Byla to fenka, která ještě nezažila svou druhou zimu a nepoznala jiný svět než garáže podél okresní silnice. Za autodílnou si sama hrála s kusem staré pneumatiky: žvýkala ho, vyhazovala ho do vzduchu, běhala pro něj, když vtom si všimla, že má publikum. Z nedalekého štěrkového lomu se vynořil šedý pes a pozoroval ji. Na té straně tekla řeka, ovšem na podzim bylo málo vody a nebylo těžké ji přebrodit. Fenka pustila kus gumy, aby ve vzduchu zavětřila pach toho psa, ale když zvedla čumák, uviděla, že zpoza hromady šrotu vykoukli další tři. Tři ovčáci se zablácenou srstí a zvonečkem na obojku, a tyhle ona znala. Přes den hlídali ovce spásající strniska na polích a trávu kolem průmyslových hal a večer se toulali kolem a hledali, co by kde ukradli. Jenže teď tam nebyli kvůli jídlu, byli tam kvůli ní. Proč přišli, věděla fenka jen napůl. Byl jí rok a kousek a tenhle nový zájem, který o ni samci projevovali, patřil k věcem, které se učila ve spěchu, k věcem vzrušujícím a nebezpečným jako táboráky, co děti rozdělávaly v létě, nebo jako říční proud, který ji jednou málem odnesl.
O zeď autodílny bylo opřené vytržené sedadlo a ona se na něj šla schoulit. Bylo to sedadlo z auta, které hostilo celé generace psů před ní. Nedaleko zabořil bagr rameno do říčního
koryta, vytáhl lopatu plnou písku a štěrku a v tu chvíli se šedý pes pohnul, aby k ní přišel blíž. Ovčáci mezi sebou nastolili hierarchický pořádek: tomu nejstaršímu a největšímu stačilo jedinkrát zavrčet a vycenit zuby, aby odradil toho druhého, který se zavytím uháněl pryč, zatímco třetí už se držel dál. Potom se vůdce vydal vpřed drobnými kroky podle samčího rituálu, který fenka znala. Vyhrožovat, vrčet, cenit zuby, tohle byl způsob, jímž psi z údolí bojovali, jenže ten šedý pocházel odjinud, z místa, kde se mu dostalo jiné výchovy, ať už od lidí, nebo od života. Když se ten druhý naježil a strnul, aby mu nahnal strach, šedý po něm bez okolků skočil. Byl vyzáblejší než jeho sok, ale ten náraz mu stačil, aby ho převrátil na záda, pak si ho podržel tlapou a zakousl se mu do krku. Tohle fenka ještě nikdy neviděla. Zmocnilo se jí nové vzrušení, zatímco šedý tiskl čelisti k sobě a nepouštěl krk ovčáka, který sebou zmítal. Dokud i jeho kumpáni, neklidně kroužící kolem, neuviděli, jak tělo jejich vůdce ochablo, jak mu z krku prýští krev a smáčí prašnou zem. Teď už i on vypadal jako stará pneumatika a ti dva po chvilce zmizeli v polích.
Po okresce projel cisternový vůz, na střeše měl vrstvu jinovatky, která s fouknutím odletěla pryč. Listopad. Fenka slezla ze sedadla a zavrtěla ocasem na psího kluka, který se k ní blížil. Zuřivost, jež ho ještě před chvílí ovládala, už se utišila, opatrně ji očichal, nechal ji, aby očichala jeho. Ona cítila pach lesa, země, listí a krve psa, kterého právě zabil. Dostala chuť ji olíznout a olízla ji. On ji pak obskočil, a její dětství tak navždy skončilo.
Toho dne stoupali proti proudu řeky, běželi z radosti, že se potkali, podél pásů štěrku a ostrůvků, přes opuštěnou zemi dole v údolí. Horské hřebeny v dálce byly vyznačené sněhem,
ale kolem řeky se tyčily cementárny, továrny na nábytek, velkoobchody se zemědělským materiálem, skladiště stavebnin. V odpadních kanálech viděli krysy a na skládkách vrány, cítili pach hnojiva roztroušeného po polích, a když v dodávce u břehu narazili na lidi, ona, která se člověka nebála, pochopila, že on se mu naopak vyhýbá, protože se znovu přebrodili a pokračovali po druhé straně. Drželi se u plotu a o chvíli později jejich běh skončil před zdymadlem, kde byla řeka přehrazená a kde začínalo potrubí. Slyšeli odtamtud provoz na silnici, někde za hrází. Šeřilo se a on chtěl počkat, až bude tma, než se přestanou skrývat. Při čekání dostala hlad, už několik hodin měla prázdný žaludek, a dala mu to vědět tak, jak to dělají štěňata, olizovala a okusovala mu čumák, jako by to byl její otec a měl povinnost jí obstarat něco k jídlu. Jemu bylo tohle mučení ve skutečnosti příjemné.
