Brianna Labuskes ODHALENÍ
KALIBR
PROLOG Gretchen
1993 Krev nebyla tak lepkavá, jak by Gretchen čekala. Byla teplá, kluzká a řídká – a něco v jejím mozku jí napovědělo, aby zvedla prsty k ústům a ochutnala ji. Její teta Rowan ji sledovala z postele a pohybovala rty. Nevycházel z nich žádný zvuk. Gretchen věděla, že by měla zavolat matku, věděla, že z toho bude mít problémy, jestli ji tu najdou s nožem, jehož rukojeť jí začala klouzat v ruce. Ale nedokázala odstoupit, nedokázala odvrátit pohled. Měsíc zářil tak jasně, že zřetelně viděla způsobená zranění. Rowan měla probodnuté břicho a hruď. Gretchen se pomaloučku přibližovala, natáhla váhavé, ale zvědavé prsty. Rowan něco zabublalo hluboko v hrdle a Gretchen napadlo, že je to další krev, že se jí Rowan třeba snaží říct, ať zůstane stát. Nesešlo na tom. Rowan už nikdy nic neřekne. Gretchen sledovala vlastní ruku, jak sahá vpřed, jak bere do prstů rozpáranou kůži a tahá. Klapnutí. Zašustění. Zvuky, které sem nepatřily. Gretchen se prudce otočila a bezmyšlenkovitě si přitiskla nůž na prsa. Krev se vsákla do kabátku tenkého pyžama, a když prosákla látkou, rozmazala se jí po kůži – teplá, vlhká, fascinující. 7
BR I A N N A L A BUSK E S
Sice předtím zaslechla ty zvuky, ale nikoho nespatřila. Jen stíny – a ty znala, to byli její přátelé. Když se otočila zase k posteli, Rowan už pohasly oči. Teta zírala bez mrknutí do stropu a nehýbala se, až na to, že z ní stále vytékal život na matraci. Teď už Gretchen bude muset zajít pro matku. Ale než stačila udělat krok, ozval se křik. A pak ten hlas, hrozná obžaloba. „Gretchen. Co… cos to udělala?“
8
(1) Gretchen
Teď Bušení. Hudba. Světla. Basy jí duněly v hrudi. Ne. Tohle není dobré. Gretchen Whiteová zamrkala a přimhouřila oči do nepříjemně prudké bílé sluneční záře, která proudila do její ložnice. Bušení. Tentokrát jí znělo v hlavě, ne v hrudi. A u dveří. Muž, který ležel vedle ní, se posunul, zvedl se na loket a roztržitě se poškrábal v úhledně upraveném ochlupení na břiše. „Zlato?“ ozval se. „Nejsem tvoje zlato,“ odsekla, posadila se a zabořila nohy do přepychového koberce. „Nepanikař. Já si taky nepamatuju, jak se jmenuješ.“ Muž vzdychl, zabořil se týlem do polštáře a jeho husté světlé vlasy se rozprostřely po prvotřídním perleťově zbarveném povlečení. Přejel jí klouby prstů po nahé páteři. „Tak co kdybychom se ještě jednou představili?“ Gretchen se po něm ani nepodívala. Jen sáhla za sebe, sevřela mu zápěstí a zakroutila, až uslyšela, jak zakňučel bolestí. Pak kroutila dál v touze uslyšet, jak praskají šlachy a lámou se kosti. Muž kopal a snažil se osvobodit, ale marně. Byl bezmocný. Bušení. 9
BR I A N N A L A BUSK E S
Spolkla primitivní řev, který se jí dral do hrdla, konečně ho pustila a vstala. „Ať už tě nevidím.“ „A jak mám –“ „Oknem.“ Gretchen věděla, že její užitečnou radu náležitě neocení. To podezření se ukázalo jako správné, protože zatímco pořád ještě nahá mířila nejistým krokem ke dveřím, slyšela za zády jeho klení. Ignorovala ho, už si mazala z paměti všechno, co s ním souviselo, kromě toho, jaký tělesný pocit z něj předtím měla. Bušení. Gretchen rychle zvážila, jestli si nevzít pistoli, ale odněkud z hloubi hrudi se šeptem ozvalo její lepší já, které ji po většinu života drželo v šachu. Teď, když už mohla pár minut uvažovat, co se to děje, měla představu, kdo asi čeká před dveřmi jejího bytu. A nijak ji nelákala vyhlídka, že by ji za zastřelení člena bostonské policie zavřeli do vězení. Když konečně škubnutím otevřela dveře, vyšetřovatelka Lauren Marconiová se zarazila s pěstí napřaženou k dalšímu zabušení. Ve tváři neměla žádné emoce, což nezměnila ani Gretchenina nahota, ani to, že ji uvítala kombinací nejšťavnatějších nadávek, jaké měla ve slovníku. „Stejně milá jako vždycky,“ poznamenala a procpala se kolem ní do bytu. „Tak fajn, už je to tři měsíce. Trucovala jste už dost dlouho.