Issuu

NICHOLAS SANSBURY SMITH

PROLOG Poslední muž na Zemi věděl, že je loven příšerami. Těm pranic nezáleželo na tom, že už je mrtvý a odsouzený k zatracení pekelnému; nikdy se nevzdají. Ruinami města jeho i psa vedly blesky. Procházeli temnotou s vypočítanou přesností, protiradiační oblek těsně přiléhající k tvrdým svalům a zjizvené kůži. Sibiřský husky Miles měl na sobě podobný oblek. Pes otočil hlavu a živě se zajímal o zvuk, vycházející z hromady suti. Svezla se po ní prázdná láhev, odrazila se od kamene, a nakonec se rozbila na zemi. Vítr, vanoucí přes vrchol hromady, zvedl plechovku od konzervy a odfoukl ji v dál. Muž pátravě přejel útočnou puškou sem a tam. Neviděl živou duši, ale dobře cítil čísi přítomnost. Miles bez zájmu klusal dál. Země před nimi byla prozatím čistá, ale stezka se zrádně vinula. Opatrnými kroky zamířili přes pole trosek a rozplynuli se v průchodu, jenž vedl mezi rozpadlými ruinami do města. Všude kolem se válely kusy zčernalého, zrezivělého kovu, jehož ostré konce dokázaly radiační oblek hravě proříznout. Zastavil se a Milesovi přikázal totéž. Pes si sedl na zadek. Společně pak čekali, dokud jim cestu kupředu neosvítil další blesk. Muž tuto cestu znal dobře a pamatoval

Nicholas Sansbury Smith

si, kde leží hlavní nebezpečí, přesto však byl každý krok nebezpečný. Pět metrů před nimi byla hluboká díra, do které před pár měsíci s Milesem málem spadli. Dvacet kroků za ní trčely ze zdi ostré roxory, o které si už dvakrát roztrhl oblek. Největším nebezpečím však vedle příšer byly oblasti zarostlé jedovatým býlím. Nezáleželo na tom, kolikrát jste je sesekali mačetou: vždy dorostly hustší než předtím. Trny by člověka jen poranily, ale psa dokázaly zabít. Zablesklo se, a namodralá záře krátce osvítila železné kosti staré budovy. Muž neplýtval světlem. Nikdy neplýtval světlem. Rychle se rozhlédl, s puškou připravenou k výstřelu, zda neuvidí nepřítele, zjistil, kde roste smrtící plevel, a začal se hrabat do útrob ruiny. Vtom nebesy zaburácel hrom, podobný válečným bubnům. Pozorně sledoval, zda nezaslechne jiné zvuky: klapot spárů na kamenech, nebo ten nejhorší – nadpozemské kvílení sirén. Dnes v noci je však neslyšel. Dnes jej zřejmě sledoval jiný druh příšery. S Milesem po boku tiše procházel prázdnou schránou budovy starého světa. Nad hlavami se jim klenuly ocelové nosníky, podobné žebrům prastarého obra. Když tohle místo spatřil poprvé, vážně mu připomínaly dinosauří fosilie, které vídal jako dítě v knížkách. Blesk ozářil dvě skutečné fosilie. V prachu před sebou zahlédl pozůstatky dvojice nešťastných duší, schoulených do klubíčka. Větší kostra objímala menší – matka, chránící dítě před výbuchem, který před stovkami let srovnal jejich domov se zemí. Muž se snažil při pohledu na kosti vykřesat v nitru alespoň jiskřičku citů. Hlavu měl plnou vzpomínek, ale

Duchové

rychle je zahnal, jako obvykle. Zatracenci neměli právo na city. Starý život se stejně zdál nesmírně vzdálený. Už si ani nebyl jistý, co vlastně provedl, že si zasloužil tak příšerný trest. Jedna část jeho já si přála, aby tehdy před dvěma lety prostě nahoře zemřel, usmažen bleskem nebo zabit okřídlenými lovci. Ale měl Milese. Psa a sen – nic víc neměl. Kráčeli sutinami vstříc jediné věci, kvůli které podnikal výpravy do temnot. Dnes naposledy zkontroluje rádiové vysílání. Pokud odpověď na jeho volání SOS nepřijde, tak konečně opustí Hádes. Po dva roky čekal, zda od lidí na nebesích něco nezaslechne. Po dva roky s Milesem prohledával pustinu při pátrání po jídlu a zásobách, které by je udržely při životě tak dlouho, dokud nedorazí pomoc. Vyhýbali se příšerám a bojovali s nimi ve chvílích, kdy už nemohli utíkat dál. Čas se zde dole měřil obtížně, protože bylo těžké rozlišovat den a noc. Žil v temnotách a už před rokem si přestal vyrývat čárky na zeď svého úkrytu. Jak se dny měnily v měsíce a měsíce v roky, došlo mu, že v pekle nenajde spásu – a neunikne. Pokud se pokusí odejít, bude zde muset zanechat zásoby, jídlo a jediný zdroj vody. Cesta pustinami mimo Hádes znamenala prakticky jistou smrt. Čas byl vším, a také ničím. A jak pomalu plynul, bral s sebou vzpomínky na předchozí život, jako když voda omílá kámen. Tváře a hlasy lidí, jež kdysi znával, se mu už nevracely tak snadno jako dřív. Proto věděl, že je mrtvý. Tělo sice stále žilo, ale osamění a odloučení zabilo poslední zbytky mužovy duše.

