Hvězdná hodina vrahů & Poslední vteřina hvězdné hodiny
Pavel Kohout Hvězdná hodina vrahů
&
Poslední vteřina hvězdné hodiny
Domyšleno 2024
ODEON
Děkujeme Městské knihovně v Praze za poskytnutí elektronické verze tohoto textu.
Copyright © Pavel Kohout, 2024
Illustrations © Theodorik Růt, 2024
ISBN 978-80-207-2247-8
Jeleně
úvod
… než začnete knihu číst, měli byste vědět:
První nahou dívku jsem spatřil v sedmnácti, 26 února 1945: sexta mého gymnázia odklízela důsledky omylu britského bombardéru, který zaměnil Drážďany s Prahou. Mrtvá měla na zápěstí cedulku Hana Korunová, 19.
První i poslední válečnou bitvu jsem zažil v květnu téhož roku. Začali ji Pražané, kteří si museli první zbraně vybojovat, a ukončili čeští kolaboranti, upalující zajaté Němce na lucernách, aby si obstarali alibi vlastenců.
Co se mi tehdy usadilo v duši, dozrálo v tento román koncem dvacátého století, když si začali sousedi na Balkáně vzájemně podřezávat krk. Vyšel v řadě zemí a vzbudil otázky, jak dopadl jeho hrdina Jan Morava v osvobozené zemi.
Nechuť k další dlouholeté práci o hnusném nečase dějin, která se přenáší i na autora, záměr stále odsunovala. Až nové vydání mě k němu vrátilo a zjistil jsem, že vše zásadní k hvězdným hodinám je schopna ujasnit poslední vteřina…
Stává se tedy neopominutelnou.
P. K.
Hvězdná hodina vrahů
Únor 1945
Když se hned po siréně ozval zvonek bytu, byla Elisabeth, baronka z Pommeren, přesvědčena, že ji chce český domovník odvézt výtahem do krytu; oblékla znovu černý kožich, který sotva pověsila, zvedla poplachový kufřík, vyhákla bezpečnostní řetěz a pochopila okamžitě, že otevřela svému vrahovi. Muže s naditou taškou přes rameno zaznamenala na Vyšehradském hřbitově mimoděk, uvykla Čechům zdobícím tu poslední dobou už i veřejně hroby svých národních svatých. Připomínal opraváře, který sem zaskočil na obchůzce, a ona si ho letmo všimla proto, že měl proti ostrému slunci tvář negra. Teď spatřila oči jako ze skla, bez barvy i bez výrazu. Nepřekotně vklínil mezi veřej a práh odřenou botu na vysoké gumě a za ní vnášel do bytu stejně zdlouhavě tělo nadité ve vatované bundě. Nakonec uviděla dlouhý a podivně tenký nůž. Dranžírák! vzpomněla si.
Baronka věděla, že má zemřít, ale neučinila nic, aby tomu zabránila. Nejen proto, že by výkřik v nejvyšším poschodí, kde zbyla sama, utonul v hluku leteckých motorů, jaký v Praze ještě neslyšela; baronce se nechtělo žít. Jako katolička na sebe nesměla vztáhnout ruku, a tak už dávno očekávala Boží trest. Zločinná válka nemohla skončit jinak než zničením všech, kdo ji připustili! Muže jí zastřelil ruský partyzán, syna makista v Bretani. Zdálo se jí přirozené, že teď přichází muž českého odporu, aby se pomstil i na ní.
Mohutný patricijský dům se začal třást. Sílilo mimozemské zvonění. To rychle se blížící výbuchy rozechvívaly stále víc okenní tabule, cingrlátka lustru i číše ve vitríně.
Milosrdný Bože! modlila se Elisabeth z Pommeren ustupujíc do salonu, jako by tam uváděla hosta, bomba nebo nůž, jen ať je to rychle!
Její vrah za sebou nohou přirazil dveře a volnou rukou otevřel brašnu plnou řemenů.
Hřmí? podivil se oberkriminalrat Buback, v únoru? Než stačil domyslet, uhodilo. Poznal, že to byla těžká letecká bomba, která dopadla po čertech blízko.
Budova pražského gestapa, kde působil i styčný muž Úřadu říšské kriminální policie, se celou věčnost divoce zmítala, ale nakonec nezřítila. Následovalo proslulé ticho po šoku, zastavený čas. Až pak začly šílet sirény a venku na schodišti dupali referenti i sekretářky do krytu.
On nehnutě zíral na ty dvě tváře.
Sklep bývalé Petschkovy banky se mu příčil. Některé sejfy proměnili v kobky, politickým v nich prý pomáhali k paměti dost rázně. Teď tu však zůstal z úžasu: ten třesk a třas jako by vzkřísily Hilde a Heidi.
Zarámovaný obrázek s ním cestoval válkou. Pracovny se měnily, jak se měnila města i země, ale všude se na něho zádumčivě usmívaly ty dvě, starší i mladší vydání tiše zářící milostnosti, ve které nalézal svůj mír. Přes jejich tváře, které tak životně zachytil v posledním předválečném létě na Syltu, vedl porady i výslechy, většinou je ani nevnímal. Ale nebylo hodiny, aby si v zášlehu radosti nepřipomněl, že jsou obě kdesi přítomny, živé a jeho.
