Issuu

BRIAN W. ALDISS

HELIKONIE JARO

Úvod k omnibusovému vydání Základní premisu Helikonie lze vyložit v jedné větě, ale je třeba stovek stran, abyste plně pochopili, co znamená. Planeta Helikonie je zaklesnuta na oběžné dráze kolem dvou hvězd, čímž na ní dochází k „Velkému roku“, který se rovná 2 592 rokům našim. Tři svazky, z nichž sestává tato románová trilogie – původně vydávaná jako Helikonie – Jaro (1982), Helikonie – Léto (1983) a Helikonie – Zima (1985) –, tento časový cyklus mapují. S oteplováním planety její humanoidní obyvatelé získávají převahu nad divošskými fagory, ale tento vzorec se převrací s tím, jak se Velký rok blíží zpátky k zimě. Helikonie není posledním sci-ﬁ dílem Briana Aldisse – od jejího vydání zasvětil dalších dvacet let plodnému psaní –, ale je snadné ji vnímat jako završení jeho tvorby. Zcela určitě jsou do ní vetkány myšlenky, které Aldiss rozpracovával ve svých dřívějších knihách jako Nonstop (1958) a Skleník (1962). V těch se zabýval způsobem, jak lidstvo objevuje, nebo není s to objevit, své místo ve vesmíru, jejž formují síly, nad nimiž nemá žádnou moc. V uvedených knihách není vědomí reálné situace nijak zvlášť útěšné, ale přesto se v nich přikládá velká hodnota uplatnění racionality na svět. Helikonie představuje v Aldissově díle něco nového detailností invence a precizností, s níž je prezentováno románové prostředí. V knihách jako Skleník jsou ﬂóra a fauna spektakulární budoucnosti popsány až s jakousi radostnou nevázaností. V Helikonii je stále patrná tatáž fascinace fungováním světa, ale zároveň se s ní pojí i rigoróznější smysl pro to, jak do sebe zapadají jednotlivé aspekty místního ekosystému. Aldiss zmiňuje řadu vědců, kteří mu pomohli sestavit obraz Helikonie; mezi nimi zastává výrazné místo i James Lovelock, jehož Gaia Hypothesis pracuje s předpokladem, že jednotlivé prvky pozemského ekosystému jsou v mnohem složitější

Brian W. Aldiss

interakci, než bychom si mohli myslet. Ekosystém Helikonie je bezesporu propracovaný a během příběhu se postupně odkrývají vzájemné vztahy, jež panují v jeho rámci, kupříkladu mezi lidmi a fagory. Ve svém přehledu dějin žánru science ﬁction, který Aldiss vydal v roce 1973 pod názvem Billion Year Spree, se obšírně vyznává z obdivu k autorům vědeckých romancí, jako byli H. G. Wells a Olaf Stapledon. I ti si cenili empirického bádání, ač zároveň varovali před jeho omezeními a nebezpečími. Vědecká romance obvykle využívá hlediska spíše odtažitého pozorovatele než účastníka popisovaných událostí – vzpomeňme na cestovatele ve Stroji času nebo netělesného vypravěče Stapledonova románu Star Maker. Aldisse nicméně vždy zajímaly i jednotliví lidé a jejich boj. V Helikonii ono odtažité hledisko skýtá pozemská vesmírná stanice Avernus, která krouží po oběžné dráze Helikonie a posílá informace o dění na povrchu planety do naší Sluneční soustavy. Avšak podstatnou část obsahu těchto knih tvoří příběh lidí, jako je Yuli nebo Luterin, a jejich úsilí bojovat za to, co jim připadá drahocenné, a uchovat to. Z této ohromné mozaiky lze vyzdvihnout ještě několik věcí. Tou první je, jak už jsem naznačil výše, idea boje. Helikonie je přímým protikladem abstraktní knihy tím, jak silně je ukotvena v osobních příbězích. Neustále z ní čiší pocit, že to, co je na lidském společenství nejcennější, je potenciálně ohrožené a je o to třeba svádět boj. Druhým aspektem je sebepoznání. V Aldissově díle je vždy signiﬁkantní, když někdo pozná, nebo si uvědomí, své místo ve vesmíru. A proto je zvláště důležitý dialog mezi vědou a náboženstvím, jako například mezi králem a CaraBansity ve druhé kapitole Helikonie – léto. Za třetí je třeba poukázat na to, jak se v díle opakují obrazy cyklické změny, od citátů z Lukrecia na úvod první a třetí knihy, po vlny zalévající a obnažující břeh na počátku knihy druhé. Helikonie natolik překypuje invencí, že bych jejím rozborem mohl bez obtíží strávit desetkrát delší dobu, než kolik mi zabere tento úvod. Zanechává ještě jeden, poslední obraz: to, jak často lidský příběh, který je nám popisován, vznáší námitky proti prostředí,

