STÉPHANE COHEN
P E L É Mému otci.
Pele_blok.indd 3
06.09.2023 10:17:37
Úvod
CESTA „Těch tisíc gólů věnuji chudým dětem mé Brazílie!“ Poté co Pelé 19. listopadu 1969 vstřelil nejslavnější branku své kariéry, rozplakal se před novináři při zmínce o criancinhas, o dětech ulice bez nároku na vzdělání a budoucnost, o obětech extrémní chudoby v zemi, která se o ně přestala zajímat. O mnoho let později, v roce 1993, po masakru před kostelem Candelária (eskadrony smrti zabily osm většinou nezletilých bezdomovců, kteří spali na schodišti kostela v Riu de Janeiro), Pelé přijímá post ministra sportu s odhodláním udělat něco pro děti a mládež, které neměly v životě štěstí. Odhodlání rozsévat zrnka lepšího světa poodhaluje Pelého nitro, tvář člověka skrý vající se za obrazem archanděla hry Jogo Bonito, majitele okouz lujícího úsměvu a tří titulů mistra světa. V průběhu několika desetiletí, vyplněných ustavičným cestováním kvůli fotbalu, obchodům a dobročinným aktivitám, však Pelé chyběl svým nejbližším, počínaje jeho vlastními dětmi (Edinho skončil ve vězení za styky s narkomafií; Sandru Reginu, která se narodila z utajovaného vztahu a zemřela ve dvaačtyřiceti letech, uznal za svou až po dlouhých rocích popírání a soudních tahanic…). Nestačil si ani všimnout, jak se změnil svět okolo, když se stal zaníceným propagátorem mistrovství světa ve fotbale konaného v roce 2014 v Brazílii, v zemi prolezlé korupcí a chudobou. Právě proto, navzdory úctě, s níž k němu v minulém století vzhlížel celý svět, mu dnes mladá generace Brazilců vyčítá –5–
Pele_blok.indd 5
06.09.2023 10:17:37
PELÉ
politický oportunismus, posedlost penězi, nestálost v rodinném životě, nedostatečně odvážný postoj vůči bývalému diktátorskému režimu, a dokonce nad něj vyzdvihuje Garrinchu, který se od jisté doby považuje za opravdovějšího a nadanějšího fotbalo vého technika… Pelé si na sklonku života uvědomil, že jeho hvězda pohasla. Stadion Maracanã se po něm nepřejmenuje, nedávno se navíc vynořila – před pár lety nemyslitelná – otázka: Je skutečně nejlepším fotbalistou všech dob? Odpověď není jednoznačná, stejně jako nikdy nebyl jednoznačný ani on: „Pelé“ pro svět, „Dico“ pro své blízké. Ve všech rozhovorech a autobiografiích to neustále připomínal: Pelé je někdo jiný, krunýř, maska, která mu často umožňovala hovořit o svém životě ve třetí osobě. Zdaleka se nejedná o přehnanou pýchu, nýbrž o prostředek, díky němuž mohl za všech okolností pohodlně oddělovat veřejný život od osobního. Tato kniha je cestou do nitra Edsona Arantese do Nascimento, první světové fotbalové „star“, jež vděčí za svou slávu nejen mimořádnému nadání, ale také souběhu nástupu televize a počátků globalizace. Dico se z domečku s děravou střechou v srdci Minas Gerais vydal na cestu po fotbalových stadionech celého světa, prodíral se při tom davy, které ho milovaly. Ta cesta trvala celý jeden lidský život a uzavřela se v roce 2022 nedaleko stadionu Vila Belmiro a muzea, které nese jeho přízvisko. Pelé přímo nepoznamenal mou vášeň pro fotbal, patřím ke generaci „zelených“ ze Saint-Étienne1 a Michela Platiniho. Když hrával Pelé, byl jsem ještě moc mladý. Znal jsem ho jako hráče z plakátu ve svém pokoji, který na sklonku kariéry odešel do Cosmosu New York, a můj otec o něm mluvil jako o „fotbalovém králi“. Jako malý kluk jsem tedy vzal na vědomí, že nad nejlepšími hráči mého 1
Klubová barva AS Saint-Étienne je zelená. Nejsilnější generace v čele s hvězdou francouzského fotbalu Dominiquem Rocheteauem za něj nastupovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (v letech 1964–1981 klub získal devět z celkem deseti mi strovských titulů). Vrcholem klubové historie je postup do finále PMEZ v roce 1976, v němž smolně prohrál 0:1 s Bayernem Mnichov. Hráčům se i tak dostalo triumfálního „celonárodního“ přivítání na Champs-Élysées v Paříži za přítomnosti prezidenta Giscarda d’Estainga. V letech 1979–1982 za něj hrál i Michel Platini. (Pozn. překl.)
