„Něžná , “ řekl panKarelKopfrkingl svékrásnéčernovlaséženěna prahupavilónudravcůalehkýpředjarnívětříkmuproválvlasy, „takjsmezasezde.Zdenatomdrahém,požehnaném místě,kde jsmesepředsedmnáctilétyseznámili.Jestlipaksi,Lakmé,vůbecještě vzpomínáš,před kým tobylo?“AkdyžLakmékývla,usmálseněžně dohlubinpavilónuařekl:„Ano,předtámhletímleopardem.Poj , půjdemsetampodívat.“Akdyžpakpřekročilipráhpavilónuakráčelidosttěžkýmzvířecímdusnemkleopardu,panKopfrkinglřekl:
„Taksemizdá,Lakmé,žesetuzatěchsedmnáctletnicnezměnilo.Podívej,itámhletenhadvrohujetujakotenkrát,“ukázal nahadavrohu,kterýtamhledělzvětvena mladičkourůžolícídívku včernýchšatech předklecí,„jájsemsetenkrátpředtěmisedmnácti léty divil,že dalihadado pavilónudravců,kdyžjeprohadyzvláštnípavilón…apodívej,itozábradlíjezde…“ukázalnazábradlí uleoparda,kněmuždocházeli,apakseoctliuleopardaazastavilise.
„Všechnojakotenkrátpředsedmnáctiléty,“řeklpanKopfrkingl,„jensnadažnatoholeoparda.Tentehdejšíužasibude vPánu.Tohoužasidávnolaskavápřírodazezvířecíchokovůvytrhla.Noavidíš,drahá,“řekl,pozorujeleoparda,kterýzamříží mhouřiloči,„pořádmluvímeolaskavépřírodě,milosrdnémosudu,dobrotivémbohu…vážímeasoudímejiné,vytýkámejimto aono…žejsoupodezíraví,pomlouvační,závistivíajánevímco, alejacíjsmesami,jestlimysamijsmelaskaví,milosrdní,dobří…já mámpořádpocit,žeprovásdělámstrašněmálo.Tenčlánek vdnešníchnovináchootci,kterýuteklodženyadětí,abyjenemusilživit,tojestrašné.Cobudete chudáktaženasdětmidělat? Snadjenějakýzákon,kterýjiochrání.Aspoňzákonymajíbýtproto, aby chránilylidi.“
„Jistějetakovýzákon,Romane,“řeklaLakmétiše,„jistětu ženusdětmiumříthlademnenechají.Sámříkáš,žežijemeve slušnémlidskémstátě,kdevládnespravedlnostadobro,sámto přeceříkáš.Anámsesnad, Romane…“usmálase, „špatněnevede…Mášslušnougáži,mámevelký,krásnýbyt,klidněsestarám odomácnost, oděti…“
„Nevede,“řeklpanKopfrkingl,„tvouzásluhou.Žejsiměla věno.Ženáspodporovalatváblaženámatka.Ženáspodporuje tváslatiňanskáteta,která,kdybybylakatolička,bybyla,ažumře, prohlášenazasvatou.Alecojsemudělaljá?Snadjentennášbyt jsemzařídil,noaikdyžjetobytkrásný, taktoje,cojsemudělal, všechno.Ne,drahá,“zavrtělpanKopfrkinglhlavouapohlédlna leoparda,„Zinušceješestnáct,Milivojičtrnáct,jsouprávěvevěku, kdynejvícpotřebují,ajásemusímovásstarat,jetomásvatá povinnost.Přišeljsemnato,jakrozmnožitvedlejšípříjem.“Akdyž Lakménaněhotišepohlédla,otočilsek nítvářívtvářařekl:
„Vezmuagentaabudumudávattřetinusvéprovize. Budejím panStrauss.Pomohuvám,nebeská,atakéjemu.Jetodobrý, spořádanýčlověk,jehoživotbyl otřesný,totiještěřeknu,kdoby dobrémučlověkunepomohl?PozvemehodorestauraceUStříbrnéhopouzdra.“
Lakmésepřitisklakmuži,jejíočiseusmívaly,hledělynaleoparda,kterýzamřížístálemhouřiločijakovelkýdobrotivýpes, taképan Kopfrkinglhledělna leoparda ajeho očiseusmívaly,pak řekl:
