Dablovo znameni.indd 3
20.10.23 10:28
KAPITOLA
1
N
evím, jaké to je, když ďábel poznamená lidem duši. Táta říká, že musí mít ten nejlehčí dotek, protože si toho nikdo ani nevšimne, a jeho pokřivený pařát zanechá skvrnu na něčem, co mělo patřit jenom jim. Usmívají se jako dřív, vykládají ty samé fóry, jedí a hrají si a pracují a smějí se stejně jako vždycky, ale Znamení v jejich nitru hnisá, roste a užírá je jako parazit. Než si někdo všimne, že je něco špatně, bývá příliš pozdě. Lucifer stačil zvítězit. Ale dneska večer ne. Sedím na sedadle spolujezdce a zapírám se nohama, zatímco auto poskakuje po silnici zalité měsíčním světlem. Táta před chvílí zhasl světla, a kdybychom touhle cestou nejeli už stokrát předtím, dávno bychom skončili ve stromě. Jenže devět měsíců pečlivé práce nám poskytlo spoustu času na přípravu. Než jsme dokončili zdokumentování mrazivé proměny sladké paní Pollyové ze šťastné dámy, která přežila výbuch restaurace, v bezcitného vraha poznamenaného Luciferem, měl táta všechno naplánované. Sirky leží v přihrádce mezi námi. Žaludek se mi znovu zhoupne a v puse mám jako v polepšovně. Zatnu zuby a čekám, až nevolnost pomine. Když se devět měsíců snažíte někoho poznat, neodvratně mezi vámi vznikne něco jako bezděčné přátelství, které udělá beztak 9
Dablovo znameni.indd 9
20.10.23 10:28
LINDA KAO
nemožnou práci ještě těžší. V mdlém světle pohlédnu na tátův obličej, z nějž sálá jen chladné odhodlání, ale pochybnosti o mě křísnou jako nůž o sklo. Soudit duši není snadné. V tom musím dát Luciferovi za pravdu. Možná se nám nezjevuje v podobě hada v koruně stromu nebo s rohy na hlavě, ale pořád tluče na naše dveře. Jen se stal mnohem kreativnějším. Je to pěkně vyčuraný týpek a našel si zbrusu nový způsob, jak vyvolat zmatek v lidském světě. Výborně mu posloužily nehody. Náklaďák, který se řítí na vaše auto. Vlak, o kterém si myslíte, že před ním stačíte přeběhnout přes koleje. Bezpečnostní postroj, který praskne v polovině výstupu na příkrou skalní stěnu. V jednu chvíli jste na tomto světě a pak – Bum! A hurá na věčnost! Ale na zlomek vteřiny nastane okamžik, kdy člověk není úplně tady ani tam, jako když se ocitnete uprostřed skoku, oči máte pevně zavřené a obě nohy ve vzduchu, takže nevidíte, jak k vám Lucifer natahuje štíhlý prst. Poznamená vás jemňoučkým škrábancem, tím nejmenším znamením na vaší duši, a pak vás pošle zpátky. Jste naživu a všichni tomu říkají zázrak, ale Bůh s tím nemá nic společného. Je to něco mnohem, mnohem horšího. Samozřejmě že ne každý, kdo přežije nehodu, je Poznamenaný. Někteří lidé mají opravdu štěstí, ale ten rozdíl nikdy nepoznáte na pouhý pohled. Poznamenaní vypadají normálně jako vy nebo já, a ten skok z tohoto světa do dalšího z každého na férovku udělá kořist. Život plný laskavosti a dobroty nenabízí žádnou ochranu. Žádný štít. Pokud má Lucifer pocit, že by měl vstát z gauče ve chvíli, kdy na lyžích 10
Dablovo znameni.indd 10
20.10.23 10:28
ĎÁBLOVO ZNAMENÍ
