Text © Ladislav Špaček, 2024
Illustrations © Sylva Francová, 2024
ISBN 978-80-242-9671-5
Když byla Viktorka malá, učil ji dědeček, jak se chovat ve školce, na
ulici, jak si půjčujeme hračky a jak se oblékáme do divadla. Viktorka rostla, a tak se dědeček věnoval více jejímu vzdělání, společně objevovali pamětihodnosti evropských měst, regionů Čech a Moravy, poznávali
Prahu a její historii. Teď už je Viktorka na druhém stupni, a proto jí dědeček vyprávěl staré biblické příběhy, aby porozuměla obrazům a sochám v uměleckých galeriích celého světa.
V tomto díle se dědeček věnuje bájím, pověstem a historickým událostem staré Evropy. Děti se dozvědí, jak bylo založeno věčné město Řím, co podle řecké báje vykonal pro lidstvo Prometheus, proč Sisyfos nikdy nedovalí kámen na vrchol hory, co vypráví píseň o francouzském rytíři Rolandovi nebo jak to bylo s anglickým králem Artušem a jeho rytíři u kulatého stolu, ba i proč sestřelil švýcarský lukostřelec Vilém Tell na sto kroků jablko z hlavy svého syna. Příběhy staré Evropy představují prazáklad kulturních dějin našeho kontinentu, čerpá z nich literatura, výtvarné umění, setkáváme se s nimi na každém kroku, a proto by je děti měly znát.
Byl podzimní sychravý den. Ráno, když se Viktorka podívala z okna, všude se válely mlhy, mrholilo a teplota klesala k nule. Není divu, pomyslela si, je konec listopadu, kdepak je léto s krásnými slunečnými dny, kdy mohla běhat venku v tričku a kraťasech, polehávat na pláži u moře, hrát si s kamarádkami na zahradě. Dnes se nějak necítila dobře, škrábalo ji v krku, byla slabá, sotva se udržela na nohou, a tak se vrátila do postele a přikryla se až ke krku.
Po chvíli se otevřely dveře jejího pokojíčku a vstoupila maminka. „Dobré ráno, Viktorko, jak ses vyspala?“ pozdravila. Už byla oblečená, chystala se do práce, a chtěla Viktorku pozvat k snídani. Jakmile se podívala na holčičku, bylo jí jasné, že něco není v pořádku. „Ukaž, co je s tebou?“ starostlivě jí položila ruku na čelo. „Ty hoříš, máš teplotu, hned ti přinesu teploměr,“ otočila se a chtěla odejít z pokojíčku. Ve dveřích se ale zastavila a zamyslela se. „Jestli budeš nemocná, a asi to tak vypadá, co budeme dělat? Tatínek jel na služební cestu do Itálie, vrátí se až na konci týdne, a já musím na natáčení. Jak to uděláme?“
Maminka byla filmovou produkční, a když se natáčelo, musela být „na place“, jak říkala. Byla tam spousta herců, kameramani, osvětlovači, režisér a ona, tedy produkční, která všechno řídí a zařizuje, je tam nejdůležitější, tedy kromě režiséra, opravila se v duchu Viktorka.
Maminka se zasmušila a šla pro teploměr a hrnek s čajem, který už stál na stole v kuchyni. Vzala ho s sebou do pokojíčku a změřila Viktorce teplotu. „38,8,“ hlásila. „Tak to vypadá na pořádné nachlazení. Ukaž mi krk, řekni ááááááá.“
Tohle Viktorka nenáviděla, myslela si, že se zalkne, ale už je velká, tak to vydržela a nechala maminku, aby jí posvítila mobilem do krku.
„No, krk je zarudlý pořádně, ale mandle jsou v pořádku, angína to není. Do školy však takhle stejně nemůžeš. Co budeme dělat? Já musím za půl hodiny odjet, čeká na mě auto, natáčíme film daleko za Prahou,“ přemýšlela nahlas.
