Toho dne, kdy jeho manželka odešla ze země, se Odysseus Kan rozhodl koupit si psa.
Když se na to všechno podíval nekompromisně a z nadhledu, jak to umožňuje končící manželství, dávalo to smysl. Před svatbou ji upozornil, že nechce mít děti. Paulina odpověděla, že má alergii na psy.
Martín, jeho tchán, mu krátce po líbánkách při jejich prvním rozhovoru prozradil, že jeho dcera není alergická ani na psy, ani na prach, zkrátka na nic.
„Možná tak na radost jako její matka, ať odpočívá v pokoji.“
Martín pronesl tato slova a bouřlivě se rozchechtal. On se také pokusil o smích, ale starého pána se zmocnil takový záchvat kašle, až si Odysseus myslel, že umírá.
„Pravda je, že bez psů se žít dá, ale není to nutné,“ pronesl, když popadl dech.
Od toho dne Odysseus věděl, že jeho manželství je odsouzené ke ztroskotání. Když teď na internetu hledal informace o útulcích, kde by nabízeli psy k adopci, došlo mu, že Martín měl pravdu. Měl pravdu od samého začátku.
Jeho tchán byl „zatraceně krásnej“ chlap. Takhle ho popisoval ve svých pomyslných rozhovorech s kamarády. Když se poslední z nich přestěhoval s rodinou do Buenos Aires, Odysseus odešel z jejich společné whatsappové skupiny.
Takhle odcházíme my, kteří tu zůstáváme, pomyslel si.
Jeho tchán mu svou krásou připomínal Alaina Delona. Odysseovi se zdálo, že si je Martín této podobnosti nejen vědomý, ale že ji dokonce nenápadně zdůrazňuje. V dětství byl opuštěn, nenáviděl děti a ženy, choval idylické vzpomínky na dobu, kdy sloužil v armádě, na zahradě domu měl psí hřbitov a byl závislý na samotě, která s blížícím se koncem života sílila. Nesl si v sobě něco ze všech podstatných i nepříliš známých rysů Delonova života.
Tu podobnost si uvědomil, když spolu jednoho dne sledovali dokument k padesátému výročí Viscontiho Geparda . Rozhovor s Delonem probíhal ve čtvrti Palermo, kde stojí Palác Gangi, právě ten, kde se natáčela slavná taneční scéna z Geparda.
„Ještě nikdy nebylo na jednom místě tolik krásy: Alain
Delon, Claudia Cardinale a Burt Lancaster,“ prohlásil Martín a vypočítával obsazení na prstech, jako by vyjmenovával sestavu SCC Neapol z roku 1987.
Odysseus si pomyslel, že v životě jeho tchána, v přepychovém sále minulosti, patrně přebývá jeho Claudia Cardinale.
Když se ho na to zeptal, Martín si odfrkl.
„To jsou ale pitomé otázky, Odyssee. Jasně že mám svou Claudii Cardinale. A vím, že ty ji máš také. Ale dokonce i muž, který nikdy žádnou svou Claudii Cardinale neměl, se může pořád na Claudii Cardinale podívat,“ pronesl s prstem namířeným na televizní obrazovku. „Rozumíš?“
Odysseus přisvědčil, ale nebyl si jist, zda rozuměl správně.
Nevěděl, proč jeho tchán se svými dětmi přestal mluvit.
Paulině to také nebylo úplně zřejmé a třebaže tvrdila, že už se přes to přenesla, stále v sobě nosila palčivou zášť. Odysseus
trval na tom, že se s ním chce setkat. Neseznámit se se svým tchánem by mu připadalo skandální. Ona se té záležitosti vyhýbala, až to nakonec nevydržela a jednoho dne ho dovezla k domu hned vedle parku Los Chorros, na konci strmé slepé ulice. V tomhle parku na severovýchodě Caracasu, jednom z nejstarších ve městě, proslaveném svými vodopády a jezírky, byl Odysseus předtím jen jednou. Khanovi ho tam vzali na piknik a na oslavu čerstvé zprávy, že paní čeká děťátko.
