9788024205816

JEDNA

Quest nemůže na tomto světě důvěřovat nikomu jinému

než Questovi.

Takže když mi Quest, především máma Questová, nařídí, abych se napřed zkroutila do spirály a potom svinula do preclíku ve skříni tak malé, že by vás bez cavyků zavřeli, kdybyste v kleci podobné velikosti chovali psa, věřím, že k tomu má dobrý důvod. Anebo že to, co mám ukrást, skutečně za to stojí.

Kdybych byla normální člověk, dávno bych necítila nohy. Ale asi mi při kšeftech, jako je tenhle, jde k duhu mámin trénink maximální ohebnosti.

Jsem v almaře na odlehlé straně sídla namačkaná už asi tři hodiny a probírám se svým falešným instagramovým účtem. Během uplynulých měsíců jsem zjistila, že tajné

sledování života na koleji je návykovější než seriály na Netflixu.

Když o půl noci klesne kapacita baterie na dvacet procent, musím přestat. Máma mě varovala, abych neplýtvala energií na blbosti. Kdybych propásla její textovku, byla bych namydlená. Tudíž místo toho netrpělivě bubnuju prsty v rukavicích, než se rozsvítí displej.

Předmět: Rosalyn Questová, Pozvánka do hry Takže ne mámina esemeska – ale e-mail? Že by si na mě někdo vzpomněl s letním soustředěním v gymnastice? Anebo nějakou soutěží? Před několika dny jsem uprostřed noci rozeslala e-maily s žádostí o účast na vysokoškolských letních programech pro středoškoláky. Tehdy jsem si v našem domě připadala strašně opuštěná a při představě, že strávím několik týdnů v rušném areálu školy spolu s jinými děcky svého věku, jsem pookřála na duši. Až doteď mi nikdo neodepsal. Začala jsem se obávat, že mě prokoukli a zjistili, že moje žádosti jsou padělané.

Další oznámení se objevilo dřív, než jsem stačila odemknout obrazovku. Tentokrát to byla máma. Skoro jako by vycítila, na co se chci podívat, a virtuálně mě plácla přes ruku.

Jsi na řadě.

E-mail musí počkat.

Pootevřela jsem dveře skříně a podepřela je prsty, aby se jejich váha nepřenesla na panty a ty nezaskřípaly. Jednoduchý trik, který jsem znala dřív, než jsem se naučila podepsat. Rychle jsem vykoukla ven.

Chodba byla opuštěná. Podle mámina průzkumu bývá tohle křídlo prázdné – spolu s ostatními komornými trá-

vila většinu času leštěním váz v soukromé galerii v jiném křídle. Tady se na bezpečnostní opatření tolik nedbá.

Plížila jsem se kolem komnat s nedotčenými postelemi s nebesy, prořídlými knihovnami a holými stolky. Hrobové ticho působilo znepokojivě, ale na opuštěné domy jsem byla zvyklá. Kdybych dlouho mrkala, možná bych si myslela, že jsem zpátky v našem rodinném domě na Androsu.

Plán domu, který jsem se naučila nazpaměť, mě přivedl do obývacího pokoje v přízemí, kde moji pozornost upoutala komoda posetá zarámovanými fotografiemi. V žádné jiné místnosti nebylo nic tak… osobního.

Zvedla jsem tu nejvzdálenější. Na schodech budovy z červených cihel stála skupina rozesmátých vysokoškoláků. V dolním rohu bylo úhledným černým písmem na-

psáno: První ročník .

Vzpomínky. Vztahy. Mohla bych ten obrázek ukrást, ale nejde to. Jestli nějaký takový chci, musím si ho obstarat vlastním přičiněním. Daleko od domova. Daleko od mámy.

Tichý zvuk mě přiměl ustrnout na místě.

Postavila jsem fotografii a přikrčila se za pohovkou. Tam jsem si připravila zbraň, kterou jsem si vybrala. My Questovi si nepotrpíme na bouchačky – nejsou nenápadné. Máma nosí dýku a povídala, že babička kdysi mívala sbírku injekčních stříkaček s rychle působícími sedativy, jež používala se stejným citem, s jakým šéfkuchař pětihvězdičkové restaurace pracuje s kořením.

Na zabodávání čepelí nebo jehel do cizího masa nemám žaludek, proto jsem si zvolila starověké čínské kladivo

meteor. Řetízek si snadno ovinu kolem paže jako náramek a těžké železné kuličky velikosti třešně na jeho konci krásně zapadnou do zmagnetizovaného prstenu, který nosím na prostředníčku. Tuhle starodávnou zbraň je mnohem lehčí propašovat přes bezpečnostní kontroly než nože, a v mých rukou je stejně účinná, ale ne tak smrtící.

