Ferda Mravenec
Nejprve O jedNOm hO chu, kT erý šel le S em
po lesní pěšině šel hoch, ani nevím, jak se jmenoval, a něco hvízdal. co to bylo, to vám také nepovím. Tak nějak: „uí-uí-uiuiuííí!“ Nevíte, jaká by to mohla být písnička?
hoch by to byl jistě hvízdal až na konec lesa, ale najednou se mu do té písničky něco vpletlo. Takové: „šššššš-šš-šš.“ jako když prší.
Neprší snad doopravdy? hoch natáhl ruku a díval se do nebe. kdepak pršet! Nebe bylo čisťounké jako obálka nového sešitu a na ruku ani nekáplo.
A pořád: „ššš-š-ššš…“ co by to mohlo být a odkud to asi
Bylo tam plno, plničko mravenců, jen se před očima míhali. jeden mravenec běžel sem, druhý tam, každý něco nesl, každý něco dělal, podívejte se, tenhle mraveneček, jak se žene s kousíčkem průhledného kamínku do mraveniště!
k am utíkáš s tím pokladem? Snad si nemyslíš, že je to diamant? Nebo tím chceš zasklívat okna?
A podívejte se sem! Tenhle mraveneček je jistě nějaká chůva. Nese kuklu, malé mravenčí děťátko v peřince, někam na sluníčko. pořád šťouchá do uschlého lístku a neví, chudáček, jak jej přelézt. l ez víc napravo, hloupý, nebo podlez!
( 8 ) jde? Aha, z levé strany… z této hromádky, právě tuhle – po-dí-vej-te se! hoch rozevřel úžasem oči. pod smrkem bylo vysoké, vysokánské mraveniště, skoro vyšší než hoch sám, a na něm mravenců, až to šustilo: „ššššš… š… š… ššš… š.“
A tady? Tři mravenci siláci táhnou mrtvou vosu do mra veniště, ale sotva ji utáhnou. No, to by ani nikdo neřekl, co lze všechno vidět, když se člověk dostane tak blízko k mraveništi!
O Sáňkách NA mrAveNIšTI
A O prázdNé krABIčce
Najednou kdosi volá, jako by ho na nože brali: „pozóóóór!“ hoch se ohlížel na všechny strany, kdo to asi volá, ale nikde nikdo. A zase: „pozóóóór, pozóóóór!“, jako by někoho na nože brali.
co je to? Běží někdo po cestě? Nebo po lese? hoch se vzpřímil a rozhlížel se kolem sebe. jakmile se však vzpřímil, hned to znělo docela potichounku: pozóóóór!
vždyť to někdo volá z mraveniště! Opravdu! Bylo to z mraveniště. Na vrcholku hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech. v rukou držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo: „pozóóóór, z cesty, pozóóóór!“
A než se kdo nadál, sedl si mravenec na to jehličí a fúúúú! jel na něm vesele dolů
jako na sáňkách. A jak tak jel dolů, nevyhnuli se mu uprostřed cesty nějací tesaři, kteří nesli do mraveniště trám. vrazil do nich, trám spadl, tesaři také. Ale čipera mravenec si z toho nic nedělal, vyskočil honem zase na jehličí a „vúúúú!“, dojel na svých podivných sáňkách až dolů. panečku, a jak přitom vytáčel zatáčky!
u hodnete, kdo to byl? Inu, kdo jiný než Ferda mravenec!
„Ach, to je krásný mravenec!“ zvolal hoch a zatleskal nadšeně rukama. „Toho si vezmu s sebou domů!“
A hned vzal mravence do prstů a strčil ho opatrně do prázdné krabičky od sirek. „dám si ho mezi své hračky; udělám mu hezkou ohrádečku a ochočím si ho!“
c o si ten hoch najednou nevymyslel! Ale to nebylo všechno! poslouchejte, co si vymyslel ještě! „Budu si ho brát do školy a on se tam bude klouzat po lavici. Bude se učit se mnou a bude mi třeba i napovídat.“
I ty jeden! To by pan učitel jistě nedovolil! Ale co by mohl pan učitel dělat? vždyť by mravence ani neviděl! „vystavím si pro mravence
z papírové krabičky malý domeček a budu tu krabičku nosit na rameni,“ vymýšlel si hoch dál. „k amarádi na mě budou volat: ‚haló, zapomněl jsi na rameni krabičku!‘ A já jim vždy odpovím: ‚kdepak krabičku, to mám cvičeného mravence!
Ach, to se mi budou všichni divit!“
pámbu ví, co by si nebyl hoch ještě vymyslel, ale najednou viděl, že už je blízko domova a že se v zahradě Slávek, hana a z denda o něco dělí. O něco červeného. měli jahody, plný hrneček. dali mu hned také, a jestli chce, může jít zítra na jahody s nimi. povede je Ančka látalová a ta ví, kde rostou.
A teprve když už všech ny své jahody snědl, vzpomněl si hoch na zázračného mravence a otevřel krabičku od sirek.
Ale Ferda mravenec už byl pryč.
jAk FerdA Neměl dešTNík A jAk pAN hlemýžď huBOvAl
proč by byl měl vlastně v krabičce
zůstávat? Načpak? To neznáte Ferdu mravence! hledal po celou cestu, kudy by se z krabičky dostal. podařilo se mu nepozorovaně vyklouznout právě na začátku zahrady. když dopadl na zem, utíkal a utíkal pryč. Nedíval se ani nalevo ani napravo a jen utíkal, až se mu na zádech raneček nadhazoval.
Ale najednou plesk! plesk! Ferda se zarazil. kolem něho začaly padat dešťové kapky. k aždá se rozstříkla, když dopadla na zem, jako vodotrysk.
začínal veliký liják. plesk! – a Ferda ležel na zemi. To byla kapka! Nožičkama třepal ve vzduchu a prskal vodu, která mu vstříkla do úst. A plesk! Nová kapka ho buchla do zad, sotva vstal, až udělal
dva kotrmelce dopředu.
když se potom celý zkoprnělý posadil a protřel si oči, uviděl před sebou dům. Na štítku bylo napsáno jméno domácího pána: ej. hlemýžď.
„To je báječné,“ řekl si Ferda, „tam se schovám. Snad mě pustí.“ zabušil na dveře, ale nikdo neotvíral. zabušil do dveří znovu – nic. kopal, ale zase se nikdo neozýval.
„Asi nikdo nebude doma. Otevřu si tedy sám,“ rozhodl se Ferda. Sáhl rukou do svého ranečku a vylovil
