SAMUEL R.
DELANY NOVA
Přeložila Veronika Volhejnová
Copyright © 1969 by Samuel R. Delany All Rights Reserved Copyright © 2023 for the Czech translation by Veronika Volhejnová Copyright © 2023 for Cover by Chris Moore/Artist Partners Copyright © 2023 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN: 978-80-242-9472-8
PODĚKOVÁNÍ Autor vyjadřuje upřímnou vděčnost Helen Adamové a Russelu FitzGeraldovi za neocenitelnou pomoc s problémy grálových a tarotových tradic. Bez jejich pomoci by NOVA zářila mnohem slaběji.
Kapitola jedna Draco, Triton, Peklo3 , 3172
„Hej, Myšáku! Zahraj nám něco!“ křikl od baru jeden z mechaniků. „Ještě jsi nesehnal kšeft na žádný lodi?“ rýpl si druhý. „Takhle ti zrezaví páteřní zásuvka. No tak, hrábni do toho!“ Myšák přestal přejíždět prstem po kraji sklenice. Chtěl říct „ne“, ale začal „ano“. Pak se zamračil. Mechanik se zamračil taky. Byl to starý muž. Byl to silný muž. Myšák stáhl ruku ke kraji stolu a zchátralý dědek zavrávoral k němu. Bokem narazil do barpultu. Dlouhé prsty u nohou trefily nohu barové stoličky; roztancovala se na dlaždicích. Starý. Silný. A Myšák viděl ještě třetí věc: Slepý. Potácel se před Myšákovým stolem. Ruka máchla vzhůru; žluté nehty trefily Myšáka do tváře. (Pavoučí nohy?) „Ty, mladej...“ Myšák zíral na ty perly pod hrubými mrkajícími víčky. „Ty, mladej. Víš, jaký to bylo?“
10
Samuel R. Delany
Musí být slepý, pomyslel si Myšák. Pohybuje se jako slepý. Tak divně vystrkuje hlavu dopředu. A ty oči– Dědula zatápal rukou, popadl židli a přitáhl si ji. Dopadl na sedadlo, až zaskřípalo. „Víš ty, jak to vypadalo, jak to bylo cítit, jaký pocit to byl – víš to?“ Myšák lehce zavrtěl hlavou; prsty mu poklepaly na bradu. „Tak si to svištíme, mladej, po levý straně se třpytí tři sta sluncí Plejád jako louže mlíka a po pravý straně nás omotává úplná tma. Loď byla já a já byl ta loď. Těmahle zásuvkama–“ poklepal o stůl implantátem v zápěstí: cvak „jsem byl napojenej na lopatkovej projektor. A pak–“ strniště na tváři se mu při řeči zvedalo a klesalo, „úplně uprostřed tý tmy, světlo! Hráblo po nás, jak jsme tam leželi v projekčních kabinách, popadlo nás za oči a už je nepustilo. Bylo to, jako kdyby se vesmír roztrhnul a úplně všechen den se valil skrz. Nedokázal jsem vypnout senzorický vstupy. Nedokázal jsem se koukat jinam. Byly tam všechny barvy, co si umíš představit, úplně vymazaly noc. A nakonec rázový vlny: ty stěny zpívaly! Magnetická indukce nám třásla lodí, div nás to neroztrhalo na kousky. Jenže pak už bylo pozdě. Oslepnul jsem.“ Opřel se. „Jsem slepec, mladej. Ale je to taková divná slepota: tebe vidím. Jsem hluchej. Ale kdybys na mě mluvil, rozuměl bych většině toho, co říkáš. Skoro všechny čichový nervy zkratovaly na tom mozkovým konci. To samý chuťový pohárky na jazyku.“ Položil Myšákovi dlaň na tvář. „Necítím povrch tvýho obličeje. Většina hmatovejch nervovejch zakončení to odnesla taky. Jsi hladkej – nebo seš takovej ježoun jako já?“ Zasmál se a odhalil žluté zuby v jasně červených dásních. „Starej Dan je divně
