ALYSON DERRICKOVÁ
Vzpomeň si na mě
Vzpomen_si_na_me_vstupni_strany.indd 3
15.02.2024 13:56:54
Přeložila Renata Heitelová
FORGET ME NOT Czech language copyright © 2024 by Euromedia Group, a. s. Original English language edition copyright © 2023 by Simon & Schuster, Inc. Text © 2023 by Alyson Derrick Jacket illustration © 2023 by Eugenia Zoloto Jacket design by Lizzy Bromley © 2023 by Simon & Schuster, Inc. Published by arrangement with Simon & Schuster Books For Young Readers, an imprint of Simon & Schuster Children’s Publishing Division. All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage and retrieval system, without permission in writing from the Publisher. Translation © 2024 by Renata Heitelová
ISBN 978-80-242-9677-7
1. KAPITOLA
z
A
ni bych nespočítala, kolik hodin tu jen ležím, koukám do stropu s drsným nástřikem a v nahodilých vzorcích hledám skryté obrazy. Parohy s asymetrickými výsadami. Svazek tulipánů pevně sevřený hubenými prsty. Většinu jsem našla už dřív. Koneckonců, kolik toho můžete objevit na stropě velkém tři krát tři a půl metru? Občas ale zahlédnu něco nového. Jako třeba brýle s tlustými obroučkami paní Lassamové, máminy dávné spolužačky. Už na ně koukám asi hodinu. Nedokázala jsem na ni přestat myslet od chvíle, co s námi dneska ráno po nedělní mši vyšla z kostela. Položila mi celkem jednoduchou otázku. Když jsi teď od maturovala, co máš dál v plánu? Odpověď měla být snadná – tentýž hloupý výmysl, co vykládám každému –, jenže jsem strávila tolik času přemýšlením o svých skutečných plánech, že jsem jí málem prozradila pravdu. Samozřejmě jsem to zakamuflovala, ale skoro jsem to všechno zkazila. Jelikož se to už blíží, musím být opatrnější. Stačilo by jedno chybné slovo před nesprávnou osobou na nesprávném místě, a náš plán by vyletěl komínem. 7
ALYSON DERRICKOVÁ
Po pravdě však tajnosti nesnáším. Vždycky to tak bylo. Dokážou lidi leda tak rozeštvat. Jenže tohle… Tohle je jiné. Tohle konkrétní tajemství je totiž to jediné, co mě drží nad vodou. Ona je ta jediná, kdo mě drží nad vodou. Asi to může vyznít trochu extrémně, občas mám však pocit, že ona je jediná, s kým můžu být sama sebou. Jako by mě držela nohama na zemi, bez ní bych mohla zapomenout, kdo ve skutečnosti jsem, a někam odlétnout. Ona je mnohem víc než jenom tajemství. Znamená pro mě všechno. Abych šetřila oči, přinutím se odvrátit pozornost od brýlí paní Lassamové a převalím se na břicho. Z rohu postele popadnu mobil. Je 3:17 v noci. Na displeji se rozsvítí moje fotka. Někomu jinému to asi může připadat trochu egoistické, nebo aspoň dost divné. Když se však na tuhle fotku dívám já, nevidím sebe. Vidím toho, na koho se usmívám – fotografku. Vidím Noru. Místo svých dlouhých tmavě hnědých vlasů si představuju její špinavě blond prameny zastřižené po bradu, které si na zátylku věčně stahuje do miniculíku. Místo své ostré čelisti a hubených ramen vidím její dva dolíčky zasazené hluboko do pihovatého kulatého obličeje a silné paže. Přestože mám každý její rys navěky vyrytý do mozku, už mi po tom, co se téměř stalo po mši, nestačí si ji jen představovat. Potřebuju víc. Vyklouznu zpod modro-bíle pruhované přikrývky a po špičkách tiše přejdu po koberci k psacímu stolu. Někde na horní polici je úzký kámen z oranžové žuly zaklíněný mezi dva kusy dřeva. Vytáhnu ho ven, dřepnu si a strčím hranu 8
