Byl horký slunečný den o letních prázdninách.
Do velkého kopce za městečkem Štěpánov se právě snažilo vyškrábat staré otlučené auto.
Funělo, hekalo, skřípalo, vypouštělo oblaka hustého černého dýmu a vypadalo to, že nastala jeho poslední hodinka. Není divu, kopec to byl opravdu příkrý a silnice se na něm klikatila jako had. Za autem se líně vlekla dvě auta s nápisem
STĚHOVÁNÍ. Ještě jedna poslední zatáčka a zastaví na vrcholku kopce před prostorným domem.
Dům to nebyl jen tak ledajaký. Tyčil se na kopci jako nějaký strážný, který hlídá vše, co se pod ním děje. Byl obrovský, starý, ošuntělý a na první pohled bylo poznat, že tady dlouho nikdo nebydlel.
Modré auto naposledy škytlo a zůstalo stát.
Jako by všem chtělo dát jasně najevo, že dál prostě nejede a basta! Má toho právě dost.
Je naložené věcmi až po střechu, takže se v něm tatínek, maminka, děti ani pes vůbec nemůžou pohnout.
„To je ono, tati? Na fotce mi to připadalo trochu… hmm… novější,“ ozval se ze zadního sedadla dívčí hlas. Eliška zavřela tlustou knížku,
kterou začala číst včera a dnes už je skoro v polovině.
„Na fotkách je vždycky všechno hezčí,“ nedal se tatínek a přeleštil si kulaté brýle, aby na dům dobře viděl.
„Mně se náhodou moc líbí. Ještě takové dva tři, možná čtyři roky práce a bude vypadat přesně jako můj vysněný dům,“ smála se maminka.
Dobře věděla, že tatínek se na jeho přestavbu moc těší. Má rád staré věci, a vůbec všechno, co je ošuntělé, použité a rozpadlé. Jen co začali
shánět nové bydlení, padl mu tenhle domek do oka a nenechal se odradit ani poznámkami o zdlouhavých opravách, které spolknou spoustu času a peněz.
„Švestka si tady bude moct parádně zaběhat, podívejte na ty louky,“ nadšeně se rozhlížel
z okna Lukáš. Na klíně mu ležela stočená fenka jorkšíra, Švestka, a když uslyšela svoje jméno, zdvihla hlavu.
„Vy si z toho děláte pořád legraci, ale počkejte, až tady za pár let bude stát dům,
který bude od toho současného k nepoznání,“ vítězoslavně se napřímil tatínek.
„Hm, k nepoznání, protože nám to do té doby spadne na hlavu,“ kriticky si dům měřila Eliška.
Jenže pak si uvědomila, že tím tatínkovi asi
pěkně kazí radost. Když jste se na dům zadívali, nebyl vlastně tak hrozný, jak se na první pohled zdálo. Bude potřeba dát ho trochu do kupy, to ano, ale okna se dají umýt, pověsí se nové
záclony, utržený okap se vymění, plot se natře a určitě pak všechno bude vypadat o moc lépe.
„Ne, to jsem si dělala legraci, tati, ten dům se mi líbí,“ pohladila Eliška tátu po rameni.
„Má své kouzlo, to musím připustit,“ přidala se maminka. Bylo vidět, že je tatínek dojatý. Taková pochvala ho vždycky dokázala povzbudit k tomu, aby strávil celý den a ještě půlku noci prací do roztrhání těla. V tu chvíli
někdo zaklepal na okénko auta. Skláněl se nad nimi obrovský pán ze stěhovacího vozu.
„Haló, paničko. Můžete nám říct, kam s těma skříněma?“
,,Jistě, hned jsem u vás,“ řekla maminka a už byla venku a začala stěhovákům vysvětlovat,
kam mají postavit jakou skříňku, komodu nebo lampu, do jakých místností přijdou jaké bedýnky a kam patří gauč a stolek s židlemi.
Tatínek, Eliška i Lukáš vystoupili z auta.
Švestka vyskočila Lukášovi z náručí a začala
honit stíny holubů, kteří jim zrovna prolétli nad hlavami po modré obloze. A i když už
dávno odlétli, běhala vesele dál, tlamičku
radostně otevřenou, až jí z ní plandal dlouhý růžový jazyk, chlupaté uši i ocas jí nadskakovaly
a v určitých momentech vypadala, jako když lítá. V bytě byla většinou zavřená celý den a ven se dostala, až když přišly děti ze školy.
„Vypadá jako raketa, raketa, jen vzlítnout,“ chechtal se Lukáš, až se za břicho popadal.
„Podívejte se na tu krajinu kolem,“ upozornil děti tatínek. „Těch kopců, co tady je,“ zasnil se.
„Vylezeme na všechny? Třeba na tamten, co má nahoře věžičku,“ mhouřil oči Lukáš.
„To vypadá jako nějaká kamenná rozhledna.
Můžeme si tam udělat výlet,“ slíbil tatínek.
„Tak kde všichni jste? Pojďte přece dovnitř!“
zavolala maminka z domu.
„Švestko, honem, poběž!“ zakřičel Lukáš
a běžel za maminkou. Byl zvědavý, jak to v domě vypadá, protože tatínek s maminkou ho vybírali sami. Několikrát se na něj byli podívat, ale děti v domě ještě nebyly, viděly ho jenom na fotkách.
Když Eliška s Lukášem vstoupili do velké haly, chvíli tam stáli s pusou otevřenou dokořán.
Z panelákového bytu byli zvyklí na úzkou dlouhou chodbu, malinkatou kuchyňku
a pokojíček jako pro panenky. Ale tady bylo všechno jiné, veliké, přímo obrovské! Švestka proběhla celou halu s čumáčkem u země a dala
se do štěkání, které se rozléhalo po celém domě.
„Mami, tady by se líbilo dědečkovi,“ ukázala
Eliška na podlahu. Tu totiž tvořily veliké bílé a černé čtverce, takže vypadala jako obrovská šachovnice.
„To máš pravdu, můžeme pro něj uspořádat
šachový turnaj.“
„Teda, mami, tady je to tak velký!“ otočil se Lukáš kolem dokola.
„Jů, tam máme pokojíčky?“ ukázala Eliška na dřevěné schodiště, které se táhlo podél celé
jedné stěny.
„Ano, po schodech do patra a na odpočívadle doprava,“ kývla hlavou s úsměvem maminka.
Děti na nic nečekaly a jako blesk vyběhly nahoru.
„Já chci ten největší pokoj,“ křičel Lukáš a bral schody po dvou.
„Žádný takový, největší bude… můj! Jsem…
nejstarší,“ nemohla Eliška popadnout dech.
Na odpočívadle zahnula doprava a vběhla
do prvních dveří. Stála v prostorném pokoji s širokým oknem a dřevěnou podlahou. Tady
byla spokojená, tenhle bude její. A pak si všimla, že už tady má svoji postel. Ta maminka to ale dobře vybrala.
„Tenhle je můj, tenhle!“ slyšela Lukáše ze sousedního pokoje. A co nevidět už byl u Elišky na obhlídce. Byl trochu zklamaný z toho, že se s ním jeho sestra nehádá ani nepere. Tatínek vzal Švestku do náručí a s maminkou stoupali po schodech za dětmi.
„Švestko, kde budeš mít ty svůj pokojíček?“ ptal se Lukáš a Švestka mu hned olizovala ucho.
„No, myslím, že Švestka bude mít tolik pokojíčků, že se z toho možná pomine,“ smála se maminka.
