Léto – to je horko, prach a pocit, že se člověku v hrudi usadil roj včel, který nedovolí volně se nadechnout. Léto znamená, že svět kolem ztratí na několik měsíců svoji tvář a překryje ji podivně rozchechtanou maskou složenou z obličejů těch, kteří tu vystoupí z autobusu a pokouší se vymáčknout ze sebe pozdrav rusky tak, aby to neznělo příliš směšně. Léto je doba, kdy se tu dají vydělat nějaké peníze a kdy je možné spolehnout se na jízdní řád.
Po silnici s troubením projelo těžké vojenské auto. Na jeho korbě stáli tři rozesmátí mladíci, opírali se o střechu kabiny, mávali láhvemi a opile křičeli. Hukot motoru a vody v řece jim ale slova z úst ukradl. Psi polehávající ve stínu stromů zdvihli znuděně hlavu a sledovali, jak náklaďák mizí v zatáčce. Zvířený prach se pomalu usazoval na velké kameny na břehu a na plevel v příkopě.
Z domku po proudu vyšel muž s velkým modrým igelitovým pytlem v ruce. Rozhlédl se, mávl na pozdrav a pak pytel odhodil do řeky, k ostatním stejně modrým pytlům, ze kterých se v příštím okamžiku vznesl oblak much. Soused hmyz chvíli pozoroval, pak si otřel zpocené čelo, sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret, jednu si zapálil a beze spěchu se vrátil do domu. Bzučení zesláblo a mouchy se vrátily na své místo, k odpadkům v pytlích.
Naďa při pohledu na souseda taky dostala chuť na cigaretu. Ve skutečnosti sice nikdy kouřit nezačala, ale pokaždé, když si někdo v její blízkosti zapálil a jí nosem do mozku pronikla sladce štiplavá vůně tabáku smíchaného se spáleným papírem, začaly se jí v ústech sbíhat sliny a celé tělo se zvláštním způsobem uvolnilo. Jako by v té chvíli ležela v posteli nebo na lehátku. Samozřejmě si několikrát v životě skutečně zapálila, ale zážitek, který jí kouř v plicích přinesl, se ani v nejmenším nepodobal pocitům v jejích představách. Většinou se pozvracela, na čele jí vyrazil studený pot a nohy vypovídaly poslušnost. Věk v tomhle případě nehrál roli. Naposledy jí cigaretu nabídl nějaký horolezec z Evropy loni v létě, když si u ní objednal pivo a chyšiny se sýrem a lámanou ruštinou se jí pak pokoušel vysvětlit, že cestou od jezera Syltran někde ztratil zapalovač. Naďa po chvíli všechno pochopila a vylovila z kapsy sirky. Chlap to vzal jako důkaz toho, že je taky kuřačka, a nabídl jí. Je zvláštní, že skoro všichni turisté si tu kupují místní cigarety, přitom v každém obchodě je možné koupit camelky nebo marlbora. Ale to oni ne. Každý z těchhle pitomců sáhne automaticky po Trojce nebo jiném svinstvu, hlavně když je na krabičce nápis v azbuce. Pak to obřadně vdechují a tváří se, jako by v ruce drželi indiánský kalumet, a ne nejlacinější šmejd, co se dá pořídit. Tenhle loňský dobrodruh byl ze stejného těsta, takže Naďa vylovila z pomačkané krabičky v jeho ruce cigaretu a nechala si připálit. A to bylo vlastně celé, protože asi po minutě se jí udělalo špatně. Vymluvila se na práci v kuchyni a téměř od stolu utekla. Když zmizela za závěsem oddělujícím kavárnu od zbytku domu, padla na gauč a střídavě se pokoušela udržet zavřené oči, aby neviděla roztočený strop nad svojí hlavou, a střídavě je zase do stropu třeštila a zhluboka dýchala, aby se
nepozvracela. Nakonec vypila na ex skoro litr ledové koly a připravila jídlo. Voňavý kouř, který se linul od stolu, ji celou dobu lákal, ale protože se jí ještě třásly nohy, nedalo příliš práce dalšímu pokušení odolat.