Kroky se přiblížily.

Ne, vážně tu nikdo nehlídá.

Ucouvla jsem s úmyslem ovinout řetízek kolem něčího krku a vzápětí jsem potlačovala smích. Na opěradlo pohovky vyskočila nádherná kočka, siamská, s béžovým kožichem, která vypadala, jako by si namočila tlapky a čumáček do popela. Zamrkala na mě uhrančivě modrýma očima a seskočila na koberec, kde začala příst a otírat se mi o nohy.

Omotala jsem si řetízek kolem zápěstí a poškrábala ji za ušima. Zamňoukala a převalila se na záda. Chtěla si hrát.

Když jsem byla malá a máma bývala dlouho služebně pryč, sjížděla jsem videa nabízející adopci různých zvířecích mazlíčků. Bylo to předtím, než jsem si uvědomila, že práh našeho domu nikdy nepřekročí nikdo, komu neproudí v žilách questovská krev – zvířata nevyjímaje.

Siamské kočky jsou oblíbené, protože jsou krásné, ale snadno si připadají osamělé. Když nemají společnost, předčasně umírají. Majitel tohoto odlehlého domu zřejmě nezvažoval, že by jí pořídil kamarádku.

Pokračovala jsem v cestě, kočka mě následovala a vesele švihala ocasem. Odstrčila jsem ji. Ačkoliv byla roztomilá, pořídit si kočičího parťáka nebylo účelem hry. Otočila

jsem se a dala se do běhu. Jednu chodbu od druhé oddělovaly francouzské dveře. Zaklapla jsem je dřív, než se jimi kočka stačila protáhnout. Zamňoukala hláskem tak úpěnlivým, že mi to lámalo srdce, a hned nato utekla.

Jakmile zmizela, otevřela jsem dveře pro případ, že by tudy chodil noční hlídač. Změny by si určitě všiml.

Mapa v mé hlavě mě zavedla do místnosti s doširoka roztaženými závěsy. Hvězdy a měsíc, vznášející se na keňském nebi, poskytovaly tolik světla, abych viděla, jak je zařízená. Uspořádaný nábytek. Vkusné obrazy na stěně. Postel, v níž nikdo nespal. Další místnost zasvěcená duchům.

Na nočním stolku stála osamělá váza.

Období vlády císaře Čchien-lunga, okolo roku 1740. Odhadovaná cena: na tom nesejde. Záleží pouze na sumě, kterou náš klient nabídl za to, že se přesune z konkurenční sbírky do jeho. Ještě před týdnem byla vystavená v soukromé galerii na druhé straně sídla.

Dokud zde máma nezačala pracovat jako komorná.

Říkala tomu skládačka. Kousek po kousku pašovala dovnitř úlomky repliky a skládala je. Pro někoho tak zručného jako moje máma je výměna pravé vázy za falešnou sranda. Bohužel majitel se oprávněně bál krádeže, proto členové ochranky každý den před odchodem personál prohledali. Máma mohla vázu přenášet uvnitř domu, ale nedokázala ji dostat ven.

To byl můj úkol.

Vytáhla jsem krabici, kterou mi máma nechala pod postelí. Uvnitř byla polstrovaná, a tak pohltila každý otřes.

Tip profesionála: neexistuje-li způsob, jak vynést zboží neporušené, vůbec se s tím neobtěžujte.

Když jsem vázu zvedla, uvnitř něco zachrastilo. Naklonila jsem ji a do dlaně mi vypadla briliantová šňůra. Obrátila jsem oči v sloup. Máma má tolik tenisových náramků, že kdyby si je všechny vzala, byla by vidět až z Marsu. Když jsem se jí ptala proč, odpověděla: Proč ne?

V krabici bylo zastrčené laserové ukazovátko. Nachýlila jsem paprsek tak, aby ho zachytilo pohybové čidlo po straně okna. Legrační skutečnost platná pro pohybová čid la: většinu z nich ošálíte laserovým ukazovátkem za pět dolarů z Amazonu. Pohyb zachytí pouze v okamžiku, kdy něco naruší paprsek, který je spojuje, takže jsem si dávala záležet, aby tam ten paprsek vždycky byl. Mířila jsem přímo na senzor a současně jsem vyklouzla ven. Jednoduché věci pracují nejlépe. Kdyby zatloukli okno hřebíky, bylo by to těžší. Trošičku.

