Přívětivá kavárna na Place St-Michel
Taky bývalo ošklivě. Skončil podzim a počasí se v jediném dnu zhoršilo. Museli jsme na noc zavírat okna před deštěm a na place Contrescarpe svlékal studený vítr stromy z listí. Leželo promočené na dešti, kterým vítr šlehal velký zelený autobus na konečné stanici, v Café des Amateurs bylo nabito a okna z toho vedra a kouře zevnitř zamlžená. Byla to smutná, špatně vedená kavárna, kde se scházeli ožralové ze čtvrti a které jsem se kvůli tomu pachu špinavých těl a kyselému zápachu opilců vyhýbal. Chlapi i ženské, co chodili do Café des Amateurs, byli neustále — nebo aspoň tak dlouho, než jim došly peníze — opilí, většinou vínem, které si kupovali po půllitrech nebo po litrech. Visely tam reklamy na nejrůznější aperitivy s podivnými jmény, ale ty si mohlo dovolit jen málo lidí, ledaže to byl základní kámen, na němž pak budovali svou vinnou opici. Opilým ženským se říkalo poivrotes, což je femininum od ožraly.
Café des Amateurs byla žumpa rue Mouffetard, rozkošné, úzké přecpané uličky, kde bývaly trhy a která vedla na place Contrescarpe. U schodišť starých činžáků byly turecké záchody, na každém poschodí jeden, jež měly po obou stranách otvoru betonové vroubkované šlapáky ve tvaru podešve, aby locataire neuklouzl, a vytékaly do žumpy a jejichž obsah se v noci přečerpával do lejt tažených koňmi. V létě, kdy byla všechna okna otevřená, bylo čerpání slyšet a zápach byl strašlivě pronikavý.
Lejty měly hnědošafránový nátěr, a když obhospodařovaly v měsíčním světle rue Cardinal Lemoine, připomínaly jejich pojízdné, koňmi tažené válce nějaký Braqueův obraz. Ale Café des Amateurs byla žumpa, kterou nikdy nikdo nevyvážel, její zažloutlé vyhlášky, udávající tresty a pokuty stanovené zákonem
za opilství na veřejnosti, byly podělané od much a nikdo si jich nevšímal a její páchnoucí zákaznictvo se neměnilo.
S prvními studenými zimními dešti padl na člověka zničehonic veškerý smutek tohoto města, a když jsem šel po ulici, neměly už ty vysoké bílé domy vršky, zůstala jenom mokrá
čerň ulice, zavřené dveře malých krámků, bylinářství, papírnictví, prodejny novin, porodní báby — druhého řádu — a hotelu, kde umřel Verlaine a kde jsem měl v nejvyšším poschodí pokoj, v němž jsem pracoval.
Do nejhořejšího poschodí to bylo šestero nebo osmero schodů a byla tam strašná zima, jenže já věděl, kolik by stála otýpka větviček, tři drátem omotané svazky borových draček dlouhých jako polovina tužky, které se přikládaly na větvičky, a k tomu kolo polosuchých polínek tvrdého dřeva, což bych si musel všechno koupit, abych mohl rozdělat oheň a pokoj vytopit. Proto jsem přešel na druhou stranu ulice podívat se tím deštěm na střechu, jestli se kouří z komínů a kam jde kouř. Žádný kouř jsem neviděl, a tak jsem si řekl, že by byl komín studený, že by třeba netáhl a pokoj by byl plný kouře, takže bych peníze za topivo vyhodil do vzduchu, a šel jsem v tom dešti dál. Nechal jsem za sebou Lycée Henri Quatre, starý kostel St-Étienne-du-Mont i place du Panthéon, po němž se proháněl vítr, zabočil doprava do závětří, konečně se ocitl na chráněné straně bulváru St-Michel a pokračoval dál kolem Cluny a bulváru St-Germain, až jsem došel do své přívětivé kavárny na place St-Michel.
Tohle byla kavárna příjemná, milá, teplá, čistá a útulná. Pověsil jsem si na věšák svůj starý pršák, aby uschl, obnošený, ošuntělý klobouk si dal na poličku nad lavicí a objednal si café au lait. Číšník mi ho přinesl a já jsem vytáhl z kapsy kabátu blok a tužku a pustil se do psaní. Psal jsem právě o kraji nahoře v Michiganu, a protože bylo ten den nevlídno, zimavo a větrno, objevilo se totéž počasí i v té povídce. Konec podzimu jsem znal z klukovských let, z dospívání i z raného mužného věku a byla místa, kde se o tom psalo líp než jinde. Tomu se říká přesazování, pomyslel jsem si, které je možná stejně nutné u lidí
16
jako u všeho ostatního, co roste. Jenže ti chlapi v té povídce pili, já z toho dostal žízeň, a tak jsem si objednal rum St-James. Chutnal za toho chladného dne báječně a já psal a psal, bylo mi moc hezky a cítil jsem, jak se mi ten dobrý rum z Martiniku rozlévá hřejivě po těle i po duši.
Pak vešla do kavárny jakási dívka, která potom seděla sama u stolečku u okna. Byla moc hezká, obličej měla svěží jako čerstvě raženou minci, až na to, že se mince nerazí z masa s hladkou pletí, kterou právě osvěžil déšť, a přes obličej jí spadaly ostrou diagonálou vlasy černé jako vraní křídlo.
Díval jsem se na ni, znepokojovala mě a strašně vzrušovala. Toužil jsem ji dostat do své povídky nebo někam, ale ona se usadila tak, aby viděla na ulici i ke vchodu, z čehož jsem poznal, že na někoho čeká. Psal jsem tedy dál.
Povídka se psala sama a mně dalo strašnou práci držet s ní krok. Objednal jsem si další rum St-James, a kdykoli jsem vzhlédl nebo si přiřezával tužku ořezávátkem, od něhož se kroutily ořezky do talířku pod mým drinkem, podíval jsem se na ni.
Už jsem si tě prohlídl, krásko, a už mi patříš, ať si čekáš, na koho chceš, i kdybych tě už nikdy neuviděl, pomyslel jsem si. Patříš mi, stejně jako mi patří celá Paříž a stejně jako já patřím tady tomu bloku a téhle tužce.
