„Někdy je nezbytné být osamělý, abyste dokázali, že máte pravdu.“ – přisuzováno Vladimiru Putinovi „Ženy se smály a plakaly, dav dupal nadšením, neboť v té chvíli byl Quasimodo opravdu krásný. Ten sirotek, ten nalezenec, ten lidský odpadek byl krásný…“ – Victor Hugo, Chrám Matky Boží v Paříži „Jantarová komnata představuje pro nás Rusy mnohé, oč jsme přišli.“ – Ivan Sautov, ředitel Muzea v Kateřinském paláci (citováno v časopisu Forbes Life, „Záhady Jantarové komnaty“, 29. března 2004)
Poznámka autorky k novému vydání
Před několika lety jsem prodělala strašnou nehodu, která mi zcela rozvrátila život. A zatímco jsem se zotavovala a litovala se, rodiče mi nosili filmy a knihy a pokoušeli se ve mně probudit zájem o něco – o cokoli –, co by se netýkalo mě nebo tragédie, která mě postihla. Jednoho konkrétního rána přišla matka s knihou plnou fotografií nádherných krajin. Jedna z nich zachycovala pohoří v jižním Polsku. Do té doby jsem o něm neslyšela, ale jak jsem si ten snímek prohlížela, pocítila jsem náhle jakési zvláštní puzení. Té noci ke mně v horečnatém snu přišel Aubrey Argylle v celé své podobě, v saku indického střihu, s tím svým typickým účesem, smutkem hluboko v srdci a s touhou napravit, co svět stále nepochopil. Když jsem se probudila, měla jsem ho před očima, jako by se objevil ve dveřích, zul se a udělal si u mě pohodlí. Vím, že spisovatelé obracejí oči v sloup, když jiní spisovatelé tvrdí, že se ta kniha „napsala sama“, ale takhle to vážně bylo (doufám, že mě nebudete nesnášet). V psaní jsem nalezla nový smysl života a od té doby jsem se začala zotavovat. A tak chci poděkovat autorovi onoho snímku, rodičům a především Aubreymu Argyllovi, že mě přivedl nazpátek a připomněl mi, že vše potřebné k tomu, abychom se dali dohromady, máme vždycky v sobě. Elly Conway, 2023
Prolog
Na světě by se našlo jen málo míst opuštěnějších než jihovýchodní Sibiř za svítání řezavě mrazivého březnového rána. Jehličnaté borovicové lesy tajgy pokrývají zemi jako lože ze zelených hřebů. Vzduchem o teplotě pětadvacet pod nulou se nenese žádná ptačí píseň. Je slyšet jen hvízdání větru a místy se ozve táhlé zavytí vlka v dálce. Pak ale tím mrtvým tichem přece jen cosi zazní – zpočátku tiché rachocení, jež postupně nabírá na hlasitosti. A nakonec se v ranním slunci zaleskne vysokorychlostní vlak, jehož špičatý čumák si razí cestu mrazivým vzduchem a neúnavně se žene vpřed, zatímco hustý les začíná ustupovat bažinatým nížinám a větrem bičované tundře. Ve standardních vagonech leží cestující na úzkých pryčnách tváří ke stěně a vyspávají noční vodku nebo se choulí na dolních lehátkách, snídají pirohy a sledují krajinu za špinavými umatlanými okny. Jen vzadu, na konci toho stříbrného hada, to vypadá docela jinak. Konkrétně ve zlatém vagonu s propletenými iniciálami V. F. a I. F. ve fialovém poli. Skuteční V. F. a I. F. – neboli Vasilij a Irina Federovovi – zas tak propojení nejsou. Vlastně by v tom omezeném prostoru jen sotva mohli být dál od sebe. Irina se nachází na sedadle s vysokým opěradlem, které připomíná trůn, a levé chodidlo má ponořené v porcelánovém umyvadle s růžovým olejem, jehož hladinu zdobí okvětní plátky. Před ní klečí žena v zástěře a drhne jí pravé chodidlo houbou z mořských řas, čerstvě nasbíraných v přístavu ve Vladivostoku, kde nastupovali do vlaku. Irina s nezájmem listuje časopisem. Než vlak dorazí do Moskvy, potrvá to dalších šest dnů. Přestože jim slibovali „prvotřídní technologie“, mobilní signál tu v podstatě není. Irina si ani nemůže popovídat s přáteli nebo se sestrou. Nemůže si jim postěžovat, že je k zešílení trčet v tom pozlaceném voze, 11
