MIA A
svĕtlovládci
Janelle McCurdy Ilustrovala A na L atese
Mia a svetlovladci_001-408.indd 3
08.02.2024 19:49
O AU TORC E Janelle McCurdy je spisovatelka a vášnivá hráčka videoher. Po studiu kriminologie a sociologie na Royal Holloway University se Janelle přestěhovala domů do Londýna a začala psát fantasy pro děti. Ve volném čase ji můžete najít zalezlou v jejím pokoji, kde hraje hry a sleduje anime, případně se účastní nejrůznějších comic-conů a herních akcí. Její text, který získal cenu FAB, zakoupilo ve velké aukci nakladatelství Faber.
O I LUST R ÁTORC E Ana Latese je ilustrátorka ze Severní Karolíny. Ilus trovala knihu Boys Don‘t Cry od Malorie Blackman a spolupracuje mimo jiné s redakcí listu The Washington Post. Když zrovna neilustruje, ráda hraje videohry, mazlí se se svými psy a v jednom kuse sleduje seriál Myšlenky zločince.
Mia a svetlovladci_001-408.indd 4
08.02.2024 19:49
Mia a svetlovladci_001-408.indd 6
08.02.2024 19:49
Mia a svetlovladci_001-408.indd 7
08.02.2024 19:49
POVĚSTI O UMBRÁCH: Legendy
o Světlovládcích
Autor: neznámý Úvod
H
vězdy nelžou. Den co den vyprávějí příběhy a jednou za měsíc opakují stejnou pověst: „Legendy o světlovládcích“. Jejich konstelace je proroctvím – předzvěstí, že království možná jednoho dne padne za oběť muži plnému stínů a běsu. Má-li si království zachovat naději na přežití, musí se spolehnout na stínové stvůry, bytosti zrozené v nitru 9
Mia a svetlovladci_001-408.indd 9
08.02.2024 19:49
tmy a světla. A po boku jim budou stát dvě děti se silou změnit svět. V čele boje stane dívka s holí a v zápolení jí bude pomáhat chlapec vedle ní. Světlo zářící okolo nich symbolizuje naději, kterou navrátí našemu lidu. Nikdo neví, kdy se toto proroctví naplní, snad se ale moje rodina v daleké budoucnosti dovtípí a do té doby bude tuhle knihu opatrovat. Na jejích stránkách bude k nalezení všechno, co vím o světě, který jsme stvořili my zakladatelé. Kéž nás světlo zachrání.
10
Mia a svetlovladci_001-408.indd 10
08.02.2024 19:49
PŘedehra Před třemi lety…
D
neska jsme za každou cenu chtěli vidět divokou umbru. Za svitu věčného měsíce jsme se proplétali naším městem, zalitým září hvězd. Liduprázdnými ulicemi se rozléhal klapot mých bot na chodníku. Oba jsme poslouchali, jestli nepostřehneme znamení, že nejsme sami. Domy a obchody se svítícími modrými střechami se nad námi tyčily jako mlčenliví hlídači střežící naše tajemství. Z dálky před námi zazníval tlumený ruch trhové slavnosti, kde se všichni dospělí z města věnovali svátečnímu cukroví, koblížkům a cetkám, jež byly ke koupi a pocházely z několika málo měst, která v našem království ještě zbyla. 11
Mia a svetlovladci_001-408.indd 11
08.02.2024 19:49
