Issuu

EUROMEDIA GROUP

ČÁST I.

ÚNIK

1 U.S.S. Robinson NCC-71842 Benjamin Sisko se ponořil do prázdna mezi míhajícími se vzdálenými slunci, vnímal rychlost ubíhajícího mezihvězdného prostoru a nechal své smysly uchvátit euforií, která z něj vyvěrala. „Deset sekund!“ zvolal hlas po jeho pravici, Sisko však neodtrhl pohled od pruhů deformované hvězdné záře. Ostatní před ním i za ním oznámení potvrdili, on jim však nevěnoval pozornost a soustředil se na jediný okamžik. Naklonil se v křesle dopředu a propnul se v ramenou, jako by tak svou loď dokázal přimět letět o něco rychleji. Třpytivá záře prorůstala širokou obrazovkou a zaplavovala můstek hvězdné lodi, až Siska téměř vtáhla do sebe. Přepadla ho neodbytná předtucha, že kdesi tam daleko, u oněch warpem protáhlých hvězd, je čeká cosi zlověstného. Pak, s prudkým zpomalením doprovázeným zábleskem, se jeho předpověď proměnila ve skutečnost. Tiché vibrace polevující energie značily, že hvězdná loď Robinson opouští vysoký warp a vrací se zpět do běžného vesmíru. Vynořila se na okraji nezmapované soustavy v sektoru Dorvan. „Poplach! Zvednout štíty, nabít zbraně!“ zavelel Siskův první důstojník, komandér Anxo Rogeiro, než Robinson stačil zpomalit.

JAMES SWALLOW

Za šest let, během nichž mladší muž sloužil na palubě hvězdné lodi třídy Galaxy coby Siskův zástupce, dokázal s neuvěřitelnou přesností předvídat kapitánovy kroky. Vztah se Siskem dokonce vypiloval do té míry, že si vzájemně dokázali sdělovat myšlenky pouhým pohledem či kývnutím hlavy. Sisko mu nemusel oznamovat, co je třeba udělat. Oba si dokonale rozuměli. Robinson se ocitl uprostřed záplavy hořících trosek. Kusy materiálu a proud kovového prachu se odrážely od štítů hvězdné lodi, které na okamžik zviditelnily, zatímco se loď prodírala kupředu. Sisko přimhouřil oči a pevně sevřel čelist, když si ve vakuu mezi troskami všiml objektů, jež mohly být jedině mrtvými těly. Ať už se tu odehrálo cokoli, ti ubozí tvorové zahynuli dřív, než jim vůbec svitla naděje na únik do bezpečí. „Nadporučíku Planteová,“ obrátil se Sisko na svou druhou důstojnici, „co slyšíte?“ Planteová si tiskla k pravému uchu modul audiopřijímače a naslouchala volání o pomoc, které Robinson odvedla od jeho současné mise parsek za hranice Cardassijské unie. „V subprostoru se dokola opakuje tatáž zpráva, pane,“ odpověděla zamračeně. „Možná už tam není nikdo, kdo by na náš signál odpověděl.“ „Musíme doufat v opak,“ opáčil Sisko. „Něco od Cardas sianů?“ „Víme, že vyslali loď. Zřejmě lehký křižník,“ doplnila informaci poručík Corallavellis sh’Vrane, andorianská shen, od vědeckého stanoviště. „Ale nic nezaznamenávám.“ „Já ano,“ pohlédl na kapitána Uteln, hlavní taktický důstojník Robinsonu, ze svého místa za velitelským křeslem. Delťanova obvykle vřelá a vnímavá tvář byla nezvykle zachmuřená. Ukázal na trosky na obrazovce. „Pane, myslím, že z něj zbylo jen tohle.“ „Mãe de Deus…“ zaklel Rogeiro tiše ve své rodné portugalš tině. „Vždyť sem dorazili jen pár minut před námi…“