–6–
Pele_blok.indd 6
06.09.2023 10:17:37
Ce sta
dětství, Platinim, Keeganem či Zikem, stojí ještě ten, kterého jsem nikdy neviděl hrát a který už navždy zůstane nejvyšším božstvem. Tenkrát jsem tomu věřil a věřím tomu dodnes. Když jsem dospěl, začal jsem se věnovat povolání, v rámci nějž vše rozebíráme do nejmenších podrobností a musíme neustále přinášet klíče k porozumění i těm nejmalichernějším tématům, jako by svět bylo celkem jednoduché soukolí, v němž má vše svůj přesně daný smysl. Nezbývá v něm příliš místa pro úžas, pohled, zamyšlení a kontrasty duše, které tak zpovrchněly. Mám štěstí na nakladatele, umožnil mi procházet se po skutečném Pelého životě, aniž bych musel přinést nějakou senzaci nebo popisy posledních okamžiků jeho života, nenutí mě ani opomíjet nic – ať už dobrého, či zlého – z toho, z čeho se skládá Pelého život. Bude to tedy příběh Edsona Arantese do Nascimento, který plakal zrovna tak, jako se smál, miloval muziku, ženy a filmy, po celém světě si s sebou vozil v kufru káču, s níž si jako dítě hrával na školním dvoře, a který pro všechny milovníky fotbalu zůstává symbolem věčného dětství.
–7–
Pele_blok.indd 7
06.09.2023 10:17:37
Kapitola 1
O MILLÉSIMO Pelého tisící gól je na spadnutí. Celá země už několik týdnů sleduje vzrušující detektivní zápletku. Kdy? Komu? Kde? Brazílie prožívá nadějeplné očekávání jako monarchie před narozením následníka trůnu. Po přistání člověka na Měsíci se jedná o druhou nejvýznamnější světovou událost roku. V ulicích provin čních měst, která hostí Santos FC, se pořádají improvizované karnevaly. Zemi jako v transu brázdí mediální kolona složená z desítek reportérů, fotografů a kameramanů; novináři, ale i bezejmenní zvědavci žijí v rytmu Pelého přesunů. Stadiony, kde hraje, připomínají včelí úly, rojí se to na nich hráči, novináři, diváky, policisty a vojáky. Všichni čekají na okamžik, kdy budou moct vyběhnout na trávník a vyzpovídat ho, sáhnout si na něj, podívat se zblízka, obejmout ho a nosit na ramenou. Všichni jsou jako na trní. Jenže Pelému, zdá se, došel střelný prach. Jako by ho opustilo střelecké štěstí. Proti Corinthians – jako malý kluk snil o tom, že v dresu právě tohoto klubu bude jednou hrát – vyšel gólově naprázdno. Stejně tak proti São Paulu FC – dvakrát trefil tyč a jednou břevno. Neskóroval ani proti Bahii, ačkoli všichni diváci na stadionu Fonte Nova, praskajícím ve švech, namísto domácího celku povzbuzovali Pelého. O Rei (neboli Král) dokonce pár minut před koncem zápasu svou charakteristickou houpavou kličkou, kterou všichni dobře znají, ale nic proti ní nezmůžou, obešel brankáře a pravou nohou poslal míč do prázdné brány. Všichni jsou na nohou a křičí „góóóóól“, když vtom se bůhví odkud vynořil Nildo a levou nohou vypíchl kožený balon –8–
Pele_blok.indd 8
06.09.2023 10:17:37
O M i l l é s imo