„Budeš mít bratříčka,“ oznámili mu s nuceným úsměvem. Odysseus si vzpomíná na ticho, v jakém ten dětský výlet proběhl, přerušované pouze dopadající vodou.
„Odkud přitéká?“ chtěl vědět Odysseus a ukázal na jeden z vodopádů.
„Ta voda?“ zeptal se pan Khan.
„Ano.“
„Z parku Ávila. Tam seshora,“ odpověděl.
Odysseus si prohlížel ohromnou zelenou masu, na niž ruka pana Khana ukazovala. To hornaté pásmo, jež chrání město a obrací se k němu zády jako spící obr.
„Tohle není Ávila?“ zeptal se.
„Ne, Odyssee. Tohle je park Los Chorros. Ávila je tam vzadu. Ale když půjdeš proti proudu, dostaneš se až k horám.“
Tehdy při první návštěvě Paula zaparkovala před cihlovou fasádou s černou bránou a upozornila ho:
„Ať tě ani nenapadne o tom začít.“
„O čem?“
„No proč spolu nemluvíme a tak vůbec. Seřval by tě a vyrazil z domu. Vlastně to možná udělá tak jako tak.“
Když odjela a Odysseus zůstal stát sám před domovním zvonkem, cítil se jako Chris O’Donnell chystající se vstoupit
do Al Pacinovy chaty ve snímku Vůně ženy. Na rozdíl od filmové postavy neodsoudila Martína k samotě slepota, nýbrž rozedma plic.
„Čtvrtý stupeň. Jsem v háji,“ oznámil mu tchán jakoby na pozdrav.
Martín trávil čas sledováním filmů a četbou. Jeho jediné důchodové radosti byly péče o zahradu a venčení psů. Každý den s panem Segoviou, svým řidičem a pravou rukou, venčili Michaela, Sonnyho a Freda. Dva němečtí ovčáci a jeden pouliční pes, podle jeho slov „fascinující na pohled“. Vozili je v dodávce do parku, který se nacházel ještě před nájezdem na magistrálu Cota Mil, a tam je vypouštěli. Martín občas vystoupil s nimi. Jindy je raději pozoroval ze sedadla dodávky, díval se, jak pobíhají sem a tam, jak poskakují, štěkají, vrčí a koušou se a připomínali mu bláznivý dostihový závod. Martín se vždycky vracel spokojený, jako by vyhrál či prohrál sázku, kterou uzavřel sám se sebou.
Tehdy odpoledne trval jejich první rozhovor asi šest hodin. Když pro něj Paulina přijela, už byla tma, a ona tomu nemohla uvěřit. Chtěla po něm, aby jí vyprávěl, jak se jejímu otci daří, o čem spolu mluvili, jak se to všechno seběhlo.
Odysseus se jí to pokoušel shrnout, ale neměl v tom úplně jasno. Věděl pouze, že to bylo báječné odpoledne.
„Mimochodem, tvůj táta je vážně krasavec,“ zkonstatoval Odysseus. „Už chápu, odkud máš ty svoje oči.“
Výraz jejího obličeje na okamžik zjemněl a Odysseus spatřil malou Paulinu, jak se vrací jako utonulá z hlubin své tváře, ale za okamžik se zase noří zpátky.
„Myslím, že s tím souvisí to, že jsem také sirotek,“ pronesl Odysseus téměř jako omluvu.
„Mluvili jste o tom?“
„Ne.“
„To snad sirotci rozpoznají jeden druhého?“
Odysseus se na pár vteřin zamyslel a pak odpověděl:
„Ano. Myslím, že ano.“
Zbytek cesty jeli mlčky. Když už přicházeli do bytu, Paulina mu řekla:
„Promiň mi to.“
„Nic se neděje,“ odpověděl Odysseus.
