Sputnik byl pomocí jeřábu instalován na dětském hřišti ve Stromovce v blízkosti dnes již neexistující tramvajové smyčky.
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 81
03/11/2023 14:11:26
strana 82
Děti Sputnik okamžitě přijaly za svůj.
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 82
03/11/2023 14:11:27
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 83
03/11/2023 14:11:29
strana 84
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 84
03/11/2023 14:11:31
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 85
03/11/2023 14:11:33
strana 86
PÁN SE ZLATOU HOKEJKOU
OTA PAVEL NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 86
03/11/2023 14:11:33
Začal bych snad skoro jako v pohádce. Bylo, nebylo, ale spíš bylo pozdní únorové odpoledne, když jsem se za ním vydal na Libeňský ostrov. Mžilo, z oblohy padala taková cákanina. Měl jsem smůlu. To nebylo na počest návštěvy, uvnitř každého člověka je schovaná maličká deprese, která v takovém počastí vyleze na povrch. Minulý týden jsem takhle stoupal po schodech v domě k panu Werichovi. Na Kampu k panu Werichovi jsem šel pro moudrost, pro co jdu sem, nevím. Toho člověka vlastně neznám, jenom jsem o něm slyšel, že je prý výborný sochař. Mluvil jsem s ním dvakrát v životě, dohromady asi čtyřicet vět. Připadal mi spíš ve svých kožených kalhotách jako motocyklový závodník a pohyby jako ragbyový hráč. Ale oči měl pomněnkově modré a hořel v nich oheň. Takový zvláštní, jaký jsem pozoroval u lidí, kteří pracují se štětcem, psacím strojem, dlátem. Měl silná stehna a silné ruce. Víc jsem si nepamatoval. Nikdy jsem neviděl sochaře při práci. Představoval jsem si ho, jak otesává kladivem a dlátem ohromný balvan ve starém opuštěném lomu a jak na jeho kabátec a kožené kalhoty létají štěpiny kamene a rozrážejí mu kůži na rukou do krvava. Šel jsem dál po tom Libeňském ostrově. Tady napravo možná bude stát olympijský stadión a nalevo je už jeho ateliér. Hledám ho. Libeňský přístav má zvláštní kouzlo. Stojí tu lodi spoutané ledem, mráz uzamkl přístavy, dole si človíček představuje obrovské sumce, kterým je teplo, a strýčky vodníky, kterým je zima, navrch je barva lodí pestrá jak barva cirkusu: červená, modrá, růžová, zlatá, zelená, žlutá. Kdyby vysvitlo slunce, asi bych se smál. Takhle jen mrholí. Je mi teskno. A pak ateliér najdu. Menší bílá budova, takový malý bruselský restaurant. Ale zajímavější. Ten pán tu nechodí v motýlku, ale v haleně a v plátěných kalhotách a má pocákaný klobouk maltou. Uvnitř prkenná podlaha, jak ve starých selských chalupách. Prkna lehounce vrzají a ze zdí se na vás dívají svatí a hokejisti. Svaté už znám, viděl jsem stovky jejich soch a sošek, ale na hokejisty se bojím podívat, bojím se, že budu zrazen, hokej jsem hrál patnáct let a sochu hokejisty jsem dosud neviděl ani jednu. Zahlédnu asi pět metrových studií hokejisty, ale teď mě nezajímají. Jsou to poslední práce Zdeňka Němečka, ale já k nim chci dojít až nakonec, abych je mohl pochopit, chci napřed vědět, jestli má rád děti, řeku, kde všude byl a co všechno udělal. To není kádrování, jaké jsme dělali bláhově kdysi, ale zdá se mi, že v díle umělce musí být celá jeho životní cesta, jeho radosti a utrpení, smích, pláč. A hlavně chci znát jeho předcházející práce, chci vědět, odkud šel a kam chce jít a kde čeká, že zakopne, a kde případně bude muset lézt po kolenou. Uvědomuji si zatím jediné, že ve velké dílně v přízemí jsou vlastně jen sportovní studie hokejového hráče,
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 87
03/11/2023 14:11:33