Úvod

v němž se odehrává. Na samém konci této knižní série Luterin cítí „povznesení“, třebaže se blíží ohromná zima; a tak ačkoliv vítr zadusí jeho křik, víme, že opět nastane jaro. Graham Sleight

Předmluva k omnibusovému vydání Jeden přítel vydavatel se mě snažil přesvědčit, abych napsal knihu, kterou jsem si nijak zvlášť stvořit nepřál. Ve snaze se vykroutit jsem mu napsal dopis, v němž jsem navrhl něco mírně odlišného. Měl jsem představu planety hodně podobné Zemi, ale s delším rokem. Nechtěl jsem mít nic společného s našimi kratičkými 365 dny. „Řekněme, že se ta planeta bude jmenovat Helikonie,“ napsal jsem bez rozmyslu. To slovo bylo rázem venku. Helikonie! A z onoho slova vyrostla tato kniha. Věda je v posledních letech plná úžasných konceptů. Konkuruje SF! Jsme dobře obeznámeni se zběsilými procesy, které se odehrávají závratně daleko od naší Sluneční soustavy, jak v časovém, tak prostorovém smyslu. Když kosmologové hovoří o nějakém novém vývoji, často říkají: „To zní jako science fiction.“ Což je dokonale správná poznámka, která jen odráží vztah, který existuje mezi science fiction a vědou. Tento vztah nelze přesně definovat, neboť věda prostupuje naše životy, a vědci i spisovatelé jsou vrtošiví lidé. Je to proměnlivý vztah. Zjevné je, že science fiction funguje v prediktivním nebo deskriptivním režimu. Může se pokoušet buď setrvávat před vědou, předvídat budoucí vývoj nebo zvraty, nebo může dramatizovat nově dosažený vývoj a zpřístupňovat široké čtenářské obci holá (a pro někoho suchá) vědecká fakta. Příkladem první metody (metody stylu „Počkejte a uvidíte“) je román Gregoryho Benforda Timescape, v němž píše o zapeklitostech času způsobem, o němž se teprve nedávno začalo diskutovat ve vědeckých kruzích.

Brian W. Aldiss

Příkladem druhé metody (metody stylu „Zažívací trakt“) je Stroj času H. G. Wellse, v níž autor demonstruje možnost solární smrti – což byla v době, kdy Wells román psal, překvapivě nová myšlenka. V Helikonii je použita metoda Zažívacího traktu. V roce 1979, kdy byla tato kniha pouhým staveništěm, jehož základy se otevíraly nezemské obloze, vydal James Lovelock útlou knížku s názvem Gaia: nový pohled na život na Zemi. Jméno Gaia navrhl jeden Lovelockův přítel (kterého bych patrně mohl považovat za svého přítele i já), romanopisec William Golding. Tradiční Gaia byla v řecké mytologii bohyní Země; Lovelock nastiňoval neosobní, aktualizovanou verzi této panovnické postavy. Upozorňoval, že přetrvávající existence živoucí Země je v podstatě zázračná. Život přežívá navzdory úžasně úzké škále chemických a fyzikálních parametrů – parametrů vystavených ﬂuktuaci. Jak je možné, že se už dávno nezvýšila teplota Země, jak tomu bylo na „naší sesterské planetě“ Venuši; že slanost oceánů nepřekonala v toxicitě Mrtvé moře; že se kyslík v atmosféře nenavázal do oxidů nebo že z horních vrstev atmosféry neunikl vodík? Lovelockova odpověď, známá jako Hypotéza Gaia, spočívá v tom, že všechno na Zemi, celá její biomasa, tvoří jedinou samoregulační bytost – samozřejmě živou, ale samozřejmě postrádající vědomý úmysl. Gaia nemá jeden konkrétní střed, nemá ministerské předsedy ani parlament, nemá Führera ani řeckou bohyni; funguje na základě nezaměřené komplexnosti, vystavěné v průběhu milionů let. To implikuje, že činnost bakteriálních a jiných sil vybudovala, a udržuje, živý svět, který známe, tak, aby jim co nejlépe vyhovoval – a jde o proces, v němž lidstvo hraje jen malou roli. Argumentům Jamese Lovelocka jsem u první i dalších knih propadl způsobem, jakým jsem v dřívější fázi existence propadl románům Thomase Hardyho. Zajímavé je, že Lovelock je nezávislý biolog dosti staromódního střihu, za nímž nestojí žádné univerzity nebo jiné instituce. A jeho hypotéza je závislá na metodě bedlivého pozorování a zkoumání, jež je zřetelným rysem díla Charlese Darwina. Darwin chápal tam,

