4. stol. př. n. l. Alexandr Veliký a Hefaistión následují příkladu řeckých hrdinů (a milenců) Achilla s Patroklem.
POTOM
1307–1312 n. l. Anglický král Eduard II. přichází o podporu šlechty poté, co začne výrazně upřednostňovat svého oblíbence Pierse Gavestona, o němž se tvrdí, že je královým milencem.
Asi 1579–1625 Král skotský a anglický Jakub VI. a I. má vztah se třemi svými dvořany mužského pohlaví.
1624–1663 Ana Nzinga, královna Ndonga a Matamby (dnešní Angola), vládne jako muž, nosí mužské oblečení a vydržuje si harém manželek. 1644–1662 Kristina Švédská si obléká mužské šaty a udržuje intimní poměr s hraběnkou.
VÁŠEŇ USTŘIŽENÉHO RUKÁVU
Viz také: Homosexualita a francouzská renesance 60–61 ■ Proměny genderu v moderní
Chan se zamiloval do svého mužského favorita, Dong Xiana.
Jednoho dne se císař vzbudil a zjistil, že Dong Xian spí s hlavou na jeho rukávu
„Ustřižený rukáv“ se poté v Číně stal symbolem oddanosti a následně synonymem pro homosexuální lásku.
Císař musel odejít, ale nechtěl svého milence rušit, proto si rukáv ustřihl
Na ilustraci čínského malíře Čchen Chungšoua z roku 1651 si Aidi stříhá rukáv, aby nevyrušil svého spícího milence Dong Xiana.
nařídil, aby jeho milovanému příteli vystavěli celý nový luxusní byt, a zahrnoval ho nákladnými dary.
V Knize dynastie Chan pak nalezneme příběh o tom, jak se Aidi jednoho dne probudil a všiml si, že Dong spí s hlavou položenou na jeho rukávu. Místo aby rukáv vytáhl, rozhodl se ho ustřihnout. Podle tohoto gesta bezmezné oddanosti se u dvora záhy stalo módou, že muži nosili šaty s ustřiženým rukávem.
Vznik jednoho z nejstarších eufemismů pro homosexualitu – „vášeň ustřiženého rukávu“ – se datuje do doby, kdy v Číně vládla dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.). Toto období bývá považováno za zlatý věk starověké Číny a díky rozvoji čínského občanského systému a hedvábné stezky byly v této době položeny základy pro kulturní a hospodářský růst za následujících dynastií. Příběh o ustřiženém rukávu pak spadá do období, kdy vládl císař Aidi
(nebo Ai), který nastoupil na trůn v roce 7. př. n. l. ve věku 20 let. Podle Knihy dynastie Chan (Chan-šu) měl Aidi svého mužského oblíbence jménem Dong Xian, kterého velmi miloval. Dong Xianovi bylo 19 let, pracoval u dvora jako nižší úředník a byl ženatý, když se setkal s císařem, nic z toho však nepředstavovalo překážku pro jejich lásku. Dongova rodina se brzy přistěhovala do paláce v Čchang’anu (dnešní Sian), kde pak žila spolu s císařem a jeho manželkou. Aidi
místo toho lstí dosadila na císařský trůn svého synovce Wang Manga, s nímž započala kratičká vláda dynastie Sin (9–23 n. l.). Dong Xian s manželkou spáchali sebevraždu, buď přímo na popud nového režimu, anebo ze strachu před ním.
Chanská tradice
Aidi nebyl jediný císař pocházející z dynastie Chan, který upřednostňoval svého milence. Pozice císařova oblíbence byla natolik obvyklá, že se o těchto mužích, jejich dovednostech
a úspěších zmiňuje historik S’ma Čchien ve svém díle Zápisky historika (Š‘-ťi), a to hned na několika místech kapitoly věnované dynastii Chan. Podle S’ma Čchiena měl císař Kaocu v oblibě chlapce jménem Ji, zatímco favoritem císaře Chuejtiho (vládl 195 až 188 př. n. l.) byl mladý muž Hong. Podle letopisů byli oba velmi hezcí a další muži u dvora se snažili napodobit jejich styl oblékání.
Císař Wenti (vládl 180–157 př. n. l.)
měl hned tři oblíbené mladíky. Dva byli eunuchové – Zhao Tan proslul jako nadaný hvězdopravec, zatímco
Beigong Bozi byl popisován jako „vážený a vřelý muž“. Třetí, Deng Tong, byl lodník, jenž se císaři zjevil ve snu.
Císař po muži pátral a skutečně jej
Dong a Aidi
Aidi svého přítele vyznamenal mimo jiné i tím, že ho jmenoval velitelem ozbrojených sil, což byla v době císařství jedna z nejvýznamnějších funkcí spojená s obrovskou mocí. Císař rovněž udělil tituly členům Dongovy rodiny. Když nakonec Aidi vážně onemocněl a umíral, ustanovil Donga svým dědicem, na toto rozhodnutí však bylo pohlíženo jako na zneužití císařské moci. Aidiho rádkyně a císařovna vdova Dowager Wang (matka Aidiho předchůdce)
Ještě starší příběh, než je „ustřižený rukáv“, se pojí s dalším eufemistickým vyjádřením, jež se v Číně používá – s „nakousnutou broskví“. Filozof a státník Chan Fej ve svém díle vypráví o vztahu mezi pohledným dvořanem Mizi Xiaem a vévodou Lingem z Wei (vládl 534–492 př. n. l.). Jednou se spolu procházeli v zahradě
Chlapci […] oděni jako
úředníci […] byli neustále přítomni v ložnici císaře. S’-ma Čchien
čínský historik (asi 145–87 př. n. l.) popisuje oblíbence císaře Chuej - tiho
nalezl. Vzal ho s sebou do paláce, kde se mu Deng Teng za projevenou přízeň odvděčil věrným ošetřováním v době, kdy císař onemocněl. Aidi byl posledním císařem z dynastie Západního Chanu. Po krátkém mezidobí pod vládou dynastie Sin se hlavní město chanské dynastie přestěhovalo z Čchang’anu do Luojangu a započalo období Východního Chanu (25–220 n. l.). Za vlády dynastie Tchang prominentní postavení mužských favoritů začalo upadat a po skončení vlády dynastie Sung ve 13. století už o nich nemáme zmínky. ■
a Mizi Xia se zakousl do broskve; její chuť mu přišla tak lahodná, že zbytek plodu nabídl vévodovi. Vévoda tento čin považoval za láskyplné gesto, později však, když jeho láska k Mizi Xiaovi ochladla, začal napůl snědenou broskev považovat za urážku. Nevíme, jestli Mizi Xia skutečně existoval, jeho jméno se přesto stalo synonymem mužské krásy a nakousnutá broskev se stala aluzí homosexuální lásky.
Nakousnutá broskev
KONTEXT
FOKUS
Hinduistický pohled na stejnopohlavní sexualitu
PŘEDTÍM
1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.
Sanskrtem psané lékařské texty Charaka Samhita
a Sušruta Samhita popisují různé druhy sexuálního styku mezi partnery stejného pohlaví a rozličné typy genderové nonkonformity.
POTOM
asi 13. stol. Jašodhara Indrapada píše komentář ke Kámasútře nazvaný Džajamangala, v němž zmiňuje touhu po osobách stejného pohlaví, ačkoli se o ní vyjadřuje poněkud hanlivě.
Asi 14. stol. Sanskrtská verze hindského textu
Padmapurána a některé rukopisy bengálského díla Krittivasa Rámájana popisují příběh dvou vdov, které se, s pomocí kněze, milovaly a počaly dítě.
KDO VÍ, KDO DĚLÁ CO, KDE, KDY A PROČ?
KÁMASÚTRA (asi 129–201 n. l.)
Kámasútra je starověký hinduistický text zaměřený na kámu, což znamená „láska“ nebo „touha“. Sútra se překládá jednak jako „nit“ či „vlákno“, jednak jako „příručka“ nebo „návod“, což vlastně znamená text, do něhož je vetkáno vlákno poučení. Jde o vůbec první pojednání o sexuálním potěšení. Hinduismus hovoří o čtyřech hlavních cílech lidského života, přičemž káma je jedním z nich. Zároveň je to také jméno boha touhy, který se velmi podobá Erotovi ze starořeckého panteonu.
Umění milovat
Kámasútra je rozdělena do 7 částí a 36 kapitol. Vybízí k dovednému užívání si života a začíná konstatováním, že její text by měl studovat každý. V knize je obsaženo 64 druhů umění, které by měl člověk pěstovat a posilovat – patří mezi ně například tanec, čtení, psaní, malba, hraní na hudební nástroj, učení se básní nazpaměť, trénink bojových umění, gymnastika aj. Zkrácené verze Kámasútry se obvykle zaměřují pouze na druhou část, popisující 64 poloh heterosexuálního pohlavního styku a další aktivity včetně líbání, milostných kousnutí a plácnutí či škrábání.
Viz také: Gender a sexualita ve starém Řecku 20–23 ■ Gender a sexualita v antickém Římě 30–35 ■ Narativ stejnopohlavní lásky v urdské poezii 96–97
Erotická plastika v Khadžuráhu, hinduistickém chrámovém komplexu v Madhjapradéši v Indii, zobrazuje tři ženy při sexuálním aktu s mužem i navzájem mezi sebou.
Následující kapitoly se zaměřují
na další oblasti intimity a například radí mladým ženám, jak svést muže, nebo naopak nabízí návod pro manžela, který by se měl po svatbě nejprve snažit získat důvěru novomanželky, první tři noci vynechat pohlavní styk a místo toho se ženou konverzovat a pomalu se s ní mazlit. A nechybí ani kapitoly o tom, jak jednat s prostitutkami.
