Storoci.indd 1
22.09.2023 22:05:26
K APITOL A PRVNÍ
ISL A Isla Crownová se často propadala hvězdnými loužemi na vzdálená místa. Pokaždé bez dovolení a podle všeho vždycky v tu nejhorší možnou chvíli. I po pěti letech jí při tomto způsobu cestování ještě pořád praštěly kosti. Pevně svírala svou hvězdnou hůlku, dech zašpuntovaný v hrudi jako ty vzácné parfémy na toaletním stolku. Skleněný pokoj se točil a útržky barev se slévaly, dokud ji gravitace konečně nepřipíchla k zemi jako vlákénko volně se vznášející ve vesmíru. A než se rozletěly dveře, měla už hůlku bezpečně zasunutou pod šaty podél páteře. „Co to máte s vlasy?“ vyjekla Poppy tak hlasitě, že hned za ní vrazila do pokoje Terra, až se jí rozchřestily všechny ty nože a meče, které se jí houpaly u pasu. Vlasy byly to poslední, co teď Islu trápilo, ačkoli nepochybovala o tom, že její hlava musí připomínat klubko hadů. Když se svou hvězdnou hůlkou cestovala mezi novými říšemi, obvykle se přitom rozpletly dokonce i Poppyiny nejpevnější copy a drdoly – vlastně takový nečekaný bonus. Isla nepředstírala, že umí s tou pomůckou kdovíjak dobře zacházet. Ze začátku se tou hvězdnou louží propadala na nečekaná místa. Do zasněžených vesnic v nové říši Měsíčňanů. Na vzdušné oslavy k Nebesanům. I do několika krajů, které dosud neosídlila ani jedna z šesti říší. Postupně se naučila vracet na místa, která už navštívila. Víc toho však neuměla. Jediné, čím si byla jistá, bylo 5
Storoci.indd 5
22.09.2023 22:05:26
to, že jí tahle podivuhodná věcička nějakým způsobem umožňuje urazit za pár vteřin stovky kilometrů. Terra si povzdechla a spustila ruku z jílce meče. „Poppy, vždyť je to jen pár uvolněných pramínků.“ Poppy si jí nevšímala a hrnula se k Isle. Kartáč a lahvičku sirupovitého olejíčku z listů vytasila stejně plynulým pohybem, jakým Terra Islu už před lety naučila tasit zbraně. Isla se na svou bojovou mistryni zazubila přes Poppyino rameno a vzápětí vyjekla, když jí lektorka šarmu vyškubla z vlasů pinetky. Poppy vrtěla hlavou. „Musím to celé znovu zaplést,“ stěžovala si skrz sevřené rty, mezi něž si strčila pinetky. „Nechám vás hodinu o samotě a máte hlavu jak vrabčí hnízdo. Pro všechno na světě, ptáčátko moje, jak se vám podařilo takhle se zřídit ve vlastním pokoji?“ Ve vlastním pokoji? Vždyť to ani nebyl pokoj. Jednalo se o prosklenou kouli, pozůstatek skleníku, který tu kdysi stával. Tabule však byly zamalované a okna se už nedala otevírat. Dveře tu zůstaly jediné. Byla jako to ptáčátko, přesně jak jí Poppy, a občas i Terra říkaly. Ptáček zavřený v kleci. Isla pokrčila rameny. „Trochu jsem cvičila s mečem.“ Neměla jinou rodinu než Poppy a Terru – a to vlastně vůbec nebyly její příbuzné. Její pokrevní příbuzní byli všichni dávno mrtví. O hvězdné hůlce však neměly tušení ani ty dvě. Kdyby se o ní dozvěděly, nikdy by jí nedovolily ji používat. A přitom představovala jediný klíč z té ptačí klece. Isla v ní nebyla zamčená jen pro vlastní bezpečí, ale i kvůli bezpečí všech ostatních. Terra si ji změřila podezřívavým pohledem, ale pak přejela zrakem ke zdi. Visely tam tucty nablýskaných zbraní, málem jako zrcadlo. „Škoda že si žádný z nich nemůžete vzít s sebou,“ povzdechla si a přejela prstem po čepelích. Všechny je Isle dala právě 6
Storoci.indd 6
22.09.2023 22:05:26
