Obsah
Kde je pan Pýchavka? 9
Hop a skok 21
Ideální úkryt 33
Podivný pták 45
Domeček pro panenky má hosty 59
Hurá, běháme jako pavouci! 71
Kouzelné vlasy 89
Přípravy 103
Průzkumný let 119
Přelstěná liška 134
Past na lišku 147
Společnými silami 161
Mírumilovní trpaslíci 171
Kruh 177
Doliškováno! 191
Jako kámen 205
To bylo o fous! 213
Jak to bylo dál 225
Ahoj! Jmenuju se Matylda. Znáš můj neuvěřitelný příběh „Tajemství kvetou modře“?
V něm jsme s kamarádkou Aničkou poznali pana Pýchavku a jeho psa Hektora. Ti dva bydlí v prťavé „perníkové chaloupce“ uprostřed obrovské zarostlé zahrady. Pan Pýchavka tam pěstuje květiny. Ovšem žádné obyčejné kvítí, které se dá koupit v květinářství na hlavní třídě. Když si člověk k některé z jeho kytek přivoní, nebo dokonce kousek ochutná, získá neuvěřitelné schopnosti. Například umí najednou létat. Nebo mu narostou chlupy jako kočce. Jedna kytička byla několik
Prstove kino
dní můj mazlíček, takové moje domácí zvířátko. Nebo spíš domácí rostlinka. Ludmila! Kvetla tou nejmodřejší modrou, a kdo k ní přivoněl, stal se v tu ránu neviditelným!
Pan Pýchavka nás chtěl ty kouzelné květiny naučit pěstovat. Jenže nejdřív z toho nebylo nic. Náš příběh měl totiž ještě neuvěřitelnější pokračování.
Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!
Ale jak říká moje kamarádka Anička, s vyprávěním se musí začít na správném místě. Takže začnu dnem, kdy pan Pýchavka beze stopy zmizel…
Kde je p a n P ých av k a?
Bylo úterý ráno. Stála jsem na chodbě a hledala druhou tenisku. Vtom zazvonil telefon.
„Zvedněte to někdo!“ zavolal taťka. „Jsem na záchodě!“
Shora ke mně pronikalo šumění sprchy. Ani mamka
tedy nemůže. Na chvilku mě napadlo předstírat, že vyzvánění neslyším. V úterý máme první hodinu tělocvik.
A u pana učitele Hrůzy nesmí člověk přijít k tělocvičně ani o vteřinu později, jinak ho čeká potupně dlouhé lomcování zamčenými dveřmi.
„Tak už to někdo konečně zvedněte!“ houkl znovu taťka.
„Konvičkovi, Matylda u telefonu,“ zašvitořila jsem tedy mile do sluchátka.
„Matyldo,“ uslyšela jsem tichý hlas. „Musíš mi pomoct! Vězní mě Igor! Chce čarovnou knihu a semínka!“
Pan Pýchavka!
„Kde jsi, pane Pýchavko?“ Hlas se mi třásl.
„V Novoměstí. V Igorově domě na Smrákavém vrchu! Já…“
Vtom mi přímo do ucha zahřměl hluboký hlas:
„Konráde, okamžitě polož to sluchátko!“
Tút tút tút!
Tútající telefon mi chcíple ležel v třesoucí se ruce.
Pan Pýchavka byl v nebezpečí. Potřeboval pomoc.
Ach jo, tenhle zákeřný Igor – proč jen něco takového udělal?
„Kdo to byl?“ ozval se ze záchodu taťkův hlas.
„Nikdo! Omyl!“ zavolala jsem honem.
Potřebovala jsem do školy. Mluvit s Aničkou. A to rychle.
Jenže Anička do školy nepřišla. Horší už ten den opravdu být nemohl. Při tělocviku mi hlasitě škrundalo v břiše, jako by v něm běsnil medvěd, který chtěl ven.
Při prvouce jsem dokonce musela na záchod.
„Jsi v pořádku, Matyldo?“ starala se paní učitelka. „Není ti špatně?“
Naše paní učitelka je moc milá, ale o rozhovoru s panem Pýchavkou jí říct nemůžu. Tak jsem se soustředila na šneky, které přinesla do hodiny. Ten můj mi lezl po ruce směrem k rameni a zanechával za sebou třpytivou stopu. Vypadalo to moc hezky.
Ovšem pak jsem si znovu vzpomněla na pana Pýchavku. Proč ho Igor drží pod zámkem? Náš kamarád za ním včera na pár dní odjel. Prý si s ním musel něco vyjasnit. My s Aničkou jsme měly mezitím krmit Hektora a zalévat květiny ve skleníku.