Pak jsem se dal znovu do psaní a ponořil se do své povídky tak hluboko, že jsem se v ní ztratil. Teď jsem psal povídku já, už se nepsala sama a já přestal zvedat oči a uvědomovat si čas i místo, kde jsem, a nenapadlo mě, abych si objednal další rum St-James. Už jsem ho měl dost, aniž jsem si to uvědomoval. Potom byla povídka u konce a já pocítil strašnou únavu. Přečetl jsem si poslední odstavec a zvedl oči k dívce, ale už tam nebyla. Doufám, že odešla s nějakým fajn chlapem, pomyslel jsem si. Ale bylo mi smutno.
Zavřel jsem povídku do bloku, strčil ji do náprsní kapsy a požádal číšníka, aby mi donesl tucet portugaises a půl karafy toho jejich suchého bílého vína. Vždycky, když jsem dopsal nějakou povídku, cítil jsem prázdnotu, smutek a štěstí zároveň,
jako po milování, a byl jsem přesvědčen, že je ta povídka moc dobrá, přestože jsem ještě nemohl vědět, jak dobrá je doopravdy, dokud jsem si ji nepřečetl druhý den znova.
Jak jsem jedl ústřice s tou jejich silnou příchutí moře a tou jejich slabě kovovou pachutí, kterou to studené bílé víno splachovalo, takže zbyla jenom ta mořská příchuť a šťavnatost, a jak jsem vypíjel ze skořápek tu studenou tekutinu a splachoval ji svěží chutí vína, ten pocit prázdnoty mě přešel a já byl zase šťastný a začal kout plány.
Vzhledem k tomu, že už nastalo ošklivé počasí, mohli bychom odjet na nějaký čas z Paříže někam, kde se tenhle déšť promění ve sníh, padající mezi borovicemi a pokrývající cesty i vysoká horská úbočí, nebo někam tak vysoko, abychom ho slyšeli večer cestou domů chrupat pod nohama. Pod Les Avants je chalet, kde se výborně jí, kde bychom byli spolu, měli tam své knihy a v noci spolu spali v teplé posteli při otevřených oknech a venku by svítily hvězdy. Tam bychom mohli jet. Cestovat vlakem třetí třídou nepřijde na moc. Denní penze tam stojí jenom o nepatrně víc, než utrácíme v Paříži.
Odřekl bych pokoj v hotelu, kde píšu, takže by zůstala jenom činže v rue Cardinal Lemoine číslo 74, což je minimum. Napsal jsem nějaké články pro Toronto a každou chvíli už musí přijít šeky. Tyhle věci můžu psát kdekoli a za jakýchkoli okolností a peníze na cestu máme.
Možná že kdybychom nebyli v Paříži, dokázal bych o ní psát, jako tady dokážu psát o Michiganu. Protože jsem Paříž ještě moc neznal, nevěděl jsem, že je to příliš brzy. To se ukázalo teprve pak. Ale jet bychom rozhodně mohli, jestli se mé ženě bude chtít, a tak jsem dojedl ústřice, dopil víno, zaplatil útratu v kavárně a vzal to nejkratší cestou po Montagne Ste-Geneviève k našemu bytu nahoře na vršku v dešti, jenž se najednou proměnil v jakousi lokální záležitost a přestal být něco, co člověku mění život.
„To by bylo báječný, Tatie,“ řekla má žena. Měla jemně modelovaný obličej a oči i úsměv jí vždycky při nějakém
18
rozhodnutí zasvítily, jako by právě dostala krásný dar. „Kdy bychom odjeli?“
„Kdy budeš chtít.“
„Copak já, já bych jela třeba hned. To snad víš, ne?“
„Třeba se vrátíme a bude krásně a jasno. Za jasného, chladného počasí tady musí být moc hezky.“
„Však bude,“ odpověděla. „Ale že odjedem, to je od tebe moc dobrej nápad.“
Slečna Steinová poučuje
Po našem návratu do Paříže bylo opravdu jasno, chladno a hezky. Město se už přizpůsobilo zimě. V prodejně paliv naproti nám se dostalo pěkné dřevo a před mnoha přívětivými kavárnami stály koše se žhavým dřevěným uhlím, takže člověku bylo na terase teplo. Doma jsme měli taky teplo a útulno. Topili jsme buletami, uhelným mourem slisovaným do vejčitých tvarů, které se přikládaly na oheň rozdělaný dřevem. A to zimní světlo na ulicích bylo nádherné. Člověk si už zvykl vídat proti obloze holé stromy a chodil v Lucemburské zahradě po cestičkách, vysypaných čerstvě opraným štěrkem, v čistém ostrém větru. Jakmile se jednou s těmi stromy bez listí smířil, připadaly mu jako sochy a zimní větry řičely přes hladiny rybníčků a kašny stříkaly v třpytivém světle. Co jsme se vrátili z hor, všechny vzdálenosti se zkrátily.
Vzhledem k té změně výšek jsem lezl do kopců s radostí a vyškrabat se do horního poschodí hotelu, kde jsem pracoval v místnosti, z níž byl výhled na všechny střechy a komíny vysokého pahorku té čtvrti, byla pro mě rozkoš. Krb v pokoji měl dobrý tah, bylo tam teplo a příjemně se tam pracovalo. Nosil jsem si mandarinky a pečené kaštany v papírových kornoutech, a když jsem dostal hlad, loupal jsem a pojídal ty malé pomerančíky nebo pečené kaštany, házeje slupky a vyplivuje pecičky do ohně. A hlad jsem měl z toho věčného chození, z té zimy a z té práce pořád. Měl jsem v tom pokoji nahoře i láhev kirsche, kterou jsme si přivezli z hor, a když jsem dopisoval nějakou povídku nebo jsem pro ten den končil, tak jsem si vždycky lokl. Jakmile jsem pak dodělal svou denní práci, uložil jsem blok nebo papír do zásuvky ve stole a posbíral všechny mandarinky, co mi zbyly, do kapes. V pokoji by přes noc zmrzly.