„Třetí přirozenost“
Devátá kapitola Kámasútry pojednává o tzv. třetí přirozenosti (výraz
se někdy chybně překládá jako „třetí pohlaví“), tedy o mužích, kteří vyhledávají jiné muže. Tito muži bývají femininního (v minulosti mylně překládáno jako „eunuchové“) nebo maskulinního vzhledu. Zatímco muži femininního vzhledu si snadno našli milence, maskulinní typy měly situaci složitější – text jim radí, aby si zvolili zaměstnání, kde se mohou snadněji seznámit, a stali se např. maséry nebo kadeřníky. Následuje názorný popis, jak s klientem flirtovat a dělat mu návrhy, osm způsobů, jak stimulovat penis, a rady, jak provádět orální sex, přičemž je tento akt přirovnáván k sání manga. Text také říká, že i muži, kteří nepatří k „třetí přirozenosti“, mohou mít orální sex s mladými mužskými sloužícími nebo herci. Dva muži, kteří jsou blízkými přáteli a věří si, spolu mohou rovněž provozovat oboustranný sexuální styk, přičemž se v textu používá termín parasparaparigraham. Paraspara znamená „vzájemný“ či „oboustranný“, zatímco parigraha se vykládá několika různými způsoby: „vzít“, „přijmout“ nebo „zmocnit se“, což pravděpodobně odkazuje k sexuálnímu aktu. Francouzský indolog Alain Daniélou (1907–1994) termín
Existují také lidé třetí přirozenosti, někdy žijící ve velmi silném svazku […], kteří spolu uzavřou manželství.
Kámasútra
Vznik Kámasútry
Měli bychom se do ní [stejnopohlavní aktivity] zapojit a užít si ji kvůli sobě samým jako jedno z umění.
Kámasútra
překládá jako „oženit se“, „uzavřít sňatek“. V textu bývá slovo parasparaparigraham nejčastěji použito ve významu naznačujícím pouto podobné manželství, avšak mimo oficiálně posvěcený svazek.
Sex mezi ženami
K popisu sexuálního styku mezi ženami využívá Kámasútra slovo paraspara Text se krátce zmiňuje o ženě (svairini) hrající mužskou roli, pravděpodobně vůči jiným ženám, a o ženách, které k potěše jiných žen využívají prsty či některé druhy zeleniny jako dildo. Kámasútra hovoří sice o různých stejnopohlavních sexuálních aktivitách, jako je např. anální sex či využití dild, avšak za základní sexuální aktivitu mezi muži i ženami považuje orální sex.
Text uvádí, že někteří kritici neschvalují stejnopohlavní praktiky, ale poznamenává, že by měli brát v úvahu působící okolnosti, např. čas, místo a odlišné sklony.
Vstřícné přijetí vztahů mezi osobami stejného pohlaví jako součást lidské zkušenosti shrnuje závěr Kámasútry: „Kdo ví, kdo dělá co, kde, kdy a proč?“ ■
Kámasútra byla napsána v sanskrtu v období přibližně 100 až 200 n. l. pravděpodobně ve městě Prataliputra (dnešní Patna v Biháru na severovýchodě Indie). Autorství je tradičně připisováno mudrci Vatsjájanovi. Víme o něm jen velmi málo, nicméně na konci Kámasútry se dočteme, že své dílo vytvořil po pečlivém studiu textů zabývajících se kámou, jež napsali učenci před ním, např. Auddalaki, Babhravja nebo Charajana; jejich díla se však bohužel nedochovala. Zmiňuje se také o tom, že v době, kdy knihu psal, dodržoval celibát a věnoval se meditacím.
V dovětku se rovněž píše, že ten, kdo studuje Kámasútru a praktikuje dharmu (žije v souladu s vesmírem), artha (hojnost) a káma (touha) překonají smysly a dojde k dosažení siddhi (naplnění) a mókša (osvobození). Ti, kteří text využívají pouze k uspokojení sexuálního chtíče, naplnění nedosáhnou.
Malby objevené v paláci Juna Mahal (Rádžasthán, Indie) zobrazují sexuální a namlouvací techniky popsané v Kámasútře
KONTEXT
FOKUS
Lyrické vyjádření lásky mezi muži
PŘEDTÍM
1532 V období renesance se v Itálii setkává Michelangelo se šlechticem Tommasem dei Cavalierim; později mu věnuje 30 milostných básní.
1553 V Anglii se po přijetí zákona o sodomii stává sex mezi muži hrdelním zločinem.
1579 V glose, kterou básník Edmund Spenser přidal do svého díla Pastýřův kalendář, popírá, že by láska popsaná v lednové ekloze byla „zakázanou a nedovolenou chlípností těla“.
POTOM
1749 Dílo Domov Satanovy žně, vydané anonymně v Londýně, odsuzuje zženštilost a sodomii.
Ó TY, MŮJ MILÝ CHLAPČE
MUŽSKÁ MILOSTNÁ POEZIE
(konec 16. stol. – 17. stol.)
Za vlády Alžběty I., na konci 16. století v Anglii, dochází ke znovuobjevení klasické literatury, která se rozšířila z renesanční Itálie po celé Evropě a stala se podnětem k vzestupu poezie popisující lásku mezi muži. Angličtí spisovatelé čerpali z klasických děl antiky, jako byly romance mezi bohy a smrtelníky, řecká a římská idealizovaná zpodobnění mužského přátelství anebo třeba Vergiliovy Eklogy (37 př. n. l.). V roce 1594 vydal básník Richard Barnfield své dílo
Ó, Bože, kéž bych mohl dostat svou odměnu, Mé rty by byly med a tvá ústa jako včela! Pak bys mohl vysát mou sladkost a můj krásný květ, která teď je zralá a plná a medových plodů.
Richard Barnfield
Zamilovaný pastýř, 1594
1850 Alfred Tennyson v básni
In memoriam používá homoerotický jazyk.
Zamilovaný pastýř (The Affectionate Shepherd), napodobující druhou Vergiliovu eklogu, v němž líčí touhu mluvčího, Dafnise, po „krásném chlapci, který popletl mé srdce“. Byl prvním autorem alžbětinské éry, který tato témata rozebíral ve veřejně publikovaných verších. Jeho upřímné přiznání homosexuality nemělo v Anglii té doby obdoby: „Pokud je hříchem milovat hezkého mladíka, pak jsem tedy zhřešil.“ Barnfield chlapce pojmenoval Ganymedes – po krásném mladém muži, kterého podle starořeckého mýtu unesl chlípný Zeus –, aby zdůraznil dosud jen naznačovanou mužskou touhu. Explicitní obrazy, ač skryté v množství pastorálních výjevů, klasicky vzdělanému publiku nemohly uniknout. V Evropě na počátku novověku se „ganymedes“ rovněž říkalo muži, který zastával v sexu s jiným mužem pasivní roli.
Marlowe a Shakespeare
Ve hře Edward II. z roku 1594 dramatik, básník a špion Christopher Marlowe rozebírá královu vášeň pro Pierse Gavestona, která nakonec stála panovníka trůn i život. Marlowe také psal homosexuálně laděné verše; jeho epická báseň Hero a Leander (Hero and Leander, 1598)
Viz také: Gender a sexualita ve starém Řecku 20–23 ■ Sapfó z Lesbu 24–27 ■ Renesanční Itálie 58–59 ■ Kriminalizace sodomie 68–71 ■ Láska mezi muži v japonském období Edo 84–85 ■ Narativ stejnopohlavní lásky v urdské poezii 96–97
Christopher Marlowe vedl vzrušující život, který však záhy skončil, když byl ve věku 29 let ubodán. Jeho nepřátelé ho obviňovali z rouhání a sodomie.
nabízí příběh „milovaného Leandra, krásného a mladého“, kterého se pokouší svádět „chlípný bůh“ Neptun, jenž si mladíka spletl s Ganymedem.
Básník a dramatik William Shakespeare ve svých 154 sonetech kromě jiných témat vyzdvihuje i mužské přátelství, velebí mužskou krásu a rozebírá bolestné zvraty v lásce. Prvních 126 sonetů je adresováno mladému muži, který je popisován jako „krásný mladík“,
Villiers na obrazu Paula Rubense z roku 1625. Malíři se povedlo dobře zachytit eleganci a suverénnost, které přitahovaly Jakuba I.
k němuž Shakespeare, jak se zdá, choval vášnivou náklonnost. Dokonce prohlašuje, že díky básním oslavujícím jeho milovaného přítele zůstane jejich láska nesmrtelná: „[…] v těch verších tady bude můj milý žít vzdor tobě věčně mladý.“
Ačkoli nemáme důkazy, že by snad „krásný mladík“ při prvním vydání Sonetů nějakým způsobem veřejnost urážel, nakladatel John Benson ve své antologii z roku 1640 některé z nich přejmenoval a v dalších změnil zájmeno „on“ na „ona“. Sonety nám nabízejí řadu důkazů, podle nichž můžeme usuzovat, že dnes bychom jejich autora mohli považovat za bisexuála. Např. v Sonetu
42 má jeho milovaný mužský přítel zřejmě sexuální vztah s básníkovou milenkou. Autor se přitom utěšuje myšlenkou, že se svým přítelem „ty a já jedno jsme“, proto to je, jako by žena milovala jeho samotného.
Rochesterův explicitní styl
Na konci 17. stol. začal své přímé a drsně otevřené verše popisující sexuální akty s muži i ženami psát John Wilmot, hrabě z Rochesteru.