Když se snesla tma, vedl ji po okresce až k jedné budově, která měla vepředu velkou neonovou ceduli a na ní kouli, jež se přerušovaně kutálela ke kuželkám. Vzadu byly kovové dveře a matné okénko s výhledem na parkoviště a nějaký pes, uvázaný venku, je cítil přicházet. Byl to mrňous, který štěkal a škubal vodítkem, zatímco oni zůstávali schovaní v místě, kam světlo nedosáhlo. Po minutě mrňous zmlkl, zadíval se do tmy, kdesi v dálce uslyšel štěkat jiného psa a odpověděl mu, pak se kovové dveře otevřely a ven vyšel kluk v bílé zástěře. Mrňous na něj radostně vrtěl ocasem. Kluk mrsknul o zeď dvěma pytli s odpadky, podíval se na nebe bez hvězd a bez měsíce a vytáhl z kapsy cosi, co podal psovi, kterého hladil po hlavě, zatímco on mu žral z ruky.
Fenka, ukrytá mezi auty, při té podívané zakusila zcela nový pocit. Ne kvůli tomu kusu žvance, nýbrž kvůli tomu
pohlazení. Kvůli klukově náklonnosti a psově bezvýhradné
důvěře. Jako by se jí zmocnil stesk.
Šedý pes jí nedopřál víc času; jakmile se kluk vrátil do kuchyně, vynořil se ze tmy. Mrňous zvedl čumák od misky, ale bylo to tintítko, a navíc byl přivázaný, takže by stejně nic nezmohl. Ten druhý mu skočil po krku dřív, než se pokusil zaštěkat. Zachroptěl a zasyčel, v kuchyni to nikdo neslyšel a nikdo se nepřišel podívat, a když se k nim přiblížila ona, mrňous už byl mrtvý: ležel s otevřenou tlamou, jazyk mu visel ven. Její milenec už o něj ztratil zájem a teď drápy i zuby trhal pytle s odpadky. Našli v nich všelijaké pochoutky, maso, těstoviny, kosti, najedli se dosyta vedle té mrtvolky uvázané na vodítku a neonová koule mezitím pod černým nebem shazovala kuželky.
Po vesnicích, po celé Valsesii, do níž přicházela zima, na pravém i levém břehu řeky začaly kolovat zvěsti o těchhle mrtvých psech – o ovčákovi, pak o tom voříškovi z bowlingu, pak o jednom loveckém psovi, který vyrazil do lesa a už se nevrátil, pak o hlídači jedné pily – a o vrahovi, který je zabíjel, všechny stejným způsobem a samé samce. V barech, kde se ty zprávy šířily, se někteří vsázeli, že jde o vlka. Takhle přece zabíjejí jedině vlci, no ne? Podle jiných to byl bojový pes, který utekl pánovi, a ten se to neobtěžoval nahlásit. Pak se objevila teorie, že je to půl na půl, jeden z těch kříženců toulavého psa a vlka, o kterých se mluvívalo jako o mutacích. Byli to ďábelští tvorové, protože měli dvě duše: důvěrnou znalost lidí, jakou mají psi, a vlčí surovost. Podle místních povídaček se krotce přibližovali a pak zničehonic zaútočili. Jenže s touhle teorií vyvstával problém, protože vzteklého psa bylo možné,
ba dokonce nutné odstřelit, kdežto vlka ne, vlk byl zákonem chráněný. A co si počít s hybridem? Debaty oživovaly podvečerní aperitiv. Nad druhou sklenkou bonardy, nad bílým vínem s campari, nad druhou rundou toho samého, co předtím, se říkalo – a ne zrovna šeptem –, že lesní stráž jen nečinně přihlíží. Radši rozdávají pokuty, než aby chránili občany. No dobře, k útokům na člověka zatím nejspíš nedošlo, ale která matka by v těch dnech nechala dítě hrát si venku? Každopádně byla lovecká sezona a lovci se to v údolí jen hemžilo. Lovili divočáky, kamzíky, jeleny, blondýnky… Takhle se chlapi bavili, dělali narážky a žďuchali do sebe loktem, hodili si do pusy dva buráky a mrkli na barmanku. Pak vypili sklenici do dna, zaplatili rundu, nasedli do pick-upu a vrátili se za manželkou na večeři. Kdyby jim kterékoli zvíře připomínající psa zkřížilo cestu, bez rozmýšlení by ho přejeli.
