JUSTIN CRONIN PŘE VOZ N Í K
Prevoznik_vstupni_strany.indd 3 Prevoznik_001-528.indd 3
19.02.2024 11:20:01 19.02.2024 15:03
Žhnoucích pout světa rázem se zbavil: z safírů blyštných trůn spatřil tak, před nímž i andělé odvracejí zrak, zasažen silou záře nesmírné, útěchu hledaje v dálavě vesmírné. — Thomas Gray: „Cesta poezie“
Prevoznik_001-528.indd 7
19.02.2024 15:03
PROLOG
K
dyž se vyplíží z domu, právě svítá. Vzduch je chladný a svěží, na stromech zpívají ptáci. Všude kolem slyší šum moře, mohutný metronom světa tikající pod sametovou oblohou posetou ubývajícími hvězdami. V bledé noční košili prochází zahradou. Její krok není váhavý, jen neuspěchaný, téměř něžný. Musí vypadat jako duch: osamělá postava proplouvající květinovými záhony, mezi zurčícími fontánami a živými ploty zastřiženými tak pečlivě, že by vás dokázaly říznout do krve. Za ní se tyčí dům temný jako monolit, ačkoli se jeho okna obrácená k moři již brzy rozzáří. Není snadné opustit svůj život, domov. Počitky se slévají v jediný vjem – zvuky, asociace, rytmy. Vrzající prkno na chodbě v patře. Vůně vítající člověka v předsíni na sklonku dne. Vypínač, jenž mimoděk nahmatá v potemnělé místnosti. Mohla by bezpečně kličkovat mezi nábytkem se zavázanýma očima. Dvacet let. Kdyby mohla, dopřála by si dalších dvacet. Malcolmovi to sdělila až po večeři. Po chutném jídle, které má tak rád: jehněčích kotletách na roštu, rizotu se sýrem, chřestu grilovaném na oleji; po dobrém víně. Kávě a větrníčcích jako zákusku. Rozhodli se jíst venku, panovala nádherná noc. Květiny na stole, šumění moře, světlo svíček ozařující jejich tváře. Nedozvíš se, kdy se to stane, řekla
Prevoznik_001-528.indd 9
19.02.2024 15:03
10
JUSTIN CRONIN
mu. Prostě zmizím. Bezmocně sledovala, jak tu ránu vstřebává s tváří v dlaních. Tak brzy? Musí to být teď? Pojď se mnou do postele, přikázala mu – její tělo mu sdělilo detaily, které slova nedokázala vyjádřit – a potom ho objala, zatímco plakal. Temné chvíle pominuly. Nakonec ho pohltila melancholie zármutku. Usnul jí v náručí. Sbohem, zahrady, pomyslí si, sbohem, dome. Sbohem, ptáci a stromy a dlouhé, neuspěchané dny, a také sbohem, lži, které jsem musela vyslovovat. Stárne. Všechno, co žena může proti působení času udělat, už zkusila. Krémy a výtažky. Hodiny cvičení a dodržování zdravé diety. Drobné, nenápadné operace, o kterých ani Malcolm neví. Použila všechny ty prostředky, aby ošálila čas, ale konec je nadosah. Čekala, až si toho někdo všimne, když k tomu zčistajasna došlo. „Pečuješ o sebe, Cynthie?“ Zrovna hrály tenis, obvyklá úterní skupina, dvanáct žen, žádný stres; potom sklenky ledového čaje a salát, který si vybrala každá bez ohledu na to, jak velký měla hlad. Nehrála dobře. Vlastně jí to šlo dost špatně. Kolena ji bolela; hýbala se pomalu; slunce jí připadalo příliš ostré a vysávalo z ní energii. Byl to čas, co cítila ve svých končetinách, jeho neúprosný tlak, zatímco všude kolem ní, v tělech a na tvářích přítelkyň, se jen pozvolna plížil. Ta otázka. Kamarádka od ní čekala odpověď. Jmenovala se Lauralai Swanová. Bylo jí skoro šedesát, ale vypadala na třicet: napjatá kůže, štíhlé paže i nohy, jógou vypracované svaly; nádherné husté vlasy. Dokonce i ruce měla krásné. Ptala se jí z upřímného zájmu, nebo se za tím skrývalo něco zákeřnějšího? Cynthia věděla, že tento den jednou nastane, a přesto ji zaskočil, žádnou odpověď připravenou neměla. Její mysl se rozběhla na plné obrátky a naštěstí ji včas napadlo to správné. Ze všeho nejvíc to potřebovala obrátit ve vtip. Věř mi, odpověděla, že kdybys byla vdaná za Malcolma, taky bys vypadala unaveně. Ten chlap nebere ne jako odpověď. Zasmála se a doufala, že se Lauralai přidá, a po chvíli se tak i stalo; pak se rozesmály všechny. Rozhovořily se o svých mužích, s každou