narazíte do stromu, žádná sázka neplatí a nikdo neví, jestli vás v té vteřině, kdy jste málem zemřeli, zachránilo štěstí nebo ďábel. Pořád si nejsem jistý, kdo zachránil paní Pollyovou, ale táta ano. Najednou se před námi objeví dům – skromná chalupa na opuštěné silnici, na verandě nehybně visí důvěrně známá houpačka. Ze spících oken se řine tma a jediné světlo ve dle dveří dokáže zaplašit jen tu nejdotěrnější temnotu. Táta zhasne motor a ticho na nás dopadne jako rána palicí. „Připravený, Matthewe?“ zeptá se. Vůbec ne. „Třeba bychom tomu měli dát víc času.“ Obrním se proti mračounovi, který se objevil na tátově obličeji. „Jenom pro jistotu. Včera dobrovolně pomáhala ve zvířecím útulku –“ „A vývěsní štít nade dveřmi spadl a rozdrtil lebku Jesse Barneyové dvacet minut potom, co seřvala paní Pollyovou za to, že jezdí po parkovišti jako šílenec,“ dodal otec. „Kdybychom zasáhli dřív, Jessa by byla pořád naživu.“ „Řetězy, na kterých ten štít visel, byly staré. Jeden už praskl, pamatuješ?“ Hlas mi stoupá a já mám co dělat, abych ho ukočíroval. „Jessina rodina má v plánu útulek zažalovat za to, že ho nedal spravit dřív.“ „A shodou okolností se to stalo zrovna ve chvíli, kdy pod ním stála?“ Táta zavrtí hlavou. „Matthewe, přece jsme to už probírali. Sám jsi ty změny viděl.“ Kam během posledních měsíců paní Pollyová šlápla, jako by ji na každém kroku doprovázela smrt a množila se zranění. Jednotlivé incidenty plnily stránky mého notesu a způsobily, že tátovy prsty každou noc bubnovaly o něco rychleji. Nehody začaly nenápadně: Malý George Winton si zlomil ruku potom, co nechal skateboard ležet na cestě 11
Dablovo znameni.indd 11
20.10.23 10:28
LINDA KAO
a paní Pollyová o něj zakopla, a Vicky Becerraová uklouzla a spadla z pódia v okamžiku, kdy si na jarmarku přebírala cenu za nejlepší borůvkový koláč v soutěži, kterou každoročně vyhrávala paní Pollyová. Potom selhaly brzdy v autě Edwarda Fishera v den, kdy jedovatě okomentoval nový účes paní Pollyové, a Marian Wongová se udusila steakem, když se smála paní Pollyové za to, že převrhla štos talířů. Následovalo několik dalších neštěstí, ale když z balkónu spadl květináč a zabil Eileen Pattersonovou pár minut poté, co paní Pollyovou ošidila u pokladny, táta věděl své. „Těch náhod už je moc,“ poznamenal a já jsem s ním souhlasil. A vynesl verdikt. Ale teď… Myslím na odpoledne strávená v její kuchyni, kdy jsme zkoušeli nové recepty a dělili se o jablečný koláč, a přinutím se znovu vznést námitku. „Co když jsme něco přehlédli? Chtělo by to ještě pár dní, abychom si byli jistí –“ Táta mi skočí do řeči. „Taky jsem měl paní Pollyovou rád, ale čím déle budeme čekat, tím to bude horší.“ Zvedne zápalky. „Je čas jít.“ Zaryju prsty do sedadla a každá část mého těla prosí, aby otočil auto a jeli jsme domů. Ale takhle to nechodí. V hlavě mi duní poučky, se kterými začal téměř před deseti lety, a pravidlo, podle kterého táta žije a podle nějž mě naučil také žít, spaluje poslední námitky. Když Lucifer poznamená duši a vrátí ji na tento svět, jediné, co můžeme udělat, je zapálit oheň a nechat ho hořet. Otevřeme dveře a vystoupíme ven.