Terra. Pocházely z hradní zbrojnice a Isla si je postupně vysloužila, kdykoli si osvojila nějakou novou dovednost. Poppy se ušklíbla. „Zrovna s tímhle pravidlem Storočí docela souhlasím. Ostatní říše si o nás už tak nemyslí nic dobrého a nechat ji to potvrdit je to poslední, co bychom potřebovali.“ Isle se v břiše nervozitou rozvířila úplná vichřice poletujícího listí, ale přinutila se k úsměvu, protože si ji chtěla udobřit. Její opatrovnice jí pořád vyčítala, že se málo usmívá. Isla se dosud nesetkala s mnoha lidmi, ale ty, které znala, měla přečtené. Stačilo odhalit jejich motivaci. Každý po něčem touží. A některé věci se poskytují snáz než jiné. Úsměv učitelce, která svou svěřenkyni už skoro dvě desetiletí učí dobrým způsobům. Kompliment ženě, která si nade všechno cení své krásy. „Poppy, jste překrásná, jenomže všechno to, co si o nás ostatní myslí, je pravda. Jsme zrůdy.“ Poppy jí do vlasů zastrčila poslední pinetku, povzdechla si a významně pronesla: „Vy ale žádná zrůda nejste.“ Byla to láskyplná slova, ale Islu přesto zaplavil děs. „Už jsou připravení,“ oznámila Terra a popošla k toaletnímu stolku. Isla ji sledovala v zrcadle, po krajích zastřeném věkem. „A vy?“ Ne. Na to se přece nikdy nemůže cítit připravená. Storočí mělo mnoho aspektů. Byla to hra. Šance zrušit všechny ty kletby, které šestici říší trápily. Příležitost získat nesmírnou moc. Setkání šesti vládců. Sto dní na zakletém souostroví, jež se objevuje jen jednou za sto let. A pro Islu… Téměř jistá smrt. Jsi připravená, Islo? vysmíval se jí krutý hlásek v hlavě. Její strach mírnila jen zvědavost. Odjakživa chtěla víc… víc všeho. Víc zkušeností, víc míst, víc lidí. Místo, kam se chystala vypravit, Světlozory, bylo z těch víc přímo utkáno. Isla se dřív protahovala uvolněnou okenní tabulí a chodívala do lesa, než na to její opatrovnice přišly a nechaly tabulku 7
Storoci.indd 7
22.09.2023 22:05:26
spravit. Právě tam narazila na stařenu, která na Světlozorách kdysi žila. Před tím prokletím tam žili všichni. Po něm odtamtud většina obyvatel utekla a v nastalém chaosu si založila nové říše. Příběhy té ženy byly jako ovoce ze stromu – lahodné a dostupné jen v omezeném množství. Vyprávěla jí o králích, kteří dokázali vzít do dlaní slunce, o bělovlasých ženách, jež dovedly roztančit moře, o hradech v oblacích a květinách, ve kterých pučela ryzí moc. Jenomže to bylo před těmi kletbami. Teď bylo souostroví jen stínem své někdejší podoby, navěky uvězněné v nekonečné bouři, takže mimo Storočí se tam nedalo cestovat nejen lodí, ale ani pomocí kouzel. Jednou v noci Isla tu stařenu našla u paty stromu, schoulenou na boku. Mohla by si myslet, že jenom spí, jenomže její opálená pleť se proměnila v kůru a její žíly v popínavé rostliny. Přírodňané během svého života využívali sílu přírody a po smrti se navraceli do její náruče. Jenomže skon téhle ženy nebyl přirozený. Sice už oslavila pětistovku, a navíc žila daleko od životadárné síly Světlozor, ale i tak zemřela předčasně. Její smrt byla jen první z mnoha. A za všechny mohla Isla. Terra svou otázku zopakovala. Její tmavozelené oči měly barvu listí. Šlo o stejný odstín, jako měl břečťan, který se po přírodňanském paláci popínal jako vše zakrývající kůže. A jaký měly i Isliny oči. „Jste připravená?“ Isla přikývla, ale když se natáhla pro korunu ležící před ní na stolku, třásly se jí ruce. Byla to jednoduchá zlatá obroučka zdobená zlatými pupeny, listy a syčícím hadem. Nasadila si ji na hlavu a dávala si přitom pozor na sponky, kterými měla sepnuté dlouhé tmavohnědé vlasy, aby jí nepadaly do obličeje. „Vypadáte úžasně,“ rozplývala se Poppy. Isla si toho byla vědoma i bez jejího komplimentu. Krása byla jedním z přírodňanských darů – a zároveň představovala i jejich prokletí. Její matka kvůli 8
