PROLOG
rhordyn před osmnácti lety
Srukamazaloženýmanahrudisiprohlížímzamčenédveře protivchodudosevernívěže.Jejichkamennýpovrchosvětlujepaprsekstříbrnéhosvětla,pronikajícíoknemjakodar nakousnutéhoměsíce,kterývisínízkonaobloze.Poslouchám,jakMersisestupujepotočitémschodištivěže,stěna měchladídozadavkapsecítímtíhu.
Scházídolůpomaluamnědocházítrpělivost.Ažsem totižcítímobsahpoháru,kterýshoranese.
Zavřuoči,ztěžkasipovzdychnuazatnurucevpěsti. Polknu,opřusibraduohruď,pakprudcezaklonímhlavu audeřímjíostěnu.
Silně.
Bolestprudkéhonárazumiprojedehlavou,otřesemi mozkemanaokamžikměvytrhávázmísta,naněmžstojím.
Najeden zkurveněkrátký okamžik.
Předklonímseaznovuhlavoušvihemuhodímozeď. Aznovu.
Aještějednou.
„Velmistře?“
Podívámsedoprava.UdýchanáMersivycházízevchodu věžeazástěru,zavázanoukolempasu,mázašpiněnouzbytkyjídla.Kdyžvstoupídopaprskusvětla,vlasysejírozzáří růžověapihynabledépokožceobličejevypadajívýrazněji.
Odkašlesiapodámikřišťálovýpohár.„Předpokládám, žetadyčekášnatohle?“
Podívámsenanarůžověloutekutinuanejradějibychjí pohárvytrhlzrukyaobsahvychrstlnapodlahu.
Zvednuočiazachytímvjejímpohledupovýšenost. „Samozřejmě.“Vezmusiodnípohárajehostopkami vrucepřipadáneuvěřitelněkřehká.Stačilobyjentrochu zmáčknoutaprasklabyjakostéblotrávy.„Děkuji.“
Ještěnikdyvživotějsemneslyšeldvětakhleprázdná slova.
Mersistrozepřikývne.
Sáhnudokapsyavytáhnunáhrdelník,kterýmiAravyndalatěsněpředtím,nežjsemukončiljejíutrpení.Kdysi čistýablyštivýkřišťáljenyníúplněčerný.Takčerný,žemi připadá,jakobyvněmbyluzavřenývlastnívesmír;jakoby stačiljedinýpohled,abyvněmčlověkzahlédlnekonečné zapomněníbezobzoru.
Poskvrniljsemdar,kterýmiAravynsvěřilaprosvoudceru,cožjehanba,kterouužponesunavždy.Přestonynířetízeknáhrdelníkupozvednutak,žesekřišťálhoupejako morbidníkyvadlo,apodámjejMersi.
Tasišperkprohlížísostražitouzvědavostí.„Pro ni?“ Přikývnu.
„Acosníudělá?“ Všechno.
Nic.
„Budevypadat...jinaknežnyní.Velicejinak.Aledokáže snímvbezpečížít.Nikdysijejalenesmísejmoutzkrku. Rozumíš?“
Očisejírozšíří.„Nikdy?“
„Přesnětak.“
Nehodlámjischovávatjenompředostatními,aletaké přednísamotnou.
„Amášvúmyslujíříctoproro–“
„Ne,“přerušímji.„Podtouhlestřechousežádnéřeči o Bozích nepovedou.Anioničemjiném,cobyjimohlopřivéstkpravdě.“
Žádnédítěbynemělonésttakovébřemeno.
ZatímcoseMersidívánanáhrdelník,kterýsemipohupujevruce,pohnečelistí,takžesezdá,jakobypřekousla hnedněkolikodpovědí.„Přivšíúctě,“řeknepak,„bysjíto měldátradějisám.“
Krevsemizačnevařitvžilách,přistoupímkníastrčím jíšperktéměřdoobličeje.„Vezmisitenzasranýnáhrdelník, Mersi.Tojepříkaz.“
Snášímůjpřísnýpohled,rtysevřenédoúzkéčárky.„Nafoukanýparchante,“zamumláapopadnenáhrdelník.
Zatímcosiprohlížízakalenýšperk,strčímruku,zaťatou vpěst,dokapsy.Tenřetízek.Zdáse,žeseMersinapozornostzaměřilanasponu,kterájeužnaprvnípohledsvětlejší nežzbytek. „Železo...“
Přikývnu.„Můžešjínynísejmoutnákotník,kterýdostala,kdyžsesempřistěhovala.Předpokládám,žehonosí vedneivnoci?“
„Samozřejmě.“Mersinustrohouodpověďokamžitěnásledujepovzdech.„Chciříctano, Velmistře.“ Poklesnevkolenoudonepřílišnadšenéhopukrlete. „Děkuji.“
Otočímseamezistříbrnýmipaprskyměsíčníhosvětla sevydámchodbou.