VZPOMEŇ SI NA MĚ
do jednoho ze šroubů držících kovový průduch nad ventilační rourou. Uvolnit ho mi trvá déle než dřív, protože jsem to dělala snad už milionkrát, a tak se ty malé křížky téměř obrousily. Vlastně bych je asi měla brzy vyměnit za nové, aby nepřitáhly nechtěnou pozornost. Potichu odložím kryt ventilace vedle sebe na zem, opatrně sáhnu do roury a vytáhnu z ní oranžovou krabici od bot. Z pohledu na ty dobře známé odrbané rohy a odlupující se pásku se mi neomylně rozbuší srdce. Pro jistotu zkontroluju, že jsou dveře pokoje zavřené, pak rozsvítím baterku a sundám víko. Uvnitř se schovává hromada rukou psaných dopisů a fotografií, ale taky plno věcí, které mají význam jenom pro nás dvě. Leží tu modro-žlutý střapec z Nořiny maturitní čepice z Wyattské střední, místní veřejné školy, která se nachází asi deset minut od Katolické akademie, kam jsem chodila já. Prázdný sáček od popcornu z kina – tehdy jsme jely do města na své první skutečné rande. Elastická žlutá gumička do vlasů – tu si sundala ze zápěstí a dala mi ji, když jsme spolu poprvé měly sex. Došlo k tomu na zadní sedačce mého volva, hluboko v lese na pozemku její rodinné farmy a bylo to dost neohrabané. Výherní lístek z loterie – ten jsme našly jednou večer na prázdném parkovišti a slíbily si, že si ho necháme vyplatit, až odsud na konci léta vypadneme a budeme moct být spolu. Tahle krabice je jediný fyzický důkaz našeho dvouletého vztahu, co mám. Všechno v ní je pro mě cenné. Kdyby ji někdo našel, zjistil by úplně všechno, a právě proto musí zůstat ještě další dva měsíce ukrytá. Zcela na dně najdu to, co jsem ve skutečnosti hledala – svou oblíbenou fotku Nory. Je to malý obdélník z polaroidu, navíc focený na černobílý film, takže vypadá o padesát let starší, než doopravdy je. Když jsme spolu před skoro dvěma 9
ALYSON DERRICKOVÁ
roky začaly chodit, usoudily jsme, že pro nás bude bezpečnější, když se budeme fotit jen polaroidem. Tak aspoň nikdo v našich mobilech nemůže najít digitální důkaz. Na té fotce Nora šlape vodu, po ramena ponořená v potoce, když byl na jaře rozvodněný. Mokré zacuchané vlasy jí visí kolem obličeje a ústa má pootevřená jen tak akorát, že je vidět mezírka mezi jejími předními zuby. Vypadá sexy. Nikdy byste neuhodli, že otevřela pusu, aby mi oznámila, že se jí nepříjemně zařezaly kalhotky. Z ložnice rodičů se ozve vrzání postele, proto prudce zvednu hlavu ke společné zdi. Na vteřinu ztuhnu a poslouchám, žádný další zvuk z jejich pokoje však neslyším, takže se pravděpodobně jen jeden z nich přetočil. Přesto je na čase tohle uklidit. Odhodím fotku rychle do krabice a vložím ji zpátky do roury za větracím otvorem. Potom vrátím kamínek do regálu, jako by se nic nestalo a nic tam nebylo. Spěchám do postele. Srdce mi buší až v uších. Co kdyby se jeden z nich jen nepřevracel? Co kdyby sem vešel a viděl mě? Přehrávám si v duchu různé scénáře, a čím déle tu ležím, tím jsou jejich reakce horší. Už toho