Prolog
Tohle manželství bude nejspíš problém. Ona bude problém.
TAHLE
NAŠE
VÁLKA, TEDY TA MEZI UPÍRY A VLKODLAKY,
začala před několika staletími. Tehdy se vystupňovaly vzájemné projevy násilí, následně vygradovala v potocích krve různých barev, aby pak skončila v den, kdy jsem se poprvé setkala se svým manželem, a celé to bylo završeno šlehačkovým dortem.
Což, jak už to tak bývá, byl zároveň den naší svatby.
Nezní to zrovna jako splněný naivní dětský sen. Na druhou stranu, já nejsem žádný snílek. O manželství jsem za celý svůj život přemýšlela jen jednou, a to v pochmurných časech svého dětství. Po několika příliš tvrdých trestech a špatně provedeném pokusu o atentát jsme se Serenou vymyslely plán na velkolepý útěk, který měl zahrnovat pyrotechnické efekty, krádež auta učitele matematiky a finální pozdrav našim pečovatelům v podobě zdvižného prostředníku přes zpětné zrcátko.
„Zastavíme se ve zvířecím útulku a adoptujeme nějakýho chlupatýho psa. Já si pak koupím ledovou tříšť, tobě seženeme nějakou krev a pak navždy zmizíme ve světě lidí.“
„Pustí mě vůbec dovnitř, když nejsem člověk?“ zajímalo mě, i když mezi všemi těmi muškami, kterými se náš plán hemžil, bylo právě tohle tou nejmenší. Oběma nám bylo jedenáct. Ani jedna z nás neuměla řídit. Mezidruhový mír v Jihozápadní oblasti závisel, a to doslova, na tom, že zůstanu na fleku a nikam nezdrhnu.
„Já se za tebe zaručím.“
„Bude to stačit?“
„Tak si tě vezmu za ženu! Pak uvěří, že jsi člověk – moje člověčí manželka.“
Jak už to v případě nabídek k sňatku chodí, působila i tahle velmi solidně, a tak jsem se vší vážností přikývla. „Přijímám.“
Tohle se odehrálo před čtrnácti lety a Serena si mě dodneška nevzala. Ba co víc, dávno někam zmizela. A já jsem tu teď sama, s obrovskou hromadou drahých svatebních darů, které snad oklamou hosty, takže přehlédnou nedostatek lásky, genetické kompatibility, nebo dokonce i jakékoli předchozí známosti mezi mnou a ženichem.
Vážně jsem se snažila zařídit, abychom se předem aspoň jednou sešli. Navrhla jsem svým blízkým, aby navrhli jeho blízkým, že bychom týden před obřadem mohli zajít na oběd. Nebo aspoň den před svatbou na kafe. Nebo aspoň na sklenici kohoutkové vody, abychom se mohli vyhnout frázi „Těší mě“ pronesené přímo před oddávajícím. Moje žádost byla postoupena Radě upírů a vyústila v telefonát, jímž mě oblažil jeden z pomocníků členů zmíněné Rady. Ačkoli dokázal zachovat zdvořilý tón, zároveň mi dal dost důrazně najevo, že jsem se snad podělala v kině. „Je to vlkáč. Velmi mocný a nebezpečný vlkáč. Už jen logistika pro zajištění bezpečnosti takového setkání by byla –“
„Jenže já si budu tohohle nebezpečnýho vlkáče brát,“ podotkla jsem naoko sebejistě a přitom jsem si ostýchavě odkašlala.
„Je to alfa samec, slečno Larková. Je příliš zaměstnán, než aby se zúčastnil takové schůzky.“
„Příliš zaměstnán čím?“
„Trénuje smečku, slečno Larková.“ V telefonu to nějak chrčí. Rozuměla jsem dobře, že trénuje smeč? Představila jsem si ho, jak před svatbou dře na kurtu, aby si vypracoval postavu, a pokrčila jsem rameny.
Uplynulo deset dní a já jsem se doteď nesetkala se svým ženichem. Místo toho se ze mě stal projekt – projekt, který vyžaduje soustředěné úsilí mezioborového týmu, aby vypadal dostatečně nevěstovsky. Manikérka mi upravuje nehty do růžových oválků. Obličejová masérka mě energicky pleská po tvářích. Kadeřnice umně ukrývá mé špičaté uši pod spletí plavých copánků a vizážista mi na obličej maluje jinou, podstatně zajímavější a sofistikovanější tvář se zvýrazněnými lícními kostmi.
