povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 3
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 5
KA PI TO LA 1
Čtyři turistky kráčely jedna za druhou po úzké prošlapané stezce Pacifické hřebenovky v jižní Kalifornii, Emerson šla jako poslední v řadě. Vzduch byl chladný, ale slunce pálilo. Odněkud se ozval neviditelný pták. Vítr zněl dutě, vyl v opakovaném rytmu, který sílil, pak slábl, sílil, slábl. Emerson si představovala obrovský kráter, v jehož rozlehlém prostoru zvuk větru víří v podobě temného mraku. Občas jí připadal skoro legrační, jako když se malé dítě schová pod prostěradlo, hraje si na ducha a vydává strašidelné zvuky. Hú hú húúú. Její mladší sestra dělala přesně to samé a snažila se ji vylekat. Emerson předstírala, že se bojí, a sestřička se smála. Kdysi se od někoho dozvěděla, že zvuk může člověka skutečně fyzicky zranit. Přemýšlela, jestli je to pravda. Mohla by to být lež. Prý se tomu říká infrazvuk. Ale v patnácti už nebyla dítětem, rozhodně byla dost stará, aby věděla, že dospělým se nedá vždycky věřit, že mluví pravdu. Všichni lhali, hlavně její matka. I když se téhle túry účastnila z pouhé povinnosti, nemohla ignorovat, jaké reakce v ní vyvolává prostředí, v němž se nedobrovolně ocitla. Několikrát se jí stalo, že když uviděla hluboké kaňony a stále zelené stromy vysoké jako některé z budov v centru Los Angeles, cítila, jak jí v hrudi rozkvétá úžas nad tím vším. Nad hlavou se jí klenulo chrpově modré nebe bez jediného mráčku. Fascinovaly ji úzké stezky plné zákrut, kde nastavovala tvář větru, 5
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 6
Anne FrAsierová
který jí čechral dlouhé vlasy, nadzvedl je a pak jí je pleskl zpátky do obličeje. Obdivovala strmé a divoké pěšiny, průzračné potoky, malá zvířátka pospíchající do bezpečí. Většinou pochodovaly mlčky, občas míjely oblasti, kde po lesním požáru zůstaly ohořelé kmeny stromů a stále to tam bylo cítit po kouři, přestože jejich průvodkyně tvrdila, že zde hořelo před více než rokem. Mezi mrtvými stromy tančily na štíhlých stoncích žluté a purpurové květy a nějakým zázrakem se jim dařilo odolávat větru. Ale ani dechberoucí půvab krajiny nedokázal rozptýlit její mrzutost. Nesnášela to tady. Že je závislá na mobilu? No a co? Určitě existují horší závislosti. Nikdy nevyzkoušela drogy, jako je extáze, pervitin nebo LSD, přestože téměř každý jejího věku už s něčím podobným alespoň jednu zkušenost udělal. Rodiče by měli být rádi, že je tak hodné dítě. „Považuj to za prázdniny,“ radila jí matka. Jak stálo v lesklé brožuře, pobyt v Kaleidoskopu je něco jako luxusní dovolená, včetně skvělého jídla a gurmánských pochoutek připravovaných nějakým slavným šéfkuchařem. Byl tam také bazén, ve kterém mohli plavat, což bylo hezké, mohli si kreslit a číst. Ale nebyly tam televize a nesměli používat žádná elektronická zařízení. Zato se museli účastnit skupinových aktivit, které Emerson nesnášela se vší vášní, kterou dokázala vyjádřit řečí svého těla. A teď, když byli na tom pekelném místě týden (zamčení), se museli zúčastnit třídenního výletu – protože největší atrakcí Kaleidoskopu je zdejší nádherná příroda. Ta-dá! Přesto si pořád připadala jako ve vězení a výšlap do hor pro ni byl nařízenou disciplínou. I když v ní neustále vřel vztek, zmocňovala se jí nervozita z nadcházející noci a tajně žasla nad krásou kolem sebe, vkrádala se do ní nuda. Přistihla se, že bezmyšlenkovitě sahá po mobilu. A přestože po něm neúspěšně sáhla snad dvacetkrát od té doby, co opustila parkoviště u stezky, kde je vysadil týpek z Kaleidoskopu, pokaždé ji zaplavila panika, že ho ztratila, než si vzpomněla, že jí ho vzala máma. 6
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 7
Pověz mi
