Slechta v ceskych zemich_2_001 az 003.qxp_Sestava 1 11.12.2023 10:48 Stránka 3
EUROMEDIA GROUP
Od kolébky po rakev
Narození a rané dětství Narození dítěte mělo pro šlechtický rod zásadní význam. Pokud se manželé kvůli neplodnosti nedočkali mužského potomka, mohlo se stát, že celý rod vymřel po meči. Známým příkladem jsou Rožmberkové – Vilém z Rožmberka (ačkoli byl čtyřikrát ženatý) ani jeho bratr Petr Vok z Rožmberka se nedočkali dědice, a tak se stali posledními mužskými příslušníky svého rodu. Všichni novorozenci ze šlechtických rodin byli pokřtěni a zapsáni do matriky (nejstarší matriky na našem území pocházejí z první poloviny 16. století). Křtiny se původně odehrávaly mezi třemi dny až třemi týdny po porodu. Někdy je bylo třeba urychlit, protože pokud dítě zemřelo nepokřtěné, považovalo se to za neštěstí. Věřilo se, že pokřtěné novorozeně půjde rovnou do nebe, zatímco nepokřtěné dítě zamíří do pekla. Od konce 19. století se doba mezi narozením a křtinami začala prodlužovat, před první světovou válkou se křtily čtyřtýdenní až šestitýdenní děti. Výběr jména záležel na rodové tradici a zvoleném kmotrovi. Někde se jednalo o projev loajality k vládnoucímu panovníkovi 5
Hana Kneblová
a habsburskému rodu (děti byly pojmenovány Marie, Terezie, Josef, Leopold, František). Od 16. století dostávaly děti šlechticů víceslovná křestní jména. V následujícím století tento zvyk přejali měšťané a později i poddaní, ale oproti nim se šlechta nespokojila se dvěma jmény – někdy jich bylo více než deset. Po tridentském koncilu se často volila jména světců, protože se věřilo, že čím více jich dítě dostane, tím více patronů a ochrany bude mít. Například Zdenko Radslav Kinský dostal v roce 1896 jména Zdenko Radslav Heniko Dlask Smyl Jan Václav Ferdinand Rudolf. Ačkoli šlechtici více vítali mužského potomka, někteří se velice radovali i z dcery. Karel starší ze Žerotína odjel po smrti své ženy do boje a doma nechal osmnáctiměsíční dceru Bohunku, o kterou se strachoval a v dopisech se na ni stále vyptával. Její opatrovnici napsal: „A vás ještě jednou prosím, abyste na pozoru měla, aby ji některá mrcha chůva k nějakému neštěstí nepřivedla.“ Šlechtičny se po porodu vrátily ke svým povinnostem ve společnosti. O jejich potomky se staraly kojné a chůvy, a protože s nimi byly každý den v úzkém kontaktu, děti se na ně citově vázaly. Mezi šlechtici se však našly i výjimky – Pavlína ze Schwarzenbergu (1774–1810) své děti sama kojila, starala se o ně a dohlížela na jejich výchovu. Období biedermeieru (první polovina 19. století) přineslo změny ve vztahu mezi rodiči a dětmi. Zmizel odstup mezi nimi, matky už neopouštěly děti hned po porodu, rodiče řídili výchovu svých potomků a nenechávali vše na personálu. Větší počet matek začal kojit teprve během druhé poloviny 19. století. Na obrazech jde někdy špatně rozlišit, zda se na nich nachází holčička, nebo chlapeček. Malí šlechtici totiž v raném věku nosili stejné oblečení jako děvčata, a tak pohlaví dítěte napovídá dětská 6
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH 2
hračka nebo charakteristická součást oděvu (panenka, koník, bičík, bubínek, meč, kopí apod.). Později chlapci dostali ke košili krátké kalhoty a děvčata šaty po kolena a zástěrky. Teprve s příchodem puberty se oblečení prodloužilo na běžnou délku.
