PROLOG rhordyn
před osmnácti lety
S rukama založenýma na hrudi si prohlížím zamčené dveře proti vchodu do severní věže. Jejich kamenný povrch osvětluje paprsek stříbrného světla, pronikající oknem jako dar nakousnutého měsíce, který visí nízko na obloze. Poslouchám, jak Mersi sestupuje po točitém schodišti věže, stěna mě chladí do zad a v kapse cítím tíhu. Schází dolů pomalu a mně dochází trpělivost. Až sem totiž cítím obsah poháru, který shora nese. Zavřu oči, ztěžka si povzdychnu a zatnu ruce v pěsti. Polknu, opřu si bradu o hruď, pak prudce zakloním hlavu a udeřím jí o stěnu. Silně. Bolest prudkého nárazu mi projede hlavou, otřese mi mozkem a na okamžik mě vytrhává z místa, na němž stojím. Na jeden zkurveně krátký okamžik. Předkloním se a znovu hlavou švihem uhodím o zeď. A znovu. A ještě jednou. „Velmistře?“ Podívám se doprava. Udýchaná Mersi vychází ze vchodu věže a zástěru, zavázanou kolem pasu, má zašpiněnou zbytky jídla. Když vstoupí do paprsku světla, vlasy se jí rozzáří růžově a pihy na bledé pokožce obličeje vypadají výrazněji.