Jednou odsud stejně budu muset vyjít. Nekonečným pročítáním toho oznámení jsem na toaletě strávila až moc času. Lidé už si nejspíš zvědavě špitají, kam jsem se poděla. Ještě pět minut a pak se na slavnost vrátím. Odevzdám se do rukou, které mi budou starostlivě svírat lokty, vystavím se soucitným pohledům, které budou lačně pátrat po projevech mého strádání. Zrovna jsem to četl… Jsi v pořádku? Jako bych neměla odpověď jasně vepsanou do tváře. Z hrdla mi vyklouzne tiché zasténání a brada se mi nebezpečně rozechvěje. Odemykám a vycházím z kabinky, než se znovu rozbrečím. V zrcadle nacvičuju úsměv. Nuceně ho rozšiřuju, dokud sama neuvěřím, že jsem šťastná. Do konce akce nezůstanu z pocitu vděčnosti nebo ze zdvořilosti, ale čistě z povinnosti. Všichni ti zástupci uměleckého světa se tu dneska večer sešli na oslavu nového atria, jež pojmenovali na mou počest. Všichni až na Mathildu, která se pohřešuje. Pravděpodobně mrtvá. Z těch posledních dvou slov nemůžu spustit oči. Někdo z tolika přítomných přece musí vědět, kde právě teď je. A já ji potřebuju najít dřív, než se pravděpodobnost promění v jistotu.
7
Neposkvrnene poceti_odeon.indd 7
25.05.2026 15:17