DÍVKA, KTERÁ ZACHRÁNILA
JEDNOROŽCE
Bylo nebylo.
Kdysi dávno, kdesi mezi pohořím Alborz a Kaspickým mořem, šla jedna dívka do lesa na houby.
Předchozí den pršelo. Zem byla měkká a vlhká a vzduch byl cítit hlínou a mechem. Ten den byl ke sběru hub jako stvořený a dívka už měla skoro plný košík chorošů a korálovců ježatých, když vtom v dálce mezi stromy zaslechla nějaký zvuk. Jako by tam nějaké zvíře zařvalo bolestí.
V lese žili levharti, šakali a medvědi. Jenže dívka nesnesla pomyšlení, že nějaké zvíře trpí. Chtěla mu pomoct a pustila se tedy směrem, odkud se zvuky ozývaly. Jejich původce našla v hlubokém lese na mýtině u cesty.
Do pasti se tam za nohu chytil jednorožec, krvácel. Byl vyděšený a obrovský a velmi rozrušený. Dívka takové zvíře ještě neviděla, ale okamžitě poznala, že je velice vzácné.
A také jí došlo, že jakmile se k pasti vrátí lovec, bude po jednorožci. Proto překonala strach a co nejjemněji
a nejopatrněji se ke zvířeti přiblížila. Na uklidněnou mu nabídla několik nasbíraných hub. A když měla dojem, že jí od něj nehrozí nebezpečí, sehnula se a rozevřela past.
Zvíře jako by náhle svýma dlouhýma nohama a ostrým, záludným rohem zaplnilo celou mýtinu. Dívka stála jako přimražená, ohromením a strachy se ani nehnula.
Jednorožec se na svou zachránkyni dlouho díval. Pak k ní na zraněné noze obezřetně vykročil, sklonil mohutnou hlavu a zabodl jí roh do hrudníku, přímo nad srdce.
Dívka padla na zem. Kousíček rohu se odlomil a zůstal jí v těle. Jednorožec ji ještě chvíli pozoroval, pak se otočil a odkulhal do lesa. Dalších sto let ho nikdo neviděl.
Vyděšená, zakrvácená dívka se z posledních sil dopotácela zpátky do vesnice na kraji lesa. Tam se zhroutila a museli ji odnést do postele. Strávila v ní spoustu dní. Zpočátku nikdo nevěřil, že přežije. Nicméně druhý den přestala krvácet. A po třech dnech začala bolest ustupovat. Rána se pomalu zmenšovala, až z ní zbyla jen jizva ve tvaru půlměsíce přímo nad srdcem a kousíček rohu uvízlý mezi žebry.
Čas plynul a dívka dospěla. Vdala se a narodily se jí děti. Některé měly nad srdcem mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce. Měly ho i některé jejich děti a vnoučata a tak pořád dál. Potomci té dívky prý žijí ještě dnes – ačkoliv to nikdo nemůže vědět jistě – a několik jich má znaménko v místě, kde se jí jednorožec kdysi dotkl.
A říká se, že možná, ale opravdu jen možná, mají stále v těle i kousíček jednorožce.
PRÁCE S VELKÝM P
Na recepci jsem vůbec být neměla.
Veterinární klinika není nic pro netrpělivé jedince a já jsem byla naštvaná na všechno a na všechny na světě. Jenže Dominik potřeboval pauzu na oběd, všichni technici měli fůru práce a Marjan, svět se nepřestane točit jen kvůli tomu, jak nám je, jak by řekl můj táta. Úloha vlídné tváře naší kliniky tudíž připadla mně. Takže jsem se modlila, aby telefon nezazvonil, hala zůstala následující půlhodinu prázdná a já se mohla v klidu zlobit na celý svět.
Nejvíc mě štvaly dvě věci. Tou první byla sama klinika. Veterinární klinika West Berkeley totiž už tři týdny patřila mně. Rozhodně jsem se o ni neprosila a první týden ve druháku na střední škole nebyl zrovna nejvhodnější okamžik, abych se zničehonic stala majitelkou zadlužené veterinární kliniky. Kromě školy, domácích úkolů a toho, co se dalo považovat za společenský život, jsem teď měla na starost výplaty, nájem, inkaso, pojištění a spoustu dalších povinností, o které jsem nestála. Včetně vysedávání na recepci, aby Dominik mohl na oběd.