Prevoznik_001-528.indd 10
19.02.2024 15:03
PŘEVOZNÍK
11
historkou, která u stolu zazněla, zvyšovaly laťku, až nakonec porovnávaly současné partnery s bývalými milenci a exmanžely. Kdo byl lepší, ohleduplnější v posteli. Kdo nechával propocené trenýrky na podlaze v koupelně. Kdo mačkal zubní pastu z prostředka tuby. Strávily příjemné odpoledne na sluníčku, všechny si povídaly, jak to mají ženy rády. Ale uvnitř Cynthia cítila cosi těžkého. Pečuješ o sebe? Ta otázka bodala jako nůž. Sbohem, všichni, kteří jste mi umožnili to, co jsem vydávala za svůj život. A přece to nebudou večírky a koncerty, které jí budou chybět; ani kvalitní kůže kabelek a bot, ani dlouhé večeře se skvělým jídlem a dobrým vínem a rozjařenými rozhovory až do pozdních hodin – nic z toho. Bude jí chybět její chlapec. Vzpomíná si na dva dny: jeden na začátku, druhý na konci. V ten první jí vstoupil do života. Očekávala, že nepocítí nic, že přijmout svěřence je jen další věcí, kterou člověk v jejím postavení automaticky udělá. Chlapec měl být v tomto smyslu pouhou dekorací podobně jako gauč v obývacím pokoji nebo obrazy na stěnách. Ach, stala ses pěstounkou! budou ostatní vzdychat. Musíš být tak nadšená! Viděla ho předtím samozřejmě na fotografii. Nikdo si nevybíral naslepo. Přesto se v ní v okamžiku, kdy ho Cynthia zahlédla, jak stojí u zábradlí trajektu, cosi změnilo. Byl vyšší, než předpokládala, nejméně metr osmdesát, jeho výšku podtrhovalo neutrální, špatně padnoucí oblečení; připomínalo spíš pyžamo či lékařský stejnokroj. Ostatní jen zírali přes zábradlí s jakousi nesoustředěnou prázdnotou v očích, avšak on se rozhlížel kolem a prohlížel si dav, budovy města, dokonce i oblohu, zakláněl hlavu, aby cítil slunce na tváři. Měl příšerný účes. Jako by ho stříhal slepec. To bude muset napravit jako první. Pořídí mu prvotřídní sestřih. „Myslíš, že to je on?“ zeptal se jí manžel, a když mu neodpověděla, obrátil se na adopčního úředníka, který je doprovázel na trajekt: „To je náš syn?“ Cynthia však jejich rozhovor vnímala jen matně. Manželův hlas, šumění davu, slunce, nebe a moře: to všechno jako by bledlo ve
Prevoznik_001-528.indd 11
19.02.2024 15:03
12
JUSTIN CRONIN
srovnání s náhlou, živoucí skutečností zosobněnou příchozím chlapcem. V hlavě jí vyvstaly otázky. Jaké jídlo má rád, jaké oblečení si oblíbí? Jakou hudbu bude poslouchat, jaké knihy číst? A odkud se vzalo to náhlé nutkání přemýšlet o podobných věcech? Zjevil se tu jen díky papírování. Tak proč cítila vůči tomu jinak neznámému člověku náhlý příval něhy? Trajekt dokončil poslední manévry, svěřenci se shromáždili u lávky. Žádnému z pěstounů nebylo dovoleno přijít blíž, všichni postávali za provazem tvořícím zábranu. Chlapec – její chlapec – stál první v řadě. („Její“ chlapec? Copak se vše změnilo tak rychle?) Upíral oči před sebe, zatímco sestupoval