Nejel výtahem, ale šel po schodech. Scházel pomalu schod za schodem, patro za patrem, vnímal bělost stěn, zelenou barvu čísel, která vedle výtahu označovala patra, zelené dveře. Potom stál před domem a registroval čerstvý vzduch, chodce na chodníku, auta ve vozovce, lešení na protějším domě.
První, na co pomyslel, bylo, že měl jet výtahem, místo aby šel po schodech, když mu teď už nezbývá mnoho času. Kolem projížděl taxík, mávl na něj a nastoupil. Řidič pozdravil a poznamenal, jak krásné je dnes ráno po tom dešti v posledních dnech. Obloha byla modrá, slunce svítilo, na zeleném pruhu v prostředku silnice kvetly šafrány. Ano, pomyslel si, je nádherné ráno. Jak moc jsem se vždycky těšil z jara po dlouhých měsících, kdy šedivé nebe viselo nízko nad městem!
Při jízdě městem si vzpomněl na bouřku, před kterou jednou našel úkryt pod touhle stříškou, na přednášku, kterou měl v tomhle kostele, na večer v téhle restauraci s mladou ženou, která se stala jeho manželkou, na poštu, která bývala na rohu, kde kupoval známky, vyzvedával si balíky a podával je tady, než ji před několika lety zavřeli, na učitele jógy, k němuž chodil dvakrát týdně, který bydlel v tomhle domě, na starého muže, před tímhle domem vysedával celé léto na židli a zdravil
kolemjdoucí, tady zas loni na podzim na mokrém listí sletěl z kola. Byly to jen útržky vzpomínek. Odkud a kam šel, když se strhla bouřka, o čem přednášel v kostele, jak zamilovaný byl on i ta mladá žena a jestli už vůbec zamilovaní byli, co se stalo před a po pádu z kola, se při vzpomínání neobjevilo.
Místo toho se mu neodbytně usadilo v hlavě, jestli si od nynějška musí pospíšit. Proč se rozhodl jít po schodech, místo aby jel výtahem? Ale vždyť se vůbec nerozhodl, prostě jen vyrazil, stejně tak se nerozhodl pro taxík, prostě do něj jen nasedl. Je teď načase skončit s tím, že prostě vyrazí nebo nasedne do auta, musí si od nynějška pečlivě promýšlet, jak využije čas?
Ale nezabere čas i pečlivé promýšlení? Nechtěl na to myslet, k ničemu to nevedlo, ale nemohl s tím přestat. Když se mu to konečně podařilo, myslel na ty barvy, bílé stěny, zelená čísla a zelené dveře, ale to bylo rovněž k ničemu. „Jsme tady.“ Nedával pozor, nedíval se jako jindy na tachometr a nepřipravil si peněženku. Vzhlédl, až když taxík zastavil a řidič ho oslovil a otočil se k němu. Zaplatil, vystoupil z auta, prošel nízkou zahradní brankou, která se už sama nedovírala, musela se do zámku zatlačit, a poté k domu. Už dlouho chtěl nechat branku opravit. Spěchá to teď, nebo na tom teď už nezáleží? Doma nikdo nebyl. Žena pomáhala kamarádce v galerii a syn byl ve školce. Nemohl se rozhodnout, jestli si má svléknout kabát a pověsit ho, jít do kuchyně a udělat si kávu, zamířit do pracovny, kde má rukopis článku, na kterém už týden pracoval, jít do obýváku a sednout si do křesla. Stál.
Kdyby býval k lékaři nešel! To, co se tam stalo, by se nestalo, to, co se tam dozvěděl, by se nedozvěděl. Co by se nedozvěděl, by nebylo.
Zavrtěl hlavou. Proč by neměl zajít k lékaři? Už týdny se cítil vyčerpaný, domníval se, že to bude chudokrevností nebo nedostatkem vitamínů, očekával upozornění na životosprávu a recept. S lékařem se znali už mnoho let, jejich vztah byl důvěrně blízký, i když se mimo ordinaci nestýkali. Byl o dvacet let starší, rozdíl věku ho těšil, sliboval si, že lékař do jeho smrti neodejde do penze a nenahradí ho nějaký jiný. Každoroční prohlídka, občas bolest břicha nebo ztráta hlasu, jindy zase ústřel, čas od času injekce – nikdy nešlo o nic vážnějšího. Ale po ultrazvukovém vyšetření, laboratorním rozboru moči a krve a snímků z počítačové tomografie mu lékař sdělil, že má rakovinu slinivky. A že to není tak hrozné jako dřív, chemoterapie udělala ohromné pokroky a kromě toho existují nové léčebné metody, některé se už osvědčily, jiné jsou zatím ve fázi experimentu. Rakovina sice pokročila, nemůže nic zaručit a nechce nic slibovat, ale čím dřív léčba začne, tím lépe.