Jo, asi má problém. No a co? Mohli jí ten telefon na týden schovat. Nebo celá rodina mohla jet společně kempovat a mobily nechat doma. Zadarmo. Ona rázné opatření nepotřebovala. Rozhodně si nevypěstovala kritickou závislost na sociálních sítích. Kritická závislost. Obrátila oči v sloup. Neviditelný pták dál křičel. Je to ten samý? Nebo jiný? Mohou ptáci pronásledovat lidi? Skoro to vypadalo, že se s nimi snaží komunikovat. Vzpomněla si, že kdysi slyšela o nějakém ptákovi v amazonské džungli, který ztracené lidi schválně lákal, aby šli špatným směrem. Lidé následovali jeho hlas a mimoděk zabloudili hlouběji do divočiny. A už je nikdy nikdo neviděl, ani o nich neslyšel. Třeba je tohle hodný pták, který se ji pokouší varovat před nebezpečím. „Co se mi snažíš říct?“ zakřičela na něj. Pták ji ignoroval. Zato ostatní se otočily a podívaly se na ni. Pokrčila rameny. Otočily se zpátky, sevřely v rukách popruhy batohu a pokračovaly v bezmyšlenkovité chůzi, tři rozmrzelé dívky a osoba, která se couráním po horách živila. Tou osobou byla Janet Ravenscroftová, zaměstnankyně Kaleidoskopu. Měla hnědé copy, staromódní čapku a tmavé brýle a vypadala jako profesionální turistka. Nosila kožené boty, silné ponožky a větrovku, která se s každým poryvem větru nadouvala a pleskala jako vlajka. Hned na začátku jim oznámila, že prošla celou Pacifickou hřebenovku, a když nikdo nereagoval, dodala, že měří přes čtyři tisíce kilometrů a táhne se od Mexika po Kanadu. Proč? Tahle otázka Emerson okamžitě napadla, ale nepoložila ji. Proč jste se trmácela takovou dálku? A pak jim Janet začala vykládat, že získala Trojkorunu. Její svěřenky opět netušily, o čem je řeč, proto Janet zatřásla rukávem bundy a ukázala jim široký stříbrný náramek na zápěstí. Měl na sobě měděný trojúhelník. 7
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 8
Anne FrAsierová
„Získat Trojkorunu znamená, že jste zdolaly tři nejdelší turistické trasy ve Státech,“ vysvětlovala. „Pacifickou hřebenovku, Appalačskou stezku a Stezku kontinentálního rozvodí. Dohromady měří skoro třináct tisíc kilometrů.“ Obdivně vydechly. Žádnou z nich to sice nezajímalo, ale nechtěly být nezdvořilé. Život dospělých je občas tak nudný a divný. Když si vzpomene, z čeho všeho jsou na větvi… Další dvě dívky byly „nejky“, nejlepší kamarádky na život a na smrt, a chodily spolu na soukromou střední školu v Palm Springs. Obě byly aktivní na YouTube, ale blonďatá Portia Devineová měla víc sledujících, možná proto, že jejím otcem byl slavný herec Phillip Devine. Což je divné, když o tom tak přemýšlí. Nikdy ji nenapadlo, že chlápek, kterého sleduje v kině a cpe se při tom popcornem, má dítě a opravdovou rodinu, nejenom tu „jako“, kterou vidí na plátně. Na akční filmy sice moc nebyla, ale věděla, kdo to je, a viděla jeho záběry v nebezpečných situacích. Ano, samozřejmě to byla fikce. Visel z útesů, skákal z helikoptér, zachraňoval lidi z hořících budov. Takové ty věci. Věci, se kterými se nedokázala ztotožnit, ale dokázala si představit, že je dělá její otec – její skutečný táta, ne její otčím. Vítr udeřil tak prudce, že jí málem vyrazil dech a vytrhl ji z denního snění. Jako by ji jeho náraz připravil o všechen vzduch. Portia zaječela, když jí z hlavy odfoukl modrozelený šátek. Všechny čtyři sledovaly, jak se vznáší nad korunami stromů a mizí jim z dohledu. Šátky dostaly k uvítacím batohům. Byly celkem roztomilé a opatřené logem centra – kulatým se stále zelenými stromy. Ústraní. Letovisko. Tohle jsou slova, která se používala v centru pro závislé. Emerson netrvalo dlouho, aby pochopila, že tenhle spolek nesmějí nazývat pravým jménem – léčebnou pro závislé. Bylo to v příkrém rozporu s dojmem, který se toto místo snažilo vyvolat. Jak se zvyšovala nadmořská výška, teplota stále klesala. V jednu chvíli se zastavily, aby si oblékly mikiny. Ty také ladily a měly 8