„Vážně, děkuju, žes za ním zašel.“
„Byla to radost. Dohodli jsme se, že příští týden přijdu zas.“
„Dobře.“
„Ale jestli ti to vadí, nepojedu.“
„Proč by mi to mělo vadit? Jen jdi.“
A takhle se Odysseus Kan spřátelil se svým tchánem, mužem tak krásným, že se podobal Alainu Delonovi.
Ráno toho zásadního dne se Odysseovi zdálo o Claudii Cardinale. Herečka opakovala scénu z Geparda, která ji proslavila, v níž ji postava ztvárněná Alainem Delonem spatří poprvé.
Ve snu byla Claudie Cardinale také Nadine a neodehrával se v paláci Gangi v Palermu, nýbrž v kulturním centru, kde Odysseus vedl filmové semináře. Toto centrum ve skutečnosti sestávalo z jedné knihovny a pár učeben ve druhém patře. Claudia neboli Nadine držela v ruce mobilní telefon.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí Odysseus.
„Sám jsi mi řekl, ať dorazím,“ odpověděla mu a ukázala mobil. Koukal na telefon, který mu podávala ta žena sešněrovaná v šatech z Garibaldiho doby, a vůbec nerozuměl.
Odysseus přečetl textovou zprávu, kde jí psal jen: „Přijď.“ A pak se začali milovat.
Probudil se s pláčem a s ohromnou erekcí. Bylo téměř devět ráno. Paulina už o něco dříve odešla do kanceláře. Osušil si slzy a pak si dal studenou sprchu.
Při popíjení první kávy otevřel Twitter a prohlédl si zpravodajství. Na třídě Francisca de Mirandy milicionáři zavraždili studenta. Byl sotva začátek dubna a už hrozilo, že měsíc skončí jako zralé granátové jablko, plné jadérek zalitých vlastní krví. Odysseus se zadíval na fotografii mladíkovy matky, které tekla
spousta slz, ale dokázal myslet jen na své vlastní slzy při probuzení. Sen byl přerušen v okamžiku, kdy se milovali. Plakal snad kvůli tomu? Možná. Až na to, že aby se mohl rozplakat kvůli tomu přerušení, musel by nejdřív nastat okamžik bdělosti, v němž by pochopil, že to bylo všechno jen sen. A co ta podivná kombinace telefonu a šatů? Jisté je, že takříkajíc z jedné strany zrcadla bylo Nadinino tělo. Z té druhé jeho vlastní tělo pod přikrývkou té příliš velké postele. A slzy.
Pustil se do čtení Borgesovy eseje „Coleridgeova květina“ a celé dopoledne strávil listováním v zeleném svazku
Sebraných spisů jako roztržitý čmelák na úpatí hory. Kolem poledního otevřel zápisník a zapsal si název: Coleridgeův pyj. Chystal se napsat pár stránek jen tak nazdařbůh, když dostal od Pauliny zprávu: „Odjíždím ze země. Už toho mám po krk.“
Odysseus se chvilku díval na displej telefonu. Ten pak ztmavl a Odysseus na něj znova poklepal, aby se ujistil, že zpráva tam stále je.
„Přijď,“ to by byl rád tehdy napsal Nadine, ale neudělal to.
Odpověděl tedy: „Tak dobře.“
A na to Paulina ihned odepsala: „Chci odjet sama, Odyssee. Rozumíš, co se ti snažím říct?“
Odysseus za chvilku odepsal znovu: „Rozumím, Paulino. Tak to bude. Probereme to dnes večer.“
Musí najít Nadine. To bylo teď jasné. Ale co když ji nenajde?
Co když mu neodpoví?
Tentokrát potřebovala více času na odpověď Paulina: „Díky.“
Nebyli manželé ještě ani pět let, před nedávnem měli čtvrté výročí, a tak se nemohli rozvést ihned. Nejlepší bude, jak mu řekla Paulina, když večer přišla, podepsat rozluku a dát právníkovi plnou moc, aby rozvod potvrdil, až uběhne rok.
