Issuu

Labyrint

Zaznamenal Ondřej Horák

ŽIVOT SE MNOU PěKNě CVIčÍ

ISBN ISBN 978-80-88378-34-1 (Labyrint) ISBN 978-80-242-9419-3 (Euromedia Group)

Svatební závoj z padákoviny

(s. 2–3) Právě vylézám z vody. Memoriál Alfreda Nikodéma, Praha, 26. 12. 2021, voda 3,4 stupně Celsia, vzduch 6 stupňů Celsia pod nulou. (s. 4) Život ve své nahotě. Tento snímek vznikl pro časopis Žena a život. Na letišti Plzeň-Líně čekám, až ke mně přijdou mí záklaďáci, kteří mají za sebou první samostatný seskok.

Mám teď poměrně těsně před svatbou. Znám už dokonce přesný termín. Bude to v pátek 28. září 2040, na moje osmdesátiny. To bylo tak… Když jsem slavila šedesátiny, pozvala jsem všechny svoje kamarády na oslavu do Podolí, kde je základ na Klubu vodních sportů. Je to nádherné místo u Vltavy. Chodím tam plavat, jezdit na kajaku, jezdit na dračí lodi. A hlavně je tam prima parta lidí, kteří mi tu oslavu umož nili. Když jsem byla připravena na oslavu odejít, Emil na jednou zmizel. Jasně, že jsem byla naštvaná. Navíc, když si bral na záda padák. Říkala jsem si: To je pako, on si musí jít skočit i v den mých narozenin! Přijela jsem k Vltavě, začali přicházet kamarádi, nálada se mi trochu zlepšila a dělala jsem jakoby nic. Dělej jakoby nic je jedna z mých oblíbených průpovídek a podle mě i docela moudrý přístup… Jenže za chvíli jsem nad sebou uslyšela motory Anduly (to je letadlo určené k vysazování paragánů), a všechno mi bylo jasné. Z nebe se začali sypat kamarádi a poslední – s kytkou – dopadl můj Emil. Pokle kl a požádal mě o ruku. Ale s jedním háčkem. Že musím vydržet takhle „krásná a fit“ ještě dvacet let a že za dvacet let, když to dám, tak mě bere. Moje kamarádky, kterým je teď čtyřicet, padesát nebo šedesát let, mi půjdou za družičky! Všechny vás zvu taky. Bude legrace. Takže já mám jako mladá holka ještě všechno před sebou. No, snad se toho dožijeme…

Bulovka to vždycky jistí

Možná by se můj život dal odvyprávět jako soupis zranění, která jsem utrpěla nejen při sportu, a dalších zdravotních neduhů… V mládí jsem strávila v nemocnici nemálo dní, to ale bylo ještě času dost… Čím jsem starší, tím jsem, co se týče léčení, netrpělivější. K doktorovi jdu vždycky, až když je mi skutečně ouvej, a rekonvalescenci většinou odflinknu, protože není čas na to, abych zahálela a ne hýbala se. Když jsem byla malinká, tak mě táta hlídal a šli jsme sáňkovat. Poslal mě čtyřletou na sáňkách z takzvaného Pelčáku v Kobylisích. Kopnul do mě, a už jsem jela, sama… A já to dole naprala hlavou do stromu. Běžel sice za mnou, ale já jela holt rychleji, tak se stalo neštěstí… Vzal mě do náruče a mazali jsme na Bulovku, kde mi tu hlavu sešili. Táta mi kladl na srdce, že to nesmím říct mámě. Tak že jsem si nasadila čepičku a nesměla jsem ani pípnout. Neměla jsem otřes mozku, každopádně se mi udělaly monokly a máma si toho stejně všimla, nicméně až druhý den. Úrazů byla spousta, některé ale dost náročné pro celou rodinu. Další zdravotní patálie mě potkala, když jsem začínala s te nisem. Bylo mi asi jedenáct, a jestli bych to v něm někam dotáhla, to už bohužel nikdy nezjistím… Můj brácha si to tiž v osmnácti koupil motorku a přijel na Kokořín, kde jsme tehdy stavěli chatu. Já tam míchala v sudu asfalt, kterým

S tátou na horách ve Strážném v Krkokonoších. Jezdili jsme tam na „desítku“, která dřív patřila Slavoji Praha.