Blízké vztahy
V alžbětinské a jakobínské době šlechtici a příslušníci vyšších vrstev někdy používali v korespondenci se svými blízkými přáteli, možná i v erotickém smyslu, mnohé více či méně intimní výrazy, podobně jako Shakespeare s otcovským zájmem nahlíží na „krásné mládí“ ve svém Sonetu 37: „Tak jako sleduje otec, jenž zestaral, / mladistvé rozlety svých dětí potěšeně, / i já, zle ochromen tím, jak mne osud štval, / nacházím útěchu v tvé věrnosti a ceně.“
„Chyběla mi moje děvka, a tak jsem se vyspal s pážetem,“ zní jeden z veršů jeho básně Píseň Zhýralec (Song. The Debauchee). Talentovaný satirik zemřel na syfilis v roce 1680 ve věku 33 let. V následujících desetiletích, spolu s rozšířením tzv. domů pro slečinky, kde se scházeli muži vyhledávající společnost stejného pohlaví, byly homosexuální vztahy častější a otevřenější, zatímco veřejné odsouzení takových vztahů se stávalo přísnějším. ■
Ó panepaní mé lásky, máš líce ženy, vlastníma rukama Přírody malované... William Shakespeare Sonet 20
Král Jakub I. byl očividně zamilovaný do svého oblíbence George Villierse. Jmenoval ho nejprve vikomtem, poté markýzem a nakonec prvním vévodou z Buckinghamu. Jeho četné dopisy Villiersovi jsou plné náklonnosti, vtipu a skrytých narážek na jejich intimní vztah. Villiers si byl zřejmě natolik jistý Jakubovou náklonností, že mu ve svých odpovědích neváhal oplácet důvěrnosti a nazýval krále svým „otcem“, „pánem“ a „tvůrcem“ –sám sebe nazýval „královým dítětem“, „služebníkem“, „otrokem“ a „psem“.
George
KONTEXT
FOKUS
Sexuální identita
PŘEDTÍM
1852 Německý lékař Johann Ludwig Casper tvrdí, že ně kteří „sodomité“ projevují vro zenou biologickou přitažlivost ke stejnému pohlaví.
1864 Karl Heinrich Ulrichs vydává své první pojednání Obhajoba: Sociální a právní studie o lásce mezi muži
POTOM
1879 Ulrichs publikuje svou poslední stať a odchází do Itálie po letech posměchu, která jako homosexuál zažíval v Německu.
1886 Rakousko‑německý psychiatr Richard von Krafft ‑Ebing píše dílo Psychopathia sexualis, v němž etabluje lékař ský pohled na homosexualitu.
1880 Německý biolog Gustav Jäger ve své knize Objevování duše navazuje na práci Karla Marii Kertbenye zabývající se homosexualitou.
NAPROSTO JINÝ ZÁKON PŘÍRODY
Viz také: Kriminalizace sodomie 68–71 ■ Sexuologie a psychoanalýza 132–133 ■ Kinsey a jeho sexuologický výzkum 164–165 ■ Odtrestnění stejnopohlavních styků 184–185 ■ Odstranění homosexuality ze seznamu duševních poruch 219
Církevní zákony z raného období zakazují sexuální aktivity osob stejného pohlaví. Zákon o sodomii (Buggery Act) Jindřicha VIII. z roku 1533 pak tento zákaz převádí do světského práva
Výrazy používané k popisu sexuálních aktů osob stejného pohlaví jsou hanlivé, chování je označováno za hříšné
Karl Maria Kertbeny tvrdí, že dobrovolné sexuální akty mezi osobami stejného pohlaví by neměly podléhat trestnímu právu a že tyto touhy jsou po psychické i emocionální stránce vrozené
Kertbeny zavádí termín „homosexuál“ se snahou vytvořit neutrální, neodsuzující jazyk pro popis chování osob stejného pohlaví.
Pozadí vzniku pojmů „ho mosexuál“ a „heterose xuál“ je složité. Svou roli tu sehrála prusko‑rakouská válka v roce 1866, po níž následovaly zásadní politické změny, neboť jak nově vzniklé Rakousko‑Uher sko, tak německé země své zákoníky přehodnocovaly a re vidovaly.
V roce 1859 byl zatčen bývalý pruský poručík Karl Ernst von Zastrow kvůli podezření ze znásil nění a vražd dvou mladých chlapců. To mělo značný negativní dopad na diskusi o stejnopohlavních vzta zích dospělých osob v Německu. Ačkoli Pruský úřad pro medicínu se ve své zprávě z roku 1869 vyslovil proti zařazení antisodomitských
Portrét Karla Marii Kertbenye, datovaný zhruba do roku 1865. Kertbeny se v mládí stal svědkem dvou sebevražd homosexuálů, což zřejmě vedlo k tomu, že se stal aktivistou, raději však psal anonymně.
zákonů, nakonec byl v roce 1871 uveden v platnost paragraf 175, kri minalizující sexuální styk mezi muži. K dekriminalizaci sexu mezi muži v Německu došlo v roce 1969, para graf 175 ze zákoníku definitivně zmizel roku 1994.
Dohady o emancipaci
První, kdo použil termíny „homose xuál/ní“ a „heterosexuál/ní“, byl ma ďarský spisovatel Karl Maria Kert beny, a to v dopise adresovaném německému právníkovi Karlu Hein richu Ulrichsovi. Výraz „homose xuální“ se vztahoval na sexuální jed nání provozované osobami stejného pohlaví, „heterosexuální“ byl akt probíhající mezi mužem a ženou. Termín „homosexuál“ Kertbeny použil veřejně v roce 1869 ve dvou otevřených dopisech určených prus kému ministerstvu spravedlnosti, v nichž požadoval, aby byla sodomie z trestního zákoníku Severoněmec kého spolku vyňata. Kertbenyova práce, společně s prací Ulrichse a dalších, přispěla
Politická karikatura německého umělce Willibalda Kraina z roku 1907 si dělá legraci z paragrafu 175 a naznačuje, že mnozí z velkých spisovatelů Německa ho porušují.
k medikalizaci stejnopohlavní atrak tivity. Kertbeny tvrdil, že homose xualita je přirozená a vrozená a jako taková by měla být chráněna záko nem i náboženstvím. Jeho argumen tace bohužel přispěla k rozšíření ná zoru, že homosexuální identita je nemoc, případně defekt. Dodnes se tohoto přístupu drží nejrůznější kon verzní terapie, které na sexuální ori entaci a genderovou identitu nahlí žejí jako na „stav“, jenž může být „vyléčen“ nebo „potlačen“.
Ulrichsova teorie
Podle Ulrichse jedinec s femininní povahou uvězněný v mužském těle byl uranista (výraz je odvozen od Urana, což byl řecký bůh zobra
Nemůže jednat jinak. Směřování své lásky si sám neurčil. A nedokáže mu ani zamezit.
Karl Heinrich Ulrichs
zovaný zároveň jako otec i matka), a jako takový tudíž reprezentuje třetí pohlaví. V Ulrichsově době byla jeho teorie ovšem značně nepopulární. V roce 1857 byl nucen rezignovat na svůj právní post kvůli fámám zpochybňujícím jeho sexualitu; roku 1867 byl dvakrát uvězněn a následně vykázán ze své vlasti. ■
KONTEXT
FOKUS
Věda a psychologie
PŘEDTÍM
1869 Karl Maria Kertbeny vytváří termíny „homosexuál/ /ní“ a „heterosexuál/ní“.
POTOM
1948 Vychází kniha americ kého biologa Alfreda Kinseyho Sexuální chování mužů, v níž se zavádí spektrum sexuálních aktivit a v níž se popisuje cho vání od čistě heterosexuálního až po striktně homosexuální.
1953 Následuje Kinseyho navazující dílo Sexuální chování žen
1973 V USA je homosexualita odstraněna ze seznamu psy chických poruch.
2019 American Psychoana lytic Association (APsaA, Americká asociace psycho analytiků) se omlouvá za dří vější zařazení homosexuality na seznam duševních poruch.
HOMOSEXUALITA NENÍ HŘÍCH ANI HANBA
SEXUOLOGIE A PSYCHOANALÝZA
(konec 19. stol. – počátek 20. stol.)
Viz také: Definice „homosexuality“ a „heterosexuality“ 106–107 ■ Perzekuce v době holokaustu 156–161 ■
sexuologický výzkum 164–165 ■ Odstranění homosexuality ze seznamu duševních poruch 219 ■ Bisexualita 262–265
Freudova teorie sexuality
Podle Freuda je sexuální „perverze“ normální fází vývoje v raném i pozdějším dětství.
Každý člověk je, alespoň latentně, bisexuální
a z této vrozené bisexuality pramení touhy jak po partnerovi stejného, tak odlišného pohlaví
Mimomanželský sex byl předmětem, kterému v 19. století věnoval po zornost právní systém i lékařství. Zatímco soudy se zaměřovaly na „zakázaný“ sexuální akt, lékaři a psychologové se zabývali samot ným člověkem a příčinami jeho jed nání. A zvláštní pozornost byla vě nována touhám po sexu s jedincem stejného pohlaví. Sexuologie coby nově vzniklé vědecké odvětví se
nejvýrazněji rozvíjela v německy mluvících zemích Evropy. Rakousko‑německý profesor psy chiatrie Richard von Krafft‑Ebing odmítl rozšířený názor, že sexuální abnormality jsou důsledkem kul turní degenerace. Svou práci založil na výpovědích jednotlivých osob a odlišnou sexuální orientaci pova žoval spíše za jakousi variantu než odchylku od běžné normy, jak do této doby homosexualitu vní mala běžná veřejnost, ale i lékaři zabývající se sexuálním chováním.