A pak to, jak jsem ke klinice přišla.
Patřila mému tátovi. Byl veterinář a klinika byla jeho, co jsem pamatovala. Tátové normálně nepředávají podniky dospívajícím dcerám. Jenže můj táta rozhodně nebyl normální. A navíc neměl na vybranou.
Policajti si nebyli jistí, jak vlastně zemřel. Žádná vražedná zbraň se nenašla, ale nikdo si nedokázal představit, že by tohle někdo zvládl pouhýma rukama. Zaslechla jsem, jak jeden z prvních policajtů na místě činu prohlásil, že to vypadá, jako by tátu přejel náklaďák. Jenže ani to nevysvětlovalo ty popáleniny.
Neměli žádné podezřelé. Nenašly se otisky prstů ani bot. Žádná DNA, žádné vzorky vlasů, šupinky kůže ani nic jiného, co vídáme v televizních seriálech. Nic nebylo ani na záznamech z bezpečnostních kamer. Nikoho nenapadl žádný představitelný motiv. Z domu nic nezmizelo. Vzhůru nohama byl jen pokoj, v němž táta zemřel.
Takže tohle byla ta druhá věc, která mě štvala.
Na klinice jsem se zdržovala celý poslední týden. Většinou jsem pobývala v tátově staré kanceláři, byla tichá a malá a já se v ní cítila bezpečně. Nebo jsem se ochomítala na zákrokovém sále, kde jsem mohla zmizet za rouškou a za úkol jsem měla hladit a uklidňovat zvířata. Ve vstupní hale s recepcí jsem si připadala moc na ráně. Jako štěně ve výloze zverimexu, jen s tím rozdílem, že jsem nebyla štěně, ale rozzuřená lvice.
Jenže nikdo jiný to za Dominika vzít nemohl, tak jsem se usadila na jeho židli, zaryla nehty do dlaní, abych přišla na jiné myšlenky, a říkala si, že to bude dobré – sice ne v pohodě, to ani náhodou – ale dobré, teda pokud nebudu muset s nikým mluvit.
Přesně tohle jsem si říkala, když se otevřely dveře.
Ta žena si to bez váhání namířila přímo k recepčnímu pultu jako tepelně naváděná raketa s namalovaným veselým obličejem. Odhadovala jsem, že jí je lehce přes dvacet. Hnědé vlasy, brýle s tenkými kovovými obroučkami a hnědé oči, které se na mě upřeně dívaly. Díky jejímu úsměvu jsem si připadala tak trochu jako její kamarádka a trochu jako kořist.
Neměla s sebou žádné zvíře. To na veterině nikdy nevěstí nic dobrého.
„Ty jsi určitě Marjan,“ prohlásila. „Moc mě mrzí, co se stalo tvému tátovi.“
A věděla, jak se jmenuju. Tím hůř.
„Kdo jste?“ řekla jsem tónem ostrým jako nůž, ale ona se dál neochvějně usmívala.
„Ještě jsme neměly příležitost se poznat,“ poznamenala.
„Dlužil vám peníze?“ zeptala jsem se. „Tak to se budete muset obrátit na jeho účetního, ale garantuju vám, že…“
Odbyla moji otázku mávnutím ruky, pak sáhla do plátěné tašky, vyndala vizitku a položila ji přede mě na recepční pult. Nebylo na ní nic napsané, jen vyražený bronzový znak – čajová konvice s jakýmsi hadem stočeným uvnitř. Čekala jsem na vysvětlení, co to je, ale pak jsem se dovtípila, že ona čeká, jestli znak poznám.
„Ne?“ řekla nakonec. Zavrtěla jsem hlavou. Znovu se usmála, tentokrát smutně. „Takže ti o tom neřekl. Mohly bychom si někde promluvit?“
„O čem?“ zajímalo mě.
