EUROMEDIA GROUP
Vsichni dobri lide.indd 3
30.11.23 14:59
1 Krissy, 1994
O
bčané města Wakarusa ve státě Indiana dokážou spřádat pomluvy rychleji než pavouk síť. Pokaždé když někdo ze sousedů provedl něco, co neměl – například když Abby Schmuckersovou chytili při krádeži rtěnky v obchodě s levným zbožím, když Beckerovic kluka vyhodili z dobrovolnického klubu 4-H nebo když Jonah Schneider usnul v kostele a hlasitě chrápal –, řetěz drben z Wakarusy začal mlít panty a přežvykoval tu lahůdku tak důkladně, že když ji konečně znovu vyplivl, byla pravda zdeformovaná a k nepoznání pokřivená: stal se z ní příběh. A protože lidé z Wakarusy chodili do kostela, dodržovali zákony a báli se Boha s velkým B, byl příběh pokaždé ozdoben sladkými perlami, které měly zakrýt nepříjemně ostré hrany: Nic zlého jí nepřeju, ale… budu se za ně modlit, protože – už jste to slyšeli…? Pane, smiluj se nad jejich dušemi! To, jak je místní drbárna mocná, věděla Krissy Jacobsová už dávno předtím, než se všechno seběhlo, a ze všech sil se snažila neuvíznout v jejích spárech. Každou neděli navštěvovala bohoslužby, dceru oblékala do růžového a syna do modrého, nosila správné boty a dbala na to, aby manželovi ladila kravata. Nedělala to proto, že by cokoli z toho pokládala za důležité; příčinou 7
Vsichni dobri lide.indd 7
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
bylo jednoduše to, že měla co ztratit. Život, který vedla – rodina, farma i dům –, nebyl takový, jaký si kdysi vysnila, ani zdaleka ne, ale pořád to bylo víc, než kdy dřív měla, a ona se jej držela zuby nehty. V den, kdy jí všechno proklouzlo mezi prsty, vstala Krissy za zvuku budíku v pět hodin ráno, jako každý jiný den v životě farmářovy ženy. Tiše vyklouzla z postele, aby neprobudila Billyho, ačkoli budík platil i pro něj. Pak vyšla z potemnělé ložnice a zamířila po starém dřevěném schodišti dolů do kuchyně. Nápisů na stěně si všimla ještě dřív, než sešla poslední schod, a vyrazily jí dech. Stály tam tři děsivé vzkazy vyvedené nadměrně velkými krvavě rudými písmeny: zkurvená famílie… ta malá svině už není… máte, co jste chtěli. Splašené srdce jí bolestivě bušilo do žeber. Její první myšlenka – bizarní a zcela nepatřičná – byla, že tady, na jejích starých, ale dokonale čistých bílých stěnách, v rozpadající se, ale stále krásné kuchyni, vypadají ta slova jaksi… rušivě. Ty ohavné, sprosté výrazy nepatřily do malebné Wakarusy v Indianě, městečka plného slušných a zbožných lidí. Krissy věděla, že až se to po městě rozkřikne, zanechají ty sprosťárny na každém členovi její rodiny doživotní cejch. Stála na posledním schodu a třásla se. Ačkoli slunce ještě nevyšlo a její mysl byla zamlžená, bylo jasné, že ta slova věstí něco strašného. ta malá svině už není, četla Krissy znovu a tentokrát vedle paniky pocítila i stud. Něco tu bylo strašně, strašně špatně a jediná myšlenka, na kterou se zmohla, byla: co tomu řeknou sousedé?