Ze zatáčky za benzinovou pumpou se vyloupla černá volha. U mostu zpomalila a opatrně, jakoby po chvíli uvažování, na něj vjela. Naďa si zaclonila dlaní oči a rozeznala za volantem mladý obličej rámovaný černými vlasy. Auto přejelo most, kola na prašné cestě hlasitě hrábla a znovu zvířila prach. Bzučení v odpadcích se znovu rozeznělo a volha prudce zabrzdila před domem.
Naďa si zakryla ústa, aby se nerozkašlala, a s přimhouřenýma očima sledovala, jak se otevírají dveře a z auta vystupuje štíhlý mladík.
Muselo se stát něco špatného, tím si byla jistá. Denis k ní v tuhle dobu přijíždí jen v případě, že se potřebuje uklidnit předtím, než se vrátí domů, k manželce a dětem.
Svého vnuka dobře zná. Když ji chce navštívit jen ze zdvořilosti, přijíždí obvykle až večer, když už je v kavárně zavřeno, a pomáhá jí s úklidem. To pak spolu sedí na lavici před domem, povídají si a užívají si luxusu nemuset jeden po druhém nic chtít. Protože takový vztah mezi sebou můžou mít jen prarodiče s vnoučaty. Rodiče se svými dětmi nikdy, mezi rodiči a dětmi zůstává navždy ležet balvan omezení, zákazů a únavy z každodenního setkávání, z pomalého a neodvratného odhalování rodičovských slabostí, zlozvyků a malicherného dokazování vlastní důležitosti. Prarodiče jsou trochu jako zaprášený obraz, kde už sice není možné rozeznat detaily, ale je důvěrně známý. A neškodný. Vztah mezi manželi je pak ve srovnání s tím něco jako čardáš minovým polem. Když byl ještě naživu Nadin manžel, sedával takhle Denis s ním, zatímco ona uklízela
hospodu. Seděli a mlčeli, dokud se k nim nepřidala i ona a nezačala se vyptávat. Poslední dva roky už ale jejich večery vypadají takhle.
Denis vystoupil, vztekle práskl dveřmi auta a cestou k Nadě nakopával kameny, které obloukem odlétaly do řeky. Snědý obličej byl tmavší než obvykle, skoro černý, a leskl se potem. Došel k ní, objal ji, políbil na tvář a beze slova vylovil z kapsy bundy krabičku cigaret a zapálil si.
„Co se stalo, hochu?“ pohladila ho po ježatých vlasech.
Denis jen mlčky vrtěl hlavou a prudce tahal z cigarety, jako by ji chtěl vdechnout celou najednou. Pak zahodil nedopalek a okamžitě si zapálil další cigaretu. „Krávy,“ vyrazil ze sebe.
„Cože?“ naklonila se k němu s pocitem, že špatně rozuměla.
„No krávy,“ zopakoval a podíval se na ni. „Krávy a milicionáři,“ dodal.
Přikývla. „Přinesu ti kafe, chceš?“
„Budeš hodná,“ vydechl a dál usilovně tahal z cigarety.
Zmizela v domě a po chvíli se vrátila se šálkem horké kávy v ruce. Podala mu ji, přikývl a poprvé se mu na tváři objevilo něco jako úsměv. Úsměv netopýra, napadlo ji pokaždé. Napil se. S úlevou pozorovala, jak se mu zklidňuje dech a pohyby ruky s cigaretou se zpomalují. Už nevypadal jako lokomotiva při rozjezdu, s kotlem natlakovaným k prasknutí.
„Tak povídej,“ vzala ho za loket a odvedla k lavičce. Posadila se, vnuk vedle ní položil šálek s kávou. Sám zůstal stát.
„Chytil jsem rito,“ začal. „Nějaký dva chlapy s batohy, co potřebovali do Baksanu.“
„Odkud?“ zeptala se. Šestadvacetiletý Denis byl jedním z mnoha mladíků, kteří si za rodinné peníze pořídili stará
auta a pokoušeli se něco vydělat jako taxikáři bez licence. Postávali před letištěm v Minerálních Vodách nebo na Leninově náměstí v Pjatigorsku a občas se jim podařilo ulovit někoho, kdo chtěl ušetřit peníze a nebál se staré černé volhy a mladého osmahlého šoféra v koženkové bundě a špičatých botách s přezkou. Výsledná cena pak byla otázkou vzdálenosti, kterou chtěl dotyčný taxíkem urazit, a typu zákazníka. Batůžkáři, kteří věděli, že si na nich nikdo nic nevezme, bývali těmi nejvděčnějšími a nejčastějšími.