„Byt je napsaný na mě, takže si vezmu na starost prodej a výdaje na právníka, je to rodinný přítel. Tobě by připadlo deset procent toho, co dostaneme, pokud souhlasíš. Můžeš tu zůstat, dokud nebudeme mít kupce. Nebo bytem i provázet.
A auto si můžeš nechat taky,“ oznámila mu Paulina. Odysseus souhlasil. Paulina ho pouze požádala o přímluvu u otce, aby k němu před odjezdem ještě směla zajít.
Po tomto rozhovoru Odysseus Martína navštívil a bez okolků mu pověděl o rozvodu a Paulinině odjezdu.
„Odjíždí za pár měsíců. Nanejvýš za tři. Poprosila mě, abych s vámi promluvil a požádal vás, abyste před odjezdem přijal její návštěvu.“
„Ne,“ pravil starý pán a zesílil televizi.
Odysseus chvilku vyčkal a pak podnikl další pokus.
„Paulina je na tom hodně špatně,“ zalhal.
„Poslyš, Odyssee,“ vyhrkl náhle Martín a vypnul televizi, „řeknu ti to jednou jedinkrát, aby ti to bylo jasné. Byt, ve kterém jste spolu žili, patří mně, ne Paulině. Chceš tam po jejím odjezdu zůstat?“
Odysseus cítil, jak mu vysychá v krku.
„Tak chceš, nebo ne?“ naléhal Martín.
„Chci,“ rozhodl se nakonec.
„Výborně. Pokud jde o mě, můžeš tam bydlet dál, jak dlouho budeš chtít. Ale jestli ještě jednou začneš o Paulině, hned další den tě vyrazím. Rozumíme si?“
„Rozumíme.“
Odysseus usoudil, že by měl odejít. Avšak Martín pokračoval v rozhovoru, jako by se vůbec nic nestalo:
„Četl jsi Elizabeth von Arnim?“
„Koho?“
„Elizabeth von Arnim.“ „Ne.“
„Já taky ne, ale jednou mi o ní někdo vyprávěl a utkvělo mi to už napořád. Byla to australská spisovatelka, ve své době hodně slavná. Ke konci života sepsala paměti a pojmenovala je Všichni psi mého života. Na první pohled se zdá, že píše jen o tom. Jsou to příběhy o všech psech, které kdy měla. Nemluví o manželství, o dětech ani o milencích. Jen o svých psech. To je úžasné, viď?“
„Ano,“ přisvědčil Odysseus.
„Pojďme ven, ať si prohlédneš zahradu,“ vyzval ho Martín a vstal.
Odysseus si chtěl zahradu prohlédnout od chvíle, kdy se dozvěděl, že tam jeho tchán má psí hřbitov. Za celou tu dobu z domu neviděl víc než vstupní halu, široké schodiště vedoucí do druhého patra a pokoj, do kterého za Martínem chodil.
Ztratil se jenom jedinkrát, když vyšel z koupelny, která je v mezipatře, a skončil v knihovně. Byla to místnost s vysokým stropem, jejíž zdi pokrývaly regály plné knih. A mezi jedním regálem a druhým i v prostoru mezi jejich vrchním okrajem a stropem byla největší sbírka portrétů Osvoboditele Simóna Bolívara, kterou kdy viděl.
Zahrada byla ohromná. Sahala až k úpatí hory, která patřila k parku Los Chorros. Zahradu od parku dělila tenká kovová mříž, která z dálky připomínala pavučinu.
„Nemáte strach?“ otázal se Odysseus, přičemž ukázal do zadní části zahrady.
„Z čeho?“
„Že tamtudy někdo vleze. Nebo že se po velkém lijáku sesune ze svahu půda?“
Martín se usmál.