„Tohle je vážně umění,“ říkám mu, zatímco si prohlížím svůj vystínovaný obraz v zrcadle. „Mohl byste klidně pracovat pro Guggenheima.“
„Já vím. A ještě jsem neskončil,“ ukázní mě, načež si namočí palec do nádoby s tmavě zelenou barvou a přetře mi s ní vnitřní stranu zápěstí. Spodní část krku – zleva i zprava. A zátylek.
„Co má být tohle?“
„Jen trocha barvy.“
„K čemu?“
Posměšně si odfrkne. „Zatahal jsem za nitky a prozkoumal zvyklosti vlkáčů. Vašemu manželovi se to bude líbit.“
Šup a byl pryč a já jsem tam zůstala sedět s pěti podivnými barevnými fleky na kůži a nově objevenými lícními kostmi. Vsoukám se do svatebního overalu – stylistka mě prosila, abych ho nenazývala dupačkami –, a pak už si pro mě přichází můj bratr (jsme dvojčata).
„Vypadáš ohromně,“ řekne Owen a nedůvěřivě na mě mžourá, jako bych byla falešná desetidolarová bankovka.
„Pracoval na mě celej tým.“
Gestem mi naznačí, ať jdu za ním. „Doufám, že tě při tom taky naočkovali proti vzteklině.“
Náš obřad má symbolizovat uzavření míru. Proto si můj otec jako srdceryvný projev důvěry vyžádal pro tuhle příležitost ozbrojenou upíří ochranku. Vlkáči jeho žádost odmítli, což vedlo k týdnům vyjednávání, pak k téměř úplnému zrušení zasnoubení a nakonec k jedinému řešení, které mohlo učinit všechny zúčastněné stejně nespokojenými: zaplnit akci lidskými hosty.
Je tu už tak dost napjatá atmosféra a k tomu ještě tohle.
Jedno místo, tři druhy bytostí, pět století konfliktu a nulová dobrá vůle. Muži v černých oblecích, kteří nás s Owenem doprovázejí, vypadají, jako by váhali, zda nás chránit, nebo raději zabít, aby to už měli konečně za sebou. Dokonce i v interiéru si nechávají na očích sluneční brýle a do rukávů si mumlají nesmyslné kódy: Netopýr vlétá do obřadní síně.
Opakuji, máme tu netopýra. Ženichem je, jak se asi dalo vzhledem k mému štěstí čekat, vlkodlak.
„Kdy myslíš, že se tě tvůj manžel pokusí zabít?“ zeptá se mě bez okolků Owen s pohledem upřeným před sebe. „Zítra? Za týden?“ „Kdoví.“
„Do měsíce určitě.“
„To jistě.“
„Zajímalo by mě, jestli pak vlkáči tvoje tělo pohřbí nebo –však víš – sežerou.“
„To mě taky.“
„Hele, pokud bys chtěla žít o chvíli dýl, zkus mu hodit klacek, až na tebe začne cenit zuby. Slyšel jsem, že prej rádi aportujou…“
Prudce se zastavím, což mezi agenty vyvolá mírný rozruch. „Owene!“ řeknu a otočím se k bratrovi.
„Ano, Misery?“ Podívá se mi zpříma do očí. Najednou mu sklouzne jeho necitlivá maska provokativního komika a už to není ten povrchní otcův dědic a nástupce, ale bráška, který se ke mně vkrádal do postele, když jsem měla noční můry, a který přísahal, že mě ochrání před krutostí lidí a krvelačností vlkáčů.
To už bylo dávno. „Víš přece, jak to dopadlo naposledy, co upíři a vlkáči zkusili něco takovýho,“ přešel do našeho telepatického jazyka, kterému říkáme telemluva.
To samozřejmě vím. Událost zvaná Astra je popsaná v každé učebnici, i když s velmi rozdílnými výklady. Den, kdy se fialová barva naší krve a zelená krev vlkáčů spojily do oslnivě krásné kompozice připomínající rozkvetlou květinu, po níž byl tento masakr pojmenován. „Kdo by sakra po něčem takovým chtěl vstoupit do manželství z politických důvodů?“
„Očividně já.“
„Budeš žít mezi vlky. Sama.“
„Jo. Tak už to při výměně rukojmích chodí.“ Muži v černých oblecích horečně kontrolovali čas na hodinkách. „Musíme už jít –“
„Zabijou tě.“ Zatnul čelisti. Jeho vážný postoj mě překvapuje. Vůbec se nepodobá jeho obvyklému bezstarostnému já.