„Vidíš,něžná,jakjemnýcitmohoumítzvířata?Jakdovedoubýt milá,umí-liseknimčlověkpřiblížitavžítsedojejichsmutné uzavřenéduše?Zkolikazlýchlidíbysestalidobří,milí,kdybyse našelněkdo,kdo by jepochopil,kdobyjimporozuměl,trochutu jejichvyprahloudušipohladil…vždy snadkaždýčlověkpotřebuje lásku,vždy snaddokonceitapolicie,kterástíháprostituci,potřebujelásku,zlílidéjsouzlíjenproto,žejimnikdonikdytrochu láskyneposkytl…Tenhlednešníleopardjeužjinýnežtenpřed sedmnáctiléty,aleitenhle,ažjednoupřijdečas,budeosvobozen. Ionjednouprohlédne,ažspadneze ,kteráhoobklopuje,aozáří
hosvětlo,kteréještědnesnevidí.Dostaladnesčarokrásnámléko?“zeptalseamyslilkočku,kteroumělivbytě,akdyžLakmé mlčkykývla,pan Kopfrkinglsenaposledy usmálna leopardaapak sepomaluvraceliztohodrahého,požehnanéhomístapředleopardíklecí,kdesepředsedmnáctilétyseznámili,dosttěžkým zvířecímdusnemkvýchodu.PanKopfrkinglpohlédldorohukhadu,kterýzvětvestálepozorovalrůžolícídívkuvčernýchšatech předklecí,řekl:„Zvláštní,žedaliplazakdravcům,snadjetujen jakopouhá dekoracenebo doplněk…“ pak něžněpřevedl Lakmé přespráhpavilónunacestu vroubenou keřia tu se Lakméusmála ařekla:
„Ano,Romane,pozvipanaStraussedorestaurace.Alenazvi muturestauraci správně, abyjinehledal.“
A panKopfrkinglsezastavil,zastavilvlehkémpředjarním větříku,kterýmu proválvlasy,zastavil nacestěvroubené keři,vlídně kývlavjehodušibylmír,jakýbývávlidech,kteříprávěučinili obřadpředoltářem.Pohlédlnajasnéslunnénebe,rozprostírající seširokodaleko,chvílinaněhledělapakzdvihlrukuanenápadně naněukázal,jakobyupozorňovalnahvězdy,kterévednenení vidět,nebonanádhernýobraznebozjevení…Apříštínedělivpoledne…
PříštínedělivpoledneuStříbrnéhopouzdrauoběda,který platil,řeklpanKopfrkinglmenšímu,silnějšímu,dobráckyvyhlížejícímupánu:
„PaneStrauss,nehledaljstetutorestauraci?“Akdyžpan Strauss,menší,silnějšípán,dobráckyzavrtělhlavou,panKopfrkinglsioddychl,a jaksezdálo,oddychlasiiLakmé.„Tojsemrád, žejsterestauracinehledal,“řeklpanKopfrkingl,„víte,řekne-lise Hroznýš…“zrakpanaKopfrkinglamaličkozavadilzakorunami stromůoštítrestauracestímtonázvem,„řekne-liseHroznýš, je tojasné.Cočekatodhroznýše,každýpředemví,vždy tosnaduž říkájehojméno,ledaže je to hroznýšochočenýacvičený.Nedávnojsemčetlvnovináchocvičenémhroznýši,kterýpočítal, dělil třemi. Alestříbrnépouzdro,tojetajemství.Doposledníchvíle nikdoneví,cotakovépouzdroskrývá,ažkdyžhodokonaleotevře
apodíváse…nuže,pane Strauss,mělbychmalýskromnýnávrh.“
PanStrauss, menšíasilnějšípán,seskromněusmálnaLakmé, krásnoučernovlásku, ana Zinu,kterábylatakéčernovlasáakrásná,bylzřejmějejichkrásoupotěšen,sedělyustolupůvabně,ba něžně,dá-liseněžněsedět,usmálseinaMilivoje,kterýbyltaké černovlasýahezký,alebylasiještědosthloupý,seděldostvyjeven, apanKopfrkinglradostnězavolalčíšníka,abyještěpřineslpití asladkost.
