TICHÉ HLASY PATRICIA GIBNEYOVÁ
Tiche hlasy.indd 3
30.01.24 12:27
O DEVĚT LET DŘÍVE
Chlapec se snažil neplakat. Myslel si, že cestu domů zná, ale teď už si tím tak jistý nebyl. V polích byla tma, takhle daleko od světel domu, jejž právě opustil. Řekly mu, že má jít domů. Nechtěly ho tam. Dokonce se mu vysmály. Velcí kluci by neměli brečet, ale on se teď neudržel. Doufal, že jeho maminka a tatínek už tedy budou doma, jak mu právě bylo řečeno, i když rodiče původně měli být pryč přes noc. Přešel pole, pokračoval po úzké cestě a opatrně překročil závoru. Nohy se mu bořily do písčité půdy. Tráva ztěžkla rosou, nízko nad zemí se válela tvrdohlavá mlha, takže chlapec nedohlédl moc daleko před sebe. I když cesta by mu měla být povědomá, měl by ji mít vrytou hluboko do paměti, protože táta ho často bral s sebou, když šel kontrolovat práci v lomu. Některé dny svého otce neviděl. Byly to dlouhé dny a nekonečné noci, kdy se vzduchem neslo dunění vrtaček a vzdálené hučení strojů. Miloval ten hluk. Táta mu říkal, že ten lom je zatím jen malý podnik, ale že jednoho dne z něj chlapec může udělat velký. Nelíbilo se mu, jak zeleň živých plotů po létě zešedla prachem a kamením a ptačí hnízda se začala vyprazdňovat. Ale nezdálo se, že by si jeho rodina dělala nějaké starosti kvůli přírodě. Plahočil se dál, ticho se mu ovíjelo kolem ramen a vlasy mu zvlhly mlhou. Litoval, že si nevzal holínky, protože tenisky teď měl promočené a nohy mu v nich při chůzi klouzaly. Možná by se mohl podívat na lom, než přeleze hřeben kopce. V tuhle noční dobu tam nikdo nebude, ale věděl, jak se tam dostat. Každopádně to byla nejkratší cesta domů. Protáhl se mezerou v drátěném plotě a pokračoval dál. Uvědomil si, že už stojí na okraji lomu, až když uslyšel, jak kameny, které při chůzi odkopl, se žbluňknutím padají do vody. Kolem něj se otevřel prostor podobný obrovské jeskyni, protože mlha se najednou mysticky zvedla k nebi a na zemi před sebou viděl hranici mezi trávou a kamením. Chlapec měl pocit, že je tu jen on sám, propojený s přírodou. Vtom se mu zazdálo, že za sebou zaslechl nějaký zvuk. Ne, jen blázen by sem šel takhle potmě. Je blázen, když sem vlezl? Zase se to ozvalo. Šustění. Listí 7
Tiche hlasy.indd 7
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
se třepotalo na větvích. Vítr? Ne, noc byla klidná a kolem něj se vznášela mlha. Proč musí být taková tma? Když se chtěl vzdálit od okraje srázu, šustění se přiblížilo, uslyšel křupání kamení pod něčíma nohama. Chtěl se otočit, zároveň ucítil mezi lopatkami tlak ruky. „Ne!“ Myslel si, že to vyslovil nahlas, ale možná to tak nebylo. Místo toho se vzduch naplnil hysterickým smíchem. Nebyl to jeho smích. Pak přidušeně vykřikl, protože ruka na zádech ho postrčila a on letěl dolů. Voda byla hustá a lepkavá. Nahrnula se mu do křičících úst a putovala do plic stejně rychle, jako se jeho hlava ponořila pod hladinu. Byl podivně klidný.