Občas někdo místní, občas dobrodruzi z Evropy, kteří se pak s Denisem a jemu podobnými fotili a fotky věšeli na Instagram jako důkaz, že jsou vážně stateční a nebojí se jezdit stopem ani v takových zemích, jako je Rusko.
„Vody,“ odfrkl Denis, zamračil se a sáhl po kafi.
„To je dobrý, ne? Z Minerálních Vod do Baksanu to jsou dvě hodiny cesty. Dva tisíce nejmíň.“
„Dva tisíce,“ souhlasil Denis. „Měly to bejt dva tisíce.“
„A co se stalo? Nezaplatili?“
„Ale jo, zaplatili. Všichni jsme zaplatili.“
„Všichni jste zaplatili?“ nechápala Naďa. „Za co? A cos to mluvil o kravách?“
„Před Baksanem nás zastavili milicionáři.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč vás zastavili? Jel jsi rychle?“
„Ale babi, všichni přece jezdí rychle, vždyť to víš,“ zapálil si Denis další cigaretu a konečně se vedle Nadi posadil. „Kvůli tomu nikdo nikoho nezastaví.“
„Tak kvůli licenci? Kontrolovali papíry těch dvou z letiště?“
„Ani to ne. Ty dva je vůbec nezajímali. Zajímaly je krávy.“
„Co máš pořád s kravama?“ rozzlobila se. „Co mají krávy společnýho s tvým autem a milicí?“
„No protože kvůli kravám na silnici jsem o tisícovku chudší. Vytáhli mě z auta a odvedli do díry. Do takový tý jejich z pytlů s pískem. Tam mi řekli, že krávy je podle předpisů třeba objíždět zleva, a já že jel zprava. Že je to přestupek.“
Všechno už jí bylo jasné. Šlo jako obvykle jen o peníze. Místní milicionáři se nestarali o nic, co bylo jejich opravdovou prací. Důvodem jakékoliv činnosti byly peníze, případně protislužba, která byla stejně jen způsobem splacení nějakého dluhu. Dluhu, na který bylo třeba vydělat. Věc se vždycky odehrávala podle stejného scénáře – dvojice uniformovaných mužů na křižovatce zastavila a odvedla řidiče do tmavé kobky a tam mu beze svědků sdělila nějaký absurdní důvod udělení pokuty – třeba objíždění krav po nesprávné straně silnice. Nezbývalo než zaplatit, spor by většinou znamenal konec všeho. Jako všichni, i tihle drželi při sobě, kromě toho téměř nikdy neměli tady v okolí žádné příbuzné. Příbuzní byli jediná síla, která něco znamenala. Příbuzní nebo uniforma.
Denis měl zjevně tu smůlu, že některý z nich dnes potřeboval peníze. Možná na dárek k narozeninám pro dceru nebo manželku, možná na útratu v restauraci při oslavě výročí svatby, možná na úplatek pro někoho na úřadě, kde je třeba uklidit záznam o nehodě ožralého synka. Je to jedno.
„Takže ti zbyla tisícovka?“ zeptala se.
„Tisícovka by mi zbyla, kdybych nekupoval benzín.“
„Něco ti dám,“ vyskočila Naďa z lavičky.
„Ale babi,“ chytil ji za ruku. „Já nechci tvoje peníze. Vydělám si zejtra. Jde mi jen o ty dva. O to, co si od těch hovad musíme nechat líbit. Nejradši bych si pro ně došel. Třeba dneska v noci.“
„Prosím tě,“ rozesmála se. „Jak došel? Kam došel?“
„Do Nalčiku, kam jinam.“
„Aha,“ utřela si oči a zase se posadila. „A co bys s nima dělal, až bys je v tom Nalčiku našel? Vynadal jim?“
„To není k smíchu,“ řekl Denis tiše. „My tady od nich prostě sneseme úplně všechno. Všechny tyhle prasárny. Protože se jich bojíme.“
„A víš proč, chlapče? Protože jsme všichni viděli, jak to vypadá, když se jich někdo bát přestane. Byl jsi v Grozným?
