0 1984, Lago Maggiore Pes je zakopán dvacet kroků jižně od dveří haly. V rozlehlé zahradě, která se na šikmé skále svažuje k údolní řece, vypadá vilka jako prostá nástavba potápějící se lodi. Mladý český architekt tu roku 1928 vyjádřil v lehkém betonu a ve skle svůj obdiv tehdy právě proslulé evropské škole Bauhaus. Byl to dobrý rok i pro mne: v nedaleké Praze jsem přišel na svět. V drátěném plotě na hraně svahu trouchniví dřevěná branka. Strmá pěšina, podobná prchací cestě z hradu, vedla tu dříve ze zahrady k louce u řeky. Dole stačilo přejít polní cestu k prostorné převlékací kabině, kde se dalo i přespávat při ukolébavce blízkého jezu. Idyla vzala za své při povodni víkendových chat, do nichž emigrovala většina obyvatelstva po pancéřovém srpnu 1968, a které se navíc staly měřítkem společenského postavení. Soused pod námi využil začátkem sedmdesátých let své nenadálé politické moci k prvnímu testu naší bezmoci: pěšinu jednoduše připlotil ke svému pozemku. Od té doby jsme museli chodit k řece zdlouhavou úvozovou cestou. Nad zbytečnou brankou se pne hloh. Dlouhá léta stříhal nekonečný živý plot dvakrát ročně pan Kulhánek, rolník z nedalekého Xaverova, jehož obdivuhodný dopis o stavu přírody i národa uzavíral můj Deník kontrarevolucionáře. Narodil se se stoletím, stvořil tuto zahradu z divočiny pro prvního majitele a celá desetiletí ji udržoval: další vlastníci ho vděčně přejímali spolu s klíči. Nad bývalým průchodem 7
zakopany_pes_KOR2.indd 7
26. 8. 2026 23:45:03
nepřestával keře umně tvarovat v románský oblouk. V tom krásném mrtvém koutě vznikl pak hřbitov našich zvířat. Bude-li tu v budoucnu kopat někdo nezasvěcený, zažije překvapení. Vedle kostřičky, v níž i student veteriny pozná skelet mladého jezevčíka, narazí na urnu, jaké se používají v českých krematoriích. Jsou zásadně opatřeny čísly a přísně evidovány. Tato je bez čísla. Ale v evidenci Pohřební služby Hlavního města Prahy musí existovat kopie originálu, který leží přede mnou. Pod číslem 010263 byla dne 23. 8. 78 vydána „úřední popelnice bez čísla“ jakémusi doktoru L. Zimovi, bytem Zelenečská ul., Praha 9. Kdosi, nejspíš on, laskavě za ni zaplatil Kčs 14, —. Správná otázka tedy nezní — kde je zakopán pes? —, nýbrž: kdo je zakopán dvacet kroků jižně od dveří haly letní vilky čp. 177 manželů Kohoutových v Sázavě nad Sázavou, zhruba padesát kilometrů jihovýchodně od Prahy, postavené tehdy mladým českým architektem Stráníkem podle zásad slavné školy Bauhaus v roce mého narození? Příběh této vraždy — ano, byla to vražda! — patří k nejotřesnějším, jaké mi život předložil k uvěření. I tehdy, když jsem v něm musel účinkovat, se mi opakovaně zdálo, že se z něho o chvíli probudím. Jeho mechanismus se stále zřetelněji vymykal i kontrole těch, kdo jej časovali. Když dotikal k výbuchu, zemřel nevinný. Čekal jsem s touto zprávou skoro sedm let, až opadnou mé zděšení a můj hněv, pocity normálního člověka ve mně. Až k psacímu stroji zasedne zpravodaj, vypravěč. Chci to všechno zapsat bez fantazie, opíraje se o přísně přesnou dokumentaci, kterou jsem tehdy pořizoval z hodiny na hodinu slovem, obrazem i zvukem. 8
zakopany_pes_KOR2.indd 8
26. 8. 2026 23:45:03
Postaral jsem se, aby spolu s přípisy úřadů a soudů, které jsou samy o sobě zdrcujícím obrazem sedmdesátých let, došla za mnou v případě potřeby na kraj světa. Teď tu v domě na břehu velkého jezera, který mi k tomu účelu půjčila přítelkyně, pokrývá celou obrovskou halu. Protože podrobná zpráva o všem, co se událo v červenci, srpnu a září 1978, kterou jsem na pokračování doporučeně odesílal prezidentu republiky, procházela rukama Státní bezpečnosti, mohlo každé nedoložené tvrzení vyvolat trestní stíhání podle celé řady ochotných paragrafu. Že k tomu nikdy nedošlo, rovná se ověření. Většina aktérů si podrží pravé jméno. Protože se však mnozí ze zločinců maskovali falešným, mají na to tím větší právo všichni, které by ještě mohli zničit. Tak zbabělost jedněch a moje povinnost ochránit druhé pomáhá memoáru k románu. Dodávám naléhavě, že tento krutý příběh nepatří k oněm, jimž se musí vyhýbat milovníci psů, jako to činí má žena, odkládajíc každou knihu a zhasínajíc obrazovku vždy, když se začne schylovat k psímu neštěstí. Jako náš společný život chce být i moje kniha psí slavností, a tedy jí i bude. Za nízkou kamennou zdí se jako obrovské líné zvíře protahuje v parném letním odpoledni Lago Maggiore. Od jeviště té absurdní komitragédie mě dělí tři mohutné překážky: San Bernardino, Arlberg a kompjútr, který dbá, aby mi nikde nikdo ani omylem neudělil vstupní vízum domů. Jak zpozdilé! Stačí přimhouřit oči, beztak oslněné stříbrem hladiny a bělobou papíru, přiložit bříška prstů na rozpálené klávesy starého psacího stroje, který mi před čtyřiačtyřiceti léty daroval můj otec, když mi, přeškolenému 9
zakopany_pes_KOR2.indd 9
26. 8. 2026 23:45:04
leváku, bránila v čitelném psaní křeč, a tessinská kulisa puká. Vstupuji znovu na českou scénu příběhu a nalézám na ní každé slovo, každé gesto.