Sluncezkorunstromůvtomteplémnedělnímpředjarnímpolednizazářilonastůl,restauraceUHroznýše,jinakUStříbrného pouzdra,bylatotižzahradní,hrálavníihudbaapředhudboubyl parket,kdesemohlodokonceitančit,adotéstromovénedělní předjarnízářepřineslčíšníkpitíasladkost.PanStraussaZinadostalisklenkučervenéhovína,Lakmédostalačaj…„Víte,pane Strauss,“ usmál sepan Kopfrkingl a pohlédlte na vedlejší strom, kdenaskoběviselacedulka: ZávěsyastóryopravujeJosefaBroučková,Praha-Hloubětín,Kateřinská7, „víte,paneStrauss,drahávlastně pocházízněmeckérodiny,odSlatiňan,unichdomasečajpil,čaj pijeráda…“Milidostallimonáduasladkost,„Mili,paneStrauss, sladkostijírád,“usmálsepanKopfrkinglaopětpohlédlnacedulku sreklamouJosefyBoučkovénavedlejšímstromě,„Milijízvláš rád eskyma,jetomlsnézvíře,“apakstočilzraknasvourukushezkým zásnubnímprstenem,unížstáljenmalýšálekkávy,ařekl:„Noajá jsemabstinent,nepiji.Nepiji,akdyž,takjenkapku,jensymbolicky, nemámrádanicigarety.Nezvykljsemsinaněaniveválce,když jsmebojovalizaRakousko.Nemámrádalkoholaninikotin,jsem abstinent.“PanKopfrkinglupilkávu,pohlédlkhudbě,kdenažidle usedalihudebníci,ustolupoblížparketuzahlédljakousi staršíženu v brýlích usklenicepivas pěnouařekl:
„Nuže,paneStrauss,vyjsteobchodnícestujícívcukrovinkách. Mátestyksprodavačiamajitelicukrárenatoužsamomusíbýt nesmírně příjemná práce.Lidé,kteřípracujívcukrovinkách,musí býtjemní,vlídní,dobří,víte,paneStrauss,jásinemohupomoci, mnějejich až líto.Co abyste těmtomilým lidemkromězboží své sladkéfirmynabídlještěněco?Nešlobyozboží,aleoněsamé,
otyjemné,vlídné,dobrélidi…alenebojtese,“usmálserychle, „žádnépojiš ovny,žádnépojistky,něcoúplnějiného.Kdyžjim nabídnetesladkosti,sáhlbysteještějednoudoaktovkyavyňal přihláškydokrematoria.Pětkorunprovizezkaždéhoabonenta žehu.“
Hudbazačalahrátnějakouskočnou,klarinetyahousličkyse rozvýskaly,ibasa,anaparketpřišlytřipáry.Jedenzpárůbyl starší tlustýmužíksčervenýmmotýlkemvbílémtvrdémlímci amladičká růžolícídívkavčernýchšatech.Mužíkjichňaplnazádechazačal sesnítočitnajednommístě,jakobybylvkleci.Ustolupoblíž parketusedělausklenicepivaspěnoustaršíženavbrýlíchasjakýmsizatrpklýmúsměvempotřásalahlavou.Paksfouklapěnuna zemanapilase.