„Nejdřívjsijizachránil,apaksesrozhodl,žesnínechcešmítnicspolečného...“
TrpkýtónMersinahlasumězastaví,aleneodvrátímpohledodvzdálenéhokoncezšeřeléchodby.Rukumámstále pevněsevřenoukolemkřehkéhostonkukřišťálovéhopoháru.
„Užjetoosmměsícůodedne,kdyjsijipřivezlsemna hrad,aneviděljsijiani jednou. Nemůžešmiprostěhodit nakrkzlomenédítěajentaksezříctbudoucíchzávazků, kterékněmumáš.“
Pomaluseotočímasledujijejíobezřetnýpohled.
Vůbecpoprvésivšímámtemnýchšmouhpodjejímaočima,rozcuchanýchvlasůabledostivetváři.
„Vypadášunaveně,“řeknutiše,abychsváslovazměkčil. „Pokudbysesradějivrátilanasvépůvodnímístovkuchyni, najdunáhradu,kterásedokážepostaratopotřebydítěte.“
Spustíkbokůmruce,takézaťatévpěsti.„Nejsemunavenátím,žesestarámopotřeby dítěte. MilujiOrlaithjako vlastnídceru.Unavenéjemoje srdce,“ vyrazízesebeavjejímhlaseslyšímslzy.
Odkašlusi.
„Najduněkohodostatečnědůvěryhodného,kdotipomůže.Pokudměaležádáš,abychsedojejívýchovyzapojil osobně,taksetorozhodněnestane.“
„Jsipaličatýmuž.Potřebujetohodalekovíc.“Mersipotřesehlavouaprosebněsenaměpodívá.„Vočíchmásmrt, kterésenezbavímrknutím.Má rozbitou duši,Rhordyne.“
Vžaludkusemirozhořívzteklýplamen.
Vykročímknítakprudce,ažsemitekutinavpoháru přelijenaruku. „Amyslíš,žetosnadnevím?“ Okrokpřede mnoucouvne,kdyžsenadnivztyčímjakobouřkovýoblak, naplněnýzáplavoupohrdánísebousamotným.„Jájsemjejí střecha–stín,kterýstíníveškeréjejísvětloasnažísezabránitsvětu,abyvidělmateřskéznaménkonajejímzasraném rameni. Nic víc.“
Mersisklopípohledkpodlaze.„Jejínočnímůryjsoučím dálhorší.“
Otevřuústa.Pakjezasezavřu...
Kdyžsenaměznovupodívá,vočíchjíhoříplamen.
„Někdybychbylaraději,kdybynekřičelatakpotichu–pakbysistohomožnávšiml.“
Jásitohovšímám.Cítímjejístrachažnadněsvéduše jakohořícístrom.Ztohopocitubychnejradějiroztrhalcelý světnakousky.
Ztohopocitubychnejraději vraždil.
„Radějijsemsnízačalaspátnajednomlůžku,abychji mohladržetvnáručí,kdyžsechvěje,“pokračujeMersivěcnýmtónem.
Povzdechnusiapodívámsenadveředověže.
Nenávidímji.Nenávidímtenhlepohár.
Sebesamotného.
„Todítětrpí,Velmistře.Atyjsijedinýčlověknasvětě, kterýchápe,čímprošla.Covšechnoztratila.“
„Nechcistímděvčetemmítnicspolečného.“Probodnu ženupohledem.„Nic.“
„Aažvyroste,asamasezačneptát?“Pozvednenáhrdelník,abychhoviděl.„Ažsiuvědomí,žeseskrývalapřed sebousamotnou?Cobudepotom?“
Pokrčímrameny.„Budeměnenávidět,otomnepochybuji.“
Alealespoňsetéchvíledožije.
„Atobětovůbecnevadí...“Řeknetopomalu,jakobymuselaslovapečlivěvolit.
„Jejínenávistjevůbecjedinávěc,kteroujsemochoten přijmout.Jejínenávista tohle,“ dodámapozvednupohár.