musím dneska nechat. Jestli mám přežít další dlouhý den, kdy to všechno budu držet v sobě, potřebuju se vyspat. A vím, že pouze jedno mě uklidní natolik, abych usnula. Jenom doufám, že jí to nevadí. Tenhle týden to už bude podruhé, co jí zavolám a probudím ji. Automatickým pohybem prstů na displeji, jako bych zadávala svoje heslo, vytočím Nořino číslo. Zahrabu se pod přikrývku a vložím si mobil mezi ucho a matraci. „Ahoj, zlato,“ ozve se po několika zvoněních její hlas, po spánku obzvlášť ochraptělý a roztomilý. „Nemůžeš spát, co?“ zeptá se, přestože ví, že nemůžu odpovědět, protože moji rodiče spí na opačné straně stěny tenké jako papír. Ona si 10
VZPOMEŇ SI NA MĚ
s tím naštěstí nemusí dělat starosti, protože její pokoj se nachází nahoře na půdě jejich velkého farmářského domu. Ne že bych ho někdy viděla. „Víš, jak teď žeru ty dokumenty o životním prostředí?“ položí řečnickou otázku. Přikývnu, ale cítím se trochu provinile, že jsem se nepodívala na ty dva filmy, co mi poslala… Ovšem ne dost provinile, abych se na ně koukla. „No, právě jsem se dívala na jeden o mase a bylo to totálně za hranicí chápání…“ Mluví dál, vykládá mi všechno, co se dozvěděla o vlivu masného průmyslu na životní prostředí. „Každopádně teď přemýšlím o tom, že se stanu vegankou,“ dokončí řeč a já si nemůžu pomoct a musím se tiše zasmát. „Já vím, vím,“ hihňá se. „Říká holka, jejíž máma vede největší dobytčí farmu v okrese. Asi by to byla větší rána pro ni než…“ Zase se zasměje, ale tentokrát to zní jinak, nuceně. Vrátí se k tomu dokumentu a vypráví mi všechny podrobnosti. Mluví a já jenom poslouchám. Z Nory sálá zápal, což je jedna z věcí, co na ní miluju. Je to ryzí, neředěná vášeň, a to pro nejrůznější věci. Když jste s ní, je snadné nechat se strhnout jejím nadšením, přestože se třeba týká něčeho, o co jste se nikdy dřív nezajímali. Někdy když opravdu nemůžu spát, mluví se mnou takhle celé hodiny a vždycky mi povídá zajímavosti, co stojí za to slyšet. Navzdory tomu, jak ráda ji poslouchám, mě její uklidňující hlas zbaví napětí, které jsem celý večer cítila ve svalech, a asi po půlhodině se mi konečně začnou klížit víčka. A přestože by to Nora nikdy nepřiznala, vím jistě, že jí nebude vadit, že už může zase spát. „A nechtěj, abych začala o odlesňování. To je úplně jiná…“ Zarazí se uprostřed věty, protože si tiše odkašlu. 11
ALYSON DERRICKOVÁ
„Ouki. Dobrou noc, Stevie. Čau zítra.“ Odmlčí se a pak tichounce zašeptá: „Miluju tě,“ jako by mi to říkala do ucha. Nevypustí to jen tak z pusy, jako by to už říkala mnohokrát, což opravdu říkala. Prohlásí to, jak by to myslela zcela vážně a měla to vyryté do srdce. Chci jí to taky říct. Tak moc, až mě bolí hrdlo, vím však, že nemůžu. Nesmím to ani zašeptat. Tady ne.
12
2. KAPITOLA
z
K
dyž se ráno probudím, nejdřív si zkontroluju zprávy na instagramu, a jako bych to tušila, mám jednu novou od někoho, kdo nemá sledující, ani žádné příspěvky, ani profilovou fotku. Je to HolkaZFarmy8217 neboli Nora. Není to zrovna nejchytřejší, ale bylo jí sotva šestnáct, když to vymyslela, a já jsem jediná, kdo to kdy uvidí. Můžeme se dneska dopoledne sejít dřív? Mám pro tebe novinu!
