KAPITOLA 1
Někdy po třetí ráno se Emma probudí a uvidí v temném koutě ložnice stát muže. Z větší části ho halí černý obdélníkový stín dveří.
Zamrká a předpokládá, že se postava rozplyne jako sen.
Pořád tam je.
Zaostří zrak a místnost hned získá jasnější kontury. Paprsek měsíčního světla zachytí záhyb látky kabátu na rameni přízraku. Fald povislé kůže na krku. A krempu klobouku. Takový nosili gangsteři ve starých filmech.
Zírá na ni.
Pozoruje ji ve spánku.
Emma se neodvažuje pohnout. Ani malíčkem u nohy. Jestli neznámý zjistí, že je vzhůru, ten křehký okamžik se rozbije. Skočí po ní a podřízne jí krk, vydloubne oči, nebo udělá něco ještě horšího. Znovu zamrká a pokouší se ve tmě rozeznat další podrobnosti, snaží se přitom příliš neotevírat oči.
Postava se také nehýbe.
Emma si uvědomí, že zadržuje dech. V plících ji pálí. Co nejopatrněji nasaje doušek vzduchu, tiše jí syčí mezi zuby. Zajímalo by ji, jestli to vetřelec slyší.
Jak dlouho už tam stojí a sleduje mě?
Situace balancuje na ostří nože.
Emma žije sama. Ložnice je v prvním patře. Telefon se nabíjí dole v přízemí. V domě nejsou žádné střelné zbraně. V okolí nebydlí
žádní sousedé, kteří by zaslechli její křik. Napadá ji, že by mohla odhodit peřinu, vyskočit z postele a proběhnout kolem toho člověka na chodbu a dolů po schodech. Je ale pořád moc velká tma, než aby si byla jistá. Co když je to jen pověšený kabát? říká si v duchu. Optická iluze.
Po levici má noční lampičku s řetízkem. Sune k ní ruku pod peřinou, kousek po kousku, jako had pod hladinou. Ticho.
Postava zůstává nehybná. A manévru její ruky si nevšimla – aspoň prozatím. Emma zavře oči a soustředí se na okolní zvuky. Vzdálené burácení vln. Bušení deště do střešních šindelů. Snaží se identifikovat mužův dech nebo zašustění oblečení, ale je nepřirozeně tichý. Emma se vnitřně připravuje na vrznutí podlahy, signalizující jeho první krok směrem k posteli. Nic se neozve.
Raz, počítá. Ruku už má vystrčenou zpod peřiny, prsty se sunou vzhůru po studeném porcelánovém podstavci lampy. Šmátrá po řetízku.
Dva.
Nahmatá ho. Tiše jí zachrastí mezi prsty. Slyšel to? Pokud ano, nezaútočil. Žádný pohyb.
Tři?
Bojí se narušit ten poklid. Polkne však strach. Je už úplně bdělá, svaly pod přikrývkou má napjaté a musí být připravená. Žádné výmluvy.
Tři.
Zatáhne za řetízek. Nukleární záblesk. Zašklebí se před ostrým světlem, odhodí peřinu doleva a vrhne se doprava, tvrdě dopadne na bosá chodidla. Otočí se, lokty zvednuté v sebeobraně, a sprintem vystřelí ke dveřím z ložnice. Když se k nim řítí, zajede pohledem do míst, kde stál neznámý v klobouku. Je tam jen prázdná zeď.
Zmizel.
Je sama v jasně osvětleném pokoji.
Byl tam vůbec?
Emma se pokouší znovu usnout, ale nejde to.
Rozhodne se prohledat dům místnost po místnosti.
Nejdřív horní patro – ložnici, koupelnu s dvojitým umyvadlem a šatnu. Kontroluje každý kout, každý stín, každou mezeru, kde by mohl číhat vetřelec.
Horní patro: vzduch je čistý.
Pak spodní patro. Přízemí je problematičtější – prostorný obývák plus kuchyň spojená s jídelnou, jejíž tři stěny jsou prosklené od podlahy až ke stropu. Zčásti plážová rezidence, zčásti akvárium.
K tomu další dva pokoje, koupelna a prádelna se shozem na prádlo z horního patra. Dlouhé průhledy, ale přitom všude plno nebezpečných skrýší. Emma otevře každé dveře a propátrá každičký čtvereční centimetr. Cestou metodicky rozsvěcuje a vytváří tak čím dál větší bezpečnou zónu světla. Je to uspokojivé, jako by obsazovala dobyté území.
