LOUISE PENNYOVÁ
Krásné
tajemství Případy vrchního inspektora Gamache
EUROMEDIA GROUP
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 3
11.10.23 13:44
A PROLOG A
Na začátku devatenáctého století si katolická církev uvědomila, že má problém. A nutno přiznat, že nejspíš více než jeden. Ovšem problém, který ji v tu chvíli zaměstnával nejvíc, měl co dělat s liturgií hodin, s božským oficiem. To sestávalo z osmi denních dob v každodenním životě katolické obce, kdy se zpívaly hymny. Chorály. Gregoriánské chorály. Prosté písně zpívané pokornými mnichy. Řečeno bez obalu, katolická církev božské oficium ztratila. Během církevního dne se stále prováděly různé bohoslužby. Ve všemožných klášterech se tu a tam zpívaly takzvané gregoriánské chorály, ale jak přiznával i Řím, natolik se vzdálily od těch původních, že se považovaly za zkažené, dokonce barbarské. Přinejmenším ve srovnání s elegantními, uhlazenými hymny z předchozích století. Ovšem jeden člověk našel řešení. V roce 1833 mladý mnich Dom Prosper obnovil opatství St. Pierre ve francouzské obci Solesmes a svoje dny rovněž zasvětil snaze přivést původní gregoriánské chorály zpět k životu. Avšak to vyvolalo další problém. Po mnoha opatových výzkumech se ukázalo, že nikdo neví, jak původní chorály zněly. U těch nejranějších totiž neexistoval žádný zápis. Byly tak staré, víc než tisíc let, že předcházely i psanou hudbu. Učily se nazpaměť, předávaly se ústně, po letech studia, od jednoho 7
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 7
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
mnicha ke druhému. Šlo o prosté chorály, ale právě v té prostotě tkvěla jejich síla. První chorály byly konejšivé, rozjímavé, magnetizující. Na ty, kteří je zpívají a poslouchají, mají starobylé chorály natolik silný účinek, že se jim přezdívá krásné mystérium, krásné tajemství. Mniši věřili, že zpívají slovo Boží klidným, konejšivým, hypnotickým hlasem Božím. Dom Prosper ale věděl, že někdy v devátém století, tisíc let před opatovým narozením, jeden bratr mnich také rozjímal nad tajemstvím chorálů. Podle církevní legendy se tomu anonymnímu mnichovi dostalo osvícení. Pořídí psaný záznam chorálů, aby se zachovaly pro budoucnost. Příliš mnoho jeho zabedněných noviců dělalo příliš mnoho chyb, když se snažilo chorály naučit. Pokud jejich slova a hudba opravdu pocházejí od Boha, jak z celého srdce věřil, potřebují bezpečnější způsob uchování než v chybujících lidských hlavách. Dom Prosper ve vlastní kamenné cele ve svém opatství toho mnicha úplně viděl – seděl v místnosti přesně stejné, jako byla ta jeho. V opatových představách si onen mnich přitáhl jemný pergamen z jehněčí kůže a naostřený brk namočil do inkoustu. Zapsal slova, text, samozřejmě latinsky. Žalmy. A jakmile byl hotov, vrátil se zpátky na začátek. K prvnímu slovu. Jeho brk se vznášel nad ním. Co teď? Jak zapsat hudbu? Jak by mohl sdělit něco tak nádherného? Pokoušel se zapsat instrukce, ale byly příliš těžkopádné. Samotná slova nedokázala popsat, jak ta hudba přesahuje obyčejné lidské bytí a povznáší člověka k Bohu. Mnich si nevěděl rady. Celé dny a týdny pokračoval v klášterním životě. Společně s ostatními se modlil i pracoval. A zase se modlil. Zpíval hodinky. Učil mladé roztěkané novice. A pak si jednoho dne všiml, že se mladíci soustředí na jeho pravou ruku, jíž jejich hlasy vedl. Nahoru, dolů. Rychleji, 8