Nova
11
slepej.“ Ruka sjela Myšákovi na vestu a nahmátla tkaničky. „Jo, moc divně. Většina lidí oslepne dočerna. Já mám v očích oheň. Mám v hlavě celý to bortící se slunce, zrakový centrum v mozku mi zkratovalo úplně otevřený, hopsá to tam, skáče a jiskří. Je to, jako kdyby to světlo vybičovalo všechny tyčinky a čípky na sítnici, takže teď jedou pořád naplno, jako kdyby zabalilo duhu a nacpalo jí až po okraj obě očnice. Tak to teď vidím. A pak tebe, tady obrys, támhle světlo, jako kdybych přes celý peklo koukal na jasně osvětlenýho ducha. Kdo jsi?“ „Pontichos,“ odpověděl Myšák. Jeho hlas zněl škrábavě jako ovčí vlna plná písku. „Pontichos Provechi.“ Dan zkřivil tvář. „Ty se jmenuješ... jak jsi to říkal? Třese mi to hlavou. V uších se mně krčí celej sbor a huláká mi do lebky šestadvacet hodin denně. Synapse v mozku od tý doby pořád vysílají statický praskání, smrtelnej rachot umírajícího slunce. Přes to slyším tvůj hlas jako ozvěnu, jako kdybys křičel sto metrů daleko.“ Dan zakašlal a prudce se narovnal. „Odkud seš?“ Otřel si ústa. „Tady z Draca,“ odpověděl Myšák. „Ze Země.“ „Ze Země? Odkud? Z Ameriky? Narodil ses v malým bílým domku na ulici plný stromů, měl jsi v garáži kolo?“ No jo, pomyslel si Myšák. Nejen slepý, ale taky hluchý. Myšák sám mluvil dobře, ale nikdy se ani nesnažil opravit si přízvuk. „Já jsem z Austrálie. Z bílýho domku. Žil jsem kousek za Melbourne. Stromy tam byly. A kolo jsem taky měl. Ale to už je dávno. Hodně dávno, víš, mladej? Znáš Austrálii, tu na Zemi?“
12
Samuel R. Delany
„Jo, byl jsem tam.“ Myšák se nervózně kroutil a přemýšlel, jak uniknout. „Jo. Takový to bylo. Jenže ty to nevíš, mladej! Nemůžeš vědět, jaký to je, potácet se celej zbytek života s novou zarytou do mozku a vzpomínat na Melbourne, vzpomínat na to kolo. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ Myšák se podíval doleva k oknu, pak doprava ke dveřím. „Nepamatuju si to. Zvuk toho slunce všechno vymaže.“ Mechanici, kteří až doteď poslouchali, se otočili k baru. „Nepamatuju si už vůbec nic!“ Černovláska u jiného stolu se zase začala věnovat partii karet se svým světlovlasým společníkem. „Jo, poslali mě k doktorům! Říkali, že kdyby přeťali nervy, zrakový i sluchový, kdyby je uřízli až u mozku, tak by to světlo a ten řev možná přestaly. Možná?“ Zvedl ruce ke tváři. „A ty stíny světa, co přicházejí dovnitř, ty by taky přestaly. To jméno? Jak že se to jmenuješ?“ Myšák si připravil v ústech odpověď, a k nim ještě – pardon, já už musím jít. Ale starý Dan se rozkašlal a přitiskl si dlaně na ústa. „Áááá! To byla svinská cesta, psí cesta, cesta pro mouchy! Loď se jmenovala Roc a já dělal kyborga-zásuna u kapitána Lorqa Von Raye. Vzal nás“ – Dan se naklonil přes stůl, „takhle blízko“ – palcem se dotkl ukazováčku – „takhle blízko k peklu. A zas nás přivedl zpátky. Můžeš ho za to proklít, a illyrion taky, mladej, ať seš kdo seš. A ať seš odkud seš!“ vyštěkl a prudce zaklonil hlavu; ruce uhodily do stolu.
