Justin se zadíval na ostří, které měl kousíček od zápěstí. Nůž patřil jeho matce; třas byl čistě jeho. Na okamžik ho ochromily praktické aspekty daného úkolu. Zvolil pro ten účel správný nůž? Bylo jich tam tolik. Nože v kuchyňském šuplíku. Nože trčící z dřevěného špalku. Sada nožů z pravého stříbra, které matka zdědila a přebývaly ve vlastní ozdobné krabici. Tenhle nůž nebyl jeho první volba. Nejprve sáhl po tom největším, nejhrozivějším v šuplíku. Se zubatým ostřím. Řadou špičatých hrotů podobnou horskému hřebenu. Střenka mu pěkně padla do ruky, ale při pomyšlení, jak mu ty zoubky trhají kůži, se otřásl. Ironie, chtít skoncovat se životem, a přitom se bát, jak to bude bolet. Vrátil ho zpátky a vytáhl jiný. Dlouhý, hladký se silnější, masivnější rukojetí. Mnohokrát už viděl, jak s ním matka krájí nedělní pečeni. Bodl ho osten smutku smíšeného s lítostí. Vzpomněl si, jak každou neděli sedával vedle své sestřičky u stolu a těšil se na nejočekávanější jídlo celého týdne. Maminka před každého položila talíř, s péčí, obřadně. S výrazem mírné pýchy. Polkl, když mu došlo, že už se tak při myšlence na něj nikdy nezatváří. Nůž se zastavil v pohybu, když ho napadlo, jestli by se ty dny nedaly nějak vrátit; ty první roky dospívání, kdy mu stačilo patřit do rodiny. Celé dny venku, dovolené u moře, večery, kdy si nechali přivézt jídlo a koukali na filmy. [7]
Mocně polkl. Už nebyl tenhle kluk. Už celé roky ne. Hněv, který se v něm uhnízdil, se rozhořel v pekelný žár. Věděl, co musí udělat. Matčina tvář se mu pevně usadila v mysli. Bolelo to téměř fyzicky. Vykřikl, když si přejel břitem po zápěstí. Výsledkem byl škrábanec přetínající několik předchozích chabých pokusů. Tentokrát bylo jeho úsilí odměněno bublinkou krve na jednom konci nitkovité čáry. Byl to pokrok. V duchu dál viděl její tvář. Byla plná pochopení a odpuštění. Tak vypadala, když jednou zůstal po škole za to, že na hřišti dal jinému klukovi pěstí. Nebo tenkrát, když vzal jinému klukovi kolo a poškodil mu přední pneumatiku. Udělal chybu a bylo mu odpuštěno. Tentokrát by tomu tak nebylo. Za celých osmnáct let svého života si nikdy nepřál vrátit čas. Během posledních dvou dnů si to přál stále a bez ustání. Nelitoval sebe. Nikdy se neožení. Nikdy nepřivede domů představit přítelkyni. Nebude mít děti. Bylo mu ale líto maminky. Vezme s sebou její jedinou naději na vnouče. Matčina tvář se před jeho vnitřním zrakem změnila, vypadala nechápavě, zmateně, téměř tázavě. Bolest z její bolesti mu rvala srdce. Bude o sobě pochybovat. Ptát se sama sebe, co udělala špatně. Jestli za to může ona. Při tom pomyšlení ho v očích pálily slzy. „Všecko je špatně,“ šeptl a začal vrtět hlavou. Nesnesl, že by si to maminka mohla klást za vinu. Ona za nic nemohla. Jen on. Odložil nůž, sáhl do horní zásuvky svého nočního stolku a vyndal blok a tužku. Věděl, že pro něj není jiné cesty. Věděl to už dva dny. Jeho matka ale nemusí po zbytek života cítit vinu za to, jak se rozhodl. Nikdy [8]
by si neodpustil, co spáchal, a i kdyby se stokrát snažila, neodpustila by mu ani ona. Zarazil se, protože se mu vybavil ten bezmocný, zděšený obličej, který k němu vzhlížel, plný zmatku, hledající nějaký důvod, motiv, proč to dělá. Najednou tu otázku nedokázal zodpovědět a sám sobě se z duše zhnusil. Ty oči, panebože, ty oči plné strachu nalezly v jeho srdci stud. Teprve v tu chvíli si uvědomil, co se z něj stalo. Černota vlastní duše mu vyrazila dech. Stala se z něj zrůda. S ním to neskončí. Ve skutečnosti to teprve začíná. Přicházela smrt a nenávist a on byl moc velký zbabělec, než aby je zastavil. Vzkaz mamince položil na polštář a znovu sáhl po noži. Sevřel ho pevně a s jistou rukou se soustředil na žílu v zápěstí. Zatnul ostří do kůže. Tentokrát to myslel vážně.