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 8
11.10.23 13:44
KRÁSNÉ TA JEMS T VÍ
pomaleji. Tišeji, tišeji. Slova si zapamatovali, ale pokud šlo o hudbu, spoléhali na signály, které jim dával rukou. Toho večera po nešporách seděl onen bezejmenný mnich při světle drahocenné svíčky a upřeně hleděl na žalmy pečlivě napsané na pergamenu. Pak namočil brk do inkoustu a nakreslil úplně první notu. Byla to vlnovka nad slovem. Jediná krátká zakroucená čárka. Pak další. A ještě další. Kreslil svoji ruku. Stylizovanou. Ruku, která nabádala jakéhosi neviděného mnicha, aby zvedl hlas. Výš. Pak držet tón. A zase výš. Chviličku zůstat a pak prudce, svižně dolů v závratném klesání. Při psaní si broukal. Jeho jednoduchá znamení rukou se třepotala na stránce tak, že slova ožívala a vzlétala. Plná radosti se vznášela do vzduchu. Slyšel, jak se k němu přidávají hlasy mnichů, kteří se ještě nenarodili. Jak zpívají přesně tytéž chorály, které jeho osvobodily a pozvedly jeho srdce k nebesům. Ve snaze zachytit to krásné tajemství onen mnich vynalezl psanou hudbu. Ještě nešlo o noty – to, co napsal, vešlo ve známost jako neumy. Během staletí se z jednoduchého chorálu vyvinul chorál složitý. Přibyly hudební nástroje, harmonie, které vedly k akordům a notovým osnovám a nakonec i k samotným notám. Do-re-mi. Zrodila se moderní hudba. The Beatles, Mozart, rap. Disko, muzikál Annie Get Your Gun, Lady Gaga. To všechno vypučelo ze stejného starobylého semene. Z mnicha, který kreslil svou ruku. Pobrukoval si, dirigoval a usilovně se snažil přiblížit k Bohu. Gregoriánský chorál byl otcem západní hudby, ale jeho nevděčné děti ho nakonec zabily. Zahrabaly. Ztratily ho a zapomněly na něj. Dokud se na začátku devatenáctého století Dom Prosper, znechucený církevním nevkusem a ztrátou jednoduchosti a čistoty, 9
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 9
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
jak to alespoň sám vnímal, nerozhodl, že nastal čas vzkřísit původní gregoriánské chorály. A nalézt hlas Boží. Jeho mniši se rozjeli po celé Evropě. Prohledávali kláštery, knihovny i sbírky, až nakonec Dom Prosper usoudil, že jedna z knih gregoriánských chorálů zapsaných vybledlými neumami je originál. První a možná jediný zápis toho, jak by gregoriánský chorál měl znít. Na kusu jehněčí kůže staré téměř tisíc let. Řím nesouhlasil. Papež zorganizoval vlastní pátrání a našel jiný zápis. Trval na tom, že právě na jeho potrhaném pergamenu je zaznamenáno, jak by se božské oficium mělo zpívat. A tak, jak se často stává, když se muži Boží neshodnou, vypukla válka. Benediktýnský klášter v Solesmes a Vatikán po sobě chrlily záplavy gregoriánských chorálů. Každý z nich tvrdil, že právě ty jejich mají blíž k originálu, a proto i blíž k Bohu. K tématu se vyjadřovali