Předmluva

kde my pouze vidíme. Lovelock upozorňuje, že to, čemu říkáme „městská moudrost“, se už téměř zcela soustředí na otázky lidských vztahů; zatímco v přírodním kmenovém uskupení moudrost znamená přikládat náležitou váhu vztahům se zbytkem neživého a živého světa. Píše: „Na základě osobní zkušenosti mohu tvrdit, že těch z nás, kdo se vydávají v lodích na cesty do vzdálených končin... je jen pramálo ve srovnání s těmi, kdo se rozhodují pro práci v městských institucích a na univerzitách.“ Na základě cest, bádání a vnímání Lovelock vystavěl svou integrativní hypotézu. A mě nesmírně vzrušila. Ať byla pravdivá či nikoliv, cítil jsem, že je ospravedlněná a že by ji měl dokázat výzkum, a že máme co do činění s tezí, která přináší nové chápání. Lovelock psal v období studené války, kdy jsme žili ve stínu nukleárního střetu a pod hrozbou nukleární zkázy, následované nukleární zimou. Kdyby nukleární zima nastala, šlo by o vrcholné znesvěcení přírody, znásilnění a zabití Gaii. Tyto intelektuální a emocionální představy jsem měl na mysli, když jsem se pustil do sedm let trvající práce na Helikonii. Doufal jsem, že v ní v širším měřítku zdramatizuji mechanismy z Lovelockovy hypotézy. Příběh mezi těmito obálkami je pouze vědecká romance. Vypráví o poměrně obyčejných, omylných lidech žijících uvnitř omylných systémů, stejných, v jakých žijeme my – navíc společně s mimozemšťanem, který v nás má také svůj podíl. Ačkoliv se to tak nemusí zdát, nehodlal jsem na tuto předmluvu klást příliš velký vědecký důraz. SF, ta přízračná entita, není věda, ale ﬁkce, která musí dodržovat spoustu obyčejných beletristických pravidel, možná s jakýmsi imaginativním rozměrem navíc – není pražádný důkaz, že někde jinde v Galaxii existuje život. Vzhledem k hlubokému zájmu o fungování společenského světa, ekonomiky, ideologie a náboženství, napsal jsem román (Life in the West), jenž se zabýval těmito záležitostmi a kterým jsem já

Brian W. Aldiss

pouze přihlížel. Tento román se setkal s dostatečně velkým úspěchem, abych mohl doufat, že se mi něco podobného podaří třeba i ve větším měřítku. Takže jsem napřed pomýšlel na alegorii, kdy jsou tři hlavní mocenské bloky reprezentovány třemi helikonskými kontinenty. Tento nápad naštěstí brzy vyprchal – ačkoliv ony tři kontinenty zde zůstaly i po odlivu: Kampannlat, Hespagorat a Sibornal. Tou dobou už ve mně totiž proudily kreativní instinkty a splachovaly ty didaktičtější. Zdálo se, jako by o sobě dávaly vědět všechny protichůdné impulzy, jimiž jsou naplněny naše mysli, a pozoruhodně se organizovaly. Z temnoty se za mohutného šustění oděvů sešikovaly celé skupiny obyvatel. Tento ohromující tvůrčí proces, s jeho zdánlivou autonomií, představuje jednu z největších spisovatelských rozkoší. Samozřejmě jsem ještě musel najít příběh. Vlastně tři příběhy. V tomto ohledu už jsem měl určité představy od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že toužím pracovat s početnou množinou postav. Na počátku jsem si neuměl poradit s tím, jak by měla vypadat helikonská vegetace. Ocitl jsem se ve slepé uličce. Moji tři nejschopnější poradci, Tom Shippey, Iain Nicholson a Peter Cattermole, se mi ze všech sil snažili vtloukat do hlavy ﬁlologická a kosmologická fakta. Jenže já jsem nedokázal vymyslet, jak na Helikonii bude vypadat strom. Pokud si neumíš představit strom, říkal jsem si, pak nejsi schopen vylíčit celý ten nový binární systém, který sis vymyslel, či spíše který jsme vymysleli. Jednoho večera v roce 1980 jsem jel vlakem z Oxfordu do Londýna, abych se zúčastnil nějakého programu Britské rady. Schylovalo se k západu slunce a vlak zrovna projížděl kolem elektrárny Didcot. S manželkou jsme se často bavili o jejích chladicích věžích; nejsou, přinejmenším zdálky, krásné? Není krásná tahle industriální krajina? Shledával by John Keats v takových výjevech „věčnou radost?“

