Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji?
Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci.
Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?
Dnes zemřela jedna stará paní, kterou jsem měla moc ráda.
Často jsem říkávala: „Jsem jí nesmírně zavázaná.“ A také: „Bez ní bych tu možná už nebyla.“
Říkávala jsem: „Moc pro mě znamená.“
Být zavázán, hodně znamenat, tak se poměřuje vděk?
Ale poděkovala jsem jí dost? Projevila jsem dostatečně svou vděčnost?
Byla jsem jí dost nablízku, byla jsem pro ni dostatečně, trvale přítomná?
A tak myslím na ty poslední měsíce, poslední hodiny.
Na naše rozhovory, úsměvy, odmlky.
Vybavují se mi společné chvilky. Jiné se vytratily. Zato se mi vyjevují i ty, které jsem promeškala.
Snažím se vrátit k tomu dni, kdy jsem pochopila, že se něco zhouplo a náš čas bude od nynějška sečtený.
Přišlo to naráz. Ze dne na den.
Netvrdím, že by předtím nebyly nějaké náznaky. Miška se občas zmateně zastavila uprostřed pokoje, jako by nevěděla, co dál, jako by jí mnohokrát opakovaný rituál najednou unikal. Jindy se zarazila uprostřed věty, doslova narazila na cosi neviditelného. Hledala nějaké slovo a nalezla jiné. Anebo nenalezla nic než prázdno, jakousi propast, kterou musela obejít. Ale celou tu dobu žila sama, u sebe doma. Byla nezávislá. Ještě pořád četla, dívala se na televizi, občas přijala návštěvu.
Jenomže potom přišel ten podzimní den, který předem nic nenaznačovalo.
Předtím to šlo. Potom už ne.
Představuju si ji v tom jejím bytě s nízkým stropem, je sama, sedí ve svém křesle. Závěsy za ní jsou zatažené, ale mezerou mezi nimi lze tušit odpolední světlo. Malba stěn je trochu zažloutlá. Nábytek, obrazy, drobnosti na poličkách, všechno kolem ní jako by pocházelo z dávných časů.
Jmenuje se Miška. Je to stará paní s chováním mladého děvčete. Nebo dívka, která nedopatřením, vinou jakéhosi neblahého osudu, zestárla. Dlouhé sukovité ruce se pevně drží opěradel křesla, jako by jí hrozilo, že přepadne.
Najednou se do ticha ozve několik pípnutí. Miška vypadá
překvapeně, pátrá kolem sebe, pozoruje náramek, který nosí na zápěstí, jako by zvuky mohly vycházet z té divné a nehezké věci, k jejímuž nošení se nakonec nechala přemluvit.
Pak se místností rozlehne hlas operátorky asistenční linky.
„Dobrý den, paní Seldová, tady Muriel z asistenční služby, použila jste tísňové tlačítko?“
„Ano…“
„Upadla jste?“
„Ne, ne.“
„Není vám dobře?“
„Moc ne.“
„Můžete mi to trochu upřesnit?“
„Mám strach.“
„Můžete mi říct, paní Seldová, kde teď jste?“
„V obýváku.“
„Zranila jste se?“
„Ne, ale… Ztrácí se mi…“
„Něco jste ztratila?“
Miška se zachytí pevněji, má pocit, že se křeslo pod ní kymácí nebo se snad bortí přímo podlaha. Neodpoví.
„Sedíte?“
„Ano, jsem ve svém křesle. Ale už se nedokážu pohnout.“
„Nemůžete vstát?“
„Ne.“
„Jak dlouho už tam sedíte, paní Seldová?“
„Já nevím, asi od rána. Po snídani jsem si jako zpovidla sedla ke své křížovce. Ale nic jsem nevyluštila. A pak jsem… chtěla jsem… Nemohla jsem vstát… Všecko ztrácím, to proto.“
„Co jste ztratila, paní Seldová?“
„Není to vidět. Ale cítím to. Vyplácí se to… Vytrácí…“
„Můžete hýbat nohama, paní Seldová?“
„Ne, ne, ne, už nemůžu. To je konec. Bojím se.“
„Opravdu nemůžete vstát?“
„Ne.“
„Obědvala jste dnes v poledne?“
„Ani moc ne.“
„Takže jste v tom křesle od rána a nepohnula jste se?“
„Tak je to, ano.“
„Zavolám někomu z vašich blízkých, kdo je na seznamu, souhlasíte?“
„Ano.“
Jsem si jistá, že Miška slyšela, jak operátorka rychle něco vyťukává na klávesnici.