akademici, muzikologové, známí skladatelé i prostí mniši. Bitva byla čím dál vyhrocenější a v tom, na čí stranu se kdo postavil, šlo spíše o moc a vliv než o prosté hlasy pozdvižené ke slávě Boží. Kdo našel původní gregoriánský chorál? Jak by se božské oficium mělo zpívat? Kdo vlastní hlas Boží? Kdo má pravdu? Nakonec, po letech, akademikové v tichosti dospěli k závěru. A pak ho v ještě větší tichosti utajili. Pravdu neměla ani jedna strana. Přestože mniši ze Solesmes byli téměř jistě mnohem blíž pravdě než Řím, podle všeho ani oni zatím k cíli nedospěli. Pokud šlo o jejich nález, jednalo se o historický dokument nedozírné ceny – ale nebyl kompletní. Něco chybělo. Chorály měly slova a neumy, které ukazovaly, kdy mají klášterní hlasy zesílit a kdy se zas ztlumit. Kdy je tón vyšší a kdy zas nižší. Co u nich ale chybělo, byl výchozí bod. Výš, ale odkud? Hlasitěji, ale odkud? Bylo to jako najít kompletní mapu 10
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 10
11.10.23 13:44
KRÁSNÉ TA JEMS T VÍ
k pokladu s křížkem přesně označujícím cíl, ale bez ukazatele, kde začít. Na začátku… Benediktýnští mniši v Solesmes si rychle vybudovali pověst nového domova starých chorálů. Vatikán nakonec ustoupil a za několik desítek let si božské oficium znovu získalo přízeň. Vzkříšené gregoriánské chorály se šířily do klášterů po celém světě. Ta prostá hudba nabízela opravdovou útěchu. Jednoduchou píseň v čím dál hlučnějším světě. Když opat kláštera Solesmes v tichosti odcházel z tohoto světa, věděl dvě věci. Věděl, že dokázal něco významného, mocného a smysluplného. Obnovil krásnou prostou tradici. Navrátil zkažené chorály do jejich čistého stavu a vyhrál válku proti okázalému Římu. Jenže v srdci zároveň věděl, že sice vyhrál, ale přesto neuspěl. Ano, to, co teď všichni pokládali za původní gregoriánské chorály, se jim velmi blížilo. Bylo to téměř božské. Ale ne úplně. Protože neměli výchozí bod. Dom Prosper, sám nadaný hudebník, nevěřil, že by mnich, který kodifikoval původní gregoriánské chorály, nesdělil budoucím generacím, kde začít. Mohli jen hádat. A hádali, jenže odhadovat není totéž co vědět. Opat se vášnivě přel, že antifonář, soubor chorálů, který našli jeho mniši, je originál. Jenže teď, na smrtelné posteli, se odvážil zapochybovat. Představil si, jak se ten druhý mnich, oblečený úplně stejně jako teď on sám, sklání při světle svíčky. Mnich by dokončil první chorál, vytvořil první neumy. A pak co? Zatímco Dom Prosper střídavě nabýval a ztrácel vědomí, zatímco proplouval z tohoto světa do příštího a zpět, uvědomil si, co by onen anonymní mnich tehdy udělal. Udělal by, co musel. Dom Prosper jasněji než své bratry, kteří u jeho lože zpívali tiché modlitby, viděl onoho dávno mrtvého mnicha, jak 11
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 11
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
se sklání nad stolem. Vrací se zpátky na začátek. K prvnímu slovu. A zapisuje ještě jednu značku. Na samém konci života Dom Prosper pochopil, že začátek existuje, ale jeho nalezení, rozluštění krásného tajemství, už bude na někom jiném.