„O spoustě věcí,“ odpověděla. „O tvém tátovi. O tom, co se stalo.“ Odmlčela se. „O práci s velkým P. “
O práci s velkým P.
Pronesla ta slova takovým tónem, že jsem na hrudi pocítila neznámé teplo. Možná to byl jen ještě silnější
vztek – uleželý, dlouho potlačovaný. Nebo to možná bylo něco jiného. Třeba zvědavost. Možná to byla naděje.
Když tátovi začal vyzvánět telefon, občas jsem to vzala já. Nesnášel to.
„Dovolal jsem se Jimovi Dastánímu?“ zeptal se volající a mě to pokaždé zarazilo. Táta se jmenoval Džamšíd. Jméno „Jim“ jsem považovala za obzvlášť zoufalý projev kapitulace před americkou kulturou, protože kromě toho, že bylo beznadějně obyčejné, k tátovi vůbec nepasovalo. Táta prostě žádný „Jim“ nebyl.
Dala jsem si záležet, aby volající slyšel „TATÍÍÍ! To je pro TEBEEE!“ v domnění, že tohle je ten nejméně profesionální první dojem, jaký lze na klienta udělat. To už se táta hnal dolů, bral schody po dvou. Když byl naštvaný, tvářil se tak trochu, jako by se usmíval, ovšem kdyby úsměv mohl bolet. Musím to však uvést na pravou míru: táta při spoustě činností vypadal, jako že má bolesti – když jedl, když se smál, když spal. Nejspíš proto se jim nevěnoval tak často, jak by měl.
Vytrhl mi telefon z ruky a přísně se na mě podíval, jako že mám průšvih. Ale nikdy jsem ho neměla. Co by asi tak udělal? Dal mi domácí vězení? Nemůžete dát někomu domácí vězení a pak nebýt doma a nedohlížet, jestli ho dotyčná osoba dodržuje.
Beze slova si odnesl telefon do pokoje. Zavřel dveře, a i když jsem k nim tiskla ucho sebevíc, slyšela jsem jen mumlání.
Takový telefonát nikdy netrval dlouho. Jakmile skončil, táta otevřel dveře, podal mi telefon a už se nezlobil ani nebyl naštvaný. V duchu už balil, už odjížděl, už
mířil na letiště nebo na nádraží nebo kam se to sakra chystal.
„Tak kam jedeš tentokrát?“ vyzvídala jsem, když jsem se chtěla chovat víc jako ještě větší fracek.
Když mi přálo štěstí, odpověděl třeba „do tepla“ nebo „do jednoho ospalého městečka“. Víc jsem se nedozvěděla. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli to říká mně, nebo sobě, aby si nezapomněl vzít vhodné oblečení. A někdy mi začal věnovat pozornost, až když měl sbaleno.
Náš rituál, ten skutečný, se odehrál u dveří. Táta se zastavil na prahu, jako by si právě na něco vzpomněl, a otočil se. Já jsem vždycky čekala právě na tuhle chvíli.
„Marjan,“ řekl mi pokaždé, „všechno máš v –“
„Já vím.“ Nebylo třeba to rozebírat – kreditní karta v šuplíku v kuchyni, hotovost v obálce vedle dřezu. Nouzová telefonní čísla – hasiči, policie – nalepená vedle vizitky taxislužby a čísla na pizzerii s rozvozem. Všechno bylo tam, kde vždycky.
Pak následoval slib. „Brzy se vrátím.“
„Brzy“ někdy znamenalo den, jindy týden. To se ukázalo až po jeho návratu.
Pokaždé pak položil tašku na zem a objal mě. Myslím, že když jsem byla menší, taky jsem ho objala. Už si to moc nepamatuju. Několik vteřin mě držel a pak se omluvil.
„Nezlob se. Jednou –“
Jasně. Jednou to bude dávat smysl.
Dřív jsem si myslela, že takové klienty mají všichni veterináři. Po mámině smrti mi začalo docházet, jak je to divné. Zlobila jsem se na tátu, že odjíždí. Později jsem začala být zlá. Obviňovala jsem ho ze všeho možného. Že pašuje drogy. Že je špion. Že má na opačném konci země druhou rodinu. Nebo že já jsem jeho tajné dítě.