Předmluva

Věže při této příležitosti podsvěcovalo slunce. Do stále jasné oblohy vydechovaly obrovská mračna páry. Věže a pára tvořily jednotu, čerň na světlém pozadí. Ano! Tohle jsou helikonské stromy! Chladicí věže, ty válce s viktoriánskými pasy sevřenými korzety, byly kmeny. Vzdouvající se nepravidelné siluety páry byly listoví. A listoví mělo z kmene vyrážet pouze v určitých obdobích roku. Tento okamžik prozření byl přesně to, co jsem potřeboval. Pustil jsem se do psaní své vědecké romance. Mezi mnoha postavami, s nimiž jsem přišel do styku, jsem cítil největší náklonnost k Šai Tal, která si stojí za svým u Rybího jezera; ke krásné letní královně MyrdemInggale; mladému Luterinovi; a obzvlášť Ledovému kapitánovi Muntrasovi, který provozuje živnost kdysi tak oblíbenou na Zemi – za časů před nástupem chladniček – a prodává to, co je někdy ceněné a někdy proklínané. Tak, jak se zdálo, že se celý tento projekt rozvinul z jediného slova Helikonie, jsme přesvědčeni, že se i celý vesmír rozvinul z prvopočátečního atomu. Princip je podobný. Symbolicky je rovněž obsažen ve druhé knize tohoto románu. Poražený generál se prochází randonanským lesem, velikým deštným pralesem hemžícím se životem, něčím zdánlivě stálým a trvalým. Přesto teprve před několika generacemi vyrašil z hrstky semen. Když vyšel třetí a závěrečný svazek, můj entuziastický nakladatel Tom Machler se mě nad sklenkou zeptal: „Co myslíš, o čem Helikonie doopravdy je?“ Pokrčil jsem rameny. „O změně počasí...“ odpověděl jsem. Většina takzvaných současných románů je obtěžkána nostalgií. Možná že jedním z důvodů, proč milovat nebo se vyhýbat science fiction, je fakt, že je relativně prosta jedů věčného ohlížení do minulosti. Science fiction hledí do budoucnosti, a to i tehdy, kdy tak činí s neblahým tušením. Science fiction se v tomto století vyznačuje pozoruhodnou a expandující historií. Z laciných paperbackových knih a časopisů se

Brian W. Aldiss

rozvětvila do všech forem a formátů kultury, ať přiznávaných či nepřiznaných, od pop music po operu. Je zvláštní, že velká část SF se odehrává mimo Zemi, někdy opravdu hodně daleko. Jednou nějaký kritik, který má pod čepicí, tato tajemství vysvětlí. Do té doby tu máme další příběh, který se odvíjí tisíc světelných let od Země, ale mnohem blíže jejím zájmům a obavám. Do tohoto prvního jednosvazkového vydání jsem přidal 20 stran dodatků. Obsahují několik, řekněme, scénických poznámek k tomuto dramatu. Drama samotné si můžete přečíst a, doufáme, vychutnat i bez nich; takže tvoří něco jako samostatné zábavné číslo. Brian W. Aldiss (1996)