“ Gretchenina paže našla hrdlo Marconiové a okamžik nato ji Gretchen tiskla ke zdi, cenila zuby a cítila, jak se jí vroucí krví rozlévá ten milovaný a povědomý vztek, který si tak málokdy dovolila prožívat. To bušení teď vnímala v žilách. „Myslíte si, že mě znáte,“ zašeptala a okraje zorného pole jí zakrývala bílá mlha. „Myslíte si, že jste mi zastřihla drápky, holčičko. Ale nezapomínejte, co jsem zač.“ Marconiová se pod tou nevyslovenou výhrůžkou nezhroutila, její oči barvy světlého jantaru nevzrušeně odolávaly upřenému Gretcheninu pohledu. „Nenásilnická sociopatka, pokud se dobře pamatuju.“ 10
ODH A L E N Í
Gretchen cítila pod zabořeným palcem, že Marconiová má pořád klidný pulz. Možná to mělo ještě přiživit vztek, který jí kypěl pod kůží, ale neohroženost Marconiové z nějakého důvodu zafungovala spíš jako led, který jí pomohl znovu získat sebekontrolu. Ale i přesto ji ještě dlouhou chvíli držela u zdi. „Nenásilnická z vlastní vůle,“ řekla a dbala na to, aby v každém z těch slov zazněla důrazná a jasná výhrůžka. Pak zprudka svěsila paži a přešla ke gauči, aby z něj popadla příliš velký svetr. Přetáhla si jej přes hlavu a vydala se do kuchyně pro blahoslavenou úlevu, kterou poskytuje káva. Když už byla mimo dohled z obývacího pokoje, uslyšela bouchnout dveře a domyslela si, že ten chlap využil situace a zmizel. Škoda, raději by ho viděla viset na parapetu. „Takže takhle to teď vedete?“ zajímala se Marconiová, která se pustila za Gretchen. „Drogy a sex, není to i na vás trochu moc klišé?“ „Klišé neexistují bez příčiny, drahoušku,“ odsekla Gretchen, ale vztek mezitím pominul. Teď už cítila jen svrbění ve svalech a v kostech. Bejvávalo, že po noci v baru by zvládla lehce navázat dalším dnem, s koktejlem v jedné ruce a pytlíkem podezřelých pilulek v druhé pokračovat v hledání dalších levných vzruchů. Teď už ale nebyla zvyklá vést takový život. Vyměkla; po letech bezvadného sebeovládání jí zakrněly schopnosti. „Jste příliš dobrá psycholožka, než abyste si neuvědomovala, že právě hrajete,“ poznamenala Marconiová opřená o kuchyňský pult. Gretchen přejela pohledem hladké a lesklé nože z nerezové oceli nachystané vedle kávovaru, ale nad nutkáním zabodnout do Marconiové něco ostrého nakonec jednoznačně zvítězila touha po kofeinu. „Máte štěstí, že mě bolí hlava,“ zamumlala. Neobtěžovala se s tím, že by snad připustila, že na tom nařčení něco je. Samozřejmě, že si uvědomovala, co dělá. Byla nejen renomovanou psycholožkou, ale také patřila mezi špičkové konzultanty bostonské policie, pokud šlo o zločiny a asociální poruchy osobnosti, takové, jakou měla sama. K životu sice 11
BR I A N N A L A BUSK E S
nutně nepotřebovala vědět všechno o své vlastní diagnóze, nicméně věděla to, protože pokud šlo o kariéru, chtěla být prostě nejlepší. Šlo to s ní teď z kopce. A mohla za to jediná osoba. Vyšetřovatelka, která právě stála v její kuchyni s rukama v kapsách a hleděla na ni, jako kdyby snad měla právo jí cokoli vyčítat. Gretchen popadla hrnek, a aniž by se obtěžovala nabídnout kávu také Marconiové, zamířila k velkému oknu, ze kterého měla vyhlídku do klidné ulice. Dům se nacházel v přepychové čtvrti, protože Gretchen nikdy neměla problém utrácet z neuvěřitelného bohatství, které zdědila po babičce a kvůli kterému byla její spolupráce s policií z finančního hlediska takříkajíc nepodstatná. Gretchen se schoulila do jednoho z křesel umístěných strategicky tak, aby chytala ranní slunce, a upřela pohled na Marconiovou. Ta měla na sobě oblečení, které jí, jak už Gretchen pochopila, sloužilo jako uniforma: džíny, tmavá košile s knoflíčky a vysoké boty. Uhlově černé vlasy měla spletené do cůpku, nad houštím neprotrhaného obočí výraznou ofinu. Gretchen musela s nevolí uznat, že Marconiové tahle vizáž vážně sluší. „Potřebujete případ,“ pronesla Marconiová a posadila se do druhého křesla. A netypicky zpěvavým tónem dodala: „A nejlíp by se hodil ten váš.