„Víte,paneStrauss,“usmálsepanKopfrkinglnastůl,ozářený sluncemza korunou stromu,„pánbůhto slidmizařídil velmidobře.To,ženěkteříitrpí,jejinávěc,tozvířatatrpítéž.Mámdoma jednutakovounádhernouknihu vežlutém plátně,jetokniha oTibetu,otibetskýchklášteřích,ojejichnejvyššímvládcidalajlámovi,ojejichúchvatnévíře, čtesev níjakov bibli. Utrpeníje zlo,kterémámeodstraňovatneboaspoňzmírňovat, zkracovat,ale totozlopášoulidé,protožejeobklopujeze ,prokterounevidí světlo.Pánbůhtovšakzařídildobře.Dobře,kdyžřeklčlověku, pomni,že jsiavprachse obrátíš. Když ho stvořil zprachu amilosrdněmudopřává,abypovšechtěchstrastechatrýzních,které muživotpřineslauštědřil,povšechtěchzklamáníchanedostatcíchlásky…“pohlédlnastaršíženuvbrýlíchusklenicepivauparketu,„kdyžmumilosrdnědopřává,abysezaseprachemstal. Takovékrematorium,paneStrauss,jevlastněvelmibohumilávěc. Vždy ono pomáhá pánubohutupřeměnu člověka vprach uspíšit. Představtesi,žebybylčlověkznějakénetavitelnélátky.Kdyby byl,prosím,“pokrčilpanKopfrkinglrameny,hleděkstaršíženě vbrýlíchupiva,„paksihodávejtedozemě,alečlověknaštěstínetavitelnýnení.Víte, jak todlouhotrvá,nežsečlověkv zemistane prachem?Dvacetletapřitomcelákostrasenerozpadne.Vkrematoriutotrváiskostroute ,kdyžzavedlimístokoksuplyn,
pouhýchpětasedmdesátminut. Lidévšakněkdy namítají, žeKristusPántakénebylspálen,alepohřbendozemě.Nojo,pane Strauss,“usmálsepanKopfrkingl,„aletobyloněcojiného.Já vždyckytěmhlemilýmlidemříkám:Spasitelebalzamovali,ovinuli plátnemapohřbiliveskalnímhroběvjeskyni.Vásnikdonebude pohřbívatvjeskyni,balzamovatabalitdoplátna…Takovýargument,paneStrauss, jako žerakevv zemiprasknetíhou hlínyajak topakasibolí,kdyžzemspadnenahlavu,takovýargumentovšem neobstojí,vždy tenčlověkje…“panKopfrkinglpokývalhlavou, „mrtev,tentoužnecítí…Alejetuprožehdůvoddalší.Podívejte, paneStrauss,kdybyselidénedávalispalovat,alepohřbívatdo země, nač byvlastnětypecebyly?…“PochvilcetichapanKopfrkinglpohlédlkparketuařekl:
„Žijemevdobrémlidskémstátě,kterýkrematoriastavíazařizuje…nač?Jentakproniczanic, aby selidédonichchodilidívat jakodomuzeí?Vždy čímdřívsečlověknavrátívprach,tímdřív seosvobodí,promění,osvítí,převtělí,zvířeostatnětéž,jsouzemě, paneStrauss,kdejezvykemspalovatposmrtiizvířata,třeba vTibetu.TanašežlutáknihaoTibetujeúžasná,“panKopfrkingl pohlédlnastrom,kdenaskoběviselacedulka„Závěsyastóry opravujeJosefaBroučková,Praha-Hloubětín,Kateřinská7“,adodal:„Aninevím,ževHloubětínějeKateřinská.Vímjen,žeKateřinskájevPrazeII.“
Hudbadohrála,klarinetyahousličkyzmlkly,ibasa,apáryodešlyzparketu.Istaršítlustšímužíksčervenýmmotýlkemabílým tvrdýmlímcemodešelsrůžolícídívkouvčernýchšatechastarší ženavbrýlíchpoblížsenapila.PanKopfrkinglzavolalčíšníka,zaplatilavšichnisezvedli.