12
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 12
11.10.23 13:44
A JEDNA A
K
dyž z kaple unikl poslední tón chorálu, rozhostilo se velké ticho a s ním přišel ještě větší neklid. Ticho se protahovalo. Dál a dál. Šlo o lidi tichu uvyklé, ale tohle se zdálo extrémní dokonce i jim. Přesto tam stáli ve svých dlouhých černých hábitech s bílými kápěmi bez hnutí. Čekali. Šlo o lidi čekání uvyklé, ale tohle už se jim také zdálo extrémní. Ti méně disciplinovaní z nich pokukovali po vysokém postarším muži, který vešel poslední a první odejde. Dom Philippe držel oči zavřené. Zatímco kdysi to býval okamžik naprostého míru, soukromá chvilka s jeho soukromým Bohem, chvíle, kdy končilo matutinum, předtím, než dal znamení k modlitbě Anděl Páně, teď pro něj ten moment znamenal prostě únik. Zavřel oči, protože nechtěl vidět. Mimoto stejně věděl, co před ním je. Co tam stále je. Co tam bylo stovky let předtím, než sem přišel, a dá-li Bůh, bude i staletí poté, co ho pochovají na hřbitově. Dvě řady mužů naproti němu v černých hábitech s bílými kápěmi, v pase převázaných obyčejným provazem. A vedle něj po jeho pravici další dvě řady mužů. 13
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 13
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
Hleděli na sebe přes kamennou podlahu kaple jako přes starodávnou bitevní linii. Ne, nabádal unavenou mysl. Ne. Nesmím o tom uvažovat jako o bitvě nebo o válce. Jde jen o odlišné názory. O názory vyjádřené ve zdravé komunitě. Tak proč se mu nechce otevřít oči? Zahájit den? Dát znamení velkým zvonům zvoucím k ranní modlitbě. Aby zazvonily lesům, ptákům, jezerům a rybám. Mnichům. Andělům i všem svatým. Bohu. Ozvalo se odkašlání. Ve velkém tichu znělo jako výbuch bomby. Ovšem opatovy uši v něm slyšely to, co představovalo. Výzvu. S námahou stále držel oči zavřené. Dál stál mlčky a bez hnutí. Jenže žádný mír už v tom nebyl. Zůstával jen zmatek, uvnitř i venku. Cítil, jak vibruje ve dvou řadách čekajících mužů i v prostoru mezi nimi. Cítil, jak vibruje uvnitř něj samého. Dom Philippe napočítal do sta. Pomalu. Pak otevřel oči a zahleděl se přímo přes kapli na malého zavalitého chlapíka, který tam stál s očima otevřenýma, rukama složenýma na břiše a pousmáním v nekonečně trpělivém obličeji. Opatovy modré oči se maličko nakvašeně přimhouřily, ale pak se opanoval a zvednutím štíhlé pravice vydal signál. Zvony se rozezněly. Ze zvonice vylétl dokonalý, sytý, jasný hlahol a vydal se do tmy časného rána. Prolétl nad průzračným jezerem, nad lesy a bochánky kopců. Aby jej slyšela nejrůznější stvoření. A čtyřiadvacet mužů v odlehlém quebeckém klášteře. Důrazná výzva. Jejich den začal. „To nemyslíš vážně,“ zasmál se Jean Guy Beauvoir. „Myslím,“ přikývla Annie. „Přísahám, že je to pravda.“ 14
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 14
11.10.23 13:44
KRÁSNÉ TA JEMS T VÍ
„Snažíš se mi namluvit,“ pokračoval, zatímco si z talíře bral další kousek slaniny uzené v krustě z javorového sirupu, „že když spolu začali chodit, věnoval tvůj táta tvojí mámě jako dárek předložku do koupelny?“ „Ne, ne, to by bylo k smíchu.“ „To by teda bylo,“ přisvědčil a schroustal plátek slaniny na dvě kousnutí. V pozadí hrálo staré album Beau Dommage „La complainte du phoque en Alaska“. Píseň o osamělém tuleni, jemuž zmizela láska. Beauvoir si na známou melodii tiše pobrukoval. „Dal ji mojí babičce při seznámení jako dárek pro hostitelku, aby jí poděkoval, že ho pozvala na večeři.