Nova
13
Barman se ohlédl. Někdo si objednal pití. Barman stiskl rty, ale jen zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Bolest–“ Dan zase sklopil hlavu – „když s ní člověk žije dost dlouho, už to ani není bolest. Je to něco jinýho. Lorq Von Ray je cvok! Dotáhnul nás tak těsně ke kraji smrti, jak to šlo. A teď se na mě vykašlal, když jsem z devíti desetin mrtvola, nechal mě tady na kraji sluneční soustavy. A kam odešel–“ Dan těžce oddychoval. V plicích mu to divně pleskalo. „Kam teď slepej Dan půjde?“ Najednou popadl stůl ze strany. „Kam Dan půjde?“ Myšákova sklenice se skutálela a rozbila o kamennou podlahu. „Řekni mně to!“ Znovu zatřásl stolem. Zamířil k nim barman. Dan se zvedl, až zvrhl židli, a promnul si oči klouby prstů. Udělal dva potácivé kroky přes kruh třpytivých střepů. Pak ještě dva. Ten poslední zanechal dlouhé tmavě rudé šmouhy. Černovlasá žena se zajíkla. Blonďák shrábl karty. Jeden z mechaniků vykročil, ale druhý mu položil dlaň na paži. Dan uhodil pěstí do lítacích dveří a byl pryč. Myšák se rozhlédl. Znova cinkání skla o kámen, ale tlumenější. Barman si zapnul do zápěstí vysavač a stroj teď se sykotem uklízel špínu a zkrvavené střepy. „Chceš nové pití?“ „Ne,“ odpověděl mu Myšák nezdravými hlasivkami. „Ne, měl jsem už dopito. Kdo to byl?“
14
Samuel R. Delany
„Dělal kyborga-zásuna na Rocu. A už tady kolem takhle vyvádí týden. Ze spousty podniků ho vyhodí, jenom vkročí do dveří. Jak to, že ti tak dlouho trvá najít kšeft?“ „Ještě nikdy jsem na hvězdné trase nebyl,“ odpověděl Myšák chraplavým šepotem. „Certifikát jsem dostal teprve před dvěma lety. Od té doby jsem byl upíchnutý u takové malé nákladní linky, co lítá trojúhelník ve sluneční soustavě.“ „Mohl bych ti ledacos poradit.“ Barman vypnul vysavač ze zápěstí. „Ale ovládnu se. Ashton Clark tě provázej.“ Zazubil se a vrátil se za bar. Myšákovi bylo nepříjemně. Zahákl tmavý palec pod kožený řemen na rameni, zvedl se a vyrazil ke dveřím. „No tak, Myšáku. Zahraj nám–“ Dveře se za ním zavřely. Zmenšené slunce zlatilo rozeklané hory. Od velikánského Neptunu se na pláně odráželo skvrnité světlo. Necelý kilometr odsud se v opravárenských docích tyčily kosmické lodě. Myšák vyrazil ulicí plnou barů, laciných hotelů a jídelen. Ve většině z nich se už někdy poflakoval, nezaměstnaný a skleslý, hrál za jídlo, přespával v koutě něčího pokoje, když ho vzali s sebou, aby hrál na večírku až do rána. O tomhle v jeho certifikátu nestálo nic. Takhle to nechtěl. Zahnul na chodník, co vedl podél Pekla3 . Když se Komise Draco rozhodla vytvořit na téhle oběžnici obyvatelné prostředí, nechala pomocí illyrionových pecí rozpustit její jádro. Na povrchu byla teplota jako za mírného podzimu a z hornin se spontánně
Nova
15
tvořila atmosféra. Tu udržovala na místě umělá ionosféra. Čerstvě rozpuštěné jádro se krom toho projevilo jako Peklo1 až 52 , vulkanické pukliny v kůře měsíce. Peklo3 bylo skoro sto metrů široké, dvě stě metrů hluboké (na dně se opékal ohnivý červ) a deset kilometrů dlouhé. Soutěska v bledé noci blikotala a kouřila. Myšák kráčel podél propasti a tvář mu hladil horký vzduch. Myslel na slepého Dana. Myslel na noc za Plutem, za okrajem hvězdného systému zvaného Draco. A měl strach. Nahmátl prsty kožený vak u boku.
Draco, Země, Istanbul 3164
Ten vak Myšák ukradl, když mu bylo deset. Bylo v něm to, co později miloval ze všeho nejvíc. Vyděšeně tehdy prchal z pódia, na němž pod bílou klenbou hrávala hudba, utíkal mezi páchnoucími semišovými boxy. S vakem přitisknutým na břicho přeskočil krabici dýmek pěnovek, která se roztrhla a obsah se vyvalil na zaprášenou kamennou podlahu; proklouzl pod dalším obloukem a dvacet metrů kličkoval davy proudícími Zlatou uličkou, kde sametové výlohy ožívaly světlem a zlatem. Vyhnul se chlapci, který mu byl v patách a rozháněl se zavěšeným podnosem plným šálků s kávou a sklenic čaje. Myšák se přikrčil a podnos mu přelétl nad hlavou; čaj a káva se zatřásly, ale nic se nevylilo. Myšák prchal dál. Za dalším rohem minul horu vyšívaných trepek. A když jeho plátěnky znova dopadly na rozbitou dlažbu, rozstříklo se od nich bláto. Zastavil se, těžce popadal dech a zvedl hlavu.