Krafft‑Ebingova Sexuální psychopatie (Psychopathia Sexualis), po cházející z roku 1886, představila širšímu publiku pojmy popisující tzv. sexuální úchylky jako např. „sa dismus“ či „homosexualita“. V ang licky mluvících zemích se tyto myš lenky začaly prosazovat po roce 1897, kdy britský sexuolog Havelock Ellis ve spolupráci s Johnem Addingto nem Symondsem publikoval dílo Sexuální inverze (Sexual Inversion). V roce 1905 rakouský lékař Sig mund Freud popsal homosexualitu
Tato fotografie pochází ze sbírky Richarda von Krafft‑Ebinga, který své známé dílo určené lékařům napsal zčásti v latině, aby od jeho čtení odradil běžnou veřejnost.
Sexuální „perverznost“ může přetrvat do dospělého věku, pokud dítě prochází vývojovými problémy
Neuróza u heterosexuálních lidí je často způsobena strachem z nevědomé touhy po stejném pohlaví
jako odpudivou, v následujících třech desetiletích však svůj názor výrazně změnil. Když ho v roce 1935 jakási Američanka žádala, aby vyléčil jejího homosexuálního syna, ve svém do pise, jímž jí odpovídal, uvedl, že „ho mosexualita není […] nic, za co by se měl člověk stydět“. O pět let dříve podepsal petici vyzývající k dekrimi nalizaci sexu mezi muži. Freudův postoj byl o to pozoruhodnější, že nacisté se rozhodli jeho práci zničit.
Univerzální rys
Ačkoli byly Freudovy názory radi kální, k sexuální diverzitě rozhodně nepřistupoval z pohledu pozdějších aktivistických kampaní 20. století. Věřil, že to, co nazýval „polymorfní
zážitcích v minulosti a potlačených sexuálních fantaziích.
Medikalizace sexuologie
perverzí“, je univerzálním rysem lidského života a očekávanou fází vývoje v dětství, která může v pří padě určitých komplikací během tohoto období přetrvávat i v dospě losti. Freud také tvrdil, že každý člověk je přinejmenším latentně bisexuální. Sice si nemyslel, že by bylo možné kohokoli z homosexua lity „vyléčit“, tvrdil však, že díky terapii by se v člověku mohly znovu probudit heterosexuální touhy, jež v sobě potlačuje.
Freud také věřil, že hlavní příči nou vzniku neuróz u heterosexuál ních osob je jejich nevědomá touha po vztahu s osobou stejného pohlaví. Domníval se, že příčiny lidského cho vání je možné najít v traumatických
Freud ve svých názorech navazuje na předchozí sexuology, avšak následně se od nich odklání. Jeho myšlenky následně staví sexualitu do nitra identity moderního člo věka. Jako klíčový prvek interpre tace snů jsou vnímány sexuální obrazy – včetně falických symbolů, jako jsou Freudovy oblíbené dout níky – a stávají se důležitým ná strojem psychoanalýzy. Freudovi následovníci brzy zís kali významný vliv, záhy však na příklad v USA začali k sexuální di verzitě přistupovat jako k důkazu duševní nemoci, místo aby sexuál ní diverzitu hodnotili jako součást lidské rozmanitosti. Tento názor zpochybňovaly Kinseyho zprávy z roku 1948 a 1953 i aktivisté za práva gayů a leseb, kteří odmítali medikalizaci homosexuality. Na rozdíl od dalších oblastí psycholo gie však právě psychoanalýza mno hem později ustoupila od názoru, že LGBTQ+ lidé potřebují léčbu. ■
[Homosexualita] nemůže být klasifikována jako nemoc; považujeme ji za variantu sexuální funkčnosti způsobenou jistým omezením sexuálního vývoje.
Sigmund Freud
„Dopis americké matce“, 1935
KONTEXT
FOKUS
Homofobie a antikomunismus
PŘEDTÍM
1946 Rozpočtový výbor ministerstva zahraničí USA se obává bezpečnostních rizik. Ministr zahraničí dostává povolení propouštět zaměstnance v zájmu zajištění státní bezpečnosti.
1948 Alfred Kinsey vydává knihu, čímž se zvyšuje povědomí společnosti o homosexualitě.
POTOM
1952 První Diagnostický a statistický manuál duševních poruch uvádí homosexualitu jako „sociopatickou poruchu osobnosti“.
1961 Propuštěný státní úředník Franklin Kameny zakládá ve Washingtonu Mattachine Society, která bojuje proti diskriminaci homosexuálů a federální vylučující politice.
BYL TO HON NA ČARODĚJNICE
LEVANDULOVÁ PANIKA (1950)
V 50. letech 20. století v USA sílí obavy z vnitřních hrozeb, včetně komunismu. LGBTQ+ lidé sou považováni za „podvratné živly“ –osoby morálně zkažené se sklony podlehnout komunistickému vlivu nebo vydírání
Podezřelí homosexuálové jsou vyslýcháni a propouštěni, přičemž někteří z nich se následně přidávají k radikálním hnutím. Ve společnosti narůstá znepokojení.
Od konce 40. let do 60. let 20. století v USA docházelo k hromadnému propouštění homosexuálních zaměstnanců státních úřadů, ať již se sami rozhodli podat výpověď, nebo byli vyhozeni. Bylo to období tak zvané levandulové paniky – přezdívka vznikla z kombinováním výrazu „levanduloví hoši“, jak senátor Everett Dirksen přezdíval homosexuálním mužům, a výrazu „rudá panika“ („Red Scare“), jenž se používal pro obavu vlády z komunistické infiltrace.
Ve 40. letech 20. století rostlo povědomí veřejnosti o homosexualitě a začínaly vznikat LGBTQ+ komunity. V roce 1947 se americká parková policie v rámci „programu eliminace sexuálních úchylek“ zaměřila na homosexuální muže. V roce 1948 Kongres schválil – a prezident Truman podepsal – zákon veřejného práva číslo 615, jehož cílem bylo usilovat o léčbu „sexuálních psychopatů“ ve Washingtonu. Tento zákon umožňoval zatčení a potrestání homosexuálů a zároveň označoval homosexualitu za duševní chorobu.
Viz také: Kinsey a jeho sexuologický výzkum 164–165 ■ Vstříc svobodě pro gaye 170–177 ■ Odtrestnění stejnopohlavních styků 184–185 ■ Stonewallské nepokoje 190–195 ■ Odstranění homosexuality ze seznamu duševních poruch 219
Rudá panika
V 50. letech minulého století se Spojených států amerických zmocnila rudá panika. V letech 1950–1954 se senátor Joseph Masirthy podílel na kampani zaměřené na vyhledávání komunistů. V jejím důsledku mnoho obviněných ztratilo zaměstnání nebo nezískali místo, o které se ucházeli, ačkoli členy komunistické strany často ani nebyli. Ve svém projevu z únoru 1950 Masirthy uvedl, že má seznam 205 prokázaných komunistů, kteří pracují na ministerstvu zahraničí. Později prohlašoval, že ve dvou případech byl komunismus přímo spojen s homosexualitou.
Propojení osob podezřelých z komunismu a homosexuality
První kongresové vyšetřování homosexuality ve federální sféře vedli senátoři Kenneth Wherry (vlevo), republikán, a demokrat J. Lister Hill (na snímku není zachycen).
nadále posilovalo shodné zobrazování coby morálně slabých, bezbožných a psychicky narušených jedinců, kteří ohrožují tradiční strukturu rodiny.
V této horečné atmosféře prohlásil John Emil Peurifoy, náměstek státního tajemníka, že na ministerstvu zahraničí bují „homosexuální podhoubí“, což nakonec vedlo k nucenému odhalení orientace 91 zaměstnanců a jejich následnému odchodu.
Další vyšetřování
První velké vyšetřování v rámci toho, co bylo později nazváno „levandulová panika“, vedli mezi březnem a květnem v roce 1950 senátoři Kenneth Wherry a J. Lister Hill. Prověřovali vládní úředníky ve snaze zjistit, kolik z Peurifoyových 91 propuštěných bylo znovu přijato – a přišli na 13 takových případů.
Následně Senát rozhodl, že by bylo třeba zaměstnávání homosexuálů lépe prošetřit. K tomuto účelu byl zřízen výbor, kterému předsedal senátor Clyde Hoey. Výbor dostal za úkol propátrat široký okruh různých oddělení, jako například federální agentury, policejní složky, soudy nebo lékaře ve vyšších funkcích. Na základě svých šetření tento výbor vypracoval zprávu, v níž uvádí, že se mu podařilo odhalit na 5 000 homosexuálů. Zpráva se promítla do obsahu vládních bezpečnostních příruček a poskytla prezidentu Eisenhowerovi vhodný základ, na němž v roce 1953 mohl postavit své výkonné nařízení, které dovolovalo, aby při posuzování vhodnosti kandidáta pro práci ve federální vládě bylo přihlíženo k jeho sexuální orientaci. Vědci odhadují, že v tomto období přišly o práci tisíce státních zaměstnanců. ■
Vládní dokument k propuštění civilního zaměstnance státní správy USA Andrewa Ference, který byl v roce 1954 vyslýchán a následně donucen na své místo rezignovat poté, co přiznal, že je gay.