Vzdělání Ve středověku nebylo vzdělání pro velmože důležité a získávali ho pouze kněží (to byl důvod, proč panovník využíval služeb duchovních při řízení státu). Teprve na přelomu 15. a 16. století se pro šlechtice (muže) stala gramotnost samozřejmostí. Když se v 16. století utvářel ideál vzdělaného a světa znalého aristokrata, změnily se nároky na jeho výchovu a vzdělání. Vhodné vzdělání bylo v té době nákladnou záležitostí. Ideálem se stala všestrannost – šlechtic se musel naučit chovat ve společnosti, ovládat jazyky, jezdit na koni, šermovat, tančit, mít určitý životní styl, získat rozhled a kontakty. Svým vzděláním a životním stylem se aristokraté v 16.–18. století lišili od neurozené společnosti. Chlapci byli do sedmi let vychováváni po boku děvčat ve šlechtických fraucimorech. Poté se o dívky staraly guvernantky, zatímco hochy dostali na starost soukromí učitelé (preceptoři), kteří je učili číst, psát, základy jazyků a náboženství. Původně se k češtině připojovala němčina a latina (jazyk vzdělanců), ale v 17. století se mateřským jazykem většiny šlechticů v českých zemích stala němčina, takže si museli osvojovat češtinu (zvláště na území, kde žilo české obyvatelstvo). V 16. století se často využívaly zámecké školy – na jednom šlechtickém sídle se shromáždilo několik stejně starých urozených chlapců a vzdělávali se společně. Vilém z Rožmberka se od 7
Hana Kneblová
sedmi let učil v Mladé Boleslavi se čtyřmi syny tamního pána, zatímco jeho mladší bratr Petr Vok z Rožmberka měl od osmi let preceptora a dva šlechtické spolužáky. Pro další studium neexistovaly speciální školy pro šlechtice, proto urození mladíci studovali na městských školách gymnazijního typu spolu se syny měšťanů (týkalo se to nejen Čech, ale i ciziny). Tyto školy se nezaměřovaly jen na latinskou gramatiku a klasickou literaturu, ale výraznou roli v nich hrálo náboženství – formovaly žáky v té „pravé“ víře. Před rokem 1620 měli vyznavači různých náboženství možnost navštěvovat školy, které jim vyhovovaly konfesně. Albrecht z Valdštejna se vzdělával na českobratrské zámecké škole na Košumberku (vychovával ho Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, zanícený člen Jednoty bratrské). Čeští bratři měli školu v moravských Ivančicích, luteráni mířili do Velkého Meziříčí. Katolická šlechta využívala síť jezuitských gymnázií. Tovaryšstvo Ježíšovo založil Ignác z Loyoly v roce 1534 a už v padesátých letech 16. století vznikly na území habsburské monarchie první jezuitské školy. Brzy se staly protiváhou luteránských, kalvínských a bratrských škol, gymnázií, akademií a univerzit po celé Evropě. Jezuitské školy měly široký záběr, obsáhly základní, střední i vysoké školství (roku 1611 byla jezuitská kolej v Praze povýšena na univerzitu a od roku 1622 členové řádu působili na Karlově univerzitě). Jezuité poskytovali kontinuální vzdělávání po dobu 13 až 15 let, ale šlechta tak dlouho nestudovala (výjimkou byly osoby, které si zvolily církevní kariéru). Česká katolická aristokracie vyhledávala pětileté jezuitské gymnázium, popřípadě absolvovala první roky tříleté artistické fakulty. Před Bílou horou probíhala výuka jezuitů stejně jako v nekatolických školách – kladl se důraz na jazykově-rétorickou výchovu, 8