uvězněná se svým manželem. Nemůže jim vylíčit, jak jí ten jeho tichý hlas leze na nervy, nebo že když na ni zpoza brýlí bez obrouček upře ty své bezbarvé netečné oči, připadá si jako motýl přišpendlený ve sbírce. A i kdyby jim to povědět mohla, co by jí asi řekli? Že ji varovali, aby se nevdávala za cizince, když si mohla vybírat ze starých ruských rodů? U těch se daly předchozí generace vysledovat stejně snadno jako žíly na vnitřní straně zápěstí. Nebo by jí doporučili, když už zvolila tak mizerně, ať se rozptýlí utrácením jeho miliard. Prázdninová vila u Valdajského jezera. Byt v Knightsbridgi. Vila na francouzské Riviéře. Přepychové zařízení. Nová jachta. Další liposukce. Perfektně prodloužené vlasy. Stačila už prodělat tolik plastických operací, že v zrcadle nepozná vlastní tvář. „Dej si pozor,“ řekl jí, když se naposledy vrátila ze soukromé kliniky v Beverly Hills. Stála tehdy před svým toaletním stolkem a on jí natáhl ještě bolavou kůži na tvářích až k linii vlasů. „Jestli si ji necháš natáhnout ještě o kousek, potrhá se jako starý papírový pytlík.“ Kosmetička, která právě ošetřuje pemzou pevnější kůži na její patě, moc zatlačí. „Dávej pozor!“ Irina vykopne a připraví ji o rovnováhu. Žena se pokusí udržet balanc, strčí při tom do umyvadla a trocha vody vystříkne na měkký koberec. „Náno jedna!“ Irinin manžel na druhém konci vozu – co nejdál od ní – vzhlédne. Z jeho bezvýrazné a zcela nezajímavé tváře se nedá vyčíst, jestli ho to vyrušení podráždilo, znepokojilo nebo jen probudilo jeho zvědavost. Sedí u okna ve stejném křesle jako jeho žena, před sebou má leštěný dřevěný psací stůl a na něm notebook o velikosti menšího kufru. Prochází si poznámky k televizní debatě, jíž se má zúčastnit, až dorazí do Moskvy. Bude se vysílat v přímém přenosu. Pochopitelně se tam mohli dopravit některým z jeho dvou soukromých letadel, jenže tahle oficiální cesta přes ruské oblasti, jež většina politiků ignoruje, je součástí kampaně. Má těm nemajetným hordám z venkova ukázat, že se na ně nezapomnělo, nebo minimálně že nezapomněl on. To mu totiž umožní sbírat populistické hlasy jednoho nespokojeného zemědělce po druhém. Zpočátku si tím zlatým vagonem nebyl jistý. Poslední dvě zimy byly tvrdé a zdejší obyvatelé hladovějí. „Nechci, aby to 12
vypadalo, že se svým bohatstvím chvástám,“ argumentoval vedoucímu své kampaně. Ten jen povytáhl obočí. „Při vší úctě, cestu k moci vám vydláždil právě váš ubohý původ. Muž, který neměl nic, ale vzchopil se, povstal a dobyl svět. Je třeba, abyste ztělesňoval všechno, co sami nemají. Proč by je měl reprezentovat člověk, který nevlastní nic zvláštního, kdo je stejná nula jako oni?