✛ Kopnul do mě, a už jsem jela, sama… A já to dole naprala hlavou do stromu. Běžel sice za mnou, ale já jela holt rychlejc, tak se stalo neštěstí… ✜

pak táta vyléval mezery v základech stavby. A brácha mě hned na tu motorku posadil, dal mi tam jedničku a řekl, ať jedu. Tak jsem tedy jela, ale najednou jsem zjistila, že sedím na skútru sama a vůbec netuším, co mám dělat dál. Jenom jsem si říkala, že nesmím vjet na silnici, abych se nesrazila s autem. Proto jsem si usmyslela – tady vidíte, že ta kaskadérka ve mně byla odjakživa –, že čelně nara zím do stromu, a tím to zastavím. To by byl dobrý plán, jenže po tom nárazu jsem spadla, motorka na mě, já jsem měla na nohou holínky a v nich špinavé nohy. Řadicí páka prorazila gumu těch holínek a zapíchla se mi do nohy. Táta měl z toho stavění chaty hlavu celou od pilin a na sobě takový starý zelený mantl. Nicméně na nějaké upravování nebyl čas… Hodil mě do auta a rychle jsme jeli zase na Bulovku. Tam mi nohu očistili a zašili. Jenže

Prase na kolech. Skútr strejdy Drahouše. Vždycky mi připadalo legrační, že se téhle čezetě přezdívalo prase.

za měsíc mi to začalo rudnout a bolet, měla jsem teploty a musela jsem zpátky do nemocnice. Ránu mi pod kot níkem znovu rozřízli a dali mi tam dren… Vleklo se to nakonec snad rok, pořád jsem měla teploty a rudou nohu. Kulhala jsem, bolelo to, a nakonec mi řekli, že mám os teomyelitidu, zánět kostní dřeně, že se mi ke kosti dostala pravděpodobně infekce. Dlouho mi to léčili antibiotiky a po roce se doktoři rozhodli, že jediná možnost, jak se toho zbavit, je nohu dole uříznout, lepší než později až pod kolenem. Naši mi to tenkrát neříkali, ale máma věč ně brečela a táta z toho byl viditelně sklíčený, zatímco já jsem ve škole horlivě pořádala soutěže ve skoku o berlích. Když jsem následně šla do dětské nemocnice na Kar lově, doma brečeli už všichni a spílali bráchovi. I tak ale z dnešního pohledu rodiče obdivuju, jak byli tehdy silní… Navíc mě umístili na onkologické oddělení, kde skoro všichni malí pacienti neměli vlasy a na hlavě měli takové gumové čelenky, takže jsme si často hráli na indiány. A bylo nás tam tolik, že jsme museli spát dva v jedné posteli. Jeden kluk, taky s úplně holou hlavou, který později, myslím, umřel na rakovinu, tam měl svazky Rychlých šípů, takže jsem byla šťastná, že nemusím do školy a můžu si číst tyhle skvělé příběhy. Byla tam vůbec legrace na to, jaké měla většina dětí vyhlídky do budoucna, navíc jsme tam byli holky a kluci dohromady. Mně říkali kostižer, protože to byl český ekvivalent pro osteomyelitidu. Já si z toho vůbec nic nedělala. Nicméně táta, ředitel slovutné Tesly – „Tesla hlubo ko klesla“ –, se s tím nechtěl smířit. Měl něco našetřeno a všechny peníze, co měl na nové auto, dal doktorovi, a lé kaři tedy ještě něco prověřili. Všechno možné i nemožné, moje tělo podstupovalo příjemné i strašné procedury a na konec došlo na operaci. A já se potom probudila a doktor měl ve skleničce kus gumy, to bylo z té holínky, která se mi přilepila tím proražením na kost a vesele si tam skoro dva roky hnila. V té době nebyly asi tak dobré rentgeny, protože doktoři