16
Samuel R. Delany
Žádná klenba. Mezi budovami mrholilo. Přitiskl si vak ještě pevněji, otřel si mokrou tvář hřbetem ruky a vyrazil klikatou ulicí vzhůru. Z parkoviště trčely rozpadající se, zčernalé zbytky klenebních žeber Konstantinovy Spálené věže. Hlavní ulicí spěchali lidé a rozstřikovali tenkou vrstvu kluzké břečky. Kožený vak už zvlhl jeho potem. V dobrém počasí by to vzal zkratkou postranními uličkami. Ale v tomhle? Radši se držel hlavní cesty, kde aspoň monorail poskytoval jakous takous ochranu. Prodíral se mezi byznysmeny, studenty, nosiči. Po dlažbě zarachotily saně. Myšák toho využil a naskočil na žlutou stupačku. Řidič se zazubil – půlměsíc v jeho snědé tváři měl tu a tam zlatou skvrnu – a nevyhnal ho. Za deset minut Myšák seskočil a se stále ještě bušícím srdcem proběhl nádvořím Nové mešity. V tom mrholení si pár mužů umývalo nohy v kamenných žlabech u zdi. Z dvoukřídlých dveří vyšly dvě ženy, vyzvedly si boty a začaly sestupovat po lesknoucích se schodech. V dešti přidaly do kroku. Jednou se Myšák zeptal Lea, kdy byla vlastně Nová mešita postavena. Leo, rybář z Federace Plejád – který vždycky chodil s jednou nohou bosou – se podrbal v hustých plavých vlasech a rozhlédl se po popelavých stěnách strmě stoupajících ke kupolím a špičatým minaretům. „Asi před tisícem let ji postavili. Ale to jenom odhad je.“ Teď Myšák Lea hledal. Vyběhl z nádvoří a zakličkoval mezi auty, dolmuši, náklaďáky a vozíky, které se tlačily u vjezdu na most.
Nova
17
U přechodu pod pouliční lucernou vběhl do železných vrat a spěchal po schodech dolů. Ve špinavé vodě o sebe narážely malé čluny. Za nimi se hořčičně žlutá voda Zlatého rohu vlnila kolem pylonů a kotvišť hydroplánů. Na samém konci Rohu, na protější straně Bosporu, se mraky začínaly protrhávat. Pronikly jimi šikmé paprsky slunce a ozářily brázdu za trajektem, který si to šinul k jinému kontinentu. Myšák se na chvilku zastavil na schodech a rozhlédl se po třpytivé úžině. Slunečního světla bylo čím dál víc. V pískově žlutých stěnách mlhavé Asie se zablýskla okna. Začínal efekt, kvůli němuž Řekové před dvěma tisíci let začali říkat asijské straně Chrysopolis – Zlaté město. Dneska to byl Uskudar. „Ahoj, Myšáku!“ pozdravil ho Leo z červené kolébavé paluby. Svou bárku zakryl markýzou, rozestavěl tam dřevěné stoly a k nim sudy místo židlí. V kotli syčel černý olej zahřívaný prastarým generátorem upatlaným od šmíru. Vedle něj na žluté rybářské pláštěnce ležela hromada ryb. Žábry měly zaháknuté na spodní čelist, takže každá ryba vypadala, jako by měla na hlavě rudý květ. „Hej, Myšáku, co máš?“ Za lepšího počasí tady obědvali rybáři, dělníci z doků a nosiči. Myšák přelezl zábradlí a Leo hodil do oleje dvě ryby. Z kotle se vyvalila žlutá pěna. „Mám... o čem jsi mluvil. Mám to... aspoň myslím, že to je to, o čem jsi mi povídal,“ vysypal ze sebe celý udýchaný, se zaváháním, znova udýchaně. Leo, který své jméno, vlasy a zavalité tělo získal od německých prarodičů (a způsob řeči pochytal během dětství stráveného na rybářském pobřeží světa, kde na
18
Samuel R. Delany
nočním nebi září desetkrát víc hvězd než na Zemi), se zatvářil nechápavě. Když mu Myšák ukázal kožený vak, zmatek se změnil v úžas. Vzal si od něj vak pihovatýma rukama. „Ty jistě to víš? Kde to–“ Na člun přišli dva dělníci. Leo si všiml, že Myšákovi přelétl po tváři záchvěv strachu, a přešel z turečtiny do řečtiny. „Kde to našel jsi?“ Slovosled se neměnil v žádném jazyce. „Ukradl jsem to.