Jestliže jsem věděl, že se mi práce daří, bylo mi cestou dolů po těch dlouhých schodištích nádherně. Pracoval jsem vždycky tak dlouho, dokud jsem něco nedopsal, a nechával toho tehdy, kdy jsem věděl, jak to bude dál. Tak jsem měl aspoň jistotu, že dokážu druhý den pokračovat. Ale někdy, když jsem začínal novou povídku a pořád mi to nešlo a nešlo, tak jsem se posadil k ohni, stříkal z kůry těch pomerančíků na špičky plamenů a pozoroval, jak to modře prská. Pak jsem se vždycky postavil k oknu, vyhlížel na pařížské střechy a říkal si: „Nedělej si starosti. Ještě vždycky ti to nakonec psalo a bude ti to psát zas. Stačí napsat jednu přirozenou větu. Napiš tu nejpřirozenější větu, jakou svedeš.“ A tak jsem napsal jednu přirozenou větu a z té vyšel. Nebylo to nic těžkého, protože na jednu přirozenou větu jsem připadl vždycky, anebo se s ní někde setkal nebo ji od někoho slyšel. Zjistil jsem totiž, že jakmile začnu psát složitě nebo jako někdo, kdo něco předvádí či znázorňuje, můžu ty krucánky nebo ozdoby škrtnout, zahodit a začít znova od té první přirozené prosté oznamovací věty, z níž jsem vyšel. Tam nahoře v tom pokoji jsem se rozhodl, že napíšu po jedné povídce o všem, co dobře znám. O to jsem se snažil od té doby, co jsem začal psát, a byla to metoda přísná, ale dobrá.
Právě v tom pokoji jsem se taky naučil přestat myslet na to, co zrovna píšu, od chvíle, kdy přestanu psát, až do chvíle, kdy druhý den zase začnu, aby na tom mohlo pracovat mé podvědomí a já mohl poslouchat lidi a pokud možno všechno registrovat. Pokud možno se učit; a tak jsem četl, abych nemyslel na svou práci a abych na ni ani myslet nemohl. V den, kdy jsem pracoval dobře, k čemuž bylo zapotřebí jak štěstí, tak metody, mi bylo cestou dolů po schodech báječně a od té chvíle jsem se už mohl procházet po Paříži, kde se mi zlíbilo.
Když jsem pak šel odpoledne všemi těmi ulicemi dolů k Jardin du Luxembourg, mohl jsem to vzít zahradami a zaskočit si do Musée du Luxembourg, kde byly tenkrát ty slavné obrazy, z nichž je dnes většina v Louvru a v Jeu de Paume. Chodil jsem tam skoro denně, jednak kvůli těm Cézannům a jednak se
podívat na ty Manety, Monety i ostatní impresionisty, s kterými jsem se setkal poprvé v chicagském Institutu výtvarného umění. Na Cézannových obrazech jsem poznával, že psát prosté přirozené věty zdaleka nestačí k tomu, aby ty povídky dostaly dimenze, které jsem se jim pokoušel dát. Učil jsem se od něj hodně, ale neuměl jsem se ještě vyjadřovat natolik, abych to dokázal komukoli sdělit. Kromě toho to bylo tajemství. Když už pak v Lucemburské nebylo vidět, šel jsem pěšky vzhůru zahradami a zastavil se v ateliéru v rue de Fleurus číslo 27, kde bydlela Gertruda Steinová.
Když jsme u ní byli s mou ženou na návštěvě, byly k nám
Gertruda Steinová i její přítelkyně, s níž tehdy bydlela, obě velice srdečné a přátelské a nám se v tom velikém ateliéru se slavnými obrazy strašně líbilo. Vypadalo to tam jako v jednom z nejlepších sálů v té nejkrásnější galerii, až na to, že tam byl velký krb, že tam bylo teplo a útulno a že člověk dostal něco dobrého k jídlu, čaj a přírodní destiláty, vyrobené ze švestek a žlutých blum a lesních malin. Byly to voňavé, bezbarvé likéry, nalívané z karaf z broušeného skla do malých sklínek, a ať už se jmenovaly quetsche, mirabelle či framboise, všechny chutnaly po ovoci, z něhož byly vyrobeny, a všechny se v ústech proměnily v ohníček, jenž člověka zahřál a rozvázal mu jazyk.
Slečna Steinová byla mohutná, ale ne velká a měla silnou konstrukci venkovanky. Krásné oči a výrazný německo-židovský obličej by byl mohl klidně patřit nějaké ženě z Friuli. Svým oblečením, živou tváří a nádhernými hustými vlasy cizinky, jež nosila vyčesané stejně, jako je pravděpodobně nosila ještě na univerzitě, mi připomínala venkovanku ze severní Itálie. Mluvila v jednom kuse, ze začátku o lidech a o různých místech.
Její společnice měla ohromně příjemný hlas, byla malá, hodně tmavá, vlasy nosila zastřižené jako Johanka z Arku na ilustracích Bouteta de Monvela a nos měla jako skobu. Když jsme u nich byli poprvé, právě něco vyšívala, a tak se věnovala vyšívání, obstarávání jídla a pití a přitom se bavila s mou ženou.
Účastnila se jednoho rozhovoru, ale poslouchala dva a často do toho, co nevedla, zasáhla. Později mi vysvětlila, že se vždycky baví s manželkami. Manželky, jak jsme já i moje žena vycítili, tu byly toliko trpěny. Ale slečna Steinová i její přítelkyně se nám líbily, i když z té přítelkyně šel strach. Obrazy, koláče a eau-de-vie byly opravdu báječné. Zdálo se, že se jim taky líbíme; chovaly se k nám jako k velice hodným, velice způsobným a nadaným dětičkám a já měl pocit, že nám odpustily, že se máme rádi a že jsme manželé — to všechno čas napraví —, a když je má žena pozvala na čaj, přijaly.
Když pak přišly k nám, zdálo se, že se jim líbíme ještě víc; ale snad to bylo jen proto, že tam bylo tak málo místa a že jsme si byli mnohem blíž. Slečna Steinová se posadila na lůžko na zemi a řekla, abych jí ukázal ty povídky, co jsem napsal, a pak prohlásila, že se jí všechny líbí až na jednu, co se jmenuje „Nahoře v Michiganu“.