po lávce k molu, kroky odměřené, ruce držící se zábradlí. Jako by vystupoval z vesmírné lodi na povrch cizího světa, tak metodický byl každý pohyb jeho těla. Na konci lávky na něj čekal muž v tmavém obleku s psací podložkou v ruce a žena v laboratorním plášti držící čtečku. Muž v obleku na chlapce nepromluvil; místo toho obnažil chlapcovu ruku a podržel ji, zatímco jeho kolegyně, nejspíš lékařka, zasunula kabely do portů monitoru. Následovala pauza; žena údaje zkoumala, v davu se rozhostilo ticho plné očekávání. Konečně vzhlédla, a zvolala směrem k davu: „Mohli by poručníci předstoupit?“ Úředník odhákl provaz a umožnil Cynthii a Malcolmovi, aby pokračovali dál. Chlapec udělal totéž. Všichni tři se setkali v prázdném prostoru mezi davem a lávkou. Chlapec promluvil jako první. „Těší mě,“ pozdravil a srdečně se usmál. „Já jsem Proctor, váš svěřenec.“ Natáhl jejich směrem ruku. To gesto měl zjevně nacvičené. „Vítej, synu,“ pozdravil ho její manžel. S úsměvem mu horlivě potřásl rukou. „Rád tě konečně poznávám.“ „Dobrý den, otče,“ odpověděl chlapec a obrátil se k Cynthii, ruku opět nataženou. „A ty musíš být má matka. Mám velkou radost, že tě smím poznat.“ Smím poznat! Chtělo se jí smát a málem se jí to povedlo. Ne z grotesknosti situace, ale z čiré radosti. Jak byl zdvořilý! Jak toužil
Prevoznik_001-528.indd 12
19.02.2024 15:03
PŘEVOZNÍK
13
být hodný, potěšit je, tvořit s nimi rodinu! A jeho jméno. Proctor, odvozené od latinského slova procurator (jak se později dozvěděla; její manžel se v takových věcech vyznal): správce nebo dohlížitel; člověk, který se stará o druhé. Jak dokonalé! Nepodala mu ruku, ale raději ji sevřela do obou svých, držela ji a cítila její teplo, její životní pulz. Zadívala se mu do očí. Ano, cosi v nich bylo, něco odlišného. Něco… oduševnělého. Přemýšlela o tom, jakým člověkem býval předtím. Čím se živil? Kdo byli jeho přátelé? Poznal mnoho žen? Byl šťastný? „Cynthie, můžeš mu dopřát trochu volnosti?“ Zasmála se a pustila ho. Ty musíš být moje matka. Byl pouhým chlapcem, čerstvě znovuzrozeným – metr osmdesát vysokým, přesto chlapcem. I ona se změní. Stane se jeho matkou. Je to skutečné, pomyslí si, zatímco míří po svažujícím se trávníku dolů k pěšině. Obloha bledne, hvězdy se rozplynuly, na obzoru se objevil zářící pruh světla. Tehdy přijala chlapce do svého srdce. A nejen chlapce, ale i Malcolma. To přísné, morálně ukotvené stvoření, milovníka pravidel a protokolů… jako by někdo mávl kouzelným proutkem a celý jeho život převrátil naruby, jako by byl dospělou verzí Pinocchia, kterého náhle víla proměnila v člověka. Ten energický úsměv na jeho tváři, když třásl chlapci rukou… radost v očích, když mu ukazoval jeho pokoj s postelí z týkového dřeva, sekretářem a skříní, s obrazy lodí na stěnách a starým dalekohledem obráceným k moři stojícím na trojnožce poblíž postele; jak se u večeře o všechno staral, jak chtěl, aby se chlapec cítil vítaný, a trpělivě ho vedl, aby správně používal nůž, vidličku a ubrousek; a nakonec, když se ozvalo tlumené cvaknutí, jak zavřel chlapcův pokoj, uviděl ji stát na chodbě a zvedl prst ke rtům: Pšššt. Jak by dokázala k takovému muži nic necítit? Onen druhý den nastal o řadu let později. Kdysi dávno někde zaslechla slova o lásce a opouštění. Nevzpomínala si, jak zněla přesně, vybavila se jí pouze jejich myšlenka: že ztráta je mírou lásky, jednotkou, jako je stopa součtem palců a yard zase stop. Byl to chlapcův
