Chtěl bych být radši malířem než řemeslníkem slov dnes ráno.
Z mlhy vystupují se svou velkou mechovou náručí obří rododendrony.
Tiziano Terzani: Představa osudu
Koncem roku 2017 a také čtyřicátého roku svého života jsem se s několika druhy vydal do oblasti Dolpa, náhorní plošiny na severozápadě Nepálu, kde jsme na přibližně měsíční pěší pouti podél tibetských hranic měli zdolávat průsmyky ve výšce přes pět tisíc metrů. Tibet byl cíl, jehož jsme nemohli dosáhnout, a nestála nám v cestě hranice. V roce 1950 do něj vtrhla čínská armáda, mezi šedesátými a sedmdesátými lety ho devastovalo běsnění kulturní revoluce a nakonec se stal obětí nelítostné kolonizace ze strany nové kapitalistické Číny, takže to prastaré hájemství mnichů, obchodníků a potulných pastevců už jednoduše neexistovalo.
Zato však existoval, nebo tak mi to aspoň vyprávěli, malý Tibet na území Nepálu, který přežil díky nějakému opomenutí historie. I na mapách vypadá Dolpo jako anomálie: tam, kde politický Nepál, který se obvykle drží jižně od pohoří Himálaje, horské pásmo překonává a proniká do nesmírné zeměpisné oblasti tibetské náhorní plošiny, je region, ležící celý nad hranicí čtyř tisíc metrů, kam nedosahují ani monzuny, ani cesty, ten nejvyprahlejší a nejvzdálenější a nejméně obydlený v celé zemi. Možná tam nahoře, říkal jsem si, budu moct spatřit Tibet,
který už neexistuje, který už nikdo z nás nikdy neuvidí: vida, tohle je cesta, kterou jsem si přál ke svým čtyřicetinám, vhodná oslava na rozloučenou s tím druhým ztraceným hájemstvím, jímž je mládí.
Nebyl to však jediný důvod, proč tam vyrazit. Ten druhý a stejně tak důležitý byla karavana, jíž jsem měl být součástí.
Himálaj není oblast, kam se člověk vydá nalehko: abyste urazili stovky kilometrů mezi neobydlenými horami, potřebujete skutečnou výpravu, s průvodci, nosiči, mulami, tábor, který každý večer rozbijete a ráno zase sbalíte, a taky druhy na cestě. Mezi těmi devíti, kteří se mnou odjížděli, byl Nicola, ke kterému mě poutalo rodící se přátelství. Seznámili jsme se nedávno, cítili jsme, že jsme si podobní, a byli jsme ve fázi, kdy máte jeden o druhém teprve všechno zjistit. Ale oba jsme věřili, že vzniku přátelství se nemá nečinně přihlížet: přátelství je třeba dát základy, má se budovat, potřebuje pamětihodné podniky pro budoucnost. Tak jsem mu jednoho jarního večera popsal Dolpo po telefonu a zeptal jsem se: „Vydáme se tam spolu?“ „Ano,“ odpověděl mi. Teď byl podzim a ani jeden z nás své rozhodnutí nevzal zpátky.
Další druh byl Remigio, ten nejdražší a nejkomplikovanější přítel, kterého jsem v tom okamžiku měl. Za deset let našeho přátelství se mi nikdy nepodařilo ho vytáhnout z horské vesnice, kde se narodil a kde vyrostl a kam já jsem šel bydlet. Nešlo o to, že bych ho chtěl vykořenit, ale přál jsem si s ním sdílet něco odlišného: místo, kde bychom oba byli cizinci, pocit dálav a průzkumnictví. Zpracovával jsem ho celé měsíce, použil jsem všechny možné přesvědčovací metody, a dosáhl jsem jenom pochybností a změn názoru. Vždycky tam bylo nějaké bolavé
koleno, nedostatek peněz, dokonce i jankovité auto. Nakonec se dostavil na letiště ve chvíli, kdy jsem se už smířil s tím, že ho neuvidím přicházet.
„Takže jedeš taky?“ zeptal jsem se ho.
„No jo,“ odpověděl a pokrčil rameny.
Věděl jsem, že v horách člověk chodí sám, i když jde s někým, ale byl jsem rád, že budu svoji samotu sdílet právě s nimi.
Odjeli jsme začátkem října, když se v Alpách už očekává sníh, a přistáli jsme v horkém a prašném Káthmándú, kde zrovna skončilo období monzunu. Zdálo se mi, že od mé poslední návštěvy se město ještě víc rozrostlo po svém rozlehlém údolí: přibyly další vrstvy periferie, chudinské čtvrti, rezidenční zóny, toulaví psi, opice, žebráci, vyhublé krávy uprostřed silnice, děti. Na náměstí Durbar dosud ležely rozvaliny z hinduistických a buddhistických chrámů, poškozených nebo úplně rozbořených zemětřesením před dvěma lety, a dřevěné pilíře podpíraly zdi, které zůstaly stát. Velké cedule oznamovaly, že rekonstrukci má na starosti čínská vláda. Čína? Co dělá Čína na nejdůležitějším náměstí v Nepálu?
