Issuu

I NEŽ UDEŘÍ HROM Jaro 2018

Sotva Ciara vystoupí z auta, studený vítr od moře jí málem vyrazí dech a švihne ji vlasy přes obličej. Než se jí ve Skerries podařilo starou stříbrnou micru vtěsnat do posledního zby lého místečka na parkování hned nad pláží u silnice, musela chvíli manévrovat a nevšímat si nesouhlasného pomlaskávání ze sedadla vedle sebe. Širé nebe toho dubnového odpoledne je jasné a čisté. Nad střechami řady pobřežních domů plachtí rackové jakoby ovládaní neviditelnými drátky, jejich rozpjatá křídla zůstávají bez pohybu. Dvířka spolujezdce se s prásknutím přibouchnou. Ryan obchází auto, Ciara slyší, jak otevírá kufr. Obrátí se a odhrne si vlasy z očí. Zápasí proti síle větru, až se jí podaří otevřít zadní dvířka a zevnitř se vyhrne příval křiku „Já první, já, já první!“. Čtyřletá Sophie si už sama rozepnula pás. Pro klouzne mamince pod rukou a vyskočí na chodník, tmavé culíčky jí vlají. „Jéé! Moře! Tati, můžeme si postavit hrad?“ Ryanovu odpověď Ciara neslyší. Snaží se rozepnout sponu na upatlané červené autosedačce dvouleté Elly. Bože, tohle auto potřebuje vyčistit. Hloubkově. Proto na pláž vždycky berou její starou kraksnu a ne Ryanův neposkvrněný džíp. Konečně se spona rozepne. „No sláva, tak už to máme, slečinko. Jsi volná.“ 11

„Mami, zít.“ Ellinka k ní natahuje jednu baculatou ručičku, je ještě tak malá, že má místo loktů ďolíčky. Tou druhou k sobě jako vždy tiskne Ušáčka, modrého králíčka s našitým srdíčkem na hrudi. Místy je už skoro prodřený, vycpávku má samou bouli a nějak se mu daří vypadat ustaraně i moudře zároveň. „Tak pojď, hop.“ Dá jí pusinku na tvář a přitiskne si obličej k jejímu krku, vdechuje slabou vůni ovesné kaše a banánů. Sophie už s Ryanem odhopsala napřed k písečným dunám. Je až komické, jak spolu jejich dvě postavy neladí. Ona má na sobě svítivě oranžové šortky, tričko s motýlky a ve vlasech třpytivé sponky, on vedle ní kráčí v černém triku, vyžehlených džínsech, tmavošedé vlasy má pečlivě učesané. Navzdory pev nému sevření otcovy ruky Sophie přece jen dokáže tancovat. Ciara si hledá cestu dunami s Ellou na boku, ostrá stébla bledé mořské trávy ji škrábou do kotníků. „Ellinko, vidíš moře?“ Pláž se kolem zátoky stáčí do půlkruhu, zdobená proužky naplavených úlomků lastur, kousků dřeva a mořských řas. Před pověď počasí na dnešek hlásila až dvacet stupňů. Na duben prý rekordní teplota, ale zjevně nepočítali s těmi nárazy ledového větru od Irského moře. Je nedělní odpoledne a po pláži jsou tu a tam roztroušené skupinky lidí, kteří se buď choulí pod kabáty, nebo schovávají za přenosnými plážovými větrolamy, odhodlaní si to tady užít stůj co stůj. Na konci dřevěného chodníčku se jí tenisky zaboří do písku. Když dohoní Ryana, postaví Ellinku na zem, stojí vedle něj a dívá se na moře. „Je odliv,“ řekne, aby přerušila ticho. Ryan se k ní obrátí. „Beru je plavat.“ Šedýma očima jí zkoumá obličej, zkouší ji. Když ráno ozná mil, že pojedou na pláž, byl v tak dobré náladě, ale teď už se něco změnilo. Čeho se asi zase dopustila? Srdce se jí rozbuší. 12