“ Vasilij Federov podnikl ledacos, aby se v Rusku osvědčil. Investoval stamiliony do technologické infrastruktury a státních podniků, koupil si titul starosty a začal nemilosrdně a systematicky čistit ulice města, jemuž vládl, s pomocí vlastní špičkově vycvičené milice. Oženil se s prezidentovou dcerou, zadal si s ruskou kulturou – platil filmy, divadelní hry i baletní soubory, byť kdykoli musel cokoli podobného sledovat déle než minutu, umíral nudou. Přetrpěl hodiny ruského jazyka, takže nyní mluví plynně a má jen velmi nepatrný přízvuk. Přesto stále existují oblasti, v nichž si není jistý, a dokazují mu, že není tak docela našinec, že stále zůstává Christopherem Clayem. Jako třeba ten zlatý vagon. Vlak se žene napříč časovými pásmy, než dorazí do cíle, překoná jich osm. Už dávno minuli Bajkal – největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě – i gulag Perm-36, pracovní tábor, kde za ta léta věznili mnohé disidenty. Federov s nimi nijak zvlášť nesoucítí. Ruský nalezenec, jehož bez nadšení adoptovali Američané. Vyrůstal ve středozápadní části Spojených států a celou dobu si připadal jako nevítaný outsider, kuriozita. Nepřestával tesknit po vlasti, nebo možná jen po matce. Právě proto nemá pochopení pro nikoho, kdo svou zemi kritizuje a destabilizuje. Vlak staví v různých stanicích a kromě pouličních prodavačů a cestujících, kteří zde nastupují, čeká na každé také hlouček zvědavců, i když mrzne. Ženy si pod šaty vzaly kalhoty a pod kabáty tlusté svetry, muži mají rudé, větrem ošlehané tváře. Čekají na něho. Chtějí alespoň zahlédnout slavný zlatý vagon a muže, jenž cestuje uvnitř. Toho, co slibuje změnu. Miliardáře, který měl na začátku míň než nic, v Americe však zbohatl a teď chce své bohatství utratit v Rusku. A nejen ve velkoměstech, kde stojí paláce oligarchů, ale i v zašlých průmyslových městečkách a zanedbaných vesnicích. Muže, jenž říká to, co chtějí slyšet – že je masová imigrace připravuje o peníze a ředí ruskou národní 13
identitu, že metropole vysávají zemi a na ostatní už se nedostane. Že je možné znovu vybudovat Sovětský svaz, silnější a lepší, sdružit všechny, kdo v srdci zůstali Rusy, byť byli nuceni žít pod estonskou nebo ukrajinskou vlajkou. Jenže to by mohl říct každý, že? A co ten přízvuk, který se tak usilovně snaží zamaskovat? Ty jeho měkké dlaně a čisté nehty. Oblek. Brýle bez obrouček. Nezapadá do zdejšího politického koloritu. Nepochází ze starého zámožného rodu a nedostal se na vrchol přes povyšování v řadách ruské armády. Proto ho chtějí vidět na vlastní oči. A tak se musí na každé stanici ukázat ve dveřích vlaku a Irina musí nasadit sluneční brýle a upjatý úsměv, který v její hladké tváři působí jako řez do papíru. Musejí mávat. Federov někdy rozhazuje do davu dárky – tužky, které mají na boku jeho jméno zlatým písmem, a sladkosti pro děti. Mezitím už překonali Ural a projeli Jekatěrinburgem, kde byl zavražděn car Mikuláš II. a jeho rodina. Ani tohle ve Federovovi neprobouzí soucit. Všechno jednou pomine. Jak se blíží k Moskvě, krajina za oknem nabírá průmyslovější ráz – kouřící továrny, obří náklaďáky, šedivá města obklopená paneláky. Irina usedne k toaletnímu stolku a měkkým plochým štětcem si začne na tvář nanášet další vrstvu make-upu. „Nezapomeň si vzít ten náramek,“ připomene jí manžel. Promluvil na ni poprvé za celý den. Ušklíbne se, byť se to v její tváři téměř neprojeví kvůli botoxovým injekcím, které jí soukromý lékař aplikuje co tři měsíce. Ten náramek ji vzrušuje, ale také odpuzuje, i když má několikamilionovou hodnotu. Je z těžkého zlata, posetý diamanty až na jednu plochou část, na níž jsou vyryté tečky a čárky, jejichž význam jí uniká. „Říká se mu Náramek věrnosti,“ oznámil manžel, když jí ho daroval. Irina si šperk připnula na zápěstí. Připomínal jí pouta, navíc zjistila, že má na vnitřní straně vyryté iniciály N. C. Použité zboží se jí hnusí, celá ta představa, že se její kůže dotýká něčeho, co před ní nosil někdo jiný. Manžel však na tom trvá s tou svou typickou neústupností. Nezvýší hlas, Irině však i přesto naskočí drobounká husí kůže. Poslušně si náramek nasadí. Je dcerou prezidenta a vyrůstala téměř jako šlechtična v domě, kde jakmile jste zvedli sklenku, někdo přiběhl a utřel stůl, než 14