[9]
„Bryante, tady doleva,“ vykřikla Kim, když zdáli zaslechla houkačky. S kvílením brzd říznul zatáčku jako Jeremy Clarkson a vjel do nákupní zóny. „Já myslel, že jedeme domů,“ zabručel mrzutě. Kim kolegu ignorovala a přejela pohledem vlevo, dopředu, vpravo a zase zpátky, napínala zrak, jestli mezi potemnělými budovami nezahlédne pohyb. „Šéfko, víte, že ve West Midlands jsou i jiní policaj…“ „Nejsme ani kilometr od ozbrojené loupeže s ublížením na zdraví a ty myslíš akorát na gáblík?“ odsekla. Mohl si za to sám, to on nechal rádio zapnuté. „Taky pravda,“ uznal. Večeře bledla při představě nevinného muže silně krvácejícího z bodné rány v břiše. „Klidně se vsadím, že tady někde je,“ řekla a mhouřila oči do tmy. Podle popisu usoudila, že nejspíš hledají Paula Chatera, devatenáctiletého pilného zlodějíčka, kterého za krádeže v obchodech vláčela na stanici od jeho jedenácti let. Ten kluk měl zákaz vstupu do všech nákupních středisek a obchodů v centru, které měly partnerskou dohodu o sdílení informací, a jeho fotka šla z ruky do ruky rychleji než pornografické video nějaké hvězdy z reality show. „Proč by sem chodil?“ zeptal se Bryant. „Protože to tady připomíná menší město,“ odpověděla. „Je tady přes dvě stě jednotek a pět kilometrů silnic.“ [11]
Byli ani ne půl kilometru od toho krámku a kluk ujížděl na rozhrkaném starém mopedu s mizerným tlumičem výfuku. Bude se chtít co nejdřív dostat z hlavní silnice. „Oba tu můžeme jezdit hodinu a nepotkáme se,“ dodala. „Tudíž asi ví, že ho tady budeme hledat,“ nadhodil Bryant. „Ne v Astře Estate,“ odvětila. „Větší pozor si bude dávat na ty zatracené houkačky.“ V posledních letech se Paul Chater zaměřil na drobné krádeže a loupeže v krámcích s malým počtem nebo úplně bez bezpečnostních kamer. To, že šel často sedět, bral jako riziko povolání a zasloužený odpočinek. Údajné použití nože u něj však znamenalo přechod k vážnější trestné činnosti. Kim stáhla okénko v naději, že ho prozradí plechový zvuk motorky, jenomže houkání blížících se sirén jí vůbec nepomáhalo. „Šéfko, nenajdeme…“ „Támhle je!“ vykřikla a ukázala přes sklo dopředu. Bryant šlápl na plyn. „Ne, nepronásledovat,“ zarazila ho. „Hledá, kde by se schoval. Jestli sleze z motorky a půjde dál pěšky, nechytíme ho.“ Snažila se honem něco vymyslet. „Pokračuj po silnici až na konec, pak doprava a pak doleva.“ Jestli má Chater špetku rozumu, míří na západní stranu zóny, která končí prudkým svahem k nábřežní stezce podél kanálu, jenomže tímhle směrem musí nejdřív urazit skoro kilometr po rovné silnici. Vzali to přes parkoviště železářství, a když vyjeli na daný úsek silnice, objevil se před nimi Chater. Měl namířeno přesně tam, kam čekala. „Dožeň ho,“ zavelela. Bryant znovu přidal plyn. Chater se ohlédl. „Rychleji!“ štěkla. Podle zvuku houkaček poznala, že hlídkové vozy už dorazily do nákupní zóny, věděla však, že ty už ho teX nedohoní. [12]
Zbývali jen oni. „Dotáhni se vedle něj,“ řekla a stáhla okénko nadoraz. Byli dvě stě metrů od náspu. „Šéfko? Co to…“ „Zastav!“ zaječela, jakmile měla Chatera vedle sebe. „Zastav!“ zopakovala, zařvala mu to přímo do překvapeného obličeje. Sto padesát metrů. „Šéfko, nedělejte žádné…“ „Zastav tu zkurvenou motorku!