8
Vsichni dobri lide.indd 8
30.11.23 14:59
2 Margot, 2019
M
argot zastavila u obrubníku před domem svého strýce Lukea, vypnula motor a svezla se do sedadla. Přes okénko na straně spolujezdce se zadívala na nízký ranč ze sedmdesátých let a tělem jí projela hrůza. Tady ve Wakaruse, ve městě, kde vyrostla, nocovala naposledy před dvaceti lety. To jí bylo jedenáct. Její rodné město se původně jmenovalo Salem, než ho v padesátých letech 19. století přejmenovali, aby se nepletlo s jiným Salemem v Indianě. Původní etymologie upadla během let do zapomnění, ale podle tradičního podání se indiánské slovo wakarusa dalo přeložit jako „po kolena v bahně“. Jak původní, tak nové jméno města se Margot zdála pozoruhodně případná. Jedno evokovalo upalování nevinných dívek obviněných z čarodějnictví, druhé naznačovalo, jak těžké je odtud odejít. Margot to bahno vnímala spíš jako tekutý písek. Čím víc se mu člověk bránil, tím hlouběji jej stahoval pod hladinu. Celé roky si myslela, že tomu utekla, a teď byla zase zpátky. Ale víc než město samotné teď Margot trápilo, jakou verzi svého strýce dnes večer zastihne. Tu skutečnou, nebo tu špatnou? 9
Vsichni dobri lide.indd 9
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
Zhluboka se nadechla, popadla ze zadního sedadla tašky a vydala se po cestičce k domu. Strýcovu přední terasu ozařovala mihotavým žlutým světlem žárovka v drátěné kleci. Můry do ní tloukly křídly a ten zvuk Margot připomněl, jak tu v dětství trávila prázdniny: dlouhé horké dny, odřená kolena a lýtka pořezaná kukuřičným šustím na polích. Zvedla ruku a zaklepala. Po chvíli uslyšela klapnutí západky a pak se dveře pomalu a jen na štěrbinu otevřely. Strojený úsměv jí zmrzl na rtech. „Strýčku Lukeu?“ Skrz tmavou škvíru ve dveřích studovala změny, které se na strýčkovi udály od doby, kdy ho viděla naposledy. Zdálo se, že se mu za ty měsíce prohloubily vrásky v obličeji a tmavé vlasy měl nezvykle rozcuchané. Jediné, co se nezměnilo, byl červený šátek na krku, který mu dala před pětadvaceti lety k Vánocům a který i dnes často nosil. Očima přelétl její tvář. „Rebecco?“ Margot polkla. Třebaže se strýcově zesnulé manželce podobala jen vzdáleně – měla krátké hnědé vlasy a středně vysokou postavu –, Margot si už zvykla, že ji Luke oslovuje jejím jménem. Přesto ji to pokaždé bodlo. „Já jsem Margot, vzpomínáš? Tvoje neteř, Adamova dcera.“ Tohle byla věta, při níž se jí sevřel žaludek. Z výrazu Adamova dcera se nedalo vyčíst, že on, Luke, pro ni představuje tátu daleko víc, než to kdy dokázal její vlastní otec. Slovo neteř neříkalo nic o tom, že vedle jeho zesnulé ženy pro něj byla nejmilejším člověkem – a on pro ni. Ale bylo lepší začít s málem, osvěžit mu paměť a zbytek se obvykle rychle dostavil sám. „Margot…“ Strýc vyslovil její jméno, jako by se teprve učil slabikovat. „Tak se jmenuju, ale většinou mi říkáš děvče.“ Margot se snažila hovořit vesele a vyrovnaně. Luke zamrkal, pak ještě jednou a oči se mu konečně rozjasnily, jako by někdo vstoupil dovnitř a rukou smetl staré pavučiny. 10
Vsichni dobri lide.indd 10
30.11.23 14:59
VŠICHNI DOBŘÍ LIDÉ