Byl, před pár lety se mnou. A viděls, co s tím městem Rusové udělali. Chceš, aby to tu vypadalo stejně? Nebo jako předloni, když takhle začali řádit v Gruzii?“
„To víš, že nechci,“ zamumlal.
„Tak přestaň vymejšlet nesmysly o tom, jak si vyřídíš s milicionářema účty. Jeď domů a v klidu se vyspi. Zejtra už to bude lepší.“
Vstal z lavičky a políbil babičku na čelo. „Děkuju. Ale stejně to jednou někdo udělá, věř mi. Každej není tak poslušnej jako já.“
V zatáčce se znovu objevilo vojenské nákladní auto.
Na jeho korbě stáli jiní lidé než před chvílí, byli ale stejně opilí a stejně rozjaření.
„Vidíš,“ ukázal přes řeku. „Tohle jsme pro ně my. Místo, kde si můžou dělat, co chtěj, a lidi, se kterýma si můžou dělat, co chtěj.“
„Jedou na Čeget,“ pokrčila Naďa rameny. „Turisti jsou všude stejní.“
„Pochybuju, že něco takovýho mají i v Moskvě,“ zasmál se.
„Jeď už, ať se doma nebojí.“
Přikývl a nastoupil do auta. Černá volha přejela most a napojila se na silnici, po které před chvílí projel náklaďák s opilci. Naďa sebrala z lavičky šálek od kávy a sledovala
auto, dokud nezmizelo za žlutým skalnatým obloukem zatáčky. Povzdychla si a vešla do domu.
Naďa není Kabardinka. Ani tak nevypadá. Má světlou kůži a zamlada mívala zrzavé vlasy, které se naučila pečlivě schovávat pod šátkem. Teď už je to jedno, je stará a šedivá, stejně jako všechny staré ženské z vesnice. Těch pár staříků, co si ji ještě pamatují zrzavou, by už dnes asi stejně nikdo neměl chuť poslouchat. Naďa je Ruska.
Stojí u pultu a pečlivě sleduje, jak tlustá Aliya odřezává kus salámu a pokládá ho na váhu. Naďa tu žije už tak dlouho, že to, odkud pochází, dávno nikoho nezajímá. Ani drbnu, jakou je prodavačka Aliya. Kromě toho, Naďa je dobrá zákaznice, to Aliya ví, jedna z posledních tady ve Věrchném Baksanu, které se snaží utrácet svoje vydělané peníze zase mezi místními. Kašle na zeleninu a maso ze supermarketu v Nalčiku, vzdáleném odsud nějakých sto kilometrů. O těchhle supermarketech ve velkých městech tu už dlouho kolují vtipy ve smyslu – je to tam sice o dost dražší, zato horší. Lidi ty vtipy říkají, ale stejně tam nakupují. Naďa ne, dál vaří pro svoje hosty z toho, co nabízí Aliya ve svém obchodě. Jestli chce někdo speciality, ať si přejede do Těrskolu. Aliya tlustým prstem posune dvě dřevěné kuličky na počítadle. Na pohled snad nemůžou být ženy podobného věku odlišnější, než jsou tyhle dvě. Aliya, snědá černooká matrona s třemi bradami, ze kterých trčí několik dlouhých šedých vousů, divoká kvočna s oteklýma nohama a věčnou starostí, co se děje za sousedovými vraty. Naďa vedle ní vypadá jako dítě, které vyrazilo na maškarní ples převlečené za stařenu. Drobná, s modrýma očima
a rukama připomínajícíma tenké suché větve opadané z jabloní. Navzdory letům, která tu s místními prožila, nemůže nikdy být jako oni. Rozumí jejich jazyku, mluví s nimi, každý ale podle přízvuku hned pozná, že dřív mluvila řečí, kterou tu nikdo nemá rád.
„Přijeli ti noví?“ zeptá se Aliya.