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH 2
zvládnutí latiny, popřípadě řečtiny. Četli se antičtí klasici, kteří měli být žákům vzorem, rozvíjela se schopnost vyjadřovat se a formulovat své názory. Jezuitské školy byly vypjatě katolické, proto je původně vyhledávali jen katolíci a teprve po Bílé hoře na nich vzdělání získala většina šlechtických chlapců (všichni obyvatelé Českého království museli být katolíky, takže výběr škol byl omezen). Negativní stránkou jezuitského školství byla cenzura části česky, německy, latinsky a francouzsky psané literatury, cenzurované knihy byly dokonce páleny při veřejných divadelních představeních za zpěvu písní. V roce 1773 papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, ale v roce 1814 ho papež Pius VII. znovu obnovil. Druhým katolickým církevním řádem, který se u nás věnoval vzdělávání, byl Řád zbožných škol – tedy piaristický řád. Piaristé se soustředili na vzdělávání laiků a do přelomu 17. a 18. století neměli na vzdělávání české šlechty velký vliv. V roce 1631 přišli do Mikulova, rezidenčního města Ditrichštejnů, a proto tento šlechtický rod využíval jejich služeb. V první polovině 18. století si určitou pozici vydobylo také benediktinské školství (škola v bavorském Ettalu). Někteří čeští a moravští šlechtici nestudovali na území Českého království, ale v sousedním Slezsku nebo ve Svaté říši římské. Jiné rodiny kombinovaly školu a pobyt u dvora, kde mladíci působili jako pážata. Všechny tehdejší školy poskytovaly univerzální vzdělání, které nebylo stavovsky vymezené, a proto pro výchovu šlechticů nedostačovalo. Specifické znalosti a dovednosti získávali na kavalírské cestě, která byla vyvrcholením jejich výchovy. Vydávali se na ni přibližně od poslední čtvrtiny 16. století do poloviny 18. století. Odjížděli ve věku 15 až 18 let a vraceli se přibližně v době své plnoletosti. Během let strávených v cizině šlechtici studovali na 9
Hana Kneblová
evropských univerzitách, navštěvovali kulturní centra a poutní místa. Mladí šlechtici obvykle necestovali sami, ale s vychovatelem (hofmistrem), případně s dalším služebnictvem. Čeští aristokraté sice zamířili na evropské univerzity, ale hlavním cílem kavalírské cesty nebyla výchova učence, nýbrž šlechtického kavalíra. Během ní měli zvládnout „šlechtická cvičení“ neboli „exercicia“ – učili se jazyky, jezdit na koni, šermovat, tančit, kontrolovat pohyby svého těla, hrát na hudební nástroje, případně kreslit. Postupně přibývala matematika, geografie, historie, vojenské inženýrství, civilní architektura, astronomie a další obory. Cíle cesty závisely na náboženství cestovatele a politické situaci v Evropě. Oblíbené byly Itálie (Řím, Florencie, Benátky), Francie a Nizozemí, méně často šlechtici zamířili do Anglie a Španělska. Zpočátku před cestou ovládali latinu, popřípadě němčinu. V druhé polovině 16. století se už řada z nich domluvila španělsky (přesto do katolického Španělska zamířil jen omezený okruh osob) nebo zvládla italštinu (Itálie byla častým cílem cest, jezdili do ní katolíci i nekatolíci). Od druhé poloviny 17. století se nejčastěji jezdilo do Francie. Za vlády Ludvíka XIV. se šlechtici během své kavalírské cesty zdržovali nejdéle v Paříži a ve