„Ti lidi ode mě potřebují pomoct,“ říkával. A já mu věřila, protože mu nikdy na ničem nezáleželo víc než na práci.
„Mám tě moc rád.“
Nikdy jsem nevěděla, jak to vlastně myslí. Protože to říkal, když odjížděl.
Pak se na mě naposledy podíval. Připadala jsem si jako zvíře na stole na operačním sále, jako by pátral po nádoru, infekci nebo červu v mém oku. A pak ten slabý poraženecký povzdech, jako by nebylo v jeho silách napravit to, co vidí.
Takhle mě opouštěl od mých deseti let – nechal mě samotnou a já si pokaždé říkala, co je na mně špatně.
A nakonec mě opustil navždy.
Tohle byla práce s velkým P.
Ukecala jsem doktorku Paulsonovou, ať na pár minut pošle na recepci svoji techničku. Pak jsem tu ženu odvedla do tátovy kanceláře a zavřela dveře.
Kancelář nebyla na schůzky zrovna ideální. Byla to stísněná místnost s moc velkým stolem. Dva lidi se tam pohodlně vešli, tedy pokud se jeden usadil na zem, což jsem obvykle dělala já, když táta ještě žil. Jenže tohle nebyl ten typ schůzky, takže jsme se obě chvíli motaly u stolu a přesouvaly židle, abychom na sebe viděly a nebyly namáčknuté na zeď nebo police s knihami. Měla jsem takový zvláštní pocit, že táta stojí mezi námi, neohrabaně se otáčí a celé nám to ztěžuje. Ale to samozřejmě nebylo možné.
Nakonec jsme vymyslely, jak se usadit, aniž bychom do sebe šťouchaly koleny. Žena položila ruku na stůl, dlaní nahoru, a usmála se na mě.
„Ukázala bys mi ruku?“ zeptala se.
Netuším, jak jsem si vysvětlila, k čemu moji ruku potřebuje, ale ona to řekla tak sebejistě, že jsem jí vložila ruku do její, dlaní vzhůru. Než jsem stačila cokoliv říct, zapíchla mi do špičky ukazováčku jehlu a vymáčkla rudou perličku krve.
„Jau!“ vykřikla jsem. „Co to sakra děláte?“
Teprve když jsem se pokusila ruku odtáhnout, jsem si uvědomila, jak pevně mě drží.
„Vteřinku,“ chlácholila mě. „Žádný strach.“
Opatrně krev setřela tenkým proužkem papíru a pak ho položila na stůl mezi nás. Dívala jsem se, jak se krev po papírku rozlézá, a ona moji ruku pustila.
„Říká ti něco pojem ‚hyrkánský rod‘?“ zeptala se.
„Ehm, říká vám něco, že se nejdřív máte zeptat, než někoho bodnete něčím ostrým? Co to bylo?“
„Sterilní jehla,“ odpověděla. „Přísahám.“
Zvedla testovací proužek a podržela ho proti světlu. Nemohla jsem to tvrdit jistě, ale přišlo mi, že v místech s krví vykvétá vzor. Žena se pro sebe usmála, úlevně a spokojeně.
„Promiň,“ poznamenala. „Už se to nestane. Ale zpátky k hyrkánskému rodu. Říká ti to něco?“
Hyrkánský rod mi nic neříkal.
„V tom případě budu předpokládat, že o ničem nemáš ani ponětí,“ spustila, „a že to, co ti teď povím, pro tebe bude překvapení.“
Otevřela tašku, vyndala hnědou obálku a postrčila ji přes stůl ke mně.
„Musíš se vypravit do Anglie,“ prohlásila. „Dnes večer.“
„Cože?“ zarazila jsem se.