„Děvče!“ Otevřel dveře a doširoka rozpřáhl ruce. „Panebože, ty jsi přijela! Proč ti to trvalo tak dlouho?“ Margot se nuceně zasmála a vrhla se mu do náruče, ale hrdlo měla stažené. Nikdy si nezvykne žít s obavami, že ho nakonec provždy a nadobro ztratí. „Promiň, děvče,“ řekl, když se pustili. „Na stará kolena už zapomínám.“ Pronesl to přezíravě, jako by zapomínat na členy rodiny bylo stejně neškodné jako ztráta klíčů, ale v očích se mu zračil rozpačitý stín. Margot nad tím mávla rukou. „To nic.“ „Jak se ti daří, hergot? Pojď, pomůžu ti s těmi bágly.“ Margot chtěla protestovat, ale Luke už si vršil její tašky do náruče. V pouhých padesáti letech mu možná selhávala hlava, ale pořád vypadal silný jako dřív. Když se k ní otočil zády, vrhla letmý pohled na interiér malého domu a rozbolelo ji břicho. Nebyla tu od doby, kdy mu předloni zemřela manželka Rebecca na rakovinu prsu. Cítila se provinile, že ho nenavštívila dřív. Na podlaze v obýváku se vršily bortící se stohy novin, konferenční stolek byl plný špinavých talířů a sklenic, a i od vchodových dveří viděla, že vestavěnou knihovnu a starou televizi pokrývá vrstva prachu. Napravo v kuchyni to bylo ještě horší. Dřez i kuchyňský pult okolo přetékaly vršícími se hromadami nádobí – mísy naskládané na hrnečcích a na všem zaschlé skvrny od jídla. Nejznepokojivější byla sbírka lahviček od prášků naskládaných u telefonního přístroje. Muselo jich být hodně přes deset, některé byly prázdné, jiné převržené. Jedna obzvlášť velká obsahovala směs nejrůznějších tablet: bílé kulaté se mísily s jinými, dlouhými a světle zelenými. Margot nedokázala říct, nakolik za to může jeho diagnóza a nakolik skutečnost, že nedávno ovdověl. „Prokrista, ty máš ale věcí, děvče,“ utrousil Luke obtěžkaný taškami. „Jako by ses ke mně chtěla nastěhovat.“ Margot po něm střelila pohledem, aby se ujistila, že jen žertuje – koneckonců se k němu opravdu stěhovala –, ale v očích mu 11
Vsichni dobri lide.indd 11
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
blýskalo pouze šibalství, ne poznání. Z úst jí zazněl lehký smích. „Znáš mě.“ A když se ani pak nepohnul, kývla směrem ke dveřím na konci chodby. „Myslela jsem si, že bych se mohla ubytovat v pracovně.“ Když mu to došlo, trhl sebou a přikývl. „Jistě, jistě.“ Teta a strýc pracovnu nikdy moc nepoužívali, protože oba měli práci v South Bendu: Luke jako účetní a Rebecca na částečný úvazek v muzeu umění. V prvních patnácti letech jejich manželství byla místnost vesele žlutá a v rohu zůstávala stát věčně prázdná postýlka. Když pak bylo Rebecce čtyřicet a přestala doufat, vymalovala stěny na šedo. Koupili psací stůl a futon, a pokud bylo Margot známo, místnost využíval pouze strýc, který si občas před spaním rád zahrál na počítači solitér. Když teď Margot pokojík uviděla, zabolelo ji u srdce. Bylo zřejmé, že strýc ve světlých chvilkách začal místnost chystat na její návštěvu, ale jak se zdálo, většinou toho vždy v půlce nechal. Futon byl vytažený a přes tři rohy bylo natažené prostěradlo. Na podlaze vedle něj ležely dva nepovlečené polštáře. Musela se porozhlédnout po přikrývce a povlacích. „Tohle je perfektní. Díky, strýčku Lukeu.“ Pak zaváhala. „Víš, jedu rovnou z kanceláře, takže mám hrozný hlad. Už jsi jedl?“ Poté, co provedla inventuru strýcovy ledničky – obsahovala většinou dresinky a dochucovadla, vesměs prošlé –, zajela pro pizzu do jediné pizzerie ve Wakaruse a pak se posadili ke kuchyňskému stolu se sklenicemi vody z kohoutku a dílky pizzy na papírových utěrkách místo talířů, protože žádné čisté nádobí už nezbylo. Při vzájemných telefonátech během posledních měsíců Margot zjistila, že se jí nejlépe konverzuje, když hovoří pouze ona, a tak mezi sousty mluvila a stýskalo se jí po dnech, ne tak dávných, kdy si se strýcem dokázali povídat celé hodiny – stačilo, aby byli spolu v jedné místnosti. „Ještě jednou děkuji, že jsi mě u sebe nechal,“ řekla Margot a kradmo pohlédla Lukeovi do tváře. Ve skutečnosti chtěla říct: Víš, proč jsem tady? Vybavuješ si svou diagnózu? Jak se s tím vším 12