Srdce se mi nadme, hned vzápětí však splaskne, protože si vzpomenu, že už jsem slíbila Savanně a Rory, že se s nimi sejdu na snídani. Ačkoli bych to mohla zrušit, a přestože to chci zrušit, musím udržovat ve svém životě s ostatními lidmi zdání normálnosti, jinak by mohli začít mít podezření. A vzhledem k tomu, že jsem je zazdila už v pátek… Dneska můžu přijít nejdřív v poledne :/ Novinu?! Řekni mi to!
odepíšu jí. Povím ti to, až se uvidíme. Noro! Řekni mi to hned! Je to ohledně bytu, že jo? Máme ho?
První příležitost jsme prošvihly, ale ten další, o který jsme zažádaly, taky není špatný. Uvidíme se v poledne ;) odpoví po minutě. 13
ALYSON DERRICKOVÁ
Protočím panenky a zabručím, pak konverzaci smažu. Nora překvapení miluje, ale já je nemůžu vystát. Sotva vyjdu ze dveří svého pokoje, náladu mi okamžitě zkazí hlasy moderátorů Fox News, nesoucí se po schodišti nahoru. Myslela jsem si, že táta bude touhle dobou už v práci. Obvykle bych počkala pár minut, než se televize vypne, ale musím sejít dolů, jinak přijdu pozdě na snídani a pak ještě později k Noře. Proto se zhluboka nadechnu, zatnu zuby a sestoupím po schodišti do obývacího pokoje. „Tenhle chlap.“ Táta se ke mně otočí a hnědá kůže na pohovce zavrže. Na sobě má relativně čistou kombinézu, nápis na zádech popraskanými vinylovými písmeny hlásá greenova autoopravna. „Ten chlap není žádný hlupák. Ne jako ti pitomci v CNN,“ dokončí, zatímco palcem ukazuje přes široké rameno. Zatnu čelisti a polknu jízlivou poznámku. Mám pocit, že to dělám poslední dobou často. Nejsem si jistá, jestli je čím dál míň tolerantní on, nebo to já jsem míň tolerantní k němu. „Brýráno,“ přinutím se říct místo toho, on už se však naklání zpátky k televizi, která je připevněná na zdi mezi dvěma jeleními hlavami. Ani mě neposlouchá. Bezva rozhovor. Když jsem vyrůstala, takové jako teď to nebývalo. Tehdy jsme spolu byli rádi. Trávila jsem s ním celé dny v servisu a on mi dovolil ovládat zvedák na auta nebo pronajal malý hliníkový člun a vzal mě s sebou rybařit na jezero. Byli jsme tam jenom my dva. Naslouchal mi. Jenže to bylo předtím, než jsem poznala Noru a než jsem pochopila, jak jsou některé jeho názory hrozné. A než se stal tak posedlý těmihle komentátory, takže nic, co jsem řekla, nemohlo změnit jeho přesvědčení. Když jsem uvedla náš plán do pohybu, nepředpokládala jsem, že budu mít velký problém ho opustit, jelikož s ním 14
VZPOMEŇ SI NA MĚ
teď jen stěží vydržím v jedné místnosti. Jenže kdovíproč je mi z toho stejně smutno. Setřesu tu myšlenku, popadnu z háčku klíče od svého auta a zamířím k hlavním dveřím. Ale když je otevřu – uf. Na verandě málem vrazím do mámy. V jedné malé ruce drží plastovou zelenou konvičku a ve druhé hrnek s nápisem nejlepší máma na světě, který jsem jí darovala asi tak před milionem let. „Páni, pozor, holčičko.“ Vykulí tmavě hnědé oči nad tvářemi se skvrnami od slunce a podrží hrnek dál od sebe, aby uklidnila rozbouřenou hladinu kafe. „Promiň. Mě… nenapadlo, že tady budeš,“ vyhrknu celá překvapená, že ji vidím. To snad musela propuknout morová epidemie, že se tahle dáma nedostavila na pondělní setkání své modlitební skupiny. „Rozhodla jsem se, že se na to dneska vykašlu. Říkala jsem si, že bychom spolu mohly posnídat.