jste ji stačili zase postavit. Tohoto muže, Vasilije Federova alias Christophera Claye, si vybrala sama, proto nemůže nikomu přiznat, že ji ten člověk s měkkými dlaněmi a tichým hlasem ve skutečnosti děsí. Tam, kde by měl mít srdce, mu v hrudi zeje černá díra a Irina netuší, jak je hluboká. „Vztáhl na tebe někdy ruku?“ zeptala se jí jednou sestra, když si všimla, jak sebou Irina trhne, kdykoli se manžel přiblíží. Když zavrtěla hlavou, sestra usoudila: „Asi se bojí našeho otce.“ – „Ne,“ opáčila Irina. „Ale nesnese pomyšlení, že by se mě dotkl.“ Když se přiblíží k hlavnímu městu, Federov sklidí přenosný počítač a postaví se ke svému lůžku, na němž leží otevřený kufřík. Irina vidí, jak jeho ruce s těmi čistými a dokonale pěstěnými nehty zaloví v kapse na boku. Ví, co její manžel hledá. Tahle jeho obsese ji odpuzuje. Jistě, muži mají různé fetiše, některé vzrušují chodidla, jiné bondage nebo nepopsatelné sexuální praktiky. Přesto jí z té manželovy běhá mráz po zádech. Z toho cáru látky, kdysi modrého, dnes šedivého a zašlého po všech těch letech. Představuje jeho jediné spojení s matkou, která ho poprvé odmítla hned po porodu, když ho nechala v telefonní budce, zavinutého do modré deky. A právě z ní pochází tenhle žalostný cár. Když ji pak vyhledal coby mladý Američan s vírou ve šťastný konec, odmítla ho podruhé. Přiletěl tehdy do Ruska a našel ji v paneláku na předměstí Novosibirsku v jihozápadní Sibiři. Zabouchla mu před nosem. Po této zkušenosti už odmítnutí otce, bývalého důstojníka KGB, napůl očekával, přesto ho šokovalo a ten ošklivý zážitek se mu zažral do kostní dřeně jako rakovina a zmrazil veškeré jeho emoce. To všechno jí vyprávěl na začátku manželství, když mezi nimi ještě panovala nějaká náklonnost. Předtím než se z důvěrností staly zbraně, jež mohli použít jeden proti druhému. Irina litovala, že neposlechla otce. Na původu záleží. Je důležité, jestli vám v žilách koluje čistá krev. Vasilij Federov se možná brzy stane nejmocnějším mužem v zemi. A dost možná skutečně představuje, jak psali minulý týden v The New York Times, největší ohrožení světové stability. Nicméně pod tím vším bude vždycky jen nenávratně poškozený nalezenec. Na Jaroslavském nádraží v Moskvě na ně čeká uvítací výbor. Irinin otec, Vladimir Sokolov, tu není, zato vůdci národních 15
pravicových hnutí včetně Ruské národní jednoty a Hnutí proti nelegální imigraci ano. Federov spokojeně zaznamená i přední představitele Svobodné strany Rakouska a italské Ligy severu, přijeli dokonce i zástupci Vlámského bloku z Belgie. Rozhlédne se, pátrá po tváři, již tu potřebuje ze všech nejvíc. Po té, která má dodat legitimitu jeho usilování o úřad prezidenta největší země světa. Není tu. Federov zatne zuby tak, že mu na tváři zatiká sval. Ve hře je toho tolik. Vsadil všechno. „Kde je?