Storoci.indd 8
22.09.2023 22:05:26
té kletbě zemřela. A tím spíš Islu znervózňovalo, že je jí prý podobná. Poppy v zrcadle vyhledala její pohled a důrazně ji ujistila: „Ptáčátko moje, umíte toho dost. Jste lepší než kdokoli z nich.“ Kéž by to byla pravda. Zachvátila ji panika. Co když své opatrovnice vidí naposledy? Co když se do svého pokoje už nikdy nevrátí? Instinktivně se po obou ženách natáhla, aby se jich ještě naposledy dotkla. Terra ji však zpražila přísným pohledem, a tak si to rozmyslela. Sentimentalita je sobecká, říkal ten pohled. Během Storočí nepůjde o ni. Půjde o záchranu její říše. Jejího lidu. A tak to němé pokárání přijala, napřímila se a pomalu vstala. Koruna ji tížila daleko víc, než odpovídalo její váze. „Vím, co mám dělat,“ ubezpečila je. Na Storočí se každý vládce vydával s nějakým plánem. Terra a Poppy jí ten její vtloukaly do hlavy už od dětství. „Budu se řídit vašimi pokyny.“ „To je dobře,“ kývla Terra. „Protože vy jste naše jediná naděje.“
Přírodňanský hrad sestával spíš z exteriérů než z interiérů. Chodby byly vlastně mosty. Stromy natahovaly paže do průchodů a větvičky se jí lehce zachytávaly o šaty jakoby na rozloučenou. Když s Poppy a Terrou v patách kráčela nekonečnými komnatami, do kterých nikdy nesměla vstoupit, kolem ní šustilo listí. Po zdech se plazila réva. Ptáci létali dovnitř a zase ven, jak se jim zachtělo. Chodbami se proháněl skučící vítr a nadouval jí plášť. Na počest své říše byla oblečená v zeleném. Látka jí obepínala žebra, pas a kolena a skládala se jí u nohou. Plášť byl ušitý z pavučinkové látky, tak průsvitné, že naprosto popírala tradiční, cudný účel tohoto oděvu. A právě tato volba materiálu její říši charakterizovala stejně výstižně jako zelená barva. Přírodňané byli odjakživa hrdí na svá těla, svou krásu a své schopnosti. Žili nespoutaně, milovali bouřlivě a bojovali jako lvi. 9
Storoci.indd 9
22.09.2023 22:05:26
Před pěti sty lety bylo všech šest říší (Hvězdná, Měsíční, Nebeská, Sluneční, Říše divočiny i Říše temnoty) zakleto a jejich přednosti se obrátily v jejich osobní prokletí. Všechny ty kletby byly strašlivé, ale každá jiným způsobem. Přírodňany stihla kletba hned dvojitá. Způsobovala, že zabili každého, do koho se zamilovali, a k tomu se živili výhradně lidskými srdci. Proměnili se v ukrutně krásné zrůdy, které dovedly druhého svést jediným pohledem. Od té doby už byly zabity tisíce jejich mužů i žen. Láska teď byla zapovězená. Bezohledná. Rodilo se čím dál méně dětí. A přitom tu odjakživa přicházelo na svět víc dcer než synů. Třebaže láska nabývá mnoha podob, když už byla pravidla porušena, častěji za to životem zaplatil muž, a jejich zmenšující se národ se tak postupně proměnil ve společenství, kde převládaly ženy válečnice. Obávané. Nenáviděné. A slabé, protože méně obyvatel znamenalo méně síly. Storočí představovalo jedinou šanci, jak ty kletby zrušit a znovu získat bývalou slávu, opět nabýt moc, kterou tak zoufale potřebovali. Jejich