet let. Rok po Bedřichově narození se natolik zmohl, že od hraběte Valdštejna koupil za hotové jednu z nejvýstavnějších budov ve městě, tzv. Panský dům na hlavním litomyšlském náměstí; později tam sídlil úřad městského purkmistra. Rodina dům vlastnila po celých deset let, aniž v něm vlastně kdy bydlela; práce otce vázala k „starému“ bytu v sousedství pivovaru, takže Fricínek prožil dětství tam a v Panském domě otec ubytovával spíš různé příbuzné, případně nájemníky, a nechával tam také pálit kořalku. Všecky další Smetanovy děti se narodily a rostly v bytě v pivovaře.

Do matriky byl Bedřich Smetana zapsán jako Fridrich, což nastoluje otázku, v jakém jazykovém prostředí byl vychováván. Otec jako typický představitel české venkovské vyšší střední třídy byl jazykově dvojdomý: doma se ženou a s dětmi, a patrně i s většinou zaměstnanců pivovaru, mluvil česky, zatímco obracel-li se, ať už ústně či písemně, k vrchnosti, volil němčinu. Prostě proto, aby se i s ní dorozuměl; jakkoli to například u litomyšlských Valdštejnů nebylo nutné, mnozí z nich česky také uměli.

Kde mohl sám rozhodovat, volil vždycky češtinu. Česky sepisoval manželské smlouvy (obsahující i důležité klauzule o majetku), stejně jako různé verze svého testamentu. Když měl však psát, ukazovalo se, že oba jazyky zná hlavně v jejich řečové, nekodifikované podobě: přestože se všude domluvil, když vzal do ruky brk, ukázalo se, že není doma tady ani tam; jakkoli už od roku 1828 odebíral Bohemii, nejlepší noviny v zemi, přirozeně německojazyčné. (Tento zvyk po něm syn později převzal a četl Bohemii pravidelně až do roku 1861, kdy definitivně a plně optoval pro češtinu; předtím si tyto noviny nechával zasílat dokonce i do Švédska, kde pobýval skoro šest let, jako hlavní zdroj informací z domova.)

První řeč, kterou Smetana doma uslyšel, byla skoro jistě čeština. Ale jak rostl a společensky se obrušoval, tak jí zároveň ubývalo. Mateřská řeč se tehdy ještě na veřejnost nehodila; nebyla jazykem ani politiky, ani většinové kultury. Když se Smetana mnohem později rozhodl pro češtinu, omlouval se, že to neudělal mnohem dřív, a zároveň to vysvětloval tím, že by se ve světě hudby nedomluvil. Ostatně i poté, co zvolil jako hlavní jazyk češtinu, komunikoval v němčině dál všude, kde to bylo třeba, a zdaleka to od něho nechtěli jenom na úřadech; v němčině vedl například většinu korespondence s oběma svými manželkami.

Dětství prožité v dostatku pomáhalo formovat Smetanovu slunnou povahu. Už přízeň hraběte Antonína Valdštejna otci Františku Smetanovi byla nadstandardní; šlechtic si svého sládka oblíbil, takže s ním kromě pracovních záležitostí trávil také část svého volného času, rád ho třeba bral na společné hony. I lásku k honitbě nejstarší syn po svém otci časem zdědil.

Vlastně se dá říci, že jako hudebník si Bedřich Smetana proti tomu, k čemu se zdál v dětství předurčen, v dospělém věku pohoršil. Během svého života si skladatel Smetana nikdy nemohl dovolit zakoupit venkovskou usedlost, jako to učinil jeho otec v roce 1835. Žádný z jeho pražských bytů se nepodobal luxusním sídlům, jaká obývali skladatelé, ke kterým později vzhlížel, ať už šlo o monumentální Altenburg ve Výmaru, kde Smetanu přijímal Franz Liszt, nebo bayreuthský Haus Wahnfried Richarda Wagnera, kde sice Smetana pána domu nikdy nenavštívil, články o tomto podivuhodném příbytku však plnily dobové hudební žurnály.

Odrazem skutečnosti, že peněz v rodině sice bylo dost, ale přesto na hospodaření s nimi záleželo, byl Smetanův zvyk, který si přenesl do dospělého života a který ho neopustil až do smrti: pečlivě, do haléře, si skoro půl století zapisoval, kolik kdy utratil za činži, dříví, za nábytek nebo za žehličku, klobouk, vějíř, brusle, balíček karet, ptáčka v kleci nebo zubní kartáček.

Prostor jeho dětských her každopádně zůstával velkorysý. Jestli ho otec a ostatní dospělí pouštěli do pivovaru, aby jim

tam běhal pod nohama, je otázka; skoro jistě si však hrával na prostranství mezi pivovarem a zámkem, které vybízí k hrám i dnešní děti. Na rozdíl od současné podoby bývalo ve Smetanových časech údajně uprostřed této plochy jezírko obklopené pár topoly; bylo tam tedy kde se schovat i kde se skrýt ve stínu, když pálilo slunce.

Vzhledem k tomu, že skoro stejně blízko jako do zámku, tedy pár kroků, to z domu bylo i do piaristického kostela Nalezení Svatého kříže a do nedaleké piaristické koleje (gymnázia), může působit zvláštně, že se katolický vliv výrazněji neprojevil ve Smetanově životě — a to ani v tehdejším dětském, ani v pozdějším dospělém. O tom, že Smetana se podivuhodně (ve srovnání s většinou svých současníků) minul s náboženskou vírou, ještě bude v různých souvislostech řeč. Všude tam, kde se jiní kořili lásce transcendentní, Smetana uctíval lásku pozemskou.

Jak rostl, jeho pozice doma se měnila. Do rodiny přibývaly další děti, mezi nimi i tři bratři; nezůstával už tedy, tak jako dosud, obklopený jen sesterským fraucimorem. Někteří nově narození zemřeli; dětskou smečku nakonec vytvořilo deset dětí, které zdědily vitální povahu svých rodičů a draly se do světa.

V zadním úzkém pokoji Smetanova pivovarského bytu, za rodičovskou ložnicí, dodnes ukazují nevelký pokojík, skoro komůrku, kde prý Bedřich Smetana kdysi začal s hudbou; byla to jeho první hudební studovna. Poprvé prý tam vzal housle do ruky, už když mu byly čtyři roky.

Přivedl ho k tomu jeho otec. O deset patnáct let později, když zjistil, že syn v hudbě nalezl smysl života, toho patrně litoval, v roce 1828 ale asi ani nemohl jinak. Učil syna všemu, co uměl sám, a mezi tyto činnosti, kdy bylo možné nemyslet na práci, patřila hudba na jedno z předních míst. Princip „co Čech, to muzikant“ tehdy platil všeobecně, popisoval situaci ve většině českých rodin. I otec Smetana se vycvičil k pravidelnému domáckému muzicírování; kdykoli to šlo, zasedl s přáteli v duu, triu a nejlíp kvartetu; sám obsluhoval housle, a jako muž s vlivem ty první.

Syn zdědil hudební talent asi spíš po matce, v jejíž rodině bylo několik nadprůměrných hudebníků. Otec se sice věnoval