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 9
Pověz mi
logo „letoviska“. Zapnuly si je na zip, nasadily si kapuce, vytáhly pití a svačinu. Chvěly se zimou. Popotahovaly. Po vedru v San Bernardinu měl být studený vzduch příjemný, ale připadalo jim to jako další urážka a nespravedlivý trest. Náhle si před sebou připadaly jako nahé a upadaly do rozpaků, a tak všechny sáhly po mobilech, které tam nebyly. Překvapilo ji, že nemají stezku jenom pro sebe. Očekávala, že tu budou jenom ony a příroda. Ne. Byli tu i jiní, a to ji znervózňovalo. Doslechla se, že touhle dobou celou stezku moc lidí nechodí. Bylo moc velké horko. Většina turistů vypadala, jako by šli už celou věčnost, hodně z nich odstartovalo v Mexiku. Měli opotřebovanou výstroj, oči se jim skelně leskly, pohorky se trhaly a některým z nich vykukovaly prsty. Pohybovali se jako zombie a působili dojmem, jako by dočista zapomněli, proč se na takovou štrapáci vůbec vydali. Jeden chlapík, se kterým se daly do řeči, tvrdil, že chce zhubnout. Jiní, jako Emerson a její skupina, se trmáceli po horách, aby byli z dosahu internetu. Někteří se zase potřebovali oprostit od světa. A horské túry zjevně prospívaly lidem, kteří utrpěli nějaké trauma nebo ztrátu. Emerson by zajímalo, jestli to není pravý důvod, proč ji sem rodiče poslali. Třeba to vůbec není kvůli mobilu. Možná se domnívají, že potřebuje víc času na zotavenou. Ale od střelby ve škole utekla spousta let. Je v pohodě. Znovu se zastavily, tentokrát na mýtině. Hlína pod jejich nohama ztvrdla na kámen, udusaná nesčetnými podrážkami bot, které tudy prošly za týden, měsíc nebo rok. Čtveřice se krátce zastavila u dřevěné cedule s uvedeným počtem kilometrů, která ukazovala směrem k dalšímu pozoruhodnému místu na stezce. Součástí bylo i jejich současné převýšení – 2 438 metrů. K dřevěné značce byly připevněné vybledlé fotografie lidí, kteří se na stezce ztratili. Zalaminované stránky byly zažloutlé a ošlehané větrem. Vypadaly staře. Jsou tihle turisté stále nezvěstní? Nebo se našli a nikdo se nevrátil, aby fotografie odstranil? Nejspíš to tak bude. Protože proč se zbytečně namáhat? 9
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 10
Anne FrAsierová
Čtveřice pocítila větší nebo menší strach a bez řečí se k smutným obrázkům otočila zády. Emerson si všimla, že Janet sklání hlavu a dívá se na mobil. Dívá se na mobil! Přesně tak, přátelé. „Zdá se, že vy sama máte problém,“ poznamenala Portia. Emerson vyprskla údivem. Pořád se nemohla rozhodnout, jestli má tu holku ráda nebo ne, ale Portia měla koule, to se jí musí nechat. Janet přidržela prst na displeji. „Oukej, vypnuto.“ Zastrčila telefon a zatvářila se zahanbeně. Všechno na ní křičelo, jak moc se za svoje počínání stydí. „Jenom jsem aktualizovala naši polohu,“ hlásila. No jasně. Janet se posadila na kládu a zaměřila se na JoJo McGrathovou. JoJo vypadala nesvá, rozhlížela se a dívala se přes rameno, jako by čekala, že se každou chvíli někdo objeví. „Pověz mi, jak se cítíš, JoJo,“ vyzvala ji Janet. Proboha. Emerson se musela ovládnout, aby otráveně nezakoulela očima. Psychoterapie. I tu důvěrně zná. „Myslím si, že to nezvládnu,“ přiznala dívka. Byla dokonale nalíčená jako od profesionálky, hotové umělecké dílo. Těžko hádat, jak vypadá bez make-upu. Zvláštní, ale Emerson doufala, že po výpravě do hor bude mít v této záležitosti jasno. Právě teď měla Jojo víčka orámovaná silnou černou linkou, obočí vzorně upravené, k tomu připočtěte asi dvacet dokonalých pih a tvářenku se třpytkami na lících. Když jste s ní mluvili, bylo těžké odtrhnout od ní zrak nebo se soustředit na to, co říká, protože její tvář působila jako úchvatná maska. Jak to vůbec dokázala? Nejspíš nadpřirozenými schopnostmi. Existují dva druhy traumatizovaných lidí: ti, kteří si terapii mluvením oblíbili, a ti, kteří se jí chtěli jednoduše prokecat. Emerson v rámci psychoterapie plácala nesmysly a byla na to pyšná. 10