POPEL ZÍTŘKA

Co je zničilo tak razantně a tak rychle? Ta otázka trápila všechny, Sisko ale odmítal ztrácet čas tím, že by nad ní dumal. Nařídil sh’Vrane, aby se pustila do skenování a hledání stop po přeživších a případných odpovědí. Tykadla se vědecké důstojnici stočila k hlavě na znamení, že Andorianku výjev na obrazovce nadmíru frustruje. „Údaje jsou… nezvyklé. Vrak vykazuje známky mimořádně pokročilého molekulárního rozpadu.“ „Něco tam je,“ navázal Rogeiro a ukázal na zastřený útvar v dálce za vrakem. „Stanice.“ Když Robinson pronikl prachem a troskami, Sisko objekt okamžitě poznal a jeho tvar v něm vyvolal nostalgické pocity. Stanice unášená po dlouhé oběžné dráze kolem rudého obra, centrální soustavy, se pyšnila typickou cardassianskou konstrukcí a již z dálky dávala na odiv zakřivený tvar vesmírné stanice třídy Nor, který mu byl stejně známý jako dům, v němž vyrůstal. Siska ovládly nebývale silné emoce. Nemohl se na stanici dívat, aniž by si nevzpomněl na někdejší Deep Space 9, základnu, která kdysi nesla jméno Terok Nor, místo, které celá léta nazýval svým domovem. Ohrožená stanice, která naléhavé volání o pomoc vyslala, byla menší než DS9, nechyběly jí však nezaměnitelné zakřivené přístavní pylony trčící vzhůru jako železná koruna. Aniž by si to uvědomil, vstal z křesla. „Zvětšit,“ nařídil a výjev na hlavní obrazovce se přiblížil. Při podrobnějším pohledu byly rozdíly v podobě obou stanic patrnější. Tato byla poškozená a kulovitý operační modul v jejím nitru neopravitelný. Celé paluby byly protržené a vydané na pospas kosmu. Oblaka unikající plazmy se třpytila namodralými plameny a po trupu v divokých, jasných vlnách jiskřily záblesky způsobené přetížením. „Žádné známky života,“ potvrdila sh’Vrane. „Přesto…“ zkřivila Andorianka bleděmodrou tvář a odmlčela se.

JAMES SWALLOW

Sisko se k ní otočil. „Coro,“ oslovil ji zostra. „Ven s tím.“ Přikývla. „Kapitáne, veřejně dostupné údaje cardassijského vesmírného úřadu tuto stanici popisují jako vědecké zařízení čtvrté třídy. Oficiálním posláním je výzkum technologie warpového pole. To ale neodpovídá energetické signatuře, kterou tu zaznamenávám.“ Komandér Planteová si natočila monitor po svém boku, aby i ona mohla sledovat údaje ze sh’Vraneiných senzorů. Pozemšťanka se v mžiku zarazila. „Potvrzuji,“ prohlásila. „Ze stanice uniká obrovské množství chronometrického záření, a to v takové míře, jakou bychom viděli jen při záměrném vytvoření časového jevu.“ „Časového?“ zopakoval Rogeiro a nedokázal ze svého hlasu vytěsnit nejistotu. „Myslíte pro cestování v čase? Tvrdíte, že si s ním tady Cardassiané tajně zahrávají?“ Sisko se na svého prvního důstojníka zadíval. Pro řadu kapitánových současníků z Hvězdné flotily byl koncept cestování časem zpět či vpřed jen okrajovou teorií, divokou představou, kterou přijímali stejně jako staré námořnické zkazky. Ale Sisko je zažil na vlastní kůži, a to nejednou. „Pochybuji, že by kastelán Garak něco podobného tajil,“ poznamenal. „Časový výzkum je přísně omezen smlouvou mezi všemi galaktickými mocnostmi.“ Sisko k tomu chtěl pár slov poznamenat, jeho pozornost ale upoutal duch na obrazovce, který všechny ostatní kapitánovy myšlenky zahnal. Mezi pylony výzkumné stanice se nakrátko zjevil průsvitný, nehmotný přízrak, jen vzápětí opět zmizel. Siskova mysl se snažila jev, který nejspíš spatřil, popsat. Cosi velkého, rychlého, téměř organického. Pohybující se jako… had? „Taky jste to viděl?“ otázal se Rogeiro. „Všichni jsme to viděli,“ odpověděla mu Planteová. „Nejsme tu sami.“