„Plavat? Myslíš jako brouzdat? To jo, to se jim bude líbit.“ „Řek jsem plavat. Pořádně plavat. Jsou na to už dost velký.“ „Ale, přece – neumějí plavat.“ Pokouší se zasmát. „Je pří šerná zima, Ryane. Vždyť zmrznou.“ Ryan si založí ruce. Rty má pevně, rezolutně sevřené. Ciara v duchu slyší mámin hlas: Musíš, holka, pokaždý zvážit, jestli ti stojí za to bojovat. „Tak dobře. Plavat, proč ne. Oblíknu jim neopreny. Holčič ky! Pojďte sem, ano?“ Neopreny jsou od loňska. Ellinčin je tak těsný, že nemůže ohnout ruce v lokti. Ryan tam stojí a pozoruje, jak Ciara zápasí se zipem na Sophiiných zádech, až ji přitom zdvihne do vzdu chu. „Mami, né! To bolí!“ „No vidíš, zlato, už to je. Perfektní.“ Sophie se batolí pryč jako mrzutý tučňák. Kdyby tu tak teď byla Sinéad a mohla ty svoje neteřinky vidět, ta by se nasmála! Ryan si svléká tričko a mračí se. „Tys jim nekoupila nový neopreny? Přece jsem ti na ně dal peníze, ne?“ Ciara zamumlá něco, jako že nebyly k dostání, a soustře děně si rozšněrovává tenisky, roluje černé legíny nad kolena. Cítí na sobě jeho upřený pohled, sepne si vlasy dozadu a zip světlerůžové mikiny zapne až ke krku. Přikolébá se Ella a vezme ji za ruku. „Mami, poď!“ Tašky a srolované ručníky nechají na suchém písku, kam chamtivý příliv ještě nedosáhne. Dcerky ji táhnou přes tvrdší pí sek zvrásněný vlnami až k místu, kde mokrá pláž odráží oblohu. Jen co jim první zpěněné vlny olíznou prsty u nohou, děvčát ka vyjeknou a utíkají pryč. Ciara tiše zakleje. Je to ještě studenější, než čekala. Vlny ji plácají přes holá lýtka. Vítr je mentol. Co když tam jsou medúzy? V Dublinské zátoce byly zaznamenány shluky 13

žahavých medúz talířovek obrovských. Jde hlouběji a cítí tah spodních proudů, představuje si, jak se mezi tělíčky jejích dětí proplétají neviditelná chapadla. Chraň bůh, aby někoho z nich požahaly. Jestli jim dneska něco pokazí den, bude to její vina. Přirázuje k nim Ryan, chytí Sophii za ruku. „Pojď, jdeme plavat. Do hloubky.“ Sophie vyjekne, kdykoliv ji zasáhne vlna. Ella tahá mamin ku za mikinu, chce zvednout. Ciara si dcerku znovu zdvihne na bok. Neopren moc nepomáhá. Ella jektá zoubky. „Zima, mami.“ „To nic, beruško, to nic. Je to legrace, viď? Zkusíme si pře skakovat vlnky?“ Dívá se po Ryanovi. Jak dlouho ještě budou muset tohle snášet? Na oblíbeném skokanském místě poblíž kruhové pevnosti Martello se několik lidí připravuje ke skoku. Dálkoví plavci. Opírají se o balvany, halí se do kabátů a osušek. Kdyby se někdo z nich podíval směrem k ní, co asi uvidí? Šťastnou rodinku? Skerries Island v dálce u obzoru vypadá jako přátelský spící obr, jehož kulaté břicho se klene z vody ven. Má chuť o tom povídat Ellince, aby se tomu spolu zasmály. Ale teď není chvíle na pohádky. „Já jsem zmrzlá! Je zima, strašná zima!“ Sophie se s cákáním přibrodí a obejme Ciaru tenkými pažemi kolem pasu. „Mami, můžeme ven z vody? Já už chci ven, TEĎ HNED!“ Ryan nabírá vodu do dlaní a polévá si ramena. Upře na ni pohrdavý pohled. „Potřebujou si na to prostě zvyknout.“ „Je jim zima, Ryane.“ Otřese se nad prosebným tónem vlastní ho hlasu. „Je to na ně moc studený. Asi bych je měla vzít dovnitř.“ „Fajn.“ 14