8
Tiche hlasy.indd 8
30.01.24 12:27
PROLOG
S O B O TA 2 5 . L I S T O PA D U Tu malou kapli možná postavili teprve v posledních deseti letech, nicméně vypadala, jako by pocházela z doby, kdy mniši v Irsku zakládali první křesťanské kostely. V případě potřeby se do ní vešlo i sto lidí, ale dnes očekávala ani ne třicet návštěvníků. Opěradla židlí lemujících krátkou uličku zdobily snítky nevěstina závoje a voňavé frézie svázané do malých kytiček bílými saténovými stužkami. Když se začali sjíždět první hosté a dveře kaple se otevřely, ovanula příchozí vlna svěží vůně. Světlo pronikající malými klenutými okny vrhalo na kamenné zdi duhové odlesky a halilo interiér mystickou aurou. Uvnitř kaple se držel chlad, přestože venku byl polední vzduch teplý. Na oltáři s květinovou dekorací se tyčily tři mohutné svíce, po jedné pro ženicha a nevěstu, na třetí byla zlatým ozdobným písmem vyvedena jména zemřelých členů rodiny. Hosté se za tichého hovoru usadili. Rodina zaujala místa v prvních dvou řadách, za ni usedli přátelé a následovali kolegové. Přátelé byli vlastně zároveň kolegové, ale to vůbec nevadilo. Lottie stála před vysokým zrcadlem v ložnici kamenného domku přiléhajícího ke kapli a dívala se na sebe. Musela si přiznat, že se skoro nepoznává. Šaty ze smetanově bílého šifonu měly přiléhavý saténový živůtek a od pasu splývala nadýchaná sukně. Ve světle proudícím oknem dovnitř vypadaly kouzelně. Šaty nosila Lottie málokdy – vlastně nikdy –, klidně by se vdávala v džínách a tričku, kdyby záleželo jen na ní. Její dcery však neoblomně trvaly na svatebních šatech, tak se podvolila. Malé vítězství pro obě děvčata, ale i Lottie byla nakonec překvapivě spokojená se svým vzhledem. Vlasy měla obarvené na odstín o něco světlejší než obvykle – Chloe se toho úkolu předchozího večera ujala sama –, i když si nebyla jistá, jestli jde 9
Tiche hlasy.indd 9
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
o jahodovou blond, nebo úplnou blond. Nikdy si takovými věcmi nelámala hlavu. Několik strategicky rozmístěných květin zakrývalo sponky, jež přidržovaly vlasy na požadovaném místě. Katie předvedla svůj talent v oblasti líčení, kouzlila s očními stíny a spoustou dalších serepetiček, jež Lottie nikdy nepoužívala, leč s výsledným efektem byla spokojená. Líčení aspoň zakrylo modřiny. „Je to úžasné!“ objala starší dceru. „Vypadáš o deset let mladší.“ Katie se radostně usmívala a oči jí zářily. „Nech toho! Vždyť je mi teprve pětačtyřicet,“ durdila se Lottie naoko. V červnu oslavila čtyřicáté šesté. „Je Louis přichystaný?“ Louis byl Katiin dvouletý syn, Lottiin vnuk. „Je, ale nemůžu zaručit, že něco nevyvede.“ „Na tom nezáleží. Pokud tam bude Boyd, ty, Chloe, Sean a malý Louis, budu šťastná.“ „Vím, že ses ještě nesetkala s Chloiným přítelem, mami, ale on není takový, jak bys očekávala –“ „Dnes o tom nemluvme, Katie.“ „Jen tě trochu varuju.“ „Díky,“ poznamenala Lottie. „Moc se mi líbí ty tvoje šaty.“ Katie byla oblečená do fuchsiově růžového splývavého modelu zakoupeného v Macy’s, Chloe měla šaty v podobném stylu, jen v modré barvě (z výprodeje). Lottie si svoje šaty pořídila dokonce v charitě, ale všechny tři modely vypadaly dost draze. Nemá smysl zbytečně utrácet, když na to nemám, říkala si při nákupu svatební „výstroje“. „Sean je připravený?“ „Sean není nikdy připravený,“ zasténala Katie. „Půjdu ho zkontrolovat.“ „Díky. A, Katie?“ „Ano?“ „Prosím tě, nepouštěj ke mně babičku Rose ještě před obřadem. Určitě by mi řekla něco, co by mě rozčílilo, a zrovna dneska o to fakt nestojím.“ „Jasně.“ Katie odběhla a Lottie cítila, jak se jí srdce vznáší štěstím jako balonek. Myslela si, že takový pocit už po smrti milovaného manžela nikdy nezažije. Adam zemřel před pěti lety. Pro Lottie tím nastalo 10