Viktorce sice bylo hodně špatně, bolelo ji v krku a horečkou se celá třásla, ale v duchu se trochu zaradovala. „Já mám nápad. Zavoláme dědečkovi, jestli by nepřijel a nepostaral se o mě. Co říkáš, mami?“
Mamince se viditelně ulevilo: „Ty víš, že ti dědeček bude vyprávět, viď?
No, zkusíme to, snad bude mít čas, zavolám mu.“ Vytočila na mobilu dědečka a za tři minuty bylo všechno vyřešeno. „Ty máš štěstí, děda má tento týden volno a rád se o tebe postará. Skočí do metra a za chvíli tady bude,“ radostně sdělovala maminka. „Uděláte si takový prázdninový týden, co říkáš?“
Viktorka ještě zavtipkovala: „Už vidím dědu, jak skáče do metra, myslím, že důstojně nastoupí, ale hlavně že přijede, těším se na něj.“
Za chvíli se ozval zvonek a v předsíni už se maminka vítala s dědečkem.
Hned byl u Viktorčiny postele. „Á, máme tady maroda, to je dobře, aspoň mi nebudeš nikam utíkat a budeš pozorně poslouchat,“ žertoval děda.
Jeho vyprávění Viktorka milovala. Nejdřív jí vyprávěl pohádky, pak pověsti, pak příběhy z českých dějin, tak co to bude dnes?
„Víš, přemýšlel jsem cestou v metru, o čem bychom si vyprávěli, a napadlo mě, že bys měla znát velké eposy staré Evropy. Asi se mě chceš zeptat, co jsou eposy. To jsou báje a pověsti, které se ale někdy prolínají se skutečnou
historií a které tvoří základ kulturního dědictví Evropy. Eposy starého
Říma, Řecka, Francie, Anglie, Španělska, severských zemí nebo Švýcarska si lidé vyprávějí už stovky, některé dokonce více než tisíce let a to je důkazem toho, že přetrvaly věky a i my bychom je měli znát.“
„To vypadá zajímavě. A co to máš s sebou? Něco pro mě?“ pokukovala Viktorka zvědavě po papírové tašce ze supermarketu, který je kousek od jejich domu.
„Samozřejmě, musíš něco jíst, než bude oběd, který nám maminka nechala v lednici.“ Dědeček vytáhl z tašky velký kelímek s jogurtem.
„Řecký jogurt,“ četla Viktorka na dálku nápis na kelímku. „Takže dnes si budeme vyprávět o Řecku?“
„Správně, čekají nás řecké báje a pověsti, ty jsou nejstarší. Ty nemají historický základ, ale ukazují, jak si staří Řekové představovali, že vznikl svět, jak lidé získali oheň, jaké hrdinské činy vykonali jejich předkové.“
Vtom se mezi dveřmi objevila maminka. S pohledem na hodinky se rozloučila, pohladila Viktorku po hlavě, připravila jí na noční stolek léky a za chvíli za ní zaklaply dveře. Dědeček s Viktorkou zůstali sami, jako už mnohokrát – a vždycky to bylo zábavné a přitom i naučné.
„Jdu si umýt ruce, pak ti uvařím čerstvý čaj s medem, tenhle už vychladl, a pustíme se do vyprávění, co říkáš?“
„Na to se těším, dědo, vždyť to víš. Možná ještě na chvíli usnu, jsem moc slabá, ale to si všimneš a pak to doženeme.“
Kdysi hodně dávno, bylo to na úsvitu dějin, byla země plná lesů a luk, všude žila hojnost zvěře, ovoce dozrávalo na stromech a zelenina na polích, ale nikdo je nesklízel, nikdo zvěř nelovil, nikdo si nezpíval a nechoval děti. Na zemi chyběl člověk.