si celou dobu mysleli, že to je infekce… Byl to přitom jenom kus blbé gumové boty. Ovšem kdyby to ještě jednou neprohlédli, bývali by mi tu nohu uřízli a já bych zůstala nadosmrti mrzák. Takže jsem sice přišla o tenis, ale ne o nohu. Protože to by pak ze mě nebyla ani sportovkyně, ani tělocvikářka, ani kas kadérka, a možná ani ne manželka a matka… Hodně zranění jsem si přivodila při tréninku kaskadérů… První meniskus při gymnastice, při basketu mi praskla lícní kost… Potom jsem doma smrkla a nafouknul se mi celý obličej. To mě vyděsilo, tak jsem šla do nemocnice a hrozně dlouho trvalo, než to splasklo… Basket byl vů bec hrozné maso. Při něm si mě třeba jeden obrovský kaskadér donesl i s míčem pod koš, tam mi ho vyrval z náručí a skóroval. Dál to byla zlomená ruka, zlomený palec, přetržené vazy v koleni a spousta výronů, ale to nestojí za počítání… Při seskoku padákem jsem taky utrpěla několik zlomenin. Jednou jsem například tak dlouho fotila na padáku druhé parašutisty, až jsem nestihla zabrzdit a podrovnat padák a špatně jsem přistála. To se stane. Taky se povedlo, že já jsem měla nohu v sádře, a brácha měl v sádře obě nohy. Jednu měl zlomenou a na druhé výron. To jsme ještě bydleli oba u našich. Soutěžili jsme doma v chůzi o berlích. Mně bylo sedmnáct, jemu čty řiadvacet. Jenže v té době se zrovna konaly závody s názvem Brou movská hvězda. Jde o to, kolik parašutistů se chytne ve vzduchu do formace. Brácha ten závod pořádal, navíc byl součástí desítky, která měla podle očekávání vyhrát. Kluci ho ukecali, že ho tam odvezou, nechají mu sundat sádru, donesou ho do letadla, vyskočí, chytnou se, udělají rekord a porazí Slováky… Tak jel do Broumova, kde mu v nemocnici sundali sádru, navlékli padák a přesunuli ho do letadla. Bylo domluvené, že on místo dopadu na nohy padák pěkně

To je prostě autorodeo. Při nacvičování předtím, než jsem měla jet na půl roku do Číny. Nakonec jsem to kvůli rodině vzdala.

zatáhne a přistane na zadek. Formace se povedla, ve vzdu chu všichni jásali, ale při přistání bratr podrovnal padák moc a první, na co přistál, byly jeho ruce. Obě si je zlomil. V nemocnici mu tak následně zasádrovali všechny čtyři končetiny a naše mamča měla o zábavu postaráno. Na letišti jsme měli dokonce takzvaný Gyps klub, na nášivce toho klubu byla zlomená kost. A když si někdo takhle zlomil nohu nebo ruku a naříkal tam na zemi po dopadu, tak jsme se kolem něj shlukli, vzali se kolem ramen, zazpívali mu hymnu Gyps klubu a teprve potom mu pomohli do nemocnice.

4. M oje první veřejné vystoupení. Zpívala jsem Generál Laudon jede skrz vesnici…

Dělali jsme dnes už téměř neuvěřitelné věci. Brácha vedl v tělocvičně parašutistické tréninky. Byla to drsárna, na kterou se každý bál jít a zároveň se těšil. Skákali jsme například přes švédskou bednu kotoul plavmo. Jen do normálních tvrdých kožených žíněnek. To byla ale nuda. Tak jsme vzali odrazový můstek, na tu švédskou bednu jsme postavili ještě kozu, a kdo to přeskočí… Někdo se bál, ale někteří z nás ne. A tuhle tělocvičnou hráz jsme přeskočili asi čtyři. Potom brácha navrhnul, že na tu kozu dáme tašku Botas. Při posledních pokusech se na tašku ještě přidalo jabl ko… Což už skočili jenom tři kluci: mezi nimi i Honza – sice to dal, ale včas se nesbalil, a když dopadl na žíněnku, podivně se klepal a řval bolestí. To bylo ve škole Na Ko rábě. Běželi jsme ke školníkovi a zavolali sanitku. Přijeli, naložili ho i se žíněnkou a odvezli ho zase na Bulovku, která je kousíček. Báli jsme se, co s ním bude. Ale oni nám naštěstí řekli, že to bude v pořádku, že má jen pár zlomených obratlů a dali ho celého do sádrového krunýře, nicméně hýbe ru kama i nohama. Tak jsme za ním potom šli do nemocnice na návštěvu. On tam ležel v sádrovém krunýři a měl jen díru na břiše, aby mohl dýchat. Brácha vzal tužku a na sádru mu nakreslil postup toho závodu, načež mu to ještě postříkal nějakým tekutým obvazem, aby se to nesmazalo. Honza se ale z toho spreje