mimo tyče. Sice zachránil svou obráncovskou čest, jenže až do závěrečného hvizdu na něj jeho vlastní fanoušci pískají a zlostně pokřikují za to, že je připravil o historický okamžik, že jim upřel možnost být u té slávy a naději na to daroval jiným. Po zápase s Botafogem Pelého dokonce podezírali, že schválně zaskočil za zraněného brankáře Santosu (v té době se ještě nesmělo střídat) a svůj velký večer si tak nechal na Maracanã. Magické číslo musí nevyhnutelně padnout, jenže Pelého svazuje tíseň. Z pohledů okolo sebe, novinových článků i rozhlasových reportáží cítí nedočkavost, a ta mu nedá spát, křiví mu andělský úsměv. O pět dní později v Riu, na svátek státní vlajky, se desítky tisíc fanoušků v tamním vlhkém vzduchu nemůžou dočkat úvodního hvizdu. Na televizních záběrech nejsou vidět. Lze je jen tušit podle hučení na pozadí černobílého představení, jež se na stadionu Maracanã odehrává. Kolik lidí se sešlo v kotli, nad kterým dlouho viselo prokletí prohraného finále mistrovství světa v roce 1950 a který dokázal pojmout dvě stě dvacet tisíc diváků? Od roku 1966 se oficiálně jmenuje Estádio Jornalista Mário Filho, na počest muže, jenž zachránil výstavbu stadionu v okamžiku, kdy se od ní málem upustilo. Fotbalový stánek Maracanã vyrostl v roce 1948 a svou kapacitou překonal do té doby největší stadion na světě, který stojí v Glasgowě. Nakonec tisící branka padla zde, v betonovém koloseu sloužícím jako relikviář pro okamžiky největší slávy brazilského fotbalu. K rozhodující akci došlo 19. listopadu 1969 ve 23:11. Pelé po přihrávce od Clodoalda do hloubi obrany soupeře padá v pokutovém území a rozhodčí Manoel Amaro de Lima bez váhání ukazuje na vápnem vyznačený bílý puntík. „Byl jsem sám proti zbytku lidstva,“ svěří se později argentinský brankář s pasoliniovským pohledem Edgardo Andrada; až do smrti v roce 2019 se bude životem vláčet s břemenem věčné oběti. Do konce zápasu zbývalo dvanáct minut. Vasco da Gama – spolu s Flamengem a Botafogem jeden z původně veslařských klubů z Ria de Janeiro, jehož černé dresy v barvě neznámých moří zdobí rudý maltézský kříž a bílý, příčný pruh, symbol cesty do Indie, objevené slavným portugalským mořeplavcem – drželo v rozhodujícím utkání šampionátu Robertão –9–
Pele_blok.indd 9
06.09.2023 10:17:37
PELÉ
neboli Torneio Roberto Gomes Pedrosa, předchůdce dnešní celostátní fotbalové ligy, se Santosem nerozhodný výsledek. Hráči CR Vasco da Gama od začátku zápasu Pelého tvrdě napadali a po odpískané penaltě se sesypali s protesty na sudího. Jejich fanoušci při tom skandovali: „Pelé! Pelé!“ Zbylí hráči Santosu se podle předem dohodnutého scénáře shromáždili ve středovém kruhu. Jeden z obránců Vasco da Gama vztekle rozrýval kolíky kopačky značku pokutového kopu ve snaze bílý terč vymazat z trávníku, Pelé s Andradou si zatím položili vzájemně ruce na ramena a něco si řekli, podle gestikulace šlo o přátelskou rozmluvu. Hráči Vasco da Gama však v zastrašování nepřestali. Shlukli se kolem Pelého a dál rozrývali značku penalty. Pelé si z nich nic nedělal. Položil míč na bílý puntík. Jeden z protihráčů ho odkulil. Rozhodčí ho vrátil na místo. Andrada ho ještě jednou odkulil a šel se postavit na brankovou čáru. Byl poslední, kdo mohl zamezit tisícímu gólu. Pelé si založil ruce v bok a předklonil se, jako by se snažil popadnout dech, pak se ještě otočil čelem ke svým spoluhráčům, stáli seřazení v dálce, víc než čtyřicet metrů od něj, očima přejel i po protihráčích, ti stáli mnohem blíž a zahrnovali ho nevybíravými výrazy a temnými pohledy. „Poprvé v kariéře jsem byl nervózní. Andrada byl ve výborné formě. Nikdy jsem necítil podobný tlak. Třásl jsem se.