Můj drahý Clive! Ve svém předchozím románu Život na západě jsem se v co nejširším záběru, jakého jsem byl schopen, snažil zobrazit něco z nervozity, která zmítá světem. Můj částečný úspěch ve mně probudil ctižádost a neuspokojení. Rozhodl jsem se začít znovu. Veškeré umění je metaforou, ale některé formy umění jsou metaforičtější než jiné; napadlo mne, že možná dopadnu lépe s méně obvyklým přístupem, a proto jsem stvořil planetu Helikonii: místo, které se v mnohém podobá našemu světu, až na to, že je změněna jedna podstatná skutečnost – délka roku. Mělo to být představení jistého druhu dramatu, do něhož nás uvěznil zmatek našeho století. Abych dosáhl určité věrohodnosti, radil jsem se s odborníky, kteří mne přesvědčili o tom, že moje malá Helikonie je pouhým výplodem fantazie; potřeboval jsem něco mnohem jasnějšího. Moje vynalézavost čerpala z alegorie. Zjistil jsem, že je to vynikající věc. Do mé mysli inspirované vědeckými fakty se vkrádaly celé spřízněné série nových představ. Využil jsem je, jak nejlépe jsem mohl. Když jsem se ocitl nejdál od své výchozí koncepce – v apastronu svých původních záměrů – zjistil jsem, že píšu o podvojnostech, které platí jak pro Helikonii, tak pro naše století. Těžko by tomu mohlo být jinak. Protože lidé Helikonie i její nelidé, zvířata a druzí, nás zajímají pouze tehdy, odrážejí-li naše vlastní zájmy. Nikoho nezajímá národ mluvících plžů. Nabízím ti tedy tuto knihu pro pobavení a doufám, že v ní nalezneš mnohem víc toho, v čem se mnou budeš souhlasit, než jsi našel v Životě na západě – a možná ještě víc pro Tvé obveselení. Tvůj milující otec Begbroke, Oxford

Toto je první část trilogie. Druhá má název Helikonie – Léto a třetí Helikonie – Zima.

OBSAH

Preludium YULI

EMBRUDDOK

117

I - Praotcova smrt

120

II - Minulost, jež byla jako sen

132

III - Skok z věže

151

IV - Příznivý teplotní vývoj

164

V - Dvojí západ

178

VI - „Když já byl úplně omámený...“

203

VII - Chladné přivítání pro fagory

226

VIII - V obsidiánu

246

IX - Dovnitř a ven z hoxnejských kůží

291

X - Laintal Ayův velký čin

332

XI - Když Šai Tal odešla

344

XII - Pán ostrova

371

XIII - Pohled z půlroonu

389

XIV - Uchem jehly

420

XV - Zápach spáleniště

450

Kam tolik činů, kam tolik zapadlo reků, proč neslynou vyryty ve věčný památník slávy? Bude to, myslím, tak, že vesmír je nový, svět je mlád, a teprve nedávno vznikl. Proto až podnes se některá řemesla šlechtí a vznikají nová. Na tuto přírodní vědu nedávno se přišlo i nauku naši a nyní já jsem ten první, který ji dovede tlumočit mateřskou řečí...1 Lucretius: De rerum natura rok 55 před Kristem

Z latinského originálu přeložila Julie Nováková, 1971

PRELUDIUM Yuli

Toto je příběh o tom, jak Yuli, syn Alehawův, přišel na místo zvané Oldorando, kde jeho potomci prosperovali v lepších časech, jež měly nastat. Yuli byl už skoro dospělým sedmiletým mužem, když se krčil se svým otcem v přístřešku z kožešin a hleděl dolů do divočiny země, která byla dokonce již tehdy známá jako Kampannlat. Z lehké dřímoty ho probudilo otcovo šťouchnutí do žeber a drsný hlas: „Vstávej, bouře už končí.“ Bouře skučela od západu už tři dny, přinášela s sebou sníh a částečky ledu z Bariér. Měnila svět v šedobílou temnotu a plnila jej zuřivým vytím, připomínajícím ohlušující kvílení, které nevydrží poslouchat žádný z lidí. Skála, na níž bivakovali, tvořila jen nevelkou ochranu proti nejhorším úderům větru; otec a syn nemohli dělat nic jiného než ležet pod kůžemi, podřimovat a občas sežvýkat kus uzené ryby, zatímco jim nad hlavami zuřily živly. S ustávajícím vichrem se dostavil sníh, v peří podobných chuchvalcích se vznášel nad jednotvárnou krajinou. Třebaže Freyr stál vysoko na obloze – lovci se nacházeli v oblasti rovníku – zdálo se, že tam visí jako zamrzlý. Nad hlavami lidí se vlnily jeho paprsky podobné zlatým závojům, jejichž třásně se zdály dotýkat země, zatímco záhyby se vznášely výš a výš, dokud nezmizely v olověném zenitu nebe. Světla poskytovaly málo a teplo žádné. Otec a syn instinktivně vstali, protahovali se, podupávali a prudce se rukama bouchali do trupů, masivních jako sudy. Nemluvili. Nebylo o čem. Bouře skončila, ale oba věděli, že musí čekat dál. Věděli, že yelkové, na něž čekají, přijdou brzy. Nebudou muset držet stráž dlouho. Třebaže to byla nerovná země, v hávu ze sněhu a ledu vypadala naprosto ploše. Pahorky za zády obou lidí byly také zahaleny