Během zhruba šedesáti vteřin jsem se ocitla venku na okenní římse jako Spider-Girl. Svírala jsem krabici mezi stehny a chystala se okno zavřít, když vtom něco vtrhlo do místnosti.

Něco, co se zoufale chtělo dostat ven.

Kočka prolétla vzduchem těsně vedle mě a přistála na trávníku – jako kočka. Díkybohu jsem pořád mířila laserovým paprskem na senzor, jinak by to taková bžunda nebyla.

Mňoukala jako zjednaná, jako by mě prosila, abych slezla a hrála si s ní. Musím uznat, že byla vytrvalá.

Zavřela jsem okno a vyšplhala po cihlové zdi ke kameře mířící na trávník. Měla jsem deset vteřin, abych jí zabrá-

nila otočit se ke mně. Na práci v rukavičkách nebyl čas. Vyrvala jsem silnější ze dvou kabelů zapuštěných do zdiva.

Kamera se zastavila uprostřed pohybu, zaseknutá v jednom bodě, dokud ji někdo nepřijde opravit. Doufejme, že na to dojde dávno potom, co se vypařím.

Kočka se mohla umňoukat.

„No jo, už jdu,“ chlácholila jsem ji.

A teď si povídám s kočkou. Ale kamera přece nedokázala zachytit zvuk – máma sehnala jejich sériová čísla, takže jsme si mohly předem vyhledat jejich specifikace.

Seskočila jsem dolů. Kočka se mi znovu otřela o nohy.

Copak se dalo odolat? Zvedla jsem ji volnou rukou, v níž jsem nedržela krabici, a ona se mi přitulila k hrudi.

Rychle jsem zamířila k řadě zahradních traktůrků, které čekaly v řadě, až se ráno pustí do práce. Úložný prostor pod sedadlem řidiče přímo nad motorem a za pytli s hnojivem se na příštích pár hodin stane mým útočištěm.

Pohlédla jsem k obzoru, kde se na savaně vlnila tráva a větve stromů čněly k obloze poseté hvězdami. V takových chvílích jsem chápala, proč moje rodina miluje toulavou profesi, jíž se věnuje už po tři generace.

Ale vždycky nás neprovázejí hvězdné noci a chladivý vánek.

„Vždyť víš, že tě nemůžu vzít s sebou.“ Drbala jsem kočku na kořeni ocasu a ona spokojeně mlaskla. „Aspoň máš pěknou vyhlídku, co?“

Kočka zamňoukala a možná se pletu, ale znělo to jako kočičí: „To myslíš vážně?“ Postavila jsem ji na zem, odstrčila stranou pytle s hnojivem a pak jsem se opatrně

naskládala dovnitř s krabicí přivinutou k hrudi. Páchlo to tam benzinem a plísní. Ale což. Máma by mi řekla, abych myslela na nový notebook. Copánky za pět set dolarů. Super tenisky, které na mně uvidí jenom ona a tetička.

Vrátila jsem pytle s hnojivem na místo, ale kočka se protáhla úzkým otvorem mezi nimi a uvelebila se na krabici položené na mé hrudi. Pořád předla a mňoukala.

„Chceš, abych tě taky šlohla?“

Olízla mi tvář. Oukej, může zůstat. Na chvilku. Zajímalo by mě, jak dlouho by majiteli trvalo, než by zjistil, že ji nemá – pokud bych ji skutečně ukradla.

Ze své skrýše jsem zahlédla záblesk světla. Nebo dvou?

Někdo zkoumal trávník. Jsou tu brzy… Copak něco spustilo alarm? Všimli si kamery?

Kočka vrněla jako elektrický větrák. Chtěla jsem ji utišit, ale jak umlčet kočku?

Rozmotala jsem svůj náramek. Znělo to, jako by se blížili mým směrem. Jak mám sakra vyskočit z tohohle místa

natolik rychle, abych se na ně mohla vrhnout?

Sakra!

„Nalo…“ Muž mlaskl jazykem. V plechovce zachrastily granule. „Kde jsi, ty malý spratku?“

Dvakrát sakra!

Pokusila jsem se Nalu vystrčit ven, ale neustále se vracela na krabici, vytrvale předla a mňoukala.

A já si v tu chvíli vzpomněla na další informaci o siamských kočkách – jsou z plemen nejhlučnější.