„Nezlob se, já jenom nechci, aby se jim—“ „Řek jsem, že je to fajn.“ Obrátí se k ní zády a položí se do vln, svalnaté paže roztínají vodu, plave od nich pryč. Třeba poplave pořád dál k obzoru. Třeba doplave až do Grónska. Přestaň. Tohle si nesmíš myslet. Šmarjá. Děvčátka utíkají zpátky vzhůru po pláži, Ellinka přitom kvílí „Zima, zima, zima!“. Ciara je jednu po druhé vyloupne z neoprenu a zabalí do osušek, které dnes ráno narychlo hodila do plážové tašky. Sophie vříská, když ji ručníkem otírá. Ciaře jsou najednou zase čtyři roky, sedí na pláži v Castlerocku bě hem jedné z jejich letních cest domů do Derry, je celá od písku, má husí kůži a mamka ji otírá drsným froté ručníkem. „Tak co, dáme si něco k jídlu?“ zarazí ji Ryanův hlas. Ani si nevšimla, že vylezl z vody. Tohle on má ve zvyku odjakživa, přiblíží se potichu a vyleká ji. Tou otázkou se obrátil na Sophii a ta se najednou stydí a schovává si obličej mamince na prsou. Už je to tu, zase slyší ten hlas v hlavě. Copak nemáš, co jsi chtěla? Po čem jsi vždycky v koutku duše toužila? Hezký domov v Irsku. Dvě malé holčičky. Culíčky se jim kroutí ve slané vodní tříšti, skotačí v plavečkách Minnie Mouse s volánky na zadečku. Ryana, věrného, pracovitého manžela. Typ muže, po kterém jiné ženy nenápadně pokukují, když houpá dítě na houpačce, objednává jídlo, nebo když stojí – jako právě teď – nahý do půl těla a suší si vlasy ručníkem. A přesto se jí – pod tím jasným nebem za křiku racků – svírá hruď čím dál víc, je to jako pocit, než udeří hrom. * * * 15

Skluzavky a houpačky mořem zrezivělé. Studený vítr se zklidnil a slunce pozdního odpoledne přece jen trochu hřeje. Ve skerrie ském přístavu dnes vládne sváteční atmosféra, dvojice a rodiny promenují po nábřeží. Chlapec si nad marínou pouští draka a jeden muž se pokouší filmovat své děti s pomocí dronu, po kte rém ony házejí kameny. „Říkal jsem vám přece,“ volá na ně, „výslovně jsem vás prosil, abyste tohle nedělali.“ V cukrárně Storm in a Teacup, proslulé nejlepší zmrzlinou, Ciara objedná děvčatům i Ryanovi točenou vanilkovou s čo koládovou tyčinkou. „Ty si nic nedáš?“ promluví on, aniž by se na ni podíval. „Dám si trochu od nich,“ odpoví mu, „ani nemám hlad.“ Za chvíli už Ellince z brady ukapává vanilkový plnovous. Sophii protéká mezi prsty malinový sirup. Ciara jim otírá bra dičky papírovými ubrousky a pod rukama jí roste hromádka upatlaných mokrých cárů papíru. „Elli, dej mamince ochutnat.“ Ukousne si z Elliny zmrzliny, aby ji zlikvidovala dřív, než se úplně rozteče. Ta sladkost jí zvedne žaludek. Cítí, že ji Ryan ostře sleduje. „Ach bože. Ty se ale zřídily. Zmrzlina asi nebyla nejlepší nápad, co?“ Ryan mlčí. Tak už je to tady. Zase jedno z těch jeho mlčení. Začíná ji bolet za krkem. Tělo jí znovu zaplavuje ten zlo věstný pocit, že je v pasti. Už navždy lapená v tomhle jasném dni, není z něj úniku. Je neviditelná, prochází tím davem a nikdo ji nevidí. Ostatní ženy si bezstarostně vedou děti, drží se s partnery za ruce nebo se procházejí s kamarádkami a jen tak si povídají. Její rodinka do toho hemžení perfektně zapadá, tak proč se jí zase honí hlavou tyhle temné myšlenky? Jsou to dva roky, co se k Ryanovi vrátila. A asi tak dva mě síce, co si z náhlého popudu schovala ty peníze na neopreny 16