Mersiuhneočimaarozhostísemezináminapjatéticho. „Budujichránit.Dámjínástroje,abysechránilasama. Kdyžtobudezapotřebí,budupronizasranábouře.Nikdy nebudetrpětnedostatkem.Atovšechnodokážu,anižbych sedocelévěcipřímozapojoval.“
Mersisemizpřímaabezestrachupodívádoočí.„Nemusíštrpětnedostatkem,alekdyžjsiroztrhanýnakousky,
takjetitostejněkničemu,Velmistře.Myslím,žetohledokážešpochopitity.“
Nežmiposkytnepříležitostkodpovědi,otočísenapatě alemčernýchšatůsejízavlníkolemkotníků,kdyžvykročí kevchodudověže.Několikkrokůpřededveřmiseještějednouzastaví.Ohlédneseahlasem,kterýsejíláme,dodá: „Schovávásepodnábytkem.Uhýbápředsluncem.Kdyžseji snažímuklidnitdostnato,abysisemnouhrálanatrávníku, taksebouházíazatínáminehtydopaží.“Výrazjíztvrdne aveslovechzazníostří.„Nikdynebudekreslit,smátsenebo tančitjakonormálnídětijejíhověku.“
„Mersi–“
„Aslzysejíužnetřpytíjakokdysi.“
Natáhnudechdoplicapakjejznovuvypustím.Cítím, jakmikrevustupujeztváří.
„Nejsemžádnábylinářka,alepřipadámi,žeserozhodla následovatzbyteksvérodinydopředčasnéhohrobu.“
Slovasemizabodávajídobřichajakokrutéhrotymečů amámcodělat,abychsenepředklonilanezačalzvracet.
„Nemůžešránujenzavázatanevyléčit.Jinakzačne hnisat.“ Zvednenáhrdelník,ažsezčernalýkámenzhoupne. „Nedokážešjichránitpřednísamotnou.“
Stímsevytratínaschodištivěže,azatímcoojejíchslovechpřemýšlím,útočínaměozvěnajejíchkroků.
Dusímě.
Mersimásamozřejměpravdu.Nedokážujichránitpřed nísamotnou.
Alemohuseotopokusit.
KAPITOLA 1
ORLAITH
Klenutáskořápkaprůhlednéhokřišťálunáschránípředdorážejícímvichrem,kterýnanásnepřestáváútočit.
Ostrýmidrápy.
Netvořiodhrabávajíhlínuažhnoucíuhlíkypokaždé, kdyžzatnoudrápydopromrzlépůdy,jaksesnažízískat pevnémístopřiútocíchnaskořápku.Tanássicechrání, alezároveňmi odsává energii.Mojekrevhoustneachladne kapkupokapce.
Vklíněsemichvějemůjbratr,askaždýmhlasitýmútokemsekemnětisknesilnějiasilněji.
Nesmějíhodostat.
Obejmuhoještěpevněji,zabořímmunosdonabílenýchvlasů,zavřunaokamžikočiavychutnávámvůněbarev akořeníslehkýmpřídechempečenýchjablek.Tytovůněmi plníhruďhřejivouláskouavyvolávajívzpomínkynazvonivýsmíchaveseléúsměvy.Napovědomépokoje,vyzdobenébarevnýmimozaikamiobrázků,uchycenýchnakamennýchstěnách.
Domov.
Chtělabychstouhlepředstavouzůstatspojenáanikdy jinenechat...
Hlasitézadunění.
Zasyčenídechu.
Otevřuočiazahlédnutlustý,krátkýčenich,kterýsevlhcetisknenavnějšístranukřišťálovéskořápkyapokrývájejí povrchmlhouhorkéhodechu.
Pomalunatáhnutřesoucíseruku,přejedupohladkém vnitřnímpovrchuskořápkyazalapámpodechuznáhlého rozpínavéhopocituvhrudi.
Roztáhnuprstyapodívámsenatvoramezeramimezi nimi.
Nesmíš.Ho.Dostat.
Tvorohrnehorníret,vycenízubyazobrovskéhrudimu vyrazívzteklýřev,zatímcosejehospolečnícisnažírozbít skořápkukopytynebosepodnipodhrabat.
„C-coponáschtějí?“
Kdyžzaslechnuslabý,zlomenýhlasméhomaléhobratra,stáhnudlaňzvnitřku.Prudcesenadechnuachvílibojujisšerem,kterémizakalízrak.Dívásenaměvykulenýma očimaaslabéruceanohyseboutrhnouleknutímpřikaždémúderuakaždémútokunanašiochrannouskořápku. Akaždébratrovotrhnutímnouprojedejakoránadosrdce.
Přiložímmudlaňnaspánek,jakobychhochtělachránit předtvorovýmkrvežíznivýmpohledem.
Dařísemito.Držímjevšachu.
Coponásalechtějí?
Mě.
Tebe.
„Všechno,“odpovímšeptemaznovusenanějpodívám. „Tebealenedostanou.“
Protoževtéhlenočnímůřejsemvětší.Silnější.