„A opravdu je to dobrý nápad, Mio? Co když nás chytí?“ zašeptal Miles a snažil se se mnou držet krok. Pff, jasně že to byl dobrý nápad. Lepší plán jsem nikdy nevymyslela. Když jsme se nenápadně kradli kolem pekařského stánku pana Daviese, který se zrovna otočil zády, aby zkontroloval zbylé zásoby, praštila mě do nosu sladká vůně pečiva. V chladném vánku, který mi čechral tmavé lokýnky, jsme vpluli do stínů, kam už nedosáhlo světlo poletujících světlušek ani zářících luceren. S úsměvem jsem se ohlédla na Milese. Srdce mi tlouklo tisíckrát za minutu. Rozhodně jsem to nemínila vzdát. To zvládneme! „Vím, co dělám. Věř mi.“ Nebe bylo poseté jiskřícími hvězdami, které nám svítily na cestu, když jsme se plížili kolem malého květinářství paní Dawn, vyzdobeného těmi nejkrásnějšími křišťálovými světýlky a šlahouny třešňových květů. Oddechla jsem si, že jsme nepozorovaně proklouzli, ale ze samé nervozity jsem byla jako na trní. Za svitu souhvězdí Orla jsme se blížili k hranicím našeho města a ve mně čím dál víc sílilo napětí. 12
Mia a svetlovladci_001-408.indd 12
08.02.2024 19:49
Pokud se vrátíme včas na večeři, babi s dědou nic nezjistí. Máma byla celý den v laboratoři a táta na obchůzce po městě. Nemělo to chybu. S úsměvem na rtech a Milesem v patách jsem zabočila do vedlejší uličky. Na zádech mi broukal mladší bráška, zachumlaný do zavinovačky s modrými hvězdičkami si pro sebe něco žvatlal. Ani v nejmenším jsem netušila, že budu muset vláčet Lucase na hřbetu, jenže babi i děda usnuli jako špalky při poslechu zpráv na naší holovizi, a tak jsme tam s Milesem nemohli nechat mého brášku samotného. Museli jsme ho vzít s sebou. „Abys věděl, stanu se tou nejlepší krotitelkou na světě. Budu mít pět, ne šest různých umber!“ prohlásila jsem. Můj pobledlý tmavovlasý kamarád zkřivil obočí a pomalu se zastavil. „To určitě. Já budu ze všech nej. Ty jsi moc malá, abys byla krotitelka číslo jedna. Na to musíš být tááákhle velká.“ Zvedl ruku vysoko nade mě a zakřenil se. Vyplázla jsem na něj jazyk, ale hned jsem ho zase schovala, aby mě do něj neštípl. Protiva jeden. „Ty jsi ale kecka. Vždyť o umbrách ani nic nevíš.“ Co jsem se naučila číst, hltala jsem každou knížku, 13
Mia a svetlovladci_001-408.indd 13
08.02.2024 19:49
hologramovou zprávu i odborné pojednání o umbrách, které jsem v knihovně nebo v mámině laboratoři objevila. Tihle tvorové nám pomáhali, když nastala temnota a ovládla naše město. Bojovali po našem boku proti kostlivcům a my přežili. Jsou prostě nejlepší. „Vím, že je tvoří předivo stínů,“ pokrčil rameny Miles. „A připomínají směsku různých zvířat s nádhernýma zlatýma očima. Co bych měl ještě vědět?“ Když jsem ho za to cvrnkla do tváře, vyjekl a mnul si ji. „Jsou mnohem víc než jenom tohle, ty moulo,“ opáčila jsem a rozhlédla se uličkou doleva doprava. „Některé mají tak ostré zuby, že prokousnou úplně cokoliv, dokonce i kosti. Jiné mají drápy, kterýma by tě během vteřiny rozsápaly.“ Vytřeštil na mě oči. Zvedla jsem ruce jako pařáty a chtěla ještě něco dodat, jenže on si strčil prsty do uší, odvrátil se a hlasitě spustil: „Lalala, já tě neslyším, jenom se mě snažíš vystrašit.“ Málem jsem vyprskla smíchy. Mámina ani tátova umbra by nám neublížily a ty divoké nejspíš taky ne. Byly to ty nejchytřejší, nejlaskavější a nejsilnější bytosti v celém království. Ani jedinkrát jsem se nikde nedočetla, že by byly lidem nebezpečné – jenom kostlivcům, 14
Mia a svetlovladci_001-408.indd 14
08.02.2024 19:49
