Tato kniha patří:
Tanya Stewnerová se narodila v roce 1974
ve vestfálském regionu Bergisches Land a už v deseti letech začala psát povídky. Její série knih pro děti o Lilianě Větroplachové a další o čmeláčím elfovi jsou velice úspěšné.
Autorka žije s manželem a dcerou Mailenou ve Wuppertalu. Knihy Lili Větroplaška a příliš
snaživý oslík a Lili Větroplaška a osamělé morče zahajují novou sérii o malé zvířecí tlumočnici určenou mladším čtenářkám a čtenářům.
Další díly se připravují.
Florentine Prechtelová už jako dítě pokreslila
kdejaký chodník. Později úspěšně vystudovala
malířství a sochařství v Mönchengladbachu, Karlsruhe a Freiburgu. Zvídavost ji hnala do zámoří. Žila v Římě, Berlíně a Barceloně. Dnes už se s manželem, dítětem a kočkou usadila ve Freiburgu.
Cesta do školy
„To je prostě otřesné!“ vyprskla rezavě pruhovaná kočka. Otráveně zírala na chodník. „Všude samé bláto!“ nespokojeně zasyčela, zvedla packu a znechuceně si ji oklepala.
Liliana Větroplachová, které všichni říkali jen Lili, se ke kočce otočila: „Chodník je mokrý, protože pršelo,“ vysvětlovala a obešla louži. „Ale trocha dešťové vody vašim packám určitě neublíží.“
Lili měla zvláštní nadání – uměla mluvit se zvířaty a kočičí mňoukání jí v mysli znělo jako obyčejná lidská řeč. Jenže kočka jménem
Šlechtična si většinou neustále stěžovala, a to občas bývalo opravdu náročné.
„V takovém počasí obvykle vůbec nevycházím z domu,“ brblala kočka. „Hlína je mokrá, rozbahněná – měly by snad v něčem takovém šlapat moje něžné tlapky? To přece nemůžete od tak vznešené dámy očekávat!“
Lili si povzdechla. Tušila, že se Šlechtičně mokré ulice nebudou líbit. Ale kočka ji chtěla za každou cenu doprovodit do školy, a tak jí nezbývalo než dotčeně ťapat po chodníku zmáčeném deštěm. Vedle Lili
šel její nejlepší kamarád Lukáš a kousek před nimi pobíhal Liliin maličký bílý pejsek Bonsaj.
„Ne, už nezvládnu ani krůček,“ prohlásila rozhodně kočka, zastavila se a znovu si otřepala packy. „Jestli se budu muset ještě chvíli trmácet v tomhle mokru, docela určitě
onemocním. Už teď cítím, jak moje packy začínají uhnívat!“
Lili si znovu povzdechla. „Mám vás nést?“
„Jestli hodláte náš problém vyřešit tímto způsobem, madam Větroplachová, pak tedy ano,“ pronesla blahosklonně Šlechtična.
Lili se sklonila a vzala kočku do náruče.
„Prosím, nejprve mi osušte packy, než budeme pokračovat v cestě,“ nařídila Šlechtična.
Lili jí kapesníkem otřela tlapky. „Tak, a teď můžeme vyrazit,“ oznámila kočka.
Lukáš to sledoval a jen kroutil hlavou.
„Až tě začnou bolet ruce, řekni, vezmu ji.“
„Lili!“ vyštěkl Bonsaj a přiběhl k nim.
„Co je s číčou?“
Psí a kočičí řeč jsou zcela odlišné jazyky, a proto si Bonsaj se Šlechtičnou nemohli povídat napřímo.
„Bojí se, že jí uhnijí packy,“ odpověděla Lili a Šlechtična jen zděšeně zasténala.
Bonsaj zmateně naklonil hlavu. „Hniloba je přece fajn! Když kosti zahnívají, chutnají nejlíp!“
Než na jeho tvrzení stihli zareagovat, Bonsaj si něčeho všiml. „Koukněte se!