pak nakrčený brankář trochu podobný Jirkovi Hanzlovi, který se už dole u hokejky rozpadá, a socha fotbalového brankáře, kterou jsem už zřejmě někde viděl. TEDY SPORT JE TU ČÍSLO 1. Nejvíc mě zatím v celé místnosti fascinuje obrovské okno. Je velké asi jako osm hokejových branek dohromady a propouští miliardy světla. V ateliérech bývají velká okno, a to jsou nejkrásnější díla a největší vynálezy dělníků, partnerů umělců. Velké okno je poklad jako studená voda anebo čerstvý chléb. Kdo nebyl v kriminále anebo v blázinci – ten to nepochopí. Já tam byl, a tak bych o tom mohl vyprávět. Pane Němečku, snad se neurazíte, že zatím za největší zázrak považuji ve vašem ateliéru okno velké jako vrata. A pak řeknu: „Nemohli bychom se projít?“ Jdeme. Chci vědět, jestli má lehkou Simcu nebo dodávku. Venku stojí dodávka, vozí v ní zřejmě kámen a cement. Prohlížím si dům. Na jedné stěně jsou přidělána tři selská kola od vozu a z nich ční půlka letecké vrtule. Nic neříkám. Ve střeše ateliéru je proříznutý strop, aby tu mohla růst třešeň. Pan Němeček jde a bláto mu cáká od vysokých bot. Jeho táta byl sedlákem v Lužích ve východních Čechách, jeho dědeček tesařem. Když se dědeček namazal, vozil ho táta domů v bryčce. Odtud ta láska k dřevěným kolům. A vrtule? Kdo z těch, kteří malují, píší, dělají sochy, by nechtěl létat? A kdo vůbec z lidí by nechtěl nahoru? Mnozí z nás už několikrát spadli, polámali si vrtule, zbyla jen půlka. Potkáme malé dítě. Volá na něj: „Ahoj, Pepíku!“ Přitom ten Pepík je vlastně Ivanka. Miluje děti, líbí se zřejmě ženám. Má takovou sílu, že by mě mohl nést, když tu kloužu v rozmazaném sněhu. Každou chvilku se směje, musí ho slyšet i ti vodníci v Libeňské zátoce, kterým je zima. Byl skautem a miloval skauting, skauty a možná i skautky. Umí se smát. Vypravuje, a začínám vědět o něm víc. Jsem už zvědav na jeho sochy. Ale do ateliéru, kde jsou sochy, je už daleko. Táhne mě k jakési továrničce a vykládá mi své názory, jak je život krásný. Zastavuje u plotu té továrničky. A pak za plotem spatřím něco, co mě ohromí. Korunu stromu svařenou z velikých kotev nákladních lodí. Snil o tom udělat lípu. Zamíchat ty kotvy dohromady, aby z toho byla koruna šest metrů vysoké lípy. Bude jiná, než jsou ty české lípy, kterým opadává listí a peň může vyvrátit vítr. Snad v tom byla i touha mít takovou lípu, která bude silná, jak by měl být silný národ. Když koruna leží, podobá se velké protitankové překážce. Taková lípa by skutečně mohla odolávat i tankům. Nevím, jestli si takovou lípu přál, na to jsem myslel já, když jsem se na ni díval. Stálo ho to spoustu námahy, energie, peněz. Mohl za tu energii spatřit Řím a Neapol a přivézt si tucet italských svetrů, ale on to dal do starých, opuštěných kotev z Libeňského přístavu. Musel ty kotvy získat, proplést ty kotvy, jako když se
strana 88
PÁN SE ZLATOU HOKEJKOU NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 88
03/11/2023 14:11:33
milují lidé, dělníci mu je museli svařit, pracují měsíce a práce není stále hotova. Ještě mu ji transportérem přepraví před ateliér a jeřáb ji vyzdvihne na železný kmen. Lípa z kotev tu bude v blízkosti přístavu, kotvy, které trávily svůj život často na dně řeky a v sousedství řas, budou se hřát na slunci, bude na ně pršet a sušit se budou ve větru. A pod ní si budou hrát děti z okolí. Když jsme šli zpátky, rozhovořil se. Mluvil o něčem, co bylo moc zajímavé. Miluje řeckého sochaře starověku Feidiase, který měl ateliér blízko olympijského stadiónu. On má zde na Libeňském ostrově také už svůj ateliér, ke spokojenosti mu chybí ten olympijský stadión. Myslí na to, že by dal svůj dům, svůj ateliér, svou zahradu, svou spíž, své peníze v době roku pražských olympijských her nejlepším, dalo by se říci sportovním sochařům z celého světa. A oni tu budou tvořit a lidé