POPEL ZÍTŘKA

„Hledám maskovaná plavidla.“ Dlouhé, blankytně modré prsty poručíka sh’Vrane se rozeběhly po konzoli. „Žádná. Ale zachycuji ze středu trosek slabé signály. Nouzové majáky. Kapitáne, myslím, že tam jsou únikové moduly.“ Sisko jí neodpověděl. Jeho pohled se upíral na výzkumnou stanici, zíral do prázdna okolo ní a téměř si přál, aby se onen přízrak znovu ukázal. A k jeho zděšení se tak i stalo. Netvor se vynořil ze tmy a obtočil se kolem jednoho z nepoškozených dokovacích pylonů. Tentokrát se zhmotnil a zmohutněl, už skrz něj nebylo vidět, nafialověle zářil a vrhal na poškozenou stanici jedovaté světlo. Na jednom konci hadovitého těla se pod hladkou, širokou hlavou doširoka rozevřela zubatá tlama, dost velká na to, aby spolkla celý runabout. Tvor se pohyboval, jako by vesmírná prázdnota byla jeho přirozeným prostředím, a lehce klouzal vakuem. Had se švihem zkroutil, zavlnil se po celé délce těla, zaútočil na cardassianskou stanici a zuřivě se do její konstrukce zabořil. Úlomky tritaniového trupu se kolem něj drolily, zatímco se provrtával kulovým jádrem jako červ jablkem a vynořil se na druhé straně ve spršce energetických částic. Za ním se stanice začala rozpadat, jako by na ni had zapůsobil neznámým toxickým, degenerativním jevem. „Zjišťuji další únik chronometrického záření,“ ohlásila Planteová. „Ať už je to cokoli, živí se to chronitonovým prouděním.“ Ztěžka polkla. „Kapitáne, deformuje veškeré místní časové pole.“ „Je to časožrout.“ Siskova slova zanikla v tichu, které následovalo. Jeho poznatek dával dokonalý, byť hrozivý smysl. Vysvětloval nečekané zhoršení stavu cardassianské záchranné lodi a ničivé účinky, které ta věc způsobila stanici. Had jako nějaká obludná mytická bestie z hlubokých oceánů divoce pustošil stanici odsouzenou ke zkáze, nahrnoval svými pohyby roztroušené trosky k sobě a drtil je na prach.

JAMES SWALLOW

Sisko se odvrátil a zamračil. „Transportéry. Můžeme se zaměřit na únikové moduly a přenést přeživší na palubu?“ „Ne, pane,“ zavrtěla Planteová hlavou. „Silná radiace ruší naše senzory, a pokud štíty deaktivujeme, abychom ty lidi dostali na palubu, riskujeme ozáření.“ „Vlečný paprsek?“ nabídl Rogeiro další možnost. „Použijeme ho, abychom moduly dostali mimo trosky do volného prostoru, dál z dosahu záření.“ Sisko přikývl. „Dobře, proveďte.“ Zatímco se jeho první důstojník pustil do práce, Sisko se zadíval na hlavní obrazovku a přesunul se dopředu mezi kormidlo a operační konzoli. Na obrazovce se had vymanil z pozůstatků cardassianské stanice a zpomalil, aby pozřel úlomky trosek. Je inteligentní? přemýšlel. Kosmozooum přitahované kdoví čím, co tu Garakovi lidé prováděli? Sisko se snažil zahnat myšlenku na to, kolik při útoku toho tvora vyhaslo životů, a uvažoval, zda by se dalo s hadem komunikovat, a zabránit tak dalšímu krveprolití. Tvorova hladká hlava bez rysů se rozhlédla, jako by propátrávala prázdnotu kolem sebe, a Sisko ztuhl, když se otočila směrem k Robinsonu a zarazila se. „Vidí nás,“ zašeptala Sivadeki, Tyrellianka sedící u kormidla, a kapitánovy myšlenky tak vyslovila nahlas, zatímco jí z tváře vyprchala veškerá barva. „Myslíte, že má pořád hlad?“ Had se propnul a rozlétl se vpřed, pryč od zkázy, kterou způsobil, a zamířil přímo k pomalu se pohybující hvězdné lodi. Na bocích mu povlávaly podlouhlé blány, které se rozevíraly a vytvářely nepravidelný závoj, po jehož délce se táhly dlouhé řady třpytivých řas. „Plný výkon do štítů,“ rozlehl se Siskův hlas po můstku. „Kormidlo, zpětný chod!“ Sivadeki poslechla a pomocí impulzních trysek otočila Robinson vzhůru od roviny ekliptiky. Když se hvězdná loď