jedinou šancí byla Isla. Jste naše jediná naděje… Zaslechla je dřív, než je mohla spatřit. Zpívali prastará slova a místo na hudební nástroje se doprovázeli řinčením mečů. Všude kolem byla plně vystavována na odiv jejich nadvláda nad přírodou. Květiny se přelévaly z balkónů dolů do haly a zastavily se jí teprve u nohou. Množily se geometrickou řadou, záplava okvětních plátků se jí vzdouvala až ke kotníkům. Podle starých pověstí Přírodňané před tisíci lety dokázali vypěstovat les pouhou myšlenkou a máchnutím zápěstí stěhovat hory. Za ty stovky let života v prokletí, daleko od síly prýštící z rodného souostroví, se jejich schopnosti smrskly natolik, že byly dobré leda tak pro zábavu na večírcích. Isla opatrně kráčela po květech, až zdi hradu náhle skončily a před ní se objevily stovky jásajících Přírodňanů. 10
Storoci.indd 10
22.09.2023 22:05:27
Stromy nad jejich hlavami byly obtěžkané třešněmi a bobulemi a také krvavě rudými květy, které dopadaly na shromážděné zástupy jako barevný déšť. Z lesa vycházela zvířata, mísila se do davu a usedala vedle svých společníků. Každý Přírodňan dovedl přírodu ovládat trochu jinak, ale často navazovali vztahy se zvířaty. Terra měla velikého pantera jménem Stín a komunikovala s ním stejně přirozeně jako s Islou. Poppy zase měla kolibříka, který jí s oblibou hnízdil ve vlasech. Když Isla kývla na pozdrav, dav ztichl. „Je mi ctí zastupovat na Storočí naši říši.“ Zrychlil se jí tep, pulzoval jí až v kostech jako buben. Přejížděla pohledem po shromážděných zástupech, po těch nádherných tvářích plných naděje. Někteří na sobě měli šaty z kousků látky protkávaných listy a šlahouny popínavých rostlin, jiní na sobě neměli vůbec nic, jenom meče zavěšené na zádech. Někteří byli nepochybně zrovna po jídle, na rtech jim ještě ulpívaly temně rudé skvrny. Isla měla co dělat, aby se při tom pohledu nezachvěla. Aby ji nezradil hlas, aby se nezakoktala a nezavdala ani na okamžik příčinu ke spekulacím, proč se jejich vládkyně tak často skrývá za silnými zdmi hradu. Proč k ní nesmějí sloužící. Snažila se nemyslet na to, kolik z nich asi slyšelo totéž prohlášení už před sto lety, z úst jiné panovnice, ani na to, kolik jich po té řadě nedávných úmrtí vlastně zbývá. Učinila slib, protože právě to od ní její lid očekával. Ubezpečení. Sílu. „Slibuji, že naše kletby jednou provždy zruším.“ Měli dobrý důvod k obavám. Islino selhání by je všechny odsoudilo nejméně na další století. Už čtyři Storočí se nevyvedla. Isla zaťala zuby a čekala, až jí pohlédnou přímo do duše a ona díky tomu pozná, co všechno je na ní špatně. Ranní vzduch však prořízl jásot a čepele zdvižené vysoko nad hlavu. Z vrcholků stromů zaskřehotali ptáci. Zakvílel vítr a rozvířil listí. Isla, oblepená okvětními plátky, s úlevou sešla po schodech. 11
Storoci.indd 11
22.09.2023 22:05:27
Pod nohama jí rašily květy. Dav se rozestoupil a utvořil cestičku ke dvojici nejstarších stromů. Jejich kořeny se vypínaly do vzduchu, proplétaly se a tvořily bránu kulatou jako zrcadlo. Za nimi čekal les, tak známý a bezpečný. Jenomže tam namířeno neměla. Isla polkla. Na tuto chvíli se připravovala celý život. Terra a Poppy jí stiskly ramena. Prošla branou, která fungovala jenom jednou za sto let. V hlavě jí ještě zněl slib, který dala svým opatrovnicím: Budu se řídit vašimi pokyny. A litovala, že lhala.
