Boj začal už v šesti letech…
Rodiče mě dali na judo, když mi bylo šest let. Vždycky jsem byl spíš tišší kluk, moc jsem se neprojevoval, a rodiče chtěli, abych se uměl bránit, abych nebyl třeba šikanovaný, proto mě na tento sport dali. Od té doby se vlastně pohybuju v bojových sportech. Nepřestal jsem, baví mě to. A kdy skončím?
To je zatím ve hvězdách.
Kdyby mě rodiče nedali na judo, nevím, kde bych byl teď. Na judo jsem šel, protože mě tam přihlásil taťka, samotného by mě to nenapadlo. Co by bylo, kdyby se takto nerozhodl, vůbec nevím.
Kdybych otevřel dveře tělocvičny a tam se hrál florbal, možná bych byl florbalista. Judo mě ale chytlo, chtěl jsem se umět prát, proto jsem u toho taky zůstal, takže jsem to dělal pořád a pořád. Po letech můžu říct, že to byl skvělý základ pro bojové sporty, který jsem do sebe vstřebal, aniž bych si to uvědomoval.
Jak jsem zmínil florbal, tak vlastně v něm bych asi na nic velkého nedosáhl, tenhle sport mi nikdy moc nešel. Když nad tím tak přemýšlím, nešel mi žádný kolektivní sport. Na fotbal jsem byl taky jelito. Když byli dva kapitáni, vždy vybírali z hloučku kluků. Začínali u nejlepších, to je jasný, pak jsem tam zůstal já. Já poslední, se mnou nikdo nechtěl hrát.
Kolektivní sporty nejsou pro mě, já jsem radši, když je všechno na mně. Sice se může zdát, že je to těžší, větší nápor na hlavu, nikdo vám nepomůže, ale mám to radši. Když něco zkazím, je to moje vina, když uspěju, jde výhra za mnou a týmem. Vím, že bez lidí kolem se úspěchů nedosáhne. MMA je sólový sport, ale jen v zápase samotném. Celá příprava je o více lidech, o týmu.
Problém na záchodech ve škole…
Když jsem jako dítě začínal s judem, nebyl jsem šikanovaný, ale jednou v první třídě mě o tři až čtyři roky starší cikán chytl na záchodcích pod krkem. Nebylo to příjemný, řekl jsem to pak taťkovi doma – a ten našel řešení.
Právě na tento popud jsem začal dělat judo. Vzpomínám si, že tento zážitek ze školy v tom hrál roli. Nevím proč, ale pamatuji si ho. Stačilo pár sekund na záchodě, a nasměroval se mi celý život. Kdo by to před čtvrtstoletím řekl.
I když mi bylo šest let, tenhle příběh si pamatuju. Nevědomky se mi začal rýsovat budoucí život. Na záchodě. Teď se tomu můžu zasmát, před lety to ale takové nebylo. Přišel starší kluk, ze kterého měly děti respekt, chytil mě pod krkem a natlačil na stěnu. Už si nepamatuju, co říkal, ale vybavuji si, že to bylo něco hnusného. Nezbil mě, ale takové setkání nikoho nepotěší.
Neupínám se na tenhle moment, že bych se k němu vracel, to vůbec ne, ale dodnes si pamatuju, že se to stalo v první třídě. Ne že bych pak na judo nějak chtěl, bylo mi to víceméně jedno, nepřemýšlel jsem nad tím, ale naši se rozhodli, tak jsem šel.
Myslím, že pocit bezpečí mám v sobě z toho důvodu, co se mi stalo tenkrát v šesti v letech.
Vždycky jsem měl v sobě přesvědčení, že nechci být šikanovaný od starších spolužáků, což jsem někdy u jiných viděl. Silnější šikanovali na škole slabší kusy, nebylo to nikdy nic příjemného. Já jsem v sobě měl, že když po mně někdo půjde, nenechám si to absolutně líbit, chtěl jsem se umět o sebe postarat. Jsem rád, že se umím prát, dává mi to pocit bezpečí, jistotu, sebevědomí, přitom ale konflikty vůbec nevyhledávám, stačí mi dřina na trénincích. MMA chci
KOZMA, RŮŽOVÝ
dělat do konce života, stále chci mít pocit bezpečí, tohle je pro mě důležitý.