POPEL ZÍTŘKA

dala do pohybu, Sisko spatřil, jak se tvor opět dematerializuje. Zmizel mu před očima a kapitán zatajil dech. „On se… zamaskoval?“ položil Rogeiro otázku, která napadla každého z přítomných. „Nebo zmizel úplně?“ „Senzory po něm nezaznamenávají žádné stopy,“ ohlásila sh’Vrane. „I to nejsložitější maskování by po sobě něco zanechalo.“ V následující chvíli pak obrazovku vyplnila mihotající se stěna zářící, metalicky zbarvené živé hmoty, když se tvor znovu zjevil přímo nad nimi, natolik blízko, aby mohl narazit Robinsonu do štítů. Sivadeki vyděšeně vyjekla a nadskočila, když tvor hlavou udeřil o silová pole. Ocitl se natolik blízko, aby Sisko rozeznal drobné detaily na kostěném štítu tvorovy lebky, posetém smyslovými jamkami a podivnými výrůstky připomínajícími makadla. Podél vlnícího se těla se v pravidelných intervalech vynořovaly zahnuté, ostré rohy o velikosti raketoplánů; širokou hadí tlamu měl vyplněnu řadou zubů ostrých jako hroty kopí, které se zlostně zakusovaly do štítů, jak se jimi snažily proniknout. Sisko ukázal na obrazovku. „Fázery, palte podle libosti!“ Uteln u taktické konzole na úder odpověděl širokospektrálním paprskem vypáleným z horního zbraňového prstence, zjevně v naději, že tvora zraní a zažene, Sisko však s hrůzou sledoval, jak červenooranžové paprsky tělem bestie jen procházejí. Části obřího hada znehmotněly, zatímco jiné zůstaly pevné. Energetické zbraně na něj neměly účinek. Přestože se Sivadeki snažila, seč mohla, aby s Robinsonem odlétla od stvůry dřív, než se stihne dostat až k trupu. Poloprůhledný obr prorazil obrněnou hlavou přední štíty, které se přetížením rozzářily. Boky bestie se otřely o svrchní povrch primárního trupu lodi, vyryly do něj rýhy a uvolnily do temnoty úlomky kovu.

JAMES SWALLOW

Hadí ocas se ohnul směrem k warpové gondole na pravoboku – hledal místo, o které by se mohl zapřít, zatímco se monolitická hlava vzpínala vzhůru a sápala se po kopuli můstku. Palubou otřásl náraz. Sisko pocítil, že jeho loď zasáhli – tohle bylo ovšem jiné než ostatní bitvy, které jako kapitán kdy zažil. Úder nevnímal jen jako vibrace kovů a polymerů. Cítil ho v nervech a kostech, v krvi, která mu proudila v žilách. Jedovatá časová aura, která vířila kolem těla toho stvoření, použila Robinson jako hromosvod. Sisko vykřikl. Cítil ji natolik silně, jako by trup vesmírné lodi byl součástí jeho vlastního těla. V lebce mu začal narůstat strašlivý, závratný tlak, bílá tma ho oslepila a připravila o smysly. Ten pocit znal až příliš dobře. Z neskutečné dálky, zpoza hranic lineárního času, k němu přicházeli oni. Teď ne! chtěl vyřknout. Teď ne! Benjamin Sisko se na nekonečný okamžik stal prostředníkem, který se vymanil ze samotného času a existoval v zamrzlém věčném okamžiku. Proměnil se v hranol, čočku, skrz kterou procházely záplavy obrazů. I když se snažil setrvat v běžné, normální existenci svého fyzického těla, část jeho já, jež se zrodila z bytostí známých jako Proroci, nad ním převzala kontrolu. Sotva dokázal vize, které se mu honily hlavou, vnímat. Kvadriliony kvadrilionů vyhasínajících sluncí; galaxie mrtvých planet odevzdaných entropii a zbavených veškerého života; krajina popela unášeného truchlivými větry; povědomý svět plný bujné zeleně, stárnoucí o celé věky. „Není čas,“ promluvil z neskutečné dálky ženský hlas. Spatřil Bajor, rozpadající se a hroutící, proměněný ve smrt a prach. Nad ním jasný vír červí díry, která se hroutila, chrlila smaragdový oheň a implodovala.