Přízemí: vzduch je čistý.
Zbývá ještě jedno podlaží.
„Zatracenej sklep.“
Schodiště se noří dolů do temného jícnu. Emma se zastaví ve dveřích a vdechne vlhký jeskynní pach. O pár stupňů níž se schody stáčejí v pravém úhlu pod nízkou trubkou pokrytou měděnkou. I Emma se svými sto šedesáti centimetry se musí sklonit. Po dalších deseti schodech ji ovane pach plísně a myšiny, jako by vstupovala do samotných útrob domu. Bosým chodidlem došlápne na slizkou betonovou podlahu.
Dole bývá vždycky vlhko, proto jsou také domy u pláže jen zřídka podsklepené. Ani s jímkovým čerpadlem, jaké je tady, nelze udržet suterénní prostory v suchu. Jediné světlo ve sklepě se rozsvěcuje umělohmotným vypínačem na betonové zdi po Emmině levici –v té tmě není vidět. Šmátrá po něm nataženými prsty, když vtom se za ní cosi pohne. Na odhalených bedrech pocítí závan vzduchu. Okamžitě to rozpozná, to teplo. Dech.
Překvapeně sebou cukne a loktem vrazí do police. Jakýsi těžký předmět se zřítí na beton, ohlušující rána jako výstřel z pušky.
Nemůže nahmatat vypínač. Tma jako v pytli.
Znovu jí něco zafuní na záda. Tentokrát je zvuk hlubší, jako by měl dotyčný plný nos. K holé kůži se jí vlhce přitiskne studený čumák.
„Lajko,“ zašeptá Emma, „ty jsi ten nejhorší hlídací pes na světě.“
Konečně najde vypínač. Budiž světlo.
Lajka je zlatý retrívr, ale její barva tomu neodpovídá. Pochází z anglického plemena s téměř bílou srstí, kvůli čemuž si ji lidé často pletou s bílým labradorem nebo s pyrenejským horským psem. Emma si dřepne a podrbe ji v hedvábném kožíšku pod ušima. „Štěkala bys, kdyby byl v baráku Ted Bundy, že?“
Upřou se na ni černé oči. Němé, nechápavé a dychtivé. „Že?“
Nic. „Že?“
Hleď, prázdnota.
Asi by neštěkala, usoudí Emma. Chorobně přátelská Lajka by však následovala vetřelce do patra a horlivě by se mu třela čumákem o stehno, aby upoutala jeho pozornost. Trochu se jí uleví. Silueta v ložnici byla jen zapomenutým útržkem noční můry.
Sklep: vzduch je čistý.
Emma je úplně sama. Tak to má ráda. Tenhle osamělý dům – tři metry nad hladinou moře, sto metrů od hranice přílivu – je její záchranný člun, jiskřička světla na pustém pobřeží. Občas se dívá z okna a představuje si, že je poslední člověk na Zemi. Jen prázdné nebe, kilometry pobřežní trávy a dunění vlnolamů v dálce.
V přízemí si Emma ověří, zda jsou přední i zadní dveře zamčené (ano) a všechna okna nedotčená (jsou). Co dalšího lze udělat? Nezvaný host nemohl uniknout, aniž by venku spustil světla s pohybovým čidlem. Přesto Emma nechá uvnitř rozsvíceno, zatímco nebe nad Pacifikem šedne s rozbřeskem. Sice prohledala každou místnost a bystré smysly jejího retrívra jí hrají do karet, musí si však neustále opakovat, že není možné, aby ten vetřelec zůstal zamčený v domě společně s ní.
Doufala, že lampa nahoře v ložnici odhalí, že v místech domnělé postavy je židle s ledabyle přehozeným oblečením nebo zavěšená
pláštěnka připomínající strašáka do zelí. Je tam ale jen holá zeď. A ona ví, že viděla obrubu klobouku. Že?
Uvaří si zázvorový čaj a zírá z okna, pokouší se zaostřit zrak na zamlžené pobřeží venku a zároveň na odraz pokoje ve skle a napůl přitom očekává, že za sebou za doprovodu skřípajících houslí zahlédne postavu. Jako v tom filmu.