Vsichni dobri lide.indd 12
30.11.23 14:59
VŠICHNI DOBŘÍ LIDÉ
vyrovnáváš? Ale kdykoli nadhodila něco, co souviselo s jeho nemocí, nasadil Luke tvrdý tón. Margot chápala, co je příčinou: strýc přicházel o rozum v tragicky mladém věku padesáti let a byl z toho vyděšený. A tak se tomu tématu vyhýbala. Když se rozhodla, že se k němu nastěhuje, řekla mu, že potřebuje změnu a chce mu být blíž. Jako zdánlivě dobrou záminku k přestěhování uvedla, že teď má „v zaměstnání více volnosti“, což si vymyslela. „Samozřejmě,“ přitakal Luke s pohledem upřeným na pizzu. „Víš, že jsi kdykoli vítána.“ „A nezapomeň, že ti ráda pomůžu, takže kdybys něco potřeboval…“ Luke se usmál, ale bylo to trochu nucené. „Díky, děvče.“ Margot otevírala ústa, aby ještě něco řekla, ale on už změnil téma. „Poslyš, jak se daří Adamovi? A co máma?“ Margot potlačila povzdech. Právě přeskakovali z jednoho ožehavého tématu na jiné a ona se neuměla dobře pohybovat ani v jednom. Ještě před půl rokem by ani na okamžik neváhala říct strýci pravdu – ať už o jeho bratrovi, nebo o čemkoli jiném. Ale jeho diagnóza ho činila zranitelným a ona už stihla vypozorovat, že zranitelnost může vést ke změnám nálad a výbuchům. Zatím se to stalo jen párkrát, když si telefonovali, ale představa, že by se Luke přestal ovládat, ji děsila. „Adam je…“ „Pořád stejný vzteklý opilec, co se odmítá léčit?“ Překvapená Margot vyprskla smíchy. „Ale no tak, děvče, možná pomalu blbnu, ale na něco takového se nedá zapomenout,“ dodal a ona se rozesmála ještě víc. Ne že by jí připadalo něco legračního na tom, že její otec má raději whisky než svého jediného bratra i jedinou dceru, ale tohle byl zase starý strýček Luke, po jakém se jí stýskalo. Jediný člověk ve městě plném falešných lidí, který vždycky mluvil pravdu. Člověk, jenž Margot cítila, že ji chápe, aniž by se o to musela snažit. Člověk, jehož smysl pro humor byl úplně stejný jako její a který ji jednou rozesmál tak, že jí z nosu vytryskla sodovka, jíž se právě napila. Navíc to, že jí táta neprojevoval žádnou náklonnost, 13
Vsichni dobri lide.indd 13
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
a máma vlastně taky ne, nebylo pro Margot ničím novým. Domov, v němž vyrůstala, byl plný křiku a hádek přerušovaných řinkotem sklenic tříštících se o stěny. Proto si byla tak blízká s Lukem. Každý den po škole chodila raději ke strýčkovi než domů. O víkendech u něj přespávala. Přestěhovala by se k němu a k Rebecce nadobro, mnohokrát jí to nabízeli, ale její máma se bála, co by tomu řekli lidi. Podobně reagovala i před několika týdny, když jí Margot oznámila, že se stěhuje zpátky do Wakarusy. „Co řekneš lidem, až se tě zeptají, proč ses vrátila?“ zhrozila se máma. „Jak to myslíš? Povím jim pravdu, že jsem se nastěhovala k Lukeovi, abych mu pomáhala.“ „Do toho nikomu nic není, Margot. A tvůj táta navíc říká, že to s ním nemůže být tak zlé. Luke je mladší než on.“ „Jak to ksakru táta může vědět? Kdy spolu naposledy mluvili? V roce 2010?“ „Jestli tě to vážně tolik trápí, tak mu jednoduše najmi nějakou ošetřovatelku nebo podobnou osobu. Přece se nebudeš vracet do toho truchlivého hnízda, kde se stala ta hrozná věc.“ Margot odtáhla telefon od ucha a nevěřícně se zadívala na displej. „Ošetřovatelku? Z čeho ji zaplatím?“ „Můj bože, Margot! Někdy jsi tak přízemní!“ Hlas jí přešel do sípání, jako by celá ta záležitost byla pod její úroveň. „Máš dobrou práci. Jsem si jistá, že něco vymyslíš.“ Teď to Margot Lukeovi shrnula: „A máma je stejná jako vždycky. Žije ve svých bludech.“ Luke si odfrkl. „Jakými bludy trpí Bethany tentokrát?“ „Evidentně si myslí, že když píšu do novin, musím být mi lionář.“ „Počkej, copak ty nejsi milionář?“ Margot se ušklíbla. „A vůbec, jak ti to v novinách jde?“ Margot sklopila zrak. „Jo, je to dobrý.“ Nesnášela, když před strýcem musela něco tajit, ale nesnesla ani pomyšlení, že by 14