“ vřískla. Sto metrů, pak nechá moped ležet a uteče po svých. Kluk jim trochu poodjel. „Dostaň mě blíž,“ vyhrkla Kim zadýchaně. „Nedělejte to, co myslím…“ „Bryante, už jsem ho slušně poprosila,“ řekla a otočila se na sedadle. Padesát metrů a byla zase na úrovni jeho bicepsu. Váhala jen vteřinku, potom si připomněla, jak vysílačka v hlášení popisovala pana Singha krvácejícího v krámku. Dvacet pět metrů. Popadla kliku, otevřela dveře a uhodila ho jimi do stehna. Jen co se moped převrátil doleva od auta, Bryant dupl na brzdu. Kim rozrazila dveře úplně dokořán a honem se drala ven. Chater už vstal a rozbíhal se ke svahu. Houkačky se k ní blížily ze všech stran, zatímco stahovala jeho třímetrový náskok. Doběhl právě k úpatí náspu, když po něm skočila. „Mám tě!“ křikla a povalila ho. Pevný zip její motorkářské bundy se jí zaryl do břicha a jemu do zad. Zasténal a snažil se vymanit z jejího sevření. Převalila ho na záda a zadívala se mu do tváře přes plexisklové hledí přilby. [13]
„Tak fajn, ty malej hajzle,“ řekla a obkročmo se mu posadila na břicho. „Copak jsi vyvedl tentokrát?“ „Slez ze mě, krávo,“ odsekl a mrskal boky jako Ricky Martin. Stehny mu pevněji stiskla žebra. „Kde je ten nůž, Paule?“ „Kudlu jsem neměl,“ protestoval. Popření měl na jazyku hned, jenomže jeho oči mluvily jinak. „Kde je, Paule?“ trvala na svém a silněji mu zmáčkla zápěstí. „Řikám ti, kurva, že kudlu jsem neměl,“ zařval, když se mu opožděně dostavila kuráž a přesvědčivost. „Jsem chtěl jen žvára, ne asi.“ V Kim se vzedmul hněv při představě nevinného muže krvácejícího ve vlastním obchodě. Jeho život visí na vlásku, protože tomuhle mrňavému sígrovi se nechtělo platit za cigarety. „Tak si sežeň práci a kup si je,“ doporučila mu a zesílila stisk, právě když u obrubníku nakřivo zastavil hlídkový vůz. Ohlédla se po svém kolegovi, který teX stál se založenými pažemi u auta. „Víš, Bryante, strašně nesnáším lidi, co si myslí, že jim svět něco dluží.“ „Máme ho sebrat, madam?“ zeptal se jeden z těch strážníků, kteří dorazili, a vtom přijela druhá hlídka. Přikývla, vstala, narovnala se do plné výšky svých sto pětasedmdesáti centimetrů a z ježatých černých vlasů si vytáhla větvičku. Znovu obrátila pozornost k muži na zemi. „Vždycky jsi byl hovado, Paule, ale teX jsi hovado s nožem, a za to si posedíš hodně, hodně dlouho,“ zasyčela na něj, když ho předávala. „Nůž bude někde tady v nákupní zóně, hoši,“ podotkla ke strážníkům. „Tohle tě moc nevytrhne, svině,“ uculil se Chater. „Takovejch jako já jsou mraky a už jdou…“ „To já vím, ale jak praví jeden supermarket, Paule: ‚Každá špetka dobrá.‘“ Zamířila k čekajícímu kolegovi, který mlčky vrtěl hlavou. Oprášila si z rukou špínu a usmála se. O jednoho lumpa na svobodě míň. „Bezva, Bryante. TeX můžeš vyrazit domů na večeři.“ [14]
Forenzní archeoložka doktorka A si zkoumavě prohlédla řadu tváří před sebou a pokusila se potlačit hlasitý povzdech. Její kolega z Astonské univerzity byl právě na cestě do Dubaje, kde měl skupinu čerstvých policistů poučit o počátečních fázích výkopových prací. Zato ona stála uprostřed louky v Black Country se skupinou apatických studentů, jejichž tváře nesly pondělní ranní výraz, který na sobě ona z profesionality nedala znát. Ach, kde jsou ty dychtivé mladé mozky, jež touží jako houby nasáknout nové informace? Přidělení pracovních úkolů by pak nesla daleko lépe, pomyslela si. Další archeologickou konzultaci v teplém, slunném podnebí dostane ona, nebo bude zle. „Dobře, stoupněte si na kolo,“ řekla a máváním je pobízela vpřed. „Myslí dokola,“ ozval se její asistent Timothy. Našpuleně se po něm podívala. Ano, sem tam zkomolila nějaké to slovíčko, ale jestli nedokážou pochopit ani takový jednoduchý pokyn, čekají je daleko větší problémy. Než sprejem vyznačila hranice odkryvu, dva krát jeden metr, čtrnáct studentů se rozdrobilo do hloučků, kde se k sobě choulili s rukama hluboko v kapsách a rameny shrbenými před časně listopadovou sedmistupňovou teplotou. Vítr byl sice studený, ale nikoli lezavý. Nejradši by tuhle omladinu vzala do své rodné Makedonie na Balkánském poloostrově, kam se přesouvají masy studeného vzduchu z Ruska, usazují se v údolích a srážejí teploty k minus dvaceti. [15]