„Až půjde Caracas pod vodu, a ono se to stane, přečká to jenom tenhle vrcholek hory. V parku je navíc stanoviště Národní gardy, kde se drží stálé hlídky. Sám jsem se zasadil o to, aby ho tam umístili, už před lety, když jsem dům koupil.“
Zahrada byla rozdělena na dvě části. V jedné, velice rozlehlé, volně pobíhali Michael, Sonny a Fredo a byla obehnána sotva metr vysokým vnitřním plotem s dvířky, který psi ctili se záhadnou poslušností. Druhá, o dost menší část se skrývala za řadou nepravidelně zastřižených keřů a měla rovněž svá vlastní dvířka a v té odpočívaly ostatky psů zemřelých v posledních letech.
Byly tam čtyři hroby. Čtyři plochy uhlazené půdy a na každé z nich mořský kámen a dřevěná deska. Na deskách byla napsána jména psů a data úmrtí.
„Ying-Ying, Chirú, Oreo a Chobi,“ četl Martín.
Jeho tchán vypadal klidně.
„Kdy jste s tímhle pohřbíváním začal?“
Martín si povzdechl a vyprávěl:
„V ten den, kdy jsem pochopil, že navzdory všem důkazům je možné, že Bůh snad skutečně existuje. Jednoho dne jsem se podíval na své psy a skrz ně jako bych uviděl Boha; a tehdy mi to došlo. Bohužel jsem si to uvědomil příliš pozdě.“
„A co na to říkala vaše manželka?“
„Moje manželka?“
„Paulinina máma. Co říkala na psí hřbitov?“
„A co je tobě do toho, co si myslela nebo nemyslela Paulinina matka? S tím, co ti tu vykládám, to nemá co dělat.“
„Promiňte. Nevím, proč jsem to řekl.“
„Ale ano, souvisí to, když nad tím teď přemýšlím. Středověcí kněží nakonec měli pravdu. Ženy jsou protiklad psů, jsou důkazem, že existuje také ďábel.“
„Skutečně si to myslíte, Martíne?“
„Samozřejmě že si to myslím. Jen se podívej třeba na Paulinu.“
„Co s ní?“
„Ty sis nevšiml, Odýsku?“ „Čeho?“
„Že je posedlá dědictvím. Má strach, že umřu a nenechám jí nic. Chce byt, aby ho mohla prodat. A tebe bez halíře vyhnat na ulici jako psa.“
Paulina odjela poslední týden v červnu a Odysseus ji v Caracasu znovu potkal začátkem září, když generál Martín Ayala zemřel.
Smuteční obřad se konal na Východním hřbitově. Odysseus vstoupil do kaple s obavou, že uvidí ztuhlé tělo svého tchána.
Napětí, které uvnitř panovalo, však stačilo, aby na své obavy úplně zapomněl. Několik smutečních hostů stálo po obou stranách rakve. Všichni to byli vojáci ve svátečních uniformách. Zvláštní bylo, že skupiny vzájemně nekomunikovaly. Nikdo nepřecházel zleva doprava ani opačným směrem. Hleděli na sebe, jako by je oddělovala řeka, kterou může kdykoli překročit útočící pěchota, aby dobyla protější břeh.
Odysseus přišel k rakvi a zastavil se. Za jeho zády to zaševelilo.
„Myslím, že je to zeť,“ zašeptal hlas, který všichni slyšeli.
Stál tam se svěšenou hlavou, pozoroval strnulý obličej svého tchána a předstíral usebrání, které v tomhle napjatém prostředí nemohl skutečně prožívat. Za pár minut se napřímil, o kousek pokročil a začal si číst na stuhách smutečních věnců.
„Generálu Martínu Ayalovi Ayalovi, statečnému bojovníkovi za naši vlast. Upřímnou soustrast jeho rodině a přátelům. Vojenská akademie Caracas.“ „Generálu M. Ayalovi
Ayalovi. Opoře venezuelské armády. Vojenská akademie bolívarovského letectva, stát Aragua.“ „Na památku našeho proslulého kolegy. Bolívarovská společnost, Caracas.“ „Navždy zůstane v našich srdcích. Sdružení zaměstnanců hotelu Humboldt.“
„Hotel Humboldt?“ říkal si Odysseus.