Vsichni dobri lide.indd 14
30.11.23 14:59
VŠICHNI DOBŘÍ LIDÉ
v něm vzbudila pocit viny kvůli něčemu, co nemohl ovlivnit. Nedokázala mu říct, že už půl roku práci odbývá, protože je myšlenkami u něj ve Wakaruse místo v redakci v Indianapolisu. Nedokázala mu říct, jak neochotně jí šéfredaktor umožnil pracovat z domu. „Opravdu,“ dodala, tentokrát o něco veseleji, „daří se mi báječně.“ Když ale vzhlédla, zjistila, že strýc na ni kouká trochu zvláštně. Oči mu těkaly z kousku pizzy v ruce na její obličej a na čele mu vyvstala ostrá vráska. „Rebecco?“ Margot polkla. „To jsem já, strýčku. Tvoje neteř Margot.“ Chvíli mrkal, ale pak se mu tvář vyjasnila a roztáhla do úsměvu. „Děvče! Jsem tak rád, že jsi tady.“ „Jo,“ přikývla, „já taky.“
Když šel Luke večer spát, pustila se Margot do nádobí, dokud neuvolnila aspoň jednu stranu dřezu, pak si sedla ke kuchyňskému stolu a začala sepisovat seznam. Potřebovala si dát vyrobit kopii Lukeova klíče od domu a udělat pořádek v jeho lécích. Potřebovala uklidit kuchyň i obývací pokoj a doplnit zásoby toaletního papíru a papírových utěrek, protože obojí už téměř došlo. Někde se dočetla, že kdyby různé věci polepila štítky, například kdyby na kuchyňské skříňky napsala, co je uvnitř, pomohlo by mu to s orientací v domě, když ho zradí paměť, a rozhodla se, že to taky udělá. Kvůli tomu, kolik času jí zabralo stěhování do Wakarusy, se asi o týden zpozdila s prací a potřebovala vychrlit pár článků, které nebudou úplně na draka. A tak na seznam připsala: dělej svou práci. Nakonec si poznamenala, že má zavolat podnájemníkovi, který bude teď bydlet v jejím bytě v Indianapolisu. Když spolu telefonovali naposled, mluvil tak neurčitě, až ji to znepokojilo; potřebovala, aby se už nastěhoval a poslal jí první platbu. Jinak bude ona dlužit celý měsíční nájem za byt, v němž už nebydlí. Už jen samotný pohled na seznam ji unavil, ale zítra bude mít na všechno víc času. 15
Vsichni dobri lide.indd 15
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
Jenže druhý den už bylo město plné toho, co se stalo – zpráva o události se Wakarusou prohnala jako bouřkový mrak –, a bylo těžké dělat aspoň něco.
Toho, že něco není v pořádku, si Margot poprvé všimla nazítří ráno v lékárně. Před pár minutami opustila Lukea sedícího s hrnkem kávy v ruce nad knížkou křížovek, které mu přivezla z Indianapolisu, protože si přečetla, že mu pomohou udržovat duševní kondici. Její příchod ohlásil zvonek nade dveřmi lékárny, takže i když v tu chvíli za pultem nikdo nestál, předpokládala, že se lékárník brzy objeví. Stála u pultu a nepřítomně přejížděla prsty po vystavených balíčcích s kapkami proti kašli. Zezadu k ní doléhaly nezřetelné zvuky z televize. „Promiňte?“ zavolala, když se ani po minutě nikdo neukázal. „Haló!“ Čekala. Stále se nic nedělo. „Ha-lóóó!“ Konečně zaslechla vzadu pohyb a vzápětí se v jedné z uliček mezi regály objevil muž. „Ach!“ vyhrkl a hmátl po brýlích, které mu visely na řetízku na krku. Usadil si je na kořen nosu, zamžoural a pospíchal k ní. „Omlouvám se. To víte, zabral jsem se do zpráv. To je hrozné, co se stalo, že?“ Ale než stačila Margot odpovědět, trhl hlavou, jako by ji ve skutečnosti spatřil až teď. „Nestává se často, abych tu viděl neznámou tvář.