David Vencl Petr Bílek
MUŽ POD LEDEM Cesta ke světovému rekordu
muz pod ledem_001-240.indd 3
23.10.2023 16:13
Naty, tuto knihu věnuji tobě. Uplynul zase nějaký čas a ty jsi stále mou každodenní inspirací. Jsem vděčný, že můžeme tolik času trávit spolu. Jakoby together forever, baby. Tatínek
muz pod ledem_001-240.indd 5
23.10.2023 16:13
6
muz pod ledem_001-240.indd 6
23.10.2023 16:13
PROLOG Jak utopit nedoktora Vencla Topil jsem se. Moje šlachovité tělo klesalo ke dnu a ruka mi bezvládně vlála nad hlavou, ukazujíc ke kuželu světla jako k záchrannému kruhu. Topil jsem se. Já, český ledový muž, který pod ledem uplaval jednaosmdesát metrů. Já, který se chystal na další mrazivý světový rekord, opět pod zmrz lou krustou, tentokrát do hloubky. Já, který podstupuje extrémní výkony, ovšem s bezpečností na prvním místě. Topil jsem se dvakrát. Třikrát. Pětkrát. „Stop!“ zakřičel nerudně režisér někde nad hladinou a já pod ní dostal pokyn, ať mažu z vody. „Špatně ses topil!“ Natáčel jsem s hollywoodskou produkcí remake filmu Vrána, potetovaný od hlavy až k patě jako dublér hlavního hrdiny. Jenže top se, když jsi pod vodou jako doma a vydržíš pod hladinou i osm minut. Osm minut na jeden jediný nádech. Jsem David Vencl, propagátor otužování a český reprezentant ve freedivingu, tedy v nádechovém potápění. Pokud mě ještě neznáš, budeš knihu číst s otevřenou pusou. Pokud mě znáš, i tak se dozvíš něco nového. Když pak budeš v hospodě vyprávět, jaký jsem borec, třeba budeš za blázna. A když budeš vyprávět, jaký jsem blázen, třeba budeš za borce.
Rekord vykoupený krví. Foto: Miroslav Belančin
7
muz pod ledem_001-240.indd 7
23.10.2023 16:13
8
muz pod ledem_001-240.indd 8
23.10.2023 16:13
Pod ledem jako doma. Foto: archiv Davida Vencla
Promiň, že ti budu tykat; jsem sportovec a považuji to za přirozené. Promiň, že můj humor je někdy nekorektní a černý tak, že by mohl trhat bavlnu; jsem rád, že žiji v republice, kde si tyhle vtipy ještě můžeme vyprávět. Promiň, že trpím sebeironií; děsil jsem se, že jde o známku slabosti, ale sebeironii prý unesou jen nejsilnější jedinci, což je pro mě přijatelnější verze, tudíž jsem ji vzal za svou. Vlastně všechna promiň si škrtni. Nemám se za co omlouvat. Prostě ti tykám, někdy je můj humor hraniční a sebeironií se střílím do vlastní nohy. V mojí první knize Začni TEĎ! jsem se věnoval otužování a popsal jsem svoji cestu k prvnímu světovému rekordu pod ledem. V Lahošti
Někdo rád bublinky v alkoholu, já ve vodě. Foto: David Vencl Naložený v ledu. Foto: David Vencl
9
muz pod ledem_001-240.indd 9
23.10.2023 16:13
jsem v roce 2021 jen v plavkách uplaval 80,9 metru. Ve druhé knize, kterou právě čteš, se zaměřuji na zádrž dechu a potápění a taky přibližuji svou pouť ke světovému maximu číslo 2. Ve švýcarském jezeru Sils jsem se v roce 2023 také jen v plavkách ponořil do hloubky 52 metrů. Nejsem pomatenec. Chci prozkoumávat hranice lidských možností. Odvážně, leč ne nebezpečně. Na jeden nádech nejenže vydržím pod vodou nebo na gauči i přes osm minut, ale taky na něj vyběhnu 167 schodů, což odpovídá devíti patrům (a je to samozřejmě úplně k ničemu). Mezi dvěma rekordními pokusy jsem zažil dny plné show, ale i sedm pádů. A druhý světový milník jsem vykoupil krví. Přesto s ohledem na svoji milovanou sportovní disciplínu říkám: Dýchání je pro sraby! Zvu tě tedy na svůj podvodní dýchánek. Tedy spíš nedýchánek. Zadrž dech, začínáme!