Brian W. Aldiss

matnou bělostí. Jenom daleko na severu, tam, kde obloha jako pohmožděná ruka padala na setkání s mořem, bylo vidět pruh tmavé, ponuré šedi. Avšak oči mužů byly neustále upřené k východu. Po chvíli podupávání a poplácávání, když se vzduch kolem nich zaplnil obláčky páry jejich dechu, opět ulehli pod kůže a čekali. Alehaw se uložil, opřený o skálu loktem zabaleným do kožešin; díky tomu si mohl strčit palec hluboko do prohlubně levé tváře, složit na něj váhu hlavy a zaclonit si oči čtyřmi zbývajícími pokrčenými prsty v rukavici. Jeho syn nečekal tak trpělivě. Nespokojeně se v sešitých kožešinách vrtěl. Ani on, ani jeho otec se nenarodili k tomuto druhu lovu. Jim byl vlastní lov medvědů v Bariérách, stejně jako to dělali jejich předkové. Ale mrazivý chlad, vydechovaný vysokými, neproniknutelnými větrnými ústy Bariér je přinutil sestoupit s nemocnou Onesou dolů, do mírnějšího podnebí nížin. A tak byl Yuli neklidný a rozrušený. Jeho nemocná matka a sestra, spolu s matčinou rodinou, se nacházely o několik mil dál. Plny naděje mířily se sáněmi a oštěpy s kostěnými hroty k zamrzlému moři. Yuliho napadlo, jak se jim asi vedlo v té několikadenní bouři. Možná že právě teď hodují, připravují ryby nebo kousky tuleního masa v matčině bronzovém hrnci. Představoval si v ústech chuť masa; sousto se mísilo se slinami a klouzalo mu do krku... a skutečností bylo jen kručení v prázdném žaludku. „Tamhle, podívej se!“ dloubl do něj otec loktem. Na obloze obrovskou rychlostí narůstala vysoká, ocelově zbarvená hradba mraků. Zakrývala Freyr a vrhala stín na celou krajinu. Všechno bylo špinavě bílé, všechno bez rozdílu. Pod příkrým útesem, na němž leželi, se rozlévala široká zamrzlá řeka, Yuli slyšel, že jí říkají Vark. Byla přikrytá tak silnou vrstvou sněhu, že dokud po ní člověk nepřešel, nepoznal, že je to řeka. Když se prodírali po kolena vysokou prachovou závějí, slyšeli pod botami slabounké zurčení; Alehaw se zastavil, ostrý konec oštěpu přiložil k ledu, druhý konec k uchu a naslouchal dunivému toku kdesi hluboko pod nimi. Vzdá-