Ještě před obědem jsem zavolala Aničce.
„Aničce nebylo ráno dobře, tak jsem ji nechala doma,“ vysvětlila mi Renata, Aniččina máma. „Nemů-
žete jít spolu ven. Ale budeš hodná, když jí řekneš, co máte za úkoly.“
„Ahoj, Matyldo!“ ozval se konečně Aniččin hlas.
„Aničko, pan Pýchavka je v nebezpečí! Igor ho uvěznil. Potřebujeme naplánovat záchrannou akci!“ spustila jsem do sluchátka.
„Máma odchází za chvilku do práce,“ zašeptala
Anička už vážněji. Bylo zřejmé, že má o pana Pýchavku starost. „V půl čtvrté u chatičky?“
„Fajn, tak zatím,“ špitla jsem taky.
Oddechla jsem si.
Anička si vždycky ví rady!
Když mám něco v plánu, umím dělat domácí úkoly rychlostí blesku. Takže i tohle úterý jsem byla hotová cobydup.
„Vy tenhle týden nepíšete žádnou písemku?“ divila se mamka při kontrole úkolu z matematiky.
Mamka je učitelka, a proto má bohužel přehled o tom, co by se v kterém předmětu, například v matematice, mělo dělat.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Chceme si jít s Aničkou hrát do chatičky.“
Venku bylo krásně, a tak se mamce náš nápad zamlouval.
„Ale na večeři ať jsi doma,“ upozornila mě.
Chatička je naše tajná skrýš. Stojí v obrovské zahradě babičky a dědy, jen o ulici vedle.
V půl čtvrté jsem proklouzla boční brankou. Dědova zahrada je ta nejkrásnější zahrada, jakou jsem kdy viděla. Připomíná park, s pěšinkami, růžovými keři a spoustou starých stromů. Úplně vzadu u vysoké zdi
stojí stará kůlna, naše chatička.
Anička ještě nedorazila, tak jsem nejdřív položila kousek smradlavého sýra před Noxovu myší díru. Můj roztomilý myšáček si vzadu ve stěně vyhlodal otvor, a když si vzpomenu, přinesu mu nějakou dobrůtku.
Noxe jsem zaopatřila, ale Anička pořád nikde. Opatrně jsem tedy sundala ze stěny obraz v přezdobeném pozlaceném rámu. Krásný, s modrým koněm a pestrobarevnou loukou. Obrazy v takových rámech bývají
k vidění v nádherných zámcích nebo muzeích. Tenhle jsem dostala od dědy, pověsil ho tu s obrázkem modrého koně. A já za něj schovala dopis od pana Pýchavky. Aby ho nenašli bráchové. Prstem jsem dopis vylovila ven. Byl úplně zmačkaný. Přitom nám ho pan Pýchavka
dal teprve včera. Takzvaně na rozloučenou, protože se chystal odjet k Igorovi.
Ozdobné písmo se však ještě dalo číst:
Milá Matyldo, milá Anno Marie!
Odjízˇdím na neˇkolik dní navsˇtívit Igora. Ujasnil jsem si, zˇe mu své deˇdictví neprˇedám. Igor se zajímá jen o semena a nasˇi rodinnou knihu –a sám o sebe. Moje zahrada a domek jsou mu úplne ˇ fuk, a co teprve Hektor. Kdyz ˇ uz ˇ jsem
téme ˇ r ˇ vzdal vesˇkerou nadeˇji a s Igorem jsem se smírˇil, potkal jsem dve ˇ kouzelná a chytrá de ˇ vcˇata, ktery’m mohu svoje znalosti i zahradu bez obav sve ˇ rˇit. Ano, jsem si jisty’, zˇe se o moje rostlinky budete dobrˇe starat a jejich schopností
správne ˇ vyuzˇívat. A jednoho dne ty fantastické rostliny zacˇnete samy peˇstovat. Cˇeká vás vsˇak
jesˇte ˇ dlouhá cesta, a proto zac ˇ neme s ucˇením vsˇeho potrˇebného hned, jak se vrátím! Deˇkuji vám, Matyldo a Anno Marie, zˇe jste kdy zabloudily do mé zahrady.
Zdravím vás
Vás ˇ Konrád Py’chavka
Najednou mi došlo, proč Igor pana Pýchavku uvěznil.
„Igor nechce, abychom všechno dostaly my s Aničkou.
Touží mít semínka sám. A kouzelnou knihu taky! Vlastně mu je pan Pýchavka slíbil. Proto ho teď Igor nechce pustit.“
„S kým to tu mluvíš?“ uslyšela jsem Aničku.