12
Dablovo znameni.indd 12
20.10.23 10:28
KAPITOLA
2
O
přu se o auto a přerývaně lapám po dechu, ale nezdá se, že by si táta něčeho všiml. Otevře kufr a vytáhne z něj tašku připravenou na dnešní večer. „Kdyby se tu někdo objevil, tak pusť tu nahrávku,“ nabádá mě. Mluví o vytí kojotů, které jsem minulý týden zaznamenal na svůj mobil. Pohybuje se jich tu několik smeček a jejich kvílení nikoho nepřekvapí. Mlčky odstoupí a čas se nemožně vleče. Mohl bych někomu zavolat. Policii. Hasičům. Přihnali by se za řevu sirén a já bych tátu stačil odvelet právě včas, abych zachránil paní Pollyovou. Nečekané pozdvižení by mohlo vyvolat poplach, což by nám ztížilo práci, ale druhá možnost, která se blíží s každou ubíhající vteřinou, se zdá být daleko horší. Další týden sledování určitě neuškodí. Prsty mě odmítají poslouchat, v hlavě mi hučí, až mi zaléhají uši. Vyťukám 9–1 – A najednou je příliš pozdě. Za okny chalupy vzplane oranžová záře a mně se hrudník sevře tak pevně, že nemůžu dýchat. Udeří na mě rozpálený vzduch, sežehne mi žaludek a ucpe hrdlo. Dřevo praská ve stoupajícím žáru, plameny šlehají stále výš a výš a olizují noc, kouř se dere prasklinami ve stěnách. 13
Dablovo znameni.indd 13
20.10.23 10:28
LINDA KAO
Ozve se vřískot. Chci si zakrýt uši rukama, ale přinutím se poslouchat, napínám sluch, abych zaslechl sebemenší ozvěnu toho, co se skrývalo pod kůží. Hlas možná patřil paní Pollyové, ale žena, kterou jsem znal, byla dávno pryč. Dnes v noci hoří jen lidská slupka. Luciferovo znamení odešlo poté, co zevnitř skrznaskrz rozložilo dalšího člověka. Napínám sluch tak úporně, až mi tepe v uších, a slyším jen ji. Do krku mi stoupá žluč a s každým výkřikem mě zamrazí v kostech. Za těmi spálenými štukovými stěnami musela tátova doutnající cigareta zapálit gauč a hořící polštáře spálily koberec a záclony. Z fotografií dospělého syna paní Pollyové, které mi kdysi ukazovala, jsou teď škvarky, a z útulného kuchyňského stolu zbyly jen třísky. Zůstala uvězněná v ložnici za zaklíněnými dveřmi. Táta se postaral, aby se ani nepohnuly, a paní Pollyová nemá šanci. Okna ji nezachrání. Lepidlo, kterým jsem je utěsnil, mělo na zaschnutí tři dny. Mihne se stín a táta se ke mně rozběhne. „Všechno v pořádku?“ funí. Chce to dva pokusy, než se mi podaří povolit zaťaté zuby. „Jo.“ Odjíždíme se zhasnutými světly a já přes hukot požáru v dálce zaslechnu slabé kvílení sirén. Musel je zavolat soused. Ale nepodaří se mu dorazit včas, aby stačil paní Pollyovou zachránit. O to se postará vadná svíčka v motoru jeho auta. Cesta hasičskému autu trvá po klikaté silnici osm minut, a než přispěchá do cíle, budeme s tátou dávno pryč. Opřu se čelem o okénko a natahuju uši, jestli nezaslechnu paní Pollyovou, ale výkřiky ustaly. Vždycky ustanou. 14
Dablovo znameni.indd 14
20.10.23 10:28
KAPITOLA
3
K
dyž ráno vyklouznu ze dveří, abych si zaběhal, nad parkovištěm u motelu poblikávají světla. Tátu nechám pochrupovat v posteli. Na cestě číhá tma a světlomety projíždějících aut vrhají stíny na chodník. Každý můj krok mě přenese trochu dál od myšlenek, které nedokážu setřást, od kouře, ohně a výkřiků, ačkoliv od požáru uplynul klidný týden. Před několika dny jsme se rozloučili se sousedy a odstěhovali se z našeho bytu, a nikde jsme nezahlédli jediné policejní auto, když jsme překročili hranice města a pokračovali v cestě. Nikdo nás nebude postrádat. Zpravodajské servery se tragédii věnovaly jen krátce a vždy končily varováním, že by lidé neměli kouřit v posteli. Dokonce i syn paní Pollyové, který žije o pár států dál, smutně uznal, že jeho matka už mohla být zapomnětlivá. V tom měl pravdu, protože jsem jí často pomáhal hledat ztracené brýle, ale s cigaretami zacházela opatrně. „Nikdy je nenechávám ležet zapálené,“ oznámila mi před několika měsíci, když jednu pečlivě udusila v popelníku, který mívala na pracovní desce. Nechali jsme se tím inspirovat. Vzpomínka s sebou přinese závan kouře, a tak přinutím nohy zrychlit, až vysloveně letím, plíce mě pálí a v poskakujícím mozku nezbývá prostor na myšlenky nebo otázky. 15