do tašky na plenky. Pocítí nával viny, jako by tím poskvrnila dokonalý den, pošpinila tu chvíli. Vyvstane jí v paměti malba z první světové války, kterou kdysi viděla v Tate Gallery bě hem školního výletu do Liverpoolu. Lidé na kolotoči. Zdálky vypadali šťastně. Teprve když se na ně člověk podíval zblízka, poznal, že zoufale křičí. Cesta domů do Glasnevinu trvá půl hodiny. Kdykoliv zastaví na světlech, vždycky se pokradmu podívá na Ryana. Její man žel zírá do telefonu, skroluje, čelo má zamračené, zachovává si odtažitý výraz světce. Jako svatý Petr, pomyslí si, když zašla pává klubko hadů. Tohle by dřív nevěděla, než se seznámila s Ryanem. Teď má expertní znalost evangelií a Starého zákona, hlavně těch částí o smažení hříšníků v ohni pekelném a co se stane ženám, které nectí svého manžela. Její pokusy o zapředení rozhovoru jsou čím dál zoufalejší. Připadá si jako moderátor rozhlasové talk-show, kterému do cházejí nápady, ale musí do časných ranních hodin brebentit pořád dál a nikdo ho neposlouchá. Jak Ciara v tom pozdním odpoledni jede zpátky do města, postupně se scvrkává. Bledne a mizí, když jede po Clontarf Road a před ní se otevírá pohled na Dublin; město jako krabí klepeto zaťaté do Dublinské zátoky. V dálce trčí špička pomačkaného kouzelnického klobou ku kopce Sugarloaf. Mihnou se dva červenobíle pruhované komíny Poolbegu. „Pěkný výlet to byl, ne?“ zkouší. Ryan mlčí. Ani na ni nepohlédne, od té chvíle, kdy odjeli od moře, na ni sotva promluvil. Jako by ji ani neviděl, nedoká že se podívat přes vlastní zlost. Kdyby tak jen mohla přepnout 17

zpátky k tomu, jaký byl dnes ráno, když se ta jeho dobrá nálada mezi nimi prostírala jako hřejivý panel slunce. Ciara zaparkuje na příjezdové cestě před jejich půlkou dvoj domku s oblázkovou omítkou. Je to taková krabice ze sedm desátých let, má úzkou předzahrádku, lemovanou přerostlým živým plotem. Buď domácí, nebo předchozí nájemník nasázel podél zdí hlohyni šarlatovou, která se rozrostla a její ošklivé trny teď trčí do všech stran. Takový křoví na hřbitov, vyjádřila se mamka, když k nim posledně přijela na návštěvu. Teď to tu aspoň trochu rozjasňují Ciařiny narcisky, které v mírném větříku pokyvují hlavičkami. Ještě než stačí vypnout motor, Ryan už je venku. Rozepíná děvčátkům pásy a vede je dovnitř. Ciara slyší, jak holčičky v předsíni křičí smíchy. Když otevírá kufr, zatočí se jí hlava. Už zase. Čeká, až to přejde, potom vytáhne plážovou tašku, neopreny, ze kterých kape, těžké, promáčené ručníky a igelitový pytel plný kyblíků a lopatek. Loktem stlačí dvířka kufru a zadkem je dovře. V šeru předsíně se zastaví a všechno to shodí na lino pod věšákem na jednu písčitou hromadu. Ella křičí: „ESTĚ, TATI!“ Ryan v obýváku roztáčí holčičky dokola, drží je za kotníky a dělá z nich kyvadla. Zábavní park Tayto v jedné osobě. Ciara nakoukne dovnitř. „Máte tady legraci, co?“ Ryan se na ni podívá jako na něco nepatrného a odporně pokáleného a vrátí se k roztáčení Elly a Sophie. Mají ho rády. Je dobrý táta. Ne? Zavře před jejich radostným výskáním dveře kuchyně, zapne varnou konvici, vyndá balíček makaronů, otevře sklenici italské 18