Stála ve dveřích chatičky, na sobě třešňově červené
šaty. Její dlouhé vlasy, černé jako srst černého pantera, se na slunci oslnivě leskly a na uších se jí místo náušnic bimbaly opravdové třešně. Moc jí to slušelo! Přisedla si k malému kulatému stolku a doprostřed položila hrst třešní. Pak jsem jí konečně povyprávěla o ranním telefonátu pana Pýchavky.
„Ten Igor mi nejde z hlavy,“ dodala jsem nakonec.
„Taková liška podšitá. Ve škole jsme jednou četli bajku o lišce a vráně. Liška se pořád točila kolem vrány, sladká
jako med. Ale jenom proto, že chtěla sýr, který vrána držela v zobáku. A Igor se taky pořád motal okolo pana
Pýchavky, protože mu šlo o semínka a tu čarovnou bichli. Teď ty věci místo něho máme dostat my. Milý Igor tedy skočí po panu Pýchavkovi – chramst! – a odtáhne ho do své liščí nory.“
„Takže musíme najít doupě lišky-Igora!“ shrnula
Anička a dveřmi chatičky vyplivla ven třešňovou pecku. „A osvobodit pana Pýchavku. Jasný jak facka, to určitě zvládneme!“
„Pochybuju,“ ušklíbla jsem se. „Jak chceš najít Igorovo doupě? Pan Pýchavka stačil do telefonu říct jenom to, že je v Novoměstí. V Igorově domě na Smrákavém vrchu.“
„Mysli přece,“ řekla Anička a poškrábala se na třešňově červeném břiše. „Teď se nám náramně hodí, že pan Pýchavka pěstuje takové bezva kytky. Potřebujeme jenom vybrat tu se správným kouzlem, a jsme u něj raz dva!“
„Hmmm!“ zahučela jsem.
„Stejně musíš nakrmit tu potvoru Hektora,“ pokračovala Anička. „Já budu mezitím hledat v knize pana Pýchavky kytky, které by se daly použít.“
„Ale pan Pýchavka nám o nich zatím nic neřekl,“ namítla jsem. „Vlastně ještě žádné kouzelné kytky pěstovat nesmíme.“
„Matyldo!“ změřila si mě přísně Anička. „Tohle je stav nouze! Pokud chceme mít pana Pýchavku zpátky, potřebujeme pomoc kouzelných kytek. A ty chodíš do kroužku mladých zahradníků. Takže jsi odbornice!“
Anička měla pravdu. Nic jiného nám nezbývalo.
Ujedla jsem několik Aniččiných třešní a mohly jsme konečně vyrazit. Divočina pana Pýchavky se totiž nachází hned vedle zahrady babičky a dědy. Děda říká, ať do té džungle za zdí vůbec nelezeme. Jenže on pana Pýchavku nezná a neví, že je moc milý. Všichni v okolí o něm vyprávějí hrůzostrašné historky. Já s Aničkou ale víme, jak to je.
Upalovaly jsme k dědovým ovocným stromům pro starý žebřík.
„Ještě něco s sebou do zásoby,“ prohlásila Anička a pustila se do trhání třešní. Netrpělivě jsem přešlapovala, v nohou mi cukalo. Chtěla jsem vyrazit.
„Na trhání třešní nemáme čas. Hektor už má jistě hlad. A musíme přece zachránit pana Pýchavku. A vůbec, jak chceš nést třešně a zároveň lézt přes zeď? S rukou v sádře?“
Před několika dny Anička z té vysoké zahradní zdi spadla. Přivoněla si totiž k létací květině pana Pýchavky a myslela, že kouzlo bude ještě působit. Místo aby slezla po rozviklaném žebříku, chtěla ze zdi elegantně slétnout. Její výkon měl však do elegance daleko. No nic.
„Ani!“ houkla jsem na kamarádku. Moje trpělivost se drolila jako vyprahlá hlína. „Nech ty pitomý třešně na pokoji a popadni ten žebřík!“
„Moje šaty jsou praktičnost sama,“ zdůraznila Anička a nacpala si třešně do kapes.
Zdravou rukou konečně popadla žebřík. Ve dvou jsme byly natotata u zdi a o chvilku později už jsme stály v džungli pana Pýchavky.
Mám pocit, že džungle v zahradě pana Pýchavky se každým dnem rozrůstá o dost velký kus. A každým dnem je zelenější a zelenější. Větve se navzájem proplétají a obtáčejí jako objímající se paže. Stromoví velikáni se pyšní krásnými šaty z listí a jehličí, břečťanu a mechu. Z půdy vyráží víc a víc malých stromků, které