“ „Já už ale musím jít,“ odpovím, než o tom vůbec začnu uvažovat. Proklouznu kolem ní a sejdu z verandy s pohledem upřeným na své černé auto parkující na příjezdové cestě. „Myslela jsem, že ti dneska začíná práce až v poledne. Kam jedeš?“ zeptá se za mnou. „Jsem domluvená se Savannou a Rory v Bufáči,“ odpovím cestou k autu. V téhle části Pensylvánie se bufáč říká tak běžně, že jsem teprve v druháku přišla na to, že správně je to bufet. „Aha, počkej. A v kolik končíš?“ zeptá se, takže se musím otočit. Dívám se však na kávou potřísněný hrnek v její ruce a na bílé odštípnuté místečko v jeho zelené barvě. „Dneska se otvírá letní farmářský trh, a tak mě napadlo… že bys mi možná mohla pomoct vybrat pár kytek na ten přední schod?“ Ukáže hrnkem na prázdný betonový schod, z nějž jsem právě 15
ALYSON DERRICKOVÁ
sešla. Opravdu si moc přeju, abychom to spolu mohly udělat. Než se stihnu zarazit, pohlédnu jí do očí a ty její se totálně rozjasní, protože si to špatně vyloží. „A potom bychom si mohly zajet do toho bistra, kam jsme vždycky chodily! Nebo třeba do mléčného –“ „No, to asi ne,“ utnu ji. Snažím se nemyslet na ten zabijácký kuřecí sendvič a zasměju se při vzpomínce na náš starý box v koutě. Než uhnu pohledem, máma mi před očima splaskne. Kruci. Proč mi to musí tak ztěžovat? „Musím dneska zůstat v práci o trochu dýl, budeme zaučovat nového baristu,“ zalžu… už zase. „Aha, no samozřejmě.“ Zavrtí hlavou, jako by o nic nešlo, jako by mi věřila. „Máš moc práce.“ „Navíc máš stejně kytek až nad hlavu,“ snažím se změnit téma a rozhlédnu se po hromadě rostlin v květináčích, které lemují okraj verandy. Roztáhne tváře, až se jí z rovné linky rtů vytvoří drobný úsměv, odtuší však jenom: „Užij si to s kamarádkami.“ Potom se ke mně otočí zády. Na vteřinu zaváhám a mám pocit, jako bych měla nohy z betonu. Bylo by tak snadné vklouznout zpátky do minulosti, zajet s ní na farmářský trh a do Lolina bistra nebo mléčného baru a předstírat, že jsem pořád ta holka, kterou chce, abych byla, někdo, na koho může být hrdá. Jenže situace se změnila. Ona ji změnila, připomenu si. Poslední rok jsem strávila tím, že jsem mezi námi budovala odstup, ale začala s tím ona. Já se jenom snažím všechno ulehčit, než nastane ten pravý čas. Aby to pak bylo snazší pro ni i pro mě. Protože v srpnu už nebudeme patřit jedna druhé do života. A tak rozhýbu nohy a vydám se k autu. Jelikož však ve mně s každým krokem roste pocit viny, pokusím se představit si sebe a Noru v Kalifornii. A když ten 16
VZPOMEŇ SI NA MĚ