Tiche hlasy.indd 10
30.01.24 12:27
Tiché hlasy
období pekla. Obklopilo ji a ona se potácela v hlubinách smutku a závislostí, ale nakonec s pomocí svého kolegy, dobrého přítele a v této chvíli i budoucího manžela Marka Boyda dospěla k dnešnímu dni. Navíc po týdnu bouřek a přívalových dešťů dnes vysvitlo slunce a zářilo tak jasně, jak na konci listopadu nepamatovala. Lottie se posadila k malému toaletnímu stolku a hleděla na dárek od matky. Rose jí dala zlatý medailonek a doprovodila to slovy: „Je po mé matce. Nenahraditelná památka. Neztrať ho. Dala jsem do něj fotku, jen pro tebe.“ Žádná slova lásky nebo přání všeho dobrého. Jen ten příkaz. Neztrať ho. Lottie měla chuť se zeptat, proč jí dává dárek, když se to neobejde bez příkazů? Nakonec však jen zamumlala poděkování a nechala Rose odejít. Teď medailonek otevřela a zadívala se na malou Adamovu tvář, ne moc pečlivě vystřiženou z nějaké fotografie. Srdce se jí rozbušilo a pak dramaticky sklouzlo někam do břicha, dech se jí zadrhl v krku. Hrozilo, že slzy uhasí její pocit štěstí. Chovala se Rose jen netaktně, jako obvykle, nebo si opravdu myslela, že dělá správnou věc? Lottie zaklapla medailonek a vhodila ho do Katiiny kosmetické taštičky. Aby nebyl tak na očích. Ne že by na Adama zapomněla. Chyběl jí a stále ho milovala. Ale milovala i Boyda, jen jiným způsobem. Novým způsobem. Byl součástí její přítomnosti, ne minulosti. Byl tu pro ni. Důvěřovala mu. Věřila mu. Milovala ho. Nebo ne? Když zbytečně neriskovala a nenechala ho málem zabít! Utřela si slzy dřív, než jí zničily make-up, a otevřela víčko modré sametové krabičky. Dárek od Boyda. Tenký stříbrný řetízek se dvěma propojenými srdíčky. Ručně vyrobený. Jednoduchý tvar, hluboký význam. Dárek, o kterém někdo přemýšlel. Byl opravdu krásný. Připnula si ho na krk a obdivovala ho v zrcadle. Do zelených očí, jež se jí leskly jako smaragdy na slunci, vstoupil úsměv. Dost! napomenula se. Vklouzla do hedvábných střevíčků krémové barvy. Chloe trvala na tom, aby si je koupila. Navzdory té nehorázné ceně za něco, co už pak nikdy neobuje, podlehla a koupila si je. Cokoliv, aby udělala svým holkám radost. Konečně byla připravená. Otevřela dveře a vstoupila do malého obývacího pokoje, kde na ni čekala její rodina. „Panebože! Vypadáš úžasně!“ zvolala nadšeně Chloe, popadla matku za ruce a zatočila se s ní po místnosti. Jemný smetanový a modrý šifon zavířil vzduchem a Louis pištěl nadšením. 11
Tiche hlasy.indd 11
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
„Co říkáš, Seane?“ zeptala se Lottie, když ji Chloe pustila a ona zase nabrala rovnováhu. Syn skousl spodní ret a oči se mu leskly slzami. Světlé vlasy měl nakrátko ostříhané, jen dlouhá ofina mu i nadále visela až do modrých očí. Adamových očí. Ruka jí bezděčně zabloudila k hrudi, ztěžka polkla. „Vypadáš nádherně, mami,“ hlesl nakonec. „Krásná.“ „Copak nejsem krásná vždycky?“ zažertovala a snažila se uvolnit napětí, jež hrozilo, že se vymkne kontrole. Sean ji pevně objal a pak poodstoupil. „Parkerovi, jsme připraveni spustit tu podívanou?“ Nastal okamžik ticha plného očekávání a Lottie vdechla květinovou vůni parfému svých dcer. „Kdo má moji kytici?“ Katie vzala z kuchyňského dřezu kytici lučních květin a otřela stonky utěrkou, než ji matce podala. „Já jsem připravená, jestli vy taky,“ prohlásila Lottie a poprvé po pěti letech se cítila opravdu šťastná. „Pojďme zahájit další etapu našeho života.“ Žaludek se jí svíral nervozitou, když vykročila ze dveří a kráčela za svými dcerami a vnukem. Sean ji vzal za loket v první chvíli až příliš pevně, pak prsty uvolnil a nechal je lehce spočívat na její paži. „Jsi v pohodě, mami?