“ V hledišti dlouze zašumělo a pak se rozhostilo ticho, pohltilo emoce připravené vybuchnout. Pelé se otočil čelem k brance a pomalu, bez zastavení se rozběhl směrem k míči, potom provedl to, čemu Brazilci říkají paradinha – a co FIFA na nějakou dobu zakáže –, na okamžik ustrnul v pohybu ve snaze odhalit záměr brankáře. Poté přesně umístěnou střelou poslal míč do levého dolního rohu branky. Andrada si na něj sáhl. O maličko vychýlil jeho směr, ovšem ne dost. Míč skončil v síti. Góóóóóóóóóól! Nesmírný křik protrhl tmu. Je 23:23 hodin, nikdo si nevšímá Andrady, jak vzteky tluče pěstí o zem. „Byl jsem zoufalý. Neměl jsem vůbec chuť vstoupit do historie tímhle způsobem.“ Celý stadion má oči jen pro Pelého, vběhl do branky pro míč, vyklouzl mu z rukou, napodruhé ho sbírá, dlouze líbá a mizí z dohledu kamery za hradbou těl lidí sbíhajících se ze všech stran. Je jich aspoň stovka. Spoluhráči ze Santosu FC stojí – 10 –
Pele_blok.indd 10
06.09.2023 10:17:37
O M i l l é s imo
dál v řadě na středové čáře. Konečně se zase objevuje, nesou ho na ramenou, drží míč, předvádí ho divákům na tribunách jako obětinu a dál ho nenasytně líbá. Nakonec se mu daří vytrhnout se z nadšeného hloučku a běží se obejmout se spoluhráči, kteří se zatím neodvážili pohnout. Už ho zase nesou na ramenou. Obléká si dres klubu Vasco da Gama s číslem 1000 na zádech, míří v něm pod tribuny a obíhá čestné kolo kolem stadionu, oslavy trvají přes půl hodiny, teprve potom může zápas pokračovat! Byl to jeden z nejdůležitějších dní v jeho kariéře, k nimž lze počítat i finále mistrovství světa 1958 ve Švédsku, nadpozemský výkon v odvetě Interkontinentálního poháru v Lisabonu v roce 1962 nebo triumf v Mexiku, který ho v tomto okamžiku teprve čeká v roce 1970, stejně jako rozlučkový zápas urbi et orbi – s městem i světem –, Cosmos vs. Santos v roce 1977. Tím nejpamětihodnějším dnem ze všech však zůstane ten, kdy vstřelil tisící gól. Je to nepředstavitelné číslo, triumf hodný antického hrdiny. Jen co zápas skončil vítězstvím Santosu 2:1, pozvali Pelého k odhalení mramorové desky, kterou mezitím zasadili do zdi u vchodu na stadion. Je na ní vyryto: „Zde, 19. listopadu 1969, vstřelil Pelé tisící branku a potvrdil, že je nejlepším fotbalistou všech dob.“ K celosvětové slávě mu dopomohl nebývalý talent, ale zároveň i souběh počínajícího vlivu televize a rodící se globalizace. Za tento počin dostává míč z osmnáctikarátového zlata. Časopis Drible mu věnuje další, vykládaný zlatem. Vláda spolkového státu São Paulo pořídí ze svých prostředků jeho bronzovou bystu a generál Médici, prezident diktátorského režimu a autor proslulé věty: „Brazílii buď miluješ, nebo opustíš,“ ho 22. listopadu přijímá ve svém paláci v Brasílii. Důkladnější počty v dalších letech zpochybní, jaký gól byl tisící, protože Brazilci Pelému po čítali i góly z neoficiálních zápasů. Ovšem tenkrát na prorockém stadionu, na sklonku hvězdné kariéry, jejíž konec se zdál být blízko, Pelé vytyčil i nový směr svému životu, jako by došlo k pře dání štafetového kolíku mezi dřívějším – jeho – životem a tím, který měl následovat, životem zasvěceným starosti o děti. Do jednoho z mikrofonů, který před něj po slavné brance napřáhl reportér Radia Gazeta Geraldo Blota, Pelé vyslovil vzkaz – 11 –
Pele_blok.indd 11
06.09.2023 10:17:37
PELÉ