„Kdo mně vyjmenuje nástroje z výbavy forenzního archeologa?“ zeptala se a otevřela tašku vedle lopat. „Fo]ák,“ řekl jeden a zívl. „Náčrtník a tužky,“ přihlásila se jiná. „Pinzety a vatové tampony,“ pokračoval ten uzívaný. „Baterka.“ Přikyvovala, zatímco na ni pokřikovali odpovědi, které byly nejvíc nasnadě. Tento zápal však neměl dlouhého trvání, jejich mozky totiž musely přeřadit na vyšší rychlost a pátrat po dalších odpovědích. „Nezapomenou, že jsme na místě činu,“ napověděla jim. „Páska.“ „Jednorázové obleky.“ Doktorka A opět přikývla a zadívala se na travnatý obdélník. „Tak připraveni, můžeme začít?“ zeptala se a sáhla po lopatě. Postoupili kupředu a pokukovali po sobě. „Da mu se nevidi,“ zahučela si pod vousy. Doktorka A střelila pohledem po Timothym a ten protočil oči. Pochytil už dost makedonštiny, aby věděl, že takto dává průchod frustraci. „Měli bychom něco udělat první?“ promluvila k nim znovu. „Očistit nástroje,“ křikl jeden student. „Doufala bych, že jsou čisté,“ odvětila stroze. Začínala si přát, že žádný z těchto studentů si nevybere forenzní zaměření. Je načase to podat poněkud doslovněji, pomyslela si a jala se kopat. „Obyčejně byste prohlédli nadloží. Tady se zločin nestal, a tak budu kopat a vysvětlovat při tom.“ Timothy přistoupil k ní a začal kopat vedle. Několik lidí při tomto příslibu činnosti popošlo vpřed. „Při starověkých vykopávkách jsou relevantní vrstvy obvykle [16]
zcela zakryté. Při forenzním průzkumu je relevantní i stávající povrch. Pohřební lokalita zasahuje na aktuální povrch. To znamená, že už samotná země, po které k místu přicházíte, je součástí lokality a vaše přítomnost může pozměnit nebo zničit důkazní materiál.“ Odmlčela se, aby dala prostor případným dotazům. Když nikdo žádný nevznesl, pokračovala podle plánu hodiny. „Forenzní důkazy jsou více nenápadné. Forenzní archeolog musí citlivě vnímat přítomnost důkazů, jako jsou pře]até kořeny, suché listí, odumřelá vegetace, stopy po nástrojích, otisky bot, dokonce i otisky prstů.“ Těsně za bílou vyznačenou hranicí rostla kupka zeminy. „Nálezy z forenzních stanoviš] jsou často netrvanlivé povahy a na běžných archeologických nalezištích se s nimi téměř nesetkáte: papíry, textilie, tabák, hmyz, vlasy, nehty, často měkké tkáně.“ Jáma zela do čtvrtmetrové hloubky a doktorka A se rozhlédla po znuděných obličejích. Podala lopatu brunetě po své pravé ruce a muži vedle ní pokynula, aby si vzal druhou od Timothyho. „Kopat, prosím,“ zavelela a počkala, až zaryli lopaty do hlíny, než se znovu rozpovídala. „Je zde také možnost narazit na biologický infekční nebo nebezpečný materiál…“ Odmlčela se. „Jako třeba nabitá zbraň.“ Studentka se zarazila. To slovo všechny donutilo náhle zpozornět. Pokývla k posluchačům. „Ano, i to se stává.“ Přešla za kopáče a naznačila jim, a] předají lopaty dál. Bylo načase ta děcka trochu rozhýbat. Propletla si prsty za zády a dál hovořila za chůze. „Každý nalezený důkazní předmět musí být řádně zaznamenán a předán pověřeným orgánům. Další k lopatám, prosím. Vše musí být pod dozorem a ochranou, dokud oficiálně…“ Nedořekla to, protože jí pohled padl do odkryvu. „Stop!“ vykřikla co nejhlasitěji. [17]