„Proč myslíš?“ přimhouří Naďa oči a posune si pařátkem šátek z čela.
„Denis včera někoho přivezl, ne?“ usměje se Aliya.
„Nikoho nepřivezl. Stavil se cestou z rita.“
„Je hezký, že se stará. Že se mu daří. Mladý maj teď možnosti, který my jsme nikdy neměli, a na rodinu jim pak nezbejvá čas.“
„Možnosti,“ zavrtí Naďa hlavou. „K čemu jsou ti možnosti, když stejně skončíš na prvním úřadě a jediný, co od úředníka uvidíš, bude natažená ruka. Chceš taxíka? Tak potřebuješ licenci. Jenže abys ji dostal, musel bys to svoje auto nejdřív prodat, abys měl na úplatky. S náma a s našima možnostma si každej leda tak vytře…“ mávne Naďa rukou a položí na pult peníze.
Aliya je shrábne do šuplete a usměje se. „Já myslím, že nemáš pravdu. Tohle je přece teprve začátek. Počkej za pár let.“
„Hm,“ podrbe se Naďa na hlavě. „Zeptej se v Gruzii, jak se jim žilo s těma možnostma, co si o nich taky mysleli, že je maj. Do předloňska. Už jsi na to zapomněla?“
„Ani nemluv,“ zamává Aliya polekaně rukama.
„Tak vidíš. Možnosti…“ zamračí se Naďa. „Proč si myslíš, že sem teď jezdí mnohem míň lidí než před pěti lety? Od tý doby, co tady kvůli válce postavili vojáky do každý zatáčky, bojí se už i turisti. Jako bysme byli prašiví.“
„Nás neměl rád nikdy nikdo,“ řekne Aliya nakonec. „Tak proč by měli zrovna Rusové?“
„Máš pravdu, proč by měli,“ přikývne Naďa a sebere tašku s nákupem. „Tak zase někdy.“
Aliya jen mávne rukou na pozdrav a skloní se k sešitu, aby do něj zapsala Nadinu útratu.
Naďa se s plnou taškou plahočí prašnou cestou. Před plechovými vraty domů se povalují psi, a když je Naďa míjí, zdvihají hlavu a zvědavě ji pozorují. Taška v jejích rukou je lákadlo, které překonává i lenost a únavu z horka. Naďa cítí jejich pohledy v zádech, dokud jim na rohu nezmizí z očí. A jde ulicí plnou dalších psů a všichni dělají to samé. Sledují ji, žádný ale nevyskočí na nohy ani nezaštěká.
Nadin dům je teď prázdný. Do předvčerejška měla všechny postele obsazené skupinou postarších Korejců, takových legračních nešiků, schopných ublížit si při holení nebo obouvání bot. Odešli včera ráno, když se jim ani na čtvrtý pokus nepodařilo získat propustky do údolí Adyl-su, směřujícího na jih ke gruzínské hranici, přejít přes Chimik do sousedního údolí a podél řeky Adyr-su se vrátit do Baksanu. Cesta na tři, možná čtyři dny, pro Korejce určitě na čtyři. Když byla Naďa mladá a Alim ještě naživu, občas se tam spolu vydávali o víkendu na výlet s dětmi. Nebo jen sami, na Den vítězství. Tehdy ještě
Gruzie nebyla Gruzií, ale Gruzínskou svazovou republikou, tehdy se nikdo k hranici nebál přiblížit. Dnes je to jiné, dnes je občas vidět, jak se od hranice vracejí vyděšení polonazí chudáci, kterým někdo v noci rozřízl nožem stan, svlékl je skoro do naha a jen s cestovním pasem a trochou jídla je poslal zpátky. Říká se, že to dělají právě Gruzínci a že dřív, než se vojáci nebo milicionáři stačí rozkoukat, vrátí se zpátky na svoji stranu hor. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Naďu by vůbec nepřekvapilo, kdyby se jednoho dne ukázalo, že ti zloději jsou chlapi tady odsud. Údolí jsou to krásná, s řekami a vodopády, a Adyl-su je
téměř prázdné. Chtěl by se tam dostat skoro každý, ale jen málokdo má tolik trpělivosti nebo drzosti, aby dokázal od velitele místní vojenské posádky povolení získat. Ruský úřední šiml je strašně tvrdohlavý protivný osel, se se skloněnou hlavou a kopyty zarytými v prachu cesty.