„Mám tu jméno slečny Marie Chapierové. Mám jí zavolat?“
„Já nevím…“
„To je vaše dcera?“
„Ne.“
„Chcete, abych jí zavolala?“
„Ano, prosím vás. Řekněte jí, že jsem ji nechtěla obtě… obtěžkat, ale že právě něco ztrácím, něco důležitého.“
Hlas operátorky nahradila podkresová hudba. Miška se nehýbe, dívá se přímo před sebe, v té pozici soustředěného čekání, kterou dobře znám. Po pár vteřinách se hlas operátorky ozve znovu.
„Paní Seldová, jste tam ještě?“
„Jsem.“
„Marie k vám za okamžik přijde. Říká, že tam bude za dvacet, pětadvacet minut. Zavolá vašemu lékaři.“
„Bobře.“
Pronesla „bobře“ přesně tím tónem, jako když chceme říct dobře.
„Cože?“
„Ano, bobře. Díky.“
„Nejsem daleko, paní Seldová. Budu tu dál pracovat, ale pokud vám nebude dobře, stisknete znovu to tlačítko na svém náramku a já se vám ozvu, ano?“
„Bobře. Děkuju.“
Miška zůstane sedět, ruce spočívají na opěradle. Snaží se zklidnit dech.
Zavře oči.
Po chvíli uslyší holčičí hlas.
Můžu spát u tebe? Necháš rozsvíceno? Zůstaneš tady? Necháš otevřené dveře? Zůstaneš u mě?
Usmívá se. Hlas holčičky je sladkou a zároveň bolestnou vzpomínkou.
Můžeme spolu snídat? Ty se bojíš? Víš, kde je moje škola? Nezhasneš, že ne? Půjdeš se mnou, když máma nebude moct?
Krátce jsem zazvonila a hned vsunula klíč do zámku.
Vešla jsem do místnosti a našla ji tam, jak se křečovitě přidržuje křesla, jako by ho právě odnášel proud.
Došla jsem k ní a políbila ji. Ucítila jsem nasládlou vůni
jejího laku na vlasy, kterou si dodnes dokážu naprosto přesně vybavit.
„Tak copak, Mišulko, co se děje?“
„Já nevím. Mám strach.“
„Pomůžu ti vstát, chceš?“
„Ne ne ne.“
„Ale Miško, když jsem tu byla před třemi dny, chodila jsi s hůlkou dobře. Jsem si jistá, že dokážeš vstát.“
Vzala jsem ji kolem pasu, abych jí pomohla na nohy. Zapřela se do opěradel, odrazila se. Najednou stála zpříma, udivená sama sebou, trochu se kymácela, ale udržela se vestoje.
„Tak vidíš…“
„Už jsem ti vyprávěla, jak jsem upadla?“
„Ano, Miško, vyprávěla.“
„Hlívou napřed.“
Podala jsem jí hůl a přistoupila k ní z druhé strany, aby se mi mohla opřít o paži.
„Tak do toho, jdeme!“
„Opatrně, jo…“
„Musíš už mít děsný hlad…“
Zamířily jsme do kuchyně. Opírala se o mě a cupitala drobnými krůčky. Vycítila jsem, že postupně zase nabývá sebedůvěry.
„Není to tak horší…“
Jenomže od toho dne už Miška nedokázala být sama.
Miška sedí v jakési neosobní místnosti proti kancelářskému stolu, na kterém se vrší hromady nějakých spisů. Široké černé kožené křeslo za ním je prázdné.
Aby si dodala klidu, pozpěvuje si písničku.
Vojáček se z vojny vrací.
V míru.
Vojáček se z vojny vrací.