10
zakopany_pes_KOR2.indd 10
26. 8. 2026 23:45:04
1 Sázava, v úterý 11. 7. 78 — 10.00 Vteřiny před neštěstím ulpívají v paměti jako poslední obraz přetrženého filmu. Dodnes vidím oči svých malých dcer, hašteřících se na zadním sedadle vozu Volha s o málo starším bratrem tak, že jsem se kvůli nim odvrátil od volantu, dvacet let vidím ty živé tváře, rozdychtěné dětským sporem, v němž už probleskují budoucí vášně, zatím co stín lokomotivy, křížící mou dráhu na nechráněném přejezdu, třesk drceného plechu, sykot tryskající vody i křik všech tří dětí, zázrakem nezraněných, si teď spíš vymýšlím, než připomínám. Neštěstí, od něhož nás dělí už jen šedesát kroků, kolik měří písková cesta od skupiny bříz před domem, pod nimiž právě skončila snídaně, k poštovní schránce na brance vedle vrat, bude mít nejdřív podobu špatného vtipu, i duch, otužilý deseti lety tohoto shnilého režimu, se bude dlouho zdráhat, než si připustí jeho obludnou skutečnost, a křečovitě upínat k posledním vteřinám před ním jako k času nevinnosti. Je deset dopoledne, všední úterý, a přece sem z ostrova doléhá zvuk křídlovky, většina maringotek opustila už včera zdupanou scénu svatoprokopské pouti, která v neděli s půlnoci vypustila svatou duši, táhnou teď po či proti proudu Sázavy za dalšími patrony středních Čech, pouze ty střelnice, houpačky a kolotoče je jednou za rok na dva krátké dny vysvobodí z politické klatby, kdosi ze světských se zpozdil, možná opil, možná zamiloval do 11
zakopany_pes_KOR2.indd 11
26. 8. 2026 23:45:04
některé z učnic sklárny nebo obchodního domu Zář a teď jí troubí poslední sbohem. Jdeš vedle mne jako vždy, když se někdo z tvých lidí vydá k brance, nerozumím tvé duši ani řeči jako tvá paní, nepřisuzuji ti jako ona schopnost myslet a cítit v souřadnicích lidí, ale připouštím ovšem, že máš svůj spolehlivý systém vnímání našeho společného světa, že po svém chápeš jeho otázky a po svém na ně i odpovídáš. Umím si představit, že vykročí-li ona či zamířím-li já k brance, můžeš být velmi znepokojen, tam je i garáž, a každý náš pohyb k ní může znamenat významnou změnu, k lepšímu, ale i k horšímu, že pojedeš s námi kamsi, kde čekají onačejší pachy než v této krotké zahradě, nebo že tě — ó hrůzo! — zanecháme v péči jiných, aniž bychom ti dokázali sdělit, zda a kdy nás opět uvítáš. Tak malé nebezpečí ti však dnes nehrozí a o velkém dosud nemáme tušení, proto jdu vedle tebe s čistým svědomím a s myslí, vyvětranou dobrým spánkem, nemyslím ještě na nic v tomto vlahém červencovém ránu, po obřadně pomalé snídani pod břízami, ze které dýchlo kouzlo lepších časů. Ovšem, že je to iluze lepší časy!, kde je jim konec?, letošní rok není než prodloužením minulého, kdy nás s tvou paní neodvolatelně degradovali z občanů na neobčany, jako se zrádným a zbabělým důstojníkům trhají epolety, tak nám strhli civilní odznaky občanství — občanský průkaz, řidičský průkaz, technické osvědčení aut, telefon, donášku pošty a nakonec i byt. Tahle zahrada je vlastně naše vyhnanství, fešácké, ovšemže, myslí-li člověk na šílené pláně Sibiře, a hlavně dobrovolné, nabízeli nám i jiná východiska, jiný byt podle 12
zakopany_pes_KOR2.indd 12
26. 8. 2026 23:45:04
jejich volby, jinou vlast podle naší, toto jsme zvolili sami proto, že nebylo z jejich zvrhlého katalogu, a tak tu teď provizoříme už druhý rok a nemůžem si stěžovat, nemáme komu. Letošek už nám nadělil, co mohl, aby si nezadal s devíti předloňsky, výslechy, pokuty, další zákazy prakticky všeho, co není výslovně povoleno, mně jako novinku i ránu do týla, naštěstí zatím jen pěstí, tvé a mé paní, zraněné už vloni, místo náplasti státní noční můru jménem Marcel Malkus, který ji stíhá pro těžké ublížení úřední osobě, ale to bylo dřív, zjara, teď už je týdny klid, naše tráva vykvetla, byla klopotně posečena i usušena a pak spálena, když si ji už nikdo netroufl od nás vzít pro králíky, ale nešť, vlídné léto vrátilo naší paní dokonce chuť napéct pouťové koláče, jako v míru. V povaze člověka, který sám neútočí, ale se jen brání proti pokusům znásilnit jeho ducha, donutit ho zapřít poznanou pravdu, odložit důstojnost v šatně režimu výměnou za stejnokroj fízla nebo čepici šaška, v povaze zásadových, ale nemilitantních lidí je věřit, když už ne ve slušnost, tedy alespoň v rozum moci. Věříme i my a tuto náhlou přestávku v pronásledování chápeme jako chytré gesto, konečně!, jako plod poznání, že právě olej jejich zupáckých akcí nejvíc rozdmýchává oheň našich obranných reakcí, jako jisté zmoudření aparátu, od něhož se spíš dalo čekat, že bude od jara obligátně šílet vstříc vrcholu léta: 21. srpna uplyne deset let od noci, kdy sem bratrsky vtrhlo šest set tisíc ozbrojenců na pozvání kohosi, kdo se dodnes nepřihlásil. Logika jejich zteřelého myšlení i potřeba všech jejich sekretariátů a služeben ospravedlnit stále bobtnající a tím 13