Versailles a na počátku 18. století byl pro české aristokraty pobyt ve Francii naprostou samozřejmostí. Do protestantské Anglie mířili nekatolíci – v roce 1600 ji navštívil Zdeněk Brtnický z Valdštejna, kterému se dostalo té cti, že mu udělila audienci anglická královna Alžběta I. Šlechtic si prohlédl Tower, zavítal do Cambridge i Oxfordu a zřejmě se stal prvním Čechem, který zhlédl některou z her Williama Shakespeara. V druhé polovině 17. století byly na vrcholu kavalírské cesty, které měly šlechtice připravit na dvorskou službu. Aristokraté už 10
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH 2
neputovali od jedné univerzity ke druhé, ale pobývali delší dobu na jedné. Postupně zájem o univerzity klesal, protože mladíci začali vyhledávat šlechtické akademie, které přijímaly pouze urozené osoby. Na nich absolvovali různá šlechtická cvičení. Pod vlivem osvícenských myšlenek se prosadila tendence sloužit nejen panovníkovi, ale také vlasti – proto se často studovala práva, díky kterým se aristokraté mohli podílet na správě státu. V této době šlechtici často jezdili do severního Nizozemí a vzrostl zájem o Svatou říši římskou národa německého (už v předbělohorské době v ní nekatolíci navštěvovali evangelické školy, protože tehdy byly na vyšší úrovni než pražská univerzita). Někteří šlechtici z finančních důvodů neabsolvovali kavalírskou cestu a vystudovali školy v rámci monarchie. V době baroka se patnáctiletí chlapci zapsali na filozofickou fakultu v Praze, Brně, Olomouci nebo ve Vídni (jednalo se o předstupeň dalších univerzitních studií) a potom řada z nich přešla na právnickou fakultu. V 19. století se děti šlechticů nejprve učily doma, ale musely se dvakrát ročně zúčastnit přezkoušení. Ačkoli se jednalo o domácí vyučování, bylo stejně jako ve veřejné škole vedeno podle pravidelného rozvrhu hodin. Chlapcům se věnoval vychovatel (často se jednalo o studenta vysoké školy nebo jejího čerstvého absolventa), učivo jim vysvětlovali učitelé veřejných škol nebo kněží, kteří za nimi docházeli. Děti často měly cizojazyčné guvernantky (zvláště francouzské a anglické) a učitele jazyků. V rodinách se zpravidla mluvilo francouzsky nebo německy, angličtina byla v této době jazykem užívaným ve sportu. Znalost dalšího jazyka závisela na okolí, případně na původu matky. Například prvním jazykem Zdenka Radslava Kinského se stala maďarština, protože byl v blízkém kontaktu se služebníky, kteří přišli 11
Hana Kneblová
s jeho matkou do Čech z Uher. Malí šlechtici se učili číst, psát a počítat, později měli zvládnout aritmetiku, geometrii a literaturu. Ze starého barokního modelu vzdělávání zůstala gramatická cvičení z latinského jazyka, četba a překlady latinských klasiků. Samozřejmostí byla výuka náboženství. Žáci se vzdělávali také v dějepise, zoologii a zeměpise. Šlechtičny podstupovaly výuku ženských prací a vedení domácnosti. Velký důraz se kladl na hudební vzdělání, přičemž chlapci většinou zvládli hru na housle a dívky na klavír. Potomci šlechticů měli také hodiny kreslení, tance, šermu, jízdy na koni a společenského chování. Součástí vzdělávání byly studijní cesty po evropských zemích, které byly obdobou kavalírských cest. V 19. století se nejčastěji jezdilo do Anglie.