Dobrovolně jsem přiznal, že jsem gay. A pak mi řekli: „Chceme pět jmen dalších lidí, které znáte.“
Bob Cantillion bývalý voják amerického námořnictva
KONTEXT
FOKUS
Lesbický feminismus
PŘEDTÍM
70. léta 19. století Skupina křesťanských žen, známých jako Sestry posvěcení (Sisters of Sanctification), vytvořila v texaském Beltonu komunitu pouze pro ženy, které praktikovaly celibát a obhajovaly rovnost žen.
POTOM
1993 Britská lesbická feministka Nicki Hastie byla jednou z mnoha, které kritizovaly definici lesbianismu jako politické volby. Podle ní šlo více o „sexuální a erotickou stránku každé lesby“.
2008 V online prostředí se poprvé objevila zkratka „TERF“ („radikální feministka neuznávající transgender osoby“).
Na základě radikálních separatistických myšlenek z 80. let 20. století se takovéto ženy vymezují proti přístupu trans žen do prostorů určených ženám.
FEMINISMUS JE TEORIE; LESBIANISMUS JE PRAXE
POLITICKÝ LESBIANISMUS (70. léta)
Muži používají heterosexuální vztahy jako prostředek k posílení patriarchálních genderových rolí a k utlačování žen.
Žena se může osvobodit od tohoto útlaku pouze tím, že se z politických důvodů rozhodne odmítnout romantické a sexuální vztahy s muži
Feminismus je teorie; lesbianismus je praxe.
Ikdyž byla řada feministek v 70. a 80. letech lesbických z pohledu sexuální orientace, vznikl ve stejné době i tzv. lesbianismus jako politický koncept. Tyto politické lesby možná nikdy nepocítily přitažlivost vůči jiným ženám ani s nimi nenavazovaly romantické nebo sexuální vztahy, ale výraz „lesba“ používaly k demonstraci ukončení svých vztahů s muži. Místo toho, aby se jejich život točil kolem heterosexuálních vztahů s muži, tyto ženy navazovaly hluboká přátelství s jinými ženami a svůj čas věnovaly feministické
pojmenovala lesbické feministky jako „levandulovou hrozbu“ (tato barva byla spojována s lesbami i s gayi), která dělala feminismus méně atraktivní a posilovala stereotypy, že všechny feministky jsou maskulinní a proti mužům.
Po těchto vyjádřeních opustily lesbické feministky organizaci NOW a vytvořily si vlastní skupiny. V roce 1970 jedna taková skupina legendárně vtrhla na kongres k sjednocení žen v New Yorku, rozdávala kopie brožury
věci. Jednalo se o „ženy, které jsou na ženy“ – jak je popsáno v manifestu americké feministické skupiny Radicalesbians z roku 1970 nazvaném Žena na ženy (Woman Identified Woman).
Politika a publikace Rok 1970 byl důležitým rokem pro lesbické feministické hnutí. O rok dříve americká feministka Betty Friedan odsoudila lesbické feministky na setkání Národní organizace pro ženy ( National Organization for Women, NOW), jejíž byla prezidentkou. Friedan
Sapphosaurus, obří levandulový dinosaurus z papírmaše, který protestující skupina za ovobození lesbických feministek (Lesbian Feminist Liberation) postavila u Amerického přírodovědného muzea v New Yorku.
Žena na ženy a měla na sobě tričko s nápisem Levandulová hrozba.
Rozkol mezi heterosexuálními a lesbickými feministkami postupně přesáhl Atlantik. V roce 1979 britská Revoluční feministická skupina ( Leeds Revolutionary Feminist Group) z Leedsu vydala svou brožuru Obžaloba heterosexuality (The Case against Heterosexuality) a o rok později Miluj svého nepřítele? Debata mezi heterosexuálním feminismem a politickým lesbismem ( Love Your Enemy? Debate Between Heterosexual Feminism and Political Lesbianism), z velké části z pera angloaustralské feministky Sheily Jeffreys.
Brožura Miluj svého nepřítele se stala klíčovým textem politického lesbismu. Podle něj by všechny feministky mohly a měly být lesbami. To znamenalo, že by
Společenství fúrií
Jednou z nejznámějších lesbických separatistických skupin bylo Společenství fúrií (Furies Collective). Dvanáct aktivistek spolu od roku 1971 komunitně žilo v domě č. p. 219 v 11. ulici ve Washingtonu, D. C. Dům si nejprve pronajaly jako sídlo svých novin Fúrie (The Furies), ale později se stal jejich domovem. Členky sdílely peníze, pořádaly lesbické feministické workshopy
a provozovaly Centrum dovedností pro ženy (Women’s Skills Center), kde vyučovaly praktické dovednosti.
Fúrie – Ginny Berson, Joan Biren, Rita Mae Brown, Charlotte Bunch, Sharon Deevey, Helaine Harris, Susan Hathaway, Nancy Myron, Tasha Peterson, Coletta Reid, Lee Schwing a Jennifer Woodul – byly všechny Američanky, většinou bílé barvy pleti, a pocházely z dělnické nebo střední třídy. Společenství se v létě 1972 rozpadlo.
V lesbě je vztek všech žen zhuštěn tak, že hrozí vybouchnout. Žena na ženy
neměly mít sex s muži, ale nemusely nutně mít sex se ženami. Tato příručka také zdůraznila rozdíl mezi ostatními lesbickými feministkami a politickými lesbami. Podle tohoto textu totiž mnohé z lesbických feministek nebyly „určené ženy“, neboť se za osvobození LGBT+ lidí rozhodly pracovat po boku mužů. Na druhou stranu mělo mnoho leseb problém s přijetím myšlenky, že lesbianismus je volbou, a tvrdily, že politické lesby tedy nejsou skutečné lesby. Některé politické lesby však v sobě díky hnutí odhalily skutečnou přitažlivost k ženám.
Vzestup separatismu
Mnoho lesbických feminis tických skupin po roce 1970 bylo separatistických, tzn. odmítaly žít nebo pracovat po boku mužů (nebo heterosexuálních feministek). Radikální lesbická hnutí se v 70. letech rozšířila do Mexika a v 80. a 90. letech dále do Jižní Ameriky. V 80. letech se jim dařilo také ve Francii a kanadském Québecu, především díky dílům francouzsky píšících feministek, jako byla např. filozofka a teoretička Monique Wittig. ■
KONTEXT
FOKUS
Otevřeně homosexuální politici
PŘEDTÍM
1953 Prezident Dwight
D. Eisenhower vydal výkonné nařízení č. 10 450, které z obav o bezpečnost zakazovalo homosexuálům pracovat ve federálních vládních úřadech.
1969 Newyorský gay podnik Stonewall Inn přepadla policie.
POTOM
1979 Vrah Harveyho Milka Dan White byl vzhledem k snížené příčetnosti odsouzen jen za zabití. To vyvolalo protestní pochody k sanfranciské radnici, kterým se později říkalo White Night riots. White si ve vězení odpykal pět let a v roce 1985 spáchal sebevraždu.
2009 Prezident Barack Obama
udělil Harveymu Milkovi za jeho práci pro hnutí za práva gayů prezidentskou medaili svobody.
KULKA, CO ZASÁHLA CELOU KOMUNITU
ZAVRAŽDĚNÍ HARVEYHO MILKA (1978)
Vroce 1977 se Harvey Milk stal jedním z prvních otevřeně homosexuálních volených funkcionářů v USA. Zaujal místo v městské radě San Francisca a pomohl schválit zákony zakazující diskriminaci LGBTQ+ osob. O necelý rok později, v listopadu 1978, byl spolu se starostou San Francisca Georgem Mosconem zastřelen.
Jejich vrahem byl Dan White, bývalý policista a další člen městské rady, který pouhých 17 dní předtím rezignoval na funkci. Nelíbilo se mu rozhodnutí schválené Milkem a dalšími radními, že v jeho obvodu vznikne rehabilitační
centrum pro mladistvé kriminálníky. White později své rezignace litoval a pokusil se vrátit, ale starosta Moscone to odmítl.
Viz také: Levandulová panika 166–167 ■ Vstříc svobodě pro gaye 170–177 ■ Stonewallské nepokoje 190–195 ■ Vznik vlajky hrdosti 224–225 ■ Vražda Matthewa Sheparda 284–285 ■ Rovnoprávnost manželských svazků 288–293
… svá práva nezískáme tím, když budeme potichu za zavřenými dveřmi. Musíme vyjít ven a bojovat […]!
Harvey Milk proslov na oslavě Dne svobody gayů, 1978
Jako gay politik obhajující práva LGBTQ+ v době celonárodního odporu a zvýšených násilností v San Franciscu si Milk uvědomoval nebezpečí, kterému je vystaven. Se smutnou prozíravostí natočil nahrávku, která měla být přehrána pouze v případě jeho vraždy. V ní doporučil svého nástupce a zopakoval apel, který provázel celou jeho kariéru, aby se LGBTQ+ lidé přihlásili a vymohli si svá práva. „Pokud by kulka zasáhla můj mozek, ať ta kulka zasáhne celou komunitu,“ řekl. Milk si byl vědom toho, jakou hodnotu má zviditelnění a reprezentace, ale také toho, že je potřeba je využít k prosazení skutečné legislativní změny. Jeho zavraždění z něj udělalo mučedníka nejen sanfranciské gay komunity, ale i práv LGBTQ+ lidí po celém světě.