Dablovo znameni.indd 15
20.10.23 10:28
LINDA KAO
Poběžím, dokud se nebe nerozjasní a nezačnou mě bolet nohy, dokud si konečně nevyčistím hlavu. Když se vrátím do motelu, najdu tátu, jak sedí u stolu, zírá na svůj notebook a usrkává kávu z papírového kelímku. Navzdory tomu, že jsme ráno oba vytáhli oblečení z kufrů, to jeho působí svěže a vyžehleně, zatímco moje tričko a šortky byly pomačkané ještě předtím, než jsem vyběhl. Paní Pollyová jednou vtipkovala, že jsem tátova mladší a chaotičtější verze, ačkoliv on je modrooký, má světlou pleť a je vytáhlý a hubený, zatímco já jsem zdědil polovinu genů po mámě, Číňance. Mám hnědé oči a na rozdíl od něho jsem překonal hranici sto osmdesáti centimetrů, byť o pouhá dvě čísla. Táta nosí prošedivělé vlasy pečlivě sestříhané a učesané, zatímco mně vyrašil na lebce tmavě hnědý mop, který se odmítá nechat zkrotit. „Nejde o tvůj vzhled,“ prohlásila paní Pollyová, když jsem na tohle všechno poukázal. „Na vás dvou něco je. Jste jako profesor a jeho žák a střežíte si svá tajemství.“ Smál jsem se tomu, když přede mě pokládala talíř s kuřetem a knedlíčky. Nemyslela to zle, ale já nevěděl, co si o tom mám myslet. Pořád to nechápu. Táta ke mně vzhlédne a místo pozdravu se pousměje. „Jak sis zaběhal, Matthewe?“ „Celkem slušně.“ Naliju si vodu do sklenice a jedním lokem ji vypiju. „Bylo bezva dostat se ven.“ Přikývne. „Je tu hodně těsno, ale dlouho se tady nezdržíme.“ Po jeho slovech sebou trhnu, protože odjezd znamená, že se vydáváme za dalším projektem. „Žádný spěch.“ Co nejlhostejněji pohodím rameny. „Není to tak špatné.“ 16
Dablovo znameni.indd 16
20.10.23 10:28
ĎÁBLOVO ZNAMENÍ
Upraví si kovové obroučky brýlí a bedlivě zkoumá moji tvář. Snaží se působit nenápadně. „Spíš dobře?“ „Ano,“ lžu. V noci mě pronásledují výkřiky paní Pol lyové, ale kdybych se k tomu přiznal, vykoledoval bych si tím další otázky. Kromě toho, ze způsobu, jakým pokukuje po slonovi, kterého jsem kolem třetí ráno začal vyřezávat z kostky mýdla, soudím, že to dávno ví. „Na čem pracuješ?“ „Na závěrečné zprávě o Elisabeth Pollyové.“ Zvedne černý předmět ležící vedle noťasu a já v něm poznám vysílačku, kterou jsem připevnil pod postel paní Pollyové měsíc předtím, než jsme učinili konečné rozhodnutí. Elektronická štěnice nám toho moc neprozradila, snad jen to, že žena trpí nespavostí, ale neklidný spánek může být příznak Luciferovy přítomnosti. I když, jestli tomu tak je, tak mě táta taky brzo označí za Poznamenaného. Sám může být v klidu – každou noc chrní, jako když ho do vody hodí. Vloží štěnici do kufříku. „Už to skoro mám.“ Natáhnu se na matraci a sáhnu pro nůž. Táta mi ho věnoval před pár lety, když jsem se musel něčím zaměstnat během dlouhých hodin sledování. Napřed jsem jenom ořezával klacky do špičky, ale záhy jsem přešel ke zpodobňování zvířat, hezky od hlavy až k patě a se vším všudy. Rozpracovaný slon se opírá o zarámovanou fotografii, kterou má táta vždycky na nočním stolku. Je na ní on, máma a já jako mimino. Chci dodělat chobot. Táta mi nabízí počítač. „Chceš se mrknout?“ Mám na jazyku slůvko ne. Koneckonců vím, jak tenhle příběh skončil, a já to tak nechtěl. Místo toho přikývnu na souhlas, a táta se zatváří spokojeně. Žaludek se mi svírá, když začínám číst a listuji v měsících pečlivé práce, která 17