“ Beauvoir se rozesmál. „To mi nikdy neřekl,“ vypravil ze sebe nakonec. „No, táta se o tom ve slušné společnosti radši moc nezmiňuje. Chudák máma. Měla pocit, že si ho musí vzít. Vždyť kdo jiný by ho jinak chtěl?“ Beauvoir se znovu rozchechtal. „Tak to je laťka nastavená dost nízko. Horší dárek už ti těžko můžu dát.“ V prosluněné kuchyni sáhl vedle stolu. Tu sobotu na začátku podzimu chystali snídani spolu a na malém borovém stolku teď ležel talíř slaniny a míchaná vajíčka s rozpuštěným sýrem Brie. Předtím si Jean Guy natáhl svetr, z Anniina bytu došel za roh do pekařství na rue St-Denis pro crois santy a pain au chocolat. Pak obešel místní obchůdky, při koupil k tomu dvě kávy, montrealské víkendové noviny a ještě něco. „Co to tam máš?“ vyzvídala Annie Gamachová a nakláněla se přes stůl. Kočka skočila na zem a našla si osluněné místečko na podlaze. „Nic,“ žulil se. „Jen takovou maličkost. Když jsem to uviděl, vzpomněl jsem si na tebe.“ Beauvoir tu věc vytáhl na světlo. 15
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 15
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
„Ty prevíte,“ vyprskla Annie smíchy, „vždyť je to záchodový zvon.“ „I s mašlí,“ dodal Beauvoir. „Jenom pro tebe, ma chère. Jsme spolu už tři měsíce. Šťastné výročí.“ „No jistě, záchodové výročí. A já pro tebe nic nemám.“ „Odpouštím ti,“ ujistil ji. Annie převzala zvon. „Vzpomenu si na tebe pokaždé, když ho vezmu do ruky. I když myslím, že většinou ho budeš používat hlavně ty. Nakonec, máš toho v sobě plno.“ „To je od tebe hezké,“ opáčil Beauvoir a sklonil hlavu v lehké úkloně. Vyrazila zvonem proti němu a jemně ho dloubla červenou gumovou přísavkou, jako by to byl rapír a ona šermířka. Beauvoir se usmál a napil se silné voňavé kávy. To byla celá Annie. Jiné ženy by možná předstíraly, že ten směšný čisticí zvon je kouzelná hůlka, ona dělala, že je to meč. Vzápětí si Jean Guy uvědomil, že jiné ženě by samosebou záchodový zvon nikdy nedal. Jen Annie. „Tys mi lhal,“ obvinila ho, když se zas pohodlně opřela. „Táta ti zjevně o té koupelnové předložce řekl.“ „Je to tak,“ přiznal Beauvoir. „Byli jsme v Gaspé v pytlácké chatě a hledali důkazy, když tvůj táta otevřel skříň a našel ne jednu, ale hned dvě fungl nové koupelnové předložky, ještě zabalené v igelitu.“ Při řeči se podíval na Annie. Nespouštěla z něj oči, skoro nemrkala. Vnímala každé slovo, každé gesto, každou změnu tónu. Enid, jeho bývalá manželka, mu dřív také naslouchala. Jenže v tom vždycky býval záchvěv zoufalství, nějaký nárok. Jako by jí něco dlužil. Jako by umírala a on byl lék. Enid ho vždycky úplně vysála, a přesto cítil, že jí nestačí. Zato Annie byla jemnější. Štědřejší. Stejně jako její otec naslouchala bedlivě a mlčky. S Enid o své práci nikdy nemluvil a ona se nikdy neptala. Annie říkal všechno. 16
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 16
11.10.23 13:44
KRÁSNÉ TA JEMS T VÍ