12
Storoci.indd 12
22.09.2023 22:05:27
K A PITOL A DRUH Á
SOUOSTROV Í Brána se za ní zavřela a jásot odumřel. Zůstal jen její roztřesený dech. Postoupila o krok kupředu a oslepilo ji světlo jasné jako tisíc umírajících hvězd a sluncí. Zavrávorala. Natáhla se k ní nějaká paže, a pomohla jí nabýt rovnováhy. „Otevřete oči,“ nařídil jí nějaký hlas, temný a ohromující jako půlnoc. Isla si ani neuvědomovala, že je má zavřené. Mrkla, svět se zakymácel, ale pak se ustálil. Cestování tímhle portálem bylo daleko horší než její výpravy s hvězdnou hůlkou. Tvář muže, který k ní shlížel, vypadala pobaveně. A připadala jí jaksi povědomá. Byl tak vysoký, že musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí černých jako uhel. Vlasy se mu po bledém čele rozlévaly jako inkoust. Bezpochyby Temnoťan. Takže… „Děkuji, Grimshawe,“ pronesla pevným hlasem. Rychle se napřímila a rozhlížela se kolem. Doufala, že si jejího zavrávorání nikdo nevšiml. Úplně slyšela, jak jí Terra a Poppy spílají, každá do jednoho ucha. Nikdo jiný než Isla a ten Temnoťan však na útesu nebyl. Obrátila se a v hrdle jí uvízl tichý, dusivý zvuk. Stovky metrů pod jejíma nohama zuřilo moře a ona málem skončila mezi těmi rozeklanými skalami. Nechybělo mnoho a se všemi plány na záchranu jejího lidu by byl konec dřív, než Storočí vůbec začalo. Vlastně s veškerými jejími plány. 13
Storoci.indd 13
22.09.2023 22:05:27
„To by bylo nemilé,“ zazubil se vládce Říše temnot a na tváři se mu udělal dolíček. Do toho krutého, ostře řezaného obličeje se vůbec nehodil. „Říkejte mi Grime, Islo.“ Grim. Takové tvrdé, hrozivé jméno, a jak hrdě ho nosí, pomyslela si Isla. To jméno se však k němu hodilo. Za tím úsměvem jako by se skutečně skrývalo nějaké temné vrčení, sotva patrný stín, ze kterého se ve tmě mohl vyklubat netvor. „My jsme se už někdy setkali?“ zeptala se. Ne kvůli tomu, že věděl, jak se jmenuje, to se dalo čekat. Ani proto, že její jméno vyslovil dokonale, všechny hlásky mu vyklouzly z úst hladce, jako když zasyčí had. Bylo v tom ještě něco jiného. Úsměv pohasl. Na okamžik sklopil zrak. „Pokud bychom se někdy potkali, u jednoho setkání by nezůstalo.“ Isla cítila, jak pod jeho pohledem rudne. Když nepočítala těch pár vzácných, bedlivě střežených příležitostí a své tajné toulky do ostatních nových zemí za pomoci hvězdné hůlky, zatím s muži mnoho času nestrávila. Už vůbec ne s muži, kteří vypadají jako on. A už vůbec ne s muži, kterým zjevně nenaháněla hrůzu ani ona, ani kletba, jež její říši stihla. Zamračila se. Měl by z ní přece mít nahnáno. Když se Přírodňankám zachtělo, dokázaly druhé přimět, aby je následovali tak urputně, že by kvůli nim klidně spadli z útesu. Dovedly druhé okouzlit tak, že tomu nedokázali vzdorovat. Nicméně během následujících sto dní, po dobu trvání Storočí, jsou takové věci zakázané. Temnoťan si nejspíš myslí, že je v bezpečí. To se tedy plete. Každé Storočí byla ohromná hra. Příležitost získat nedostižné schopnosti. Povídalo se, že ten, kdo proroctví naplní a kletby zruší, získá hlavní výhru: veškerou moc, která do nich byla vložena. Snaží se ji snad tím f lirtováním rozhodit? Isla ho zpražila pohledem. 14
Storoci.indd 14
22.09.2023 22:05:27