plný naděje určený brazilským criancinhas. Co vlastně řekl? „Těch tisíc gólů věnuji chudým dětem mé Brazílie!“? Nebo: „Ten cíl věnuji malým dětem Brazílie!“? Anebo: „Pro lásku Boží, teď mě všichni poslouchejte: Pomáhejte dětem, pomáhejte potřebným, to je to jediné, co si v tomhle výjimečném okamžiku přeji!“? Pelé si už přesně nevzpomínal. Když se však zmínil o criancinhas, o dětech ulice bez nároku na vzdělání a budoucnost, o obětech extrémní chudoby v zemi, která se o ně přestala zajímat, uzavřel svůj dosavadní osud a začal psát život po životě fotbalisty. V roce 1993 ho masakr u kostela Candelária přiměl přijmout post ministra sportu a zasazovat se za mladé Brazilce, kteří neměli nikdy poznat štěstí. Děti se staly hlavním předmětem jeho zájmu. Sám potomek afrických otroků a později ambasador UNICEF se o ně už nikdy zajímat nepřestal. Nesčetněkrát se s nimi fotil, před objektivy fotoreportérů s nimi hrál fotbal. Na všech světadílech. Děti byly a jsou laskaví partneři v dialogu, nikdy nelžou, mají skoro pořád úsměv na tváři – právě to byl nejcharakterističtější rys Edsona Arantese do Nascimento. Děti světa ho přivedly zpět k nevinnosti jeho vlastního dětství, kterou si uchoval až do pozdního věku, když se přidával k zápasům mezi kluky, ať už na zpustlých trávnících v Santosu, nebo na zelenavých trávnících v Central Parku, a svými výkony oslňoval nejen milovníky fotbalu. Když se ho dlouho po skončení kariéry ptali, na jaké životní okamžiky nostalgicky vzpomíná, nezmiňoval ani tisící gól, ani další slavné branky, už vůbec ne vítězství, ani dětství svých sedmi potomků, nýbrž svoje dětství: „Chuť čerstvě natrhaných mang, prostý život, kdy největším štěstím bylo moct si zahrát fotbal s kamarády z ulice. Vzpomínky na dětství si dodnes uchovaly všechen lesk a živost.“ Ještě nedávno, když se mohl pohybovat bez cizí pomoci, si s sebou všude vozil káču ze školních dob. Jeho děti se snažily různými způsoby postavit se na vlastní nohy. Edinha vychovávala matka, s otcem se setkal až v osmnácti. Průměrný fotbalista nakonec skončil ve vězení za obchod s drogami. Sandra Regina, narozená z nemanželského vztahu, až do své smrti ve dvaačtyřiceti letech bojovala za to, aby ji Pelé – 12 –
Pele_blok.indd 12
06.09.2023 10:17:37
O M i l l é s imo
uznal za svou. Nakonec mu na sklonku jejího života, vyplněného soudními tahanicemi, nezbylo než přijmout rozhodnutí soudu. Pro své děti byl víc mýtem nežli otcem. Ostatně malým klukem zůstal po všech stránkách až do smrti: Důvěřoval lidem, kteří ho dvakrát přivedli na mizinu; měl raději přezdívku, kterou mu vymyslela matka, než tu, kterou dostal od světa; raději vykonával podřadné práce, než aby chodil do školy a studoval; našel životní inspiraci v tvrdé a přesně vymezené hře; užíval si se ženami, aniž přijímal zodpovědnost spojenou s otcovstvím; pouštěl se do dětinských přestřelek s Maradonou a Cristianem Ronaldem; nikdy se nepřestal chovat jako rozmazlené dítě, jeho bratr Zoca to musel beze slova snášet a řešit; požadoval, aby mu gól vstřelený při natáčení filmu Vítězství byl přičtený k oficiálním statistikám; ještě v osmdesáti letech plakal, když mluvil o svém otci Dondin hovi. Pelé totiž nemůže být ničím jiným než ztělesněním pohádky pro děti, příslibem života stráveného zábavou. Jeho příběh začíná setkáním s dobrým člověkem, který si ho vzal pod křídlo, když mu bylo patnáct a měl jediné dlouhé kalhoty. Ten dobrý duch se jmenoval Waldemar de Brito, trénoval juniory v BAC, klubu ve městě Bauru ve spolkovém státě Minas Gerais, a jednoho dne se o Pelém zmínil manažeru Santosu FC Lulovi. S přídechem biblického proroctví mu tenkrát řekl: „To je ten kluk, jak jsem vám o něm povídal, ten, co jednou bude nejlepší na světě.“