„Je dobrá,“ prohlásila. „O to nic. Ale je inaccrochable. Je jako obraz, který malíř namaluje, ale nemůže ho pověsit na výstavu, a který si nikdo nekoupí, protože si ho taky nemůže pověsit.“
„Ale co když to není oplzlost, co když je to jenom snaha používat slov, jakých by ti lidi doopravdy použili? Co když ta povídka může vyznít jedině s použitím těchhle slov skutečně přirozeně a člověk jich prostě použít musí? Pak jich přece musí použít.“
„Ale vy jste to vůbec nepochopil,“ odpověděla. „Nesmíte psát nic, co je inaccrochable. To nemá smysl. To je nesprávné a hloupé.“
Ona sama by prý byla ráda, kdyby jí něco uveřejnili v Atlantic Monthly, a taky jí prý něco uveřejní. Tvrdila, že já nejsem dost dobrý spisovatel, aby mi tam nebo v Saturday Evening Post něco uveřejnili, že jsem možná svým způsobem jakýsi spisovatel nového druhu, ale že musím mít hlavně na paměti, že nesmím psát povídky, které jsou inaccrochable. Nepřel jsem se s ní o to, ani jsem se jí nepokoušel znova vysvětlovat,
co se snažím dělat s dialogem. To byla moje věc a bylo mnohem zajímavější poslouchat. To odpoledne nám taky vyložila, jak se to dělá, aby si člověk mohl kupovat obrazy.
„Člověk si může kupovat buď šaty, nebo obrazy,“ prohlásila. „Jinak to nejde. Nikdo, kdo není strašně bohatý, si nemůže kupovat obojí. Vykašlete se na šaty a na veškerou módu a kupujte si šaty praktické, aby vám vydržely, a za ty peníze na šaty si pak můžete kupovat obrazy.“
„Jenže na ty Picassy, co bych chtěl mít,“ odpověděl jsem, „bych stejně neměl peníze, i kdybych si už do smrti nekoupil na sebe nic.“
„Ano, Picasso se vymyká vašim možnostem. Vy si musíte kupovat lidi stejně staré, jako jste sám — lidi z vašeho povolávacího ročníku. Však se s nimi seznámíte. Setkáte se s nimi ve své čtvrti. Noví dobří malíři se rodí pořád. Ale tady nejde ani tak o šaty, co si kupujete vy, jako spíš o ty, co si kupuje vaše žena. Drahé je právě dámské oblečení.“
Všiml jsem si, že se má žena snaží nedívat se na ten podivný oděv, připomínající šaty cestujících v podpalubí, co má na sobě slečna Steinová, a že se jí to daří. Když odcházely, byli jsme pořád ještě v oblibě, jak jsem si řekl, a znova nás pozvaly do rue de Fleurus číslo 27.
Pozvání, že můžu zaskočit do ateliéru během zimy kdykoli po páté hodině, přišlo až později. To jsem potkal slečnu Steinovou v Lucemburské zahradě. Nevzpomínám si, jestli tam venčila psa, ani jestli v té době už psa měla. Vím, že já jsem se tam venčil sám, protože psa jsme si nemohli dovolit, v té době dokonce ani kočku, a že jediné kočky, co jsem tehdy znal, byly kočky v malých kavárničkách nebo restauracích, nebo veliké kočky, které jsem obdivoval v oknech domovníků. Později jsem potkával slečnu Steinovou v Lucemburské zahradě se psem často; ale mám dojem, že k tomuhle prvnímu setkání došlo, než si ho pořídila.
Její pozvání jsem však přijal, pes nepes, začal se u ní stavovat v ateliéru, ona mi vždycky nabídla přírodní eau-de-vie,
pak trvala na tom, že mi nalije ještě jednou, a já jsem se díval na obrazy a povídali jsme si. Ty obrazy mě vzrušovaly a ty rozhovory byly hezké. Většinou mluvila ona, vykládala mi o moderních obrazech i malířích — víc mi toho o nich řekla jako o lidech než jako o malířích — a mluvila o své práci. Ukázala mi mnoho svazků svých rukopisů, které její společnice opisovala denně na stroji. Je prý šťastná, když může denně psát, ale jak jsem ji poznával blíž, tak jsem zjišťoval, že je k tomu štěstí zapotřebí, aby tu pravidelnou produkci, která je závislá na množství její energie, někdo taky vydával a aby se jí dostávalo uznání.
Když jsem slečnu Steinovou poznal, nebyla tato potřeba ještě tak naléhavá, protože jí už vyšly tři povídky, které byly každému srozumitelné. Jedna z nich, povídka „Melanctha“, byla moc dobrá a dobré byly i ukázky jejích literárních experimentů, jež vyšly v knižní formě a jež kritikové, kteří se se slečnou Steinovou seznámili nebo ji znali z dřívějška, hodnotili velmi vysoko. Byla osobnost, které — když si chtěla někoho získat na svou stranu — nebylo lze odolat, a kritikové, kteří se s ní seznámili a viděli její obrazy, vzali její výtvory, i když jim neporozuměli, za bernou minci, protože byli slečnou Steinovou nadšeni jako člověkem a důvěřovali jejímu úsudku. Objevila mnoho pravd o rytmu a o opakovaném používání slov, pravd, jež platily a měly význam, a uměla o nich hezky povídat.
Ale nezamlouvalo se jí, že se má otravovat s nějakým revidováním a že se má nutit psát srozumitelněji, přestože chtěla, aby se její věci vydávaly a byly veřejně uznávané, což platilo obzvlášť o té neuvěřitelně dlouhé knize s názvem Jak se utvářeli Američané.