Nicholas Sansbury Smith

Přesto však v nitru choval cosi lidského. Snad náklonnost k Milesovi. Chtěl psa chránit stejně tak, jako kdysi chránil lidi. Cosi ho pohánělo bezcitným světem, který byl kdysi domovem lidí. Měl silnou touhu bojovat. Cítil ji až v morku kostí, jako rakovinu, kterou nedokáže vyléčit. Miles se zastavil před trsem zářících keřů. Okamžitě se k němu natáhla chapadla s přísavkami lemovanými trny, a muž mu gestem přikázal, ať se stáhne. Vítr nebezpečně pohupoval větvemi keřů, takže pro jistotu ustoupil ještě o krok. Před rokem skoro zemřel, když ho jeden osten bodl do nohy. Pořád ještě měl jizvu – další odznak na zmučené kůži. Pozvedl pušku a znovu se rozhlédl. Pozornost byla klíčem k přežití. Miles mu poskytoval bystřejší uši a oči, ale čich byl vážně limitován maskou. Muž naslouchal, rozhlížel se, naslouchal ještě pečlivěji, a pak psovi přikázal, aby šel dál. Bunkr společnosti Industrial Tech Corporation sice nebyl daleko, ale byl hluboko pohřbený. Na cestu pozůstatky města mu stále svítily blesky. Vytáhl mačetu a uťal keř, který mu stál v cestě. Větve padly na zem a začaly se zmítat jako klubko bezhlavých hadů. Opatrně otřel lepkavou smolu o zem a vrátil mačetu do pochvy. Další trs plevele pro jistotu obešli. Větve, probuzené jejich přítomností, se rozzářily chabým, narůžovělým svitem. Jako většina přežívajících forem života na povrchu byly také masožravé. Zaduněl hrom, a muž pohlédl na nebe, po němž se honila mračna a výboje statické elektřiny. Bouře nabírala na síle.

Duchové

Na průzoru helmy se mu rozpleskla kapka. Za okamžik se nebesa otevřela a smáčela městské trosky záplavou radioaktivního kyselého deště. Miles, vyděšený zahřměním, se mu otřel o nohu. Muž chvíli zvažoval, zda se nevrátí do úkrytu, ale nakonec se rozhodl bouři překonat. Už byl skoro u místa, kde před rokem Milese našel. Pokračovali dál a pes se muži držel těsně u nohy, zatímco si v kmitavém světle blesků hledali cestu posledním úsekem zarostlým svítícími keři. Jejich záře byla strašidelně krásná. Známky života poskytovaly chabou naději, že možná jednoho dne bude povrch opět tepat životem. Třeba peklo nebude věčné. Úder blesku ho rychle vytrhl ze zamyšlení. Sjel do tři poschodí vysoké hromady trosek na západním okraji otevřeného tunelu. Po roxorech a kusech cihel se rozlétla záplava jisker. Udělal krok, ale zarazil se hned, jak spatřil pohyb. Miles ho také uviděl, odkradl se o kousek dál, a hluboce zavrčel. Muž neměl tak dobrý zrak jako jeho pes, takže musel mžourat. Zatímco čekal na světlo, bičoval ho déšť. Trvalo tři údery srdce, než prostor ozářil nebeský výboj. Tentokrát už mžourat nemusel. Instinktivně položil prst na spoušť a mrtvé srdce mu poskočilo, když spatřil stvůry, jež je lovily. Mýlil se. Celou dobu ho sledovaly sirény – celé stovky jich lezly po hromadách sutin. Za celý život jich nikdy neviděl pohromadě tolik. Zkusil se pohnout, ale byl naprosto ztuhlý. Možná je nenajdou, když zůstanou tiše stát. Koneckonců s sebou neměl baterie ani žádný zdroj energie, který by k němu přitáhl jejich pozornost.