zakopany_pes_KOR2.indd 13
26. 8. 2026 23:45:04
i nákladnější bdělost hrozila mnohem spíš, že zažijeme další odporné kolo nesmyslných buzerací, proti nimž bude nutno bránit se stále veřejněji, což je donutí zesílit tlak, což nás donutí zesílit odpor, což je donutí, což nás donutí… Místo toho tedy — opravdu?, snad! — léto ve znamení této kadence tesknící křídlovky, tohoto hučení blízkého jezu, této vůně mastně lesklých meruněk na zdi garáže, tohoto bzučení much a vos, staročeské léto s bílým stolem pod břízami, na němž se bude jak na orloji střídat snídaně, psací stroj, oběd, psací stroj, svačina, psací stroj, večeře… … pětapadesát, šestapadesát, sedmapadesát, osmapadesát, devětapadesát, stop!, jsme u branky, a ty už víš, že garážní démoni jsou protentokrát zažehnáni, neboť ani nečekáš, zda ti milostivě otevřu, ale před mými zraky zpupně, přímo nestydatě prolézáš dřevěným plotem, který jsem před týdnem tak skvěle a neprodyšně vyspravil, prohnaný, všemi mastmi mazaný jezevčíku. Vidím tě vztyčit plachty uší, odrazit se prutem ocasu a jedním plavným skokem přes příjezdovou cestu přistát mezi klasy, kterým ještě leccos chybí do míry, kdy jim zazvoní hrana kombajnů státního statku, slyším tvůj bojový ryk, připomínající fistuli ječícího dítěte, a představuji si, jak asi vypadá myší poplach, který jistě buší celým velkolánem až ke zdem sklárny; ať je vám osud milostivý, neznámé myši, i tobě, Edisone, zvaný Edo! S tím mírem v srdci, falešným jako klid pole, ve kterém zuří bitva, otvírám schránku, dojemný zvyk z let, kdy nám ještě chodila pošta, leží v ní skutečně dopis!, podivný tím, že tam vůbec leží, ještě podivnější nezvyklým v Čechách tvarem, adresa psaná cizácky tlustým černým fixem, a já ještě netuším, že přišlo neštěstí. 14
zakopany_pes_KOR2.indd 14
26. 8. 2026 23:45:04
2 Čechy, 1961–1970 V této truchlohře jsi a zůstaneš představitelem titulní role, můj jezevčíku, ne z rozmaru autora, ale z vůle zlých bohů, kteří ti přisoudili klíčovou scénu. Příběh tak dlouhý a pohnutý, z jehož rozsekaných článků se jak hadi tvořily nové peripetie, měl ovšem řadu protagonistů. Mimo jiné i mne. Především ovšem ji. Jmenovala se kdysi Jelena Mašínová a šlo jí na dvacet. Poslala mi ji v mém Kristově létě šéfka divadelní a filmové redakce Orbisu, když jsem potřeboval nadiktovat dlouhý dopis prezidentu Novotnému, který obsahoval zničující kritiku Československého svazu mládeže; byl jsem tehdy členem jeho předsednictva s jistým Janem Zelenkou a jistým Jiřím Pelikánem. Kdo mohl tušit, že za sedm let s pomocí cizích tanků vystřídá první druhého ve funkci ústředního ředitele televize a že druhý, jehož ty tanky připraví i o poslanecký mandát, bude za dalších deset let zvolen do Evropského parlamentu dvěma sty tisíci Italů? Síla mi byla telefonicky ohlášena jako plod šťastného zkřížení bystrosti s půvabem. Obletovanému autoru byla kuplířsky uvolněna na celý den. Dostavila se hubená dívka v šatech ostře zelené barvy, kterou jako jedinou bytostně nesnáším. Neunikly mi ovšem velmi krásné nohy i prsty. Bohužel, vyklepávala jimi svou netrpělivost na rám psacího stroje, kdykoli čekala, než najdu přesné slovo. Dráždila mě i tím, že podle mého soudu mužný tón i obsah mého listu, který mě brzy stál mou vysokou funkci, neocenila ani letmým podivem. Vyplatil jsem tu rosničku a poslal 15
zakopany_pes_KOR2.indd 15
26. 8. 2026 23:45:04
brčálový půvab už v poledne zpět. Do redakce došla až zas ráno. Svou bystrost potvrdila správným předpokladem, že ji neshodím. V létě 1963 jsem ji znovu spatřil u své přítelkyně. Byla už redaktorkou. V džínách a s bubikopfem vypadala jako páže. Moje tehdy zbožňovaná E. měla zas jednou depresivní období, tentokrát jí z něho pomáhal módní psychiatr. Ještě míň než láska se mi dařilo psaní a bolesti mé těžce nemocné matky už kalily útěšný pocit, že ještě pořád nemusím být úplně dospělý, dokud ona stojí mezi mnou a smrtí. Cítil jsem se být trojnásob sám. Vzpomínka na diktát zaplašila však chuť nabídnout schůzku. Vzdal jsem za život z ostychu mnoho partií, než jsem je vůbec otevřel. V noci jsem ji potkal v poetické vinárně Viola, obklopenou