přisluhovačům Kostlivého krále. To ovšem Miles nemusel vědět. Pořád si nahlas prozpěvoval s prsty v uších, a když jsem ho znova cvrnkla, opět vyjekl. „Pšt, jdeme. Nesmíme přijít pozdě k bráně,“ zavelela jsem. Koukl po mně jedním okem, zazubil se a znova jsme vyrazili. Uháněli jsme uličkou a poblíž cíle jsme se zastavili. Po tváři se mi rozlil úsměv od ucha k uchu. Před námi se tyčila obrovitá brána, vyšší než kterýkoliv dům ve městě. Právě ta nás dělila od Hrůzných plání, divokých opuštěných ploch lesů a močálů s bezedným mořem, které si vyžádalo nemálo životů. Domov všech divokých umber. S každým nádechem mi srdce bušilo jako o závod. Ocitli jsme se tak blízko. „Viď, že za hradbami nenarazíme na žádné kostlivce?“ zeptal se Miles. „Pochybuju.“ Byla pravda, že za hradbami představovali kostlivci opravdové nebezpečí, ovšem skutečného kostlivce nikdo neviděl od chvíle, kdy se díky mámě s tátou a s pomocí dalších krotitelů stalo město opět obyvatelným. Všichni jsme slýchali historky o tom, co se dělo 15
Mia a svetlovladci_001-408.indd 15
08.02.2024 19:49
dávno předtím, než jsme se s Milesem narodili, když naše město Nubis a ztracené město Astaroth ovládla temnota. Nejdřív se zhmotnil černý dým, tak hustý, že pálil do očí. A pak se objevili kostlivci, smrtkám podobné bytosti v pláštích, se žraločími zuby a netopýříma očima, kteří se klaněli Kostlivému králi, přinašeči tmy a nočních můr a uchvatiteli duší. Nikdo tehdy nevěděl – a neví se to dodnes –, jak temné síly Kostlivého krále pronikly do našeho světa a proměnily Hrůzné pláně v rozsudek smrti nad každým kromě krotitelů, které chrání jejich umbry. Naši i ostatní byli přesvědčení, že se kostlivci znova nepokusí prolomit hradby našeho města. Kdyby to měli za lubem, už by to dávno udělali. Navíc jsme měli krotitele, kteří hlídali brány a pro jistotu střežili okolí. Jak ale praví lidové rčení: nikdy neříkej nikdy. Povídalo se, že kdyby se někdy kostlivci zmocnili všech šesti měst, skončil by sám čas. Král by se vymanil z Planiny duchů a znova by povstal – jedinkrát byste se na něj podívali a navždycky už by vás pronásledovaly noční můry. Byl opravdu ztělesněním zla. „Dobře,“ řekl Miles, když jsme se přiblížili k bráně, čímž mě navrátil k myšlenkám na náš úkol. „Ale jestli nějakého kostlivce zmerčíme, bereme nohy na ramena.“ 16
Mia a svetlovladci_001-408.indd 16
08.02.2024 19:49
„Platí.“ Přesně podle plánu se právě střídaly stráže a v tomhle kratičkém dvouminutovém okně se soustředily spíš na výměnu pozic než na bezprostřední okolí. Příhodný okamžik k tomu, abychom kolem nich proklouzli. Mlčky jsem sledovala, jak si muži a ženy v modrých uniformách berou svoje věci a vzdalují se od brány. To byla naše příležitost. Pohledem jsem si zkontrolovala Lucase a po špičkách zamířila k malé dřevěné paletě, která stála opřená kousek od obří brány. Přesně tam, kde jsme ji nechali. Miles se vedle mě zhluboka nadechl a ťukli jsme si pěstmi. „Můžeme?“ zeptal se s úsměškem. Přikývla jsem a vy razila jako první. Za sílícího dusotu nových stráží jsem přeskočila první překážku a v předklonu se proplétala mezi značkami a varovnými cedulemi. Když se beton změnil v bláto, zaškobrtla jsem, ale včas jsem vybrala rovnováhu, takže se Lucasovi, usazenému na mých zádech, nic nestalo a nikdo si mě nevšiml. Už jenom kousek! Kroky se ozývaly stále blíž. Se zadrženým dechem jsem podlezla poslední zábranu. Na kolenou čvachtajících 17