Nicholas Sansbury Smith

Polkl a sledoval, jak míří přímo k nim. Nemohl jim utéct, a nemohl bojovat se všemi. Hádes konečně vyhrál. Překvapivě litoval jen Milesovy smrti. Za tu může on. Záře keřů se náhle změnila z růžové v ohnivě rudou. Sirény ječely stále hlasitěji a hrnuly se k ní. Stvůry šly po keřích, ne po něm. Jejich hlasitý jekot přehlušil i zaburácení hromu. Při tom zvuku – a bylo jedno, kolikrát ho již slyšel –, mu tuhla krev v žilách. Miles se otočil na útěk a muž se probral k životu. Běžel a boty mu čvachtaly v blátě. Pes proskočil dírou v betonu, ale muž se musel zastavit a proplazit se. Sklonil pušku a vyrazil. Cestu mu blokoval roxor, ale vyhnul se mu. Dokázal se proplížit dírou, aniž by si roztrhl oblek, a znovu se rozběhl. Přeskočil trs zářivého plevele. Se začvachtáním dopadl na zem do toxického bahna. Vyhrabal se z něj a pokračoval v útěku. Miles už na něj poslušně čekal. Muž ztěžka oddechoval a díval se na východ z tunelu. Otvíral se na ulici, rámovanou z obou stran rozpadajícími se budovami. Šlo o jeden z mnoha kampusů ITC, takže byly stavěny tak, aby přežily apokalypsu. Lidé však tak odolní nebyli. Jekot zesílil do známého zvuku, podobného siréně sanitky. Otočil se a spatřil, jak stvůry lezou do otevřeného tunelu. Keře se kymácely a chapadly chňapaly po slepých tvorech. Chvíli sledoval, jak si sirény cpou do zubatých tlam utržená chapadla. S bušícím srdcem couvl, když k němu jedna ze sirén otočila hlavu. Kožnatá, slepá hlava vyplivla svítící chapadlo, které žvýkala, a vydala vysoké zakvílení. V ten ráz se k němu otočily dva tucty kuželovitých hlav. Jako v odpověď na jejich volání zahřměla nebesa.

Duchové

„Utíkej!“ zakřičel na psa. Ucítil bodnutí strachu, ale potlačil jej. Pevně se zapřel a vypálil salvu k příšeře, která ho odhalila jako první. Neminul. Kulky proletěly tlustou lebkou a sirénina krev zmáčela radioaktivní bahno. Další dávkou zkosil dvě sirény po své levici. Zbytek utekl: některé zamířily do nebes, jiné se schovaly mezi toxickou sutí. Otřel si hledí helmy a znovu se rozběhl ulicí za psem. V dálce už viděl zastřešený vchod do bunkru, jenže od poslední návštěvy cesta zarostla jedovatými keři. Jakmile se k nim Miles přiblížil, začaly výstražně světélkovat. „Pozor!“ zakřičel na něj. Miles lehce kličkoval minovým polem plevele podél posledního bloku, a posadil se u dveří vedoucích do bezpečí. Muž si v běhu přehodil pušku přes rameno a z kapsy vesty vytáhl klíč. V půli cesty se otočil a vystřelil po siréně plující oblohou. Ta se dávce střel vyhnula a bleskově se střemhlav vrhla přímo na něj. Muž zadržel dech, pečlivě zamířil a vypálil dávku příšeře rovnou do páteře. Mrtvé tělo padlo na zem jako raketa a v místě dopadu vytryskl oblak prachu. Miles zaštěkal a tím připoutal pozornost sirén. Jedna z nich se k psovi otočila. Muž znovu zamířil a dvěma výstřely ji srazil z oblohy. Pak přeskočil jedovatý keř s obratností mnohem mladšího muže. Jedno z chapadel ho zasáhlo do boty a prořízlo obnošenou kůži. Ucítil, že špička trnu prošla skrz, ale potlačil bolest a kulhal ke dveřím. Malé bodnutí přežije, pokud si ho včas ošetří, ale sirény nepřežije nikdy. Na místě ho roztrhají a pak se nad pozůstatky porvou. Už to jednou viděl, před lety.