Jeden z bohů Prometheus procházel tou smutnou krajinou a bylo mu líto, že pole nikdo neobdělává a krávy nikdo nedojí. Pozoroval, jak životodárná je hlína, ze které vše vyrůstá, a voda, která proudí z nebe a vše zalévá. Napadlo ho, že to jsou dvě látky, které dávají život. V díži rozmíchal hlínu s dešťovou vodou a vymodeloval z tvárné hmoty postavu člověka. Vytvořil jeho tělo, ruce, nohy a nakonec obličej. Postava se chvíli nehýbala, ale pak otevřela oči a hlasitě vydechla. Začala si prohlížet svět kolem sebe a viděla zelené stromy, zurčící potoky plné ryb, hojnost zvěře i úrody. Tak Prometheus stvořil člověka. Ale pořád nebyl spokojen, lidé sice chodili po zemi, ale nevěděli, jak se obdělává půda, jak se šijí šaty, jak se vaří pokrmy a vyrábějí boty. Člověk chodil po zemi bez cíle a bez snahy zlepšit svůj život.
A tak Prometheus naučil lidi všemu, co potřebovali: lovit zvěř a orat pole, dokonce zkrotil býka, aby využil jeho síly k tažení pluhu, ukázal lidem, jak pěstovat obilí a péct chleba, chovat krávy, kozy a ovce, naučil je číst, psát a počítat, prozradil jim tajemství, jak se z nitra země dobývá železo, zlato, měď a stříbro, předvedl jim, jak sestrojit vůz tažený koňmi a loď poháněnou plachtami. Lidé si konečně uměli postavit dům, aby nemuseli bydlet v jeskyních, u ohniště připravovali potravu a hřáli se, když udeřila zima. Lidé zkrátka žili díky Prometheovi mnohem lépe než dřív, měli dost jídla a mléka pro svoje děti, porozuměli přírodě a naučili se s ní vycházet. Žili šťastně, protože dosud nevěděli, co jsou nemoci, války, bída, těžká práce, živelné pohromy, lidská neštěstí.
Bohové, kteří sídlili na hoře Olympu, ovšem sledovali Prometheovo počínání s nelibostí. Báli se, že na lidi ztratí vliv, že už je lidé nebudou potřebovat, a proto si nejvyšší bůh Zeus povolal Promethea a stěžoval si mu: „Naučil jsi lidi mnoho potřebných věcí, ale zapomněl jsi, že lidé se musejí bát bohů a musejí jim přinášet oběti, část všeho, co vypěstují a uloví. Nebudou-li mi lidé přinášet oběti, rozzlobím se a přivolám sucho a neúrodu, nebo deště, které jim zaplaví pole, a bouře, které jim poničí domy.“
„Dobře,“ pravil Prometheus, „ale nejdřív si vybereš, co by ti lidé měli obětovat.“
Pak zabil býka, vybral z něj nejlepší kusy masa, zabalil je do kůže a navrch položil býkův žaludek. Zbývaly kosti a hromada tuku.
Prometheus přikryl kosti tukem a hezky celou hromadu upravil, byla větší a vypadala docela lákavě.
Zeus ucítil vůni masa a sestoupil z Olympu na zem.
Prometheus už na něj čekal. Přivítal ho a ukázal na obě hromady: „Kterou oběť bys zvolil, velký Die?“
Zeus chvíli přemýšlel. Věděl, že ho chce Prometheus napálit, a proto schválně vybral druhou hromadu. Prometheus odkryl vrstvu tuku a objevily se jen holé kosti bez masa. Pak odkryl první hromadu a ukázal Diovi, jak krásnou pečeni si dnes lidé na zemi připraví. Od té doby si lidé ponechávali maso a kosti odnášeli bohům.
Zeus však neponechal Prometheovu opovážlivost bez trestu. „Dobře, budou mít maso, ale ať ho jedí syrové!“ vzkřikl nejvyšší bůh.
Pak přikázal bohům deště a vod, aby zaplavili všechna ohniště v domech i v městských kuchyních a uhasili oheň zemědělcům i nočním hlídačům stád. Lidé si nemohli upéct maso ani uvařit polévku pro děti, neměli se kam uchýlit před chladem a čím zahnat divou zvěř. Země se ponořila do tmy a kruté zimy. Kováři nemohli kout železo, pekaři nemohli péct chleba. Lidé se začali bát o život.