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 11
Pověz mi
„Tohle nezvládnu,“ fňukala JoJo. Oči se jí leskly. Opatrně si setřela slzy dlouhým růžovým nehtem, aby si nerozmazala linky a řasenku. „Na internetu nabízím lekce líčení,“ vzlykla. „Mám přes milion sledujících. Je to byznys, ne něco povrchního, čím se jenom bavím.“ Přesto může neustálé natáčení nových příspěvků člověka unavit. Emerson byla ráda, že nemá miliony odběratelů. Ale chápala to. Tedy ne potřebu líčit se uprostřed divočiny, ale ztrátu něčeho, díky čemu se člověk cítil důležitý. „Chci tím říct,“ pokračovala JoJo, „že mám pocit, jako bych právě teď neexistovala. Jako by mě někdo připravil o identitu. Je to hrozné.“ „Je to pochopitelné a dalo se to čekat,“ přikývla Janet. „Ale naše osobnost je mnohem pestřejší, a to platí pro všechny. Tohle není o změně lidské podstaty, ani vás nechceme odtrhnout od vašeho života. Jde o to poskytnout vám příležitosti rozšířit si obzor.“ Opřela se lokty o kolena a sepnula ruce. Přímo ztělesněná upřímnost. „Někteří lidé, kteří projdou naším programem, se navracejí do svého starého života, aniž se v něm cokoliv změní,“ pokračovala Janet. „Jiní si odnesou ponaučení a nežijí pouze online. Tady jde o to, aby byl váš život různorodější, ne abychom vás o něco připravili.“ Předem naučený proslov. I ty Emerson důvěrně zná. Zřejmě je to něco, co si Janet pro podobné chvíle nastudovala a zapamatovala. Emerson si něco podobného přečetla v brožuře Kaleidoskopu. Přesto se v Janetiných slovech skrývalo dost pravdy na to, aby Emerson přinesla mírné uklidnění. Přikývla na souhlas. Povzbuzující rozhovor skončil, posbíraly si věci a pokračovaly v túře. Zatím si všechny vedly docela dobře, ale o hodinu později si začaly stěžovat. Všechny tři, včetně Emerson, hlásily, že je bolí hlava, nohy a pálí chodidla. 11
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 12
Anne FrAsierová
„Dnes jsme nedošly tak daleko, jak jsem doufala,“ posteskla si Janet, „ale můžeme se tu na noc zastavit.“ Dívky se nervózně podívaly jedna na druhou. „Uvidíme, jestli najdeme vhodné místo mimo stezku,“ dodala Janet. Odbočily do lesa, a nakonec dokráčely na mýtinu. Byla tam rovná holá půda s ohništěm z vyskládaného kamení. Janet se rozhlížela kolem sebe s rukama v bok. „Tohle vypadá dobře. Jsme blízko stezky, ale nikdo nás tu neuvidí.“ „Myslíte, že by se nám mohl někdo pokusit ublížit?“ zeptala se Portia. „Nechci tě strašit, ale už se přihodilo, že na této stezce došlo k napadení. Stává se to velmi vzácně a obětmi bývají lidé, kteří putují sami, takže bych se ničeho nebála, ale zároveň bych zachovávala opatrnost.“ JoJo tiše zasténala a Emerson si pohrávala s prstýnkem, který vždycky nosila. Dokud bylo světlo, postavily si tři stany – kamarádky se dělily o jeden, Emerson a Janet měly každá svůj. Jakmile s tím byly hotové, rozřízly balíčky s dehydrovaným jídlem a vysypaly je do čtyř plechovek s vodou, aby je ohřály nad maličkým vařičem. „Kéž bych si mohla udělat fotku našeho jídla a dát ji na Instagram,“ posteskla si nešťastně JoJo. Všechny s ní souhlasily, dokonce i Janet. Bylo zvláštní, že cítily potřebu podělit se o to, co zrovna dělají. Jako by sdílení učinilo je samotné i zážitek skutečnějšími. Jak divný musel být život před internetem a mobily. Emerson si to nedokázala ani představit. Znala lidi, kteří to zažili. Například její matka. Muselo to být hrozné. Když dojedly, nezbývalo jim nic jiného než sedět u ohně. Zpočátku to byla nuda, ale pak Portia začala mluvit o tom, jak měla ve dvanácti ošklivou autonehodu. „Umřela mi kamarádka,“ povzdechla si. 12