„Všechno je zaplacené,“ vykládala dál. „Je to tady v té obálce. Měli letenku jen do první třídy. Ale říkala jsem si, že se nebudeš zlobit.“
„To má být vtip?“ Ta žena ovšem nevypadala, že by si dělala legraci. „Kdo jste? Co je to ten hyrkánský rod?“
Na moje otázky nereagovala. „Na letišti tě vyzvedne jistý Simon Stoddard a odveze tě na zámeček v Midlands. Zatím všechno jasné?“
„To si pište,“ odpověděla jsem. „Poletím na druhý konec světa a tam mě cizí chlápek zaveze na místo, o kterém jsem v životě neslyšela. A dál?“
„Pak se setkáš s gryfem,“ pokračovala. „Je nemocný. Pomůžeš mu.“
„S gryfem,“ zopakovala jsem. „Jako se psem? Bruselským grifonkem? Vidíte přece, že nejsem veterinářka. Je mi patnáct.“
„To vím,“ poznamenala. „A gryf má do psa daleko.“
Zkoumavě jsem si prohlížela její obličej a hledala náznak, že se jedná o důmyslný vtípek, ale ona se na mě jen zpola skrytě usmála, a ten úsměv jako by měla přilepený. Nakonec jsem vzala obálku a otevřela ji. Uvnitř byla letenka – do první třídy, přesně jak říkala – a štos anglických bankovek barevných jako bonbony. Všechno to vypadalo dost opravdově.
„Gryf,“ řekla jsem ještě jednou. „Co si mám asi tak počít s gryfem?“
„Seznámit se s ním, prohlédnout ho a doporučit postup,“ odpověděla. „To je celé. A pak se zas vrátíš.“
„Doporučit postup?“
„Uvidíš,“ uklidňovala mě.
„Kdo jste?“ vyzvídala jsem. „O co tady jde?“
Sundala si brýle a odložila je na stůl.
„Jde o práci,“ odpověděla.
„Proč bych vám měla věřit?“ namítla jsem. „Proč bych měla věřit čemukoliv z toho, co jste mi navykládala?“
„Protože když mi budeš věřit, mohla bych ti pomoct zjistit, kdo zabil tvého tátu.“
Ještě před chvílí se tvářila rozverně, ale teď najednou zvážněla.
„Nevím, kdo to udělal,“ odpověděla na otázku, kterou jí zřejmě pokládaly moje oči. „Ale ráda bych to zjistila. Chci ti pomoct. Chceme ti pomoct.“
„Kdo je to my?“
Poposedla si na židli víc dopředu a položila ruce na stůl. „Zmínil se ti táta někdy o Ithace?“
„O Ithace?“
„Chápu, že je to teď pro tebe těžké. A chápu, že máš spoustu otázek. Ale takhle to je lepší. Můžeme to probrat, až se vrátíš.“
„Kdo říká, že někam pojedu? Mám kliniku. Mám školu.“
„Jistěže,“ opáčila. Zvedla se k odchodu, a nebýt stísněné místnosti, působilo by to dramaticky. Pokynula hlavou na obálku, jejíž obsah ležel rozprostřený přede mnou na stole. „Radši si ji nech, kdyby sis to náhodou rozmyslela.“
Pak se otočila a vyšla ze dveří.
Kliniku jsem právně vzato opravdu měla. Byla jsem si ovšem jistá, že za pár měsíců zkrachuje. Když jsem se podívala do účetnictví, za nic na světě jsem nedokázala pochopit, jak vůbec někdy mohla fungovat. Poslední dva roky ji neochvějně řídil Dominik, ale dokonce i on už mi začínal připomínat starého psa z útulku, který se vzdal veškeré naděje, že se ho někdy někdo ujme.
No a škola. Tam jsem nebyla od tátovy smrti. A zpátky jsem se rozhodně netěšila. Nestála jsem o to, aby na mě spolužáci civěli a nevěděli, co říct.
Přesto jsem vzala všechno, co mi ta žena nechala, a strčila to zpátky do obálky. Když jsem neměla hromadu
peněz a letenku první třídou na očích, snáz jsem samu sebe přemluvila chovat se racionálně. Vstala jsem a šla zpátky na recepci.