Díval se lékaři do tváře, když mluvil, doktor pohledem opakovaně uhýbal, hleděl na stůl, na ruce, kterými na stole posunoval papíry, a nakonec jeden zmačkal.
„Jak dlouho?“
Lékař zaváhal. „To se nedá říct.“
„Jistě můžete říct aspoň něco. Tři měsíce, nebo tři roky?“
„Pravděpodobně ne déle než půl roku.“
„A jak na tom ten půlrok budu?“
„Když budete mít štěstí, tak stejně jako nyní, budete jen stále unavenější a malátnější.“
„A když budu mít smůlu?“
„Dělají mi starosti metastázy v kostech. Bolesti mohou být nesnesitelné. Musíme uvážit, kde to pro vás bude nejlepší, jestli doma, v nemocnici na paliativním oddělení nebo v hospicu.“
Pokrčil rameny. „Vlastně bolesti snáším dobře.“
Lékař potřásl hlavou. „Až bude zasažená páteř…“ Uhladil zmačkaný papír. „Pane Brehme, kdysi před lety jsme mluvili o smrti, vzpomínáte si? Řekl jste, že byste si radši vzal život, než byste umíral v bolestech. Myslím, že jste si pro ten krajní případ už obstaral dřevěné uhlí.“ Zhluboka se nadechl. „Známe se už tak dlouho, takže vám to prostě řeknu. Nedělejte to. Mé ženě bylo dvanáct, když si její otec vzal život, a ona se s tím nevyrovnala. Nikdy se s tím nevyrovná. Váš syn je mladší, ale to neznamená, že to pro něj bude snazší. Dejte mu šanci, aby se s vámi mohl rozloučit. Může s vaší ženou sedat u vaší postele a v posledních týdnech vašeho života prožít, jak se stále víc vzdalujete.“
Vlastně se mu tahle poznámka zdála nemístná. Ale potom viděl v lékařově obličeji obavu, že byl příliš osobní, viděl taky odhodlání, protože to, co řekl, považoval za správné a důležité, viděl, že to s ním i synem myslí dobře. „Slyším, co říkáte.“
Vstal. Také lékař vstal a šel k němu – chce ho utěšit, obejmout? Ustoupil, rozloučil se a odešel dřív, než mohl lékař něco říct.
Teď stál v předsíni a žasl, že se nedokáže k ničemu rozhodnout, když se přece s lékařem rozloučil tak odhodlaně. Za pár hodin se setká se svou ženou a synem. Jak? Vyzvedne Davida ze školky, jako by se nic nestalo? Také Ulle nejdřív nic neřekne a promluví s ní teprve po večeři, až bude David v posteli?
Na pohovce, s rukou kolem jejích ramen, u láhve vína a zapáleného krbu?
Při odchodu od lékaře projevil potřebnou rozhodnost a zachová se stejně, až se uvidí se ženou a synem. Nedá na sobě znát, že neví, kam patří, ještě k živým, nebo už k mrtvým, že si je podezřelý. Svlékl si kabát, uvařil kávu a sedl si do obýváku.
Věděl, že to, co lékař řekl, mu ještě úplně nedošlo. Tak to bylo vždycky. Když ho opustila jeho první holka, jeho první láska, trvalo celé dny, než pochopil, že odešla z jeho života, že už ji neuvidí, nebude s ní mluvit, dotýkat se jí, milovat se s ní. Teprve když to pochopil, cítil bolest a smutek. Podobně se dokázal radovat až několik dnů po státnicích, že obstál jako nejlepší z ročníku. Předtím pochyboval, že je ta dobrá zpráva pravdivá, myslel si, že se u zkušební komise přepsali a výsledek uvedou co nejdřív na pravou míru. Někdy mu jeho pomalost pomáhala. Na překvapení, provokace, krize nereagoval
emocionálně a lidé ho považovali za chladnokrevného, ačkoliv
své city nekontroloval, nýbrž ještě žádné neměl, protože se dostavily až později. Jeho pomalost druhé zraňovala, jeho opožděná radost z dárku, milostného sblížení, niterné chvíle. Taky už míval podezření, že je s ním něco v nepořádku, že nemá žádné city, jen ví, že se patří v určitých situacích určité city projevit, a podle dané situace vyvodil odpovídající emoci –pro sebe a pro druhé. Co je teď v jeho situaci na místě? Existuje pocit, který má člověk mít tváří v tvář smrti?