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 13
Pověz mi
Emerson usoudila, že bude své otevřenosti později litovat, ale tma a vyčerpání ji zbavily neklidu. Kromě toho se s těmito lidmi už nikdy neuvidí. Až se vrátí domů, nebude se s nimi muset vídat ve škole ani ve svém skutečném životě, proto pro ni nebylo těžké podělit se s nimi o něco, co nikdy nikomu dobrovolně neřekla. Vyprávěla jim, jak přežila střelbu ve škole. Prozradila jim jméno školy i to, kolik jí bylo let. „Nejspíš jste o tom slyšely ve zprávách.“ „Panebože.“ Portia se objala pažemi. „Na to si vzpomínám. Muselo to být strašné. Je mi to moc líto.“ Před střelbou probíhala příprava na možnost takového incidentu. Vedení školy Emerson a jejím spolužákům tvrdilo, že výstřely nebudou znít tak, jak by očekávali. Nejspíš jim budou připadat jako něco jiného, třeba petardy. A tak se součástí tréninku pro případ napadení stal poslech opravdové střelby nahraný uvnitř školy. Byly to různé typy zbraní, jako jsou pušky a pistole, ale převažoval rachot samopalu. Sama by neuměla říct, jestli jim poslech těchhle nahrávek pomohl. Nic z toho jim nepřipadalo jako reálná hrozba, tak jaký by to na ně mělo mít dopad? Takové věci se stávají na jiných místech jiným lidem. V den, kdy ke střelbě došlo, si během hodiny dějepisu musela odskočit na toaletu. Cestou po chodbě zaslechla nějaké bouchání, ale myslela si, že jeho původci jsou dělníci, kteří budovu opravují, a používají nastřelovací pistoli nebo něco takového. Pak zaslechla výkřiky. A další třesk. Dveře se otevřely. Pan Bell, učitel dějepisu, vyběhl ven, mával rukama a z úst mu na bílou košili stékala krev. V patách se mu hnaly vyděšené děti a vřískaly. Učitel se zhroutil na podlahu. Zřítil se jako podťatý a nehýbal se. Když už byla Emerson u toho svěřování, prozradila holkám i jméno svého biologického otce, který s ní nechtěl mít nic společného. Dostalo se jí za to kýžených projevů sympatie. 13
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 14
Anne FrAsierová
„S tím mobilem jste měly pravdu,“ kápla nakonec Janet božskou. „Prokoukly jste mě. Psala jsem kamarádce a podívala jsem se, co je nového na sociálních sítích. Taky jsem závislá.“ Emerson napadlo, jestli její přiznání není součástí terapie. Další pečlivě nacvičená slova, která je mají přimět, aby se otevřely a svěřily se? Pověz mi. „Co je to za prsten?“ zajímala se Portia. Emerson zvedla ruku, aby ostatní viděly, o čem Portia mluví. „Prsten na sebeobranu. Dostala jsem ho od nevlastního táty po té střelbě. Ukázal mi, jak ho mám vrazit útočníkovi do krku, a kudy vede krkavice.“ Názorně ukázala prstem na vlastní šíji. „Páni.“ JoJo znovu znervózněla. Za půl hodiny si už neměly co povědět. Bylo brzy, mnohem dříve, než si Emerson obvykle chodila lehnout, ale zalezly si do stanů. Janet, aby se prospala, ostatní děvčata s odhodláním nějak přečkat noc. Emerson rozsvítila baterku, zatáhla zip stanu a nafoukla si nevelký polštářek. Zula si boty, stáhla ponožky a džíny a vklouzla do spacího pytle. Zhasla a poslouchala, jak si Portia a JoJo potmě povídají a hihňají se. Skoro si přála být ve stanu s nimi. Nakonec se odmlčely. Emerson se snažila zůstat vzhůru. Napínala uši a poslouchala zvuky přicházející zvenčí, oči přivykaly tmě, ale hodiny náročné chůze na čerstvém vzduchu ji nakonec dohnaly. Usnula. Probudil ji čerstvý závan kvílícího větru, švy stanu se napínaly a volná látka pleskala. Znovu pocítila nával hněvu vůči matce a otci, že jí tohle udělali. Byla hodné dítě, a tohle byl trest. Vítr se měnil, a pojednou zněl rytmicky, jako by zpíval. Dutě a děsivě. Zadržela dech a ani se nepohnula. Venku před stanem zablikalo světlo. A vzápětí někdo vykřikl.