Yuli

lený břeh Varku značily nezřetelné vyvýšeniny tu a tam narušené temnými skvrnami padlých stromů, napůl zapadaných sněhem. Za nimi se prostírala jen holá planina, dál a dál; a daleko na obzoru se setkávala s pochmurnou šedí východní oblohy. Yuli stál, mžoural do nekonečné bělosti a díval se přímo na horizont. Otec měl samozřejmě pravdu. Otec vždy všechno věděl. Yuliho srdce přetékalo hrdostí a pýchou, že právě on je Alehawovým synem. Yelkové přicházeli. Za pár minut rozeznal vůdčí zvířata; šla pevně semknutá v široké řadě. Předcházela je vzdutá vlna sněhu, vířeného jejich kopyty. Blížili se, s hlavami skloněnými, a za nimi přicházeli další a další, nekonečné stádo. Yulimu se zdálo, že jej a otce spatřili, a teď se valí přímo na ně. Plný obav pohlédl na Alehawa, který varovně vztyčil prst. „Čekej.“ Yuli, zabalený v medvědích kožešinách, se chvěl vzrušením. Blížila se potrava, dost potravy pro nasycení všech příslušníků všech kmenů, na něž kdy dopadly paprsky Freyru a Batalixu nebo na které se usmál Wutra. Jak stádo přicházelo svým neměnným tempem – přibližně odpovídajícím rychlé lidské chůzi – Yuli se snažil pochopit jeho velikost. Teď už polovinu krajiny pokrývala zvířata s bílou a světlehnědou texturou hřbetů, a zpoza východního horizontu se vynořovala stále další a další. Kdo ví, co leží za tím obzorem, jaká tajemství, jaká hrůza? Ale určitě tam nemohlo být nic horšího než Bariéry se svým nemilosrdným mrazem a obrovskou rudou tlamou – Yuli ji jednou zahlédl mezi honícími se cáry mraků – která chrlí lávu po dýmajících úbočích... Teď už bylo vidět, že živoucí lavina zvířat nesestává pouze z yelků, ačkoli v ní převažovali. Uprostřed stáda byly shluky větších zvířat a vyčnívaly z pohybujícího se koberce jako nakupeniny balvanů. Tato větší zvířata připomínala yelky stejnou protáhlou hlavou se vznešenými, zatočenými rohy, stejně chundelatou hřívou, splývající na silnou, matně lesklou srst, stejným hrbem na zádech poblíž zadku. Zato vzrůstem převyšovala yelky, uprostřed nichž kráčela,

Brian W. Aldiss

o polovinu. Byli to biyelkové – obří, impozantně vyhlížející zvířata, schopná nést na hřbetě dva muže současně – tak to alespoň Yulimu vyprávěl jeden z jeho strýců. Ve stádu byl ještě třetí druh zvířat. Gunnaduové, jejichž krky viděl Yuli vyčnívat podél celého okraje stáda. Zatímco masa yelků nezúčastněně kráčela kupředu, gunnaduové vzrušeně pobíhali po bocích, maličké hlavičky se jim pohupovaly na dlouhých krcích. Ale jejich nejpozoruhodnějším rysem byl pár gigantických uší, které se natáčely sem a tam a naslouchaly podezřelým zvukům. Dlouhou srstí obrostlá těla gunnaduů spočívala na dvou sloupovitých nohách. Byla to první dvounohá zvířata, která Yuli ve svém životě spatřil. Gunnaduové se pohybovali dvakrát rychleji než yelkové a biyelkové a ušli tak dvojnásobnou vzdálenost, ale přesto každé zvíře vědělo, kde je ve stádě jeho místo a setrvávalo na něm. Příchod stáda předznamenávalo silné, jednotvárné, nekonečné dunění. Z místa, kde s otcem ležel, rozlišil Yuli všechny tři druhy zvířat jen díky tomu, že věděl, co má očekávat. Všechna zvířata splývala jedno s druhým do strakaté mozaiky světla a stínu. Temné čelo mraků bylo rychlejší než stádo a nyní již naprosto skrylo Batalix; tento statečný Strážce se nyní neukáže celé dny. Živoucí koberec stáda se valil krajinou a pohyb jednotlivých zvířat byl rozlišitelný stejně obtížně jako proudy v dravé řece. Zvířata také zahaloval opar, visící nad nimi; skládal se z jejich tepla, potu a malého, dotěrného, okřídleného, bodavého hmyzu, který byl schopen množit se právě jen v teple tohoto stáda statných kopytnatců. Yuli, celý zadýchaný vzrušením, se znovu podíval a – pozor! – první řady zvířat již dosáhly sněhem zapadaných břehů řeky Vark. Jsou blízko a přicházejí ještě blíž – celý svět se proměnil v jedno nezadržitelně se zvětšující zvíře. Otočil hlavu a naléhavě se podíval na otce. Třebaže si Alehaw synova pohledu všiml, dál strnule hleděl k řece, se zuby zaťatými a očima zimou přimouřenýma pod silným obočím. „Ani hnout!“ přikázal.