Bylo mu sedmdesát šest a přirozeně v posledních letech občas přemýšlel o smrti. Jeho profesí bylo právo a zvláště se věnoval dějinám, dějinám práva a dějinám obecně. Nechtěl zemřít, protože tak by se nedozvěděl, jak se všechno vyvine dál – dojde k válce mezi Amerikou a Čínou, kdo válku vyhraje, co se stane s Evropou a s Německem, co bude se světem v nastávajícím teplém klimatu? Nechtěl žít věčně, ale rád by nějakým způsobem dál existoval, aby mohl sledovat dějiny a následující staletí tak, jako sledoval ta minulá. To byla jedna strana mince. Existovala i druhá. Smrt ho ušetří pohledu na umírání lesů, vzestup oceánů, návrat války, konec demokracie a autokratickou vládu podle přání lidí. A někdy se stávalo, že se smrti děsil, té nicoty, prázdnoty, chladu. Potom se styděl. Nicota je nicota – proč se toho děsit?
Podíval se na hodinky. Při přemýšlení usnul. Bylo to vyčerpáním, které cítil už týdny a které ho bude provázet až do konce. Ulla si vzala auto, musí jít pěšky, je nejvyšší čas vyzvednout Davida ze školky.
Vyzvedával ho každý den. Dělal to rád, ale každý den měl strach, že si David zklamaně uvědomí, že ho na rozdíl od ostatních dětí denně vyzvedává starý muž, který vypadá jako děda, ne táta. Nedokázal si představit, že si to David uvědomil, ale z lásky k otci si zklamání zakázal projevit. Nebo přece jen?
Anebo si na to prostě zvykl jako ostatní děti a mladí rodiče, kteří ho před lety skutečně považovali za dědu? Nechtěl, aby se David kvůli němu cítil vyloučený, a doufal, že až do konce nebude problém, že ho vyzvedává on. Školka na začátku léta skončí a koncem léta začne škola.
Děti směly areál školky opustit jen s rodiči. Ale když přicházel ke školce, David ho uviděl, nepočkal, vyběhl ze zahrady na ulici, nedbal na volání učitelky a běžel mu naproti. Takhle svého tichého plachého syna neznám, pomyslel si, tak energického, rychlého, taková živost, taková radost ze života. Byl z toho šťastný i smutný, klekl si, roztáhl ruce, chytil rozzářené smějící se dítě a pevně ho objal.
„Praštil jsem ho, tati.“
Okamžitě věděl, o kom David mluví. Ben byl největší a nejsilnější z celé třídy a dával to ostatním dětem najevo.
„Zase do mě strčil, tak jsem ho praštil a on upad.“
Byl na Davida pyšný, dlouho se nechal odstrkovat, ale dál už se nenechá. „Dobře jsi udělal, Davide.“
„Angelika se na mě zlobila. Chce s tebou mluvit.“
„Tak si s Angelikou půjdeme promluvit.“ Vstal, David ho vzal za ruku a šli dovnitř.
Bylo to tak, jak David řekl. Angelika sice chápala, že se David bránil Benovi. Ale vyděsilo ji, že jindy klidné dítě reagovalo tak prudce. Ben upadl, zranil se, tekla mu krev, přišla si pro něj matka, už tady není. Až zase přijde, musí se David Benovi omluvit a Ben Davidovi taky.
„Já nechci.“
„Slyšíte to. Nechce. Nebude se omlouvat za to, že se bránil. Ale za to, že Benovi ublížil. Promluvíte si s ním?“
Počkal, dokud nebyl David v posteli. Když přišli domů a stavěli z lega letadlo, Ulla zavolala, že má ještě práci, přijde kolem deváté a už bude po jídle. Povečeřeli s Davidem sami, uložil ho do postele a četl mu. Když knihu zavřel, vzal Davida za ruku.
„Chtěl jsi Benovi ublížit?“
„Chci, aby byl mrtvej.“ David se rozplakal.
„Je to tak hrozné?“
„Strká do mě, kope mě a bere mi věci. A Bee taky bere hračky, a když se Bea rozbrečí, tak ji taky kopne.“
Když byl o něco starší než David, stěžovala si matce sousedka, že na ni křičel, že je „sralbotka“. Matka trvala na tom, že se musí omluvit, a on se podvolil, ačkoliv to slovo ani neznal.
Nikdy si neodpustil, že se nechal tak ponížit, že sám sebe tak ponížil.
„Jestli Ben řekne, že je mu to líto, můžeš pak říct, že je ti to taky líto?“
David zakroutil hlavou.
„Jestli Ben řekne, že už ti nebude nic dělat, můžeš pak říct, že ani ty mu už nic neuděláš?“
„A Bee.“
„A Bee.“
David se zamyslel a víčka mu ztěžkla.
„Řekneme si to zítra. Nic špatného jsi neudělal. Mám tě moc rád.“
Když Ulla přišla, měl rozdělaný oheň v krbu a připravené víno a sklenice.