Raný aktivismus
Milk se přestěhoval v roce 1972 do sanfranciské čtvrti Castro District a rychle se stal důležitou postavou místní politiky. Tato oblast byla tím místem, kde se v San Franciscu rozrůstala gay komunita, která podle
odhadů tvořila třetinu zdejších aktivních voličů. Milk pomohl založit sdružení Castro Village Association, advokátní skupinu založenou v reakci na zamítavá stanoviska k povolování gay podniků. Vyzýval LGBTQ+ lidi, aby nakupovali v obchodech vlastněných gayi, včetně svého obchodu Castro Camera, a zviditelnil LGBTQ+ komunitu uspořádáním veletrhu Castro Village Fair v roce 1974. Později prohlásil „[…] nezískáme svá práva tím, když budeme potichu za zavřenými dveřmi“, ale jeho vzestup se setkal s určitou nelibostí ze strany existujícího gay establishmentu. Navzdory obrovské podpoře v jeho obvodu byly volby rozhodnuty hlasy ze zbytku města a Milk byl v letech 1973 i 1975 poražen. Později San Francisco nahradilo celoměstské volby zástupci jednotlivých obvodů a v roce 1977 se Milk ve svém obvodu snadno kvalifikoval a vyhrál.
Politické úspěchy
Zvolení Harveyho Milka se dostalo do celostátního zpravodajství. Díky svému talentu pokračoval v získávání veřejné podpory pro svou širší
Harvey Milk
Lidé pokládají květiny a noviny se zprávou o atentátu na Harveyho Milka a George Mosconeho na schody sanfranciské radnice.
progresivní agendu, jíž byla práva gayů nedílnou součástí. Podporoval zakládání školek pro potřeby pracujících matek a přeměnu vojenských objektů na dostupné bydlení a u soudů bojoval proti velkým korporacím a developerské výstavbě, která z města vytlačovala místní podniky a obyvatele.
Širší odkaz
Milkovým největším politickým odkazem byl jeho podíl na přijetí antidiskriminačního zákona v San Franciscu, který se stal jedním z nejsilnějších zákonů za práva LGBTQ+ v USA. Zákon zakazoval diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání a v přístupu k bydlení. Milk a další aktivisté měli hlavní zásluhu na poražení tzv. Briggsovy iniciativy (návrh č. 6 pro celou Kalifornii), který by nařídil propuštění gay a lesbických učitelů z veřejných škol. Milkova smrt zcela
Harvey Milk se narodil židovským imigrantům z Litvy na Long Islandu v New Yorku v roce 1930.
V mládí pracoval se svým bratrem Robertem v obchodním domě svého dědečka „Milks“.
Během studií historie a matematiky psal každý týden sloupek do studentských novin o otázkách diverzity. Po promoci v roce 1951 narukoval do amerického námořnictva a sloužil v San Diegu, dokud nebyl v roce 1955 kvůli své homosexualitě propuštěn. Po návratu do New Yorku se Milk živil jako učitel, burzovní analytik či asistent produkce na
otřásla optimismem, který ve čtvrti Castro pěstoval. Harvey Milk zůstává jedním z nejvýznamnějších představitelů LGBTQ+, kteří kdy byli v USA zvoleni. Dodnes je oslavován v literatuře, opeře a filmech jako symbol naděje a odvahy v nekončícím boji za práva LGBTQ+ lidí po celém světě. ■
Broadwayi a během demonstrací proti válce ve Vietnamu se politicky aktivizoval. V roce 1972 se přestěhoval do San Francisca, kde si se svým přítelem Scottem Smithem otevřel obchod s fotoaparáty Castro Camera.
Milk se zasazoval o ochranu práv dalších podnikajících gayů. Jeho úsilí bylo uznáno starostou Georgem Mosconem a po úspěšné kampani do městské rady byl Milk v roce 1977 zvolen. On i Moscone byli zavražděni o necelý rok později, 27. listopadu 1978.
KONTEXT
FOKUS
Homofobie ve školství
PŘEDTÍM
1967 V Anglii a Walesu byly odtrestněny sexuální styky mezi muži. Ve Skotsku a v Severním Irsku k tomu došlo v letech 1980 a 1982.
1987 Britský konzervativní poslanec David Wilshire navrhl změnu zákona, která by zabránila veřejné správě „propagovat“ homosexualitu.
POTOM
2013 Rusko zakazuje „propagandu netradičních sexuálních vztahů“ kvůli ochraně dětí.
2019 V Arizoně, jednom z několika států USA, které omezovaly výuku „propagující“ témata LGBTQ+, byl tento diskriminační zákon zrušen.
2021 Maďarsko zakázalo sdílení vzdělávacích materiálů s tematikou LGBTQ+ mezi osobami mladšími 18 let.
ZÁKONNÉ PŘEDSUDKY
PARAGRAF 28 (1988)
Během 80. let se Británie za vlády konzervativců, v jejichž čele stála Margaret Thatcher, vyrovnávala s propukající krizí HIV/AIDS. V britské společnosti byla rozšířena latentní homofobie, kterou potvrdil výzkum veřejného mínění z roku, kdy 75 % lidí uvedlo, že homosexualitu považují „vždy nebo většinou za špatnou“. Část médií označovala krizi HIV/AIDS jako „gay mor“ nebo „gay virus“ a jako šiřitelé HIV byli démonizováni zejména gayové. Tyto homofobní postoje vyvrcholily nechvalně známým návrhem
zákona, který vešel v platnost 24. května 1988 jako paragraf 28.
Umlčování a odpor
V paragrafu 28 bylo uvedeno, že místní úřady by neměly „záměrně propagovat“ homosexualitu nebo „její přijatelnost v předstíraných rodinných vztazích“. To v podstatě zakázalo všem školám zřizovaným státem učit o vztazích mezi osobami stejného pohlaví jakýmkoli pozitivním způsobem. Na základě tohoto zákona nebyl nakonec nikdo stíhán, částečně z důvodu právní nejasnosti, co je „propagací“
Viz také: Stonewallské nepokoje 190–195 ■ LGBTQ+ rodičovství 228–231 ■ Lesby a gayové podporují horníky 242–243 ■ Neptej se a nemluv o tom 272–275 ■ Rovnoprávnost manželských svazků 288–293
Průvod Manchesterem na protest proti schválení paragrafu 28. Akce se odehrála v únoru 1988 a zúčastnilo se jí více než 20 000 lidí protestujících proti homofobní politice.
myšleno, ale jeho dopad byl dalekosáhlý. Školy ze strachu vyřadily zmínky o homosexualitě a LGBTQ+ vztazích z vyučování až do zrušení paragrafu 28 o 15 let později.
Paragraf 28 samozřejmě vyvolal ostrou reakci ze strany aktivistů bojujících za práva LGBTQ+. Ihned poté, co zákon podpořila Sněmovna lordů jako druhá komora britského parlamentu na svém jednání 2. února 1988, narušily ho čtyři lesbické aktivistky, které se spustily na lanech do jednacího sálu. Následně 23. května, den předtím, než zákon vstoupil v platnost, vtrhli demonstranti do studia BBC a přerušili živé vysílání. O rok později založila skupina aktivistů vlivnou charitu Stonewall (viz rámeček níže).
Trvalý dopad
Ačkoli byl zákon zrušen ve Skotsku v roce 2000 a ve zbytku Velké
Británie v roce 2003, jeho dopad nadlouho brzdil přijímání LGBTQ+ lidí ve společnosti.
Teprve nedávno se diskuse o LGBTQ+ vztazích do britských škol vrátila, a to zejména prostřednictvím nadace No Outsiders!, která děti na základních školách vzdělává o toleranci, diverzitě a inkluzi.
Ale stále není vyhráno. Zakladateli nadace No Outsiders! Andrewu Moffatovi bylo v roce 2019 vyhrožováno smrtí a také ve zbytku světa je vzdělávání
o LGBTQ+ ožehavým tématem. V několika státech USA byly obnoveny zákony namířené proti LGBTQ+ ve školství a např. floridský zákon o rodičovských právech ve vzdělávání z roku 2022 (Don’t Say Gay) zakazuje učitelům zmiňovat „sexuální orientaci nebo genderovou identitu“ způsobem, který „není přiměřený věku žáků“. Návrh zákona přesně neuvádí, co je „přiměřené věku“, a tak mohou rodiče žalovat vedení škol, kdykoli mají pocit, že zákon byl porušen. ■
Paragraf 28 zakázal zmiňovat LGBTQ+ vztahy v britském školství.
To udržovalo při životě homofobii a podporovalo názor, že LGBTQ+ vztahy nejsou opravdové nebo legitimní
V reakci na to vzniká mnoho organizací za práva LGBTQ+ lidí
Slogan nadace Stonewall „Někteří lidé jsou gay. Smiř se s tím!“ vznikl v roce 2007 jako součást kampaně proti homofobní šikaně ve školách.
Nadace Stonewall
Tuto dnes nejvlivnější LGBTQ+ charitativní organizaci ve Velké Británii založila 24. května 1989 skupina LGBTQ+ aktivistů, včetně herců Sira Iana McKellena a Michaela Cashmana, známého ze seriálu EastEnders. Šlo o okamžitou reakci na přijetí paragrafu 28 a jméno organizace bylo zvoleno podle baru Stonewall, v němž v roce 1969 došlo k policejní razii. Nadace se zaměřuje především na prosazování změn na vládní a zákonodárné rovině, aktuálně na rovnost na pracovištích.
Má však za sebou mnoho jiných úspěšných kampaní, např. za lepší zákony týkající se adopcí, za zrovnoprávnění věku pro pohlavní styk a za zrušení zákazu služby leseb a gayů v ozbrojených složkách státu. Nadaci v roce 2008 kritizovali aktivisté bojující za práva transgender lidí poté, co udělila cenu Stonewall Award novinářce, která kritizovala chirurgické potvrzení pohlaví.