Mia a svetlovladci_001-408.indd 17
08.02.2024 19:49
ve studeném blátě jsem se drápala po zemi, až jsem nahmátla zeď. Dokázala jsem to! Hned za mnou celý zadýchaný přisupěl Miles. Když jsem paletu odtáhla, objevil se pod zdí malý otvor. Hloubili jsme ho a skrývali celou věčnost během každoročních oprav, kdy krotitelé ověřují, jestli správně fungují měsíční krystaly zapuštěné do hradeb. Občas se tam ale otravní čtyřuší králíci a rohatí bobři snažili vyhrabávat chodbičky, a proto krotitelé vždycky kontrolovali, jestli někde nezůstaly díry nebo skuliny. S Milesem jsem přesto jednu objevili, zvětšili ji a utajili. Chacha! A teď se veškeré naše plány zúročily. Za chvíli se dočkáme. Uvidíme divokou umbru! První vlezl do otvoru Miles, a když na mě zavolal, že je vzduch čistý, odvázala jsem si ze zad Lucase a podala mu ho. Jakmile si ho Miles převzal, zhluboka jsem se nadechla a taky se dírou protáhla. Svoboda! Hrůzné pláně jsem pokaždé zahlédla jenom z bezpečí městských hradeb, ale ocitnout se přímo na nich, to bylo něco úplně jiného. Kam až oko dohlédlo, táhly se lány vysoké trávy temněji fialového odstínu, než jaká rostla uvnitř hradeb. Byla divoká a nespoutaná, místy nám sahala až po kolena. Určitě se to v ní jen hemžilo dotěrnou 18
Mia a svetlovladci_001-408.indd 18
08.02.2024 19:49
havětí a kdovíčím ještě, nic mě už ale nemohlo zastavit. Když jsem si Lucase opět usadila na záda, zvolna jsme s Milesem vykročili od města do planin. Stromy byly holé, některé měly jenom pár osamělých stříbřitých listů, které se ve větru prudce třásly. Větve jim trčely do všech stran jako háky nebo zkřivené p rsty, připomínaly strašáky bez tváří, sledující každičký náš krok – až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Ani slova děs běs nebyla dost výstižná. Když jsme ale došli už tak daleko, nemínila jsem se vrátit. Aspoň dokud neuvidím divokou umbru. Ve svitu měsíce mi zlatohnědě zářily ruce a Lucasovi se jasně třpytily tmavé kudrlinky. „Tak jo, Tanako, tady to vypadá dobře,“ prohlásila jsem a zastavila se. „Nesmíme je vyplašit.“ Miles se ušklíbl, že mu říkám příjmením. Zakřenila jsem se a obhlížela si prostranství před sebou. Kdy bychom moc hlučeli, umbry by utekly. Tady nám trsy fialové trávy sahaly jenom po kotníky a k tomu mě uklidňovala nasládlá květinová vůně růžového kopru s kapkovitými okvětními lístky. Mámina oblíbená kytka. I babiččina. Vtom se před námi u jednoho ze stromů něco šustlo a já přimhouřila oči. Zrychlil se mi tep. 19
Mia a svetlovladci_001-408.indd 19
08.02.2024 19:49