Judo se stalo mou součástí a spolužáci to věděli. Ve škole na mě občas něco zlehoučka zkusili, ale žádná velká rvačka.
A na ulici jsem se taky nepral.
Bezpečí je důležité, a to podle mě pro všechny, proto jsme také s Oktagonem a Rexonou rozjeli kampaň proti šikaně.
O tomhle tématu by se mělo mluvit, neměly by se před ním zavírat oči.
Byl jsem osloven, protože přitahuji malé děti. Nevím, čím to je, možná to je mou růžovou barvou a přezdívkou Růžový panter. Možná to je i tím, že jsem kliďas, nejsem tvrďák jako Vlasto Čepo. Možná mě ostatní vidí jako kladného hrdinu, jsem takový plyšák. K tomu koktám, neumím pořádně mluvit, možná i tím jsem lidem bližší, nenaháním jim strach. Každý má nějaký problém, já taky, asi tím jsem lidem sympatičtější, možná přitahuju slabší jedince a mladší kluky.
Taťka nesnášel výmluvy…
U mě vše začalo judem, zpětně jsem za to rád. Nemůžu říct, že by mě to extra bavilo, ale měl jsem pohyb, hýbal jsem se a chtěl jsem se umět prát. Čím víc jsem judo dělal, tím více jsem se chtěl prát. A to se stalo. Peru se dodnes. A ještě mi za to platí.
Když jsem šel poprvé na trénink, co v takovém věku řeknete rodičům? Budete jim odporovat? Začal jsem a chodil trénovat. Poslušně. Ani jsem neodporoval, věděl jsem, že taťka nemá rád, kdybych mu řekl, že se mi nechce na trénink. Chtěl, abych dělal judo, abych sportoval. Nesnášel výmluvy,
že mě třeba bolí břicho. Tohle přímo nenáviděl. Extra moc jsem nelhal, poslouchal jsem a trénoval. Hodný syn.
Taťka neměl rád, když se mu lhalo, to nesnášel. Vždycky to na nás s bráchou poznal. Já moc nelhal, brácha lhal víc. Když jsme byli úplně maličcí, tak nám říkal, pojďte, mám ve sklepě detektor lži a tam zjistíme pravdu. Samozřejmě jsme se báli, že ten detektor fakt má, tak jsme říkali pravdu.
Jednou jsme docela vzdorovali, už jsme byli s taťkou ve výtahu, že pojedeme do sklepa otestovat ten schovaný detektor lži. Co si matně pamatuju, ve výtahu jsme nakonec řekli pravdu. Nedali jsme to a šli se vším ven.
Pokud vezmu mamku, ta zase nesnášela nepořádek, my jsme museli pořád uklízet. Ale pořád. Mamka byla strašně přísná na pořádek. Když jí něco vadilo, tak se nám několikrát stalo, že nás taťka z okna volal domů, ať si jdeme uklidit pootevřený šuplík. Jo. Třeba jen pootevřený šuplík. Museli jsme si jít uklidit, pak jsme mohli jít zase ven si hrát.
Tašku jsme museli věšet na poutko, když byla pod poutkem, tak nás volali z balkónu, ať si jdeme tašku pověsit. Nebyla dovřená skříň o deset centimetrů, stejný scénář, tohle neměli rodiče rádi, že se práší na oblečení, takže zase zavolání a museli jsme domů. Konec hraní, o slovo se hlásila výchova.
Možná to vypadá, že jsme měli strašný dětství, ale nebylo tomu tak, my v tom vyrůstali, věděli jsme, že si musíme nejdříve splnit povinnosti. Jsem za to vlastně rád, že nás rodiče takhle vychovali, dodnes nesnáším bordel. Když je někde špína, musím to hned uklidit. Díky této výchově mám doma pořádek, i když s dvěma dcerami je to obtížnější.