Tentokrátbuduvesvémpříběhuhrdinka–nejakopředtím.
Zamrkánaměvelkýmaočima,kteréužztratilydřívější lesk.„Aleoniužmědostali,Serri...“
Taslovamězmrazí.
„Ne.Nedostanoutě.“Zubymidrkotají,kdyžhoznovu sevřuvobjetí.„Jsitadysemnou.Vbezpečí. Navždy.“ Vycenímzubynanetvory,kteříkolemnáskrouží.
Nakopulisesnesedalšípřívalran.
Rachotútokumiprojedetělemjakočepelmeče.Bratr seaninepohne.Azůstanenehybnýivechvíli,kdykopule kolemnászačnepraskat.
Nadlaniucítímteplévlhko.Vytáhnumurukuzpodtýluapodívámsenani.Zamrkám,abychsezbavilamrazivé mlhypředočimaasnažímsezaostřitnašmouhu,kteroucítímnapokožce.Připadámi,jakobychprstykreslilapomocí tekutéhosvituhvězd,smíšenéhoskaleidoskopemtlumenýchbarev.
Toje...toje on.
Srdcesemitrhájakostarákošile,jedenševpodruhém, azatímcosesnažímdýchatsevřenýmhrdlem,zabořímmu obličejdovlasů.
Chciještěnachvilkuzachytitjejichslábnoucívůni.
Zavřuoči,aleužsinedokážuvybavitmozaikuručně kreslenýchobrázků,barvyaniúsměvy.
Vidímjenčernoutmu.
Tvářsemizrůznízoufalstvímajáhoksoběkřečovitě tisknu,zatímconavnitřnístraněočíměbodajítrnitéšlahouny.Zatímconetvořipokračujívbušeníaškrábání.
Veřvaní.
„Přestaňte!“ snažímseselhávajícímhlasempřekřičetsvé rozervanésrdce.
Prosím,nebertemihoznovu.
Vzduchprořízneostrýskřípavýzvuk.
Zvednuočiavidím,jaksezhorníčástikřišťálovékupole klikatíprasklinajakorozvětvenýblesk.Přiložímkníruku aztěžkapolknu.
Celémétělochladne.Zpomalujese.
Hlubokodomorkukostísemizaříznedalšízaskřípění apovrchprůhlednékupolerozdělídalšíprasklinyjakodílky mozaiky.
„Tímhletonekončí.“Přiškrcenáslovanějakýmzpůsobemdokážoupřehlušitdivokýhněv,snímžnanászevšech stranútočítihroznítvorové.„Tímhletoteprvezačíná.“
Můjbratrneodpovídá.Nehýbese.Anisebouneškubne, kdyžsepokřišťálovékupolirozběhnedalšíprasklina.
Pevněsevřuvíčkaapotváříchmistečouhorkéslzy.Prýštíztéčástiméhojá,kterásibolestněuvědomujepravdu.
Jepryč.
„Neopouštějm-mě...“
Tolikbychchtěla,abyměslyšel.Abyslyšel,ženejsem sama.Abyvěděl,žejsemtojá,kdokrvácívjehoobjetí,ane naopak.
„Neopouštějmě,“opakujioněcohlasitěji.Proklínám samasebe,žejejzabili.Nemě.
Vždyckytotakdopadne.
Podžebrymiožijeuzlinačerné,spalujícíbolesti,aslyším,jakzáludnětepe.Apostěnáchpropasti,kteroumám vhrudi,sezačnouplazitpopínavéšlahouny,živenémou bolestí.Každýmokamžikemseprodlužují.
Sílí.
„Neopouštějmě.“
Nikdyjsemnedostalapříležitostserozloučit.
Šlahounysesvíjejí,vzpínajíabodajímězvnitřnístrany pokožky,jaksesnažíprorůstven.
Chtějísvobodu.
Pomstu.
Chcijenzpátkysvéhobratra.
Popovrchukupoleprojededalšírozježenáprasklina.Už sejinesnažímopravit,odtáhnuruku,abychseoddělilaod těchhladovýchpuklin,asleduji,jakzačínajípokrývatvnitř-
nípovrchnašískrýšepocelémobvodu.Pakseozvepuknutí anapokožkumidopadnouúlomkysvětla.Proříznouji. Začínámkrvácet.
Předklonímseasnažímsepředtímtoútokemochránittělo,kterémispočívávklíně,apřitáhnusijetaktěsně ksobě,žedokonalevnímám,jakmuvhrudinebušísrdce. Všechnoměpálí,alenicsenedásrovnatsezármutkem, kterýsemizakusujedohrudi.