Dablovo znameni.indd 17
20.10.23 10:28
LINDA KAO
nás posouvala blíž, až nás paní Pollyová začala považovat za přátele. Asi jsem ji tak vnímal také. Táta si jako obvykle všechno pečlivě zaznamenal. Základní vzorce chování. Pomalé, ale děsivé změny. Požár. Každý úhledný bod značí sestup, který začal před devíti měsíci, když paní Pollyová odešla od ničivého výbuchu sporáku bez jediné popáleniny. Setkání s Luciferem bylo tak prchavé, že si ho nepamatovala, a protože nic nenaznačuje, že by se zdržel, aby se pokochal výsledkem své práce, nejspíš pokračoval ve spanilé jízdě – a zanechal za sebou paní Pollyovou s pošramocenou duší a sadou nově nabytých schopností. Živé ovlivnit nemohla, ale jak v ní Znamení bujelo, předměty ve fyzickém světě se staly jejími hračkami. A paní Pollyová si hrála. Brzdový kabel, kus steaku, květináč – stačilo málo a obyčejné věci se proměnily ve zbraň a nikdo nepodezíral usměvavou ženu stojící opodál. V tuhle chvíli jsme nastoupili my. Druhý zátah loví ty, kteří přežijí nehody, jež je měly zabít. Naši vůdci vytipují příběhy, odhalí jména a vyhledají adresy. Pak pošlou lidi, jako jsme táta a já. Usadíme se v daném městě a počkáme si na vhodnou příležitost. Naučíme se jejich zvykům, výstřednostem, denní rutině. Získáme si jejich důvěru. A pokud se změní – pokud Znamení rozloží všechno, co je v nich dobré, a místo toho se v jejich duších rozbují zlo –, uvrhneme na ně očistné plameny, které je zničí. Poznamenaní dokážou být neuvěřitelně odolní vůči zranění nožem nebo kulkami, takže pokud nemáte připravenou zápalku, zbytečně přitahujete jejich pozornost a děláte ze sebe snadný 18
Dablovo znameni.indd 18
20.10.23 10:28
ĎÁBLOVO ZNAMENÍ
cíl. Ti, kteří Druhému zátahu uniknou, žijí se skvrnou na duši až do té doby, než je do hrobu pošle stáří, a zanechávají za sebou cestu smrti a zkázy. Čím dříve je najdeme a zastavíme, tím menší škodu mohou napáchat. Paní Pollyová za sebou zanechala pořádnou cestičku. Při čtení tátovy zprávy si dávám na čas. Přiložil i fotografie a něco ve mně sebou trhne, když obrazovku počítače zaplní veselá tvář paní Pollyové. Druhou polovinu snímku táta vystřihl, takže nejsem nikde v dohledu. Pózoval jsem s ní první týden, kdy jsme se „náhodou“ potkali v obchodě se zmrzlinou, a usměvavá momentka dokonale prolíná tátovu skutečnou práci profesionálního fotografa s naším druhým posláním. Z jejího úsměvu mě píchá u srdce. Nevěděli jsme to jistě, rozhodně ne hned. Hranice mezi obyčejným životem a tím poskvrněným je vždycky neostrá. Duše se nevzdávají snadno a do hry vstupují věci jako náhoda a smůla a působí ještě více zmatku. Do roka však máme obvykle dost důkazů k vynesení rozsudku. Pokud vše, co jsme viděli, lze přisoudit normální existenci, prohlásíme sledovanou duši za čistou a posuneme se dál, přestože se jednou za rok vrátíme, abychom se ujistili, že se nezměnila. Stává se to málokdy. Skutečně nejvíc záleží na prvních dvanácti měsících. Paní Pollyová vydržela devět. Potom se kolem ní začaly množit nehody a postupovaly od modřin přes zlomené kosti po mrtvoly. Táta přestal váhat v okamžiku, kdy Eileen Pattersonovou zabil uvolněný květináč. Všichni ostatní běželi k tělu zhroucenému na chodníku, jenom paní Pollyová stála opodál, dívala se, zářivě se usmívala, a když zvedla sluneční brýle, které v závěru vždy nosila, byl její pohled temný a zlověstný. Táta si ji 19