POPEL ZÍTŘKA

A uprostřed všech těch hrůz obludné hady prohánějící se temnotou. „Není čas,“ opakoval vzdálený hlas. „Ne!“ Siskův výkřik přetrhal veškerá pouta, která ho svírala, a vrátil jej do přítomnosti. Ucítil, že se mu pod nohama chvěje paluba Robinsonu. Jemu vize připadala jako věčnost, ale v lineárním čase neuplynula jediná sekunda. Na okamžik ztratil rovnováhu a sevřel blízkou konzoli, právě když Sivadeki ke kapitánovi natáhla ruku a pohlédla na něj vyděšenýma očima. Končetinu, která fázově pronikla skrz horní kryt kopule můstku, protnula roh paluby a čistě prořízla okraj hlavní obrazovky, však neviděla. Nespatřila, jak se podlaha a stěny za ní rozpadají jako hořící papír. Nevěděla, že má za okamžik zahynout, dokud chapadlo neproniklo až k ní a neobklopila ji jeho mimočasová aura. Sisko Tyrellianku nestihl popadnout včas, přesto natáhl ruku, kůže ho pálila, jak se ji zoufale snažil přitáhnout k sobě. Sivadeki mu pohlédla do očí a pak zmizela; každá její část, tělo i krev, uniforma i komunikátor, se proměnily v hromádku šedého prachu, když během milisekundy zestárla o miliony let. Na Siskově ruce se usadila vrstvička popela; uvědomil si, že nemůže dýchat. Šok ze smrti mladé ženy ho připravil o hlas. „Proti té věci fázery nic nezmůžou!“ dolehlo k němu zoufalé volání komandéra Rogeira a Sisko se přinutil potlačit hrůzu, jíž byl právě svědkem. „Počítači, hlášení o škodách.“ „Narušení trupu: paluba jedna až osm,“ vypočítával klidný hlas hlavního počítače. „Několikanásobné ztráty na životech. Plazmový výboj v hlavní strojovně. Pole strukturální integrity selhává.“

JAMES SWALLOW

Kapitán se zvedl a přeběhl na opačnou stranu můstku, zatímco světlo z výstražných panelů zalévalo palubu děsivou karmínovou září. Za ním se automaticky vytvořilo silové pole, které obklopilo kout zničený hadem. Všechno uvnitř třpytícího se pole erodovalo a chátralo, z lodi vyprchával život stejně jako z nešťastné Sivadeki. „Musíme se té věci zbavit, než skončíme jako…“ Hlas se komandéru Planteové zadrhl v hrdle. „Jako Cardassiané.“ „Čas,“ šeptl Sisko, když se mu v hlavě zformovala myšlenka. „Živí se časem.“ Vyskočil nahoru přes okraj horního řídicího stanoviště v zadní části můstku a zamířil k Utelnovi. „Předejte mi své stanoviště!“ „Pane?“ Delťan se zatvářil pochybovačně, pak ale rozkaz splnil a ustoupil, aby Sisko mohl taktickou konzoli převzít. „Pomůžete mi,“ nařídil kapitán, když se loď zakymácela pod dalším nárazem mimozemské bestie. Ukázal k volnému technickému stanovišti. „Naprogramujte navádění v předních torpédometech na detonaci v blízkosti cíle!“ Uteln zbledl. „Na jakou vzdálenost?“ „Bezprostřední.“ Sisko se vrhl na taktickou konzoli a usilovně bušil do displeje, aby vyslal příkazy do automatických odpalovacích mechanismů torpédometů v podpalubí. Rychlé robotické manipulátory vyměnily hlavici fotonových torpéd založených na reakci hmoty a antihmoty za exotičtější nálož. „Kapitáne…“ Když k němu Rogeiro dorazil, Sisko nevzhlédl. Znal tón jeho hlasu, chápal jeho obavy. „Bene…?“ Anxo Rogeiro nepatřil k lidem, který oplývali bujarou fantazií – byl to jeden z nejskeptičtějších lidí, jaké kdy Sisko poznal, a těžko dokázal uvěřit něčemu, co nemohl spatřit nebo si na to sáhnout. I navzdory minulým zkušenostem byla víra prvního důstojníka v božské a nadpřirozené jevy prakticky nulová, takže se mu kapitán jen s obtížemi svěřoval s duchovní jistotami, které byly součástí jeho pohledu na svět.