Tahle knížka začínala skvěle, pak po dlouhý úsek s velkými skvostnými pasážemi pokračovala dobře, ale potom už přecházela v nekonečné opakování, které by svědomitější a méně líný spisovatel hodil do koše. Poznal jsem tu knihu důkladně, protože jsem přesvědčil — slovo přinutil by možná sedělo víc — Forda Madoxe Forda, aby ji začal otiskovat na pokračování v The
Transatlantic Review, poněvadž jsem věděl, že ten časopis zanikne dřív, než bude knížka u konce. Při otiskování v té revui jsem musel dělat za slečnu Steinovou všechny korektury, protože v takovéhle práci žádné štěstí neviděla. Tenkrát za toho studeného odpoledne, kdy jsem šel kolem okna domovníkovy lóže, vešel do studeného dvora a pak vstoupil do teplého ateliéru, bylo tohle všechno ještě mnoho roků před námi. Ten den mně slečna Steinová dala ponaučení v otázce sexu. V té době jsme se jeden druhému už moc líbili a já už pochopil, že všechno to, čemu nerozumím, má pravděpodobně něco do sebe. Slečna Steinová byla toho názoru, že jsem v otázce sexu velice nevzdělaný, a já musím přiznat, že jsem měl vůči homosexualitě jisté předsudky, protože jsem poznal některé její primitivnější aspekty. Věděl jsem, že v dobách, kdy jsem byl ještě mladý chlapec a kdy slovo „vlčák“ nebyl ještě slangový výraz pro chlapa posedlého po ženských, nosil právě kvůli těmhle věcem člověk nůž, jehož by byl taky mezi pobudy použil. Z dob, kdy jsem žil v Kansas City, jsem znal mnoho inaccrochable výrazů a rčení, i mravy panující v nejrůznějších čtvrtích onoho města, jakož i Chicaga, i na člunech na Michiganu. Když se mě na to slečna Steinová vyptávala, snažil jsem se jí vysvětlit, že v dobách, kdy se člověk pohyboval jako mladý chlapec ve společnosti chlapů, musel být připraven zabít člověka, vědět jak a vědět i to, že by to opravdu udělal, kdyby ho někdo chtěl obtěžovat. Ten výraz byl naprosto accrochable. Jakmile člověk věděl, že by zabil, ostatní to rychle vycítili a dali mu pokoj; ale byly určité situace, do kterých se nesměl dát vehnat ani vylákat. Byl bych to dokázal vyjádřit mnohem jasněji, kdybych byl použil jednoho inaccrochable rčení, jehož používali vlčáci na člunech na jezeře: „Jak mi šáhneš na ďouru, přerazím ti pazouru.“ Jenže před slečnou Steinovou jsem si dával vždycky pozor na jazyk, třebaže by nějaký předsudek objasnilo nebo vyjádřilo vhodné rčení ze života líp.
„Ale ano, Hemingwayi,“ odpověděla. „Jenže vy jste žil mezi kriminálníky a perverty.“
O to jsem se s ní přít nehodlal, i když jsem podle svého názoru žil ve světě, jaký je, se všemi těmi lidmi, co k němu patří, a snažil se ty lidi chápat, třebaže jsem některé nedokázal mít rád a některé jsem ještě nepřestal nenávidět.
„A co ten stařec s těmi krásnými způsoby a slavným jménem, který mi nosíval v Itálii do nemocnice láhev marsaly nebo campari a vždycky se choval bezvadně, až jsem pak jednou musel říct ošetřovatelce, aby ho už ke mně do pokoje nepouštěla?“ zeptal jsem se.
„Takoví lidi jsou nemocní a nemůžou za to, ty byste měl litovat.“
„A toho a toho bych měl taky litovat?“ zeptal jsem se. Vyslovil jsem jeho jméno, které on sám vyslovuje s takovou rozkoší, že je podle mého zbytečné, abych ho opakoval.
„Ne. To je člověk nemravný. Kazí ostatní, ten je opravdu nemravný.“
„Ale prý je to dobrý spisovatel.“
„Není,“ odpověděla. „Je to jenom komediant a kazí lidi, protože mu to dělá dobře, a svádí je i k jiným nepravostem. Například k drogám.“
„A ten člověk, co bych ho měl litovat, se mě snad v Miláně nepokoušel zkazit?“
„Nebuďte naivní. Jak by mohl doufat, že vás zkazí? Copak hoch, jako jste vy, který je zvyklý na alkohol, se dá zkazit lahví marsaly? Ne, to byl starý člověk k politování, ten nemohl za to, co dělal. Byl nemocný, nemohl za to a vy byste ho měl litovat.“
„Já ho tenkrát litoval,“ řekl jsem. „Ale bylo to pro mě zklamání, protože měl tak pěkný způsoby.“
Napil jsem se ještě eau-de-vie, politoval toho starce a zadíval se na Picassův dívčí akt s košíkem květin. Říkal jsem si, že ten rozhovor začíná být trochu nebezpečný, ale já o tom nezačal. V rozhovorech se slečnou Steinovou nebyly takřka nikdy odmlky, ale teď jsme se odmlčeli; chystala se mi něco říct, a tak jsem si nalil.
„De facto o tom všem nemáte ani ponětí, Hemingwayi,“ řekla. „Vy jste poznal jenom vyložené kriminálníky, nemocné lidi a nemravy. Podstata je v tom, že to, co dělají homosexuálové mužského pohlaví, je ošklivé a odporné a že jsou pak zhnuseni sami sebou. Pijou a berou drogy, aby to přehlušili, ale jsou z toho aktu znechucení a pořád mění své partnery, a tak vlastně nemůžou být nikdy šťastní.“
„Aha.“
„U žen je to naopak. Ty nedělají nic, nad čím by pociťovaly hnus, nic, co by bylo odporné, takže jsou pak šťastné a můžou spolu šťastně žít.“
„Aha,“ odpověděl jsem. „Ale co ta a ta?“
„U té je to nemravnost,“ odpověděla slečna Steinová. „Ta je skutečně nemravná, takže nemůže být nikdy doopravdy šťastná, jedině když má zase někoho dalšího. Ta jenom kazí lidi.“
„Chápu.“
„Opravdu to chápete?“
V těch dobách se od člověka očekávalo, že bude chápat tolik věcí, a tak jsem byl rád, když jsme začali o něčem jiném. Park byl zavřený, takže jsem to musel vzít kolem až k rue de Vaugirard a pak podél dolního konce parku. Bylo to smutné, když byl park zavřený a zamčený, a když jsem ho obcházel, místo co bych jím procházel, tak jsem pospíchal, abych byl co nejdřív doma v rue Cardinal Lemoine, a bylo mi smutno. A přitom začal ten den tak vesele. Zítra budu muset do úmoru pracovat. Tehdy jsem věřil, a věřím tomu dodnes, že práce vyléčí takřka všechno. Jediné, z čeho se potřebuju vyléčit já, je — jak jsem usoudil podle slečny Steinové — mládí a láska k mé ženě. Když jsem pak doma v rue Cardinal Lemoine vyprávěl své ženě, co jsem se právě dověděl, bylo po smutku. A v noci nám bylo s tím, co jsme věděli už dřív, i s tím, co jsme se dověděli v horách, moc pěkně.