Dablovo znameni.indd 19
20.10.23 10:28
LINDA KAO
stačil vyfotografovat a snímek přiložil na poslední stránku zprávy. Mrazení, které ve mně ta fotografie vyvolává, působí, jako by ke mně natáhl ruku sám Lucifer a polechtal mou duši. Paní Pollyová se šklebí a zřítelnice jejích očí černě krvácejí. Plačící půlnoční úponky spolykaly její modré duhovky jako rozlitý inkoust. Slyšeli jste někdy rčení, že „Oči jsou okna do duše?“ Je to pravda. Když duše zemře, okno se zavře. Rozhodli jsme se cestou domů. Zírám na obrazovku a pomrkávám, čekám na důkaz, který potřebuju k překonání posledních pochybností. Místo toho vidím šálení světla, stín, smítko prachu na objektivu tátovy kamery. Dokonce existuje velmi vzácný druh oční poruchy zvaný aniridie, kdy se lidé narodí bez duhovek, anebo je mají jen částečně vyvinuté, takže to vypadá, že mají černé oči. Vyhledal jsem si to. Obvykle se to projevuje u novorozenců, ačkoliv… Nemohla by se oční vada objevit později, zejména pokud někdo prožije nějaké trauma, řekněme výbuch v kuchyni? Pochybnosti mi pulzují ve spáncích a hrozí mi bolest hlavy. „Vypadá to dobře.“ Víc k tomu neřeknu a noťas mu vrátím. Táta spokojeně přikývne, zprávu si vytiskne a pošle ji do poštovní schránky registrované na pana Jamese Trainera, který pochopitelně neexistuje. Někdo si ji vyzvedne a odveze ji na ústředí Druhého zátahu, kde mají kartotéky plné hlášení o Poznamenaných. Žádný e-mail, žádná elektronická stopa. Jediná technologie, kterou Druhý zátah používá, je nouzové telefonní číslo, které jsem se na tátovu žádost naučil nazpaměť, ale smí se použít výhradně jako poslední možnost, když sirény řvou. Nikdy jsme na ně nevolali a já doufám, že to tak zůstane. Teď už jen zbývá 20
Dablovo znameni.indd 20
20.10.23 10:28
ĎÁBLOVO ZNAMENÍ
spálit naše zápisníky, vymazat pevný disk a přejít k dalšímu projektu. „Tvoje poznámky mi velice pomohly,“ chválí mě táta a znovu si pročítá svou zprávu. „Odvedl jsi dobrou práci.“ Má to být pochvala, ale jeho slova jenom prohloubí bolest, která mě svírá. Naděje umírá těžko. Paní Pollyová odolávala o pět měsíců déle než pan Whittmeier, oběť prvního požáru, který jsem s tátou založil, a začínal jsem si myslet, že bude jako paní Riverová, která vydržela celý rok. I na začátku tohoto projektu došlo k několika znepokojivým incidentům – děti, které šly přes její zahradu, upustily kornouty se zmrzlinou, následovala nehoda na kole, k níž došlo po hodně drsné kritice jejích obrazů –, ale brzo to přestalo, proto je tak důležité při prvních náznacích potíží nedospívat k předčasným závěrům. A tak náš rok skončil přátelským tlacháním a pravidelným sledováním, které neprokázalo žádnou přítomnost Znamení. Když táta vynesl konečný verdikt, zaplavila mě nesmírná úleva. V den, kdy jsme odjížděli, stála paní Riverová venku na verandě a malovala a já si přál, aby každý projekt končil takhle. Jenže se tak neděje. Táta se natáhne, zvedne mého slona a pohladí ho palcem. Ticho se protahuje. A pak prohodí: „Víš, co je dneska za den?“ Od upálení paní Pollyové uběhlo osm dní. „Sobota?“ „Je dvacátého září. Máš narozeniny.“ Je mi sedmnáct a momentálně je mi to úplně volný. „Fakt nemám náladu oslavovat.“ „Já vím. Ale něco pro tebe mám.“ Zvedne dlouhou bílou obálku a upustí mi ji do klína. „Otevři to.“ Otočím ji a znak pochodně na pečeti z červeného vosku způsobí, že mnou projede vlna hrůzy. 21
Dablovo znameni.indd 21
20.10.23 10:28