„Ach!“ Svlékla si kabát, pověsila ho a stála ve dveřích do obýváku, mladá, krásná, sebejistá. Nedokázal její překvapení rozšifrovat, je to radost, nebo zklamání, těší se Ulla na večer s ním, nebo by byla radši sama? Jako by nechtěla dát najevo, co cítí, a jen si vybrala k dané situaci vhodný výraz. Proč mi to tak připadá čím dál častěji, uvažoval. Vidí mou vyčerpanost, vidí, že mě něco trápí a nechce mi to svými pocity ještě ztěžovat? Trápí ji něco? Nebo se jako mladá žena odtahuje od vyčerpaného starého muže?
Byla pro něj moc mladá. Věděl to od začátku, ale chtěla ho, a on nedokázal odolat. Byla tehdy studentka, ne jeho studentka, ale přítelkyně jedné jeho studentky, a ta ho pozvala k sobě a Ulle ke stolu, když se rozhlížel v plné kavárně a hledal prázdný stůl. Když se před kavárnou loučili, Ulla se ho zeptala: „Doprovodíte mě domů?“ A on to se starosvětskou zdvořilostí udělal. Pocházela ze statku, kde chyběli muži, statek vedla její babička a matka. Cítila statek jako závazek a vystudovala zemědělství, v zemědělství taky pracovala, dokud si neuvědomila, že chce něco jiného. Před třicítkou se rozhodla studovat
dějiny umění a zároveň se věnovat tomu, co měla odjakživa nejradši – kresbě a malbě.
Mluvila o všem nenuceně, radostně, sebevědomě, a když mu u dveří řekla, že by ho ráda zase viděla, zmatený a šťastný souhlasil. Jak k tomu přijdu, divil se, je pro mě moc mladá, je pro mě moc krásná, je to nějaký její rozmar. Potom si řekl, že její rozmar není jeho problém – proč s ní neprožít jeden dva večery?
Nebyl to rozmar. Bylo to tím, že vyrůstala bez otce? Jednou o tom začal mluvit, odbyla ho, co to má být. Miluje ho, proč to musí psychologicky rozpitvávat? Má ráda jeho rozvážnost, klid, inteligenci, starostlivost, jeho štíhlou postavu a vrásky a šedivé vlasy, něhu, s jakou se s ní miluje. Na to nepotřebuje otce, ani toho, kterého měla, ani toho, kterého neměla. Seděla mu na klíně, objímala ho a líbala. „A proč miluješ ty mě?“
Protože se s tebou zase cítím mladý, chtěl odpovědět, ale měl strach, že by to mohla pochopit tak, že nejde o ni, ale o její mládí, ale nenapadlo ho hned nic jiného. „Protože se s tebou zase cítím mladý.“
„To ti to ale trvalo,“ zasmála se. „Vidíš, ty pro mě nejsi starý. Se mnou jsi zase omládl.“
Byl tak bezmocně zamilovaný jako tehdy, když ještě chodil do školy. Tenkrát mu dcera jeho učitele klavíru připadala zakletá a nedosažitelná, protože byla dívka. Teď nevěděl, jak se k Ulle chovat, protože je tak mladá. Jak se dnešním mladým ženám dokazuje, že jsou milované? Čím udělá starší muž dojem, čím se zesměšní? Jak často se má ozvat, aniž by se vnucoval? Co může darovat, aby to nevypadalo moc uboze, nebo zase nebylo přemrštěné? Zneklidňovalo ho to, ale Ulla si jeho bezmoci nevšímala, říkala, co chce, a nakonec taky řekla, že chce, aby se vzali.
Dvanáct let, které uplynuly od svatby, byly dobré roky. Koupili si malý dům se zahradou na kraji města. Ulla dokončila studium a věnovala se výhradně malbě, našla si ateliér a taky galerii, kde vystavovala a opakovaně vypomáhala, a před šesti lety porodila Davida. On do sedmdesátky učil na univerzitě a poté dál psal, věnoval ale stále víc času Davidovi, zahradě a vaření. Život s Ullou, synem a zbylými činnostmi bral jako dar, a darovanému koni se na zuby nekouká. Někdy toužil po srdečnější, laskavější, vřelejší Ulle. Byla střízlivá, věcná a většinou ho neodmítla, když zatoužil po její blízkosti, ale také ho nijak nevybízela. Dokázala být strohá, příkrá a někdy vybuchla, aniž věděl proč. Naučil se s tím zacházet a místo aby vyvolal konflikt, vzal ji do náručí. Když je ke mně taková, tak taková je, říkal si, a když mě miluje takhle, je to její způsob lásky. Pro mě je to dost lásky, dost štěstí. Když postavil na stůl víno a zapaloval oheň v krbu, uvažoval, jestli bude na jeho zprávu reagovat emocionálně, jestli projeví bolest a strach o něj a o sebe, o jejich lásku a jejich život.