„Odkdy ti na tom záleží?“
„Proč to vůbec děláš?“
„Protože spojenectví s vlkáči je nutný pro naše přežití –“
„To říká otec. Jsou to jeho důvody, ne tvoje.“
Opravdu to nejsou moje důvody, ale přiznávat to nebudu.
„Možná podceňuješ otcovu přesvědčivost.“
Pokračuje šeptem: „Nedělej to. Řekni, že sis to rozmyslela.
Dej mi šest týdnů.“
„A co se za šest týdnů změní?“
Zaváhá. „Tak aspoň měsíc –“
„Děje se něco?“ ozve se otcův přísný hlas, až oba úlekem nadskočíme. Na zlomek vteřiny jsme opět malé děti, které otec kárá za to, že vůbec existují. Owen se jako vždy vzpamatuje rychleji než já.
„Všechno v cajku.“ Na rtech má opět ten svůj bezduchý úsměv. „Jen jsem Misery dával pár bratrských rad.“
Otec se prodere skrz ochranku a s naprostou samozřejmostí si zavěsí mou ruku do svého rámě, jako by od našeho posledního fyzického kontaktu neuplynulo deset dlouhých let. Přinutím se neucuknout. „Připravená, Misery?“
Úkosem pohlédnu na jeho přísnou tvář. „Záleží na tom?“
Evidentně ne, jelikož moje otázka zůstává bez odpovědi.
Owen sleduje, jak odcházíme, a ještě za námi křikne myšlenku: „Doufám, že sis přibalila lepicí váleček na chlupy! Prej dost línají.“
Jeden z agentů nás zastaví před dvojitými dveřmi, které vedou na nádvoří. „Pane radní Larku, slečno Larková, jen minutku, prosím. Ještě na vás nejsou připraveni.“ Několik nepříjemných okamžiků čekáme vedle sebe, pak se ke mně
otec otočí. Na podpatcích, které mi vnutila stylistka, jsem skoro stejně vysoká jako on, takže se mi jeho pohled snadno
zabodne do očí.
„Měla by ses usmívat,“ řekne mi telemluvou. „Podle lidí je svatba nejkrásnějším dnem nevěstina života.“
Zacukají mi rty. Celá tahle situace mi přijde úplně groteskní. „A co otec nevěsty?“
Povzdechne si. „Vždycky jsi byla zbytečně vzdorovitá.“
Mám zkrátka slabé stránky snad ve všech oblastech.
„Už není cesty zpět, Misery,“ dodá vcelku přátelským tónem.
„Jakmile obřad skončí, budeš jeho ženou.“
„Já vím.“ Nepotřebuju, aby mě někdo chlácholil nebo povzbuzoval. Pro tento svazek jsem se pevně rozhodla. Nemám sklon propadat panice ani strachu nebo na poslední chvíli měnit názor. „Tohle už jsem jednou absolvovala, vzpomínáš?“
Chvíli na mě mlčky hledí, načež se otevřou dveře do zbytku mého života.
Je to dokonalá noc pro venkovní obřad: světelné řetězy, jemný vánek, mihotající se hvězdy. Zhluboka se nadechnu, zadržím dech a zaposlouchám se do Mendelssohnova pochodu v podání smyčcového kvarteta. Podle temperamentní svatební koordinátorky, která mi zahlcuje telefon odkazy (nikdy na ně neklikám), je hráč na violu dokonce členem lidské filharmonie. Patří mezi tři nejlepší hráče světa, psala a stvrdila to větším počtem vykřičníků, než kolik jsem jich já napsala za celý svůj dosavadní život. Musím ale připustit, že to zní hezky, ačkoli hosté se zmateně rozhlížejí a nevědí, co dál, dokud jim poněkud přepracovaný člen koordinačního týmu neřekne, aby se postavili.
Není to jejich chyba. Svatební obřady jsou už zhruba celé století výhradně lidskou záležitostí. Upírská společnost už
monogamii překonala a vlkáči… Nemám vlastně ponětí, jak to mají oni, protože jsem se doteď neocitla ani jedinému z nich nablízku.
V opačném případě bych už totiž nebyla mezi živými. „Tak jdeme.“ Otec mi sevře loket a společně vykročíme uličkou.