Té noci se jí zdálo o její matce. Zdálo se jí, že je tak malá, že ještě pořád žije přisátá k matce spolu se svými sourozenci. Ve spánku třepala packami, potichu kňučela, ale ve snu zápasila o cecík s dalšími štěňátky jako ona. Kolem byli lidé, nikoli skutečné tváře, nýbrž siluety, hlasy, a pak se z těch hlasů snesla nějaká ruka. Byla větší než ona, cítila na sobě její tíhu, prsty kolem svého těla, a ta ruka ji vzala a zvedla ji.
Samým leknutím se probudila a ocitla se ve tmě, aniž věděla, kde je. Nejdřív poznala pach svého milence, hustou srst a kostnatý hrudník. Ten pach ji okamžitě dokázal uklidnit. Pak si v té všudypřítomné noci pomalu uvědomila i všechno ostatní: betonový pilíř, u něhož nalezli útočiště, auto projíždějící nad jejich hlavami, bublání řeky. Nevěděla, kolik dní už stoupají proti proudu. Ani si nekladla otázku, kam ji ten
pes vede, jednoduše ho následovala. On na ni dohlížel, i teď: rytmus jeho dechu jí prozrazoval, že odpočívá, ale nespí.
Když brzy ráno procházeli houštím, postřehla v řece nějaký pohyb. Zavětřila a ucítila pach ženy. Dokázala ho rozlišit od toho mužského. Vzbudil v ní zvědavost, nechala psa jít napřed a odvážila se na hranici vegetace, do blízkosti vody.
Ta žena se nořila do tůně. Měla velmi světlou pleť a ryšavé vlasy. Byla zima, její dech se měnil v páru, a přesto krůček po krůčku lezla do řeky. Když jí voda sahala po stehna, všimla si, že ji někdo pozoruje, otočila se ke křoví a uviděla ji. Jejich pohledy se střetly. Fenky se znovu zmocnil ten pocit, ten stesk.
Její milenec teď stál vedle ní. I on pozoroval tu ženu a ta žena se dívala na ně. Pak ji pes šťouchl čumákem do krku a pokračoval v cestě. Dostala strach, že když tam zůstane, on odejde, a tak nechala ženu ve vodě a odevzdaně ho následovala.
Později se krajina změnila a smíšený porost dolní části údolí vystřídaly jehličnany a řidčeji břízy. Útlé břízy u břehu a za nimi hustý les. I řeka, která dole byla pořád přehrazená, regulovaná, odvodňovaná čerpadly, tady tekla volně mezi balvany, a v místě, kde se jeden z jejích meandrů stáčel na sever, zničehonic našli sníh. Jenom tenkou vrstvu sněhu, co napadal před pár dny a ve stínu vydržel. Fenka ho očichala a poznala pach, který k ní už jindy dospěl zdálky, dostala chuť ho okusit a zjistila, že sníh není jídlo, nýbrž hra. Drápala tu zledovatělou krustu, zabořila do ní čumák, kýchla, znovu si jím naplnila tlamu i uši.
Pes mezitím našel boudu z plechu a dřeva. Ze střechy čněl komín, ale nekouřilo se z něj. Začenichal kolem, nezavětřil nebezpečí, následoval pach, který ho dovedl k roštu položenému
To byla osmá oběť jejich útěku. Spěšně odtamtud odešli a ona mu později pomohla se ošetřit. Měl na boku ošklivou trhlinu, přímo v místě, kde hrudní koš přechází v měkké maso na břiše. Olizovala ho a cítila, že jeho krev nechutná jinak než krev psů, které zabil. Olízala mu ránu, očistila ji od špíny, lízala ji až do živého masa, ale krvácení se jí zastavit nepodařilo.