Manželství Sňatek byl od dob Josefa II. zaznamenáván do matriky, tam se vedle jmen manželů uváděla řada dalších údajů, například jméno oddávajícího faráře, den svatby a data tří ohlášek, které měly obřadu předcházet. Původně se zmiňovala jen jména otců ženicha a nevěsty, později se zaznamenávala také jména matek. Uzavření manželství mělo zajistit mužského dědice, a tak zachovat šlechtický rod. Při výběru partnerů si šlechta volila osoby vznešeného původu, díky dodržování zásady rovnorodosti byl zachován sociální status manželů a patřičná úroveň jejich životního stylu. Pro prvorozené syny byla rovnorodost podmínkou pro převzetí fideikomisu (svěřenectví). Fideikomis byl majetek, který přecházel na určené následníky jako nezcizitelný celek, tak se zamezilo dělení nebo zcizení rodinného majetku. V čele 12
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH 2
rodinného fideikomisu obvykle stál nejstarší syn, zatímco ostatní synové dostávali apanáž nebo zdědili statky, které nebyly součástí svěřenectví. U některých rodů vyšší šlechty mohl nevhodný sňatek vést ke ztrátě majetku, jména i erbu, tedy k faktickému vyloučení z rodu. Zákazy takových sňatků jsou doloženy například u Lobkoviců (1611) a Kolowratů (1629) nebo Šliků (1672). Mesaliance (nerovnorodé, morganatické sňatky) byly do konce 18. století ojedinělé, jejich počet vzrostl teprve v 19. století a masově se rozšířily až po roce 1945. V 19. století morganatické sňatky uzavírali převážně mladší synové. Říkalo se, že muž šlechtí ženu, proto se postavení ženy odvíjelo od postavení manžela. Pokud se šlechtična vdala za měšťana, přebírala jeho společenskou pozici a přišla o titul. Pokud se však aristokraté oženili s níže postavenou ženou (nižšího stupně urozenosti nebo neurozenou), jejich postavení zůstalo stejné. Nejznámějším příkladem morganatického svazku je manželství arcivévody Ferdinanda d’Este a hraběnky Žofie Chotkové. Rovnou dva morganatické sňatky uzavřel hrabě Václav Kounic (1848–1913). Nejprve se zamiloval do Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského, ale ta mu nebyla souzena. Jeho první manželkou se v roce 1877 stala herečka Josefína Čermáková (sestra Anny Čermákové, manželky Antonína Dvořáka). Když v roce 1895 zemřela, byl zdrcený. V roce 1897 zemřel bez mužského potomka jeho starší bratr Albrecht a Václav zdědil rodinný fideikomis. Později se zamiloval do Josefíny Horové, která pocházela z chudé rodiny, a protože měl jistotu, že nepřijde o rodinný majetek, uzavřel v roce 1908 druhý morganatický sňatek. Oproti tomu Johann Clary-Aldringen (1878–1930), prvorozený syn knížete Carlose Clary-Aldringena, se kvůli nerovnorodému 13
Hana Kneblová
manželství musel zříct nástupnictví a místo něho titul a rodový majetek zdědil jeho strýc Siegfried. Už během studia práv ve Vídni Johann přidělával svým rodičům starosti. Měl různé románky a nadělal takové dluhy, že na něj vídeňský okresní soud uvalil v roce 1906 kuratelu (kromě krátké pauzy v roce 1910 trvala až do roku 1919). Rodičům se podařilo zabránit jeho manželství s Pavlou Wandruschkovou, ženou nevalné pověsti, která udržovala intimní vztah s více muži zároveň. Zanedlouho ale Johann utekl do Anglie s Evženií Hospodářovou, dcerou majitele obchodu s konfekcí. Dvojice v červenci 1910 uzavřela v Londýně občanský sňatek, ale ten byl neplatný, protože kvůli kuratele byl ke svatbě potřeba souhlas poručníka. Rodiče a soud nakonec zpětně potvrdili uzavření svazku a v září 1911 se konal církevní sňatek ve Vídni. Zatímco na přelomu 15. a 16. století se nevěsty vdávaly ve věku 15–20 let, ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století byl průměrný věk nevěst 23–24 let. Průměrný věk ženichů se zvýšil z 21–25 let na 29–30 let. Hlavní slovo při výběru partnera měli rodiče, vzájemná náklonnost zpočátku nebyla podmínkou. Teprve na konci 19. století nastala změna a dvojici mohla spojovat romantická láska. Běžně se uzavírala svatební smlouva, ve které byly uvedeny finanční závazky, například výše nevěstina věna, obvěnění, později pravidelné roční nebo měsíční výživné.