“ Gretchen uhnula pohledem, aby potlačila chuť chrstnout jí obsah hrnku do obličeje. Návrh, aby se věnovala vyšetřování vraždy, která ji pronásledovala od dětství, neslyšela poprvé. Za to, že se její pečlivě budovaný svět vyšinul z rovnováhy, mohla právě Marconiová, když jí před třemi měsíci přisunula tu složku přes stůl. Složku z roku 1993. Složku, která měla na štítku přísnými velkými písmeny napsané její jméno. Whiteová, Gretchen Anne. Jako by snad Marconiová chtěla rozpárat Gretchen ve švech, jen aby mohla spatřit její vnitřnosti. Takovému nutkání rozuměla lépe než většina lidí. Emoční násilí tohoto druhu bylo vryto do základních kamenů, které činily Gretchen 12
ODH A L E N Í
tím, čím byla. Ale provazy, které ji držely pohromadě – a které beztoho nikdy nebyly dost pevné –, se nyní třepily natolik, že věděla, že se nikdy nezvládne sešít zase dohromady, pokud Marconiová uspěje. Ačkoliv byla Gretchen sociopatka, už dávno pochopila, že jestli bude žít čistě podle toho, k čemu ji nutkají její pudy, skončí to tak, že přijde o svobodu – buďto ji uvězní, nebo popraví. A ona měla svou svobodu ráda. Měla ráda svůj život. Takže si vyvinula způsob, jak zvládat nutkání, která s sebou její diagnóza nesla. A tento život závisel na tom, aby setrvávala v blaženém popření, pokud šlo o její účast na tetině vraždě. Poté, co spolu pracovaly na jednom jediném případu, se Marco niová rozhodla, že má chuť vrtat se v minulosti. Zřejmě ji k tomu vedlo přesvědčení, že společně mohou Gretcheninu pověst jednou provždy očistit. Jako kdyby si myslela, že je to snadná věc, maličkost, kterou Gretchen snad jen opomněla vyřídit, dokud se jí Marconiová nevřítila do života, aby jí k tomu přistrčila nos. Jako kdyby ten případ neovlivnil celý Gretchenin život. Věděla, co by našla, kdyby otevřela tu skoro třicet let starou složku. Ačkoliv si z té noci, kdy její teta zemřela, vybavovala jen prchavé obrázky, maso, stíny a křik, slyšela o tom tolik vyprávět, že se jí ten příběh vpálil do kostí. Senzační vražda, sociopatické dítě, bohatá rodina a příliš mnoho novinových titulků odsuzujících dávno předtím, než někdo začal uvažovat o jakémkoliv obvinění. Obětí zvráceného útoku nožem byla Gretchenina teta Rowan Whiteová. Hlavní podezřelou byla vždycky Gretchen navzdory faktu, že když došlo k vraždě, byla to osmiletá holčička. Gretchen tu domněnku ani nemohla mít nikomu za zlé. Našli ji stát nad mrtvou Rowan, jak celá zkrvavená drží vražednou zbraň a natahuje ruku, aby prsty dloubla do rány. 13
BR I A N N A L A BUSK E S
Rowan zemřela ve své posteli a neměla žádná zranění svědčící o tom, že by se bránila. Vypadalo to, že se k ní v noci Gretchen vplížila a ve spánku ji probodla. Chladnokrevná vražda. Pak se začaly vynořovat ty historky. Jak byla Gretchen divná, jak verbálně napadala spolužáky, jak učitele znervózňoval její nepřítomný pohled a dravčí úsměv. Možná, že detektiv Patrick Shaughnessy, hlavní vyšetřovatel případu, sledoval i jiné stopy – to nevěděla. Ale vždycky se znovu vrátil k ní. Nikdy se neobjevil žádný jiný přijatelný podezřelý. Nenašli žádné známky