“ „Jen trochu nervózní. Co když se Boyd neobjeví?“ „Samozřejmě, že se objeví.“ Když kráčeli po dlážděném dvoře, pohlédla k malému domku, kam, jak doufala, Boyd ráno dorazil, aby se tam převlékl do svého nového obleku. Domek vypadal opuštěně. „Přestaň se nervovat,“ napomenul ji Sean. Zahnuli za roh a blížili se ke kapli a Lottie pocítila první vlnu úzkosti. Proč ten hlouček lidí venku? Všichni by už měli být uvnitř. Chloe a Boyd to naplánovali do posledního detailu, do poslední vteřiny. Boyd byl takový. Obsedantně kompulzivní porucha. Vtloukl jí do hlavy rozvrh. „Přesně ve dvanáct. Ani o vteřinu později.“ Kolikrát jí to zopakoval? Ani se to nedalo spočítat. Začala se usmívat, ale zarazila se, když k ní přistoupila matka s Grace, Boydovou sestrou. „Co se děje?“ vyhrkla Lottie. „Oddávající kněz se nedostavil?“ 12
Tiche hlasy.indd 12
30.01.24 12:27
Pohřbení andělé
„Ne, farářka je tady,“ zdůraznila Rose s neskrývaným pohrdáním. Byla proti všem novotám a nehodlala se změnit. Lottie chytila Grace za ruku. „Kam jdeš, Grace? Boyd… Mark se bude zlobit, jestli se jen o vteřinu opozdíme.“ „To on má zpoždění,“ opáčila Grace. Lottie se otočila a uviděla Kirbyho, jak vychází z domku, kde se měl Boyd převlékat. „Co se děje?“ „Možná budeme muset obřad o chvíli odložit,“ oznámil Kirby a zapálil si doutník. Vypadal nezvykle upraveně, doslova jako ze škatulky, i když se mu knoflíky na bílé košili napínaly přes břicho. Dokonce použil gel nebo něco podobného, aby zkrotil své nepoddajné kadeře. Lottie se sevřela hruď v návalu paniky. „Kde je Boyd?“ „Nevím.“ „Copak jste s ním dnes ráno nebyl? Abyste mu pomohl připnout květinu na klopu nebo tak něco?“ „Znáte Boyda líp než kdokoli jiný a víte, že jedině on udělá všechno správně.“ Kirby dlouze potáhl z doutníku, otočil ho a skryl do dlaně. „Domluvili jsme se, že se sejdeme u dveří do kaple za deset dvanáct. Teď je poledne a já jsem se právě šel podívat, proč se opozdil, a –“ „Proboha, Kirby, přestaňte blábolit.“ Lottie mu vrazila kytici do ruky a rázně zamířila k domku. Interiér byl ve stylu garsonky, všude čisto a uklizeno. Typický Boyd. Jeho svatební oblek visel na zadní straně dveří, ještě pořád v plastovém obalu. Lottie se rozhlížela kolem dokola a hledala nějaké znamení, cokoli, co by vysvětlovalo, co se děje. Našla ho na malém kuchyňském stole. Nějaký lístek. Přeložený vejpůl. Krémový papír podobný pergamenu. Na vnější straně přehybu jméno Mark Boyd. Rozložila ho, a když četla, cítila, jak jí krev tuhne v žilách a nohy má jako z rosolu. Po zádech jí přeběhl mráz. Slova se jí rozmazávala, když je četla znovu. Žádný podpis. Drobný, úhledný rukopis. Než uděláš největší chybu svého života, setkej se se mnou. Pokud to neuděláš, budeš mít na rukou její krev. Ona je se mnou. Víš, kde nás najdeš. Šifon jemně zašustil, jak se Lottie sesula na podlahu. 13
Tiche hlasy.indd 13
30.01.24 12:27
1. KAPITOLA N E D Ě L E 1 9 . L I S T O PA D U Večer byl tichý, ve vzduchu už nebylo slyšet zpěv ptáků. Ptáci odletěli do teplejších krajin, pomyslela si Ellen. Pod nohama jí mlaskalo promočené spadané listí. Ve vzduchu visel déšť. Sundat vlhké prádlo ze šňůry bylo její každodenní večerní povinností. Ani nevěděla, proč ho tak sveřepě dál každé ráno věší ven na šňůru a večer ho zase odnáší dovnitř. Předpokládala, že to navenek působí dojmem, že v domě někdo žije. Že je její život normální. Na rukou se jí usadil jemný film mlhy, když vhazovala poslední kolíček do plastového košíku zavěšeného na šňůře. Vzhlédla k temnému nebi bez hvězd, měsíc zakrývaly černé mraky. Ta noc, kdy se její život navždy změnil, byla docela podobná. Tichá, vlhká a temná. Od té doby ji ta vzpomínka pronásledovala