Když z křoví vykoukly růžky, zatajila jsem dech. Hlavu ke mně zvedla třírohá kozička, prohlédla si mě pichlavýma modrýma očima, a jakmile odhopkala, poklesla mi ramena. Bylo to obyčejné zvíře, ne bytost ze stínů a hvězd. Zaplavilo mě zklamání. Koza jedna pitomá. Miles si povzdechl. „To nic, Milesi, další už určitě bude–“ Otočila jsem hlavu a zkoprněla. Za řídkými stříbřitými stromy tiše a klidně stál jakýsi tvor. Srst se mu leskla jako milion černých démantů, z jeho vlčího vzezření mi ale přeběhl mráz po zádech, i když jeho zplihlé uši připomínaly spíš králičí slechy. Kolem krku se mu jako límec ježily ostny. Na zádech mi kňoural Lucas, přesto přese všechno jsem ale bezděky šla blíž. „Umbra…“ vydechla jsem. Úplně se mi podlamovala kolena. Chtělo se mi křičet radostí, něco mě ale zarazilo. Stvoření se se mnou střetlo pohledem a mně se sevřelo hrdlo. Ty jeho oči… Byly podlité krví. „Myslel jsem, že všechny umbry mají zlaté oči…“ zašeptal Miles. Tak jsem to četla. Tvrdily to všechny knížky. Dokonce i naši to říkali. 20
Mia a svetlovladci_001-408.indd 20
08.02.2024 19:49
„Ale s těmi zuby jsi měla pravdu,“ dodal Miles a naprázdno polkl. Celá jsem strnula, úplně mi ztuhla krev v žilách. Na zádech jsem si nadhodila Lucase. Co to může být za tvora? Napjatě jsem sledovala, jak ta bytost podobná vlku vychází zpoza stromů a pořád mě pozoruje. Kolem ní lehoulince pulzovala rudá aura. Nebezpečí. Nebezpečí. Když otevřela tlamu, prořízl vzduch řev tak hlasitý, že jsem si až zakryla uši a vykřikla. Za mnou vyjekl i Lucas. Je to opravdu umbra? Miles se tvářil stejně vystrašeně, jako jsem se cítila já, statečně však zaťal čelist, a postrčil mě i s Lucasem za sebe. „Schovejte se. Třeba se mi ji povede zkrotit,“ prohlásil, já ale zavrtěla hlavou a lehce zavrávorala, jelikož stínová stvůra popošla blíž. „Ne!“ tahala jsem ho zpocenými dlaněmi zpátky. Zkrocení umbry vyžadovalo léta průpravy. O něčem podobném se v knížkách nepsalo. Nevěděla jsem vlastně vůbec nic! Když divoká pekelná umbra znova zavrčela, začal Lucas kňourat a tlouct do mě drobounkými pěstičkami. Pokradmu jsem se na něj ohlédla, a když jsem 21
Mia a svetlovladci_001-408.indd 21
08.02.2024 19:49
Mia a svetlovladci_001-408.indd 22
08.02.2024 19:49
Mia a svetlovladci_001-408.indd 23
08.02.2024 19:49
hlavu opět otočila, vycenila umbra tesáky, až jsem málem vykřikla. V životě jsem neměla tak nahnáno. Tvor mě probodával krhavýma očima, nemohla jsem se ani pohnout. Lucas naříkal čím dál hlasitěji a z mysli té umbry mi do mozku přeskakovaly neviditelné jiskřičky. Chytila jsem se za hlavu a znova vykřikla, cítila jsem, že do mě cosi proniká jako virus. Podlomila se mi kolena a klesla jsem k zemi. „Musíme odsud zmizet, Mio!“ vykřikl Miles a taky se chytil za hlavu. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem se hýbat. Samou bolestí jsem se nedokázala zvednout z kolen, zmocnil se mě panický strach a do mysli se mi vkradl hlas. „Už mi pořádně vyhládlo… Sice jsi dost malá, ale lepší než nic.“ Stínová stvůra si olízla pysky a zastavila se těsně u mě. V duchu jsem hlas umlčela, úplně ho vytěsnila z hlavy. Když mi tvář ovanul její horký dech, rozčísl vzduch za námi řev a něco nás přeskočilo. Srazilo se to s vlčí umbrou a obě bytosti skončily v kotrmelcích. Bolest v hlavě rázem pominula, a tak jsem honem vstala a sledovala, jak od divoké umbry odskočil další tvor a otočil se na nás. 24
Mia a svetlovladci_001-408.indd 24
08.02.2024 19:49