vrstevníky. Oslovila mě sama. Víc než obsahy, odpovídající našemu tehdejšímu nevztahu, podmaňoval si mě její jazyk. Větná skladba odporovala normám, ale byla oslavou schopnosti češtiny sdělovat nevyslovitelné. Bohatost jejího slovníku, hýřícího novotvary, povznášela barovou konverzaci na úroveň náročného jevištního dialogu. Zeptal jsem se, proč nepíše. Odvětila, že raději vypráví, protože to pak po sobě nemusí číst. Namítl jsem, že psaní dává slovům řád. Namítla, že po žádném řádu netouží. Rediguje cizí díla, divil jsem se, nechce povýšit mezi tvůrce? Zeptala se, jsem-li ze svého psaní šťastný. Musel jsem odpovědět záporně. Proč tedy píšu, chtěla vědět. Je to vášeň, řekl jsem, taky ctižádost, ale především potřeba. Řekla, že o vášni má jiné představy, ctižádost nikdy neměla a její jedinou potřebou je radost. Po zavírací hodině jí dva z přítomných postupně nabídli doprovod. Teprv, když mile odmítla, poznal jsem, že tu nepatří k nikomu. Přeskočil jsem svůj stín a pozval ji domů. Napoprvé 16
zakopany_pes_KOR2.indd 16
26. 8. 2026 23:45:04
tam zůstala jen tři dny. Má porozvodová garsoniéra měla pouze čtrnáct čtverečních metrů, zato jeden útulnější než druhý. Když odešla, bylo tam náhle útulno jako v tělocvičně. Léto jsem prožil s ní. Splývá mi v jednu horkou polární noc s měnící se galaxií Prahy, jak jsme vystřídali všechny zelené stráně kolem ní. Na podzim se vrátila E., aby se u mne vyléčila z psychiatra. Chvíli jsem vedl dva životy. Také cizí dívka — vykali jsme si stále — vedla druhý, se svým prvním a dosud jediným. Před Vánocemi odjela do lázní. V tom čase se skončilo trápení mé matky a začalo moje. Jediným pevným bodem se zdála být E. Oznámil jsem to cizí dívce mnohokrát přepsaným listem. Ani se neozvala. Taková věcnost byla balzámem na mou duši, znavovanou už zase dramatickými scénami. Hřálo mě, že to skončilo bez obvyklých šrámů na duši i na těle. Časem jsem se však začal zlobit. Jak to mohla odepsat tak beze všeho? Nestál jsem jí za jediné slovo? Anebo snad tolik trpí? Musel jsem to zjistit. Koncem jara jsem ji zavolal, a překročiv svůj stín, pozval ji k sobě. Přišla, trpět se nezdála, byla přirozeně přátelská jako tehdy ve Viole. Čekal jsem, až o nás začne sama. Místo toho mi pověděla, jak ji při psaní mého dopisu presidentovi vyděsila má naivita, s níž jsem doufal pohnout tak bezedným bahnem. Přesvědčoval jsem ji o naší historické šanci reformovat socialismus, podobně jako předkové zreformovali církev. Vzdorovala příklady, co všecko přitom předci rozmlátili. Na Karlově náměstí už zpívali ptáci a skřípěly tramvaje. Loňské sblížení se jevilo jako dokonalý omyl. Když šla ráno přímo do redakce, našla před mými podkrovními dveřmi svého milého, který ji večer tajně sledoval a strávil tu taky celou noc. Na nejnižším schodu se s ním rozešla 17
zakopany_pes_KOR2.indd 17
26. 8. 2026 23:45:04
navždy. Já zatím nahoře usedal k papíru, abych mnohokrát přepsaným dopisem vypověděl svou pětiletou poddanost E. V knize Z deníku kontrarevolucionáře, onom putování třiadvaceti lety od tanku k tanku, jsem dal svým osudovým láskám písmena od počátku abecedy, nikoli, aby byly redukovány na ně, ale aby naopak vynikla jejich jedinečnost v jednotlivých dějstvích mého života. Ta štíhlá — dodnes — dívka byla v mém životě tehdy pátý rok a dostala kupodivu od počátku písmeno Z. Ať to byl výraz přechodné únavy a skepse, ať si ještě dlouho trval náš boj o svobodu bez druhého, zůstala nakonec Zet a bude jí i zde. Od ní jsem dostal v půli šedesátých let tvého předchůdce. Vylezl zpod vánočního stromu s mašlí a vizitkou: Adam z Černého mlýna. Že mi utkvěl tak málo, je důsledek našich dlouho oddělených příbytků i dlouhých společných pracovních výjezdů do tehdy otevřeného světa, kdy jsme ho nechávali u hodné pečovatelky, matky mé bývalé E., tak často, až už jsme neměli srdce vyrvat ho její lásce. Ale nač ty výmluvy: nebyli jsme prostě ještě zralí na vás jezevčíky. Se Zet jsem vedl i rozhodující spory svého života o Bohu, o císaři i o lidech. Obrousily nás oba. Můj sen o reformě socialismu se o čtvrt století předběhl, jejím pochybám dal krvavě zapravdu srpen 1968. Když však o Dušičkách 1969 spadla klec, vrátila se do ní bez váhání se mnou a její stupňující se účast na zápase stejně nerovném jako nezbytném ji nakonec vydala ohrožení, nesoucímu jméno Marcel Malkus. Náš volný pád, vzdor ustavičnému zrychlování, trval nicméně deset let. I absolutní moci, opřené o bodáky velmoci, trvá pěknou chvíli, než se prohryže do celého organismu státu a společnosti. Pražské jaro netrvalo od krokusů ke švestkám roku 1968, ale skoro třináct let, od památné noci, 18