Hosté nevěsty jsou mi povědomí, i když jen matně – zástup štíhlých postav se špičatýma ušima a fialovýma nemrkajícíma očima. Rty přetažené přes dlouhé tesáky, někteří mají ve tvářích výraz lítosti, že se toho musejí účastnit, jiní se tváří vyloženě znechuceně. Vidím mezi nimi i několik členů otcova nejužšího kolegia, radní, které jsem od dětství neviděla, vlivné rodiny se svými potomky – když jsme byli malí, většina z nich
Owenovi podlézala, zatímco mě šikanovali. Nikoho z přítomných nemůžu ani zdaleka označit za svého přítele, ale musím uznat, že osoba, která sestavovala seznam hostů, to vzhledem k mému zjevnému nedostatku smysluplných vztahů neměla vůbec jednoduché.
A tady máme stranu, kde sedí hosté ženicha. To je ta, která vyzařuje naprosto cizí druh tepla. Ta, která mě chce zabít.
Vlkáčům bije srdce rychleji a hlasitěji a jejich krev má dost netypickou vůni připomínající měď. Jsou vyšší než upíři, silnější než upíři, rychlejší než upíři a nikdo z nich není nijak zvlášť nadšený představou, že si jejich alfa samec bere někoho z nás. Při pohledu na mě nepřátelsky ohrnují rty. Jejich znechucení je tak silné, že ho cítím až na jazyku.
Nemám jim to za zlé. Nikomu nemám za zlé, že tu nechce být. Nemám hostům za zlé ani ty jejich šeptem pronášené škodolibé poznámky nebo to, že polovina z nich doteď nepochopila, že jejich hlas se nese dál, než kam jsou schopni dokadit.
„… deset let žila jako kolaterálka u lidí a teď tohle?“
„Asi je ráda středem pozornosti…“
„… pijavice jedna ušatá…“
„Dávám jí dva týdny.“
„To spíš tak dvě hodiny, jestli ji ty bestie…“
„…buď to jednou provždy uklidní situaci v kraji, nebo to naopak znova spustí válku…“
„… myslíš, že spolu budou dneska šukat?“
Nalevo nemám žádné přátele a napravo jen samé nepřátele. Takže se zhluboka nadechnu a pohlédnu přímo před sebe.
Na svého budoucího manžela.
Stojí na konci uličky tváří ode mě a poslouchá, co mu kdosi šeptá do ucha – možná jeho svědek. Nevidím mu pořádně do obličeje, ale na základě jeho fotky, kterou jsem dostala před několika týdny, vím, co můžu očekávat: nápadně pohlednou tvář bez sebemenšího úsměvu. Má ultrakrátce střižené tmavohnědé vlasy a černý oblek, který mu na širokých ramenech dokonale sedí. Jako jediný ze všech přítomných mužů nemá kravatu, a přesto působí elegantně.
Možná máme stejnou stylistku. Pokud ano, byl by to nejspíš stejně dobrý výchozí bod pro manželství jako kterýkoli jiný.
„Dávej si na něj pozor,“ šeptá mi otec, aniž by přitom pohnul rty. „Je velice nebezpečný. Koukej ho nenaštvat.“
Přesně tohle chce každá dívka slyšet deset metrů před oltářem, zvlášť když před sebou vidí přísnou linii ženichových ramen. Působí netrpělivě. Otráveně. Ani se neobtěžuje pohlédnout mým směrem, jako by mu na mně nezáleželo, jako by měl na starosti jiné a zajímavější věci. Ráda bych věděla, co mu jeho svědek šeptá do ucha. Možná pravý opak onoho varování, které jsem si právě vyslechla já.
Misery Larková? Opatrnosti netřeba. Není nijak zvlášť nebezpečná, takže si dělej, co chceš, ať se rozčiluje dle libosti. Co by ti tak mohla udělat? Hodit po tobě lepicím válečkem na chlupy?
Posměšně si odfrknu, což se ukáže jako chyba. Můj nastávající to totiž zaslechl a konečně se ke mně otáčí.
Cítím, jak se mi svírá žaludek.
Podlamují se mi nohy.
Okolní šum hlasů utichá.
Na fotce, kterou mi ukázali, měly jeho oči obyčejnou, tuctovou modrou barvu. Když ale teď hledí do těch mých, dochází mi dvě věci. První je, že jsem se mýlila a že jeho oči mají ve skutečnosti zvláštní světlezelenou barvu, která hraničí až s bílou. Ta druhá je skutečnost, že otec měl pravdu – tenhle muž je velice, velice nebezpečný.
Přejíždí těma svýma očima po mé tváři a já okamžitě pojmu podezření, že mu nejspíš nedali moje fotky. Nebo možná jen nebyl na svou nevěstu natolik zvědavý, aby si je prohlídl? Ať tak či tak, teď je každopádně jasné, že se mu nelíbím. Já už jsem si ale tolikrát vylámala zuby marnou snahou se druhým zavděčit, jen abych pak stejně sklidila jejich zklamání, že s tím nemíním znova začínat. Jestli se mu nelíbí, co vidí, má smůlu.