obraz před sebou uvidím, připomene mi, že to za to stojí. Že můj skutečný život začne, až odsud vypadneme. Společně. Sotva otevřu těžké ocelové dveře do Bufáče, zaplaví mě vlna hlasů. Každý se zoufale snaží překřičet svého souseda. Bílé stoly a červené boxy, všechny obsazené zákazníky, se topí v teplém žlutém světle. Ráda sem chodím na snídani, protože je tu každé ráno plno až k prasknutí, což je důkazem toho, že tohle město v sobě má ještě pořád kus života. Je to v ostrém kontrastu se sousedními výlohami polepenými vyšisovanými stránkami z Wyatt Argus, novin, které už ani nevycházejí. Zastavím se před prastarým automatem na žvýkačky, v němž můžete vyhrát kelímek kávy zdarma, pokud se vám podaří ulovit barvu týdne, ale nakonec ho obejdu. Když jsem si tu žvýkačku dala naposledy, byla tak stará a tvrdá, že to klidně taky mohl být cucavý bonbon. V tom stále nemám jasno. Kromě toho pracuju v kavárně, takže kafe zdarma není až taková výhra. Rozhlédnu se po rušném podniku a konečně zahlédnu Savanniny ohnivě zrzavé vlasy v boxu vedle jednoho z velkých oken. Bylo to snazší, když nosila hřívu kudrn, ale před nástupem do čtvrťáku se rozhodla, že takový účes není dost in. Od té doby si je každý den žehlí, což musí trvat věčnost. „Nevzpomínám si. Vybavuju si to jenom matně,“ říká právě Rory, když se k nim přiblížím. Se smíchem se opře zády do boxu, až se jí ledabylý drdol na temeni zatřese. „Stevie!“ vyhrkne, když vklouznu ke stolu naproti nim. „Kruci, přišlas o tu nejúžasnější párty všech dob.“ „Co se stalo?“ zeptám se, přestože pochybuju, že mi na pátečním maturitním večírku u Jakea Mackeyho ušlo cokoli zajímavého. Fakt nechápu, co na něm Savanna vidí. 17
ALYSON DERRICKOVÁ
Rory si povzdechne a zavrtí hlavou. „To si ani nedokážeš…“ Zasměje se směrem k Savanně. Kamarádka jí svírá paži, hihňá se a přikyvuje tak vehementně, až mám obavy, aby jí neupadla hlava. „Že jo?“ řekne jí Rory. „Musela bys tam být,“ uzavře to Savanna a snaží se vzpamatovat. Otře si slzy do papírového ubrousku z role na konci stolu. „Když už jsme u toho, nemůžu uvěřit, že tě tam přinutili zůstat tak dlouho, žes ani nemohla oslavit s nejlepšími kamarády vlastní maturitu. Ta brigáda je v podstatě otročina,“ prohlásí. Savanna. Kousnu se zevnitř do tváře, až ucítím kovovou chuť krve. Ta holka snad vůbec nepřemýšlí, než něco vypustí z pusy. „Není to tak hrozné,“ odtuším a vzpomenu si na včerejší večer. Ležely jsme s Norou v mém autě se sklopenými sedadly a skrz střešní okénko pozorovaly hvězdy na obloze. Zatímco z reproduktorů tiše zpíval přízračný hlas Phoebe Bridgers, dál jsme plánovaly svoji budoucnost. „No, jenom říkám, žes nám chyběla. Zkrátka si vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu trávily každý víkend.“ Jo, to jsme trávily, ještě když jsme byly malé holky a chtěly v lese za Roryiným domem stavět pevnosti. Než Savanna začala randit s báječným Jakem Mackeym. Jednou mi před obličejem cinkal hrstí plnou mincí a vykládal mi, že takhle v Číně pojmenovávají děti. A ty dvě nedělaly nic, jenom se tomu smály. Savanna pokračuje, jako by se vůbec nic nezměnilo. „My tři se známe už od školky a tohle je naše poslední léto před vysokou. Je už červen a vím, že ty sice z Wyattu neodjíždíš, ale já budu v srpnu až na opačném konci státu ve Filadelfii a Rory míří na nějakou školu v Severní Karolíně,“ řekne a zastrčí si vlasy, čímž odhalí velký kruh v uchu. 18
VZPOMEŇ SI NA MĚ