„Une génération perdue“
Stavovat se k večeru v rue de Fleurus číslo 27, aby se člověk trochu ohřál, podíval se na obrazy a chvíli pohovořil, tomu se lehko přivyklo. Slečna Steinová neměla často žádnou jinou návštěvu a vždycky byla ohromně přátelská a dlouho byla strašně milá. Když jsem se vrátil z nějaké cesty, které jsem podnikal za ty kanadské noviny a za ty zpravodajské agentury, co jsem pro ně pracoval, na všelijaké politické konference nebo na Blízký východ či do Německa, chtěla, abych jí vyprávěl všechny zábavné podrobnosti. Vždycky se na tom našly nějaké legrační stránky, v kterých si libovala, stejně jako si libovala v tom, čemu Němci říkají historky se šibeničním humorem. Chtěla slyšet o světě z té veselé stránky, nikdy z té opravdové, nikdy z té ošklivé.
Byl jsem mladý, nebyl jsem žádný škarohlíd a i za těch nejhorších dob se vždycky našly nějaké komické příhody, které slečna Steinová s oblibou poslouchala. O těch ostatních jsem pomlčel a jenom o nich psal.
Když jsem se zrovna z žádné cesty nevracel a zastavil se v rue de Fleurus po práci, pokoušel jsem se někdy přimět slečnu Steinovou k rozhovoru o knihách. V období, kdy jsem psal, jsem pociťoval potřebu po práci si číst. Jestliže člověk myslel dál na svou práci, mohlo se mu to, o čem psal, ztratit dřív, než v tom mohl druhý den pokračovat. Potřeboval trošku pohybu, unavit se tělesně, a moc pomáhalo pomilovat se s tím, koho člověk miloval. To bylo vůbec ze všeho nejlepší. Jenže když pak byl člověk prázdný, bylo zapotřebí číst, aby nemyslel nebo si nedělal starosti s prací, dokud k ní nezasedne znova. V té době jsem už uměl nevyčerpávat svou spisovatelskou studnu až do dna, ale vždycky přestat tehdy, kdy v jejích hlubinách
ještě něco zbývalo, a nechat ji přes noc znovu natáhnout ze zdrojů, jež ji napájely.
Někdy, když jsem chtěl nemyslet po práci na psaní, jsem si četl tehdejší současné spisovatele, jako byl Aldous Huxley, D. H. Lawrence nebo kdokoli, komu vycházely knihy, jež jsem objevil v knihovně Sylvie Beachové nebo sehnal na nábřeží.
„Huxley je mrtvý člověk,“ prohlásila slečna Steinová. „Proč čtete mrtvé lidi? Copak nevidíte, že je to mrtvola?“
Tehdy jsem nenahlížel, že by to byl mrtvý člověk, a tak jsem odpověděl, že mě jeho knihy baví a že mě odvádějí od mých myšlenek.
„Měl byste číst jenom to, co je doopravdy dobré, nebo co je vyloženě špatné.“
„Četl jsem opravdu dobré knihy celou zimu i celou minulou zimu a budu je číst i příští, a vyloženě špatné knihy nemám rád.“
„Proč čtete tenhle brak? Vždyť je to nafouknutý brak, Hemingwayi. Od mrtvého člověka.“
„Zajímá mě, co píšou,“ odpověděl jsem. „A kromě toho mě to odvádí od mého psaní.“
„Kohopak to čtete ještě?“
„D. H. Lawrence,“ odpověděl jsem. „Napsal několik moc dobrých povídek, jedna se jmenuje ‚Pruský důstojník‘.“
„Pokoušela jsem se číst jeho romány. Je nemožný. Je to nabubřelý ubožák. Píše jako nemocný člověk.“
„Mně se líbili Synové a milenci a Bílý páv,“ odpověděl jsem. „Možná že to druhé tak ne. Zamilované ženy jsem přečíst nedokázal.“
„Když nechcete číst špatné věci a chcete číst něco, co by upoutalo váš zájem a co je svým způsobem nádherné, měl byste si přečíst Marii Belloc Lowndesovou.“
V životě jsem o ní neslyšel, a tak mi slečna Steinová půjčila Nájemníka, tu nádhernou historku o Jacku Rozparovači, a pak ještě jednu knihu o vraždě někde za Paříží, což mohlo být jedině Enghien-les-Bains. Obě to byly výborné knihy na čtení
po práci, lidi v nich byli věrohodní a děj ani ty hrůzy nebyly vykonstruované. Náramně se hodily jako četba po práci, a tak jsem zhltal paní Belloc Lowndesovou celou. Jenže toho od ní existovalo jen tolik a tolik a nic nebylo tak dobré jako ty první dvě věci a už nikdy jsem neobjevil nic, co by se pro tu chvíli oddechu, ať už denní či noční, tak hodilo, až teprv když vyšly ty první nádherné knížky Simenonovy.
Myslím, že ti dobří Simenonové by se byli slečně Steinové líbili — první, co jsem četl, bylo buď L’ Écluse numéro 1, nebo
La maison du canal — ale nejsem si jist, protože jsem poznal, že nerada čte francouzsky, třebaže strašně ráda francouzsky mluví. První dva Simenony, které jsem tehdy četl, mi dala Janet Flannerová. Ta četla francouzsky strašně ráda a Simenona četla, ještě když dělal kriminálního reportéra.
Nevzpomínám si, že by Gertruda Steinová za celé ty tři nebo čtyři roky, co jsme spolu byli dobří přátelé, byla kdy promluvila hezky o jediném spisovateli, který nenapsal něco příznivého o jejích věcech nebo neudělal něco, čím by trochu podpořil její kariéru, s výjimkou Ronalda Firbanka a později Scotta Fitzgeralda. Když jsem se s ní seznámil, nemluvila nikdy o Sherwoodu Andersonovi jako o spisovateli, zato však o něm horovala jako o člověku, o jeho velkých, krásných, žhavých italských očích a o jeho laskavosti a šarmu. Mně byly jeho velké krásné žhavé italské oči lhostejné, ale moc se mi líbily některé jeho povídky. Byly napsané prostě a některé krásně; lidi, o nichž psal, opravdu znal a měl je ze srdce rád. Ale slečna Steinová odmítala mluvit o jeho povídkách, mluvila o něm vždycky jenom jako o člověku.