zakopany_pes_KOR2.indd 18
26. 8. 2026 23:45:04
kdy na tajném zasedání XX. sjezdu sovětských komunistů Nikita Chruščov otevřel láhev, ze které vyrazil džin. Už je zas v ní. Mačkají se tam s duchem Helsinek. Úder do zad, zasazený spojenci v zájmu nikoli ohroženého socialismu, nýbrž ohrožených stalinistů, ochromil milióny lidí, kteří právě v naději na lepší budoucnost účtovali s horší minulostí, často svou osobní. Národ, který se upřímně pokusil stát se mravnějším, nelze znemravnit za den, za měsíc, ba ani za rok. Proto jsem mohl ještě patnáct měsíců po vpádu putovat Evropou. Jedna z opor pražského jara, která pak podržela i dru Husákovi, využívala dokonce mých divadelních cest k tajné písemné i zvukové korespondenci s profesorem Otou Šikem. Zaručovala pokračování ekonomické reformy, vrátí-li se. Nevím dodnes, zda to byl vzdušný zámek, nebo past. Opačně bylo ovšem cílem té děravé hranice dostat co nejvíc populárních tribunů do emigrace samospádem. Až když režimu došlo, že valem zůstávají, zatímco exodus odplavuje odborníky, ucpali ji přes noc. V předvečer Dušiček 1969 jsem měl letět do Finska, kde právě vycházel můj Deník. Když jsem před naším starobylým domem pod velkým, ručně tepaným S, upomínajícím na minulé slavné majitele, nastupoval do objednaného taxi, hnali se ke mně z oné strany Hradčanského náměstí, kde sídlí v Toskánském paláci nejvyšší pasový úřad, dva divoce gestikulující pánové. Okamžik jsem se domníval, že by se chtěli svézt do města, a hodlal jim vysvětlit, že mířím na opačnou stranu. Oni však pravili tak zdvořile, jak dovolovala jejich bezdechost — Byl byste tak laskav a svěřil nám do úschovy svůj cestovní pas? On byl totiž pozatímně zneplatněn…! 19
zakopany_pes_KOR2.indd 19
26. 8. 2026 23:45:04
I přesto bylo ještě v únoru 1970 možné, že nabídku nového režimu pokračovat v spolkové činnosti i v držení rohu hojnosti — Literárního fondu — za pouhé prohlášení loajality a ovšem schválení bratrské pomoci zamítla plenární schůze českých spisovatelů za předsednictví Jaroslava Seiferta v tajných volbách skoro jednomyslně. Rozpuštěný Svaz museli znovu založit grafomani s několika truchlivými básníky, jejichž stud nestačil už čelit strachu či pokušení. A ještě v červenci 1970 bylo dokonce možné vést soudní proces proti hlavě dogmatiků v parlamentu Vilému Novému, který mě s třemi dalšími muži uměle zmraženého Jara obvinil, že jsme namluvili studentu Janu Palachovi existenci studeného plamene, a zavinili tak jeho sebeupálení. Vyšší orgány justice nemohly ještě uložit oheň k ledu, ale už vyslaly poslušnou soudkyni, která žalobu zamítla, když od ní a od svých přátel — zřejmě po předchozí masáži — neslavně utekl jeden ze žalobců, slavný olympijský běžec Emil Zátopek. Před nedávnem ještě radikální reformista, vrátil se přímo hystericky do lůna matky-strany a poprosil obžalovaného udavače o prominutí. Když už mu to neběhalo, chtěl s nimi alespoň plavat. Ale nejpozději 21. dubna už byla každému, kdo se nehodlal poddat, jasná i cena, daň z luxusu, jež bude uvalena na každý pokus žít v pravdě. Toho večera vysílala Zelenkova televize ponurou premiéru. Pořad Svědectví od Seiny, údajně zaslaný z Francie morálnější částí československé emigrace, „zhnusené rejdy a čachry smutných hrdinů pražského jara“ — jen tahle konstrukce byla fanfárou všech příštích nestydatostí bez hranic –, přinesl tajně nahrané a ovšem zmanipulované odposlechy rozhovorů profesora Václava Černého se spisovatelem Janem Procházkou. 20
zakopany_pes_KOR2.indd 20
26. 8. 2026 23:45:04
Druhý z nich, geniální scénárista, jehož nejlepší film Ucho byl právě zakázán, pokusil se čelit masové lži způsobem hodným Quichota. Dny a noci opisoval svůj protest, který posílal příbuzným, přátelům, kolegům, hercům, vrchním svých restaurací, prodavačům, trafikantu, krejčímu, zubaři, a pak už i desítkám neznámých lidí. Jednačtyřicetiletý chlap jako hora, sedlák původem i povahou, nasadil pro svou čest doslova celou svou bytost. Ještě v dubnu zdráv, byl v létě operován poprvé, na podzim podruhé a potřetí, v zimě počtvrté. Začala zatýkání. Styk s vězni povolován jen manželkám. Vzdor nechuti k tomu aktu jsme se rozhodli pro sňatek. Za co člověk nevděčí zvrhlé moci!? A když se rýsovalo, že zůstane pouze při mých dětech z předchozího svazku, usnesli jsme se, že my dva si spolu pořídíme psa.