Prevoznik_001-528.indd 13
19.02.2024 15:03
14
JUSTIN CRONIN
první rok na univerzitě: rok vítězství, kdy se u něj projevil zvláštní talent. Prosil ji, aby tam nechodila – že by ho znervózňovalo, kdyby věděl, že tam je – ale ona přesto dorazila a posadila se vysoko na tribunu natária, kde si jí nikdo nevšímal. Vzduch byl uvnitř teplý a vlhký, akustika matoucí. Bazén hluboko pod ní tvořil úhledný obdélník nadpozemské modři. S letmým zájmem a narůstajícím svíráním v hrudi sledovala, jak začínají a končí jednotlivé závody, dokud nepřišla řada na jejího chlapce. 100 metrů volným způsobem. Vypadal jako všichni ostatní závodníci – oděni do přiléhavých celotělových plavek, plaveckých brýlí a stříbrných čepic byli prakticky k nerozeznání – on přesto v jejích očích vynikal, jeho přítomnost byla stejně specifickou jako v den, kdy ho spatřila u zábradlí trajektu. Stál u bazénu, protřepával si ruce a protahoval krk. Když ho pozorovala, cítila, jako by byl její součástí, její kolonií, výspou. Poposkočil si, nadechl se, až se mu nafoukly tváře, pak vzduch nervózně vydechl. Soustředí se, došlo jí, jako člověk, který se uvádí do transu. Zazněl signál; plavci vystoupali na bloky. Předklonili se a konečky prstů se dotkli špiček nohou. Dav napětím nedýchal. Na nekonečnou chvíli ztuhli; pak se ozval ostrý zvuk klaksonu a deset mladých, zdravých těl vyskočilo, aby je vzápětí pohltila voda. Srdce se jí zachvělo. Její chlapec závodil ve třetí dráze. Chvíli dlouze plaval pod hladinou, aby se nakonec vynořil. To už stála a křičela jako šílená: „Plav, plav!“ Jeho tempa, neskutečně dlouhá, ho hnala vpřed, jako by to nic nebylo. Všechno se dělo tak rychle, v pouhých sekundách, a přesto je sama vnímala jako nekonečné. Provedl obrat a znovu se odrazil, aby se vynořil nad hladinu jako druhý. Dvě tempa a rázem byl ve vedení. Co se zdálo nemožné, se nyní změnilo ve skutečnost. Křičela, srdce jí bušilo adrenalinem. Odehrávalo se to přímo před jejíma očima: Největší okamžik jeho života. Závod skončil dřív, než se nadála. V jednu chvíli natahoval ruku, aby se dotkl zdi, a v dalším okamžiku už se otáčel, aby pohlédl na hodiny, kde vedle vítězného času svítilo jeho jméno. Vítězoslavně
Prevoznik_001-528.indd 14
19.02.2024 15:03
PŘEVOZNÍK
15
pozvedl pěst a tvář se mu rozzářila neskutečnou radostí. Tehdy to nevěděla, ale nejen že závod vyhrál, zároveň o dvě desetiny sekundy překonal rekord. Chlapec ve vedlejší dráze si s ním plácl zdviženou dlaní. Vzpamatoval se a zvedl oči, aby si prohlédl dav. Najednou Cynthia pochopila. Jeho protesty byly jen zástěrkou. Věděl, že tam bude. Jako by jeho vítězství bylo darem, který jí přichystal. Ale když se zvedla, aby na něj zavolala, objevila se ta dívka. Seběhla z tribuny dolů k bazénu. Chlapec v mžiku vyskočil z vody. Sundal si brýle a čepici, zatímco k němu dívka utíkala, a najednou se ocitla v jeho náručí. Nohy se jí zvedly ze země, tak vzrušené bylo jejich objetí. Bez sebemenších rozpaků přitiskl svá ústa na její v dlouhém, vášnivém polibku. Dav na tribunách bouřlivě jásal; někteří začali pískat. Samozřejmě že měl dívky. Koneckonců, byl to kluk, měl široká ramena, byl vysoký, hezky se usmíval a zaujatě se na