A tak Korejci nakonec zamířili na Elbrus, jako všichni. Naďa to chápe, takhle totiž vypadají ty skutečné možnosti, o kterých mluvila Aliya. Proč by měl úředník nechat někoho odejít do míst, kde není jak z něj vytáhnout peníze, když může dotyčného dovézt na slavnou horu lanovka, na tu pověstnou střechu Evropy, do kavárny Balkaria, pak rolbou ještě o kus výš na Prijut 11 a nechat ho tam za pět set rublů přespat v plechové boudě? Možnosti, samozřejmě.
Nadě se Elbrus stejně nejvíc líbí takhle z dálky, a kdyby byl někdo ochotný ji poslouchat, poradila by to i všem těmhle naivním dobrodruhům. Ta jejich snaha se dostat co nejvýš jí přijde úsměvná. Je to stejně hloupá soutěž jako o to mít co nejdelší nohy, nejmodřejší oči nebo nejlíp umytá okna. Jakápak je tohle Evropa! Ale kvůli tomu jménu je vesnice, vzdálená jen několik kilometrů od nich, ve srovnání s Věrchným Baksanem úplným turistickým eldorádem. Tam by volná lůžka po Korejcích na tři noci pohodlně pronajali někomu jinému. Takové mají totiž v Elbrusu možnosti. Oni tady mají možnost přikývnout a nechat postele tři noci prázdné, protože není koho do nich uložit.
Na druhou stranu, aspoň je tu klid. Elbrus nebo Těrskol už jsou příliš dobrý kšeft, voní tam peníze. A kde jsou peníze, tam jsou i lidi, kteří mají svoje zájmy. Zájmy a žádné ohledy. Elbrus a Těrskol, to jsou místa, kde vyrostly restaurace a restaurace si musejí platit ochranu. Těžko říct před čím, nejspíš před jinými ochránci. A nikdo
si netroufne říct, že ochranu nechce nebo nepotřebuje. Kdo to zkusil, obratem zjistil, že ochrana je to jediné, na čem by mu mělo opravdu záležet. Tenkrát tam hořely domy, ztráceli se lidé. Turisti, okouzlení horou v dohledu, si mezitím objednávali mastné skopové šašliky, zapíjeli je místním mizerným pivem a nakupovali laciné cetky.
Mine hřbitov a při pohledu na travou zarostlé náhrobní kameny jí ztěžknou nohy. Hroby jsou většinou neudržované, kovové ohrádky polámané. Několik čestných výjimek působí jako pěst na oko. Jako výčitka těm, kteří se nestarají. Jenže jak se mají postarat, když jsou taky mrtví. O hroby rodičů by se měly starat děti, jenže pro samé války tady děti končí v zemi často dřív než jejich rodiče. A když pak umřou i oni, nezbude nikdo a ze hřbitova se stává skládka kamení a šrotu. Asi proto dnešní vzhled většiny hrobů nikoho nepohoršuje. A protože války, které Naďa pamatuje, dopadly neslavně, nikdo se k hrobům dnes ani nehlásí. Zašlá písmena na tmavých kamenech připomínají mladíky zabité v Afghánistánu nebo Čečně, až pod jejich jmény jsou vypsaná jména jejich rodičů, kteří zemřeli později. Naďa sem chodí nerada, i když tu leží i její Alim. Jeho hrob je ale čistý a tráva kolem vytrhaná.
O kus dál u zdi je to jiné. Betonový podstavec s rudou hvězdou a dlouhým seznamem seřazeným podle abecedy obec udržuje. Působí sice trochu pouťově, ale uschlé kytky vždycky někdo odnese a plechovou rudou hvězdu před každým výročím znovu natřou.