Já jsem si přivezl z domova horečku, která zvyšovala moji zmatenost, a když mě jedna žena přemluvila, abych koupil sušené mléko pro její dítě, nechal jsem se od ní a od jejího komplice z obchodu okrást skoro o všechny rupie. Řezníci vystavovali v uličkách tmavočervená žebírka, zakrvácené kozí hlavy a na malých oltářích na rohu ulic nechávali věřící tlít květiny a ovoce. V Thamelu, turistické čtvrti, kde se potulují skupiny lidí ze Západu, chystajících se vyrazit na Everest nebo hledajících Káthmándú, jak je poznali Beatles, jsme nakoupili
poslední věci na expedici v jednom z krámků s použitým zbo -
žím: na pultech se válejí větrovky, trika, pohorky, všechno jsou to věci, které zákazníci darují nosičům, když je vidí ve vysokých nadmořských výškách v košilích s krátkým rukávem a v žabkách, a nosiči je zas obratem prodají, jakmile slezou do údolí. Proplétali jsme se v prachu, mezi rukama, zpocenými těly, klaksony, hnilobou na krajích ulic, a přesto v tom městě bylo cosi, co mě nepřestávalo okouzlovat.
Nejlepší bary byly na terasách v posledních patrech budov, odkud se člověku zdálo, že se povznesl nad lidskou bídu. Když jsme se o cestě bavili u piva, nakonec jsme se vždycky začali dívat k severu: Himálaj z Káthmándú není vidět, údolí uzavírají jenom kopce a oblaka, ale mohli jsme si ho představovat a třást se nedočkavostí. A jak se to v Nepálu stává, pocit, že člověk ztrácí čas, se po chvíli promění v pocit, že si musí zvyknout na to, že čas tu plyne jinak.
Teprve když se člověk vzdá, pronikne do pravého ducha cesty. Pak jednou ráno dorazila povolení ke vstupu do Dolpa a my jsme mohli konečně vyrazit do hor.
Kapitola první Podél řeky
V malém letadle mířícím na sever jsem si před Himálajem vystupujícím z hustých tropických mračen vzpomněl na knihu, kterou jsem dostal od táty, když mi bylo devět nebo o něco míň a ležel jsem v posteli s horečkou. Jmenovala se Nejkrásnější hory a nejslavnější výstupy. Na obálce byla Monte Rosa, v té chvíli moje první a jediná hora. Už jsem ochutnal skálu a led, v létě, ale v zimě se hora stávala vzdálenou vzpomínkou, takže jsem s tou bichlí plnou barevných fotografií strávil v posteli dlouhé hodiny a léčil se z chřipky a z nostalgie. Prohlížel jsem si siluety Everestu, K2, Nanga Parbatu, četl jsem si o mužích, kteří na ně vylezli, naučil jsem se jejich jména a nadmořské výšky se zarputilostí dítěte, pro které je učení se nazpaměť kouzlem, protože vytváří iluzi vlastnění. Tehdy jsem snil o tom, že budu horolezec, četl jsem Messnera a Bonattiho, jako by to byli Stevenson a Verne, a Tibet s Nepálem byly tajemná království, ostrovy pokladů.
Ještě po třiceti letech jsem dokázal rozpoznat tvar Dhaulágirí, nejzápadnější z nepálských osmitisícovek. Letadélko letělo mnohem níž, otíralo se o nadýchané chomáče mraků ozářených sluncem a horu nechávalo na východě. Před námi se objevovaly
další temné vrcholy, pásmo pětitisícovek: jak jsme doufali, mlha se zastavovala na téhle zdi. Pak jsem začal pod vrtulemi sledovat špičaté hřbety, soutěsky řítící se dolů v ranních stínech, rokle vyhloubené sesuvy půdy v období dešťů. Díval jsem se na Remigia přilepeného na okénko a napadlo mě, že vím, co hledá: krajinu, kterou by dokázal přečíst, rukopis, který zná.
Od chvíle, kdy jsem se tam do hor vydal žít, mě víc než vrcholy začala zajímat údolí a víc než horolezci horalové. Zalíbila se mi myšlenka, že by ve vysokých krajinách celého světa existoval jediný velký národ, ale byla to jen romantická představa: na svazích Alp už z nás byli občané obrovské evropské megalopole, nebo nějaké její lesnaté periferie. Bydleli jsme, pracovali jsme, přesouvali jsme se, pěstovali jsme vztahy jako lidi z města. Existovali ještě nějací horalé? Existovaly ještě někde ryzí hory, nepodléhající kolonizaci z města, nedotčené ve své horské podstatě? V tomhle rozpoložení jsem letěl do Nepálu před pár lety. Prošel jsem ty nejnavštěvovanější oblasti, jen abych zjistil, že i Himálaji modernita přináší své dary: silnice, motory, telefony, elektřinu, průmyslové výrobky, ten blahořečený a vytoužený blahobyt výměnou za dávnou kulturu, chudou a odsouzenou k zániku, přesně tak jako se to stalo v Alpách. Musel jsem hledat líp, vydat se dál.