KOZMA,
Možná se může zdát, že na nás byli rodiče přísní, ale táta na mě nebyl tvrdý, táta byl strašně hodný. Ohledně juda mi bylo blbý mu říct, že se mi nechce. Ne že by mě nezbil, nic by mi neudělal, ale cítil jsem, že výmluvy nemá rád, tak jsem to nedělal. Táta nikdy nedělal bojové sporty, ale věřil jsem mu, tak jsem ho nechtěl zklamat.
Judo jsem nakonec trénoval dvanáct let, do patnácti jsem jezdil i po závodech, ale pak mě to přestalo bavit. Každý víkend jsem byl pryč, jak přicházela puberta, měl jsem už i jiný zájmy, chtěl jsem s kamarády lítat za barákem na sídlišti, být s partou, blbnout.
Chorvatsko, letní domov…
Jako děti jsme milovali společné dovolené, skoro každou zimu jsme všichni byli v Alpách na lyžovačce. Od roku 1998 jsme jezdili každý rok do Igrane, což je vesnice poblíž chorvatského přístavního města a turistického letoviska Makarska.
Naši tam jezdí dodnes. Já taky, už to ale není tak pravidelné. Máme tam známé, kámoše. Je to velká součást našich životů. Mám tam dokonce kamarádku, se kterou se fotím pravidelně od roku 1998: fotíme se stále na stejném místě, na stejném kameni, máme už pěknou sbírku. K tomu jsme přes rok jezdili o víkendech k babičce na chatu, tohle jsme všichni opravdu milovali.
Do Chorvatska jsme jezdili autem, byla to taková klasika, kterou znají v Česku snad skoro všichni. Mamka připravila jídlo na cestu, obalované chleby, ty dala do nerezové nádoby, kávu do termosky a vyrazili jsme. Na to jsme se vždycky těšili. Když byl poslední den dovolené, vždycky
jsem brečel jako malý, nechtěl jsem domů. S kámoškou jsme si pak přes rok psali i dopisy, posílali jsme si je poštou. Dodnes se rádi vidíme.
Moře, to bylo něco, co jsme milovali. Tam byla svoboda, lítali jsme venku, hrál jsem si s místními, hráli jsme na schovávanou na lodích, fakt jsem to zbožňoval. Když si to přehraju v hlavě, byla to krása. Na dětství mám nejkrásnější vzpomínky.
Naši o nás neměli strach, v té vesnici nebyla kriminalita, to místo bylo opravdu bezpečné. Domů jsme chodili třeba v jednu ráno, a to nám bylo devět roků, ale našim to bylo jedno, neptali se. Pohoda, super, fakt jsme si to užívali.
Navíc já miluju mořské plody, takže když byla pizza, dával jsem si frutti di mare, s mořskými plody. Dodnes si dávám jídla, která u nás nejsou tak běžná. Navíc tam bylo všechno čerstvé. Opakuji se, ale tyhle dovolené byly super.
Jezdili jsme do ciziny, anglicky jsem jako malý neuměl, ale ještě před lety jsem dobře mluvil chorvatsky. Byli jsme děti, ty se dobře učí vše nové. Když jsme si tam všichni hráli spolu, tak jsme se od místních učili. Uměl jsem skoro jako oni. Teď už to takové není, tak často chorvatsky nemluvím, ale dřív jsem mluvil a rozuměl. Základy umím stále, rozumím taky stále, ale ne v takové míře. Už to není žádná sláva.
Někdo si možná bude myslet, že když jsme tam jezdili každý rok, po čase nás to přestane bavit, ale tohle u nás vůbec nebylo, naopak, miloval jsem to. Když mi naši řekli, že jeden rok uděláme změnu a pojedeme třeba do Řecka, tak já jsem nechtěl, pro mě to bylo nereálné. Pro taťku vlastně taky, miluje to tam, známe tam každý kámen.
