Mně vstříc jde dávný stín můj mlčelivý, co z minulosti přišel těšit mě.
AnnaAchmatovová (překlad Marie Marčanová)
Takhle časně ráno se East River odívá tenkou průsvitnou vrstvičkou, ocelově lesklou slupkou, která jako by se vznášela těsně nad hladinou, než voda změní barvu z noční černi v neprůhlednou temnou zeleň přicházejícího dne. Světla Brooklynského mostu proti nebi blednou. Nějaký muž vytahuje kovovou roletu opravny obuvi. Mladá běžkyně s ohonem dohání muže středního věku v černých koktejlových šatech a vysokých těžkých botách, který se konečně vrací domů. Těch pár rozsvícených oken září přesně stejně jako měsíc v první čtvrti.
Isabel, která neusnula, stojí u okna ložnice v tričku velikosti XXL, jež jí sahá do půli stehen. Žena s ohonem mine muže v šatech, právě když muž zastrkuje klíč do zámku domovních dveří. Švec vytáhl kovovou mříž a chystá se otevřít. Proč tak časně? Kdo by mohl chtít opravit boty v pět ráno?
Už se dostavily první opatrné náznaky jara. Strom před domem, kde Isabel bydlí (javor stříbrný, který podle Googlu „nadělá nepořádek a koření jen mělce“) už nasadil tvrdé malé pupeny, z nichž brzo vyrazí listy s pěti špicemi, celkem nezajímavé až do chvíle, kdy jimi zatřese dostatečně silný vítr a odhalí stříbřitou spodní stranu. Na parapetu na protější straně ulice stojí ve sklenici s vodou kytice narcisů. Zimní světlo,
které bylo celé měsíce nehybné a bledé, jako by se teď zrychlilo, jako by se i samy molekuly vzduchu daly znova do pohybu.
Na začátku dubna je v Brooklynu jaro možná tak podle kalendáře, ale skutečné jaro – stopy zeleně, probouzení stébel a výhonků – nepřijde ještě celé týdny. Pupeny na stromě jsou pořád malinká tvrdá zrnka, která na rozpuk teprve čekají.
A ty narcisy v okně naproti znamenají jen to, že je sem dovezli odněkud, kde je pěstují, a už se dají koupit na rohu v obchodě.
Isabel se odvrátí od okna a podívá se po Danovi, který pořád ještě tvrdě spí, těžce dýchá a ve spánku vypadá tak dětsky, jak jen čtyřicetiletý muž vypadat může. Ústa má povolená a otevřená, bělavě plavé vlasy ve stínech pokoje svítí.
Jaké by to asi bylo, být schopná takhle spát? Isabel Danovi jeho talent k dřímání závidí, ale zároveň je za něj vděčná. Během těch hodin, kdy Dan a děti spí, ona – pro niž je spánek málokdy víc než prchavý, sny protkaný pokus – jako by byla v bytě sama, ponořená ve vlastním bdělém snu noční samoty, kterou odpočítávají jen zelená digitální čísla kuchyňských hodin.
Když se znovu otočí k oknu, uvidí sovu. Nejdřív jí připadá jen jako výběžek větve, na které sedí. Její peří se skoro přesně shoduje se zastřenou, skvrnitou šedohnědou barvou kůry. Isabel by si sovy nejspíš vůbec nevšimla, nebýt jejích očí, dvou černozlatých kotoučů velkých jako drobná mince, pozorně planoucích a zcela nelidských. Na okamžik to vypadá, jako by se sám strom rozhodl Isabel upozornit, že je vědomý a že ji pozoruje. Sova je malá, jen asi jako zahradnická rukavice, a zpočátku se zdá, že si Isabel prohlíží, jenže když si Isabel na její pohled zvykne, uvědomí si, že pták se dívá jen přibližně jejím směrem, že sleduje nejen ji, ale i místnost, v níž stojí – noční
stolek s nerozsvícenou lampou a výtiskem časopisu Atlantic z minulého měsíce; stěnu za stolkem se zarámovanou fotografií dětí, profesionálním černobílým portrétem, na němž působí jako znepokojivě nevinné a poslušné verze sebe samých. Sova obrací své nemrkající kočičí oči na všechno, co je na stejné straně okenního skla jako Isabel. Nerozlišuje zřejmě mezi ní, lampou a fotografií, nechápe, že Isabel je živá a to ostatní ne, a ani ji to nezajímá. Isabel a sova se chvíli bez hnutí dívají jedna druhé do očí, a pak sova odletí tak zlehka, jako by vůbec nemávla křídly, jako by jen souhlasila s odletem. Vznese se obloukem vzhůru a zmizí. Její odlet působí trochu jako abdikace, jako kdyby její přítomnost na stromě za oknem byl omyl, nezamýšlená trhlina v tkanině možného, která tím byla rychle a účinně napravena. Už teď má Isabel dojem, že pták byl jen její bdělý sen – logicky, protože uplynulou noc vůbec nespala (obvykle se jí aspoň na pár hodin usnout podaří). Za chvíli se přivalí nový den a s ním další náklad potíží (Robbie si pořád ještě nenašel jiné bydlení, Derrick bude pravděpodobně na tom přefocení trvat) a ona se do nich brzo bude muset pustit, bude muset nasadit nejpřesvědčivější verzi sebe samé jakožto osoby, která zvládne všechno, co se po ní žádá.