Všichni do jednoho polekaně uskočili. „Ustupte,“ řekla. Oči nespouštěla z jámy. Přešla k delší straně obdélníku a poklekla. Zadívala se do něj z větší blízkosti a natáhla pravou ruku. Timothy jako každý správný asistent věděl přesně, co má dělat. Vložil jí do dlaně měkký štěteček. „Cloníte mi světlo, lidi,“ houkla, aniž spustila zrak z předmětu, který ji upoutal. Jemně ho ometala, srdce jí hlasitě bušilo. Jakmile se začal vynořovat hladký, oblý tvar, uslyšela, jak lidé kolem ní lapají po dechu. Přece jen ti studenti poznají aspoň něco. Doktorka A ustala v činnosti a otočila se ke svému kolegovi. „Timothy, odveXte všechny z tohoto místa. A potom mi sežeňte koronera a detektiva inspektorku Stoneovou.“
[18]
Stacey Woodová měla co dělat, aby se se scénou kolem sebe vyrovnala. Na množství krve, která se nějak dostala snad na každý pevný povrch maličkého pokojíku v zadní části nevelkého domku, bylo cosi obscénního. To však nebyl jediný problém. Krev už viděla. Skutečný kámen úrazu byla vzpomínka, kterou doposud nechávala zastrčenou v nejzazším koutku mysli. Přes místnost plnou poházených tenisek, kopaček, časopisů o autech a triček zachytila Dawsonův pohled. Normální klučičí pokoj – až na tělo puber]áka zhroucené u stěny a krvavou skvrnu na koberci. Kovový pach krve soutěžil s odérem propoceného oblečení. Hlava mu přepadla dozadu, otevřené oči se zdánlivě upíraly na krevní rozstřik na stropě, jako kdyby vzhlížel ke hvězdám nebo obdivoval své dílo. Hladkou mladistvou ple] narušovala jen bílá jizva, která se mu táhla pod levým okem. Jeden rukáv mikiny měl vysoukaný k lokti, odhaloval smrtelnou ránu. Šedé skinny džíny měl plné zasychajících skvrn od krve. Kuchyňský nůž ležel jen kousek od jeho pravé ruky. Stacey se snažila dýchat pravidelně, netečně, když na noži spočinula pohledem. Nechtěla, aby si Dawson myslel, že na práci v terénu nemá žaludek. A on cítil jakoukoli její slabost na sto honů. Ten nůž ale sváděl její myšlenky někam, kam nechtěla jít. Ne tady a ne teX. V duchu se okřikla a soustředila roztoulané myšlenky. Matka našla svého syna a hystericky přivolala záchranku. Ta dala zprávu [19]
na stanici a další hovor směřoval k patologovi, aby se dostavil zároveň s nimi. Stacey odhadovala, že chlapec byl mrtvý už pár hodin. Dostavili se zejména proto, aby posoudili, zda se nejedná o vraždu zamaskovanou jako sebevražda. Okamžitá domluva mezi detektivem a patologem urychlí celý proces, aby mohla rodina začít zařizovat pohřeb. „Vzal to vážně,“ podotkl místní patolog Keats. „Nakonec.“ To Stacey věděla. Škrábance od falešných pokusů sice šly napříč zápěstím, zato řezná rána, která protnula kůži, už vedla podélně po předloktí. Rozpárala cévu. Stacey nedokázala své myšlenky uhlídat, aby se nezatoulaly od výjevu před ní k úvahám, že okamžiky před chlapcovou smrtí byly bolestné, plné emocí, obtížné. Jako by nestačilo, že ten mládenec neviděl jinou možnost než ukončit svůj život, ty váhavé pokusné ranky navíc odrážely jeho utrpení. Stacey netušila, co toho mladého muže trýznilo, zato věděla, že mnohé pubertální problémy nejsou tak nepřekonatelné, jak se dotyčnému zdá. Možná kdyby se dokázal se svým trápením někomu svěřit, nedošel by k závěru, že tohle je jediné východisko. Zachvěla se a polkla, aby zahnala sílící nevolnost. Keats bude místo činu zpracovávat dál, z jejího pohledu však nic nenaznačovalo, že Justin Reynolds zemřel cizím zaviněním. V takovém případě by se v pokojíku našly nějaké známky zápasu, ale boj se odehrál pouze v mladíkově hlavě. „Můžeme to uzavřít, seržante?“ zeptal se tiše Keats a pohlédl na Dawsona. Ten přikývl. „Jsem přesvědčen, že tenhle mladý…“ Zbytek už Stacey neslyšela. Vyšla z pokoje, aby už byla odtamtud pryč.
[20]