14
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 15
KA PI TO LA 2
Po třech týdnech putování po Pacifické hřebenovce se Jordan a jeho přítelkyně Deidra dostali do bodu, kdy se začali pozastavovat nad tím, co to sakra dělají. Kráčeli jako očarovaní, tupě kladli jednu nohu před druhou a túra dávno nebyla žádná zábava. Turistika by měla být příjemná, alespoň částečně, jen tu a tam s očekávaným fyzickým nepohodlím. Ale přestože si Jordan občas užíval půvab zdejší krajiny, často se upínal na nepříjemnou nutnost opustit stezku, aby si odskočil, nebo se obával příchodu špatného počasí. Těšil se, až se zastaví, prostě se už nebudou nikam trmácet, a sní hnusné jídlo uvařené na malém vařiči. Proč se tak namáhají? Jaký mají cíl? Jenom aby někomu řekli, že to dokázali? Našli něco, co jim v životě chybělo? Možná že zpětně uvidí nějakou přidanou hodnotu, ale právě teď mu bylo příliš mizerně, než aby na to přišel. Především se soustředil, aby přežil další hodinu, zvládl další den. V tuhle chvíli se těšili, až dorazí do města Big Bear Lake v Kalifornii. Snad to stihnou dřív, než zavře pošta. Mají tam na ně čekat balíčky. Věci, které si objednali, jako nové boty, protože ty staré už se trhaly a koukaly jim prsty. Urazili v nich pěkných pár kilometrů. Když člověk prošel celou stezku, prošlapal obvykle několik párů turistických bot. Ale Jordan se především těšil na narozeninový balíček od mámy. Doufal, že od ní dostane peníze a měkké ovesné sušenky. 15
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 16
Anne FrAsierová
Deidra to cestou už několikrát málem vzdala. Mezi turisty se vtipkovalo o tom, že tahle trasa může každý vztah utužit nebo zničit, ale ve skutečnosti to nebyl vtip. Ten jejich dostal v uplynulých týdnech několikrát zabrat, obvykle kvůli mizernému počasí. Ale oba se naučili ovládat a trpěli mlčky, anebo nadávali společně, než aby si jeden vyléval zlost na tom druhém. Přesto byla poslední noc tvrdá. Pršelo, všechno měli mokré, a teď se plahočili v roztrhaných a zablácených botách. Ani jeden z nich nemluvil, na hovor nezbývala energie. Oba se soustředili na to, aby se včas dostali do města a na poštu, v motelu si dopřáli opravdovou sprchu a vyspali se ve skutečné posteli. Jenom musí překonat tenhle den. Zastavili se pod větvemi mohutných borovic, shodili z ramen batohy a napili se vody, kterou si nabrali z poslední bystřiny, kterou potkali, a upravili ji pomocí dezinfekční tablety. Zatímco Deidra mlčky odpočívala, Jordan si potřeboval odskočit. Když močil, všiml si v dálce oranžové skvrny. Možná je to stan. Kdyby to byl jeho první den na stezce, asi by byl rád, že vidí stopu jiného člověka. A protože je extrovert, vyrazil by k tábořišti a představil by se. Teď je mu to fuk. Přišla za ním Deidra a oba mlčky zírali na nepatřičně barevný flek, potom se podívali jeden na druhého. Vyčetl z její tváře vyčerpání a cítil se kvůli tomu provinile. Cítil se provinile kvůli sobě. Neměl jí co dát. Nezbyla mu žádná slova ani gesta. Mlčky si rozepnula zip u kalhot. Před touhle túrou by zemřela hanbou, kdyby ji viděl čurat. Teď ji ani nenapadlo počkat, až odejde. Stejně jí dopřál soukromí. Jednou, až bude na tenhle den vzpomínat, by mohla pocítit stud. Anebo taky ne. Vykutal ze sebe část svého starého já a pokoušel se rozpomenout, jaké to je družit se s ostatními. Rozhodl se podívat na táborníky, zatímco Deidře poskytne soukromí, o které nežádala. Vykročil po úzké ušlapané pěšině a všiml si, že si tihle turisté vybrali dobré místo. Ze stezky není vidět, ale je blízko. 16