„A co jeho romány?“ zeptal jsem se jí. Nechtěla o Andersonových knihách mluvit, stejně jako odmítala bavit se o Joyceovi. Jakmile člověk vyrukoval s Joycem podruhé, nebyl už nikdy pozvaný. Bylo to jako zmínit se pochvalně jednomu generálovi o druhém generálovi. Téhle chyby stačilo dopustit se jednou a člověk hned poznal, že ji nesmí opakovat. Ale o všech generálech, které ten generál, co s ním člověk právě mluvil,
Zlobila se i na Ezru Pounda, protože jednou dosedl příliš prudce do malého, křehkého a bezpochyby nepohodlného křesílka, které možná dostal i schválně, a buď ho polámal, nebo nakřápl. Že je to velký básník a jemný, velkomyslný člověk, a že kdyby byl seděl v křesle normálních rozměrů, tak se nic nestalo, to nebrala v úvahu. Svou nechuť k Ezrovi Poundovi začala odůvodňovat teprve o mnoho let později — vymyšlenými, velice obratnými a zlomyslně formulovanými důvody. Tu poznámku o ztracené generaci pronesla těsně po našem návratu z Kanady, kdy jsme bydleli v rue Notre-Dame-des-Champs a já a slečna Steinová jsme byli ještě dobří přátelé. Měla tenkrát nějaké potíže se zapalováním u své staré fordky model T, kterou tehdy jezdila, a mládenec, který pracoval v opravně a prodělal poslední rok války jako voják, na to nestačil nebo možná nechtěl dát při opravě přednost fordce slečny Steinové před ostatními vozy. Zkrátka a dobře, nebyl sérieux a patron opravny ho po stížnosti slečny Steinové přísně pokáral. Řekl mu: „Jste všichni génération perdue.“
„Přesně to jste i vy. Přesně to jste i všichni vy,“ prohlásila slečna Steinová. „Vy všichni mladí lidé, co jste byli ve válce. Jste ztracená generace.“
34 potřel, se zmiňovat smělo. Ten generál, s kterým člověk mluvil, pak vždycky toho potřeného generála velice vychvaloval a s radostí se pouštěl do detailů o tom, jak ho potřel. Andersonovy povídky byly příliš dobré, než aby mohly být šťastné téma. Chystal jsem se slečně Steinové říct, jak nepochopitelně špatné jsou jeho romány, jenže to by bylo stejně zlé, protože by to znamenalo, že kritizuju jednoho z jejích nejvěrnějších zastánců. Když pak napsal román, který se jmenoval Temný smích, tak strašlivě špatný, hloupý a afektovaný, že jsem se neudržel a v Jarních přívalech ho zparodoval, slečna Steinová se hrozně rozzlobila. Napadl jsem člověka, který byl součástí jejího příslušenství. Ale než k téhle události došlo, měla dlouhé období, kdy se na mě nezlobila. Sama začala vychvalovat Sherwooda do nebes, teprve když byl jako spisovatel vyřízený.
„Ale?“ řekl jsem.
„Ano,“ trvala na svém. „Nemáte k ničemu úctu. Upíjíte se k smrti…“
„Ten mladý mechanik byl opilý?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že ne.“
„Viděla jste opilého mě?“
„Ne. Ale vaši přátelé se opíjejí.“
„To já někdy taky,“ řekl jsem. „Ale sem opilý nechodím.“
„Samozřejmě. Nic takového jsem taky netvrdila.“
„Patron toho hocha byl pravděpodobně opilý už v jedenáct ráno,“ řekl jsem. „Proto pronáší tak rozkošné věty.“
„Nepolemizujte se mnou, Hemingwayi,“ odpověděla slečna Steinová. „To nemá žádný smysl. Jste všichni ztracená generace, přesně jak to řekl ten majitel opravny.“
Když jsem pak napsal svůj první román, pokusil jsem se vyvážit tenhle výrok majitele opravny, co slečna Steinová citovala, jedním výrokem z knihy Kazatel. Ale tenkrát ten večer jsem myslel cestou domů na toho chlapce z té autoopravny a na to, jestli ho někdy nevezli v takovém tom voze, co proměnili v ambulance. Pamatuju se, jak se jim pálilo brzdové obložení, když sjížděly po horských silnicích s plným nákladem raněných a brzdily jedničkou a nakonec zpátečkou, a jak ty poslední přejížděly horské úbočí prázdné, protože je pak nahradily velké fiaty s kulisovým řazením a s ojetými brzdami. Myslel jsem na slečnu Steinovou, na Sherwooda Andersona, na egoismus a na duševní lenost versus kázeň a říkal si, kdo tady má co komu říkat ztracená generace? Když jsem pak docházel ke Closerie des Lilas, kde stál ve světle můj starý přítel, socha maršála Neye s taseným mečem, na bronz dopadaly stíny stromů a on tam stál a za ním nikdo, a vzpomněl jsem si, v jaké fiasko proměnil Waterloo, říkal jsem si, že všechny generace odjakživa byly a vždycky budou z nějakého důvodu ztracené, a tak jsem se zastavil v Lilas, aby tam ta socha nebyla tak sama, a než jsem se vydal k domovu do našeho bytu nad pilou, vypil jsem si jedno studené pivo. Ale když jsem pak nad tím pivem seděl, díval
se na sochu a vzpomínal na tu řadu dní, za nichž Ney bojoval osobně v zadním voji na ústupu od Moskvy, odkud Napoleon ujel s Caulaincourtem v kočáře, uvědomil jsem si, jakou jsem míval kdysi ve slečně Steinové srdečnou a milou přítelkyni a jak krásně vyprávěla o Apollinairovi a o jeho smrti v Den příměří v roce 1918, kdy davy volaly „à bas Guillaume“ a Apollinaire si ve svém deliriu myslel, že vykřikují něco proti němu, a říkal jsem si, že dokud to bude v mé moci, budu jí ze všech sil pomáhat a starat se, aby se jí dostalo za její dobré dílo uznání, k čemuž mi dopomáhej Bůh a Mike Ney. Ale ty její řeči o ztracené generaci i se všemi těmi sprostými lacinými nálepkami vem čert. Když jsem došel k domovu, vešel do dvora, vystoupil po schodech a uviděl svou ženu, svého syna a jeho kocoura F. Pusse, viděl, jak jsou všichni šťastní a že v krbu hoří oheň, řekl jsem své ženě: „Víš, ta Gertruda je stejně fajn.“
„Samozřejmě, Tatie.“
„Ale někdy říká strašný pitomosti.“
„Ty já nemám nikdy příležitost slyšet,“ odpověděla má žena.