5. Ahoj, holky! Se spolužačkami Markétou a Lenkou na školním výletě ve čtvrté třídě.

1. Já a brácha. 2. S ocialistická rodina, model 1963. Táta, brácha Drahomír, maminka a já. 3. Ranní nástup. Pětiletý cvalda na táboře na Želivce.

začal dusit. Běželi jsme pro sestru. Okamžitě nás všech ny vyhodili a pacientovi dali kyslík… Vůbec nevím, co s Honzou bylo dál. Potom se na sportování úplně vykašlal a kupodivu už s námi nechtěl mít nic společného. To ale nebyl jediný průšvih v nemocnici, který se týkal návštěv. Ve třetím měsíci těhotenství jsem se zúčastnila závodu, který se jmenoval Listopadový běh do letenských schodů. Několikrát jsem to v ženské kategorii vyhrála a odměnou za vítězství byl diář na další rok a propiska. To se vždycky hodilo – propiska, to tehdy bylo něco! Tak jsem to vyběhla, asi vyhrála, to už dnes nevím, protože nahoře mě vzaly ukrutné křeče – a už mě zase vezla sanitka na Bulovku. Tam jsem pak skoro šest mě síců ležela s nohama nahoře a hlavou dole. Nebyly žádné mobily, žádné návštěvy. Musela jsem to prostě vydržet. Na pokoji nás bylo tolik jako na chmelu. A o Vánocích za mnou přišel brácha s tehdejší ženou a můj manžel Jarda. Chtěli mi připravit překvapení. Ale tam bylo sterilní prostředí, návštěvy zakázané. Chuděra sestřička, hrozně mladičká a snad teprve na zácviku, zrov na tam byla sama a nechala se přemluvit a pustila je za mnou na pokoj. Měli řetězy, prskavky, převleky, dokonce i nůši s dárky. Sestřička mě zvedla z postele, i když jsem nesměla chodit. Brácha hrál na mandolínu, manžel na kytaru, složili mi nějakou vtipnou písničku, nezapomněli ani na maličký stromeček. Já si ho dala na stoleček, i když tam podle předpisů nesměly být ani kytky. Ta nebohá sestřička z toho tenkrát měla strašný průšvih. Myslím, že ji vyhodili. Ale Míšu jsem donosila, narodila se v dubnu. Porod byl strašlivý. Pomatuju si z něj jen to, že v průbě hu porodu přišel doktor a požádal o pomoc sestru, která tam seděla u stolu a svačila. Sestra odložila velký koláč s mákem a tvarohem, stoupla si nade mě a začala řvát: „Matko, tlačte!“ Já jí koukala do pusy, kde měla ještě zbytky toho máku a tvarohu, a raději jsem co nejrychleji porodila.

1. Vždycky frajer. Můj táta, tady asi na vojně. 2. Jako bych vyhrála olympiádu. Moje první medaile za běh přes překážky. 3. S maminkou na výletě. 4. M oje mladá maminka. V roce 1963 jí bylo 35 let. 5. Hymna pražských paragánů. 6. U ž zase skáču přes švihadlo. Dělám to dodnes.

3 5

✛ Jednou jsem například tak dlouho fotila na padáku druhé parašutisty, až jsem nestihla zabrzdit a podrovnat padák a špatně jsem přistála. ✜