vás díval, kdykoli jste mluvili, pohledem, jenž vám sděloval, že vás bere vážně, že poslouchá, ne jako většina kluků, kteří jen čekají, až na ně přijde řada. Jinými slovy, představoval všechno, co holky milují. Ale tahle dívka byla jiná. Prozradil jí to ten polibek. Proč se o ní nikdy nezmínil? Odpověď byla nasnadě. Nezmínil se o ní, protože ho to nikdy nenapadlo. Spěšně opustila natárium, nesmírně rozrušená. Cítila se vyhnaná, vymazaná. Její chlapec už nebyl chlapcem; našel si u stolu života vlastní místo. Když vycházela z budovy, odpolední slunce zářilo jako reflektor, samá ostrá bolest; sáhla do kabelky pro sluneční brýle a nasadila si je. Vnitřně se vždycky držela stranou – konec měla předurčený už na začátku, tak jako je závěrečný akord symfonie součástí prvního taktu – a přece ji nic nepřipravilo na to, co prožívala teď. Jak z ní láska udělala lhářku! To byla myšlenka, která jí nakonec vehnala slzy do očí, když sbíhala po schodech, přes parkoviště a dál do rušného odpoledne, sama.
Prevoznik_001-528.indd 15
19.02.2024 15:03
16
JUSTIN CRONIN
Všechno je teď pryč; všechno je ztraceno. U mola čeká člun. Sestoupí k němu a nasedne, upevní vesla do drážek a vypluje. Slunce už vyšlo a nad klidné moře vysílá narůžovělé paprsky. Vítr vůbec nefouká. Dopřeje si klidnou chvilku, pak sevře vesla a odplouvá od břehu. Molo, pláž, duny, dům, ve kterém žila dvě desetiletí: všechno se vzdaluje. Tvary se pomalu ztrácejí, a náhle jsou pryč. Oceán se záhy mění, stává se temným a divokým. Slunce jí spaluje šíji. Vlny jí zmítají, jak se loď zvedá a klesá do sedel mezi nimi. Čeká na svědka. Uslyší ho dřív, než uvidí – tiché, dýchavičné bzučení jako nepřetržité „vrrr“ ceděné skrz sevřené rty. Dron se pohybuje nízko nad vodou na svých vážkovitých křídlech, zpomalí a zaujme pozici nad ní. Vyrobili jej, aby připomínal hmyz, ale je bezpochyby mechanický; dokáže vypadat přirozeně i uměle zároveň, a proto nepřipomíná ani jedno. Zvedne obličej, aby se na něj zadívala přímo. Na lesklém chromovaném podbřišku se mu klene skleněná kopule s kamerou uvnitř. Kdo ji sleduje? Představuje si muže z Ministerstva veřejné bezpečnosti sedícího ve sklepě před stěnou plnou monitorů. Celou noc je vzhůru; oči má unavené a suché, bradu posetou strništěm, v ústech kyselý dech. Nohy si vyhodil na pult, luští křížovku z křížovkářské knihy. Něco ho přiměje vzhlédnout. Co to tu máme? Ženu, samotnou ve člunu. Zvláštní, vidět někoho venku v této denní době, v noční košili. Stiskne řadu kláves. Na druhé obrazovce, nabízející obrys pobřeží, se objeví červená tečka označující polohu dronu. Žena v noční košili se nachází pět kilometrů od pobřeží. Další stisknuté klávesy. Pomocí počítačového rozpoznávání obličejů získá další údaje: její jméno i jméno jejího manžela, adresu; věk: padesát jedna let. Dále se dozví, že je bývalou zaměstnankyní Odboru právních záležitostí Rady dohlížitelů; že je bezúhonnou členkou Přístavního klubu, Unijní ligy a Operního kroužku; a že v posledních dvou letech obdržela šest pokut za parkování, které poctivě zaplatila. Dočte se o charitativních organizacích, kterým přispěla, politickém
Prevoznik_001-528.indd 16
19.02.2024 15:03
PŘEVOZNÍK
17