Služba panovníku (a vlasti) Středověcí šlechtici byli především bojovníky a ještě na přelomu středověku a novověku se u nich nedá mluvit o volbě nějaké 14
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH 2
životní kariéry. Jejich životní osudy byly velmi podobné – neexistovala aristokratická „povolání“, většina šlechticů žila na svých statcích a starala se o své hospodářství. Jen malá část z nich byla veřejně činná. Kolem poloviny 17. století nastala změna, kvůli které muselo dojít ke vzniku specializované výchovy a vzdělávání. Urozené osoby tehdy najdeme nejen v zemských úřadech, ale také u dvora, v diplomacii, v císařské armádě nebo mezi držiteli církevních prebend. Veřejná činnost nebyla spojena jen s hromaděním majetku a postupem ve stavovské hierarchii, ale stala se prestižní záležitostí. Už na konci 17. století šlechtická poptávka po úřadech vysoce převyšovala nabídku. V novověku se pro veřejné uplatnění šlechtice užívalo označení „služba“, toto slovo nevyjadřovalo jen činnost ve správním aparátu, ale také vztah mezi šlechticem „služebníkem“ a jemu nadřízenou instancí (panovníkem nebo vlastí). Výrazem služba se označovala veškerá veřejná činnost šlechtice – jeho působení v zemské správě, u dvora, ve vojsku i v církvi. Na přelomu 15. a 16. století, kdy se šlechta snažila českého krále vehnat do pozice „první mezi rovnými“, bylo slovo služba chápáno negativně. Označovalo něco pro šlechtice nedůstojného, jednalo se o synonymum závislosti. Postupně slovo služba ztratilo negativní nádech. Když po nástupu Habsburků na český trůn došlo k přeměně mocenského poměru mezi stavy a panovníkem, služba se stala pozitivní, prestižní záležitostí a šlechta z Českého království se k ní hrdě hlásila. Vilém z Rožmberka vybízel v roce 1559 svého bratra Petra Voka z Rožmberka, aby „pilně a věrně císaři sloužil“. Činnost v zemských úřadech se stala znakem urozenosti a majetkového postavení – tedy něčeho, co nebylo pro každého. Proto nejvyšší 15
Hana Kneblová
zemské úřady a místa přísedících zemského soudu zastával úzký kruh nejzámožnějších českých šlechticů. Od druhé poloviny 16. století šlechtici zdůrazňovali délku trvání své kariéry nebo kariéry svých předků. Adam Slavata z Chlumu (†1616) roku 1613 zmiňoval svou padesát let trvající věrnou službu v zemském aparátu. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568–1628) v roce 1619 ve svém testamentu připomínal, že slouží habsburské dynastii třicet let. Dokonce i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic před svou popravou na Staroměstském náměstí v roce 1621 prý svým synům vzkázal: „Nechť v tom pana děda, kterýž přes 40 let domu rakouskému sloužil, i mne, ješto sem od mladosti též císařům platné služby prokazoval, sobě za příklad vezmou, co sme sobě na domu rakouském vysloužili…“ V 17. století si někteří aristokraté nechali odkaz na službu habsburskému rodu zakomponovat do erbovního znamení. Když byl v roce 1623 Heřman Černín z Chudenic povýšen do panského stavu, došlo k polepšení jeho erbu – byl do něho přidán štítek s písmeny F, M a R (iniciály panovníků Ferdinanda I., Maxmi liána II. a Rudolfa II.) a za vlády Ferdinanda III. byl na rakouský štítek přidán monogram F III. Během raného novověku se služba stala jedním z ústředních bodů šlechtické sebeprezentace. Občas se řešilo, zda je důležitější urozenost předků nebo osobní zásluhy, ale odpověď nebyla jednoznačná. Šlechta si většinou vážila obojího. Ačkoli v této době byla ideálem činorodost, většina šlechticů zůstala venkovskými hospodáři, protože jim chyběly konexe nebo majetek, navíc mnohým pasivita vyhovovala. Na konci 17. století už bylo jen málo šlechticů, kteří se starali pouze o venkovská hospodářství. S aristokratickou kariérou byla spojena společenská prestiž, což vedlo k čím dál urputnějšímu boji 16