Naďa už ten seznam zná nazpaměť. Je to jen několik příjmení, a přitom taková spousta jmen. Po velké válce tu nemohl zbýt nikdo mladší čtyřiceti, myslí si pokaždé a pociťuje něco jako pýchu nad nezničitelností života na tomhle nehostinném místě. Na tuhle válku jsme pyšní,
nestydíme se za ni, ani za ty, kteří v ní umřeli. I když umírali ve jménu těch, kteří jim tuhle zem kdysi ukradli. Rusů. Je tu jméno Alimova strýce, bratra jeho matky, nikdy se spolu nestihli potkat. A taky jeho otce. Odloží tašku na zem a utře si zpocené čelo. Za brankou domu, před kterým stojí, je slyšet tichý hovor. Vzápětí zavrčí motor, bouchnou dveře a pomalu se otevřou plechová vrata. Objeví se v nich mladá snědá žena v růžových lesklých punčochách a tričku pošitém barevnými flitry. V koutku úst jí visí cigareta. Otevře bránu a tou pomalu projede starý otlučený gazík, ve kterém sedí muž Denisova věku i vzezření. Naďa popadne tašku a odklidí se na kraj cesty, aby auto mohlo projet. Mladá žena si ji bez zájmu prohlédne a bránu zase zavře. U benzínové pumpy na druhé straně řeky zastaví autobus do Nalčiku. Už roky pořád stejný autobus, teď už rezavý a dýchavičný. V místě, kde Naďa za stromy tuší vrcholy Elbrusu, se na čistém nebi točí průhledný chomáč mraků, podobný mléku v kávě nebo nudlím na dně talíře. Cítí, jak jí po zádech stéká studená kapka potu, předkloní se a kapka se vsákne do spodní košilky. Ulička ji vyplivne na cestu vedoucí podél řeky k jejímu domu.
Soused sedí na lavičce a kouří. Hejno much zuřivě bzučí mezi pytli s odpadky pohozenými v řece.
Ticho. Horko je ticho. Vzduch vlnící se nad střechami a rozostřující horizont je ticho. Všechno kolem působí jako napůl uspané, udržované jen ve stavu, který dovoluje dýchat a v případě potřeby se pohnout. Tiše. Nebe, opalované rozžhaveným sluncem, trpí tiše, stejně jako hrubý změklý asfalt pod koly aut a autobusů.
Zvuk bývá vyhrazený večerům, spíš nocím, kdy se vzduch trochu ochladí a stěnám domů a lidem uvnitř se uleví. Zvuk, to jsou večery a taky letadla, těch jako by se okolní výheň netýkala. Padají z oblohy nebo v ní za řevu motorů mizí a zní to jako hlučný výsměch těm chudákům trpícím pozemskou omezeností.
Hluční proto bývají i lidé, kteří se vynoří z budovy letiště a několik okamžiků jim trvá, než je dožene a pohltí tiché horko okolního prostoru a umlčí je. Je vidět, jak během chůze vadnou, osychají a jejich kroky ztrácejí na rychlosti a délce. Pokud jsou ve dvojici nebo ve skupině, gesta, kterými se obracejí ke svým společníkům, postupně slábnou, a než dojdou na parkoviště, stanou se z nich mlčenlivé kostry obalené sušeným masem, kterým okolní horko nedovoluje víc než úsporný pohyb a řeč připomínající šepot.
Čekají-li na takové lidi nějací příbuzní, i vzájemné vítání je strnulé a odbývá se bez křiku a objímání. Na všechno bude dost času večer, doma, popřípadě v klimatizované restauraci. To se pak všichni, do té doby udolaní tichem, proberou, nadechnou a horké ticho vystřídá chladivý hluk. Denisovi horko nevadí, vlastně ho má rád. Horko znamená, že silnice nejsou zapadané sněhem a přistávající letadla jsou plná lidí. Letiště má pro zdejší kraj obvyklý potěmkinovský vzhled – prosklená budova zdálky skutečně vyvolává dojem stavby jednadvacátého století, které už podle kalendáře víc než deset let máme, ovšem kdo se přiblíží k plotu, propadne se králičí norou kamsi do minulosti a vidí i starou oprýskanou cisternu, jak se jako chcíplý pes povaluje uprostřed ranveje. Denis často přemýšlel nad účelem toho náklaďáku. Těžko si představit, že z něj v posledních letech někdo něco natankoval.