násilného vniknutí, žádné stopy po tom, že by té noci byl v domě ještě někdo kromě Gretcheniny matky a sestry – forenzní důkazy obě jako možné pachatelky vyloučily. Na vražedné zbrani – noži z kuchyně Whiteových – nenašli jiné otisky než členů rodiny. Obvinit Gretchen bylo sice nejjednodušší řešení, to ale neznamenalo, že nemusí být také správné. Každá vražda nemusí být složitá; někdy je to přesně tak, jak to vypadá. Kdyby dneska Gretchen dostala za úkol ten případ vyšetřit, taky by si vsadila na sebe. Mohlo to být – a mělo to být – rychlé vyšetřování, vždyť její vina byla zřejmá každému, kdo věděl, jak to na místě činu vypadalo. Ale Gretchenina vlivná rodina bránila Shaughnessymu v práci. Edith Whiteová, Gretchenina babička, přesvědčila prokurátora, že tam mohla prostě jen náhodou přijít. Kdyby se jednalo o někoho jiného, asi by to nestačilo, ale Whiteovi napumpovali do místních politiků dost peněz na to, aby se prokurátor nechal umluvit. Dobrým občanům Bostonu a celého Massachusetts to ale nezabránilo pokračovat ve spekulacích. Skandální a vzrušující povaha toho zločinu poutala pozornost. I když se lidé časem začali zajímat o jiný šokující zločin rozmazávaný v novinách, většinou si dál mysleli, že Gretchen Whiteové prošla vražda. 14
ODH A L E N Í
Ačkoli už několik let spolupracovala s detektivem Shaughnessym jako uznávaná konzultantka bostonské policie, nikdy jí nepřestal připomínat, že pro něj je prostě jen vražednice, která díky penězům unikla vězení. „Pamatujete si, co jste mi řekla, když jsem se vás zeptala, proč vyšetřujete případ Violy Kentové?“ chtěla vědět Marconiová. Gretchen neuznala za potřebné na to odpovídat. Samozřejmě, že si to pamatovala, jako si pamatovala většinu věcí. Kvůli případu Violy Kentové jí vlastně Marconiová vstoupila do života. V duchu zatoužila po alternativním vývoji, v rámci něhož by nad tělem své nejlepší přítelkyně Leny Bookerové tuhle vyšetřovatelku nepotkala. Ta otázka byla beztoho jen řečnická, takže prostě dál mlčky pila kávu. Marconiová si povede svou, ať už se Gretchen zapojí do konverzace, nebo ne. „Řekla jste mi, že ze zvědavosti,“ pokračovala Marconiová, přesně jak Gretchen čekala. „Vymáčkněte se, nebo vypadněte,“ pronesla. „Ale času máte, jen než dopiju tohle,“ ukázala svůj hrnek. „Potom vás vyhodím z okna.“ Ta hrozba by zněla přesvědčivěji, kdyby Gretchen bydlela někde v ateliérovém bytě, a ne v rekonstruovaném řadovém domě, ale jádro sdělení bylo jasné. Zmizte z mého domu, nebo se vykašlu na klasifikaci nenásilné sociopatky. Marconiová loupla očima po její tváři. „Proč nejste zvědavá, Gretchen?“ „Doktorko Whiteová,“ opravila ji. Marconiová si dovolovala chovat se k ní příliš kamarádsky, ačkoliv spolu pracovaly jen těch pár dnů, co trvalo vyřešit záhadu Violy Kentové. Bude nutné obnovit, posílit a udržet hranice. Rozhodně nebyly přítelkyně, nebyly dokonce ani parťačky. Prostě jen dva lidé, kteří se náhodou setkali nad mrtvolou a zabývali se společně třináctiletou psychopatkou obviněnou z vraždy. Nic víc, nic míň. „Doktorko Whiteová,“ papouškovala Marconiová s hlavou skloněnou do strany. Gretchen zapátrala v těch slovech po nějaké stopě sarkasmu či trpkosti, ale žádnou nenašla. „Proč nejste zvědavá na svůj vlastní případ?“ 15
BR I A N N A L A BUSK E S