Náhletastrašnávřavaskončí.
Ticho.
Ucítímnapokožceněcovlhkého,akdyžopatrnězvednu hlavu,padnemipohlednahutnésliny,kterémistékajípo paži.Zvednuobličejkoblozeapodívámsedovelkých,inkoustověčernýchočí,vnichžsezrcadlímojetvář...
Vrukmáušipřitisknutékhlavěaobrovskámasajeho tělazakrýváhvězdy.Vpřimhouřenýchočíchmučtuvraždu azpáchnoucíhodechu,kterýsemipravidelněotíráotvář, cítímsmrt.
Nedokážuanipoznat,kdojevětšínetvor. Jestlion,nebojá.
Vzteklévrčenímipronikápodpokožku,akdyžotevře obrovskoutlamu,slabésvětloseodrazíodhrobky,plnébílýchšavlí.
Vyrovnaněmuoplácímdivokýpohledaklidněhonechám,abysenažral–brzyzjistí,jakneuspokojivájehokořistbyla...protožejájsemprázdná.
Vykrvácelajsemdosucha.
Protožeužjsemdávnomrtvá.
Obrazlámanýchkostíatrhanéhotělaměvytrhnezespánku aztratísevkrátkémvýkřiku,kterýodnášívítr.
Prudceseposadímanatáhnudoplicslanývzduch.
Bylatojennočnímůra.
Nebylotodoopravdy.
Uvědomímsi,žeslyšímsténánínapínanýchprovazů, acítím,jaksemůjsvěthoupezjednéstranynadruhou vpomalém,pravidelnémrytmupodoblohou,plnoujasnýchhvězd.
Rozechvělourukusipoložímnabřicho,kterétytopohybynesnášípřílišdobře.Druhárukasevřevdlanimůjnáhrdelník,jakobysemépodvědomíocitlovpokušenípřetrhnoutřetízekaodhoditšperkdomoře.
Uvolnímruku,zhlubokasenadechnuavzduchvsobě držím,dokudminepřipadá,žemiplícemusípuknout.Snažímsesoustředitna cokoli jinéhonežnaozvěnusyrovébolestinebonavzpomínku,jakjsemvklínědrželabezvládné tělosvéhobratra.Ztěžkapolknuaprudcesipřiložímruce kespánkům,vnichžmitepekrev.
Aleoniužmědostali,Serri...
Spustímrucedoklína,opřusezádyotlustýdřevěnýstěžeňanatáhnunohypředsebe;zatímcosivytírámspánek zočí,bosáchodidlamivisímezidřevěnýmisloupky.Líný vítrsemiotřeopotempotaženoupokožku,pročísnemi rozpuštěnévlasyadonesekcitlivýmušímhrubéhlasy...
„Totakhlevždyckyřvezespaní?“
„Kdyžsezvedávítr,odhadujesetotěžko,alevětšinouse probouzíspodobnýmzáchvatem.“Vanthůvapatickýhlas znípodobnědutějakoprázdnotavméhrudi.
„Lezemitonanervy.Užlituju,žejsemtuhlesměnu vyměnilsRoalemzajehopřídělsolenéhovepřového.Co tadynahořevlastnědělá?Jetohlídkovýkoš,žádnýbalkon.“
„Kdotohleví,kurva?“
„Kapitánovisetotakymocnezamlouvá.Slyšeljsi,že Brockdostalrozkaz,žejimázhlídkovéhokošesnést,když vítrpřesáhneosmnáctuzlů?Bojíse,žezaspíazbičujího.“
Pochybuji,žemůjosobnístrážceadruhýnámořníkna hlídcevědí,žejemohuzestrážníhokošenahlavnímstěžni slyšetipřespleskánínapínanýchplachetašuměnímoře... alemohu.
„Pročseještěpořádnepřevléklaztěchčernýchhadrů?“
„Aspoňvšichnidobřevidíme,komujedoopravdyvěrná,“uchechtneseVanth.
Nechalsenapsatnanočníhlídkudohlídkovéhokoše sezdůvodněním,žemusíneustáledržetstrážnadbudoucí VelmistryníBaharizeZápadníhoteritoria.
Totižnademnou.
Strupnaráněnaruceměsvědí;poškrábuseazamračím senapárovýnáramekkolemlevéhozápěstí.
Neustálesledujevšechno,codělám,atomědusí.