POPEL ZÍTŘKA

„Vím, co dělám,“ opáčil Sisko. Kdyby mu prozradil úplně vše, kdyby Rogeirovi oznámil, že měl právě vizi, díky níž náhlé, nečekané prozřel, jak by reagoval? Co mu mohl vůbec říct? „Na debatu nemáme čas,“ dodal, „potřebuji, abyste mi věřil.“ „Věřím,“ ujistil ho Rogeiro tiše. „My všichni vám věříme, pane, ale…“ „Není čas!“ přerušil ho Sisko a dokončil svou práci. „Moduly antitachyonových generátorů založeny,“ hlásil počítač. „Torpéda nabita a připravena k odpálení.“ „Navádění nastaveno,“ přidal se Uteln. „Pane, na krátkou vzdálenost budou detonace –“ „Já vím,“ přikývl kapitán. „Přesměrujte veškerou energii do štítů na můj povel.“ Sisko vzhlédl a zahleděl se do tváří osazenstva můstku. „Připravte se.“ Dotkl se konzole a stiskl tlačítko pro odpálení. „Pal!“ Soustavu torpédometů Robinsonu opustily koule modrobílého světla a vydaly se na krátkou pouť k pableskujícímu boku nestvůry – s hadím tělem se však přímo nestřetly, místo toho postupně explodovaly v záplavě oslepujícího ohně uvnitř nehmotné části svíjejícího se obra. Standardní hlavice fotonového torpéda by způsobila čistou anihilaci, zrodila by malé slunce, které by záhy zaniklo, jak by se hmota a antihmota vzájemně v jediném destruktivním záblesku vymazaly z existence; avšak hlavice, které vypustil Sisko, zalily prázdnotu a nejbližší subprostorové domény proudem silných antitachyonů, exotických inverzních částic generovaných časovými anomáliemi. Pokud hadí tvor spotřebovával energii samotného času, antitachyony pro něj představovaly jed, nicméně jediným způsobem, jak netvora otrávit zevnitř jeho prostoru, bylo riskovat zničení Robinsonu. V tiché prázdnotě pohltila zákeřného časožrouta sprška ničivého záření a tvor se rozpadl. Detonace byly ovšem pro hvězdnou loď stejně smrtící jako pro netvora.

JAMES SWALLOW

Siskova posádka na něj byla ale připravena a proti síle úderu obrátila loď. Trupem Robinsonu se rozneslo dlouhé, táhlé sténání namáhaného kovu, jak bylo plavidlo výbuchem torpéd odhozeno stranou. Kapitán pocítil, že se zvedá z paluby a naráží na Utelna, aby společně narazili do konzolí v zadní části můstku. Vzduchem se šířily kouř a plameny a kapitána obklopila čerň, když hlavou narazil do podsvíceného panelu. Připadalo mu to jako okamžik: v jednu chvíli padal a vzápětí se díval do očí nadporučíka Planteové, která ho skenovala trikordérem. „Gwendolyn,“ zarazil se, když ho zaplavil nepříjemný pocit. „Zabralo to?“ „Nehýbejte se,“ napomenula ho, ale nakonec unaveně přikývla. „Ano, pane, zabralo. Cestou jsme ale dostali pořádnou nakládačku.“ „Jak dlouho jsem byl mimo?“ „Pár minut.“ Zamračila se na údaje trikordéru. „Musíte na ošetřovnu, ať vás doktor Kosciuszko prohlédne.“ „Za chvíli.“ Sisko vstal a snažil se při tom zakrýt bolest při došlapu. Pocítil lehký krok – očividné znamení, že lodní gravitační generátory fungují na snížený výkon –, když mířil k vědeckému stanovišti, kolem kterého stáli Rogeiro a sh’Vrane. Můstek potemněl, systémy pracovaly při omezené úrovni nouzového napájení a záře obrazovky dodávala svému okolí přízračný nádech. „Podejte hlášení,“ vybídl je Sisko unaveným hlasem. „Výborný nápad s tím antitachyonovým výbuchem, pane,“ pochválila ho Andorianka. „Překvapili jsme ho. Zmizel a nezanechal za sebou žádné fyzické stopy. Myslím, že jeho hmota byla nejspíš absorbována do subprostoru.“ „Doufejme, že jsme ho viděli naposledy,“ přejel si Rogeiro rukou po čele. „Stabilizovali jsme loď a vyslali jednotky pro likvidaci škod. Utrpěli jsme vážné strukturální poškození,