10
muz pod ledem_001-240.indd 10
23.10.2023 16:13
CESTA K REKORDU 2 Šup hlavičku pod vodičku! Dřepěl jsem ve vaně a pozoroval svoji malou, tehdy roční sestřičku. Seděla naproti mně, roztomile žvatlala a nemotornýma ručičkama bouchala do vody. Cákala všude okolo. Kapky říznuté pěnou mi lítaly do očí a já, čtyřletý a toho večera poněkud neklidný, dostal nápad na svůj první vodní experiment. Šup hlavičku pod vodičku! řečeno cimrmanovskou hláškou ze hry Akt. A byl klid. Asi jsem testoval, jak dlouho sestřička vydrží na nádech pod vodou. Drsný pokus jsem neukončil já, ani smrt, ale domluva s rodiči. Apelovali na mě, že už si na ni zvykli, a že by si ji tedy nechali. Právě narození Madlenky se stalo nejspíš zásadním zlomem v mém životě. A možná právě tenhle okamžik může za všechno, co dělám, kam směřuji, kým jsem a kým být chci. Při sezení s terapeutkou Irenou jsme kdysi rozebírali moji vnitřní potřebu být lepší a lepší, nezastavovat se. Co se týká vody, chtěl jsem být nejlepší v plavání při hodinách na vysoké škole. Chtěl jsem být i nejlepší freediver, když jsem se začal potápět. A taky jsem se v roce 2017 mistrem České republiky stal. Čtyři roky poté moje snažení vyvrcholilo světovým rekordem v plavání pod ledem. I když – vyvrcholilo? Další vrcholy jsou přede mnou. Jsem velmi schopný rozebrat svoje pohnutky, pocity a motivaci, proč něco dělám. Psychologové řeknou, že spousta toho v nás zakořenilo už v dětství, v mládí. A právě při jedné z terapií jsme se dobrali i k původu
11
muz pod ledem_001-240.indd 11
23.10.2023 16:13
Štramák od narození! Foto: archiv rodiny
mé touhy jít neustále dál a dál. Dospěli jsme ke zjištění, že všechno se změnilo, když naši rodinu rozšířila právě sestra. Jako prvorozený jsem byl pro naše ten jediný, nejdůležitější, středobod vesmíru. Když už jsme byli dva, ne že by mě dali na druhou kolej, ale pozornost se logicky rozdělila. A zdá se, že to ve mně něco zanechalo. Od té doby se snažím na sebe nějakým způsobem upozornit, což se jednoduše projevuje exhibicionismem. Ano, jsem exhibicionista. Vím o tom a beru to za svoji přednost. A jsem i experimentátor. Ségra musela projevit velkou odolnost, kvůli mým pokusům málem přišla o oko nebo o zuby. A tehdy ve vaně, když jsem zkoušel, jak dlouho vydrží pod vodou, se možná moje vnitřní já rozhodovalo, v čem chci být nejlepší. Dopadnout můj dětský Akt jinak, stal bych se opět tím prvním a třeba bych se nedal na dráhu potápěče. Naštěstí pokus skončil jako u cimrmanovského učitele Ládi Pýchy, kterému, když znaven školskou řeholí koupal své tři vřískající a pištící ratolesti, povolily nervy: „Ne že by se utopily, to ne, ale napijou se.“ Sestřička si asi taky lokla, chuděra. A pro mě se od téhle chvíle stala voda živlem, který mě provází celým životem. Nikdy jsem se jí nebál. Neměl jsem a nemám problém skákat odkudkoli a z jakékoli výšky. Ze skály, z mostu. Velký dík patří tatínkovi, který se o mě určitě strachoval, avšak zároveň projevil odvahu mě nebrzdit. Dal mi svobodu. Věděl, že to zvládnu, a nechal mě přirozeně se rozvíjet. Nezakazoval mi věci zbytečně, ale vytvářel mi dobré zázemí. Pamatuji si, jak jsme byli na nějakém rybníku, voda hnědozelená, do ní vedla klouzačka. Já se sklouzl, zmizel jsem pod hladinou a táta s ledově klidným výrazem čekal, kde se vynořím. Tehdy jsem
12
muz pod ledem_001-240.indd 12
23.10.2023 16:13