budou chodit dívat se na sportovní zápolení a budou se dívat, jak pracují i sochaři, a snad budou i chvilku šťastní. A sochaři, ti budou nejen pořád pracovat, ale budou tu i svobodně žít, kdo bude chtít, bude pít víno z jeho moravského sklípku pod tou nepravou lípou z kotev a kdo bude chtít, bude pít pivo pod tou pravou třešní, v jejíž koruně budou bzučet včely. Kdo nebude chtít nápoje alkoholické, dá si mošt, který pan Němeček každý rok stáčí a plombuje voskem. Myslí prý pořád na to, je tím posedlý, věří, že umění a sport patří k sobě jako žena k muži. Na to zhruba myslel a to zhruba říkal. Život měl jako většina moderních kumštýřů, snad ani nic zvláštního. Někde jinde začal, jinde pokračuje. Dělal na dráze, potom maloval a modeloval porcelán, přes deset let studoval na školách umění. Vzal si Kornelii Němečkovou ze Vsetína (anebo si ona vzala jeho...? to se nikdy přesně neví). Kornelie umí nádherné koláže a vystřihovánky dětí, psů, koček, lidí, stromů, čertů a kontrarevolucí (plíživých), a to tak jemným a zázračným způsobem, že by s ním neměla jezdit v dodávce, ale létat ve vrtulníku sestaveném z pavího peří a babích jar. Jeho práce kromě těch posledních tu na ostrově nejsou. Sochař má díla rozseta po světě, jako je zrno rozházené po poli. Stojí na náměstích, na hlavních ulicích
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 89
03/11/2023 14:11:34
evropských a asijských měst, na březích moří. Je mu třicet sedm, a je těch velkých děl dost. Z těch studií, co jsem viděl, přál bych si nejdřív sednout na vlak a jet do Vsetína a podívat se na jeho Rebela s čakanem. Když mluví o sportovních sochách, zdá se mi, jako by tam ještě byla slova láska a koníček. „Proč máte vlastně rád sport? Sportoval jste někdy?“ „Mám rád pohyb. Jsem takový, je to ve mně. Chtěl bych se v pohybu vyjádřit,“ řekne, a já si vzpomenu, jak vlastně vždycky utíkal, když jsme byli spolu, „sám jsem trochu běhal. Klaním se před lehkou atletikou, fotbal a hokej mám rád nějak jinak. Chtěl bych se pokusit jednou vytvořit fanouška, ale nevím jak na to.“ A pak mluví o skautu, kde získal jako stovky těch dobřejších lidí, co jsem poznal, lásku k přírodě, kde dělal totemy a maloval obrázky, kde poprvé skákal do dálky a do výšky a kde poprvé zvítězil a poprvé prohrál. Rostlo to v něm pak na akademii, kde zmodeloval hokejového brankáře v předklonu, který se trochu podobá Jirkovi Hanzlovi (ale modelem byl spíš kladenský Kulíček, stál na mistrovství světa v Praze 1959 před stadiónem na Štvanici) a kde zkoušel sochy překážkářů, které zatím nikdy nikam nedoběhly, neboť je nedodělal. Nebylo to snadné dělat sport v sochách, protože už to klasicky dělali staří Řekové a Římané. Dojdeme k jeho dvěma posledním pracím. Stojím tedy nakonec v ateliéru a dívám se na ně. Brankář: Je to socha fotbalového brankáře, který padá a podaří se mu jen taktak chytit míč. Bude ulit z bronzu a spatříte ho na Letné na fotbalovém stadiónu Sparty u hlavního vchodu. Z toho, co jsem viděl, se mi zdá nejlepší z jeho prací. Jako by se v něm ozývalo slůvko dokonalost. Není to Kouba ani Kramerius, jak se lidi dohadují. Je v něm také Klenovec a možná i Plánička. Snad na tom nezáleží. Je to prostě brankář tohoto věku. Když tento svět nezmizí atomovou válkou, bude stát na Spartě ještě pět set let, možná tisíc, a ty brankáře, jak jsem je jmenoval K, K, K, P, budou znát už jenom z historických knih a starých filmů, které se budou asi jen zřídka promítat. Je skvělé, že na té Spartě bude. Umění a sport vedle sebe. Nemyslím si, že si lidé dají míň přes hubu, až to na ně přijde, ale snad by to na ně časem nějak mohlo působit. Je totiž skvělé, že ten brankář nikoho nekope kolenem do žaludku, ani nikoho nedrží za trenýrky (jak se to někdy dělá). Chytá míč, což je jeho hlavní činnost, jako je třeba činnost pekaře sázet chleba, a ne kecat o něčem jiném, když se mu chleba v peci pálí. Je to určitě dobré, že tam ten brankář bude, i když dal na něj pan Němeček rok svého života. A mnozí sparťané to pochopili a sebrali dvacet metráků bronzu a nyní si lijí sochu ve své vlastní fabrice. Zlatá hokejka: Bude to soška pravidelně udělovaná – v malém nejlepšímu hokejistovi roku – a ve velkém bude stát před Sportovní halou v parku Julia