každý den. Zachvěla se z těch myšlenek, jež se jí honily hlavou, a vykročila k teplému světlu linoucímu se zadními dveřmi do zahrady. Vrhalo strašidelné stíny na dlaždice chodníčku rozdělujícího trávník na dvě poloviny. Odkopla spadané listí z cesty na trávu a říkala si, že zítra ještě naposledy přejede trávník se sekačkou, pokud si to déšť třeba rozmyslí. Zdálo se jí, že zaslechla nějaký zvuk. Zatajila dech a zaposlouchala se. Jakési praskání. Listí bylo na takový zvuk moc mokré. Nikoho nikde neviděla, tak jen pokrčila rameny a vešla do domu. Teprve když za sebou zavřela zadní dveře a cítila, jak se kolem ní ovíjí teplo jako hřejivý šál, uvědomila si, jaká je venku zima. Ještě se třásla. Položila prádlo na stůl, každý kus pěkně uhladila a pak je pověsila na sušák vedle kamen. Ráno se možná už ani nebude namáhat věšet ho zase ven na šňůru. Při práci si povídala sama se sebou a strachovala se, jestli snad nezačíná bláznit z té bažiny samoty, do níž zabředla. Ve svých třiceti 15
Tiche hlasy.indd 15
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
věděla, že by měla být se svým životem spokojená a užívat si ho, ale tak jednoduché to nikdy nebylo. Zapnula si televizi, aby jí dělala společnost, a všimla si těch dvou hrnků na stole, které tam stály od té doby, co návštěva odešla. V hlavě se jí toho honilo tolik, minulost ji pokaždé trápila víc a víc, když si na ni vzpomněla. Ty hrnky už měly být opláchnuté a uložené v myčce. Zvedla je a podívala se do toho, z nějž pila. Na dně zůstalo na prst whisky, tak ji do sebe hodila, i když by dala přednost vodce. Pak hrnky odnesla na odkapávač u dřezu. V televizi právě končila známá telenovela a Ellen se snažila rozpomenout, co mají dávat potom. Přiložila do kamen další polínko a posadila se s dálkovým ovladačem v ruce ke stolu. Viděla ho jaksi rozmazaně. Ozval se další zvuk. Bouchnutí dveří. Nahoře? Ellen se zarazila, upustila ovladač, ruce se jí třásly a žaludek se jí náhle rozbouřil. Vyskočila ze židle. Džíny se jí zachytily o vystouplý hřebík, už tolikrát ho chtěla zatlouct zpátky, a teď uslyšela, jak se látka roztrhla. Útroby jí sevřela nemilosrdná křeč. Bolest ji pálila až v krku. Blesklo jí hlavou, že se buď pozvrací, nebo se bude muset běžet vyprázdnit, nebo obojí. Další zvuk. „Do pekla s tím,“ zamumlala oblíbenou kletbu svého zesnulého otce a snažila se udržet vnitřnosti pod kontrolou. Další křeč doprovázená intenzivní bolestí v břiše ji donutila k tomu, že se jí přes zaťaté zuby vydral výkřik. Musela běžet na záchod. Do předsíně pronikalo malou skleněnou tabulkou v horní části dveří žluté světlo venkovního osvětlení. Po paměti nahmatala vypínač na zdi, ale další zvuk ji přinutil, aby se zastavila. Přicházelo to z horního patra? Mohla by zavolat kamarádce a poprosit ji, ať přijde. A jde se tam místo ní podívat. Nechtěla ji však otravovat. Nebyla žádný strašpytel, ale něco ji varovalo, aby byla opatrná. „Vždycky jsem opatrná,“ zamumlala. Život ji naučil. Potmě stoupala po schodech. Zítra se tomu zasměje, ale dnes večer jí do smíchu nebylo. Sílící nevolnost a ty neznámé zvuky všechno jen zhoršovaly. Na odpočívadle čekala a naslouchala. Přitiskla si ruku na hruď a tiše polkla. Nikde se nic neozvalo. 16
Tiche hlasy.indd 16
30.01.24 12:27
Tiché hlasy