Sova odlétla, běžkyně zmizela, muž v šatech vešel do domu. Zbyl tu jen švec, který mezitím rozsvítil v dílně zářivky. Jejich světlo nedosáhne dál než k výloze a ulici žádné dodatečné osvětlení neposkytuje. Isabel nemá tušení, jestli opravář obuvi, se kterým nikdy nemluvila (boty si nechává spravovat v centru), otvírá tak brzo proto, že prchá před nějakými trvalými domácími nepříjemnosti, nebo jestli ho jenom těší vracet se do svého obdélníku světla, rozsvěcovat modrý neonový nápis nemocnice obuvi (Isabel by vážně měla začít nosit boty
na opravu k němu, už proto, že svou dílnu považuje za nemocnici pro obuv) a znovu uvést do chodu tu asi metrovou figurínu ve výloze, sluncem vybledlou… lišku? mývala?… sedící
na verpánku, která zvedá a spouští miniaturní kladívko. Teď, když ji opravář znovu zapnul, teď, když se nápis nemocnice obuvi rozzářil ostře modrým světlem, bude vytrvale pracující zvíře dostatečným ohlášením nadcházejícího dne.
Kdyby byl Wolfe skutečný, byl by tou unikavou postavou, kolem níž se točí celý příběh. Byl by to ten energický chlapík pořád obklopený kruhem kamarádů, s nímž se neseznámíte na večírku, sportovní typ, který zahlédnete vzdalovat se rázným krokem od expresní linky metra; byl by to princ, jehož polibek by všechno vyřešil, jen kdyby dokázal hluboko v lesích najít skleněnou rakev, kde v bezvědomí ležíte.
Wolfových 3407 sledujících má na něj v podstatě stejný názor. On je z těch, kteří nejen že zřejmě dostanou, co chtějí, ale navíc i chtějí to, co dostanou. Wolfovým sledujícím se líbí kronika jeho každodennosti. Líbí se jim jeho neprvoplánová krása s černým strništěm. Je zároveň úžasný i přístupný, obyčejný chlapík, jen malinko zesílený a naplno rozsvícený. Je to ten víceméně pohledný týpek, který splní, co slíbí, který zůstane, který ve vás vidí… vás, vidí to, co ostatním zřejmě uniká, nebo co je časem přestane zajímat.
Wolfa fascinuje vaše nádherná osobnost. Je mu něco přes třicet. Nebojí se závazků. Nemusí být nejhezčí v celé místnosti, ačkoli skoro proti své vůli bývá obvykle nejpřitažlivější. Vyzařuje. Přesto se ale neproviňuje marnivostí. Zatím je sexy – na benchi zvedá stovku, vůbec nemá tušení, jak se mu v mokrých kudrnách tvoří kapičky vody, když vyjde ze
sprchy, a nesleduje, kolik kluků v šatně si prohlíží jeho prsní a břišní svaly – ale neláme si předčasně hlavu s budoucností, kdy bude krátkozraký a bude mít pár kilo nadváhu. Je to dobrý doktor, který se stará svědomitě o své pacienty a přitom se těší na večer, který stráví s vámi, jenom s vámi, protože po ničem jiném netouží, nic jiného nepotřebuje.
Jeho sledujícím se líbí, že je pediatr, kterému ještě zbývá rok povinné nemocniční praxe, že pracuje na lokální klinice. Líbí se jim, že žije v Brooklynu se spolubydlící Lylou a s Arlette, fenkou beagla kříženou s kdovíčím, kterou spolu nedávno adoptovali. Líbí se jim náznak, nikdy přímo potvrzený, že měl sem tam nějakého toho přítele, ale nevyšlo to, a teď čeká na novou lásku, ovšem nijak na to nespěchá. Na to, kolika postelemi prošel, působí jako radostný panic. Těžko říct, kolik z jeho sledujících je do něj zamilovaných, kolik z nich je přesvědčeno, že právě oni by mohli být tím, na koho Wolfe tak trpělivě čeká, jen kdyby se setkali osobně.
Takhle časně po ránu je to příliš velká otázka, zvlášť když
Robbie ještě musí přečíst přes deset esejů z dějepisu na téma „jak se asi cítili původní obyvatelé Ameriky, když tam připlul Kolumbus“, které mu odevzdali jeho šesťáci.