– 13 –
Pele_blok.indd 13
06.09.2023 10:17:37
Kapitola 2
SYN CELESTE A DONDINHA Ve svém rodném městě není Pelé prorokem, ale mnohem spíš námětem neustálých, často kontroverzních debat. Narodil se v Três Corações, ale nejčastěji se za jeho rodné město považuje Bauru, kam se s rodiči přestěhoval, když mu bylo šest let. Tam se projevil jeho geniální fotbalový talent a naštěstí nezůstal nepovšimnut – v těch dobách se totiž největší brazilské fotbalové naděje, kvůli nedostatku prostředků k vyhledávání talentů v odlehlých částech země, nejčastěji rekrutovaly ze São Paula a Ria de Janeiro. A tak se město Três Corações, z nějž se stalo město-muzeum, nad nímž se vznáší duch nejslavnějšího rodáka, cítí svým způsobem okradené. S fotbalovým králem se zde pochopitelně setkáme na každém kroku. Jeho portréty visí ve vstupních halách domů, v barech, v obchodech i v obývacích pokojích obyvatel. Jeden z největších podniků ve městě, pražírna kávy, se jmenuje Café Terra Do Rei. V některých restauracích visí i snímky, na nichž si slavný fotbalista potřásá rukou s místními představiteli, turisté si můžou koupit faksimile podepsaného rodného listu. Skutečný Pelé však do města už dávno nezavítal. Vznikl tak všeobecný pocit, že Pelé se Três Corações zřekl, že místní ho nemají tolik rádi jako jinde, přestože díky němu se město, o němž by jinak nikdy nikdo neslyšel, stalo známé po celém světě. Pelého obhájci mají pocit, že místní činitelé ze vztahu s O Rei nikdy – 14 –
Pele_blok.indd 14
06.09.2023 10:17:37
Sy n Ce l e ste a Don din ha
nedokázali vytěžit to nejlepší. Městská samospráva totiž Pelého nejčastěji oslovovala v souvislosti s žádostmi o finanční pomoc. A tak leitmotivem rozporuplného, na jedné straně láskyplného, zároveň však i nevraživého vztahu k nejslavnějšímu rodákovi, se zdála být především nenaplněná očekávání. Obyvatelé chtěli, aby je O Rei víc navštěvoval, což kvůli pokročilému věku a zdravotním potížím nebylo už delší dobu v jeho silách. K ukrácení nekonečného čekání, ale i se záměrem Pelého do města konečně přilákat, mu v Três Corações začali stavět sochy. Jedna stojí u vjezdu do města a zobrazuje fotbalistu v radostném gestu ze vstřeleného gólu nad třemi srdci, symbolem sedmasedmdesátiti sícového města ležícího ve středu spolkového státu Minas Gerais, v kraji rudných dolů, kde díky zlatu nebyla dlouho nouze o práci. Další socha stojí v centru města, slavnostně ji odhalili hned po mistrovství světa v roce 1970. Pelému tehdy, navzdory únavě, nezbylo než přijet… a ve městě se zastavil čas. Všechny obchody zavřely. Každý ho chtěl vidět. Odehrál se i přátelský zápas mezi Santosem FC a Três Corações (dnes Tricordiano), který skončil vítězstvím domácích 2:1 a ještě dlouho poté místní obyva tele naplňoval nejen pocitem sportovní hrdosti, ale i příjemným zadostiučiněním z „odplaty“ muži, který za nimi buď nepřijížděl, anebo se skrýval v hotelu Calabreza, to když inkognito navštěvoval příbuzné a před noclehem u nich dával přednost utajenému útočišti v hotelu. O kousek dál, v městském parku Joãa Ramose do Nascimento (Parque Dondinho), stojí třetí socha, tentokrát je Pelé zpodobněný jako malý chlapec, jehož kolem ramen objímá otec Dondinho. Três Corações Pelému dlouho skládalo pocty v jeho nepřítomnosti, oficiálně se sem poprvé vrátil až po dvaačtyřiceti letech u příležitosti slavnostního otevření Casa Pelé, repliky domku, v němž strávil nejútlejší dětství a z nějž měl výhled na Estádio Elias Arbex, nedávno přejmenovaný na Estádio Rei Pelé, s jedinou tribunou tyčící se nad Rio Verde. K slavnostní události došlo v roce 2012. Lidé v Três Corações nejsou tak spontánní jako ti z pobřeží, přesto se ve městě strhlo davové šílenství. Tisíce lidí utíkaly po chodnících, padaly, vstávaly, snažily se stačit – 15 –
Pele_blok.indd 15
06.09.2023 10:17:38
PELÉ
Pelémobilu, vojenskému džípu prodírajícímu se davy za trojicí policejních vozů, z nějž fotbalový král v obklopení asi deseti tělesných strážců zdravil lidi valící se v proudech hlavními městskými tepnami i prašnými uličkami. Milujícím davům přivezl osobní dárek, písničku, kterou sám složil a v doprovodu kytary i zazpíval: „Narodil jsem se v Três Corações, v Três Corações byl mi život dán, otec šel mi tu příkladem, matka zahrnovala mě láskou a lidé, na něž nelze zapomenout, svou přízní…“ Potom za mohutného potlesku, v chumlu dětí oblečených v bílé a červené barvě místního fotbalového klubu Atlético, vešel do repliky domku a předstíral, že všechno poznává; budil spíš dojem, že ve stínu jaboticaby zasazené v zahradě pátrá po víc než šedesát let zasutých vzpomínkách. Domek stál v kopci nad městem v ulici přejmenované na ulici „Edsona Arantese do Nascimento“. Vedle bylo, a dodnes je, malé parkoviště. Auta a moderní značení ještě umocňují dojem starého, zašlého obydlí. Na malém dvorku stojí kára jeho dědy, který rozvážel dříví (Pelé vzpomíná, že jezdil na koni). Vetchá stavba se snaží věrně napodobit původní domek, oproti němu ji však zdobí pamětní deska a celá Pelého rodina vymalovaná na omítce. Interiér, v němž kdysi žili čtyři dospělí a malý Pelé, tvoří kuchyňka s oknem do zahrady, dva pokojíky a hlavní místnost. Není přesně známo, zda vystavený nábytek a nádobí jsou původní, nebo přenesené odjinud. Je to sice Pelého domek, nikoli však domek jeho dětství. Na to je v něm příliš čisto a uklizeno. Ačkoli je malý, nevyvolává dojem chudoby a krušných časů v době, kdy ho postavili z porůznu sesbíraných cihel. Jeho slavnostní otevření bylo poslední snahou města znovu si přisvojit Pelého. Facebookový profil domku není aktivní od roku 2013. Přijdou sem jen ti, které neodradí pětihodinová cesta z Ria nebo São Paula, případně místní. Když se Pelé 23. října 1940 narodil, jeho matka Celeste ještě nebyla plnoletá. Jeho otce, Joãa Ramose do Nascimento, potkala o rok dřív, když vykonával povinnou vojenskou službu a bylo mu dvaadvacet. Říkalo se mu Dondinho, narodil se v malém městě Campos Gerais a živil se příležitostnými pracemi. V regionální fotbalové lize si vybudoval pověst dobrého střelce, ještě lepšího – 16 –
Pele_blok.indd 16
06.09.2023 10:17:38