Prometheus viděl, co Zeus způsobil, a bylo mu lidí líto. Viděl, jak se rodiny choulí k sobě v prochladlých chýších a jak se do příbytků vkrádá hlad. Vzpomněl si, že v Diově paláci na Olympu stále hoří oheň. V noci se tajně vkradl do Diových komnat a do duté hole, kterou si přinesl s sebou, ukryl pár žhavých uhlíků z Diova ohniště. Vrátil se na zem a začal rozdávat hořící pochodně, aby si lidé mohli zapálit krby ve svých příbytcích. Na zemi se opět rozhořely ohně a zavonělo
maso, lidé odložili tlusté kožešiny a přestali se bát tmy. Všichni velebili
Promethea, že jim přinesl to nejcennější – oheň.
Dia se zmocnil hněv. „Co si to dovolil Prometheus! Tohle mu už neodpustím!“ rozkřikl se hromovým hlasem, až se celý Olymp třásl. Okamžitě zavolal boha kovářství Hefaista a poručil mu, aby veškeré své umění vložil do díla, které mu zadá: Měl vytvořit sochu tak krásné dívky, jakou svět neviděl. Hefaistovi se dílo podařilo, mladá žena byla výjimečně spanilá a sličná. Zeus jí vdechl život a povolal další bohy, aby přispěli k její kráse. Bohyně moudrosti Athéna jí věnovala nádherný šat, který zářil v lesku slunce, navíc zlatý náhrdelník a bílý závoj, bohyně lásky Afrodita ji obšťastnila neobyčejným půvabem a výřečný bůh Hermes ji naučil lstivým řečem a lžím. Bohové ji nazvali Pandorou, což znamená „všemi obdarovaná“. Na Olympu už všichni tušili, proč nechal Zeus Pandoru vytvořit: měla přinést lidstvu zkázu a utrpení. Přidali se i další bohové a vkládali do Pandořiny zlaté skříňky, kterou nosila stále s sebou, mnoho zla, neštěstí a bídy.
Lstivý Hermes přivedl Pandoru k Prometheovu bratru Epimetheovi.
Ten byl okouzlen její krásou a úplně zapomněl na radu, kterou mu dal před časem Prometheus: „Nepřijímej dary od bohů, nemyslí to s tebou dobře“. Epimetheus ale ztratil hlavu a s krásnou Pandorou se oženil.
Nějaký čas si oba užívali štěstí, jež je potkalo, až jednoho dne si manžel všiml zlaté skříňky, která stála v ložnici.
„Co ukrýváš v té pokladnici?“ zeptal se zvědavě.
„Nevím, miláčku, můžeme se podívat,“ odpověděla bezelstně Pandora a nadzdvihla víko krabičky.
V tu chvíli se změnil celý svět. Po celé zemi se rozletělo všechno zlo, které bohové nashromáždili v Pandořině skříňce. Všechna bída, nemoci a strasti vylétly a usadily se mezi lidmi. Zlo ovládlo zemi
i moře. Přicházelo neslyšně, mlčky, protože Zeus zbavil nemoci a neštěstí řeči.
Když Epimetheus viděl, co způsobil, přiklopil rychle víko a skříňku zavřel. Pozdě. Všechna neštěstí už zaplavila svět. Jediné, co ve skříňce ještě zůstalo, byla naděje. Té se světu dostalo pramálo, protože se nestačila dostat ven.
Zeus se domníval, že Prometheus bude natolik sklíčen hrůzami, které jeho bratr dopustil, že přijde Dia odprosit. Ale mýlil se. Prometheus byl hrdý a věděl, že tím vším, co vykonal, lidem prospěl. Jeho neoblomnost Dia podráždila ještě víc. Povolal boha kovářů Hefaista, ale