Nicholas Sansbury Smith

Z hlubin paměti se pokoušela vynořit vzpomínka na starého přítele, ale muž děsivou scénu co nejrychleji zahnal a upaloval dál. Miles s pohledem upřeným na pána přecházel přede dveřmi. Muž si znovu otřel kapky deště z hledí a sledoval blížící se vchod. Cestu znal lépe než jiná místa v Hádu. Ale i s tak podrobnými znalostmi nepočítal s mokrým asfaltem. Uklouzl, tvrdě a bolestivě dopadl na beton a klíč mu vylétl z ruky. Miles zaštěkal a vyběhl mu vstříc, ale muž ho rozkazem zastavil. Zvedl se právě ve chvíli, kdy blesk zasáhl jednu ze sirén na obloze a poslal spálené tělo, z něhož se kouřilo, k zemi. Usmažený tvor dopadl do jednoho z keřů, který jej hned ovinul chapadly. Siréna ještě nebyla mrtvá a divoce se zmítala v objetí rudě zářících větví. Krev cákala všude kolem a ve studeném ovzduší se z ní kouřilo. Klíč. Kde je ke všem čertům ten klíč? Muž se rozhlížel kolem, zatímco se siréna v agonii kroutila, ovinutá chapadly podobnými strunám příšerného nástroje. Jekot byl tak hlasitý, až z něj muži zaléhalo v uších. Padesát kroků – víc mu nezbývalo. Doběhni k Milesovi a vlez do bunkru. Ale nejdřív najdi klíč. Zoufale hledal mezi troskami na zemi. Tamhle je, pár metrů daleko, mezi mužem a umírající příšerou. Jakmile se ke keři přiblížil, už se po něm natahovala chapadla. Srazil je stranou pažbou pušky a rychle klíč zvedl. Jedno chapadlo se mu mihlo kolem paže, druhé

Duchové

ho zleva zasáhlo do hledí a zůstalo na něm přilepené. Vytasil mačetu a přesekl je. Do vzduchu vyrazil gejzír zelené krve. Miles se rozštěkal, tentokrát už zběsile. Muž se rozhlédl po obloze, aby se ujistil, že po jeho psovi žádná příšera nejde. Polapená siréna se přestala zmítat, padla na záda, a keř ji odtáhl na dosah dalších. Mrtvola pomalu mizela v samém středu porostu. Muž se rozběhl k cíli, a za zády mu zazněl poslední výkřik. Slyšel v týle tucty párů nohou: drápy klapaly po asfaltu nebo čvachtaly v blátě. Ječící sirény plnily oblohu a nad kroužícími monstry viděl ještě něco: broučí siluetu vzducholodi. Jako vlna ho zalily čiré vzpomínky. Vzpomínky na časy před Milesem, před tímhle příšerným peklem. Naplnily mu hlavu a Hádes na jediný okamžik zmizel, nahrazen jasným slunečním světlem. Úl v dálce pomalu odlétal. Balon mu sice nadnášel tělo, ale srdce mu táhlo za vzducholodí. Letěl oblohou a vysílačkou volal kapitánku Marii Ashovou, zatímco hélium z balonu pomalu utíkalo a muž se snášel dolů, na zničený povrch. Volání o pomoc nedošlo sluchu. Blesk ozářil celý výjev, včetně mraku, který si spletl se vzducholodí. Zaječela za ním siréna. Vytáhl z pouzdra signální pistoli a vystřelil vstříc masám příšer světlici. Ulici zalila jasná, rudá záře, a příšery před ní rychle uhýbaly. Vrátil pistoli zpět do pouzdra, popadl pušku a střílel krátké dávky za mizícími sirénami. Pak s klíčem v ruce doběhl k Milesovi.

Nicholas Sansbury Smith

Pes ho vyšel přivítat, ale muž jen ukázal na dveře a zakřičel: „Dovnitř!“ Odemkl dveře a Miles jimi poslušně proběhl. Plynulým pohybem si muž znovu nadhodil pušku, otočil se a pálil jednotlivými výstřely po příšerách, které je zase začaly obkličovat. Světlice stále ještě ozařovala ulici, ale už jen chabě. Muž však už nehodlal světlem plýtvat. Zasáhl jednu sirénu, řítící se ke dveřím, rovnou do hlavy, do chybějících očí. Nahradila ji jiná, kterou rychle poslal k zemi třemi zásahy do těla. Absorboval zpětný ráz výstřelů a v slábnoucím světle pečlivě volil cíle. Země vlhla krví a kolem vchodu do bunkru ITC se pomalu vršila hromada těl. Chapadla keřů se za nimi zmítala jako plameny svíček ve větru. Chodbou za mužovými zády se ozvalo zaštěkání. „Vydrž, Milesi! Už jdu!“ Závěr pušky zůstal otevřený, protože vystřílel celý zásobník. Právě tahal z kapsy další, když do ocelových výztuží na protější straně ulice uhodil blesk. V oblaku jisker spatřil tucty černých, kožnatých těl. Bylo jich příliš mnoho. Musel utéct. Sklonil pušku, ramenem zavřel dveře a zevnitř je zabarikádoval. Zapnul své drahocenné taktické světlo, posvítil si na schody a rozběhl se do chodby. „Za mnou,“ přikázal Milesovi. Pes za ním klusal úzkou chodbou, táhnoucí se pod kampusem ITC. Podobné opuštěné tepny spojovaly sklepní prostory budov navržených tak, aby přežily apokalypsu. Většina se jich už ale zhroutila. S puškou ve střehu zahnul za roh, ale světlo dopadlo jen do prázdné haly. Znal ji lépe než jiné. Pětice dveří