21
zakopany_pes_KOR2.indd 21
26. 8. 2026 23:45:04
3 Sázava, v úterý 11. 7. 78 — 10.01 Anonym, anonym, ovšemže anonym!, i dopisy mají tváře, tomuto zasadila černá tlustá fixka rabiátský šrám, propůjčila mu padnoucí vzezření námezdného ranaře, anonymní dopisy jsou v totalitním systému svéráznou součástí úřední korespondence, v níž stát hovoří s adresátem od plic, řečí, jaké s ohledem na choulostivější vrstvy obyvatelstva a úzkoprsou světovou veřejnost nemůže užívat otevřeně. V lednu 1977, v kampani proti Chartě 77, jsem dostal ve dvou dnech naráz veletucet takových dopisů bez jména, lišících se jen druhem slibované smrti, někteří rozhořčení pracující, jak se zhusta podepisovali, psali desítky textů na stejném stroji či je zas házeli ve stejnou dobu do stejné schránky, vnucoval se mi obraz školní třídy, kde strážci zákona píšou slohový úkol na téma, jak všelijak lze zakroutit kohoutovi krk. Tento dopis k nim na první pohled patří, liší se jen svým cizokrajným vzhledem, epilog včerejška, anebo prolog zítřka?, zapomenu tě v myší válce, udatný jezevčíku, a nesu jej těch šedesát kroků po skřípavém písku ke stolu pod břízami ve dvou prstech, víc než štítivost asi účinkuje škola detektivek, i když je dávno nečtu: žádný zbytečný otisk! V kuchyni cinká voda o nádobí, příbory zvoní o dřez, na nedalekém přejezdu divoce píská skoro přesný motorák, jek se zdá přerušovat všechny ostatní zvuky na 22
zakopany_pes_KOR2.indd 22
26. 8. 2026 23:45:04
planetě, už jen on nás dělí od všech surových dějů, ostrý a dlouhý jako nůž, který na stole stále ještě drží ranní vartu s bochníkem mého vlastního chleba, jak mě ho tu naučila v nouzi péct láska k fenyklu i k neohlášeným kamarádům, řez otvírá útroby obálky a pak už neslyším nic. „Příteli,“ lomozí velké tiskací litery dětské tiskárničky, „plujeme na jedné lodi s tím rozdílem, že nemáme prostředky na financování činnosti. My chceme pracovat, slož proto částku Kčs 500.000,– v náš prospěch, v budoucnu se ti vše vrátí zpět a uslyšíš o nás. Neučiníš-li tak, budeme nuceni přistoupit k radikálnějšímu dopadu na Tebe a rodinné příslušníky. Ve vlastním zájmu Tě varujeme, pro případ, že nás prozradíš Bezpečnosti nebo jinde, počítej s tvrdou odplatou. V tomto případě to budeme považovat za Tvoji zradu. Dne 12. 7. 1978 ve 20.00 hodin na dálnici směr Benešov u označeného kilometrovníku 8 km si vyzvedni další pokyny — modrá krabička — Nivea krém.“ Sedím a hledím, z vilky vychází Zet jako egyptská princezna, oděna jen kuchyňskou zástěrou, temně hnědá proti bílé omítce, i teď mimoděk žasnu nad tím šťastným darem těla, který neměnně trvá bez kliků, diet, saun i kůr, a už předem slyším její věčnou otázku. — Kde je Eda? Nevím vlastně dodnes, je-li krásná, zaujalo mě tolik jejích rysů, pro mě důležitějších, že jsem se za patnáct let nedostal k povšechnostem, předním z nich zůstala její nezkalená schopnost radosti ze života, teď je letní sen s konečnou platností dosněn, po týdnech mi zas jako kramle do kolejnice tluče do mozku jméno Marcel Malkus, který se chystá tu radost zničit, ach!, a ten dopis? 23
zakopany_pes_KOR2.indd 23
26. 8. 2026 23:45:04
— Přečti si tohle. Ne, nedotýkej se toho, čti! Zet čte, až dočte. Pak se zeptá věcně. — Nehlásil onehdá někdo z Moskvy, že ho vydírají? — Správně. Sacharov. — Kolikpak že to po něm chtěli? — Pět set tisíc rublů. — Že ty naše nenapadne aspoň jiná číslice! — Buď ráda. Kdyby mysleli, přišli by na kurzovní rozdíl a napařili nám pět miliónů. — A není to jedno? Oni přece vědí skoro přesně, kolik máme. Že chtějí, co nemůžem nikdy sehnat, je zase jenom jejich kozí nápad! Proč ani stín pochybnosti nepadne na naši jistotu, že to psali oni?, jsme už tak zakousnuti do svého vzdoru, tak zaslepeni pohrdáním, že za každým svinstvem vidíme už jen je, jsme znovu otroky svých emocí?, ne!, praví rozum, i navzdory vzdoru vůči vzdoru jsou to vždycky znovu oni, už sama představa, že v této profízlované zemi, kde si před fízlem není jist ani fízl, volně rejdí gang politických teroristů, je prostě utopická. Předčí ji jenom představa, že by si obyčejní vyděrači, pokud přímo netrpí duševní poruchou, zvolili oběť, která, označována denně za nepřítele státu, pohybuje se po léta v silovém poli policie, a jejíž příjmy jsou směšné ve srovnání s hvězdami režimu. Vyděrač s minimálním smyslem pro realitu by si v Československu nevybral mne, ale třeba Karla Gotta, vyděrač ještě inteligentnější by si tu nevybral nikoho, protože by ho sousedi udali, jen co by utratil prvních deset tisíc, v Československu zbohatne šikovný člověk nejsnáz drobným, ale soustavným rozkrádáním národního majetku. 24