strana 90
PÁN SE ZLATOU HOKEJKOU NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 90
03/11/2023 14:11:34
Fučíka. Pan Němeček vytvořil během několika měsíců pět malých soch a bude dělat dál, až najde tu pravou. Ta poslední se zdá nejlepší. Hráč právě vstřelil branku, má pootevřená ústa, jak vydechuje námahou zadržený vzduch a ještě nemá možnost prožít tu radost, že kotouč skončil v síti, ale už v tom ta radost trochu je, a tak je v tom všechno. I sportovní pohyb i krása. Jen hokejka nad hlavou snad někoho zarazí, protože se to nemá dělat, ale je to kumšt a kumštýř má právo a snad také musí zachytit především pravdu a pravda je, že se to dělá. A Zlatá hokejka navíc vystoupí do popředí. Na začátku jsem se bál na Zlatou hokejku podívat, abych nebyl zrazen, teď už se nebojím. Chtěl bych ji mít na své vykládané bedně vedle madony s Jezulátkem a malovaným medailónkem krále z hradu Křivoklátu. Ale jsem už příliš starý, nemůžu přece soutěžit o tuto trofej s Jardou Holíkem nebo Jožou Golonkou (hokejista se zlatou hokejkou se Jožkovi nejvíc podobá). Jsem plešatý, což by tak moc nevadilo, ale břicho… To by snad bylo všechno, proč jsem tam zašel. Líbí se mi práce pana Němečka o sportu, ale myslím, že je to teprve cesta. Jemu je jasné, že ho na té cestě čeká především bláto, sníh, marast, překážky. A nevím, jestli se mu podaří dojít na konec, vyslovit se krásněji a jinak než ti, co to dělali před ním, a ti, co to budou dělat po něm. Je to zoufale těžké. Kdo chce jít výš, nemusí už dnes pít jenom vodu a jíst suchý chleba, jako to dělal Michelangelo, když maloval Sixtinskou kapli, anebo strádat jako Rembrandt, ale musí mít stejně obrovskou vůli a snad musí i občas plakat ať štěstím nebo neštěstím, anebo tím, že se mu práce nedaří. Zdeňka Němečka jsem plakat neviděl, viděl jsem ho jenom smát se anebo usmívat; radostí nad korunou kotevní lípy, anebo že mu chutnal mošt, či že se mi líbila jeho Zlatá hokejka. Plakat jsem ho neviděl a snad na to nemám ani právo ho vidět plakat anebo se ho na to jenom ptát. Do nitra člověka se těžko pouští sonda, nikdy ho nepoznáš. A pohled na něho a zvlášť na jeho kumšt může být po letech jiný. Možná že jsem se mýlil a Zdeněk Němeček už na vrcholu je. Ale ponechám to také trochu na vás. Až přijdete na novou Spartu, uvidíte tam sochu bronzového brankáře, který jen taktak chytil míč. Zastavte se u něj a uvažujte. A tak vlastně všechno, co
NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 91
03/11/2023 14:11:35
jsem napsal, je jenom obrázek z Libeňského ostrova, takový pohled, jako když se hodí koresponďák do kastlíku, který vybírají v 15 hodin odpoledne:
strana 92
Vážení čtenáři časopisu GÓL, Československo Byli jsme spolu na Libeňském ostrově. Kecali jsme o kumštu a na konec jsme si udělali venku za mrholení senzační maso na dřevěném uhlí. Bylo nám zas jako ve skautu (Němečkovi) a jako když jsme jezdili na kánoi řeku (Pavlovi). Viděli jsme se takhle spolu poprvé, a bylo nám prima. Pozdravuje Vás ZDENĚK NĚMEČEK + OTA PAVEL (Publikováno v časopise Gól, 1969, č. 12)
PÁN SE ZLATOU HOKEJKOU NEMECEK_sazba 220×290 mm_FINAL.indd 92
03/11/2023 14:11:36