“ Margot se usmála. „Přišla jsem vyzvednout nějaké léky pro svého strýce.“ Přetočila si batoh na prsa, aby mohla z kapsy vytáhnout dvě oranžové lahvičky. Když se předtím probírala změtí lékovek, které Luke nashromáždil, ke své úlevě zjistila, že většina z nich obsahuje stejný lék; lišil se jen měsíc na etiketě. Všechny je uspořádala podle tří aktuálních receptů, přičemž dva medikamenty potřebovaly doplnit. V jednom případě šlo zřejmě o statin, v dalším o přípravek na krevní tlak a třetí reguloval hladinu krevního cukru. „Kdo je váš strýc?“ zeptal se lékárník. Margot položila obě lahvičky na pult. „Luke Davies.“ 16
Vsichni dobri lide.indd 16
30.11.23 14:59
VŠICHNI DOBŘÍ LIDÉ
Muž měl rázem obočí někde uprostřed čela. „Vy jste neteř Lukea a Rebeccy? Tak to musíte být Margot.“ Tvářil se spíš zvědavě než přátelsky, ale Margot ho přesto obdařila úsměvem. „Ano, to jsem já.“ „Je mi strašně líto vaší tety, drahá. Rakovina postupovala tak rychle. A panebože, vaše rodiče jsem neviděl celou věčnost. Ale jsou to hodní lidé, moc hodní. Jak se jim daří?“ Úsměv jí poněkud ztuhl, ale jen trochu. Věděla, že to přijde, už od chvíle, kdy se rozhodla vrátit. Ten nejistý pohled, když přišla řeč na Lukea a Rebeccu, a úlisný při zmínce o její mámě a tátovi. Její rodiče byli dokonalými občany Wakarusy až do chvíle, kdy se odstěhovali, údajně kvůli tátově skvělé nové práci v Cincinnati. Ve skutečnosti odešli proto, aby mohl jít na odvykací kúru, která nejenže nezafungovala, ale učinila z něj ještě ublíženější a protivnější bytost, než jakou byl předtím. „Mají se skvěle,“ přikývla. „Myslíte, že byste mi mohl pomoct s těmi léky na předpis? O statinu už jsem slyšela, jen nevím – je na srdce, nebo na cholesterol?“ Čekala celou věčnost, než ten člověk vyplnil dva jednoduché recepty. Když se zase vynořil, vypadal rozrušeně a znepokojeně, a zatímco jí svorkami sešíval malý bílý sáček, nepřítomně se mračil. Na odchodu minula ve dveřích ženu s telefonem pevně přitisknutým k uchu. Paní byla tak zabraná do hovoru, že Margot zřejmě vůbec nevnímala. Ale těsně předtím než se za ní zavřely dveře, Margot zaslechla, jak říká: „Já vím. Povídala jsem ti to. Jacobsovi jsou nevinní.“ Margot prudce otočila hlavu, změřila si ženu přes sklo a zamračila se. Možná se přeslechla a to jméno jí nejspíš vytanulo na mysli jen proto, že se sem po takové době vrátila. Bylo nemožné ocitnout se ve Wakaruse a nemyslet na rodinu Jacobsových. Navíc ta paní jistě hovořila o nějaké čerstvé záležitosti a příběh Jacobsových se odehrál před dvěma desetiletími. Přesto měla Margot nutkání projít dveřmi zpátky a zeptat se té osoby, o čem mluví. Odradila ji představa, že by se dobrovolně 17
Vsichni dobri lide.indd 17
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
vydala všanc zdejší továrně na drby. Raději si vše vyhledá v mobilu. Ale pátrání na Googlu v autě nepřineslo žádné nové výsledky, a tak to pustila z hlavy. Už tak toho měla k přemýšlení až moc. Zbytek dne uběhl ve zmateném úklidu. Umyla nádobí, vydrhla kuchyňskou linku a naplnila pytel na odpadky plechovkami od limonád, použitými papírovými utěrkami a krabicemi od jídla. Když se šel strýc odpoledne projít a ona vstoupila do jeho ložnice, musela si rukou zakrýt nos a ústa. Ložní prádlo kysele čpělo nahromaděným lidským pachem, potem a močí. Ani se neobtěžovala je prát, prostě ložní prádlo vyhodila a ve Walmartu v nedalekém městě Elkhart koupila nové. Ve skutečnosti byla tak roztěkaná, že incident v lékárně