LINDA KAO
Symbol Druhého zátahu. Odříznu pečeť nožem a srdce mi poskočí. Uvnitř obálky se skrývá jediná stránka. Papír prská, když ho rozložím, a ukáže se vystřižený novinový článek. FATÁLNÍ AUTONEHODU PŘEŽIL JEDINÝ ČLOVĚK Šestnáctiletá Rachel Winterová odešla nezraněná a po svých od nehody, která si vyžádala dva mrtvé, včetně jejího otce, Timothyho Wintera. Ve středu odpoledne byli zrovna na cestě domů, když se podle očitých svědků jejich auto blížilo ke klidné křižovatce ulic Haimsova a Drifterova. Zrovna zastavili u přechodu, když do nich vrazil třicetiletý Malcolm Harrison, který na místě zemřel. Později bylo zjištěno, že řídil pod vlivem alkoholu. Pana Wintera převezli do nemocnice v Mills Creeku, kde o hodinu později podlehl svým zraněním. Rachel, sedící na místě spolujezdce, vyvázla jen s modřinami. „Je zázrak, že přežila,“ řekla kapitánka Veronica Walshová, první policistka, která dorazila na místo nehody…
„Tohle je jiné.“ Papír se mi chvěje v ruce. „Projektu je teprve šestnáct.“ „Já vím.“ Táta semkne rty do pochmurné čáry. „Ale Luciferovi je to fuk. Jestli je Poznamenaná, někdo ji musí zastavit.“ „Píše se tam, že měla zapnutý bezpečnostní pás.“ Zvednu článek jako důkaz. „Policie se domnívá, že druhý řidič trefil přesně to správné místo, aby se nezranila.“ 22
Dablovo znameni.indd 22
20.10.23 10:28
ĎÁBLOVO ZNAMENÍ
„A jaká je pravděpodobnost, že se to stane?“ Na to nic neřeknu. Ani nemusím. Odpověď mám vytištěnou přímo před sebou: jedna k milionu. Zakručí mi v žaludku a promnu si starou jizvu na noze. Je to hladká linka a uklidňuje mě, když se jí dotýkám. Hloupá část mého já doufá, že ta holka bude další paní Riverová, a čeká nás nevzrušený rok sledování a čekání, aniž bychom museli vytáhnout sirky z tašky. Zbytek se už chystá na opakování případu paní Pollyové. Ať tak či onak, někdo tu práci dělat musí. A možná tentokrát konečně uvidím Znamení tak jasně jako táta. Červená pochodeň pulzuje. „Takže ona je náš další projekt?“ „Ne tak docela.“ Odmlčí se. „Rádi by to nabídli tobě.“ Zadržím dech. „Mám pracovat sám?“ Táta přikývne. „Je to tvoje, pokud chceš. Od začátku.“ Zacuká mu sval na tváři. „Do konce.“ Kdybych neseděl, pomyšlení na hořící zápalku v ruce by mě srazilo na podlahu, kde v té chvíli dozajista právě přistál můj žaludek. Šestnáctiletá holka. Vypadá to, že můj zácvik skončil. Je to kompliment, aspoň předpokládám, šance na vlastní pěst sledovat Rachel Winterovou bez toho, aby mě táta navigoval ke konečnému verdiktu. Rozhodnutí bude na mně, a jestli ji vyhodnotím jako Poznamenanou, budu to já, kdo škrtne zápalkou. K tomuhle jsem směřoval. Krk se mi sevře, krev mi šumí v hlavě jako přílivová vlna, ale zvednu bradu a čelím jeho pohledu. „Vezmu to.“ Táta zaváhá a mezi obočím mu naskočí starostlivá vráska. „Jsi si tím naprosto jistý? Jedno bys měl pochopit, Matthewe: 23
Dablovo znameni.indd 23
20.10.23 10:28
LINDA KAO
tenhle sólo projekt je zkouška. Druhou šanci nedostaneš. Přijmi ji a je tvoje do samého konce – ať už přinese cokoliv.“ Znepokojení vepsané do jeho obličeje mě málem přinutí vzít své slovo zpět, ale ovládnu se. „Já to zvládnu,“ ubezpečím ho a ta tři slova mě možná budou pronásledovat víc než výkřiky paní Pollyové. Táta svěsí hlavu, takže mu nevidím do tváře. Když ke mně konečně vzhlédne, nedokážu z ní nic vyčíst. „Dám jim vědět.“ Podá mi složku se vším, co mi vedení připravilo k nehodě Rachel Winterové: články, mapy, fotky. Je to ten nejhorší dárek, jaký jsem kdy k narozeninám dostal.
24
Dablovo znameni.indd 24
20.10.23 10:28