Cítil, že ho někdo zatahal za loket. Byl to pan Segovia.
„Zrovna přišla dcera,“ oznámil mu a ukázal ven.
Odysseus vypadal zmateně.
„Paní Paulina,“ upřesnil Segovia.
„Ovšem,“ pronesl Odysseus a vyšel do hlavní haly.
Když ji spatřil, poznal, že je úplně zničená. Zdálo se, jako by její pohyby podmílala půda, která spěje k sesuvu. Pokusil se zachovat se stejnou důvěrností, jako když žili spolu, s téměř bratrskou, trochu smutnou důvěrností, která spojuje páry, jež se ještě nerozešly docela. Ale ona ho zarazila.
„Nebuď pokrytec.“
„O čem to mluvíš, Pauli?“ odpověděl zbledlý Odysseus.
Pomyslel na Nadine. Pan Segovia nebyl schopen otevřít ústa. A co služebná, paní Carmen?
„Závěť napadnu. Nemysli si, že ti tohle projde.“
Obrátila se a odešla do kaple.
Martín Odysseovi přenechal byt.
Předchozího dne ho tchánův advokát informoval, že Martín právě zemřel, a sdělil mu, že se má urychleně dostavit do jeho pracovny. Byl to mladý muž. Mohlo mu být asi tak stejně jako
Odysseovi. Tam mu předal kopii té části dokumentu, která se ho týkala.
„Tohle je myšleno vážně?“ zeptal se Odysseus.
„Ano. Je tu jen jedna náležitost. Generál Ayala stanovil podmínku, že abyste se mohl stát majitelem bytu, musíte si vzít
na starost jeden zvláštní projekt. Pokud jej dokončíte ve lhůtě stanovené v závěti, nemovitost je vaše, pane Kane.“
Martín rozhodl, že Argonauti, hlavní budova, bude darována nadaci, která se věnuje záchraně opuštěných psů. Odysseus bude mít za úkol společně s manželským párem, který nadaci spravuje, zorganizovat, aby se do domu řádně nastěhovala a začala tam působit.
„Nejpozději do sto dvaceti dnů po jeho úmrtí. Tedy za čtyři měsíce. Počínaje dneškem by nadace měla být v provozu nejpozději třetího ledna příštího roku,“ vysvětlil advokát.
„Ale proč já?“ byla jediná otázka, která ho napadla.
Právník pokrčil rameny a odtušil:
„Pan Martín vyčlenil částku, která zaručuje finanční podporu nadace po dobu několika let. O tuhle část se postarám já.“
Odysseus to všechno zpracoval a znovu se zeptal:
„Copak Martín nic neodkázal Paulině a jejímu bratrovi?“
„Proč to chcete vědět?“
„Jen tak. Já jen že tohle, jak jistě rozumíte, mi u nich může nadělat problémy.“
„Rozumím. Nemusíte si dělat starosti. Děti pana Martína jsou dobře zaopatřené.“
„Ještě že tak. Ale přesto se jim tohle vůbec nebude líbit. Víte, Paulina nemá ráda psy.“
Advokát se lehce pousmál.
„Když počkáte, až stoupnou ceny, může tento byt nabýt značné hodnoty. Ale skutečným královským klenotem je dům. Pokud byste se kvůli tomuhle dědictví dostal do právních potíží, ozvěte se, prosím.“
„Dobrá,“ souhlasil.
„Výborně. V téhle složce najdete dokumenty týkající se nadace. Jsou tam veškeré informace, které potřebujete, a také údaje o Galíndezových, pověřeném manželském páru. Doporučuji vám, abyste se s nimi spojil co nejdříve.“
„Udělám to,“ odpověděl Odysseus.