Možná tam zůstal jako orientační bod nebo pomník. Na pomníky si potrpíme, pomyslí si Denis a ušklíbne se.
Ve dveřích budovy se objeví čelo průvodu, ke kterému se jako roj komárů slétnou taxikáři, a začne obvyklé přetahování, doprovázené na straně cestujících úporným vrtěním hlavou a rychlou chůzí směrem k autobusové zastávce. Drožkáři jim naopak nedají vydechnout a snaží se je během těch několika chvil, které mají, nasměrovat ke svému autu. Dokážou šestým smyslem rozpoznat cizince od místního člověka, a proto zdánlivě bez důvodu nechávají ladem i mladé, dobře vypadající muže, táhnoucí po rozbitém chodníku své udržované kufry. Ti sice stejně jako běžní plebejci míří k autobusové zastávce, po cestě ovšem jeden po druhém mizí v nových velkých autech zaparkovaných podél cesty. Denis se těch tanců neúčastní. Nemůže, chybí mu licence a dávno dobře ví, jak dopadli ti, kteří se chtěli do téhle rvačky o rito bez povolení zapojit. V nejlepším případě přišli jen o auto, které buď rovnou na parkovišti shořelo, nebo licencovaní taxikáři z dotyčného vetřelce vysypali klíče od zapalování a prostě mu s autem odjeli. Časem si obě skupiny vytvořily něco jako oddělené rezervace a žily poklidně vedle sebe. Cestující o tom všem samozřejmě vědí, znají rozdíly v ceně i službách a vždycky si najdou to, co zrovna potřebují.
Denisovi to pokaždé připomíná scénu, kterou už hodně dávno viděl v televizi a jež se mu svou osudovostí zaryla hluboko do paměti. Šlo o jakýsi přírodopisný pořad z podmořského světa a kamera při natáčení z dálky sledovala obrovské hejno sardinek čelící útoku. Vlastně útokům. Hejno připomínalo obří lesklou kouli, převalující se pod hladinou, a do té koule se shora zapichovaly
střely ptáků, odspodu a ze stran ji pak ohlodávali žraloci a barakudy. Ta koule vypadala, že se pokouší bránit tím, že do útočníků naráží. Jako by se to hejno sardinek pokoušelo útočníky přetlačit, a přestože se zpočátku zdálo, že rybek v hejnu vlastně neubývá, z lesklé obří koule se postupně stala kulička, až se nakonec rozpadla a zbytek hejna přiznal vlastní bezmoc a nechal se sežrat. Denis ten pohled až do konce nevydržel, celou dobu čekal, že se aspoň části sardinek podaří utéct, že vítězové projeví nad poraženým nepřítelem soucit nebo něco podobného. Nic takového se samozřejmě nestalo, a když se po chvíli k televizi vrátil, oznamoval komentátor nevzrušeným hlasem, že jedinou ochranou rybek je jejich vysoká reprodukční schopnost. Proto pasažérům letadel říká sardinky – chovají se tak, stejně jako se taxikáři pohybují jako žraloci.
Nejbezbranněji turisté působí, než se jim podaří alespoň základním způsobem zorientovat a potlačit v sobě puzení svěřit se do rukou prvnímu člověku, který na ně promluví. Následuje obecné odmítání jakékoliv služby, spojené se snahou dostat se co nejrychleji z toho místa pryč. Rybí koule se valí a rybiček ubývá, odcházejí k taxíkům a turista najednou zjišťuje, že ochranná hráz tvořená jinými turisty mizí a že na něj pomalu začíná být vidět. Někteří mají štěstí a dojdou až na ulici, většina ale nevydrží, podlehne taxikářským útokům a taky skončí v jednom z aut na parkovišti. Ti, kterým se podaří odolat a uniknou až za plot, pak ztrácejí obezřetnost a domnívají se, že nebezpečí pominulo. A to přichází Denisova chvíle. Denisova a jemu podobných.
Všiml si těch dvou, až když prošly brankou a oddělily se od ostatních. A přišlo mu skoro nemožné, aby celou tu cestu dokázaly projít a nikdo je neulovil. Mladé holky