„Neblbni,“ napomenula se nahlas, když zase začala normálně dýchat. „To jsou jen ptáci na střeše.“ Ale ptáků je kolem hrozně málo, připomněla si. Že by netopýr na půdě? Fuj. Ruka jí bezděčně vylétla k vlasům. Představa netopýrů zachycených v jemných pramenech vlasů byla skoro odpudivější než nějaký cizí člověk schovávající se nahoře. V útrobách jí zabublalo, břichem projela další bolest a vystřelila až do krku. Stála v okolním hrobovém tichu a poslouchala vlastní přerývaný dech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Všechno je jen její zjitřená fantazie. „Asi začínám bláznit.“ Zkroutila se a vykřikla, bolest jí párala vnitřnosti jako ostrý nůž. Odplazila se do koupelny, stáhla džíny a s námahou se posadila na záchod. Výkřiky jí uvízly v krku, mučivé pulzování sevřelo plíce a zmáčklo je jako plastové balonky, až se nemohla vůbec nadechnout. Pokusila se vytáhnout si džíny, ale neměla sílu. Skopla je přes kotníky a vyvlekla se zase na schodiště. V ústech cítila páchnoucí pachuť něčeho, co určitě vědomě nesnědla. Přesto se jí tam šířila. Co to je? Snažila se tu chuť a vůni pojmenovat. Žaludek se jí opět zvedl. Co má dělat? Telefon. Musí si zavolat pomoc. Mobil ležel na kuchyňském stole. Pevnou linku měla u paty schodiště. Sakra. Vlekla se podél zdi směrem ke schodům. V tu chvíli uslyšela nějaké zašustění. Látky nebo oblečení. Vzápětí ucítila úder mezi lopatky. Odhodil ji nejdřív na stěnu a pak na schody, podlaha dole v předsíni se k ní rychle blížila. Máchala rukama před sebou, snažila se zmírnit dopad na tvrdé dlaždice. Křupnutí kostí o keramiku. Náraz hlavou do zdi. Dva obratle v páteři jí praskly jako kuřecí křídla. Podle prudké bolesti poznala, že si zlomila kostrč. Všechno se stalo tak rychle. Chňapla po stolku v předsíni a převrátila ho na sebe. Telefon spadl těsně mimo její dosah. Ne že by byla schopná někam zavolat. Lebkou třískla o podlahu, když dopadla, znehybněla s jednou nohou stále na schodech, druhou měla zkroucenou pod tělem, nos zlomený. Pod hlavou se jí chvíli rozlévala krev, jak se srdce snažilo vyrovnat s tělesným útokem. Nemohla dýchat. Dýchací cesty se jí zúžily. 17
Tiche hlasy.indd 17
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
Vzduch, potřebovala vzduch. Drásala si hrdlo, snažila se do něj nehty vyrvat díru. Ale nešlo to. Ta bolest byla sama o sobě nesnesitelná, jenže pocit, že se dusí, ji přiváděl k šílenství. Trvalo to několik hodin, její srdce však nakonec svůj boj vzdalo. Nedokázalo už pumpovat krev přes poškozené žíly a tepny a poražená duše opustila tělo.
18
Tiche hlasy.indd 18
30.01.24 12:27
2. KAPITOLA P O N D Ě L Í 2 0 . L I S T O PA D U Pětadvacetiletá Rachel Mullenová ze všeho nejvíc nenáviděla nedochvilnost, a vida: teď s půlhodinovým zpožděním přichází do party lidí, z nichž většinu neznala. Tím spíš by ten pozdní příchod neměl vadit, ale pro Rachel byl první dojem klíčový. Vpadla dovnitř do změti hlasů, smíchu a povídání. Hodila tašky na zem a vysoukala se z vlhkého kabátu. V malém vestibulu ho neměla kam pověsit, přehodila si ho tedy přes ruku. Vlasy narychlo svázané do drdolu na temeni hlavy vypověděly poslušnost. Sundala si gumičku a prsty je prohrábla a načechrala. Tašku s notebookem si přehodila přes rameno a na druhou ruku si zavěsila kabelku. Měla tašky nechat v autě nebo je po odpolední schůzce ještě odvézt domů. Cítila, jak jí do tváří stoupá ruměnec. Proč si s ním dala tu skleničku? Čert to vem, pomyslela si, stálo to za to, protože všechno klaplo a brzy se jí její tvrdá práce vyplatí. Jo! Nasadila na unavenou tvář svůj nejlepší úsměv, otevřela dveře do lokálu a vstoupila do okolního ruchu. „Tady jsi, Rachel!“ přistoupila k ní mladá žena a neupřímně se na ni usmála. „Jsem ráda, že jsi to stihla. Jídlo se bude podávat za chvíli. Dej si zatím něco k pití. Vím, že miluješ prosecco. Nebo chceš raději vodku?“ „Prosecco bude fajn.“ Rachel si s tím v tu chvíli nedělala starosti, i když panák by byl lepší. Ne však vodka. Ta v ní probouzela až moc špatných vzpomínek. „Vím, že už je to nějaký čas, ale to s tvou mámou mě moc mrzí.“ Žena jí podala skleničku a zmizela ve shluku lidí. „To ti věřím,“ zamumlala Rachel. Zadívala se na štíhlou flétnu jiskřivé tekutiny, v níž plavala smutně vyhlížející jahoda, pak ji vypila na jeden zátah i s jahodou. Vzala si z podnosu další sklenku a vydala 19