Na zdi visela fotka mého táty. Po jeho smrti ji tam pověsila doktorka Paulsonová, nejdřív se ovšem ujistila, že mi to nevadí. Tuhle fotku dával všude – na webové stránky, na brožury, které nám farmaceutické firmy tiskly zdarma. Viděla jsem ji už milionkrát. Měl na sobě bílý plášť a pod ním světle modrou košili. Protáhlý, vyhublý obličej a pleť kaštanové barvy. Tvářil se vážně, jako lidé před sto lety, když se nechali fotit vůbec poprvé. Obočí stažené k sobě, rty semknuté, husté černé vlasy sčesané z obličeje, pohled pronikavých tmavých očí zjemňovaly dlouhé hebké řasy. Džamšíd Dastání – vzdělaný a moudrý muž plný soucitu, jemuž byste svěřili domácího mazlíčka. Vypadal přesvědčivě. Když jste se ovšem dívali pozorně, oči ho prozradily. Byly unavené a znepokojené, oči ztracené duše. Skutečné tajemství té fotky – přišli byste na něj, jen kdybyste ji zkoumali milionkrát jako já – spočívalo v tom, že se nedíval do foťáku. Správně nakláněl hlavu a díval se tak, že by oklamal téměř každého. Jenže ve skutečnosti upíral oči na něco vzdáleného a smutného, jako když ještě žil.
Zahleděla jsem se na fotku. Upoutala moji pozornost, jako by si právě odkašlala, jako by chtěla něco říct. Ale nic neřekla. Tátovy oči hleděly mimo záběr, dívaly se za mě, na cosi v dálce, na to, o čem nikdy nemluvil.
Nasednout na mezinárodní let do tajuplné destinace a bez odpovídající kvalifikace se pustit do léčby neexistujícího tvora by samozřejmě bylo neuvěřitelně lehkomyslné.
Myslící člověk by něco tak nebezpečně hloupého nikdy neudělal.
Dívala jsem se na tátovu fotku tak dlouho, až jsem toho měla dost. Byla to jeho vina. Všechno. Klinika – tohle plýtvání časem a penězi, které mám teď podle zákona na starost: jeho vina. Cizí ženská i ty její nesmyslné požadavky: jeho vina. Že o nich vůbec uvažuju: taky jeho vina.
Že ho jednou odpoledne někdo zavraždil v jeho vlastním domě: jeho vina.
Šla jsem do ordinace číslo 1, kde doktorka Paulsonová právě ošetřila jednoho svého pacienta. Opatrně jsem zaklepala na dveře a pak je pootevřela na škvíru.
„Děje se něco?“ zeptala se.
Doktorku Paulsonovou jsem měla vždycky ráda. Jednala přímočaře, ale tak, že to působilo srdečným dojmem. Milovala všechna zvířata, ale ptáky obzvlášť a byla to na ně naše odbornice. Měla dvě hrdličky, Tristana a Isoldu, a papouška šedého jménem Hemingway, který kdykoliv ho přinesla do ordinace, šíleně rád recitoval T. S. Eliota a Emily Dickinsonovou. Na stole měla Sibleyho průvodce ptáky a na zdi dvě zarámované reprodukce z Audubonova Ptactva Severní Ameriky. Někdy mi sama trochu připomínala ptáka – nějakého klidného, vytrvalého a trpělivého, možná volavku. Byla vysoká, štíhlá a seriózní, ale tím to nebylo. Bylo to tím jejím klidem, tím, jak někteří dravci dokážou ztuhnout a splynout s krajinou. Přesně takovým dojmem na mě v tu chvíli působila. Vyrovnaně, ostražitě a zkoumavě.
„Paní doktorko, asi pojedu domů,“ řekla jsem jí.
A to je celé – pojedu domů, vezmu rozum do hrsti, a až to udělám, dospěju k názoru, že odletět do Anglie, aniž bych věděla, kdo nebo co mě tam čeká, by bylo lehkomyslné a nezodpovědné.
„Nějak to tu zvládneme,“ řekla mi. „Všechno v pořádku?“
„Jasně,“ zalhala jsem. „Naprosto v pohodě. Jen si potřebuju odpočinout.“
A zahnat scestné myšlenky na to, jak letím přes půl světa.