Nadace sice nedávno výslovně projevila podporu trans lidem, ale mnozí mají z jejího přístupu stále obavy.
KONTEXT
FOKUS
Touha po stejném pohlaví v Číně
PŘEDTÍM
17. století Lesbické vztahy se objevují v literárních popisech polygamních manželství.
19. století V jižní Číně se zi shu nü („ženy, které si samy svazují vlasy“) brání manžel ství a žijí pospolu. Některé z nich praktikují stejnopo hlavní vztahy.
POTOM
1995 Čtvrtá světová konference OSN o ženách se koná v Pekingu a je na ní poprvé otevřen lesbický stan.
2018 Čínský gigant sociálních médií Sina Weibo je kritizován za zákaz LGBTQ+ obsahu a tuto politiku ruší, ale cenzura pokračuje.
2020 Čínské národní lidové shromáždění uznává petice za rovnoprávnost manželských svazků.
TOMBOYS A ŽENUŠKY
ČÍNSKÉ LALA KOMUNITY (1994)
Lala je čínský slangový výraz, který široce zahrnuje cisgen der nebo transgender ženy s touhou po stejném pohlaví, jako jsou lesby a multisexuální ženy. Má kořeny ve slově lazi, které po prvé použila tchajwanská spisova telka Qiu Miaojin ve svém románu Poznámky o krokodýlech ( Notes of a Crocodile) z roku 1994.
Z historického hlediska byly osoby lala méně odsuzovány než je jich mužské protějšky, které byly od 18. století kriminalizovány. Osoby lala byly přehlíženy především proto, že byly považovány za menší hrozbu pro patrilineární rodinu. Toto gende rové vymazávání je někdy mylně
chápáno jako tolerance. Přesto se ženy lala dodnes potýkají se stigma tizací a diskriminací. V 90. letech 20. století se ve městech, jako je Peking a Šanghaj, začaly vytvářet komunity osob lala, k čemuž přispělo rozšíření lala barů a internetových fór. Tyto důležité poloveřejné pro story, ovlivněné zavedenější kulturou LGBTQ+ na Západě, umožnily oso bám lala zkoumat svou identitu a hledat romantiku. V rodinném a pracovním životě se však osoby lala často setkávaly s nepochope ním.
Nové genderové role
Ráda bych se zamilovala do muže, ale je tu příliš mnoho krásných žen.
Qiu Miaojin
Poznámky o krokodýlech (Notes of a Crocodile), 1994
Viz také: Butch a femininní lesby 152–155 ■ LGBTQ+ rodičovství 228–231 ■ LGBTQ+ aktivismus v Asii 254–255 ■ Rovnoprávnost manž. svazků 288–293
děti, a proto některé ženy lala, které se nechtějí veřejně přiznat, uzavírají kooperativní manželství s homose xuálními muži, ačkoli kritici tvrdí, že tím riskují další ohrožení nezá vislosti žen.
Aktivismus a rodiny
Pár lala pózuje na svatební fotografii v Pekingu v roce 2019. Stejnopohlavní manželství nejsou v Číně oficiálně uznávána, ale to nebrání stále většímu počtu osob lala, aby uzavíraly sňatky.
pracovali na tom, aby se queer te matika dostala do veřejné sféry, při
čemž akademici zkoumají gendero vou nerovnost v rámci komunity
LGBTQ+ a umělci vytvářejí díla, která představují budoucnost mimo reprodukci a mimo heterosexuální rodinné jednotky.
Tento těžce vydobytý vývoj na razil na odpor. V roce 2013 se stal prezidentem Xi Jinping a jeho vláda zpřísnila státní kontrolu občanské společnosti a zvýšila dohled a cen zuru skupin a aktivistů s meziná rodními vazbami, kteří se zabývají právy osob.
Zveřejněné lala osoby
V roce 2000 se pořad televize Hunan Satellite Television Proberme to (Let‘s Talk it Out) stal prvním čínským televizním pořadem, v němž se diskutovalo o homosexualitě; jeden z jeho hostů, umělkyně a herečka Š’tou, se stala první ženou, která se v mainstreamových médiích přiznala k tomu, že je lala. Tento díl představoval přelomový okamžik: vzbudil nebývalou pozornost a vyvolal obrovskou veřejnou debatu.
S rostoucím sebevědomím komu nity se osoby lala začaly otevřeněji hlásit k nonkonformitě, hrát krea tivní a transgresivní genderové role a vytvářet rodiny stejného pohlaví. Ústřední roli v tomto posunu hraje vznik mužsko‑ženské dvojice T–P: role T („tomboy“) a P ( po v čínštině znamená „wife“) byly odvozeny z lesbické subkultury T–P na Tchaj ‑wanu. Vztahy T–P se od té doby vyvinuly do variant, jako je niang T („sissy T“) a dominantní P, a staly se základním prvkem čínské lala subkultury.
Páry stejného pohlaví nemohou uzavírat manželství ani adoptovat
Aktivita lala byla zpočátku nená padná, v roce 1998 byla založena ne formální skupina Pekingské sestry (Beijing Sisters) V roce 2005 vznikly celkem tři čínské organizace lala, a to v Pekingu a Šanghaji. Tyto sku piny a Lala Alliance, která sdružo vala řadové aktivisty z celé Číny na lala táborech, pomohly komunitě rychle se organizovat. Aktivisté také
Dnes jsou myšlenky T–P a koope rativního manželství novou generací zpochybňovány. Díky dostupnosti asistované reprodukce se objevily „duhové rodiny“, které se skládají ze dvou lala partnerů a jednoho dí těte. Vyjednávání o stejnopohlav ních vztazích a životním stylu lala však zůstává v očích úřadů i mnoha starších Číňanů kulturně stigmati zované a nekonvenční. ■
Od té doby se v Číně k lala hlásí stále více osob. Jednou z nejvýznamnějších je Li Jing, vysoce postavená čínská fotbalistka, která v roce 2021 na Sina Weibo oznámila zasnoubení se svou přítelkyní Čchen Lejlej. Li se stala první čínskou sportovkyní, která se přiznala, a její příspěvek se na síti stal virálním, než ho smazala – k tomuto kroku ji pravděpodobně přiměla čínská cenzura, která LGBTQ+ obsah stále zamítá.
Cisgender nebo transgender žena toužící po stejném pohlaví (např. lesba nebo multisexuál).
Tomboy (T) Lala, která má sklon k butch (mužství)
Wife (P) Lala, která má sklon k femme (ženství)
Bu fen (neidentifikovaná) Lala, která se rozhodla opustit binární systém T–P.
Fotbalistka Li Jing se v roce 2021 přiznala k tomu, že je lala, čímž se stala jednou z nejzná mějších LGBTQ+ osob v Číně. Útočnice Li odehrála více než 100 zápasů za čínský národní tým.
Definice lala
Lala
KONTEXT
FOKUS
Queer teorie
PŘEDTÍM
1962 Silvan Tomkins předsta vuje svou teorii afektu v knize Vizuální afekt a vědomí
POTOM
2004 Britsko australská věd kyně Sara Ahmed ve své knize Kulturní politika emocí tvrdí, že emoce jsou sociální praxe.
2009 V knize Utopie seznamování: queer seznamování v budoucnosti zkoumá José Este ban Muñoz impulz vidět a cítit za hranicemi přítomnosti.
2009 Kniha americké teore tičky Heather Love Vcítění se do minulosti: Prohry a politika queer dějin se zaměřuje na „špatné pocity“ v queer ději nách.
2011 Kniha americké badatelky Lauren Berlant Krutý optimismus zkoumá přísliby kapitalismu a teorie traumatu.
QUEER PSYCHOLOGIE AFEKTU
TEORIE AFEKTU (2003)
NAUČILI JSME SE BÝT QUARE, ČERNÍ A HRDÍ
TEORIE QUEER OSOB JINÉ BARVY PLETI (2004)
Teorie afektu, která vznikla v USA a jejímž autorem je psycholog Silvan Tomkins, se zabývá pocity („afekty“). Tom kins identifikoval devět afektů: radost, zájem, hněv, strach, pře kvapení, znechucení, stud, úzkost a vyhýbání se. Tyto afekty jsou psy chické, mají fyzický dopad a jsou vyvolány sociálními a politickými podmínkami.
Afekt v queer teorii
Afekt do queer teorie vnesla od 90. let 20. století mimo jiné ame rická spisovatelka Eve Kosofsky Eve Kosofsky Sedgwick. V knize Pocit dojetí: Afekt, učení, performativita (2003) Sedgwick popsala roli studu v queer identitách. Společ nost zavádí myšlenku studu do ra ného dětského věku a je zásadní pro vývoj chování a pro to, jaký má člověk ze sebe pocit. Rovněž v roce 2003 vydala ame rická historička a queer teoretička Ann Cvetkovich knihu Archiv pocitů: Trauma, sexualita a lesbický veřejný projev, která vypráví dosud nezdokumentované příběhy
Myslím si, že podrobné popisování afektů je opravdu důležité pro řešení celé řady nenormativních a minoritních zkušeností, ať už queer, trans, nebo jiných.
Heather Love americká queer teoretička
lesbických aktivistek v New Yorku.
Podle Ann Cvetkovich je třeba „trauma“ chápat nejen v klinickém smyslu, ale také jako součást běžné, intimní zkušenosti. Emoce vyplý vající z traumatu – ztráta, zármutek a truchlení – jsou důležité a posilu jící a měli bychom je spíše oceňovat než se jim vyhýbat. Říká, že queer historie musí znovuobjevit nejen příběhy událostí, ale také příběhy pocitů. ■
KONTEXT
FOKUS
Intersekcionalita
PŘEDTÍM
1977 V USA vychází prohlášení Combahee River Collective, které tvrdí, že afroamerické ženy čelí kombinovanému útlaku.
1989 Americká odbornice na občanská práva Kimberlé Crenshaw formalizuje teorii intersekcionality, která popisuje kombinované působení více faktorů sociální identity.