“ Slova doprovázely poryvy vzduchu ze špatně ukotvených hlasivek, ale přesto tenhle cikánský sirotek ve svých deseti letech mluvil dobrým půltuctem řečí používaných kolem Středozemního moře s mnohem větší samozřejmostí než lidé jako Leo, kteří se jazyky učili hypnovýukou. Stavební dělníci umazaní od šmíru svých elektrických rýčů (kteří, jak aspoň doufal, hovořili jen turecky), usedli ke stolu. Masírovali si zápěstí a kříž, kde měli zásuvky, přes které se do svých velkých strojů zapojovali, a objednali si ryby. Leo se sehnul a hodil. Ve vzduchu se stříbrně blýsklo. Olej zabouřil. Leo se opřel o zábradlí a pytel stažený šňůrkou otevřel. „Ano,“ řekl pomalu. „Že vůbec na Zemi a tím míň tady nějaký je, nemyslel jsem. Kdes to vzal?“ „Na bazaaru,“ vysvětloval Myšák. „Jestli je to někde na Zemi, je to na Velkém bazaaru!“ ocitoval reklamní slogan, který Královně měst vynesl miliony a miliony. „To říká se,“ kývl Leo. Znova turecky pak dodal: „Těm pánům jejich oběd odnes.“
Nova
19
Myšák popadl děrovanou naběračku a vylovil ryby na plastové talířky. To, co šlo do kotle stříbrné, vynořilo se z něj zlaté. Muži si z košíku pod stolem vzali kus chleba a jedli rukama. Myšák vytáhl z oleje zbylé dvě ryby a donesl je Leovi, který pořád ještě seděl na zábradlí a usmíval se do pytle. „Jasný obraz z téhle věci jestli dostat dokážu? Nevím. Když metanové sépie ve Vnějších koloniích lovil jsem, tuhle věc v ruce naposled měl jsem. Tenkrát na to docela slušně hrát uměl jsem.“ Pytel se svezl dolů a Leo překvapeně hvízdl mezi zuby. „Vážně hezký je!“ Na klíně, na zmačkané kůži, leželo něco, co mohla být harfa, ale taky to mohl být počítač. Mělo to oscilátory jako teremin, pražce jako kytara a po jedné straně krátké rezonanční struny jako sitár. Na druhé straně byly delší, basové rezonanční struny, jaké mívá guitarina. Některé části byly vyřezávané z růžového dřeva, některé odlévané z nerezu, ale místy to bylo vykládané černým plastem a vypolstrované plyšem. Leo to otočil. Mraky se roztrhaly ještě víc. A sluneční světlo se svezlo po naleštěném dřevě, blýsklo se na oceli. Dělníci u stolu klepali mincemi o dřevo a přimhouřili oči. Leo na ně kývl. Položili peníze na mastné prkno a nechápavě opustili člun. Leo udělal něco s knoflíky a ozvalo se jasné zvonění. Vzduch se zachvěl; do odporného pachu mokrých lan a dehtu pronikla vůně... orchidejí? Myšák jednou cítil divoké orchideje na loukách kolem silnice, ale to už bylo hodně dávno, to mu mohlo být tak pět nebo
20
Samuel R. Delany
šest let. (Tenkrát tu ještě byla mohutná žena ve vzorované sukni, což byla možná máma, a tři bosí muži s velikými kníry, z nichž jednoho měl oslovovat táto; ale to bylo v nějaké jiné zemi...) Ano. Orchideje. Leo pohnul rukama: chvění se změnilo ve třpyt. Ze vzduchu vypadával jas a zhušťoval se v modré světlo, jehož zdroj byl někde mezi nimi. Vůně zvlhla a změnila se v růže. „Funguje to!“ zasípal Myšák. Leo kývl. „Lepší než ten, co měl jsem. Illyrionová baterie skoro nová je. Na tuhle věc kdysi na lodi hrál jsem, jestli to ještě umím, vyzkoušet musím.“ Zamračil se. „Moc dobré to nebude. Ze cviku vyšel jsem.“ Leova tvář ze samých rozpaků nabyla výrazu, jaký na ní Myšák ještě neviděl. Leo sevřel v dlani ladicí kolík. Tam, kde se ve vzduchu objevilo světlo, se teď ze záře formovala ona. Nakonec se otočila a zadívala se na ně přes rameno. Myšák zamrkal. Byla průsvitná; a přitom se zdála mnohem skutečnější právě tím soustředěním, které musel vynaložit, aby definoval její bradu, rameno, nohu, tvář; se smíchem se zatočila a k jeho překvapení po něm hodila květinami. Myšák se pod deštěm okvětních plátků přikrčil a zavřel oči. Až doteď dýchal normálně, ale s tímhle nádechem prostě nepřestal. Otevřel ústa a nasával vůně tak dlouho, až se bránice bolestivě odtáhla od žeber. Bolest se vzdouvala pod prsní kost, až prostě musel vzduch vypustit. Rychle. Pak začal pomalinku nasávat znova–