Měl je na psacím stole i loni v Antverpách, když před ústupem muži z jiných oddělení pálili na dvoře spisy. Kýchal zrovna, jak mu dráždil sliznici štiplavý dým. Nechápal chvíli neznámý hlas v telefonu, který mu oznámil, že jsou obě mrtvé. Úsměv na snímku, tehdy ještě teplý jejich přítomností v něm, jaká mezi živými ruší vzdálenosti, naprosto vylučoval, co slyšel. Důstojník z berlínské centrály mu tedy přečetl policejní raport.
Ve francké vesnici, obehnané středověkými hradbami, kam k jeho úlevě poslali předloni Hilde z ohrožených Drážďan učit válečné sirotky, se od nepaměti vyrábělo jen víno. Nemohla být proto na žádném spojeneckém seznamu cílů! Hilde a Heidi tam jako jediné zabila zbloudilá bomba, která bez výstrahy dopadla v pravé poledne na školní byt.
Když to pochopil, strnul proměnlivý výraz na obrázku v neživotný škleb. Stavěl pak rámeček i na další psací stoly, ale čišel z něho chlad hrobu, neprobouzel v něm nic. Ani lítost. Dokud teď nepadla jiná bomba těsně vedle něho.
Ano! věděl náhle, muselo se to navlas podobat tomuto poledni v Praze. Určitě seděly proti sobě, v čele prázdná židle a talíř prostřený pro něho, jak to od jeho jediné návštěvy činily tvrdošíjně den co den. Byl tedy vlastně s nimi i v okamžiku, kdy je beze strachu a bez bolesti proměnil tlak a žár v popel a dým!
S nečekanou třaskavinou v těsném sousedství jako by přímo v něm explodovalo osvobodivé poznání, že si jeho lásky odnesl anděl laskavé smrti. Teď mu je vrátil. Strnulé rysy na lesklém papíru zvláčněly, vstoupilo do nich staré teplo, zas tu byly obě s ním, Hilde i Heidi, jako když je tenkrát fotil a dokud žily. Tím okouzlen vnímal zprvu jen matně, s čím sem někdy později vstoupil Kroloff.
Jeho adjutant a snad i tajný dohlížitel, přidělený mu gestapem, který si obden holil vysokou úzkou lebku, aby mu pro čas míru zesílily řídnoucí vlasy, hlásil, že přímý zásah vyrval z jejich bloku rohový dům. Právě proti Národnímu muzeu, litoval, pár metrů a Čechům by byla zašla chuť těšit se z kouřících trosek Zwingru!
Pár metrů, pomyslel Buback, a byl jsem bez bolesti a beze strachu s nimi… Nesoustředěně poslouchal dál a musel si dát druhou zprávu opakovat. Dávno věřil, že ho už nic nemůže překvapit.
Kroloffovo hlášení mu bralo další iluzi. Usoudil, že o té zvrácenosti musí být zpraven přímo od něho standartenführer Meckerle.
Morava Prahu nepoznával. Jako by se po šesti letech probrala z šoku mnichovské kapitulace. Při výjezdu z policejní ulice na Národní musel jeho šofér řadu minut čekat, až se s vlečkou čmoudu z dřevoplynu přeženou kolony hasičských i sanitních aut. Po chodnících klusali muži a klopýtaly ženy jedním směrem: k Vltavě. Zakázané zahraniční vysílače, úhrnem zvané ‚Kroměříš‘, informovaly od rána o ničivém nočním útoku spojeneckých letců na Drážďany a poslední nálet, i když tak krátký, vyvolal paniku, že Prahu stihne stejný osud.
Kriminální adjunkt Morava si to nemyslel. Jednak byl rozený optimista, jednak nevěřil, že by Spojenci na sklonku války rozmlátili hlavní město okupovaného národa, jehož nezávislost potvrdili, a navíc už došla hlášení luftšucu, že sem spadla jen řádka bomb z několika letounů. Na policejním ředitelství převládl názor, že šlo o tragickou chybu navigátora, kterého zmátla podobnost obou velkoměst.
Přesto se automaticky rozběhl poplachový plán. K zasaženým místům vyjeli pracovníci všech oddělení, aby dohlédli na vyprošťovací práce a získali přehled o škodách i ztrátách. Do terénu se chystal i Morava a byl překvapen, když ho vrchní komisař Beran poslal ze dvora zpátky ke stolu.
— Katastrofy neburcujou jen samaritány, ale taky marodéry, držte tu, Moravo, šteluňk!
Náčelník se stal legendou i postrachem pražské galérky za Masarykovy republiky, ale protože už tenkrát tvrdošíjně stál mimo všechny politické strany, nezpochybnili jeho kompetenci ani Němci. Do ní ovšem spadali jen čeští provinilci, své si vyslýchal a případně i trestal aparát okupační moci sám.
Morava věděl, že by měl vyplnit čas užitečnou prací na rozdělaných případech. Blížící se fronta sem z východu připlavovala s nešťastníky i pakáž. Nebyl na ni zrovna naladěn. Pustil rádio, aby se dozvěděl víc o tříštivém švu, který prošil Prahu od Smíchova po Vinohrady a Pankrác. Vysílali vážnou hudbu, cenzura zřejmě stále pracovala na co nejnevinnější úřední zprávě.