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 17
Pověz mi
Mýtina. Tři oranžové stany. Turisté většinou pokračují v cestě krátce po rozbřesku, ale slunce už bylo nějakou dobu na obloze a v kempu nebyla vidět žádná známka života. Možná ještě spí. Třeba si udělali volný den, aby si odpočinuli. Takzvané nulté dny se většinou odbývají ve městě, kde se člověk může osprchovat a doplnit zásoby. Těkal očima kolem sebe a pokoušel se rozhodnout, jestli se má ozvat, hlasitě pozdravit a přesvědčit se, že je všechno v pořádku. Ale pak zbystřil sluch a zaslechl bzučení. Hmyz. Mouchy? Bzučení doprovázelo zvláštní opakující se ťukání, které mu připadalo povědomé, akorát si ho nedokázal správně zařadit. Rozhlédl se kolem sebe, podíval se, co má nad hlavou, a potom zaměřil pozornost na nedaleké květiny. Na květech si lebedilo několik včel. Mezi stromy se prohnal vítr, spíš takový lehký vánek, a přinesl s sebou nasládlý odér rozkládajícího se masa. Fuj. Tady se děje něco nekalého. Mozek mu napovídal, aby odešel, okamžitě se ztratil. Hned. Rychle. Mazej pryč! Místo aby odešel, přistoupil blíž. Tak blízko, aby viděl drobné stínové siluety hmyzu uvězněného uvnitř stanu. Záhada rozluštěna. Ťukání způsobovaly mouchy, vrhající se na napnuté stanové plátno. Jak často ho stejné zvuky ráno budily? Ale to byla jedna dvě mouchy, ne stovky. A nepřidávaly se k nim včely. „Haló?“ odvážil se zvolat. Hlas se mu třásl. „Je tam někdo?“ Jedinou odpovědí byl zvýšený pohyb hmyzu a silnější bzučení. Ozval se znovu, tentokrát hlasitěji, a srdce mu bušilo. „Haló!“ Zaslechl nějaký zvuk, poplašeně vyjekl a otočil se. Okamžitě 17
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 18
Anne FrAsierová
se mu ulevilo. Byla to Deidra, která se k němu blížila ráznými kroky a upravovala si oblečení, víc ponořená do své soukromé mizérie, než aby vnímala okolí. „Musíme jít,“ připomněla mu. Položil si prst na rty. Oči jí zlostně vzplály, nelíbilo se jí, že ji umlčel. Ale vztek ji rychle přešel a vystřídal ho zmatek, protože mozek stačil zpracovat podněty a postupoval v úvahách stejně jako před chvílí ten jeho. „Drž se zpátky,“ varoval ji. „Podívám se do toho stanu.“ Polkla a přikývla. Třeštila oči a zdála se ve střehu. Takovou ji dlouho neviděl. Možná je to vtip. Někdo to na ně nastražil a teď je filmuje. Něco jako ve filmové sérii Záhada Blair Witch. Zip stanu nebyl zatažený, čímž se vysvětlovalo, jak se hmyz dostal dovnitř. Jordan natáhl roztřesenou ruku, aby dosáhl na zip, a zároveň se držel co nejdál od stanu. Stáhl jezdce úplně dolů, plastové zuby se od sebe zvolna oddělovaly, dokud se plachta zcela neotevřela. Osvobozené mouchy se vznesly do vzduchu a obličej mu zahalil černý mrak. Zamával rukama, zakopl, upadl, znovu se zvedl. Neutekl, i když chtěl. Rukou si zakryl ústa a nos, přinutil se přikrást blíž a nahlédnout do stanu. Zarazil se a zkoprnělý zůstal stát na místě. Připadalo mu, že tam stojí celé minuty, ale musely to být vteřiny. Nakonec odklopýtal stranou a pozvracel se. Když se narovnal, uviděl Deidru, jak prochází kolem něj a blíží se ke stanu s mobilem v ruce, jako by natáčela video. Copak je tohle všechno nahrané? Nefungoval mu mozek. Nevypadalo to jako něco, čeho by Deidra byla součástí. „Nechoď tam!