A Grim se zazubil od ucha k uchu. Zajímavé. Od onoho prokletí se Světlozory z neprostupné bouře vynořovaly jen jednou za sto let, a to pokaždé na sto dní. Vládci všech říší byli sezváni, aby přicestovali z nových zemí, kam se po útěku z ostrovů uchýlili, a pokusili se zrušit kletby, které svazovaly jednak jejich schopnosti, jednak souostroví samotné. Tedy vládcové všech říší s výjimkou Říše temnoty. Temnoťané dovedli zaklínat, takže je všichni podezřívali z toho, že ty dávné kletby mají na svědomí právě oni, třebaže to popírali. Tento rok už byl světlozorský král nejspíš zoufalý. Zástupce Říše temnoty byl na Storočí přizván vůbec poprvé. Grim ji znovu uchopil za paži, a než Isla stačila něco namítnout, jemně ji odsunul stranou. Vzápětí se ohromný znak na hraně útesu, který představoval všech šest říší, zlatě rozzářil a jako blesk z čistého nebe se přesně v místě, kde Isla před chviličkou stála, objevila další postava. Bleděmodrý plášť chvíli s pleskáním vlál ve větru, než se usadil na holých, tmavých ramenou a svalnatých pažích. Muž měl obočí větší než oči a ostře řezanou bradu. Růžová ústa mu lemovaly perfektně upravené kraťoučké vousy. Azul, vládce Nebesanů. Jména vládců Isle její opatrovnice vtloukly do hlavy, jakmile se naučila mluvit. Azul i Grim byli oba velice staří, bylo jim přes pět set let. Žili už tenkrát, když k tomu prokletí došlo. Byly to živoucí legendy – ona jim nesahala ani po kotníky. Ani ta staletí jim však zjevně nestačila, aby se spřátelili. Nebesan Grimovi stroze kývl na pozdrav a Grimův úsměv se změnil na potměšilý, ba až posměšný. Azul se obrátil k Isle, uklonil se a podal jí ruku. „Je hezké mít na tomto Storočí novou přírodňanskou krev,“ poznamenal. Jeho jasné oči se setkaly s jejíma a pak se zahleděl na její prsty obsypané prsteny, do nichž byly zasazené drahokamy 15
Storoci.indd 15
22.09.2023 22:05:27
o velikosti žaludu. Lidé z ostatních říší sice na Přírodňany hleděli svrchu jako na divochy, ale jejich bohatství nemohl nikdo zpochybňovat. Nadvláda nad přírodou měla své výhody. „U všech oblaků, tak obrovský diamant vidím poprvé v životě.“ Pro Islu to byl prostě jen kámen. Pěkný, to jistě, ale nic, co se dá přehazovat lopatou, člověku nikdy nepřipadá nijak zvlášť pozoruhodné. Drahokamy vznikly, když přírodu ovládla mocná síla. Pod povrchem jejich nové říše se dlouhá staletí klubaly blýskavé kameny, až se nakonec prodraly na povrch, jako když ze země vyraší květ. Tam, odkud pocházela, bylo obtížné na nějaký drahokam nenarazit, třebaže to znala jenom z knížek, rozhodně ne z vlastní zkušenosti. Nebo si to Poppy a Terra aspoň myslely. Terra říkávala, že právě díky těm blýskavým kamenům mají stálý přísun srdcí. Na jejich území se vkrádali zloději z jiných zemí, bláhoví, troufalí a nestydatí, aby tam hledali diamanty. Isla se usmála. Takže ten Nebesan má rád drahokamy. Ani nemrkla, prsten si stáhla a navlékla ho Azulovi na nejdelší prst. „Sluší vám mnohem víc než mně.“ Azul vypadal, jako by chtěl něco namítnout, ale neřekl nic. Objevila se další postava a hladce je obešla, jako by cestování portálem bylo stejně přirozené jako vzdouvání přílivu. Obrátila se k Isle. Zamračený výraz jí byl zřejmě tak vlastní jako většině lidí úsměv. „Takže tohle je ta nová šelmička?“ Isle v hrudi zaplál vztek. V ostatních říších jejich bojovnice považovali za divé svůdkyně, šelmy, které k sobě vábí milence a pak si pochutnávají na jejich srdcích. A Isla jim to vlastně nemohla mít za zlé. Protože to v podstatě byla pravda. Jenomže Přírodňané byli mnohem víc. Nebo alespoň bývali. A ještě pořád být mohli. Měla sice sto chutí odseknout něco, čeho by nejspíš litovala, jenomže si uvědomovala, že přesně o to té panovnici šlo. Snažila se 16
Storoci.indd 16
22.09.2023 22:05:27