Po porodu jsem se dostala na pokoj, kde byla postel s příšerně měkkou a proleženou matrací. Než trpět, tak jsem potajmu sešla o patro níž, kde se cosi stavělo, ukrad la dělníkům prkno, přitáhla si ho na pokoj a matraci jím podložila. Ostatní matky mi mou aktivitu záviděly. Při druhém dítěti jsem to asi po porodu zas přehnala s běháním. Byla jsem s Martínkem u nás na chatě na Kokoříně a začala jsem s tréninkem. Jenže tenkrát nebyly žádné pořádné podprsenky, tak jsem se vždycky před tréninkem omotala obvazem. Protože jsem hodně běhala a málo jedla, tak jsem ztratila mléko. Takže jsem sedla na skládačku a jela šestnáct kilometrů do Mělníka, aby mi doktor předepsal sunar. Já tam přijela celá hin a vlastně nešťastná, že už nemů žu kojit. Doktor na mě, ať se uklidním, a ptal se: „Kolik já vám let, matko?“ A když jsem mu to řekla, tak zatrou bil: „Mlíko od třicetiletý ženský je horší než od stoletý kráááávy!“ Napsal mi recept na sunar a Martínek mi začal kynout a stával se z něj postupně obří moučný červ. Své volně jsem mu snížila dávky, protože mě to začalo děsit. Teď je z něj ale hezký kluk a tlustý rozhodně není. Jenže nešlo jenom o Martínka, mně kvůli tomu spor tování hned po porodu mléko v prsou nějak zatvrdlo, asi se utlouklo v máslo, a nemohla jsem kojit. Říká se tomu mastitida a je to ukrutná bolest. V horečkách mě manžel převezl na Bulovkou a tam mě bolesti zbavili tím, že se snažili mléko zase rozstříkat. Prostě jako když se dojí kráva. Pamatuju si, že to byla strašná úleva. A nepředstavujte si nic vzrušujícího. Když se to konečně uvolnilo, tak jsme tím snad v té ordinaci ohodili celou zeď. Vypadalo to, jako kdyby tam někdo čerstvě vybílil… A teď velký časový skok… Potom, co mě opustil můj manžel a co jsem se měsíce strašně trápila, jsem najednou začala špatně vidět. Myslela jsem si, že je to z toho, jak jsem slabá a pořád brečím. Vypadala jsem hrozně, hodně jsem zhubla, ale stejně jsem potom na cvičení vešla do Když už viset, tak ladně. Jeden z mých prvních seskoků.

tělocvičny a zahrála energickou ženu… Nikdo není zvěda vý na ubrečenou cvičitelku. Rok jsem každý den brečela. Hrozně jsem zestárla. A později už jsem neviděla při skákání s padákem ani na výškoměr, na mobil, nic jsem prostě nepřečetla, tak jsem musela k očaři. Ten mi řekl, že mám vetchozrakost a že mi čočky z očí vydlabou a dají mi nové. Tak jsem za to dala devadesát tisíc, ale stejně jsem ani po té operaci neviděla perfektně. Nevím, jestli bych na to šla znova. Pobolívá mě hlava, v noci vidím všude velká rozostřená světla, jedno oko mi slzí, ale spousta lidí si tuto operaci nemůže vynachválit. Jenže tahle patálie se zrakem vyústila v něco mnohem horšího. Začala jsem totiž vidět dvojmo, a najednou jsem nevěděla, na koho koukat dřív, protože jsem viděla, jak stojí dva ti samí lidé vedle sebe. V tělocvičně bylo na jednou strašně narváno, protože jsem viděla každého dvakrát… Úplné psycho. Kamarádka doktorka mě hned poslala na neurologii… Nakráčela jsem tam a řekla, že vidím dvojmo, a doktor si myslel, že jsem nějaká závislačka. Tak se ptal, co jsem pila. Řekla jsem, že čaj. A co prý ještě… Ještě vodu… Načež mi začal dávat chytáky, co vidím a nevidím dvakrát. Na mag netické rezonanci posléze odhalili, že mám v mozkovém kmeni nádor. Sejde se k tomu konzilium, ale vyoperovat to nepůjde. Podle mě se mi nádor udělal z toho neštěstí, že se mi rozpadla rodina, že mi odešel manžel. Pořád říkám, že stres je zabiják. Samozřejmě před oční operací vám nedělají magnetickou rezonanci – kdyby ji dělali, tak by možná operace očí v mém případě nebyla vůbec třeba. Nevím… Navíc kvůli tomu nádoru taky hůř slyším. Když jsem v hospodě a je tam hluk, cinkají příbory, tak slyším jenom každé třetí slovo. Někdy tak jenom předstírám, že slyším, ale neslyším. Byla jsem to potom zkonzultovat u slavného neurochi rurga Vladimíra Beneše. Přinesla jsem mu snímky, on si je

Kristova léta. Bylo mi 33 a byla jsem šťastná máma dvou dětí.