„Slyším ji,“ ozval se druhý muž. „Jak se dostala ven?“

Jeho kolega zavrčel: „Nemám páru. Ta pitomá kočka se furt pokouší zdrhnout. Strčíme ji do skříně, dokud se šéf nevrátí.“

Silou vůle jsem Nalu vyzývala, aby zmlkla. Proč prostě neutekla, když vyskočila z okna? Mohla být dávno pryč. Představa, jak bude celé dny nebo týdny panikařit ve skříni, útočila na moje svědomí. Kdyby byla zticha, vzala bych ji s sebou. A na mámu bych se vykašlala. Ale ona nezmlkne.

A ti chlapi se blíží.

Je mi líto, Nalo. Sáhla jsem do zadní kapsy a vytáhla laserové ukazovátko. Namířila jsem červené světýlko a kočka okamžitě přimhouřila oči a celá se napnula. Kočičí reflexy aktivovány. Kužely světla z baterek se na zlomek vteřiny odklonily od sekaček. Připadala jsem si hloupěji, než jsem čekala. Posvítila jsem laserovým ukazovátkem na zeď sídla. Nala vystřelila přes trávník za nepatrným paprskem a vřítila se rovnou před své pronásledovatele.

„Mám ji!“ Nocí se neslo zoufalé syčení lapené kočky. Bojovala jako o život, ale nakonec prohrála.

Světlo baterek sláblo. Všechno se uklidňovalo, až na můj tichý dech.

Nenáviděla jsem se za to, co jsem té kočce udělala. Ale měla vědět, že nemůže nikomu věřit.

První slova, která po každé práci splynou ze rtů mé mámy, nikdy nejsou: „Jsi v pořádku, Ross?“ Ale: „Máš to?“

Vykulila jsem se z traktůrku a přistála mámě u nohou. Velkoryse přešla skutečnost, že jsem mohla zemřít z přehřátí a málem jsem se udusila výfukovými plyny, když se traktůrek rozjel. Fetovala jsem je dobrou půlhodinu. Byla jsem v pohodě. Dokud jsem živá a s ní, tak je v cajku úplně všechno. Nejdůležitější bylo splnit úkol.

„Hleďme, jak je mé dítě příkladné a tak,“ poznamenala máma, otevřela krabici a prohlížela vázu. V zahradnické kombinéze nebyla vůbec k poznání. Vypadala úplně jinak než ve svém obvyklém plážovém ohozu, a nepomohlo, ani když vylovila z krabice tenisový náramek a připnula si ho na zápěstí.

Povzdechla si a sledovala, jak se brilianty třpytí v paprscích ranního slunce. Musela jsem přiznat, že diamanty jí sluší. Je taková ta elegantní kráska. Dlouhé vlnité vlasy a vkusně prodloužené řasy. Oblé boky a útlý pas, který ráda zdůrazňuje – úplný opak mé štíhlé postavy. Obléká se výstředně. Ne, kdepak, fakt nenosí kožichy a jehlové podpatky, ale když se chce předvést, vždycky je dost nápadná, aby přitáhla všeobecnou pozornost.

Proto ta její slabost pro brilianty. Bere cokoliv, co jí pomůže víc zazářit.

Máma mě zběžně políbila na čelo. Byla cítit čerstvě posekanou trávou a benzinem, ale já pravděpodobně páchnu hůř.

„Úchvatný jako moje mamka,“ pochválím ho, protože vím, že to ráda slyší, vyhoupnu se na sedadlo a nechám místo i pro ni. Máma se spokojeně culí. Nejspíš ji víc těší mnou složený kompliment než úspěšně provedená práce.

Nastartuje sekačku a zamíříme na hranici pozemku sídla, kde na mě čeká terénní jeep, voda a klimatizace dostatečně chladivá na to, abych se rozplakala vděčností.

V autě jsem přitiskla čelo k ventilačnímu průduchu.

„Příště se můžeme vypravit někam, kde je chladněji.“

Máma, usazená na volantem jeepu, sleduje, jak uctívám ochlazený vzduch. „Možná do jižní Argentiny. Nebo radši do Alp?“

„Sotva jsme skončily s jednou prací. Nemluvě o Boschertových.“ Slyšela jsem, že se jim nelíbilo naše nedávné působení v Dánsku a Itálii, což je území, na které si na poli vysoké zlodějiny v Evropě dělají nárok. Ve světě rodinných

zlodějských impérií může být na vrcholu jenom jedno, anebo přinejmenším jedno na světadíl.

Přinutila jsem se opřít, tasila jsem nabíječku a připojila k ní svůj zdechlý mobil. Kradmý pohled na mámu mi napověděl, že to neschvaluje. Mluvíme spolu, tak bych jí měla věnovat veškerou pozornost.