rajské omáčky a za chvíli už jí tam bublá jakýsi těstovinový výtvor. Pak se bez přemýšlení octne v koupelně, má gumové rukavice, stříkací lahvičku s čističem Flash a balíček hadříků. Je to už takový zvyk, který si osvojila, když čekala Sophii. Říkala tomu tehdy „hnízdění“. Prý se tak jmenuje to nutkání, které se žen zmocní, když cítí, že se dítě už brzy narodí. Čistí spáry mezi dlaždičkami, luxují nebo je posedne myšlenka, že musí natřít zídku kolem dvorku nebeskou modří. Jenomže ona necítila blízkost příchodu děťátka, ale blížící se hrozbu. Vyčistit, vymalovat a spravit každičký centimetr v domě jí připadalo jako jediná bezpečná věc. „Holčičky! Večeře!“ Sophie přidupe do kuchyně a kňourá, že má žízeň. Ella trvá na tom, že jí nikdo nesmí pomáhat do vysoké židličky. Ryan kouká na těstoviny na talíři, míchá v nich vidličkou a najednou prudce vstane. „Jdu ven.“ Ciara právě v kuchyni drhne omáčku z prostírání s motivy prasátka Peppy, když slyší klapnout vchodové dveře. Cítí se vy ždímaná, vysátá, vyčerpaná. Po večeři přišlo koupání holčiček, čištění zoubků, pohádka před spaním. Když potom vyprázdnila plážovou tašku a vytřepala ručníky, stála venku ve tmě a opla chovala dětské neopreny pod kohoutkem v zahradě. Z ostrých světel v kuchyni ji rozbolela hlava, tak je zhasla a zapnula stolní lampu. Pálí ji oči, cítí bolest v celém těle. A nastává ta děsivá pozdní doba, kdy holčičky spí a štít jejich drobných radostí a strastí ji přestal chránit. Ryan vejde do kuchyně. Zapne varnou konvici, udělá si hrnek heřmánkového čaje a posadí se ke stolu. Ciara se vzdálí, 19

natočí vodu do dřezu a pustí se do hrnců drátěnkou politou štědrou dávkou saponátu. Když už to mlčení nemůže dál snášet, vypustí vodu, osuší si ruce o tričko a obrátí se k němu s pokusem o nenucený tón. „Tak co, kam jsi to zmizel?“ „Ven. Potřeboval jsem se trochu projít.“ Proplete si prsty na stole a podívá se na ni. „Tys mě dneska totálně zesměšnila. Nechtěl jsem nic víc než vzít svoje děti plavat, jako každej normální otec.“ „Ale vždyť jsme byli plavat! Zůstali jsme ve vodě pěknou chvíli.“ „Ale prosím tě,“ pronese posměšně, „byli jsme ve vodě sotva dvě minuty a už jsi trvala na tom, že musíme okamžitě ven. Pořád mě musíš komandovat. Přesně jako ta tvoje děsná matka, ta taky musí mít všechno pod palcem.“ „Podívej, Ryane, to není fér. Já jenom… Mamku do toho, prosím tě, netahej. Já vím, že ji nesnášíš, ale—“ „Cože, to snad nemyslíš vážně? Já o tvojí matce v životě ne řek křivý slovo. Ale stejně“ – upírá na ni zuřivý pohled – „kde jsou ty peníze, co jsem ti dal na neopreny? A kde je nazpátek z nákupu za minulej týden?“ Jako by nemohla najít slova. Zase ji přepadá pocit, že se jí závratně točí hlava. Ztrácí půdu pod nohama, jako by se odpoutávala od reality. Pokouší se zachytit vzpomínky, které mizí, jen na ně pomyslí. Když k nim mamka naposled přijela ze Sheffieldu, musela se ubytovat v penzionu, protože Ryan ji nepustil do domu. Kdyby tak jen teď mohla zmáčknout pauzu. Kdyby spolu mohli komunikovat pro střednictvím tlumočníků s klidnými hlasy, jako na konferenci OSN. A když tohle není možné, tak musí ten rozhovor rychle 20