přitom ještě plavat neuměl. Je pravda, že z hlediska fyzikálních zákonů by se dítě mělo vynořit vždycky. Markéta z plavecké školy Orka tvrdí, že viděla pouze jedno dítě v historii, které jen klesalo. Prckové tedy pokaždé vyplavou, ale doporučuji předem vyzkoušet, jestli to opravdu platí i u tvého potomka, abys byl připravený. V dětství, které jsem prožíval v rodné Lomnici nad Popelkou, se mi hodně věnoval taky můj děda. Chodil se mnou do místního bazénu, učil mě plavat – podobně, jako to dělal Vladimír Menšík s Janem Hrušínským v pohádce Jak se budí princezny. „Prostě plácejte kolem sebe a nepotápějte se,“ křičel nenažraný sluha Matěj na prince. Doopravdy jsem se ovšem naučil plavat až v Soči, v bohatém přímořském, tehdy ještě sovětském letovisku. V létě 1990 mě tam vzali děda s babičkou na prázdniny. Ubytovali jsme se v hotelu Žemčužina, což v překlad znamená Perla, a kousek od něj jsem na písčité pláži perlil i já. Vybavuji si tlouštíka, který přišel k moři, jako kouzelník si jen tak lehl hladinu, rozevřel noviny a začetl se do nich; tak slaná ta voda byla. I mě nadnášela a díky ní pro mě bylo mnohem snadnější udržet se na vodě. Uplaval jsem svých prvních šedesát metrů! V Černém moři jsem přišel o svoje plavecké panictví. Přiznám se, babičku jsem trošku škádlil. V Soči nebo i na Rujáně, tedy na německém ostrově, kam jsme jezdili k Baltu. Ona byla opak táty i dědy, o svého vnoučka se strachovala. A já dokonce měl radost, když se trošku bála. Na studeném moři se zvedaly brutální vlny, někde jsem zmizel a zase se objevil a starostlivá babička byla jako na trní a já se
S rodiči a dětským nosítkem na záda, ve kterém mě táta s mámou brali do přírody. Foto: archiv rodiny
13
muz pod ledem_001-240.indd 13
23.10.2023 16:13
14
muz pod ledem_001-240.indd 14
23.10.2023 16:13
v tom vyžíval. Promiň, babi! Tvůj rošťák David. A taky svůdník, byť o úspěšnosti v dětských letech by se dalo polemizovat. V plaveckém kurzu na základní škole mě hned, i díky dědově průpravě, zařadili do prvního družstva. Už tenkrát jsem jako jediný lovil puky ze čtyřmetrové hloubky v jičínském bazénu, za plavání jsem dostal odznak delfínka. Ocenění podobné jako v seriálu Červený trpaslík, kde si hologram Arnolda Jidáše Rimmera píše za jméno tituly BDP a SDP.
Aquamanem od dětství. Foto: archiv rodiny
PROTĚJŠÍ STRANA: Madlenka, nový člen rodiny a objekt mých experimentů. Foto: archiv rodiny
15
muz pod ledem_001-240.indd 15
23.10.2023 16:13
Což znamená bronzový diplom za plavání a stříbrný diplom za plavání. Na konci hodiny jsme mohli za odměnu skákat z bloků do vody. Viděl jsem, jak kluci a holky přede mnou zkouší přiblbého panáka, tenkrát mi to přišlo trapné. A já se chtěl vytáhnout před spolužačkou Zuzanou. Zamachrovat. Řekl jsem si, že já tedy panáka ne, ani šipku, ale zkusím oslnit saltem pozadu. Opravdu jsem ho skočil. A Zuzana nic. Uplynulo už 33 let a dosud neví, že jsem salta metal pro ni. Kolem svých třinácti jsem už cvičně zadržoval dech v sedě na gauči. Na návštěvě, když jsem se nudil. A dokázal jsem vydržet i přes dvě minuty. Ani jsem to nezkoušel ve vodě, pouze na suchu. Tenkrát jsem si myslel, že to zvládnu tak dlouho, protože dýchám póry. Což je nesmysl, ale tehdy jsem o tom neměl ani páru. Zato páru na podobné experimenty se zádrží dechu a vodou jsem měl. Jako by šlo o předzvěst toho, co se stane mým osudem.
16
muz pod ledem_001-240.indd 16
23.10.2023 16:13