Lidí, zvířat, věcí a příšer
I.
Zde stojí dům, pod ním kola jako od traktoru a ještě pod nimi sklep.
Bělostná omítka a ostré hrany prozrazují nedávné zateplení. Jen boční strana okovaná pancířem.
Nesmíme opomenout brázdu spojující dům s horizontem, širokou jako koryto řeky pomalu zarůstající plevelem a břízkami tenkými jako slint.
Zde stojí lezoucí dům.
Ryjící dům obdařený vlastní rozvahou, vlastním směrem.
Dům bez lidí, dům člověk.
II.
Spí mezi kuličkami v utrženém hroznu.
Kapky stékají na dno mísy, rozvíjí se v louži, jako se pupen rozvíjí v květ.
Hledá svůj odraz v hladině, ale nachází jen bublinovou strukturu hroznu.
Kéž by takhle vypadaly domy, pomyslí si.
Architektura by se měla více podobat ovoci.
III.
Dorostl jsi do svetru.
Naplňuješ jej, jako se plní knedlíky.
Vyjdeš na ulici.
Připlouvají nenápadné pohledy dívek.
Děláš, že nepatří svetru, ale tobě.
Pomalu míříš zpátky domů.
Po tmavých kostkách se plazí stopy lidí.
Chybí ti odvaha šlapat jen po světlých.
Kdyby tě přistihly spáry, jistě by ti svetr sebraly.
IV.
Ta tělesa na obloze jsou mraky.
Berou na sebe podobu životních cyklů zvířat, věcí a příšer.
Nebojíš se jich.
Víš, že jsou jako včely. Zasáhnou-li tě, samy zahynou.
V.
Až přilezou a začnou čmuchat, měj při sobě mokrý hadr.
Ani se nehni, jen před sebou lehce vlň hedvábím, jako bys vábila býka.
Počkej, až se shromáždí, hypnotizováni vlhkostí a pohyby látky.
Pak si uvědom vodu v sobě –zmerčí tě.
Vyskočí hbitě v dravé žízni.
Až poletí sosákem napřed, oviň se muletou jako neviditelným pláštěm.
Nalepí se, ale než tě stačí vysát, vsáknou se do hadru.
VI.
Nakonec jsou ze všeho zvířata.
Zuby si čistíš štětinatým ocáskem paskvitéria, obličej umýváš mydlinkovým výronem plkavy, ocasní blánu mrňkavé pěrgle oblékáš místo kabátu.
Když ráno nastupuješ do skarabeotoru a vyrážíš za prací, přidržuješ se přuchčí v ruce třímáš praktický chuchor, o němž jsi ještě ráno věřil, že je kufr na notebook.
Ani v práci nenacházíš stopy říše věcí.
Kolečková židle je nožičková.
Kávovar řve jako tygr, káva je řídká a zapáchá.
Obyčejná voda z barelu kouká příliš nešťastně a ty nemáš to srdce.
Cítíš ho v sobě bít, ale víš, že ono v sobě cítí totéž.
I.
rozemílání kopců provozované našimi mohutnými sousedy mi připomnělo, kolika tvarům a zakřivením jsem odmítl porozumět dnes, při pozorování té proměny shledávám, že jsme si přece měli co sdělit
že v základu našeho dlouhého míjení stál zdrženlivý respekt
jehož nejcennější rudou
byla neartikulovanost
pozoruji rypací zobáky těžebních strojů kterak ukusují kamennou masu kopců jako by slovo po slově artikulovaly pradávné tajemství krajiny které nemělo být vyzrazeno