“ napůl vykřikl, napůl vzlykl a s hrůzou sledoval, jak odhrnula stanovou chlopeň. Dlouho hleděla dovnitř, než se k němu otočila. „Musíme zkontrolovat ostatní stany.“ S obdivuhodným klidem přešla 18
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 19
Pověz mi
k dalšímu a nakoukla dovnitř. „Nikdo tu není.“ Pak ke třetímu. Napřímila se v zádech. „Tenhle je taky prázdný, ale všechny jejich věci jsou pořád uvnitř, jako by ti lidi prostě zmizeli.“ „Je tam mrtvola, viď?“ zeptal se. „V tom prvním stanu.“ „Určitě.“ „Už jsi někdy viděla mrtvého člověka?“ „Na pohřbu.“ Vytáhl mobil. „Není tu signál.“ Jeho mozek se stále snažil vypořádat s nálezem těla ve stanu. Málem se tam šel znovu podívat. Místo toho si přehrával v hlavě, co vlastně viděl. Spoustu krve, spoustu much. Mobil vedle těla. Měl si ho vzít. Ten mobil. Podívat se, jestli by se podle něj dalo poznat, kdo zde zahynul. Ne. Co když to byla vražda? Na místě činu se nesmíte ničeho dotýkat. Vražda ne. To by bylo směšné. Útok medvěda? A kde jsou ostatní? Lidé ze zbylých dvou stanů? „Musíme se přesunout na jiné místo a zavolat na tísňovou linku.“ Nejspíš to nechvátá. Ten člověk už nikam neuteče. Ale možná by se s Deidrou měli klidit pryč pro případ, že jim tady hrozí nebezpečí. Deidra se vrátila ke stanu, zvedla mobil, poodstoupila o několik kroků a začala ťukat do displeje. „Nechceš to dát na sociální sítě, že ne?“ vyděsil se Jordan. „Možná jo. Až budeme mít signál.“ „Tohle se nedělá, Deidro.“ „Dělají to všichni.“ „My ne. Bez takového hnusu se obejdeme.“ Koho by napadlo, že jejich vztah oficiálně skončí kvůli mrtvole? Tohle by nikdy nepředpokládal. Zaslechl šustění. Ostře se nadechl a oba se otočili k lesu. Z křoví vyběhla myš, všimla si jich, vypískla a mazala nazpátek. Vydechli úlevou a zasmáli se tomu. 19
povez mi.qxp_Sestava 1 19.10.23 12:31 Stránka 20
Anne FrAsierová
Jordan zamířil pryč z tábořiště. „Pojďme odtud sakra vypadnout.“ Pospíchali po pěšině zpátky tam, odkud přišli. O hodinu a několik horských kilometrů později Deidra stále pravidelně zvedala mobil do vzduchu a pokoušela se zachytit signál. „Mám ho!“ zvolala konečně. Jordan se zastavil, pohlédl na telefon a zjistil, že má dvě čárky. „Nahrála jsem svoje video,“ prohlásila vzdorovitě Deidra. Jordan ji ignoroval. Namířil prst na displej, připravený vyťukat 911, když vtom ho vyrušilo další zašustění, podobné tomu předchozímu. Otočil se a předpokládal, že uvidí další myš. Ale ne. Byl to člověk. Vlastně dva. „Hej, chlape,“ oslovil Jordan toho prvního. „Ať už máte namířeno kamkoliv, nechoďte tamtím směrem.“ Ukázal na cestu, kudy přišli. „Našli jsme tam mrtvolu.“ Muž se usmál. „Díky za tip.“ V ten okamžik se objevila zbraň a Jordan pochopil, že tohle je to nebezpečí, před kterým prchají, ale ironií osudu mu spěchali vstříc. Deidra byla někde za ním. Než ji stačil varovat, zaslechl tiché lupnutí a začalo ho pálit na hrudi. Padl na zem.
20