dočista pustila z hlavy, dokud toho večera nezavítala do gril baru Shorty’s, aby pro sebe a Lukea obstarala večeři. Jednou bude muset strýce přeorientovat na jinou stravu, než je pizza a hamburgery, ale do obchodu s potravinami se ještě nedostala, takže prozatím musela vzít zavděk jídlem vyzvednutým v restauraci. Podnik praskal ve švech, stoly byly plně obsazené a hlavy skloněné v živém rozhovoru. Televize v rohu byla naladěna na zpravodajskou stanici, ale halas v místnosti přehlušoval vše, co dva hlasatelé na obrazovce říkali. Margot přistoupila k baru obleženému zákazníky a snažila se upoutat pohled barmanky. Ta se však soustředila na muže stojícího naproti ní, ruce měla založené na prsou a s vykulenýma očima přikyvovala, zatímco ten člověk mluvil a divoce přitom gestikuloval lahví piva. Margot slyšela, jak říká: „… přesně tohle jsem si celou dobu myslel!“ Zamávala na barmanku. „Promiňte…“ Žena za barem otočila hlavu a podívala se na ni. „Podrž myšlenku, Larry,“ řekla muži a zamířila k Margot. „Co si dáte, zlato?“ zeptala se. Vypadala na padesát, ale Margot tušila, že to spíš bude sešlá čtyřicátnice. Její pleť připomínala obnošenou vydělanou kůži a vlasy měla jako slámu. 18
Vsichni dobri lide.indd 18
30.11.23 14:59
VŠICHNI DOBŘÍ LIDÉ
„Jdu si vyzvednout objednané jídlo…“ „Do prdele!“ vyhrkla barmanka tak prudce, až Margot nadskočila. „Objednávka pro Margot! Ty jsi Margot Daviesová.“ Margot periferním zrakem zahlédla, jak se spousta hlav otáčí jejím směrem. Přinutila se k úsměvu. Lékárník jednal rychle. Od chvíle, kdy mu řekla, kdo je, neuplynulo ani sedm hodin. „Ahoj.“ „Jak se mají vaši? Páni, Adama a Bethany jsem neviděla už celou věčnost!“ Barmanka dramaticky protáhla obličej. „Stýská se mi po nich. Vyřídíš jim pozdravy od Lindy?“ Margot přikývla. „Jistě. Ano, samozřejmě.“ „Panebože!“ vykřikla znovu Linda a pak jí hlas o oktávu poklesl. „Přijela jsi sem kvůli tomuhle?“ „Hm.“ Margot zavrtěla hlavou. „Kvůli čemu jako?“ „No kvůli reportáži, samozřejmě. Jsi přece novinářka, ne?“ „Jsem…“ Margot byla tak rozhozená z toho, kolik toho o ní ta cizí ženská ví, že skoro nedokázala sledovat rozhovor. „Jaké reportáži? O co jde?“ Lindino obočí vystřelilo vzhůru. „Chceš říct, že nic nevíš?“ Otočila se kolem své osy, něco hledala a nakonec jí pohled padl na dálkové ovládání ležící vedle otevřené sklenice třešní maraschino. Popadla je a namířila na televizor. Lišta hlasitosti na obrazovce se prodloužila. „… o události, k níž nyní došlo v Nappanee v Indianě,“ říkal právě hlasatel. Při zvuku toho jména bodlo Margot u srdce. Nappanee bylo od Wakarusy, co by kamenem dohodil. Kdyby teď nasedla do auta, bude tam za necelých patnáct minut. „Dnes brzy ráno,“ pokračoval hlasatel, „nahlásili rodiče pětileté Natalie Clarkové, že dcerku pohřešují. Podle její matky Samanthy Clarkové dívka zmizela z přeplněného dětského hřiště. Paní Clarková právě krmila nejmladší dítě, kojence, a když vzhlédla, aby se podívala po Natalii a synovi, holčička nebyla nikde k nalezení.“ Na obrazovce se objevila fotografie pohřešované – zubaté dívky s rozcuchanou hnědou čupřinou – a náhle všechno zapadlo 19
Vsichni dobri lide.indd 19
30.11.23 14:59
A S H L E Y F LO W E R S
na své místo: lékárníkův znepokojený výraz, to, co ta žena říkala do telefonu, i její zmínka o rodině Jacobsových. Margot se přece jen nepřeslechla. A už věděla, co se Linda chystá říct, ještě než se k ní barmanka otočila a otevřela ústa. „Už je to tu zas. Případ January Jacobsové. Její vrah se vrátil.“
20
Vsichni dobri lide.indd 20
30.11.23 14:59