Devátý byl obyčejný toulavý pes, co se objevil u popelnic ve špatnou chvíli, a desátý se vydal za pachem fenky a byl by udělal líp, kdyby zůstal doma na dvoře. Deset nevinných psů, deset samců zabitých během pár dní.
Poslední noc strávili pod skalním výčnělkem, dostatečně převislým na to, aby je ukryl a poskytl jim přístřeší. Teď už nespala ani ona, poslouchala, jak pes sípe a olizuje si ránu a převrací se, a najednou se nahoře v pásu černého nebe nad
15 na dvou cihlách. Na mřížce byl sražený tuk z masa. Další tuk skapal do popela a on začal hrabat, aby vytáhl něco, co ucítil. Psa, který vyskočil z lesa, si všimla ona. Uviděla ho v běhu, byl mohutný a černý: srazil šedého a zakousl se mu do levého boku. Šedému, který to nečekal, se podařilo se otočit a kousat na všechny strany, jenže ten druhý se mu zahryzl do masa a nepovoloval. Fenka viděla, jak se kutálejí mezi řekou a sněhem. Úzkostlivě kňučela, ale nedokázala nijak zasáhnout. Oba psi několikrát převrátili jeden druhého na záda, dokud v tom bezhlavém souboji nezískal šedý výhodu. Černý se ocitl se zkrouceným krkem pod vahou obou těl a fenka uslyšela zvuk praskajícího obratle. Čelisti se okamžitě rozevřely. Černý sebou zmítal na zemi, už se nedokázal postavit na nohy, a šedý mu se vší zuřivostí, co měl v těle, skočil po krku. Vložil do toho tolik síly, že mu strhl kožený obojek.
jejich hlavami objevil měsíc. Podzimní měsíc, který doputoval ke korytu řeky, ke sněhu na jejích březích a slabě ho roztřpytil: sníh chytal světlo, které měsíc vysílal. Psa ta záře překvapila, a tak zvedl hlavu a našpicoval uši. Zadíval se na měsíc, zavětřil, dál poslouchal, jako by čekal, že se ozve nějaký hlas, že na něj někdo nebo něco zavolá, ale nocí se nerozléhalo nic jiného než nepřetržité proudění řeky.
Za úsvitu byli ještě pořád spolu mezi dvěma strmými břehy a mohutnými kmeny uvízlými na mělčině, které přinesla velká voda. On šel vpředu a razil cestu, kulhal a krvácel, a přece se dosud zdálo, že zná jejich cíl, když vtom uviděla přibíhat psy. Byli to lovečtí psi, hnali se za pachem krve a štěkali, jelikož větřili kořist. Kolem ní proběhli bez povšimnutí. Šedý pes se s vypětím zbylých sil dal do běhu. Stopaři ho naháněli, donutili ho změnit směr. Jakmile nebyl krytý, kdesi nahoře nad řekou zaburácel výstřel. Nohy mu rázem vypověděly službu. Svalil se a skutálel se do vody, přímo do proudu.
Fenka se vyděšeně schoulila do klubíčka. Ozvěna výstřelu utichla a ona zvedla oči a podívala se vzhůru, ke svahu. Uslyšela hvízdnutí a stopaři vyrazili za svým pánem, zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Nepohnula se: představovala jasný terč, který jako by se sám nabízel mušce. Přesto se další rána neozvala.
Když se opět dokázala pohnout, sestoupila k řece a přiblížila se k psovi rozvalenému mezi balvany. Dotkla se ho čumákem, očichala mu krk i hrudník. Našla dírku po kulce, krev, kterou voda odnášela pryč. Očichala mu uši, tlamu, tu příjemnou povědomou vůni, která už mizela. Během pár dní viděla deset mrtvých psů, a přitom ještě před týdnem byla teprve štěně. Teď uměla poznat smrt a věděla, že její milenec
už není, že ta věc v řece je jen maso a kosti, stejně jako ti ostatní. Rozhlédla se, zaváhala, kterým směrem se vydat, pak se sklopenýma ušima zamířila po proudu, tam, odkud přišli.