Pilot, jehož pohyby jsem bedlivě sledoval, provedl měkký obrat ve směru linií jednoho slunečního údolí. Zaměřil krátkou nezpevněnou přistávací dráhu v polovině jednoho svahu, nebyla delší než sto metrů, a zamířil dolů, aby na ni najel. Dotkl se země a rozhodně zabrzdil mezi obydlími Džuphálu, což je začátek dlouhé trasy vedoucí na sever: nízké kamenné chatrče, terasovitá políčka všude kolem, sklizeň, která byla tou dobou
skoro u konce. Ještě jsem měl na těle pot parného tropického rána, a při sestupování po schůdkách letadla jsem okamžitě ucítil čistou vůni hor. Jen jsem si vzal bágl a dvoumotorový letoun už byl zase ve vzduchu.
Setemu bylo sedmačtyřicet a byl to Tamang z východního Nepálu. Široké lícní kosti, úzké oči, snědá pleť, nůši nosil na zádech už od dětství: poté co se stal kuchařem a vysokohorským nosičem a zlezl v těchto funkcích Everest, Makalu, Čo Oju, Dhaulágirí, Šiša Pangmu, s přibývajícím věkem sešel do údolí i on. Nyní v létě a v zimě pracoval v horských boudách na Monte Rose a na podzim dělal vůdce výzkumným expedicím, jako byla ta naše. Mluvil italsky, často se smál. V duchu jsem se ptal, jestli je to vrozené veselí, nebo jeden z jeho řemeslných triků, způsob, jak se vyhnout otázkám na tělo. V Džuphálu už několik dní dával dohromady karavanu, která se skládala z něj, jeho bratra, pěti kluků pečujících o tábor a o kuchyň, dalších pěti obstarávajících zvířata a transport a pětadvaceti mul naložených vším, co budeme na skoro měsíční cestě potřebovat.
Plus nás deset, co jsme přiletěli z Alp, celkem čtyřicet sedm zvířecích a lidských členů. Na sedla jsme naložili stany, výstroj, potraviny, petrolej na vaření, krmivo pro muly a osobní bagáž, to jediné, co jsme si nenesli s sebou, byla voda: najít každý večer nějaký pramen a místo, kde se utáboříme, byl Seteho úkol. Ten sice v Dolpu nikdy nebyl, ale našim mapám moc nedůvěřoval.
Raději se ptal na cestu poháněčů mul a kolemjdoucích zemědělců. V Džuphálu bylo horko a já se snažil zjistit, co si mám strčit do báglu a co naložit na mulu, a tak jsem se ho zeptal, kdy budu potřebovat teplejší oblečení.
„Víc nahoře,“ řekl.
„Co myslíš tím nahoře?“
Roztržitě mi ukázal skvrnu ve tvaru Y na mapce, kterou jsem před námi rozložil, velké jezero Phoksundo, ležící mezi dvěma údolími.
„A cesta k němu trvá jak dlouho?“
„Snad čtyři dny.“
„Snad?“
Zkontroloval jsem nadmořskou výšku jezera, 3600 metrů. Ve dvou a půl tisíci, kde jsme zrovna byli, rostla kukuřice.
Cestou dolů z Džuphálu směrem do údolí jsme procházeli skrz rýžoviště, terasy oseté ječmenem a prosem, bujné zahrady.
Domy měly rovnou střechu z udusané hlíny, na které se sušilo seno a feferonky. Zdálo se, že velká část života celé vesnice se odehrává tam nahoře, a má ženskou povahu: mladé ženy tloukly ječmen dlouhými holemi, ty staré ho prosívaly ve větru, který si odnášel otruby; dole si v kamenné nádrži nějaká holčička myla vlasy mýdlem na praní. Tenhle svah bez stromů, kde stín mezi zahrádkami poskytoval jenom cedr himálajský, jehličnan afrického vzhledu, se skvěl protáhlými žlutými dýněmi, podivným hráškem v trnitých luscích, a dokonce i hrozny rajčat. Když jsem se tam rozhlížel, myslel jsem na terasy zamořené suchými keři, na rozdrolené kamenné zídky, na zavlažovací kanály pohlcené lesem, na které jsem byl zvyklý narážet v Alpách; na dobu, kdy i naše hory byly takhle obdělávané, a na to, kdy ty zdejší začnou pustnout. To, co jsem viděl dole pod sebou, byla silnice? Ano, podél řeky se táhla polní cesta, a zrovna když jsme se na ni napojovali, předjel nás náklaďáček; podle toho, co nám vyprávěli, tudy před pár lety vedla jen dobytčí stezka.