Duchové

vedla do různých místností. První byla až do dne, kdy ji otevřel, vzduchotěsně uzavřená. Našel v ní jídlo, vodu a léky na pět set let. Když tohle místo našel, umíral ztrátou krve a radiační nemocí. Objev mu zachránil život – tak, jak může být zachráněn život mrtvého muže. Druhé dveře vedly do zbrojnice plné všech možných zbraní, munice, vybavení a radiačních obleků pro dospělé i děti. Jeden z menších obleků s příslušnými úpravami více méně padl Milesovi. Proběhl třetími dveřmi. Místnost za nimi ukrývala všechna semena, které lidstvo potřebovalo pro obrodu zemského povrchu. Muž strávil dlouhé hodiny studiem jednotlivých poznámek. Odnesl si několik zapečetěných balíčků, ačkoli si nebyl jistý, proč to vůbec dělá. Ovocné stromy bez Slunce nepřežijí. Čtvrté dveře, nadepsané velkými písmeny KRYOGENIKA, byly uzamčené. Právě tady před rokem našel Milese, ve stázi v jedné z nádrží. Když sem přišel tehdy poprvé, vůbec netušil, co to „kryogenika“ je. Jakmile však sjel výtahem a spatřil dlouhé řady nádrží, pochopil. Byly plné lidí i zvířat, nepodobných těm, jaké znával. Celé tisíce jich držel při životě záložní zdroj energie, který bude fungovat ještě zhruba dvě stě padesát let, ale ne všechny byly neporušené. Celá jedna část nádrží byla otevřená, a několik dalších sekcí bylo zničeno. Ať už se sem ale dostalo cokoli, bylo to dávno pryč. Muž ale nebyl Bůh. Byť se cítil nesmírně osamělý, nikdy neprobudil žádného člověka. Ale jakmile mu oči padly na spícího Milese, nedokázal odolat. Sibiřské huskye znal už na vzducholodi, které kdysi říkával domov, ale rychle mu došlo,

Nicholas Sansbury Smith

že se Miles od nich liší. Měl dojem, že je k přežití v podobných podmínkách přímo vypěstovaný. Dokázal snášet vysoké dávky radiace, a ostré smysly je oba už nesčetněkrát zachránily před příšerami. Miles běžel k opancéřovaným dveřím na konci haly. Než k nim muž došel, sirény nahoře objevily dveře. Bušily na ně kožnatými pěstmi. Nevydrží dlouho, ale pancéřové dveře odolné výbuchu mu dají nějaký čas navíc. Také je ovšem uzavřou uvnitř, a jediným východem pak zůstane nesmírně radioaktivní průlez. Pokud budou jejich obleky v pořádku, přežijí. Sebemenší trhlina znamenala smrt. Nahmátl v kapse druhý klíč a vložil jej do zámku. Pak vší silou zatlačil na dveře. Miles skočil dovnitř. S pozvednutou zbraní přejel světlem po místnosti plné kovových stolů a stolků. Na uživatele, kteří už nikdy nepřijdou, čekala rádia a rozbité ploché obrazovky. S námahou za sebou zavřel dveře, zamkl je a přeběhl k jedinému fungujícímu rádiu. Sklonil se a otočil knoflíkem. Z prastarého reproduktoru se ozvalo statické praskání, zatímco hledal kanál pro vysílání. Stejně jako doposud však slyšel jen statický šum. Žádný hlas. Ani náznak, že venku jsou jiní lidé. Z haly se ozvalo zaječení a Miles tiše zavrčel. Příšery nakonec přišly. Dosud nikdy se dovnitř nedostaly. Neměl moc času. Pomalu otáčel knoflíkem a napínal uši, aby mu neunikla žádná známka přeživších. Chór ječících sirén ho ohlušoval, takže se musel sklonit až k reproduktoru. Na mužovo SOS nikdo neodpověděl. Sklonil poraženě hlavu. Dva roky vysílal zprávu na všech frekvencích, a dva roky mu odpovědí bylo mlčení. Pomoc nepřijde. Už zde nic nezbývalo. Odchod znamenal nutnost