„Mysli taky někdy na sebe,“ doporučila mi doktorka Paulsonová.
„Možná si vezmu pár dní volna.“
Počkat, cože? Opravdu jsem to právě řekla?
„Samozřejmě,“ souhlasila. „Cokoliv budeš potřebovat.“
„Děkuju, paní doktorko,“ řekla jsem.
Nejspíš jsem se tvářila dost divně. Tvářit se normálně totiž dalo moc velkou práci.
„Marjan?“ zarazila se. „Není ti nic?“
„Ne, dobrý,“ odpověděla jsem. „Jsem v pohodě.“ Podle mě to nevyznělo, jako že jsem v pohodě.
„Víš, že se mi můžeš se vším svěřit.“
Vypadalo to, že ona by se ráda svěřila mně, tím pádem jsem o nějaké svěřování stála ještě míň. Jak se někdo vyrovnává se smrtí mého otce, bylo to poslední, co jsem potřebovala slyšet.
„Děkuju,“ poznamenala jsem. „To je dobrý.“
Než stihla cokoliv dodat, vycouvala jsem z ordinace a zavřela za sebou dveře. Naposledy jsem se zastavila před tátovou fotkou a snažila se narovnat tak, aby se mi díval do očí. Ale ať jsem nakláněla, nebo zakláněla hlavu sebevíc, pořád se díval někam za mě.
„Jestli umřu,“ řekla jsem fotce, „bude to tvoje vina.“
Opravdu jsem jela domů, takže tohle lež nebyla.
Můj domov byl padesát let starý štukový dům v severní části Berkeley. Z ulice byla vidět fádní šedá zeď se dvěma okny, dveřmi a betonovou verandou pod lampou na
telefonním sloupu a javorem, který rostl ze čtverce hlíny v chodníku. Na příjezdové cestě stála tátova Honda Civic, u stěračů se jí hromadilo listí. Od tátovy smrti s ní nikdo nikam nejel.
Tlačila jsem kolo po schodech na verandu, když vtom na mě někdo zavolal.
„Marjan, holčičko, jak se ti daří?“ zeptal se vlídný, starostlivý hlas.
Sousedka, energická žena jménem Francesca Wixová, teď byla mojí zákonnou opatrovnicí. Bydlela ve starém domku po dědečkovi s proměnlivou smečkou toulavých psů, jež můj táta léčil zdarma, se zahradou, na níž celoročně rostlo ovoce i zelenina, a s působivou sbírkou milostných románů. Byla skoro o deset centimetrů menší než já, ale výškový rozdíl víc než stíral její hlas, zocelený roky pokojných protestů. Nosila ostře barevná, silná ponča s africkými vzory a velké kulaté brýle, takže to vypadalo, že jí oči samou radostí vyskočí z důlků. Když nevyřizovala něco po telefonu s bankou nebo nevyráběla protestní cedule, pracovala v anarchistickém knihkupectví. Nikdy jsem tam nebyla, ale často jsem přemítala, jestli prodávají i milostné romány.
O opatrovnictví zažádala z vlastního popudu částečně proto, že měla pocit, že to tátovi dluží za všechny ty roky bezplatné veterinární péče, a částečně proto, že byla přesně ten typ člověka, který se z vlastního popudu pouští do spousty věcí. Když jí přišlo schválení od soudu, přinesla mi pikantní taštičky plněné masem, mexickou kolu a nastolila pravidla.
„Když někdo truchlí, může se chovat divně,“ vyložila mi. „Dělej, co uznáš za vhodné. Nemusíš mi nic říkat ani žádat o dovolení. Ale,“ odmlčela se, otřela si drobek z tváře a zvážněla, „žádné drogy.“
Většinou ji psi, zahrádka a anarchie zaměstnávali natolik, že jí na opatrovnictví nezbývalo moc času. Nicméně podepisovala potřebné papíry a občas mi nechala u dveří něco k jídlu. Jinak se mi do ničeho nepletla, jen se pokaždé, když mě zahlédla, ujistila, že jsem v pořádku a neberu drogy.