Nasype Lajce do misky žrádlo. Retrívr k němu lhostejně přičichne. „Já vím,“ říká Emma. „Taky nemám hlad.“
Odpoledne už má přečtené další dvě e-knihy od začátku až do konce. Jedna byla ucházející, druhá docela slušná. Takové jednohubky, každá zhruba na čtyři hodiny, příjemná dioramata s rozháranými detektivy a svéráznými podezřelými a bezcitnými vrahy. Falešné stopy. Tragické zápletky z minulosti. Na večer si stáhla další. Je fajn ponořit se do cizího světa, vychutnávat si propracované detaily a nechat se autorem vodit za nos. Ve šťastnějších dobách Emma hltala Tolstého a Dostojevského, zatímco teď paběrkuje ve slevách a nabídkách zdarma na Amazonu. Nedá se říct, že by četla pro radost nebo obohacení – ale na druhou stranu přece není nic špatného na tom, že vnímá čtení jako únik z reality.
Na konci každé knihy ji Amazon vybízí, aby napsala hodnocení. Odmítne.
Zapomněla už jméno onoho podivínského spisovatele, ale ten zážitek jí nepřestává vrtat hlavou. Obvykle se nebaví s cizími lidmi, dokonce ani na internetu. Od chvíle, kdy před třemi měsíci dorazila na tuhle pláž, se ze všech sil snaží zpřetrhat všechny společenské vazby a s nikým se nestýkat. Její knihy se teleportují z kyberprostoru. Potraviny se jí objevují na prahu jako mávnutím kouzelného proutku. Jakmile uslyší, že se po půlkilometrové příjezdové cestě blíží dodávka doručovací služby, schová se. Čas náhle zpomalí do podivné sirupovité konzistence, když se jako regulérní dospělák krčíte pod oknem. Od příjezdu sem zhubla pět kilo. Ne úmyslně. Možná je to nějaká tělesná porucha, ale jídlo se pro ni stalo nezáživnou a neuspokojivou
povinností, asi tak radostnou jako sedět na záchodě. Některé dny se úplně zapomene najíst. Jindy má chuť jenom spát a plouží se chodbami jako mátoha. Dům jí připadá kilometry široký. Uvařit konev zázvorového čaje je sisyfovský úkol. Nic nestojí za tak obrovskou námahu, jakou to vyžaduje.
Už ani přesně neví, kdy naposledy slyšela lidský hlas. Před čtyřmi týdny?
Nebo pěti?
Říká se, že introverti si dobíjejí baterky pobytem o samotě. To je sice přesné – protože většina lidí ji dokáže k smrti vyčerpat –, Emma si ale sama sebe většinou představuje spíš jako plastelínu, beztvarou hmotu, která se neochotně přizpůsobuje každodenním požadavkům svého okolí. Usmívá se na sousedovic děti. Platí havarijní pojištění. Objednává se k zubaři. A tady, na pustém pobřeží, objevila ještě znepokojivější pravdu – že bez práce, úkolů, přátel a příbuzných se Emma Carpenterová spokojeně rozplizává. Každá její molekula jde cestou nejmenšího odporu. Občas se zahlédne v zrcadle nebo ve skle, šedivý beztvarý obličej, který sama nepoznává. Bez očí, bez úst, s nosem rozpláclým do rozbředlé kaše. Její vlastní duch.
Máloco jí nahání strach – to nejhorší, co může člověka potkat, ji postihlo už před několika měsíci –, bojí se ale, čím se stane, když je teď sama; kam jí zabloudí mysl, pokud ji nechá volně plynout.
Stabilní přísun digitálního fastfoodu – zábavy kolísavé kvality za devětadevadesát centů – stačí k tomu, aby se nějak zaměstnala. Zatím.
Blíží se bouřka.
Emma si toho poprvé všimne z prádelny, když vyleze na sušičku, otevře miniaturní okénko, prohne záda do oblouku jako štír a vykouří si cigaretu. Vždycky když vyfukuje kouř, zapne ruční plastový ventilátorek z prodejny Vše za dolar, aby každé smítko popela vyletělo ven, a přitom sleduje, jak se nad oceánem hrozivě rýsují bouřková mračna. Poté nasliněnými prsty zadusí cigaretu a strčí ji k ostatním do uzavíratelného sáčku.
Než se na pohovce pustí do čtení třetí elektronické knihy, do oken ťukají první kapky. Kvílí vítr a Emma uvažuje, jestli opravdu slyší, jak se ve vedlejším pokoji s cvaknutím otevírají zapomenuté dveře šatníku. Nebo jsou to kradmé kroky v přízemí? Ruka v rukavici, svírající mačetu?