Rodiče nakonec nevynechali ani jeden rok. Byli se podívat i někde jinde, ale bylo to stále součástí Igrane. Umím si
KOZMA, RŮŽOVÝ
představit, že bych si tam na důchod pořídil letní byt, to by se mi líbilo strašně moc, ale mimo hlavní sezonu nevím, co bych tam vlastně dělal. Mimo sezonu je tam otevřená jedna kavárna a sbírají se tam olivy. To už by pro mě byla nuda. Ale jednou bych chtěl zažít, jak to tam vypadá mimo hlavní část roku, třeba na kratší čas, abych měl porovnání. Zatím jsem tam ještě takhle nebyl, mimo naše společné dovolené jsem to ještě nepoznal.
Už jsme tam byli i se Sárou a Stellinkou, měli jsme to v plánu i toto léto. Naši jedou taky, takže se chceme spojit do jednoho termínu. Budeme tam společně a rodiče nám pohlídají holky. Mamka s taťkou si užijí holek, jinak je moc nevidí, když my žijeme v Praze a oni v Karviné. Vidím to jako super dovolenou, kde se Sárou budeme na sebe mít víc času, když se rodiče postarají o holky. Těším se, až budeme všichni spolu, navíc na místě, které znám od dětství.
Konec s judem…
Věděl jsem, že nikdy nebudu profesionálním judistou, kolem mě byli šikovnější kluci. Byl jsem průměrný kluk, u kterého bylo jasné, že se nikdy do reprezentace nedostane. Ale zápasil jsem hodně.
Všechno se nezapisovalo, byly třeba i mikulášské závody, Velká cena Moravy… Přes dvě stovky soubojů jsem absolvoval určitě. Největší úspěch byl asi vyhraný krajský přebor v mladších žácích.
Samozřejmě jsem chtěl vyhrávat, ale vždycky to nevyšlo. Občas jsem vypadl v prvním kole, což jsem musel překousnout, že už jsem ze hry. Někdy jsem byl ale i rád, že jsem pryč už po prvním kole, nechtělo se mi závodit. Neměl jsem
totiž rád nervozitu, nástupy do zápasů, to mi nedělalo moc dobře.
Snažil jsem se vyhrávat, ale když jsem první zápas prohrál, doufal jsem, že ten, který mě porazil, taky už nepostoupí dál. Pokud by vyhrál, musel bych do oprav. Není to zrovna sportovní, není to pohled bojovníka, ale jako dítě jsem druhému občas přál, aby prohrál, to abych já nemusel opět zápasit. Tohle se mi stalo několikrát.
Když jsem po letech skončil s judem, táta nebyl smutný, protože jsem nekončil s bojovými sporty úplně. Myslím si, že byl spíš rád, že jsem k tomu judu přidal ještě více bojových prvků. Navíc jsem s judem končil postupně, nebylo to ze dne na den, bylo to takové pomalé odcházení.
A zároveň pomalu přicházela další kapitola v bojových sportech.
Jedno období jsem toho dělal víc, pak jsem sporty střídal, poté přišel okamžik, že jsem si řekl, že jen judo nemá smysl. Bavilo mě MMA, takže jsem se vydal touhle cestou, což doma ne každý přijal úplně s radostí.
Mamka byla na začátku naštvaná, nechtěla mě pustit. Když jsem jí řekl o prvním tréninku MMA, byla smutná, taťkovi to rozmlouvala, chtěla, aby mi to zakázal. Viděla to po svém, že po trénincích určitě přijdou zápasy v kleci, že nezůstanu jen u trénování. Měla pravdu, postupně taky přišly. První tři až čtyři zápasy jsem tajil, jinak to nešlo.
V judu jsem někdy nechtěl zápasit, v MMA jsem tohle nezažil. Už jsem byl větší, měl jsem víc rozumu, a hlavně mě MMA bavilo. Navíc tam tolik zápasů není, takže je to taky něco jiného. V MMA chci vyhrávat víc, než jsem chtěl v judu. Jsem dospělý, mám jiný pohled, myšlení, sny, touhy, chci něco dokázat, dám si věci do souvislostí. Když jsem byl malý, chtěl jsem být hlavně s partou na sídlišti a lítat kolem
DAVID KOZMA, RŮŽOVÝ
baráku. Neříkám to jako výmluvu, ale tak to bylo. Taťka žil judem někdy víc než já.