zakopany_pes_KOR2.indd 24
26. 8. 2026 23:45:04
Co má tedy znamenat tahle nová hra?, kozí nápad?, obvyklé rčení Zet tentokrát nesedí, obálka, tiskárnička, osmý kilometr, Nivea, na ně nezvykle mnoho umu i píle!, blbý vtip?, ach, kéž by vtipkovali, i špatně!, obavy budí jejich naprostý nedostatek humoru. — Kde je Eda? ptá se Zet znovu a jde tě přivolat, spoléhajíc na své zvláštní fluidum, které působí hlavně na jezevčíky a na mne, dopis pro ni přestal existovat, jí docela stačí pavouk Malkus, co kolem ní spřádá paragrafovou síť, ale mně nejde z hlavy, sedím pod břízami, už nevím, co jsem chtěl dnes psát, snažím se uhodnout jejich záměr úporně a pošetile jako šachista, který chce pochopit soupeře už z otvíracího tahu. Tvůj štěkot!, neohlášená návštěva před branami, kvůli cizáku by ses lovu nevzdal, tak tedy přítel!, kdo?, skřípot vrat, mužský hlas, zajímá mě, čím se Zet přioděje, ratolestí?, zatížím dopis nožem a jdu tam, Zet pouze vtipně posunula zástěru o patro výš a hned je z ní minišat, a bludný Holanďan Charty i její kurýr, herec Pavel Landovský, jenž pro jistotu nechal vůz na staré, slepé cestě a došel k nám zadem přes trať, hřímá své upřímné rozčarování. — Kvůli tomu pitomýmu Edovi nikdy neuvidím tvý prsa! Jsou lidé, kteří mluví slušně a neslušně činí, Landovský patří k jejich protinožcům, jeho hrubosti zní teple a jsou vlastně důkazem přízně, kdo se urazí, je si na vině sám. — K čemu ti, ptám se ho, — příteli, pohled pro tebe tak všední? — Chybí mi do sbírky. Jinak je skoro komplet. — Nevíš, že kořením života je sen? — Nasnil jsem se v base do foroty, teď chci do foroty žít! No tak mi dejte aspoň kafe! 25
zakopany_pes_KOR2.indd 25
26. 8. 2026 23:45:04
Jsme u stolu, zvedá z trávy dopis, který tam mezitím odvál vítr, diví se, když mu příkře velím, aby se jej už nedotýkal, pak čte a ptá se. — Co s tím uděláte? — Nic, pravíme se Zet jednohlasně. — Aha. Tak na to oni zřejmě čekaj. Odkrouhnou vás a vyslověj politování, že jste to nehlásili policajtům!
26
zakopany_pes_KOR2.indd 26
26. 8. 2026 23:45:04
4 Čechy, zima 1970–71 Vzali jsme se na Silvestra 1970 v Karlových Varech. Zet objednala svatbu na své dívčí jméno. Těsně předtím přišlo z Prahy udání, kdo je šťastný ženich a že mu nejspíš přijedou svědčit Dubček a Smrkovský. Ve městě právě duněla normalizace à la doktor Husák. Podle místních propagandistů sem v roce 1968 zavlekli mor kontrarevoluce tři častí hosté Karlových Varů: spisovatel Procházka, žurnalista Kyncl a ovšem Kohout. Povolení k svatbě bylo už uděleno. Učiněna tedy alespoň přísná opatření, která z tehdy ještě netěsného aparátu pronikla k našim uším. Den a noc byli oba ďábelští svědkové ve vánici očekáváni na všech přístupech k Varům, aby alespoň jim znemožněn vstup do polepšujícího se města. Dopadlo to jako u Haška, když se v hospodě Na Zavadilce hádali, jak nejlépe vyhodit kloboučníka Vašáka, až zase přijde dělat na tancovačku neplechu. — A víte, co nám ten lump udělal?, končí Švejk, — nepřišel! Hledaní neměli ovšem o našem soukromém štěstí nejmenší tušení. Na našich svatebních fotografiích se zato černají na sněhu zahrady před obřadní síní neznámí fotografové. Tajných bylo víc než svatebčanů, těch pak sedm i s námi dvěma, z toho čtyři herci. Skvělou komediantku Jiřinu Bohdalovou, která svědčila Zet, si za pár dnů pozval ředitel televize Jan Zelenka, můj nedávný ještě přítel, a dal jí vybrat mezi přítelkou a obrazovkou. Vrátila se opuchlá pláčem, její muž Radoslav Brzobohatý vztekle rozléval slivovici. Zalykali se pokořením, připomínali nám, že i oni složili slib solidarity 27
zakopany_pes_KOR2.indd 27
26. 8. 2026 23:45:04
a zůstanou mu věrni, aby zůstali i sami sobě. On přišel, věren úlohám filmových chlapáků, v nichž se tak přesvědčivě rval o pouhou čest, za měsíc sám, aby nám jako první zdrceně vysvětlil i za ni, proč musíme „dočasně ubrzdit vztahy“. Po zákazu Procházkova filmu Ucho, v němž ona poprvé a hned geniálně sehrála velký tragický part, jí to znásilnění vrátilo plytkostem estrád. Ten smutný případ byl už vizitkou doby. Rozpad komunity ovládané před nedávnem stejným přesvědčením není český vynález. Dějiny jsou defilé tragických letů, při nichž střemhlav stoupajícím národům dojde náhle tažná síla anebo jsou sestřeleny a padají: morálka na palubě zůstává rubášem silných povah, zatímco ostatní bojují o padáky stylem prašť-koho-můžeš. Od pondělí I. února zakázal Literární fond obsluhovat v Klubu spisovatelů