nějak zastavit, než to bude ještě horší. Peníze na neopreny jsou schované se všemi těmi dalšími pokradmu uškudlenými bankovka mi. Můj únikový fond. Zachytí záblesk napětí na Ryanově čelisti a rozbuší se jí srdce. Zbývá jí už jen zlomek času, aby to odvrátila. „Bolí mě hlava, Ryane. Musím to tady dodělat—“ „Tak tebe bolí hlava, jo? A jak asi doprdele myslíš, že je mně? Mě bolí hlava už pět let, ze všech těch sraček, co musím od tebe snášet. Krávo jedna prolhaná. Chci ty prachy zejtra na ruku.“ Prosím, nedělej to. Prosím. Ať teď řekne cokoli, bude to špatně. Slova už nejsou k niče mu. Musí vystoupit z řeči, odstoupit od slov k čisté akci. Sáhne po hadříku na nádobí. „Co to doprdele děláš?“ „Čistím dřez.“ Ruce se jí třesou. „Hele, je mi líto, že jsem tě naštvala, nechtěla jsem—“ „Cože, to si snad ze mě děláš prdel, ne? Nic ti není líto. Co s tebou vůbec je? Jseš bláznivá. Vůbec se nedivím, že se s tebou nikdo nekamarádí. Já s tebou končím.“ „Ryane, prosím tě, můžeme aspoň—“ „Doprdele, řek jsem, že končím.“ Vyskočí, nohy židle zaskřípají o dlaždice a on židli odstrčí tak prudce, že ji převrátí dozadu. Ciara má srdce v krku. Ryan ji úkrokem obejde, jako by byla nakažená smrdutým morem, a mrští hrnkem do ocelového dřezu, až se ouško roz tříští a střípky porcelánu se zachytí na bublinách i jí na rukou. Když vyjde z kuchyně, praští za sebou dveřmi takovou silou, že lampa spadne ze stolu na dlaždice. Žárovka se rozprskne a ponoří kuchyň do tmy. Její roztřesené ruce pořád ještě svírají kostičkovaný hadřík. Citronová vůně saponátu. Ohlušující bušení krve ve spáncích. 21

Ciara je teď ten dům. Je ta převržená židle. Ta roztříštěná žá rovka. To rozbité ouško. Její kosti a krev. Čeká, je ve střehu, naslouchá. Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Proužek světla bleskne kolem kuchyňských dveří. Podle jeho těžkých kroků pozná, jak daleko je. Jak blízko. Za takovýchto nocí ví, že je to skutečné, že si to nevymýšlí. Ten strach je jasný, zvířecí, jistý. Čistá modř uprostřed plamene. Potom, později, je to vždycky těžší. Žádné omluvy se ne dočká, a kdyby si dovolila o tom promluvit, on se jí vysměje. O čem to vůbec mluvíš? A ona začne mít pochybnosti, jestli si to snad všechno nevymyslela. Teď konečně slyší, jak mu pod nohama vrzají schody nahoru. Zabouchnou se dveře jejich ložnice. Je jí najednou hrozná zima. Třese se. Upustí umaš těný hadřík, sáhne po modré mikině, kterou nechala přes opěradlo židle. Zapne světlo nad troubou. Kuchyň na ni zírá v šoku. Třpyt skla na šedohnědých dlaždicích. Ciara posbírá talíře, zvedne židli, smetá střepy – pohybuje se zvolna, jako by dům byl z ledu.