Taťka jezdil na každé závody, byl skoro na každém tréninku. On byl třeba pondělí, středa a pátek od šesti na tréninku. Prožíval to hodně, bavilo ho to, byla to velká část jeho života. Vozil nás na závody, byl řidičem, bral někdy i celou partičku dětí. Hodně se nám věnoval. S odstupem času si uvědomuju, že ne každý měl takové štěstí.
Vždycky jsem byl rád, že tam byl, že jsem ho měl za zády, ale v pozdějším věku, když už přišla puberta, přestal jsem chtít, aby na tréninky chodil.
Už jsme byli starší kluci, měli jsme mezi kluky partičku, takže úplně nechceš, aby za tebou táta stál, vodil tě za ručičku a hlídal tě. Jednou v autě jsem mu řekl, že už nechci, aby se pořád chodil koukat na tréninky, bylo mi to trapný, byl jsem tam jediný, který tam měl tátu, trochu jsem se před kluky styděl. Dodnes si pamatuju, že z toho byl strašně smutný. Později to pochopil, vím, kolik tomu dával a jak se nám věnoval. Asi ho to uvnitř bolelo, ale přišel se podívat jen občas. I tohle byl vývoj, dospívání.
Pro někoho může být nepříjemný, že v judu člověk stále padá, vstane, další pád na zem. Tohle mi ale nevadilo. Spíš když už se vše opakovalo stále dokola, tak mě to přestávalo bavit. Na mlácení o žíněnku jsem byl zvyklý, byla to rutina. Pokud člověk spadne stokrát během jednoho tréninku, tak mu to nic neudělá. Nebyli jsme z cukru, byla to výchova sportem. Spíš jak mě judo přestalo bavit, chtěl jsem se v sedmnácti posunout dál, proto jsem začal s MMA. Judo bylo základ, ale chtěl jsem poznat něco nového. Věřil jsem, že tohle mě bude bavit.
Nikdy jsem se na ulici nepral…
Mamka byla s judem hodně v pohodě. Je to sport bez úderů, je v něm hodně pohybu, což je pro dítě super. Horší bylo, když jsem přešel na MMA. To už neschvalovala. První zápasy jsem před ní tajil a poháry si tajně schovával doma ve sklepě.
O prvních zápasech nevěděla, netušila, jaký dělám sport. Jednou jsem ale přišel domů zmlácený, měl jsem modřiny v obličeji, a to jsem už nedokázal utajit a musel přiznat, že dělám MMA. Ten sport, který ona nechtěla, ten sport v kleci.
I když jsem dělal judo a potom další bojové sporty, nikdy jsem se na ulici nepral. Jako malý kluk s kámoši jo, ale to bylo ze srandy. Co si pamatuju, vždycky jsem vyhrál. Uměl jsem už něco z juda, takže když šli třeba dva na mě, tak jsem je naházel, přetlačil… takové hrátky byly, byl to takový další trénink s kámoši.
Vždycky jsem se chtěl takhle s kluky bavit, mít takovou zábavu. Třeba fotbal mě nebavil, já jsem se chtěl prát a dělat kraviny. Fotbal mi moc nešel, praní docela jo, a tak jsem to chtěl pořád zkoušet a s někým se poměřovat. Trénink zábavnou formou, ideální pro rozvoj – jako dítě si to neuvědomujete, ale rozvíjíte se. Sport bych doporučil všem dětem. A nemusí jít o bojové sporty.
U nás doma nikdo nedělal bojové sporty, snad dokonce ani žádný sport. Jsem vlastně jediný sportovec. V televizi se občas objevily filmy s Jeanem-Claudem van Dammem, Arnoldem Schwarzeneggerem, tohle mě moc nebavilo. Hodně se mi líbil film Souboj cti, ten jsme s bráchou viděli asi tisíckrát. Pak třeba ještě Kickboxer, Krvavý sport, ale nejradši z filmů o bojových sportech mám Rockyho, to je klasika, nepřekonatelná legenda.