osoby bez legitimace. Možnost koupit si domácký a levný oběd v příjemném prostředí, kam mnozí chodili už desítky let, měla se stát první bizarní selekcí, jejíž oběti nemusely do plynu, ale nejvýš přes ulici do rovněž oblíbené Klášterní restaurace. Byla to však chuťová zkouška reálně socialistického apartheidu. Ovšemže jsem hned v pondělí do klubu šel. Na schodech jsem chvíli zhluboka dýchal, aby můj vstup neztrapnila nervozita. Vrchní Jeníček se mi rozpačitě omluvil, že mě nesmí obsloužit. Vybalil jsem z brašny vlastní buřt s chlebem, krájel jej kapesním nožem na papíru a snažil se normálně polykat. Jídelna se začala plnit. Kolegové, kteří si už vzorným chováním zajistili klubový průkaz, mě s úlekem zdravili. Nebyl snad jediný, kdo předloni nepodepsal ten slavný slib solidarity. Tehdy mysleli ještě na přízrak trestu smrti. Teď, kdy šlo jen o hrachovou polévku, míjeli rozpačitě můj stůl, usedali 28
zakopany_pes_KOR2.indd 28
26. 8. 2026 23:45:04
k sobě a začali intenzivně rozmlouvat, jako by je jídlo obtěžovalo. Zůstal jsem sám. Opakoval jsem ten výstup ještě několikrát, dokud jsem nedokázal, že se mi nezrychlil tep a netlouklo srdce. Lidé, kteří mě nazývají šoumenem, netuší, že řetěz dětských nemocí mě, navíc jedináčka, vybavil plachostí, kterou musím dodnes překonávat vůlí. Nemohl jsem se stát hercem, protože jsem ještě ve dvaceti při každém veřejném výstupu zčervenal. Ty pošetilé obědy mě asi zachránily před syndromem židovské hvězdy. Zvykl jsem si neuhýbat nestoudnosti, ale s převahou jí čelit. Taky gurmáni si zvykli. S ustupujícím svědomím se jim vracela chuť k jídlu. Nad slavnou klubovou koprovkou si šeptali, jak ztrácím úroveň. V sobotu 20. února jsem se tam chystal zas — cvičit se v sebeovládání. Ale těsně před polednem zavolala z nemocnice na Bulovce Lenka Procházková. Když jsme tam se Zet dojeli, směli jsme Jana naposled spatřit. V pokoji, kde mi ještě před týdnem po páté operaci vyprávěl svůj nový příběh, ležel místo obra bílý uzlík rozřezaného masa. Od vysílání pořadu, kdy byl ještě zdráv, neuplynulo tři sta dnů. Televizní mord poskytl zcela absurdně kýženou záminku prvním malomyslným intelektuálům, kteří se chtěli přizpůsobit novým poměrům. Hlasitě projevovali svůj odpor k — odposlouchaným. Vypovídali jim přislíbenou solidaritu s vysoce morálním zdůvodněním, že se nemůže vztahovat na lidi, kteří mluví v soukromí pohrdavě a vulgárně o jiných. Měl jsem k mrtvému zvláštní vztah. Když kdysi kritika roznesla jeho prvotinu, napsal jsem své jediné literární proroctví, že z toho neznámého svazáckého funkcionáře vyroste velký autor. Přesto jsme se v lepších časech nikdy nespřátelili. Spojilo nás teprve, jak podobně jsme reagovali na horší. 29
zakopany_pes_KOR2.indd 29
26. 8. 2026 23:45:04
Jako já odmítl aranžmá i emigraci. — Patříme k průseru!, byla jeho věta. Po létech jsem s ním začal chodit na Slávii. Byl jsem v ranném mládí jejím žákem, on jí ještě předloni koupil křídlo. Nový výbor mu už zrušil čestné lístky, ale tribuna dosud smekala před tribunem mrtvého Jara. — Odsoudili nás ke statečnosti, řekl se smíchem, — aby se mohli sami zkurvit! Krom svých žen, měl jich s matkou i ženou doma pět, lidi moc v lásce neměl, generace sedláků v něm věřily po selhání strany už zas jen Bohu a sobě. Mě snad měl opravdu rád až v posledních týdnech, že přede mnou mohl bez přetvářky trpět. Blízkost smrti jsme mu všichni svorně zatajili. Na pět žen, vychovaných v přísném i láskyplném moravském patriarchátu, se zřítil svět. S kameramanem Stanislavem, dalším přítelem rodiny, jsme se ujali přípravy pohřbu. Tváří v tvář smrti ustává obvykle štěbot pavlačí i úřední zášť. Jan byl však první mrtvý pražského jara a režim chápal tu smrt jako provokaci. Na známých pražských hřbitovech nebyl náhle volný hrob. Na předměstském hřbitůvku byl pak přidělen tak pozdě, aby parte nedošla včas. Všechny noviny odmítly otisknout oznámení. V bytě rodiny poprvé přestal fungovat telefon. Den před pohřbem ležel na košířských polích sněhový poprašek. Krystalky odrážely studené slunce jak flitry. Když jsme se Stanislavem došli k hrobu, abychom promysleli průběh zítřejšího obřadu, vyhazoval hrobník z čerstvé jámy lebku jako v Hamletovi. Okolo stáli však čtyři kapitáni policie. Představili jsme se a vyslovili domněnku, že se tu potkáváme v téže věci. Přímo hystericky to odmítli. Upozornili jsme je přesto, že hřbitov je spojen s městem jen úzkou polní cestou, kde může zítra dojít k dopravnímu kolapsu, nebude-li 30
zakopany_pes_KOR2.indd 30
26. 8. 2026 23:45:04