Robbie si vaří kávu a přemýšlí o tom, jaký by měl být dnešní první Wolfův post. Hodí do sebe Paxil na depresi a Adderall na povzbuzení a na chvilku se zastaví v obdélníku kalného světla, aby se zorientoval. Ten kousek rozjasňující se šedé oblohy je vidět střešním oknem, které si zbastlil nějaký předchozí obyvatel. Do podkrovního bytu přivádí víc světla, ale taky protéká, přes veškeré pokusy o utěsnění. Dokonce i teď se v levém dolním rohu chvěje kapka vody, jasná jako samotná obloha. Rosa, vysrážená vlhkost, tak něco. Nepršelo už několik týdnů.
Vůbec na celý byt neustále útočí voda: kohoutek v koupelně vytrvale kape; pod posuvnými skleněnými dveřmi se i po nejmenším deštíku vytvoří tmavá čára potopy. Ty dveře vedou na požární schodiště a nepochybně jsou dílem téhož bývalého obyvatele, který to sice myslel dobře, ale řemeslnou zručností neoplýval. Kdyby měl Robbie větší sklon k morbidnímu romantismu, mohl by ve veškerém tom nezadržitelném prosakování vidět stopy žalu prvních obyvatel tohoto podkroví. Nebo spíš obyvatelek, protože to patrně byly irské dívky, které do Ameriky prchly před hladomorem a na místě zjistily, že budou rády, když se uchytí jako služky – dívky, o které byla v Dublinu rvačka, o kterých se říkalo – ještě pár let a bude si moct vybírat. Dívky, které teď měly být vděčné za dvě vlhké místnůstky pod střechou řadového domu v Brooklynu.
Robbie je poslední z řady lidí, kteří, na rozdíl od těch dávno mrtvých irských dívek, viděli v tom stísněném zavlhlém doupěti šťastnou náhodu. Kdo z jeho nedávnějších předchůdců byl ten optimista, který při pokusu vpustit sem světlo nevzal v úvahu déšť a mokrý sníh brooklynských zim? A kdo byl ten jiný (musel to být někdo jiný), co byt vymaloval kalnou oranžovohnědou barvou, dnes přemalovanou nabílo, jejíž kousíček – nejsmutnější možný přízrak – zbyl na zdi za skříňkou pod kuchyňskou výlevkou? Žil tady dřív než člověk, který do stropu vyrazil to protékající střešní okno, nebo až po něm?
A teď je tu Robbie, učitel, který vydělává šedesát tisíc za rok a přežívá v New Yorku, kde prostor aspoň trochu vhodný k žití nepronajmete za míň než tři tácy měsíčně; ovšem když máte kliku, koupí vaše sestra horní dvě patra řadového domu z devatenáctého století a nabídne vám podkroví za míň, než kolik splácí na hypotéce.
Dokud té klice nedojde dech. Dokud vaše sestra nechce ten byt zpátky.
Bude asi načase zapracovat na nějaké té vlastní klice.
Adderall začíná zabírat, což je dobře vzhledem k tomu, že včera večer koukal Robbie na pět dílů Potvory v kuse, místo aby četl ty zbylé úkoly, dosud ležící na hromadě na kuchyňském stole.
Mohl si to odložení dovolit, protože škola je dnes ráno na pár hodin zavřená – testují tam stěny na přítomnost azbestu. Všichni byli přesvědčení, že azbest už ze stěn odstranili před dvaceti lety, ale nedávno si někdo všiml, že ve školních dokumentech nejsou nejen žádné záznamy o něčem takovém, ale vlastně vůbec žádné záznamy z roku 1998, a tak teď někdo, Robbie si představuje tým lidí v ochranných oblecích, vrtá díry do zdí a hledá azbest, který tam nejspíš není, ledaže stěny tenkrát nikdo nezkontroloval – ledaže ty „ztracené“ záznamy nikdy ani neexistovaly a všichni jen předpokládali, že je věc vyřízená.
Robbie sáhne po nejvrchnějším domácím úkolu a snaží se přitom pokud možno nedělat si starosti s tím, jestli on a jeho žáci náhodou od pondělí do pátku nevdechovali do plic neviditelné černé rybářské háčky.
Vezme do ruky úkol Sonii Thomasové. Sonia je hloubavá zrzka, která vypráví, že ji ve věku sedmi let adoptovali z Rumunska. Je to zjevně výmysl a nikdo netuší, proč vlastně svůj původ líčí takhle, ale taky se jí na to ještě nikdo nezeptal.
Úvodní věta jejího úkolu: „Mysleli jsme, že ten muž na velké lodi nám přináší kouzla.“
Robbie esej odloží. Není ještě připravený. Uvažuje o tom, že by si dal Cheeto. Ostře si uvědomí fakt, který už zná, který zná většina lidí: musí existovat nějaká složitá řada téměř