Kdyby se nad tím Marconiová trochu zamyslela, odpověď by jí musela být jasná. Protože si myslím, že jsem možná vinná. Gretchen to nikdy nahlas nepřiznala – a nikdy by to neudělala. Nikdy by to ani nenaznačila. Ale v tom tichém místečku uvnitř sebe, kde k sobě byla upřímná, věděla, že se bojí právě tohohle. Věděla, že kvůli tomuhle se za těch skoro třicet let, které uplynuly od chvíle, kdy ji našli stát nad mrtvou tetou, nikdy nepokusila najít jiného podezřelého. Věděla, že kvůli tomuhle se nikdy nepodívala po své vlastní složce, když získala přístup do policejní databáze. Při svém vzdělání, titulech z psychologie a kriminologie a deseti letech zkušeností nezávislé konzultantky bostonské policie v případech souvisejících s poruchami osobnosti by jí možná stačil jediný pohled na detaily případu, aby se ujistila, že její nejhlubší strach byl oprávněný. Navenek se jízlivě vysmívala myšlence, že by snad mohla zavraždit tetu Rowan, zesměšňovala detektivy, kteří si vybrali za obětního beránka osmiletou holku, místo aby dělali pořádně svou práci, a brutálně zpražila každého policistu, který s ní kvůli její minulosti odmítl spolupracovat. V tom temnu uvnitř ale věděla, čeho je schopná. Jako sociopatka věděla, že vábnička krve, rozervaného masa, násilí a ošklivých ran je příliš lákavá, aby mohla s určitostí věřit, že by jí rozhodně nepodlehla. Byla tehdy koneckonců ještě děcko. Její sebeovládání a logické myšlení – schopnosti, na které tolik spoléhala, aby jako dospělá udržovala své impulzivní reakce pod kontrolou – nebyly ještě ani zdaleka vyvinuté. Co mohla ta malá holčička, které zcela chyběl strach z následků, vědět o sebeovládání? Fakt, že se nemohla na nic z událostí té noci upamatovat, bral Shaugh nessy vždycky jako další důkaz, že Rowan zabila ona – chápal to tak, že je moc malá na to, aby zvládla přijít s nějakou lepší výmluvou, co tedy dělala u Rowan v pokoji, jestliže ji nepobodala. 16
ODH A L E N Í
„Nebyl tam ještě někdo?“ ptal se jí stále dokola nejrůznějšími způsoby, jako kdyby jiná formulace stejné otázky mohla přistihnout Gretchen při lži. „Nepamatuju se,“ to bylo všechno, co mu kdy řekla, a rodinný právník vedle ní hlídal s kamennou tváří, aby Shaughnessyho zarazil při sebemenším náznaku vyhrožování. „Proč jsi byla v jejím pokoji?“ „Nepamatuju se.“ „Proč jsi držela nůž?“ „Nepamatuju se.“ A tak to šlo celé vyšetřování, nejen tu první noc, kdy měla Gretchen pořád ještě pod nehty zaschlou krev, ale po celé následující týdny, zatímco se Shaughnessy usilovně snažil najít něco, na čem by ji chytil. Zlomit Gretchen. Byl to koneckonců jeho první významný případ – vyšetřování vraždy. A kaňka v záznamech, se kterou se nejspíš dosud nesmířil. „Vy si myslíte, že jste to udělala,“ vyslovila konečně Marconiová. Neznělo to jako odhalení, spíš jako záměrné šťouchnutí do citlivého místa. „Myslíte si, že všichni mají za to, že jste to udělala a že vám to jen nedokázali.“ Tohle byla jedna z prvních věcí, kterou Marconiová slyšela Gretchen říct, to poslední v podstatě doslova. A Gretchen napadlo, že možná i po vyřešení případu Violy Kentové, po tom, jak to všechno dopadlo, tuhle ženu pořád ještě podceňuje. Marconiová měla pravdu. Gretchen i bez nahlédnutí do té složky dobře věděla, že se rozhodně nedá tvrdit, že by fakta případu hrála v její prospěch. Sice z vyšetřování vyšla bez následků, ale nebylo to kvůli nedostatku důkazů. Marconiová ale byla z nějakého důvodu přesvědčená, že Gretchen je nevinná. Takový čirý optimismus, čirá víra, to bylo návykovější než všechny drogy, které kdy vyzkoušela. Kdo by jí mohl vyčítat, jestli toužila pocítit ji v žilách? 17
BR I A N N A L A BUSK E S
„Tak řekněte,“ pokračovala Marconiová a šťouchla Gretchen botou do bosé nohy. „Když mi to řeknete tak, že tomu uvěřím, půjdu pryč.“ Gretchen bylo nepříjemné takhle se nechat navnadit, ale nemohla si pomoci, musela se zeptat. „Co vám mám říct?“ „Řekněte mi, že jim všem nechcete dokázat, že se mýlí,“ zakřenila se Marconiová.