„Všechno v pohodě,“ odpověděla jsem.
„Jsi doma nějak brzo,“ poznamenala a postrčila si brýle na samý vršek svého afra.
„Jsem unavená.“ Jo, přesně tak. Unavená. Rozhodně se nechystám udělat žádnou neuvěřitelnou pitomost.
„Nepotřebuješ něco?“
Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou. Potřebovala jsem spoustu věcí, ale Francesca Wixová mi je poskytnout nemohla. Zamávala jsem jí s nuceným úsměvem, nechala ji stát u schodů a dotlačila kolo dovnitř.
Dům vypadal zevnitř stejně pochmurně jako zvenčí. Kuchyňka se starým unaveným elektrickým sporákem a hlučnou ledničkou, která pravděpodobně porušovala
Pařížskou dohodu o změně klimatu; obývací pokoj, který skoro nikdo nikdy neobýval; a tmavé patro se dvěma pokoji, jednou koupelnou a místností plnou krabic s věcmi, které jsme nikdy k ničemu nepoužili.
Jsem jen holka, co je nějak brzo doma. To, že jsem vysypala obsah batohu na zem a hned do něj zase začala strkat věci – oblečení, hygienické potřeby, pas (zatím nepoužitý) –, nic neznamená. Nic podezřelého.
Tátu našli v jeho pokoji. Někdo zavolal na tísňovou linku a pak zavěsil. Vchodové dveře byly otevřené. První den obehnali celý dům páskou, detektivové přijížděli a zase odjížděli, hledali důkazy a evidovali je. Pak si sbalili fidlátka, předali mi potvrzení o zajištěných předmětech,
zavřeli dveře tátova pokoje a zmizeli. Od té doby jsem je neotevřela.
Teď jsem se u nich zastavila. Přišlo mi, že jsou přesně takové, jaký býval táta. Uzavřené. Mlčenlivé. Plné temných a zřejmě i nepříjemných tajemství, kterým se mi dosud dařilo vyhýbat.
Chtěla jsem, aby zůstaly zavřené navždy. A chtěla jsem je vykopnout.
Zvonilo mi v uších a bušilo mi srdce. Moje nohy chtěly jít dál. Měla jsem pocit, že mi celé tělo rozechvívá elektřina, otázky, hlad. V jedné ruce jsem držela batoh a v druhé letenku. Co to dělám?
Události následujících hodin mi připadaly neskutečné.
Od cesty na letiště – seděla jsem mlčky vzadu v minibusu a nevěřícně žasla, že jsem to nechala zajít tak daleko – až po okamžik, kdy letecká společnost uznala předložený kus papíru za letenku a navíc do první třídy, jsem měla dojem, že upadám čím dál hlouběji do zpomaleného horečnatého snu. Až jsem se nakonec v letadle dívala, jak se zavírají dveře, a za okýnkem mizel svět, o kterém jsem si myslela, že ho znám.
Netušila jsem, kam jedu ani co se ode mě čeká, až tam dorazím. Netušila jsem, jak se mám připravit a jestli mi vůbec nějaká příprava pomůže. Přehrávala jsem si rozhovor s tou ženou a litovala, že jsem se neptala víc nebo že jsem se neptala na to samé pořád dokola, dokud by mi neodpověděla. Gryf? Vážně to řekla? Nepřeslechla jsem se? A proč já? Můžu snad já někomu pomoct, o gryfovi ani nemluvě?
Ráda bych se té ženské zeptala na spoustu věcí, ale na další milion bych se ještě radši zeptala táty. Otázky mi
neustále, dnes a denně, bzučely a hučely v uších. Rozčilovaly mě a já jsem byla z toho vzteku unavená. Jenže když se na ně nepokusím najít odpovědi, nejspíš mi budou v uších bzučet a hučet do konce života. A já zůstanu nejspíš už navždy naštvaná.
Nad Hudsonovým zálivem přebilo můj vztek i nepříjemný pocit vyčerpání. Usnula jsem a zdála se mi pohádka, kterou mi táta vyprávěl, když jsem byla hodně malá.