“ sykne na Sergeje Denisova. Malý ramenatý chlapík, Federovova pravá ruka, pokrčí rameny. Má transplantované vlasy, raší mu z lebky jako nová tráva, obarvená nahnědo, takže výrazně kontrastuje s jeho hustým černým obočím. Tmavá očka působí v masitém obličeji jako dva černé kamínky. Federov ho nemá rád, nicméně ho potřebuje. Denisov je proslulý svou tvrdostí a dlouhým seznamem vojenských hodností. „Řezník od Grozného“, tak mu přezdívá západní tisk po zvěrstvech spáchaných v Čečensku pod jeho velením. Se strachem se pojí úcta a Denisovovy reference do jisté míry vyvažují Federovův sporný původ. Ale to už se mezi davem na nástupišti začne šířit rozruch. Přichází ten, na něhož se čekalo, v neomylné bílé mitře s emblémem vepředu a zlatým křížem na temeni a v rozevlátém černém taláru, se zlatým řetězem na krku. Po obou stranách ho obklopují kněží v obdobných rouchách. Veřejné pomazání od hlavy Ruské pravoslavné církve je pro Federovův prezidentský sen tím největším požehnáním – vykoupeným dary v hodnotě milionů dolarů a příslibem křesla ve vládě pravoslavnému křesťanovi. Zatímco si ti dva potřásají pravicí, kolem blikají blesky stovek shromážděných fotografů. Snímky obletí celý svět. „Nový ultrakonzervativismus“, nazývá to tisk. Federovovi se to označení nelíbí. Na jeho vizi spojení nespokojených skupin z okraje politického a společenského spektra, nejen v Rusku jako takovém, ale i v bývalých sovětských zemích a dál na západ, pod jednou moderní, populistickou a protiimigrační vlajkou nic konzervativního není. Vasilij Federov, bývalý Christopher Clay, vyrůstal v USA a salutoval hvězdám a pruhům, sledoval filmy, kde měli darebáci ruská jména, a teď svaluje vinu za veškeré nešvary své vlasti na cizince, na přistěhovalce, na ty, kterým všechno vzali. 16
Jestli vnímá tu ironii? Ne, neboť se považuje za většího Rusa než ti, kdo z ruské půdy nevytáhli paty, protože on si vybral vrátit se sem a vložit své nesmírné jmění, o něž pustil Americe žilou, přímo do srdce jejího největšího nepřítele. Cítí se být kovaným Rusem. A teď musí přesvědčit o své oddanosti a vlastenectví ruský lid, rozptýlit jeho nedůvěru. Právě proto má po focení na nádraží namířeno do studia Prvního kanálu, což je televizní stanice vlastněná jeho přítelem a politickým podpůrcem Anatolem Poletovem. Tedy přítelem by ho Federov asi doopravdy nazvat nemohl, neboť umění přátelství zatím neovládl, nicméně se jeden druhému hodí a spojuje je dychtivost po novém uspořádání světa, jež se snaží prosadit. V křesle vizážistky je netypicky nervózní a musí se ovládat, aby jí neodstrčil ruku stranou. Poletuje kolem něj jako nějaký otravný hmyz. Přinutila ho sundat si brýle a on si bez nich připadá odhalený a zranitelný, svět se mu ukryl za mlžným závojem. „Dost!“ utrhne se na ni. Potřebuje, aby mu dala pokoj, musí se soustředit na to, co se chystá říci. Co se chystá slíbit. Sice se v umělém osvětlení ve studiu bude lesknout, nicméně oproti svému oponentovi, viceprezidentu Žuravlevovi, který se viditelně potí, je na tom o poznání lépe. Federov cítí, jak se mu vrací sebedůvěra. Země – jeho země – volá po změně. Jeho tchán, Vladimir Sokolov, dopustil, aby utonula v chaosu. Na to, aby si všiml, že jeho krajané hladovějí, měl moc práce s miliskováním se Západem – plynovodní diplomacie, která plní kapsy energetických baronů, kteří ho podporují. V srdci ruské politiky je