„Na UNC,“ upřesní Rory a při každém písmenu na důraz udeří hranou ruky do stolu, jako by dělala karate. „Mají tam skvělý biomedicínský výzkumný program. Kolikrát ti to musím ještě říkat?“ Savanna ví, že se Rory chystá na UNC. Jenom do ní ráda rýpe. A Rory na to navzdory svým výborným výsledkům v přijímacím testu SAT ještě nepřišla. Vždycky to tak bylo, i když jsme byly ještě malé holky. Savanna ignoruje namíchnutou Rory a promluví přímo ke mně. „Tím chci říct, že i když z města neodjíždíš ty, my dvě ano, takže se všechno změní. Jenom bych prostě byla ráda, kdybychom kus toho zbývajícího času strávily spolu.“ Možná před rokem bych se kvůli tomu cítila trochu provinile nebo měla výčitky svědomí, ale teď ne. Nemáš o ničem ani páru, chci jí říct. Toužím ji informovat, že mě v tomhle městě neudrží vůbec nic. Že za pár měsíců budu odsud dál než ony dvě, tak daleko od Wyattu, že už mě nikdy nespatří. Tak ráda bych jim oběma pověděla, že mě vlastně vůbec neznají, už ne. Nikdy bych však neohrozila naše plány. Téměř slyším Noru, jak mě nabádá: Ještě vydrž. Tohle je jenom dočasná situace. A tak musím ještě dva měsíce vydržet. „Hele, vynasnažím se udělat si na vás víc času. Je to moje chyba,“ prohlásím a zadívám se na ně s omluvným výrazem. Za mnou se vynoří číšník, přeruší náš rozhovor a položí před obě holky hromádku lívanců. „Snad ti nevadí, že jsme si už objednaly, ale umíraly jsme hlady,“ vysvětlí Rory, než obě utopí lívance v javorovém sirupu. „Co si dáš?“ zeptá se mě číšník. Jmenuje se Ryan. Okamžitě poznám jeho hlas, protože se hodně liší od Patova chrapláku. Ten chlap vykouří snad deset krabiček cigaret denně. 19
ALYSON DERRICKOVÁ
Vzhlédnu a všimnu si, že se na mě usmívá. Hedvábné černé vlasy mu padají do čela, těsně nad světle hnědé oči. Otevřu ústa, abych si objednala, on mě však zastaví. „Po čkat, počkat.“ Zvrátí hlavu a poklepe si perem párkrát do spánku. „Dvě dobře usmažená volská oka, slaninu, bramboráčky a… žitný chleba, bez másla?“ zeptá se a zašklebí se. „Skoro. Pšeničný,“ opravím ho s úsměvem. „Ach! Tak příště,“ ujistí mě a poznamená si škrabopisem objednávku. „Přinesu ti to co nejdřív, abys neměla zpoždění.“ Sotva znatelně ukáže na talíře mých kamarádek a pak už zmizí v kuchyni. Když pohlédnu zpátky na Savannu a Rory, obě se na mě zdrženlivě usmívají. „Co je?“ zeptám se a zadívám se z jedné na druhou. „Fakt jsem se snažila se do toho neplést, ale holka…“ Savanna protočí panenky a strčí si sousto palačinky do pusy. „Ty mě snad zabiješ.“ „Proč?“ pronesu tentokrát mírně otráveně. „Líbíš se mu!“ vykřikne Rory tak hlasitě, že to museli slyšet snad všichni. „Bože, zmlkněte,“ zasměju se a s hořícími tvářemi na ně mávnu rukou. „Copak, tobě se nelíbí? Myslím, že je roztomilý, teda na…“ Savanna pokrčí rameny, aniž by větu dokončila. Když však na to nic nepovím, nakloní se přes palačinky, málem protáhne vlasy louží rozpuštěného másla a ovocného sirupu a nakonec myšlenku dokončí. „Je to proto, že je… Asijec? Proto o něj nemáš zájem?“ zašeptá polohlasem. Ohlédnu se přes rameno, abych se ujistila, že to číšník neslyšel, naštěstí tu však spousta vidliček cinká o talíře, takže se v tom asi její hlas ztratil. „Savanno, já sama jsem Asijka.“ 20