POPEL ZÍTŘKA

hlášení o obětech stále přicházejí…“ Povzdechl si. „Přišli jsme o několik dobrých lidí.“ Sisko se neubránil pohledu na trosky konzole nadporučíka Sivadeki. Odvrátil pohled. „A co únikové moduly?“ Rogeiro a sh’Vrane si vyměnili pohledy. „Přenesli jsme je do nákladového prostoru, jakmile to šlo,“ uvědomila ho vědecká důstojnice, ale její zachmuřená tvář prozradila zbytek příběhu dřív, než ho stihla vyslovit. „Uvnitř každého… nezbylo nic než prach.“ Komandér se zadíval na obrazovku, přes rozbitý a zrnitý obraz směrem k rapidně zestárlým troskám nedaleko. „Co to sakra bylo? Nikdy jsem nic podobného neviděl. A odkud se to vzalo? Málem nás to všechny zabilo!“ Není čas, ozýval se hlas v hloubi Siskových myšlenek. Znal ho, pamatoval si jeho něžnou melodii z dětství. Byl to hlas, který ho jako chlapce uspával, zatímco se jeho otec oháněl v rachotu hrnců a pánví v kuchyni v přízemí. Hlas, který k němu stále přicházel ve snech, kdykoli byl ochotný naslouchat. „Kapitáne?“ Sisko se vzpamatoval a krátké zasnění vyprchalo, když si uvědomil, že na něj mluví sh’Vrane. „Rozkazy, pane?“ „Robinson se musí vrátit do doku,“ odpověděl po chvíli. „Můžeme přejít na warp?“ „Jen stěží,“ vzdychl Rogeiro. „Nejbližší stanicí Hvězdné flotily je Základna tři sta deset. Můžeme k ní dorazit za čtyři dny, když vydáte rozkaz k odletu ihned.“ Sisko přikývl. „Pak jej vydávám.“ Prosmýkl se kolem svého prvního důstojníka a vydal se na další místa na můstku. „Sdělte komandéru Planteové, aby se spojila s Cardassiany, jakmile to bude možné, předala jim záznamy a údaje z našich senzorů a informovala je o všem, na co jsme tu narazili.“ „Možná nám prozradí, co to bylo za stvoření,“ zadoufala sh’Vrane.

JAMES SWALLOW

Sisko se nemohl ubránit pocitu, že časožrout – ať už ho sem z neznámého místa či času přitáhlo cokoli – byl předzvěstí něčeho mnohem horšího. Něčeho obrovského a strašlivého, co přesahovalo jeho chápání. Postavil se k okraji silového pole, které zadržovalo vesmírné vakuum, natáhl ruku a dotkl se okraje křesla, v němž sedávala Sivadeki. Poprašek jemného popela, který je pokrýval, mu ulpěl na konečcích prstů a jeho chmurné myšlenky o to víc potemněly. Není čas, pronesl hlas jeho matky. Byl si jistý, že patřil jí. To, co Sisko v onom nekonečném okamžiku spatřil, nebyla žádná subjektivní vize ani metaforický snový výjev vyvolaný Proroky. Bylo to varování.