Tiche hlasy.indd 19
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
se s ní do hemžícího se davu. Připadala si tu jaksi nepatřičně, navíc nevhodně oblečená. I když bylo teprve něco po půl osmé, většina lidí přišla ve společenském oděvu, kdežto ona na sobě měla ještě kostým, v němž byla v práci. Neviděla nikoho známého, a tak se vrátila na kraj toho shluku, postávala u zdi a pozorovala lidi, jak spolu rozmlouvají. Všichni jsou falešní, pomyslela si. Hodně falešní. Ale jestliže jsou falešní, jaká je ona? Věděla, že její život je postavený na jedné velké lži, a posledních devět let se snažila dát si rozhřešení. Matčina smrt před dvěma lety ji však přiměla přemýšlet o věcech jinak. Mohla by napravit chyby svého mládí? Mohla se o to jen pokusit. Někdo ji zatahal za rukáv, otočila se. „Ahoj. Vypadáš stejně šťastně jako já, že jsi tady. Chodíš sem často?“ „To sis právě vymyslel?“ Přinutila se k úsměvu a podívala se na něj. Všimla si, že se kymácí, jak se snažil stát na místě. Usoudila, že je dost opilý. „Ha, ha,“ utrousil posměšně. „Jsi moc vtipná, když chceš.“ „Vždyť mě ani neznáš.“ Nudil ji, chtěla poodejít, ale zadržel ji za rukáv. „Nejsi ty jedna ze sester Mullenových? Pracuju pro Hazel Clancyo vou. Kdysi jste se přátelily, ne? Vyslala mě sem, abych ji dnes večer zastupoval.“ Rachel cítila, jak jí vyschlo v krku. To jméno vyvolalo starou vzpomínku. Proč sem byla Hazel pozvaná? „To už je tak milion let,“ vypravila ze sebe. „Pojď, vypadneme odsud. Mohli bychom si zajít na skleničku do baru k Dannymu. Nebylo by to lepší než trčet tady mezi těmahle nudnýma lidma?“ Odstrčila jeho ruku a nechtíc mu přitom trochu polila košili svým šampaňským. Ustoupila ke zdi. V místnosti bylo najednou moc horko, tašky a kabát ji tížily, překážely jí. „Hele, nechci být nezdvořilá, ale potřebuju si s těma lidma promluvit. Musím navázat kontakty pro své nové podnikání. Proto jsem tady. Jestli ti to nevadí, ráda bych se tu pohybovala sama.“ „Jsi pěkná pokušitelka, co?“ usmál se. Trochu se obměkčila. Hlavně v klidu. „Jsem Rachel.“ 20
Tiche hlasy.indd 20
30.01.24 12:27
Tiché hlasy
„Andy,“ představil se. Ach, teď už věděla přesně, co je zač. Ten šašek, co vždycky všem zkazil večer, protože moc pil. Nic se za ta léta nezměnilo. „Mohl bys mi přinést pití, Andy? Něco pořádnýho. Gin s tonikem.“ „Když mi dáš své telefonní číslo.“ „Platí.“ Otevřela kabelku. „Je to tu zadarmo. Annie Flemingová je dneska štědrá. Předpokládám, že ne každý týden se v Ragmullinu otevírá nová restaurace.“ „Tady.“ Rychle mu podala kartičku. „Je na ní moje číslo.“ „Díky.“ Strčil si ji do kapsy. „Za chvíli jsem zpátky.“ Když zmizel v davu, vydechla si úlevou. Vzápětí se k ní však přiblížila hodně mladá dívka s podnosem kanapek. „Prosím, vezměte si,“ nabídla jí a nervózně těkala očima. „Nemám volné ruce,“ řekla Rachel, ale postrčila si kabelku dál k lokti a ze slušnosti si jednu jednohubku vzala, přičemž přemýšlela, jak to zvládne se vším tím, co už držela v rukou. Nejlepší bylo kanap ku rovnou slupnout. Dívka jí nabídla znovu; Rachel si vzala další. „To stačí, nebo budu vypadat jako velryba.“ „Mně připadáte v pořádku,“ poznamenala dívka. „Jsem tu, abych udělala dojem, ale obávám se, že nejsem ve formě. Myslím, že už jsem měla dvě prosecca.“ „Nebojte se, všichni tady jsou na tom stejně.