„Já jsem manželka. Se mnou se baví jenom její přítelkyně.“
Shakespeare a spol.
V těch dnech nebyly na kupování knih peníze. Vypůjčoval jsem si je z knihovny Sylvie Beachové v rue de l’Odéon číslo 12. V té studené, větrem bičované ulici to bylo teplé, útulné závětří, kde byla v zimě veliká kamna, stolky a přihrádky s knihami, nové knihy ve výkladě a na zdi fotografie slavných spisovatelů, jak mrtvých, tak živých. Všechny ty fotografie vypadaly jako momentky a i ti mrtví spisovatelé vyhlíželi, jako by kdysi opravdu žili. Sylvia měla temperamentní obličej s výraznými rysy a hnědýma očima, které byly živé jako oči malého zvířátka a veselé jako oči mladého děvčete, a zvlněné hnědé vlasy měla sčesané z krásného čela a zastřižené rovně pod ušima a podle linie hnědého sametového kabátku, který nosila. Měla hezké nohy, byla laskavá, veselá, účastná a ráda poslouchala vtipy a klepy. Nikdo na světě ke mně nebyl nikdy milejší.
Když jsem přišel do knihovny poprvé, choval jsem se velice nesměle, protože jsem u sebe neměl dost peněz na zápis do půjčovny. Řekla mi, že můžu složit zálohu, až budu mít peníze, vystavila mi legitimaci a vyzvala mě, abych si vzal knih, kolik chci.
Neměla mi proč důvěřovat. Neznala mě a adresa rue Cardinal Lemoine číslo 74, co jsem jí udal, nemohla být adresa ubožejší. Ale Sylvia byla přesto báječná, okouzlující a srdečná a za ní po celé zdi až do stropu a dál do zadní místnosti, která měla okna do dvora za budovou, se tyčily regály s poklady její půjčovny.
Začal jsem Turgeněvem. Vzal jsem si dva svazky Lovcových zápisků a k tomu jednu z prvních knih D. H. Lawrence. Mám dojem, že to byli Synové a milenci. Sylvia mě vyzvala, abych si těch knih vzal víc, jestli chci. Vybral jsem si Vojnu
a mír v překladu Constance Garnettové a Hráče a jiné povídky od Dostojevského.
„Jestli chcete tohle všechno přečíst, to vás tady hned tak neuvidíme,“ řekla Sylvie.
„Musím přece přijít zaplatit,“ odpověděl jsem. „Doma nějaké peníze mám.“
„Tak jsem to nemyslela,“ řekla. „Zaplatíte, až se vám to bude hodit.“
„Kdy sem chodí Joyce?“ zeptal jsem se.
„Když přijde, tak obyčejně pozdě odpoledne,“ odpověděla. „Vy se s ním ještě neznáte?“
„Jednou jsme ho viděli u Michauda, jedl tam se svou rodinou,“ řekl jsem. „Jenže okukovat lidi, když jedí, není zrovna slušné a Michaud je drahý podnik.“
„Vy jíte doma?“
„Teď většinou ano,“ odpověděl jsem. „Máme dobrou kuchařku.“
„Přímo ve své čtvrti nemáte nikde žádnou dobrou restauraci, že ne?“
„Ne. Jak to víte?“
„Bydlel tam Larbaud,“ řekla. „A až na tohleto se mu tam moc líbilo.“
„Nejbližší slušný laciný podnik, kde se dá jíst, je u Panthéonu.“
„Ty končiny neznám. My jíme doma. Musíte k nám někdy se ženou zajít.“
„Počkejte, až jestli vám zaplatím,“ odpověděl jsem. „Ale děkuju mockrát.“
„Nečtěte moc rychle,“ řekla.
Náš domov v rue Cardinal Lemoine byl dvoupokojový byt bez teplé vody a bez hygienického zařízení, jenom s antiseptickou nádobou, ale to člověku zvyklému na venkovský záchodek v Michiganu ani tak strašně nevadilo. Měli jsme krásnou vyhlídku, pohodlné spaní v podobě dobré pérované žíněnky na zemi, na stěnách obrazy, které se nám líbily, takže
to byl byt veselý a útulný. Když jsem tam tenkrát došel s knihami, vyprávěl jsem své ženě, jakou jsem objevil báječnou půjčovnu.
„Ale hned odpoledne tam musíš zajít zaplatit, Tatie,“ řekla.
„To víš, že zajdu,“ odpověděl jsem. „Zajdeme tam spolu. A pak spolu půjdem na procházku po nábřeží podél řeky.“
„Pojďme po rue de Seine a prohlídněme si všechny ty galerie a výklady.“
„Pojďme. Půjdeme se prostě projít a stavíme se v nějaké nové kavárně, kde nikoho neznáme a kde nikdo nezná nás, a dáme si drink.“
„Můžeme si dát dva.“
„A pak se můžem někde najíst.“
„To ne. Nezapomínej, že musíme zaplatit v té půjčovně.“
„Tak se vrátíme domů, najíme se tady, dáme si něco moc dobrýho a k tomu budeme pít beaunské z konzumu, co na něj koukáme z okna a co má cenu beaunského napsanou na výkladě. A pak si budem číst a pak vlezem do postele a budem se milovat.“
„A nikdo nebude milovat nikoho než toho druhýho.“
„Ne. Nikdy.“
„To bude rozkošný odpoledne i večer. Ale teď bychom si měli dát oběd.“
„Já mám strašnej hlad,“ prohlásil jsem. „Psal jsem v kavárně jenom o café crème.“
„Jak ti to šlo, Tatie?“
„Snad dobře. Aspoň doufám. Co máme k obědu?“
„Ředkvičky a dobré foie de veau s bramborovou kaší a čekankovým salátem. A jablkový koláč.“
„A budeme si moct přečíst všechny knížky, co na světě jsou, a až někam pojedeme, tak si je můžem vzít s sebou.“
„Nebude to od nás neslušnost?“
„Ne.“
„Má tam taky Henryho Jamese?“
„Samozřejmě.“
„Jú,“ řekla. „To je ale štěstí, žes tu knihovnu objevil.“
„My máme vždycky ve všem štěstí,“ odpověděl jsem, ale nezaklepal to, já hlupák, na dřevo. A přitom jsme v tom bytě měli dřevo všude.