2001 Americký sociolog E. Patrick Johnson zavádí termín „quare“ – černošský výraz pro queer.
POTOM
2008 Na Chicagské univerzitě v USA se koná první ročník konference Race, Sex, Power na téma sexuality lidí afroame rického a latinskoamerického původu.
Americký sociolog Roderick Ferguson formuloval ve své knize Odchylka v černé z roku 2004 tzv. teorii queer osob jiné barvy pleti. Tento koncept vychází z teorií intersekcionality a tvrdí, že k pochopení života queer lidí, ze jména s jinou barvou pleti, nestačí zaměřit se pouze na sexualitu. Místo toho musíme o sexualitě přemýšlet v kombinaci s kategoriemi, jako je rasa, třída, gender a národnost. Tato kritika vznikla částečně jako odpor vůči rasismu, který se vy skytuje v bělošských queer komuni tách, a vůči heterosexismu, který se vyskytuje v komunitách lidí s jinou barvou pleti a ve studiích etnicity. Počátky lze vysledovat v černošské feministické teorii 70. let 20. století, jež vyjadřovala myšlenku, že různé systémy útlaku se vzájemně prolínají a vytvářejí jedinečné podmínky pro lidi, kteří žijí na pomezí menšino vých identit.
Fergusonovy myšlenky dále roz víjeli američtí queer teoretici Chan dan Reddy a Fatima El‑Tayeb a ame rický odborník na black studies George Lipsitz.
Teorie queer osob jiné barvy pleti zpochybňuje předpoklady, které pod porují a zkreslují mainstreamové po jetí identity, zejména vnímání „bě lošství“ jako neutrálního. Snaží se také překlenout propast mezi teorií a praxí a poukazuje na to, že teorie je užitečná pouze tehdy, když reagu je na různorodou realitu lidského ži vota. Klade si otázku, nakolik je teo rie skutečně queer, pokud považuje sexualitu za důležitější než ostatní aspekty individuality. ■
Musíme podporovat a rozvíjet postupy, kdy „být queer“ neznamená opustit status quo rasy, třídy, pohlaví a sexuality.
Roderick Ferguson rozhovor pro Truthout, 2018
KONTEXT
FOKUS
Homofobní terorismus
PŘEDTÍM
1973 Při žhářském útoku na gay bar Upstairs Lounge v New Orleans je zabito 32 lidí.
1999 Při homofobním útoku na hospodu Admiral Duncan v Londýně výbuch bomby zabije tři lidi a dalších 83 zraní.
2000 Střelec v gay baru Backstreet Cafe v Roanoke ve Virginii (USA) zabil jednoho člověka a dalších šest zranil.
POTOM
2020 Údaje z Velké Británie ukazují, že počet nahlášených homofobních trestných činů se od roku 2015 téměř ztrojnásobil.
2021 Americký Kongres prohlašuje klub Pulse za národní památník.
2022 Pět lidí je zabito a 25 zraněno při masové střelbě v coloradském klubu Q
TAM, KDE BYLO ZMAŘENO 49 ŽIVOTŮ, ZAČALO 49 ODKAZŮ
STŘELBA V KLUBU PULSE (2016)
Dvanáctého června 2016 brzy ráno se stal Pulse, oblíbený noční klub LGBTQ+ v Orlandu na Floridě, terčem masové střelby. Kolem druhé hodiny ranní vstoupil Omar Mateen do přeplněného klubu, kde se konala pravidelná noční párty s latinskoamerickou tematikou, zastřelil 49 lidí a dalších 53 zranil, některé z nich
těžce. Policie reagovala rychle, ale střelec se do klubu stáhl a poté se se skupinou rukojmích zabarikádoval na toaletě.
Během tísňového volání na linku 911 se vrah přihlásil k islámské teroristické skupině ISIL. Uvedl, že jednal v reakci na americké bombardování v Iráku a Sýrii, což vedlo FBI k tomu, že střelbu označila za
Stanley Almodovar ● Amanda Lizzette Alvear ● Oscar A. Aracena Montero ● Rodolfo Ayala Ayala ● Antonio „Tony“ Brown ● Darryl Roman Burt ●
Angel Candelario-Padro ● Juan Chavez Martinez ● Luis D. Conde ● Cory James Connell ● Tevin Eugene Crosby ● Deonka „Dee Dee“ Drayton ●
Simón Adrian Carrillo Fernández ● Leroy Valentin Fernandez ● Mercedez Marisol Flores ● Peter Ommy Gonzalez Cruz ● Juan Ramon Guerrero ●
Paul Terrell Henry ● Frank Hernandez ● Miguel Angel Honorato ● Javier Jorge Reyes ● Jason Benjamin Josaphat ● Eddie Jamal Droy Justice ●
Anthony Luis Laureano Disla ● Christopher Andrew Leinonen ● Alejandro Barrios Martinez
● Brenda Marquez McCool ●
Gilberto R. Silva Menendez
● Kimberly Jean Morris ● Akyra Monet Murray ● Luis Omar Ocasio Capo ● Gerardo A. Ortiz Jimenez ● Eric Ivan Ortiz-Rivera ●
Joel Rayon Paniagua
● Jean C. Mendez Perez
● Enrique L. Rios jr. ●
Jean Carlos Nieves Rodríguez ● Xavier Emmanuel Serrano Rosado ● Christopher Joseph Sanfeliz
● Yilmary Rodríguez Solivan ● Eddie Sotomayor jr. ●
Shane Evan Tomlinson ● Martin Benitez Torres ● Jonathan A. Camuy Vega ● Juan Pablo Rivera Velázquez ● Luis Sergio Vielma ●
Franky Jimmy DeJesus Velázquez ● Luis Daniel Wilson-Leon ● Jerry Wright
Viz také: Perzekuce v době holokaustu 156–161 ■ Stonewallské nepokoje 190–195 ■ Zavraždění Harveyho Milka 226–227
Vražda Matthewa Sheparda 284–285 ■ Zrušení zákonů zakazujících… 310–311
teroristický útok. Těsně po páté hodině ráno do klubu vtrhly jednotky SWAT (jednotky rychlého nasazení) a střelec byl zastřelen. Vzhledem k tématu klubu té noci bylo více než 90 % obětí latinskoamerického původu. Jednalo se o útok s nejvyšším počtem obětí v USA od útoků z 11. září 2001 a o útok na LGBTQ+ komunitu s nejvyšším počtem obětí v historii.
Podpora a shromažďování finančních prostředků Dopad střelby byl široký a okamžitý. Po celém světě se konaly obřady na památku obětí a mnoho lidí vyjádřilo nad útokem na LGBTQ+ komunitu rozhořčení. Americký prezident Barack Obama označil střelbu za „čin z nenávisti“ a členové Rady bezpečnosti OSN útok odsoudili za to, že byl „namířen proti osobám na základě jejich sexuální orientace“. Dvě orlandské nemocnice, které zraněné ošetřily, se zřekly veškerých nákladů na lékařskou péči a město Orlando nabídlo zdarma pohřební místa a pohřební služby pro 49 obětí. Na podporu obětí a jejich rodin vybrala organizace
OneOrlando, kterou založil starosta Orlanda Buddy Dyer, a organizace Equality Florida, největší státní skupina pro práva LGBTQ+ komunity, miliony dolarů. Společnosti NBCUniversal a Walt Disney Company, které provozují nedaleká letoviska, věnovaly do fondu OneOrlando po jednom milionu dolarů. Zisk z komiksové antologie Láska je láska (Love is Love), která se stala bestsellerem New York Times, přinesl do fondu více než 165 000 dolarů.
V nočním klubu Pulse byla brzy postavena dočasná pamětní zeď a zahrada, které vybudovala orlandská komunita LGBTQ+ a její příznivci.
Gay kluby […] byly jediným bezpečným místem pro setkávání a tento hrůzný čin ohrozil naše bezpečí.
Equality Florida americká organizace pro občanská práva LGBTQ+
Střelba také mobilizovala podporu pro kroky směřující ke zrušení diskriminačních opatření zaměřených proti LGBTQ+ lidem, jako byl např. zákaz dárcovství krve pro muže, kteří mají sex s muži, protože mnoho lidí z postižené komunity chtělo na pomoc zraněným obětem darovat krev. V roce 2020 upravil vládní Federální úřad pro kontrolu léčiv ( Federal Drug Administration, FDA) svá pravidla a povolil darování krve po třech měsících sexuální abstinence namísto jednoho roku.
In memoriam Krátce po střelbě byla založena nadace onePULSE, která vzpomíná na ty, kteří při útoku přišli o život. Zakládající členkou byla Barbara
Poma, majitelka nočního klubu Pulse. Nadace poskytuje, například v oblasti umění a zdravotnictví, vzdělávací stipendia odrážející zájmy a profese 49 mrtvých. Na místě, kde se klub Pulse nacházel, vznikla také symbolická zahrada, muzeum a vzdělávací centrum. Design zahrnuje spirálovitou budovu, veřejná prostranství, vertikální zahrady a relaxační bazén. Jako další projev pocty byl 12. červen každoročně vyhlášen jako Orlando United Day ( Den lásky a laskavosti). ■
Překonat nenávist znamená zvítězit láskou. slogan nadace onePULSE