Zatímco si teď mazal jahodovou zavařeninu na teplý crois sant, vyprávěl jí o pytlácké chatě, o případu, o brutálním vyvraždění rodiny. Řekl jí, co našli, jak se cítili a koho zatkli. „Z těch koupelnových předložek se vyklubaly klíčové důkazy,“ pokračoval Beauvoir, když si nesl croissant k ústům. „I když nám trvalo dost dlouho, než jsme na to přišli.“ „A tehdy ti táta vyprávěl vlastní smutnou historii s koupelnovými předložkami?“ Beauvoir přikývl. Žvýkal a přitom před sebou viděl vrchního inspektora Gamache v potemnělém srubu. Jak mu šeptá ten příběh. Nevěděli jistě, kdy se pytlák vrátí, a nestáli o to, aby je tam načapal. Povolení k prohlídce sice měli, ale nechtěli, aby o tom věděl. A tak, zatímco oba vyšetřovatelé z oddělení vražd hbitě prohledávali chatu, vyprávěl vrchní inspektor Gamache Beauvoirovi o koupelnové předložce. O tom, jak se dostavil na jeden z nejdůležitějších obědů svého života v zoufalé touze udělat dojem na rodiče ženy, do níž se beznadějně zamiloval. A jak záhadně usoudil, že dokonalým dárkem pro hostitelku bude koupelnová předložka. „Jak jste si to mohl myslet, pane?“ pošeptal mu tehdy Beauvoir, když vyhlédl z popraskaného okna pokrytého pavučinami a doufal, že ještě neuvidí vetchého pytláka, jak se vrací s úlovkem. „No, tedy,“ Gamache se odmlčel, zjevně se snažil vybavit si tok vlastních úvah, „madame Gamachová mi často klade stejnou otázku. Ani její matka se na to nepřestávala ptát. Naproti tomu její otec usoudil, že jsem imbecil, a už to nikdy nevytahoval. To bylo horší. Když umřeli, našli jsme tu předložku v jejich skříni s prádlem, pořád ještě zabalenou v igelitu i s dárkovou kartičkou.“ Beauvoir přestal mluvit a podíval se na Annie. Vlasy měla stále mokré od toho, jak se společně sprchovali. Voněla svěže a čistě. Jako citroníkový hájek na sluníčku. Nalíčená nebyla. 17
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 17
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
Na sobě měla teplé pantofle a volné, pohodlné oblečení. Annie se zajímala o módu a ráda se oblékala pěkně, ale ještě raději pohodlně. Nebyla štíhlá. Nebyla ani oslnivá kráska. Annie Gamachová nepředstavovala nic z toho, co ho na ženách vždycky přitahovalo, zato ale věděla, co se většina lidí nikdy nenaučí. Věděla, jak skvělé je být naživu. Jeanu Guyi Beauvoirovi to trvalo skoro čtyřicet let, ale nakonec to pochopil i on. A věděl teď, že větší krása už není. Annie táhlo na třicítku. Poprvé se setkali, když jí bylo neohrabaných patnáct – seznámili se nedlouho poté, co vrchní inspektor přivedl Beauvoira do svého oddělení vražd v Sûreté du Québec. Ze stovek agentů a inspektorů pod svým velením si jako svého zástupce vybral toho mladého drzého agenta, kterého nikdo jiný nechtěl. Udělal z něj součást týmu a nakonec po letech i součást rodiny. Ačkoli ani vrchní inspektor neměl tušení, jak moc velkou součástí rodiny se Beauvoir stal. „No,“ utrousila Annie s jízlivým úšklebkem, „teď máme vlastní koupelnovou historku, nad kterou můžou naše děti kroutit hlavou. Až umřeme, najdou to a nestačí se divit.“ Zvedla záchodový zvon s veselou červenou mašlí. Beauvoir se neodvažoval nic říkat. Má Annie vůbec tušení, co právě vyslovila? Ta lehkost, s níž předpokládala, že budou mít děti. Vnoučata. Že umřou společně. V domě, který bude vonět jako čerstvý citron a káva. A bude tam kočka stočená na sluníčku. Chodili spolu tři měsíce a nikdy o budoucnosti nemluvili. Ovšem když to teď slyšel, připadalo mu to přirozené. Jako by to odjakživa plánovali. Mít děti. Zestárnout spolu. Beauvoir si to spočítal. Byl o deset let starší než ona a téměř jistě umře jako první. Ulevilo se mu. Jenže něco ho trápilo. 18
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 18
11.10.23 13:44
KRÁSNÉ TA JEMS T VÍ