“ Dívka mrkla, pronikavý pohled jejích tmavých očí se ztlumil a ona zamířila najít někoho dalšího, kdo by jí mohl pomoct odlehčit tác. Rachel si všimla ve způsobu její chůze určité izolace, až osamělosti. Sama na tom byla donedávna podobně, ale teď hýřila nápady a nadšením pro své nové podnikání, které chtěla rozjet po dlouholeté nudné práci v bance. „Tady to je.“ Andy se zase objevil, v jedné ruce držel sklenici s ledem a panákem ginu, v druhé láhev toniku. „Nejdřív to dojím,“ ukázala na kanapku s paštikou a plátkem okurky. „Vypadá to nechutně,“ poznamenal. „Kuřecí játra.“ Naznačil zvracení. „Tuplovanej hnus.“ Usmála se a polkla, pak si od něj vzala sklenici s ginem a dolila ji až po okraj tonikem. Andy jí pomáhal zbavit se stresu z předchozí 21
Tiche hlasy.indd 21
30.01.24 12:27
Patricia Gibneyová
schůzky. Ve skutečnosti ho neznala, odnikud si ho nepamatovala, takže bylo možné, že si ji spletl s její sestrou. V tu chvíli zalitovala, že odmítla Betinu nabídku, aby s ní strávila večer v Dublinu, třebaže by musela přetrpět rockový koncert. Na to, že jsou dvojčata, mají s Beth úplně odlišný vkus, připustila. „Ty sis nic nedal?“ zeptala se. „Mám na baru guinnesse. Hned se vrátím.“ Opět se prodíral k baru. Rachel usrkávala pití a všimla si, že si ji hostitelka Annie Flemingová zdálky prohlíží přes tu bariéru ramen a vlasů hostů. Rachel pozvedla sklenici jako výraz díků a rychle se otočila. Zoufale se snažila najít někoho, s kým by si mohla popovídat. Nechtěla se pouštět do rozhovoru s Annie. Bylo by to trapné a nebyla si jistá, jestli by dokázala skrýt výčitky svědomí. Zároveň se však chtěla vyhnout Andymu, jenž se zřejmě považoval za jejího nového nejlepšího přítele. Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že tu zná jen velmi málo lidí. Jakkoli se jí to zpočátku zdálo jako dobrý nápad sem přijít, tedy v zájmu toho podnikání, najednou tu nechtěla být. Ruka se jí začala třást a pití vyšplíchlo na červenou halenku a koženou kabelku. Upila, aby sklenice nebyla tak vrchovatá. Fuj. Pálilo to a chutnalo příšerně. Možná už byl tonik prošlý? V krku měla oheň, ale začala se chichotat jako puberťačka, aniž jí cokoli připadalo aspoň trochu vtipné, a nemohla přestat. Únava jí pronikala až do kostí, cítila, že se kolébá. Že by jí ten Andy do pití něco hodil? Nepřekvapilo by ji to, když věděla, že zná Hazel. Bez té připomínky minulosti by se obešla. Rozkašlala se. Trochu se předklonila a pokusila se napít. Drink jí nechutnal, ale zhluboka si lokla, aby zastavila ten kašel. Lidi. Všude kolem. Narovnala se, přidružila se k jedné skupince a začala jim vykládat o svém podnikání a jak to bude fungovat. Alespoň si myslela, že o tom mluví, jenže když se odpojila a chtěla přejít k dalšímu malému hloučku, vůbec nevěděla, o čem před chvílí vlastně mluvila. Musela odejít. Byla to chyba, že sem šla. Mohla teď být v dublinské 3Areně s Beth a pohazovat vlasy na koncertě The Killers. Postavila sklenici na podlahu. Zmocnila se jí malátnost, únava, nevolnost. 22
Tiche hlasy.indd 22
30.01.24 12:27
Tiché hlasy
Šátrala v kabelce po telefonu, že si zavolá taxi, ale nemohla ho najít. Podívá se po něm, až bude venku. Rychle se prodrala davem a vyšla ze dveří. Ve vestibulu se zastavila a uviděla svůj odraz v zrcadle. Tvář, kterou nepoznávala. Rozcuchané vlasy, pleť umazanou od řasenky, zorničky rozšířené. Kdo to je? Utekla ven. Seděla na obrubníku v dešti a vylovila telefon zahrabaný až na dně tašky. Zavolala si taxi a vroucně si přála, aby přijelo brzy. Nevěděla, jak dlouho udrží své věci a vědomí, než ji přemůže vyčerpání. Snažila se ze všech sil, aby se jí ve světě podnikání dařilo po tom všem, čím si prošla. Ale teď, když tu seděla promočená na chodníku, se cítila ztracená, protože jediné, na co dokázala myslet, byly matčiny poslední hodiny.
23
Tiche hlasy.indd 23
30.01.24 12:27