18
(2) Shaughnessy
1983 Patrick Shaughnessy se naučil řídit auto pod jasnými světly velkoměsta. Naprostou tmu zažil jako řidič poprvé, když se s rodiči vypravil na ojedinělý výlet za babičkou, která bydlela v mrňavém domečku na pobřeží Maine. Už tehdy nesnášel tmu a nesnášel ji dosud – ten pocit nicoty, černoty stravující vzduch, prostor i zemi, až nezůstane vůbec nic. „Ty řídíš, jako když si jede babička na poštu pro důchod,“ poznamenal detektiv Liam Boyd usazený na sedadle spolujezdce. Shaughnessy po něm střelil pohledem, ale z jeho tváře zahlédl spíš jen obrys jeho profilu: silný a výrazný nos, vyčnívající bradu. I tak si ale uměl představit domýšlivý úsměv, který Boyd nasazoval vždycky, když mu připadalo, že pronesl něco obzvlášť vtipného. Shaughnessy ho nesnášel skoro stejně, jako nesnášel noční ježdění autem mimo město. V duchu proklel ten malý policejní obvod hned u rozsáhlého lesa, do kterého by podle jeho přesvědčení soudný člověk ani neměl lézt. Boyda se ani neobtěžoval do té kletby zahrnout také. Shaughnessy byl nováček, čerstvý absolvent policejní akademie, spíš jen šofér než opravdový parťák. Oproti tomu Boyd byl miláček celého oddělení, pohledný, okouzlující, schopný neomylně řešit neřešitelné případy. Jestli by od něj Shaughnessy nedokázal snášet nějaké to jemné popichování, mohl by si už rovnou hledat místo v nějakém jiném státě, protože tady by si tím nevratně pošramotil reputaci. 19
BR I A N N A L A BUSK E S
Takže se nehájil, místo toho šlápl na plyn, mžoural do černé nicoty před sebou a poprvé po dlouhé době se v duchu modlil. Boyd z vedlejšího sedadla něco zamumlal, ale Shaughnessy tentokrát ani nespustil oči z vozovky. Když prudce projeli zatáčkou, oslepila ho záře reflektorů protijedoucího vozu. Ubral plyn, ale hned pedál zase sešlápl. Když je auto minulo, zůstaly mu v zorném poli vypálené bílé skvrny. Pak se znovu snesla temnota. Shaughnessy by rád čistě pro jistotu zkontroloval mapu, v podstatě jen kvůli pocitu, že se mu tenhle výjezd vůbec nelíbil. Věděl, že jedou správně. Po téhle akci jim končila noční a Boyd už si cestou několikrát stěžoval, že jestli tohle nahlášení domácí hádky zabere něco víc než jen zaklepat na dveře a ujistit se, že jsou všichni naživu, přijde pozdě na rande. Shaughnessy sice ještě Boyda moc dobře neznal, ale měl z něj pocit, že mu ten úkol připadá pod jeho úroveň. Ale když to hlášení přišlo, byli zrovna v té oblasti kvůli něčemu jinému, a dokonce ani Boyd se nemohl zpěčovat rozkazu. „Ježíšku na křížku, než tam tímhle tempem dojedeme, stačíme dávno zešedivět,“ poznamenal Boyd. Ačkoliv byl skvělý detektiv, vtipem zrovna neoplýval. Když dělal takovéhle poznámky, lidi kolem se sice smáli, ale neupřímně. Shaughnessy se neobtěžoval ani naznačit uchechtnutí. Projeli další zatáčkou. Shaughnessy instinktivně zpomalil, a když si to uvědomil, hned zase přidal. „Kdybys chtěl, abych radši řídil já, stačí říct,“ popíchl ho Boyd. Shaughnessy pevně svíral volant, mhouřil oči na stříbřitá svodidla a zoufale se snažil orientovat. Boyd si nedával pokoj, asi ho nudilo Shaughnessyho mlčení. „Není divu, že nemůžeš najít parťáka natrvalo,“ pronesl nenuceně. „Řídíš jako slečinka.“ Shaughnessy cítil, jak mu po šíji stoupá teplo a rozlévá se kolem čelisti za uši. Uvědomoval si, že za světla by na něm byly ty rudé skvrny způsobené vztekem znát. „Zavři tu svou zatra–“ 20