Přelezukolemstěžně,dokudnejsemčástečněschovaná vestínu,vrhanémostrouzáříměsíce.Sáhnudovaku,přivázanéhokzábradlí,vněmžsenacházíveškerýmůjmajetek–jetopytelodmouky,kterýjsemsnadšenýmkuchařemvyměnilazasvůjkošík.Uvolnímprovázek,vytáhnumalýbalíčekaopatrněodstranímvrstvyvlhkéhoplátna,kteréchrání cibulkukaspunu,stejněčernou,jakojenočníobloha.
Přitisknunoskmístu,zněhožkdysivyrůstalstonek, avdechnusilnouzemitouvůni...
Tahlevůnějenzesilujemoubolestamámpocit,jakoby seboumojezávislostškubalaavzpíralase,žesejisnažím umlčetnáhražkouvůně,místoabychjisnědla.
Záchvěvvlhkéhovzduchuminartypřivoláhlubokýpovzdech.
Znovucibulkuzabalímastrčímjiažnadnovaku.Dotknusesvéhodřevěnéhomečeapakpřejeduprstypohedvábnélátce,kterousiméruceaobličejvelmidobřepamatují.
Srdcesemisevře.
Rhordynůvpovlaknapolštář.
Ztěžkapolknu.Následujekrátký,trhanýnádech,který mirozechvějehruď,jakobymivnitruprobíhalostádodivokýchkoní.
Začnevemněbojovatspalujícívztekarozechvělézoufalství;naokamžiksemidařípředstírat,žejsemsilnější, nežveskutečnostijsem,nežmězalijezoufalýpříval chtíče jakovědroledovévody.Vytáhnupovlakven,vtisknutvářdo jehoměkkýchzáhybůazplnahrdlasenadýchnuRhordyna. Cítímvsoběstejnoumíruvytrženíapohrdánísamasebou.
Plavímsezasvýmzaslíbenýmastáleseopájímslábnoucívůníjinéhomuže.Tohlejemojeposlednízávislost.
Ta,kterésebuduzbavovatzevšechnejhůř.
Ta,kterésenikdyzbavit nechci.
Narozdílodkaspunuseneomezímnajedinýnádech. Nasávámvůnitakdlouho,ažcítím,žemámhlavulehkou. Teprvepakzastrčímpovlakzpátkypoddřevěnýmečavytáhnubalíček,kterýjevzhledemkesvévelikostipřekvapivě dlouhýatěžký.
Opatrněapomalujejrozbalím.
Vzáhybechlátkyjevidlička,kteroujsemukradlazjídelny;hrotymádostostré,abyproniklypokožkouaždo masa.Odmotávámlátkudál,anakonecmidoklínavypadnelžíce.
Dívámsenaniasnažímseignorovatdvěpostavy,které namězírajízvýšepoloženéhostrážníhokoše.Mocmito alenejde,protožesedoměpořádopírajíjejichhlasy.
„Slyšeljsi,žeřeklakuchařiopárzavařovacíchsklenic akuskuchyňskéhoprovázku,abyjemohlapřivázatkestěžniazasaditdonichnějakésazenice?Měljsividět,jaknani zíral.“
„Jetočarodějnice,“poznamenáVanth.„Bylomitojasné odchvíle,kdyjsemviděl,jakzhromadyhnojesbíráhouby.
Velmistrsenechalošálittímjejímkulatýmzadkemašukatelnýmobličejem.“
„Měnikdoneošálí.Stačí,kdyžsejípodívámdoočíazvedásemižaludek.“Krátkáodmlka,pakmužpokračuje:„Ale zdáse,žeGageoviselíbí...“
„Jenomproto,žekvůlinínemusícelounocsedětna stráživzadnímhlídkovémkoši.“
Popadnutydvakusypříborudozpocenýchdlaní;zatínámzubyapohledmámzabodnutýmezisloupkyzábradlí dooceánu,kterýsezvedáaklesájakotekutýměsíčnísvit. Zhlubokasenadechnuslanéhovzduchuanaladímsena zvukvody,pleskajícíoblokylodi.
Pakzatnuvšechnysvaly,sevřurozechvělédlaněnadržadlechpříborůaudeřímjednímodruhý.
Cink.
Tenzvuksemizařízneaždokostí.Uvolnímizhloubi hrudizáplavutlaku,kterázačnenaplňovathranicemého těla,ažminakonecpřipadá,žesemusímkaždouchvílirozpadnoutnadesetkusů.
Potřebujipřílišmnohoprudkýchnádechů,abychsebraladostodvahyapřejelajednímnástrojempodélcedruhého–přitomostřeskřípavémzvukupevnězavřuočiastejněpevněsvírámrty,abychvhrdleudrželanutkáníkvýkřiku.
Pomalusenadechnu,podržímavydechnu... Aznovu.