tisku, který odebírá, o výši jejího bankovního účtu, velikosti šatů a bot (6 a 8 a půl) a název její oblíbené restaurace (Il Forno na náměstí Prosperity; podle její kreditní karty tam obědvá jednou týdně). Dozví se o ní jednoduše velmi mnoho, ale nic, co by mu prozradilo, proč sedí ve veslici pět kilometrů od pobřeží v 6:42 (shlédne na hodinky) v úterní červencové ráno. Oblečená pouze do noční košile. Sama. A co dělá teď? Promne si oči a přitiskne obličej téměř až na monitor. Žena zpod lavice vytáhne malou brašnu. Konečky prstů uvolní uzel a vyndá obsah: tři předměty, které postupně rozloží na prkno vedle sebe. Klacík či kolík, asi metr dlouhý. Štípací kleště. A nůž zabalený ve staré kůži. Muž u obrazovek zvedá telefon. Paradoxně jen díky tomu, že se na události dívá očima tohoto imaginární člověka, je Cynthia schopna provést to, co musí následovat. Zatímco muž ji s narůstající úzkostí sleduje a čeká, až jeho nadřízený odpoví, vloží si Cynthia kolík do úst, vyhrne si rukáv noční košile, aby odhalila port monitoru, nepatrný obdélníček implantovaný na půl cesty mezi levým loktem a zápěstím. Uchopí do ruky nůž. Je patnáct centimetrů dlouhý, se zahnutou špičkou, používá se k odstraňování šupin a kuchání ryb. Následují tři dlouhé nádechy, pak nůž pevně sevře. Zabodne špičku do malé jizvičky na okraji monitoru a čeká, až se loďka zklidní. Když se tak stane, zasune čepel do paže. Bolest je ohromující, stejně jako množství krve, které vytryskne. Obraz na mužově displeji je němý; to, co by jinak slyšel, by byla řada přidušených výkřiků, jak se Cynthia prořezává podél obvodu monitoru. Ticho je pro něj požehnáním a Cynthia pocítí nad tímto neznámým člověkem lítost, nad mužem, který se tam ocitl náhodou, jen aby vydržel tuto hrůznou scénu. Než skončí, jsou jak noční košile, tak lavice a dno člunu nasáklé krví. Hlavou jí tepe agónie; nejspíš si zlomila zub. Posledním pohybem zaklesne špičku nože pod kůži, pod monitor. Ozve se trhavý zvuk a vlhké, duté lupnutí, když se zařízení konečně uvolní.
Prevoznik_001-528.indd 17
19.02.2024 15:03
18
JUSTIN CRONIN
Zvedni to, sakra, šeptá muž do telefonu. Zvedni to, zvedni to, zvedni to. Dvakrát šmikne elektrikářskými štípačkami a monitor padá přes palubu. Vyndá dřívko z úst a také jej odhodí do moře. Před očima jí tančí mžitky jako světlušky; začíná zhluboka dýchat. Chvíli sbírá poslední zbytky sil, aby se natáhla k přídi a uvolnila kotvu z jejího držáku. Začne si kolem kotníku omotávat kotevní lano. A právě tehdy mužův nadřízený konečně zvedne telefon. Ano? zavrčí nevrle. Co se sakra děje? Proč voláte v tuto hodinu? Ale muž v centrále neodpovídá. Nemůže odpovědět. Nedokáže říct vůbec nic. Cynthia vstane. Její krví nasáklá noční košile se jí lepí na tělo. Loď se pod ní houpe; málem spadne. Končetiny téměř neovládá; hlava jako by se jí vyprázdnila, je neskutečně lehká. Přesto v sobě najde sílu zvednout kotvu a přivinout si ji k hrudi. Zakloní hlavu. Nad ní, na pozadí modré ranní oblohy, se vznáší dron. Na co myslí? To muž u monitoru vědět nemůže; nedokáže si to ani představit. Myslí na chlapce a muže a jejich společný, příliš krátký život, který se jí teď zdá být neskutečný. Sbohem, zašeptá. Sbohem, mí drazí, nikdy jsem vás neměla milovat, ale milovala, z celého srdce. Pak si přitiskne kotvu něžně k hrudi, jako matka držící malé dítě – a zavře oči, zhoupne se nazad a pohltí ji voda.
Prevoznik_001-528.indd 18
19.02.2024 15:03