vzduchoprázdno. A právě toto vakuum má Federov v úmyslu zaplnit. Nejprve však musí přesvědčit lid. A ví přesně, jak toho dosáhne. Debata se rozběhne. Rozebírají domácí politiku, mezinárodní hrozby. Federov přednese tvrzení, že chce zemi modernizovat, zároveň ovšem varuje ohledně cenových změn. Mluví o užívání drog a zločineckých ganzích, spojuje je s Uzbeky a Tádžiky, pokouší se využít svou americkou výchovu jako výhodu. „Viděl jsem na vlastní oči, k čemu může vést neutuchající touha po sebeuspokojení. Viděl jsem, jak se z ní může stát rakovina, která společnost užírá zevnitř.“ Dává si ovšem dobrý pozor, aby příliš 17
nekritizoval starý režim, neupřímně vychvaluje Sokolovovy úspěchy. Koneckonců je to pořád Rusko. Žuravlevovi odkapává pot z čela, vidí, že debata nabrala spád a vymyká se mu. Útočí tedy na sokovo nejchoulostivější místo. „Jako cizinec si zřejmě neuvědomujete…,“ říká často, a také „sám byste jako imigrant mohl chápat…“ Federov skřípe zuby – jeho zubař nebude rád –, nicméně se mu daří zachovat neutrální výraz. Na kameru vypráví o městě hluboko v prázdném lůně Sibiře, kde ho jako novorozence našli. V ruském městě, pronese, kde žili skuteční Rusové. Nepostaví ho do přímého kontrastu s prozápadními metropolemi Moskvou a Petrohradem, náznak tu ovšem je. Opakuje nacvičený proslov o tom, jak si tuto zemi sám zvolil, na rozdíl od všech, kdo se narodili se stříbrnou lžičkou v puse a rozhodli se utrácet bohatství, získané ve své vlasti, daleko na jihu Francie, v Londýně nebo na Středním východě. V tu chvíli Žuravlev, který letos strávil sedm měsíců na svém soukromém ostrově u dubajského pobřeží, zahákne prst za límeček košile, který ho náhle škrtí. Bohužel tím zároveň přitáhne pozornost ke své povislé kůži na krku. Žuravlev cítí, jak se mu půda chvěje pod nohama, a zoufale hledá něco, co by mohl lidu předhodit – zamýšlené snížení daní, zvýšení státní penze. „A nejen že poskytujeme silné politické vedení, bereme vážně i úlohu opatrovníků kultury.“ Vyjmenuje pomníky, jež nechala jeho vláda postavit, finanční příspěvky muzeím. Pustí se do květnatého projevu. „Není většího svědectví o naší oddanosti kulturnímu obohacení tohoto skvělého národa než velkolepá výstava, již jsme nedávno zahájili a která si získala mezinárodní ohlas. Pochopitelně mluvím o umné replice, jež vznikala pětadvacet let, podíleli se na ní mistři svého řemesla a stála téměř jedenáct milionů dolarů. Jde však o jedinečný symbol ruské velkoleposti a slávy, osmý div světa, o nějž nás před šedesáti lety připravili nacisté, načež beze stopy zmizel. Ano, mluvím o replice nedostižné Jantarové komnaty.“ A v tu chvíli ho má Federov na lopatě. Přímo cítí na jazyku chuť vítězství. Je čas dotáhnout to do konce. „O replice?“ pronese s pohrdáním. „To je pro tuhle vládu typické, podvést svůj lid náhražkou pokladu, který mu po právu patří. Abych dokázal, jak tuto zemi – svou zemi – miluji, a projevil svou oddanost, chci dát nyní ruskému lidu slib.“ Otočí se a dívá se teď přímo 18
do kamery. „Jestliže mě podpoříte, přísahám, že vám předložím ne repliku, žádný padělek nebo drahou napodobeninu, ale skutečnou Jantarovou komnatu!“ Ve studiu není žádné publikum, nicméně mezi televizním štábem se ozve rozrušené mumlání a neskrývané rozčarování v Žuravlevově povislé tváři jasně mluví za vše. Federov už nic víc vědět nepotřebuje.
19