„Coto...“dolehnekemněšouráníkroků.„Cotodělá?“
„Nějakýpřihlouplýrituál.Takhlejetokaždývečerode dne,cojsmevypluli.“
Opřusehloubějidostínuavevzpomínkáchsevracím dotédoby,kdyjsemporušilajednozBazehodůležitýchpravidel:schovalajsempalecdodlaně,kdyžjsemserozmáchla, abychhoudeřiladotváře.
Obajsmezaslechlitokřupnutítěsněpředtím,nežmě vlnabolestiúplněochromila.
Několiknásledujícíchtýdnůjsemsinedokázalazaplést vlasy,stříletzlukuneboserozmáchnoutmečem.Zevšeho nejhoršíalebylo,žejsemnemohlavzítdorukydiamantový sekáčeknebozvednoutštětec.
Užnikdyjsempalecdodlaněneschovala.
Bolestmitehdydaladůležitoulekci:trestemzaneposlušnostmibylycelétýdnypřerušenérutiny.
Nyníjetatolekcejedinýmštítem,kterýmsedokážubránitpředsebousamotnou.Připomínka,žekdybychznovu zapomněla,čehojsemschopna,mohlabychznovuztratit sebeovládání.
„Říkaljsemtito,“zamumláVanth.„Jeúplněpraštěná.“
Protáhnusisvalynakrku.Vysajuzjejichslovenergii. Přejedujednímkusemjídelníhonáčinípodruhémznovu–tentokrátvícpřitlačím.
Tenzvukminemůženijakublížit,kdyžužjsemrozbitá nakusy.
Naspáncíchmivystoupíkrůpějepotu,zatímcopodpokožkouakostmilebkycítím,jakzačínajívybuchovatvzteklé věci, jakobysemimozkemprokusovalaarmádavzteklých všežravýchčervů.Uvědomujisi,žejinakaninedokážupopsattenprudkýtlak,kterýzažívámpokaždé,kdyžmětenhlestavpřepadne.
Tytosyčícíkořínkyhledajísvobodu,kdebymohlyrůst.
Hledajíněco,čehobysemohlyzachytit.
Kdyžzvednupohledkehvězdám,pochybuji,žeRhordynví,jakošklivájsempodtoupěknoupokožkou,vníž jsemsezjehorozhodnutímuseladlouhérokyukrývat.Cítímjednuvrstvulžínadruhé.Vkaždémpřípaděmizašlákovovásponanáhrdelníkuvzadunakrkupřipadápříliš slabá.
Srpekměsíceměsvýmúsměvemprovokuje.Snažísevytáhnoutnapovrchúplnějinýdruhbolesti.
„Myslíš,žesejíhlavapomotalapotom,cosledovala,jak jízaživasežralicelourodinu?“
Skříp.
Znosumivytečekrevnabraduaskápnedolů.
Dalšíkapka.
Aještějedna.
„Možná.Nevím.Aleněcoseminatomnezdá.“
„Cotímmyslíš?“
„Kdyžsejípodívámdoočí,taknevidímněkoho,kdo přežil.Vidímtamvinuaduchyato,jaksekemněblížímoje vlastnísmrt.Myslím,žejeprokletá.Amyslím,žetozbytek jejírodinyzjistilpřílišpozděazaplatilzato.“
Vinaaduchové...
Ztěžkapolknu,zavřuočiapředstavujisi,ženesedím vhlídkovémkošivpůlizadníhostěžně,alenasvéokenní římsenavrcholkuKamennéhosloupu;ženemámnazápěstíokovmodréhopárovéhonáramkuaneužírámsevlastníbolestí.ŽesepárovýnáramekneproměňujevdalšíBezpečnouhranici.
Vochromujícíštítpromépotlučenéabolavésrdce.
KAPITOLA 2 ORLAITH
Širokýmimezeramivzábradlíserozléváměkkésvětlo.Je jakohřejivýpolibeknatváři,kterýmiprosakujepóryazahřívámikrev.Zamžikámarozhlédnusepookolnímořské hladině,kterávypadájakopolevzdouvajícíchseokvětních lístkůrůže.
Jeráno.
Zasvětlalucernyjsemdodřevěnýchprkenzadníhohlídkovéhokoševyrývalaspirályazakřivenélinieamělajsem stímtakplnérucepráce,žejsemsivlastněaninevšimla,že tmaustupuje.
Zabalímdiamantovýsekáčekdokouskuplátna,zastrčímsijejdozadníkapsyazhasnulucernu,pověšenounazábradlí.Protáhnusizádaapaže,provlečunohymezisloupky zábradlíanamířímprstykeslunci.Představujisi,jakjebořímdotrávy,pískunebohlíny,ateplomizatímzahříváchodidla.