„To nás dřív chytí, jak krademe lacinou bižuterii, než abych se starala, co si přejí Boschertovi.“ Významně zvedne dokonale upravené oblouky obočí a já způsobně přikývnu.

Vtom mě něco napadne. „Chci tím říct, že kdybys chtěla víc kšeftů v Evropě, určitě by se vyplatilo, kdyby se tam někdo pořádně porozhlédl. Třeba kdybych chvíli chodila do školy – v rámci krytí –, byla by to dobrá příležitost zjistit, co a jak. Nemyslíš?“

Zadržím dech. Určitě existují uhlazenější způsoby, jak nadnést téma odchodu. Za celý svůj život jsem se od mámy nehnula – anebo od tetičky –, a to jsem navštívila spoustu míst. Naivně jsem se domnívala, že když mi před několika měsíci bylo sedmnáct, což je věk, kdy ostatní děcka z Baham maturují na střední škole, máma bude míň… Však víte.

„Hm… možná ne.“ Máma hledí přímo před sebe na prázdnou silnici lemovanou trávou savany. Čekala jsem, že svůj výrok rozvine. Že uvede nějaký důvod, něco. Místo toho řekla: „Až se vrátíme, budeme celý týden lenošit a sjíždět romantické seriály. Co ty na to, zlato moje?“

Přinutila jsem se usmát. „To zní bezvadně.“

Máma spokojeně pustí písničky ze svého mobilu a ze-

sílí zvuk. Displej toho mého se rozzáří. E-mail. Z jednoho z letních programů.

Nachýlím displej tak, aby na něj máma neviděla, a pustím se do čtení.

Milá Rosalyn, děkujeme, že jste projevila zájem o letní kurz intenzivní gymnastické přípravy. S radostí vás zveme na náš druhý turnus (1.–28. července), anebo, pokud to pro vás není příliš pozdě, zbývá nám jedno volné místo na prvním turnusu (2.–29. června). Každé léto nabízíme celostátně uznávaný program určený talentovaným mladým sportovcům, kteří rádi poměří síly se stejně zaměřenými kolegy. Doufáme, že se rozhodnete se k nám připojit a nenecháte si tuto jedinečnou příležitost ujít.

Zpráva pokračovala informacemi o ubytování, poplatcích a kontaktech. Čím déle jsem ji četla, tím hůř se mi zachovával neutrální výraz. Moje osobní údaje vycucané z prstu a falešné výkonnostní tabulky zjevně zabraly. Mohla bych tam být… za týden, kdybych chtěla. Dneska je 26. května.

Nala měla svým strážcům utéct, když dostala příležitost. Teď je zavřená. Já stejnou chybu neudělám.

Odepsala jsem: Ráda přijedu!

Máma rapovala se zpěvákem vykřikujícím z reproduktorů a vrážela mi do ramene, abych nadskakovala spolu

s ní. Jako obvykle jsem našpulila rty a předstírala falešnou prudu, než jsem se k ní přidala.

Když zazněl verš o ledu na zápěstí, zatřepotala novým náramkem a já vyprskla smíchy. Navenek bylo všechno jako dřív. Ta samá popracovní euforie. Ta samá matka s dcerou jako vždycky. Ale takhle to nemůže chodit věčně. Připadalo mi, jako bych právě kolo svého života vychýlila z jeho osy, jí přímo před nosem, a ona si ničeho nevšimla.

Otevřela jsem došlou poštu. Kde je zpráva, která přišla před tou od mámy? Zvláštní… Ledaže by nebyla v mé osobní virtuální schránce.

Ale na černém účtu. Tak naše rodina přijímá zakázky. Černá e-mailová schránka se ukrývá v temných hlubinách internetu, jinak přístupná není, nedá se hacknout nebo vystopovat – takhle mi to máma vysvětlovala, když mi bylo osm. Když do ní chcete poslat zprávu, potřebujete přístupový kód. Nikdy jsem z ní notifikaci neobdržela, nemělo by to být možné.

Naťukala jsem pět po sobě jdoucích přístupových kódů, abych se dostala na černý účet.

Zpráva tu byla. Stále neotevřená. Máma o ní asi neví.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Copak někdo poslal do černé schránky e-mail určený jenom mně?

Zdravíme, Rosalyn Questová, a blahopřejeme, že jsi upoutala náš zájem!

Zveme tě, aby ses zúčastnila letošního ročníku

Zlodějského gambitu.

Soutěž začíná za týden. Předpokládáme, že potrvá čtrnáct dní. Prosíme o odpověď. Pak se dozvíš víc.

Organizátoři