Opakovaně přerušuje čtení a naslouchá.
Tenhle dům je plný zvuků. Ještě teď, po tříměsíčním pobytu, stále objevuje nové zvláštnosti. Dveře se odmítají zavřít. Voda z okapu kape v pravidelném srdečním rytmu. Toaleta pro hosty občas sama od sebe spláchne. Když to z opačné strany domu zaslechla poprvé, přeběhl jí mráz po zádech, ale teď už to bere jen jako roztomilou podivnost – nějaký duch si sem prostě občas zaskočí na velkou. Je to poprvé, co Emma někomu hlídá dům, a připadá si jako mnohem větší vetřelec, než kdyby si ho jenom pronajímala. Možná to nějak souvisí s tím, jestli jsou příbory v kuchyňském šuplíku vaše, nebo majitelů, každopádně se v noci cítí jako lupič, když se provinile krade cizím obývákem.
Kdo dům vlastní? Sympatická paní z Portlandu jménem Jules. Emma si aspoň myslí, že je to paní.
Naživo se nikdy nesetkaly.
Její pocit nezvaného hosta částečně souvisí s tím, že bezděky vyvozuje závěry o Julesině soukromém životě. Je to nevyhnutelné.
Nelze to nedělat. Ve skříňce v koupelně jsou prášky na vysoký tlak a čípky na změkčení stolice – takže Jules musí být středního nebo pokročilejšího věku? Na polici leží starý fotoaparát značky
Polaroid – její domácí fušuje do focení? Jeden pokoj byl nedávno důkladně vygruntovaný, ale ve vzduchu je pořád cítit pižmo puberťáka – Jules má zřejmě syna? Na plakátu na zdi klečí samuraj pod bambusovým porostem ozářeným měsíčním svitem a brousí si meč. Možná ten kluk nastoupil někam na vysokou. Nebo se odstěhoval. Třeba ho Jules zamordovala a jeho useknuté končetiny teď hnijí ve zdech.
Možná Emma jenom čte moc detektivek.
Něco na té místnosti ji ale pokaždé vyvede z míry. Schválně se klučičímu pokoji vyhýbá a nechává dveře zavřené pro případ, že
by z nich unikala špatná energie v oblaku odéru deodorantu Axe, limonády Mountain Dew a zpocených ponožek. A ještě něčeho –něčeho kyselého. Zatuchlého. Zkvašeného.
Radši si běž číst.
Emmě do toho nic není. Má tady za úkol regulovat topení, kontrolovat, jestli někde nezatéká a vybírat Julesinu schránku. Všechno ostatní je jako mořský příboj: bílý šum.
Nudlovitý osmnáctikilometrový ostrov Strand Beach (místními označovaný jako Strand ) je s pevninou spojený vyvýšenou jednoproudou silnicí. Je to travnatá placka posetá osamocenými příbytky jako tenhle, které od sebe oddělují kilometry prázdného prostoru a většinu z nich obsluhuje jediná místní silnice, Wave Drive. Je tam sporadické mobilní pokrytí, slabý tlak vody a za příznivého počasí i dostatečná šířka pásma satelitního internetu pro Netflix v rozlišení 480p. Není divu, že ve většině domů je od října do dubna tma – jsou to letní sídla zámožných lidí z města jako Jules, během bezútěšného období dešťů zamčená a zazimovaná. V ročním úhrnu srážek zaujímá Strand Beach druhé místo, hned za jistým washingtonským městečkem kousek dál na sever, které se proslavilo svými třpytivými upíry.
Emma tady nemá sousedy v množném čísle – pouze jednoho souseda. Ten osamělý člověk obývá vedlejší dům u silnice Wave Drive, půl kilometru na sever. Ze svého čtecího koutku na pohovce Emma vidí na onu vzdálenou stavbu, připomínající náhrobek na pozadí uslzeného nebe. Uvnitř se slabě svítí. A v okně obýváku je bílá tabule.
S rukou psaným vzkazem.
„No konečně.“
Emma odloží čtečku. Překročí Lajku, která chrápe na medvědí kožešině, a přistoupí k námořnímu dalekohledu u okna. Nakloní se k okuláru a otáčí jím, dokud se sousedův vzdálený vzkaz nezaostří.
Je to… panáček. Pověšený na šibenici.
„Sakra.“
Zase prohrála. Její tip – kyslík – byl úplně mimo.