Stýskásemipotom,jakjsemnaplážisbíralakulatékamínky,zatímcoKaiplavalvzálivu.Stýskásemipopevné zemiarannímvětru,kterýpřinášelpachsuchéholistíarosousmáčenéhomechu.
Složímnohypodsebeapřetočímsenavšechnyčtyři.
Protáhnusekolemsilnéhodřevěnéhosloupku,který pronikástředemplošiny,sklonímsekvědru,přivázanému
kprovizornímukladkostrojianamočímdovodykusplátna. Vyždímámjedosklenicsezeminou,přivázanýmkestěžni, abychsvýmvýhonkůmdopřálaalespoňtrochuvláhy.
VzpomenusinasvůjposledníúprkpobalkonunaKamennémsloupu,kdyjsemsemaloudřevěnoudýkousnažilaodřezatvětvičkysvýchoblíbenýchrostlin,ausmějuse.
Mámtadyvistárii,citronovníkaněkolikodrůdrůže... všechnysemipodařilospolečněsněkolikahrstmihlínyodnéstvkošíku.
Maléútržkydomova.
Otřusivlhkýmkusemlátkyobličejakrkasledujipřitomnámořníkasezakalenýmpohledem,kterýstoupádo hlavníhohlídkovéhokoše,abysetamujaldennípozorovací hlídky.
Myslím,žesejmenujeJerid.Jezceléposádkyjediný, kdosekemněnaprostoodhodlanězavšechokolnostíotáčí zády.
Začnusibalitpřikrývkuavšimnusi,žesevbrázděza lodítěsněpodhladinoupohybujítřitemnéstíny.Kčinnostiseprobudíažvechvíli,kdylodníkuchařvychrstne přespalubudovodyvědro,plnérybíchkosterakrvavých vnitřností.
Tyalenejsoukořistí,pokterépasou–tousestáváhejno racků,doprovázejícíchloďužodvyplutí,kteřísenynísnášejíkhladině,abysenakrmili.Riskujíprorybíkostiživot, aněkteříonějtaképřijdou,kdyžžralocijedinýmmáchnutímsilnýchocasůvyskakujísotevřenoutlamounadhladinu.Pohltísvouopeřenoukořisttakrychle,žeseracciani nestačíbránit.
Kaimikdysiříkal,žežralocimajíráditeplouvodu.Muselajsemmutehdyslíbit,žesevlétěnikdynebuduvNakousnutézátocekoupatbezjehodoprovodu.
Teďvím,zčehoměltakovouhrůzu.
Čímdálnajihseplavíme,tímjasnějityrkysovájevoda atímvícetemnýchstínůsevednepohybujevkýlovébrázdě zalodí.
Zvon,připevněnýklanu,naněmžvisívědro,sezhoupneaozvesehlasitéajasnézazvonění.
Zastrčímsipramenvlasůzaucho,sklonímse,uvolním kovovéokozvýřezuvpodlazekošeazvednupoklop.Podívámsedolůnashromážděnémuže,kteříseospalerozcházejízasvoupřidělenouprací;dostrychlemeziniminajdu chlapce,kterýstojíuzákladnyméhostěžnězhrubadevět metrůhluboko.
Hlavumázakloněnou,vjednérucedržíplnýtalířadruhousistíníočipředrannízáříslunce,abyměviděl.
Zane.
Zamávámmu,napřímímseasepnusivlasyvtýle.
Pakzkontroluji,jestlimámšňůrunavakudobřeutaženou,spustímsedírouvpodlazekošeavydámsenanudný sestuppodevadesátipětidřevěnýchpříčkách;pokaždých pětiseloďzhoupnenavlně.
Jakmilesenohoudotknuhladkédřevěnépaluby,řekne mi:„Kdyžšelkuchařnazáchod,takjsemmutrochuprošmejdilnejlepšíkousky,kterésischováváprosebe.“
Tajnýúsměvjejakoukradenépotěšení,kterésianinezasloužím–vokamžiku,kdyseotočím,abychsepodívala nachlapcovymodréoči,rámovanéhustýmičernýmiřasami,anavětremrozcuchanékaramelovévlasy,poněmnezůstaneanistopa.
„Dobréráno,Zane.“
„Atakyjsemsehnaltohle,“pokračujeazabořírukudo jednézmnohavnitřníchkapessvéhovelmiobnošenéhosametovéhokabátu.
Kdyžjivytáhne,paprskyslunceseodrazínazlatězářícímkovu.