Vypnu ramena. Dělí nás už jen pár kroků, během kterých ho fixuju pohledem, a díky tomu vidím celou scénu běžet v reálném čase.
Zvětšující se zornice.
Svrašťující se obočí.
Rozšiřující se nosní dírky.
Pozoruje mě, jako bych byla klubko červů, a pomalu se zhluboka nadechuje. A pak znovu a prudce, právě v okamžiku, kdy stanu před oltářem. Jeho výraz přeroste do něčeho, co na
okamžik vypadá jako nečitelný šok, a ačkoli jsem to věděla, věděla jsem, že vlkáči nemají upíry rádi, tohle mi přece jen připadá jako něco víc než jen to. Působí to jako čisté a nelítostné osobní pohrdání.
Vyser si oko, chlapče, pomyslím si a držím se zpříma. Postoupím ještě o krok kupředu, až stojíme přímo proti sobě, až příliš blízko jeden k druhému.
Dva cizinci, kteří se poprvé setkali. A rovnou se mají brát.
Hudba utichá. Hosté si sedají. Srdce mi tluče jako líný buben, dokonce pomaleji než obvykle, a to kvůli způsobu, jakým se nade mnou můj ženich tyčí. Sklání se ke mně a prohlíží si mě jako nějakou abstraktní malbu. Pozoruju, jak se mu hladově zvedá hruď, jako by mě chtěl… vdechnout. Pak se odtáhne, olízne si rty a zírá na mě.
Zírá a zírá a zírá.
Ticho se prodlužuje. Oddávající si odkašle. Na nádvoří se rozléhá zmatené mumlání, které pomalu přechází v důvěrně známé dusno. Všimnu si, že svědek vytasil drápy. Váňa, šéfka otcovy ochranky, za mnou odhalila tesáky. A lidé samozřejmě začínají sahat po zbraních.
A při tom všem na mě můj nastávající stále dál zírá.
Přistoupím k němu tedy ještě o krok blíž a polohlasem řeknu: „Je mi jedno, jestli ti tohle celý leze krkem, ale pokud se chceš vyhnout další Astře –“
Jeho ruka se bleskurychle zvedne a chytá mě za paži. Teplo, které z jeho dlaně sálá i přes látku mého rukávu, ve mně nastartuje šokovou reakci. Jeho zorničky se stáhnou do zcela cizí, zvířecí podoby. Instinktivně se snažím vykroutit z jeho sevření a… a to je právě chyba.
Podpatek mi škobrtne o dlažební kostku a já ztrácím rovnováhu. Ženich mě zachytí kolem pasu, čímž mě zachrání
před jistým pádem, a v důsledku kombinace gravitační síly a jeho odhodlání se ocitnu vklíněná mezi něj a oltář s jeho hrudníkem přitisknutým na ten můj. Drží mě tam lapenou do pasti a dívá se na mě, jako by zapomněl, kde je. Jako bych byla potrava, kterou hodlá sežrat.
Jako bych byla jeho kořist.
„Tohle je velmi… Ach, bože,“ zaúpí oddávající, když ženich zavrčí jeho směrem. Za sebou slyším přehršel telemluvy i běžného jazyka – paniku, křik, chaos, vrčení svědka a mého otce, kdosi vykřikuje výhružky, někdo jiný zase vzlyká. Další
Astra v přímém přenosu, pomyslím si. Rozhodně bych měla něco udělat, abych to zastavila, a taky že udělám, jenže…
Do nosu mi pronikla vůně ženicha.
Všechno ustupuje do pozadí.
Dobrá krev, hučí můj zadní mozek. Má v sobě moc dobrou krev.
Několikrát za sebou se rychle nadechne a vtáhne do sebe můj pach. Jeho ruka se mi přesune z ramene ke spodní části krku a přitiskne se k zelenému fleku, který mi tam napatlal vizážista. Z hloubi jeho hrudi vyjde hrdelní zvuk, z něhož se mi podlomí kolena. Pak otevře ústa a v ten moment je mi jasné, že mě roztrhá na kusy, že mě rozcupuje, že mě sežere –“ „Jak to,“ řekne hlasem tak hlubokým, že je málem až neslyšitelný. „Sakra, jak to, že jsi cítit takhle?“
Ani ne deset minut nato mi navlékne prsten a přísaháme si lásku, dokud nás smrt nerozdělí.