V míru.
Potrhaný, napůl bosý, s sebou nic, co voják nosí.
V míru.
Hospodská ho vlídně vítá.
V míru.
Hospodská ho vlídně vítá.
V míru.
„Doneste mu vína džbán, ať si cestou zavdá kmán!“
V míru.
Do místnosti vejde přísně vypadající žena. Nese obrovskou složku a drsně ji upustí na stůl. Prohlíží si Mišku bez náznaku úsměvu. Má dlouhatánské tmavě nalakované nehty. Usedne do křesla a chladně ji osloví.
„Můžete se mi představit?“
Mišku to rázem vyplaší.
„Takže… Jmenuju se Michèle Seldová, ale říkají mi Miška.“
„Výborně. Jste vdaná?“
„Nejsem.“
„Máte děti?“
„Nemám.“
Ředitelka odpoví tíživým mlčením. Čeká nějaké upřesnění.
„No… hodně jsem cestovala kvůli práci. Dělala jsem fotoreportáže pro časopisy. A později jsem pracovala v jedněch novinách jako korektorka. Opravovala jsem články. Nic mi neuniklo: žádný překlep, chybné spojení, nesprávný tvar, opakovaná slova…“
Ředitelka ji přeruší.
„Z jakého důvodu chcete opustit své současné místo?“
Miška otázce nerozumí. Nedokáže skrýt poplašené záblesky v očích. Pátrá kolem po někom, kdo by jí pomohl, ale sedí tu sama proti téhle ženě, která netrpělivě bubnuje prsty o stůl, když Miška hned neodpovídá. Ředitelčiny nehty tlumeně vrzají na umakartové desce.
„Vlastně… musím dodat, že jsem už dlouho v důchodu.“
Žena se nevyzpytatelně ušklíbne. Pak si okázale povzdychne.
„Zeptám se vás tedy jinak, paní Seldová: co vás přimělo k tomu, abyste se zajímala o náš ústav?“
„Možná jsem si spletla pokoj, vlastně… kancelář… Nevěděla jsem, že musím projít tímhle, tedy, že se musí tohle.“
Ředitelka už neskrývá své podráždění.
„Paní Seldová, děláte právě přijímací pohovor, abyste získala místo v pečovatelském domě pro závislé osoby seniorského věku. (Jak mluví, zní její hlas čím dál úsečněji.) Jde o to, abyste nám předvedla to nejlepší, co ve vás je, protože uchazečů máme nepočítaně, musím vám to zdůrazňovat?“
„Ne, ne… ovšemže ne, chápu to. Ale já jsem si nic nepřipravila, nevěděla jsem, že musím dělat přijímací pohovor.“
Žena se rozčílí.
„Co si vlastně myslíte, paní Seldová? Že tady přijímáme kdekoho, jak se komu zamane? To jste ale úplně mimo! Není tu místo pro všechny, to moc dobře víte! Není místo! Všude je to stejné! Ať děláte cokoliv, vždycky musíte projít testy, pohovory, konkurzy, zkouškami, soutěžemi, srovnáváním, výslechy!
Vždy musíte prokázat zájem, důvody, motivaci, své odhodlání!
Ve škole, v práci, na univerzitě, všude, paní Seldová, ano, všude, všude, všude se musí vybírat, třídit, rozhodovat! Není jiná možnost. Dokonce i v domovech pro seniory je nutné oddělit zrno od plev! Tak to na světě chodí, nejsem to já, kdo diktuje pravidla, ale uplatňuju je!“
Na Mišku to zřejmě dost zapůsobilo.
„Chcete říct, že musím prokázat, že mám nárok?“
„Přesně tak: jaké jsou vaše silné stránky, jaká je vaše největší slabina, v čem se můžete zlepšovat, v čem vidíte své rezervy, možnosti zdokonalení.“
„Jsem už stará, víte.“
„A v tom je ten problém, paní Seldová.“
„Vlastně… už nemůžu být doma. Bojím se… Ztrácím věci… Mám strach, že se to zhoršuje.“
Žena si znovu povzdechne. Nepokrytě.