„Musíme to říct tvým rodičům,“ nadhodil. Annie ztichla, jen se rýpala ve svém croissantu. „Já vím. A není to tak, že bych nechtěla, ale,“ zaváhala, přejela očima po kuchyni, pak z ní vyhlédla do obývacího pokoje lemovaného knihami, „tohle je taky hezké. Jen my dva.“ „Bojíš se?“ „Jak to vezmou?“ Annie se odmlčela a Jeanu Guyovi se najednou rozbušilo srdce. Čekal, že to popře. Že ho začne ujišťovat, jak se ani v nejmenším nebojí, že by jí ho rodiče neschválili. Jenže ona namísto toho zaváhala. „Možná trošku,“ přiznala Annie. „Určitě budou nadšení, ale věci se tím změní, víš?“ Věděl, ale netroufal si to přiznat. Co když šéf nebude souhlasit? Nikdy by ho nedokázal zastavit, ale skončilo by to katastrofou. Ne, říkal si Jean Guy už posté, bude to dobré. Šéf i madame Gamachová budou mít radost. Velkou radost. Jenže si chtěl být jistý. Chtěl vědět. Takovou měl povahu. Živil se shromažďováním faktů a tahle nejistota si vybírala svou daň. Šlo o jediný stín na životě, který byl teď tak náhle a nečekaně zářivý. Nemohl šéfovi dál lhát. Přesvědčoval se, že to není lež, že jen drží svůj soukromý život v soukromí. Jenže v srdci cítil, jako by ho zrazoval. „Vážně si myslíš, že budou mít radost?“ zeptal se Annie a nesnášel ten škemravý tón, který se mu vkradl do hlasu. Jenže Annie ho buď nezaregistrovala, nebo si ho nevšímala. Naklonila se k němu, lokty a předloktí položila do croissantových drobků na borovém stolku a vzala ho za ruku. Podržela ji ve svých teplých dlaních. „Když se dozvědí, že jsme spolu? Táta bude šťastný jako blecha. To máma tě nesnáší…“ 19
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 19
11.10.23 13:44
LOUISE PENNYOVÁ
Když uviděla výraz jeho obličeje, rozesmála se a stiskla mu ruku. „Dělám si legraci. Zbožňuje tě. Odjakživa. Přece víš, že tě berou jako rodinu. Jako dalšího syna.“ Když ta slova slyšel, cítil, jak se mu rozpalují tváře a připadal si trapně, ale znovu zaregistroval, že Annie si toho nevšímá ani to nijak nekomentuje. Jen ho držela za ruku a dívala se mu do očí. „Tak to jsme trochu incestní,“ vypravil ze sebe nakonec. „Jsme,“ přisvědčila, pustila jeho ruku a lokla si café au lait. „Rodičům se splní sen.“ Zasmála, ještě jednou si lokla a pak znovu postavila kelímek na stůl. „Přece víš, že je to nadchne.“ „A taky překvapí?“ Annie chvilku zamyšleně mlčela. „Myslím, že je to ohromí. Zvláštní, viď? Táta tráví život tím, že hledá stopy, skládá si kousky dohromady. Shromažďuje důkazy. Ale když má něco přímo pod nosem, nevidí to. Nejspíš je to na něj moc blízko.“ „Matouš 10:36,“ zamumlal Beauvoir. „Pardon?“ „Tohle nám tvůj táta říká, ve vraždách. Je to jedna z prvních věcí, kterou učí nováčky.“ „Citát z bible?“ zeptala se Annie. „Vždyť máma s tátou do kostela vůbec nechodí.“ „Zřejmě ho to naučil jeho mentor, když vstoupil do Sûreté.“ Zazvonil telefon. Nebylo to usedlé vyzvánění pevné linky, ale optimistické, vlezlé zvonění mobilu. Beauvoirova. Doběhl do ložnice a sebral ho z nočního stolku. Na displeji se neukazovalo žádné číslo, jen slovo. „Šéf.“ Málem už klepl na zelenou ikonku se sluchátkem, ale pak se zarazil. Raději vyšel z ložnice do Anniina obývacího pokoje plného světla a knih. Nemohl mluvit se šéfem u postele, v níž se ještě to ráno miloval s jeho dcerou. „Oui, allô,“ řekl a snažil se, aby to znělo přirozeně. 20
Gamache_Krasne tajemstvi_2.vydadni.indd 20
11.10.23 13:44