„Vymátehudburád,paneStrauss,“usmálsepanKopfrkingl, kdyžodcházelizrestauraceUHroznýše,jinakUStříbrnéhopouzdra,„citlivílidéhudbumilují.Ubozíchudí,četljsemjednou,kteří umírají, anižpoznalikrásuSchubertanebo…Liszta. NejstenáhodoupříbuznísJohannemneboRichardemStraussem,nesmrtelnýmautoremRůžovéhokavalíraaEulenspiegelovýchšibalství?“
„Želne,paneKopfrkingl,“řeklte panStraussdobrácky,hledě
naštítrestaurace,podnímžrozmlouvalarůžolícídívkavčerných šatechsnějakýmmládencemaodstromuknimpomalupřicházelastaršíženavbrýlích,„nejsem,aleStraussovuhudbumámrád. Nevšakkvůlijménu,“usmálse,„mělbychjirádzřejmě,ikdybych sejmenovaltřebaWagner. Jakračtejít…“
„Jdemeseještěněkamkouknout,“usmálsepanKopfrkingl vlídně, „jepředjarníneděle, rádbych,aby serodinatrochupobavila. Trochupookřála,přišlanajinémyšlenky,vedutysvédrahé kmadamTussaud…“usmálse.
„Ach,madamTussaud,“řeklpanStrauss.
„Ovšem,“řekl pan Kopfrkinglomluvně,„není to ona,jeto jen takovájejípou ovánápodoba,ale což.Jelepšívidětmaloupou ovounápodobunežnic. Máto,“řeklaukázalzastromyakeře, „támhle…PaneStrauss,jak jsemrád…“
„Milýavtipnýpán,“ řekla Lakmé,kdyžse panStrausssezdvořilýmdíkemrozloučilaonipakpomalušlislunnýmnedělnímpředjarnímodpolednempodstromyakeřikmadamTussaud,„když myslíš,žesevámtovyplatí…“
„Vyplatí,drahá,“usmálsepanKopfrkingl,„mámzaabonenta patnáctkorun,alenemohuobcházetlidijakopodomníobchodník, jsemdlouhozaměstnán,někdyvečermámrůznépovinnosti,jak bymizbylčasnaděti,natebe…PanStraussmádalekovícmožností,kdyžobcházícukrárny,onmůžezabíjetdvěmouchyjednou ranou.Jenlituji,žejsemmunabídltřetinuprovizeanepolovinu, abychhonešidil.Abychnebyljakotencvičenýhroznýš,couměl dělittřemi,aledvěmaužne.CosetenpanStraussužjennatrpěl,“ řekl,„tovskutkuvy,drazí,aninevíte.Nejdřívhonějakýzlýčlověk zbavilmístavevrátnici,penzionoval,seděltamproto,žemělněco sjátry,“usmálsesmutněnaZinu,kterášlapojejichboku,„toje doopravdysmutné.NášpanVrána,kterýjevevrátnicinanádvoří, mátakéněcosjátry,aprototamje.PakpřišelpanStraussoženu, zemřelamu nakrčnísouchotě,“ smutněseusmálnaLakmé,„pak přišelosyna,zemřelmu naspálu,“ usmálsenaMiliho,kterýšel pomaluzanimi,„coseužnatrpěl.Jásevůbec divím,žeseztoho ještě nezbláznil.Noalepřečkal,díkybohu,vše.Ajámu tuprovizi
zvýšímpodzáminkouúspěchů,“řeklpanKopfrkinglrozhodně, „úspěchyjistěmítbude.“
„Ano,“kývlaLakmé, „jetojistědobrýobchodník. JetoŽid.“
„Tymyslíš,drahá?“usmálsepanKopfrkingl,„jánevím.Jméno otomnesvědčí. StraussovéŽidénejsou. Strauss jepštros.“
„Jménanicneznamenají,“usmálaseLakmé,„vždy sámvíš,jak sedajíměnit.SámříkášHroznýšiUStříbrnéhopouzdra,ještěže topanStraussnehledal…mněříkášLakmémístoMarieasám chceš, abychtiříkalaRomanemístoKarle.“
„Protožejsemromantikamámrádkrásu,drahá,“usmálsepan Kopfrkinglnasvoutmavovláskuaněžnějivzalpodpaží,ausmál seinaZinu.
„Nevědělajsem,“řeklaZina,„žeseužbudevrestauracisedět venkupodstromy,vždy ještěneníanijaro.Takéjsemnevěděla, žesetamvpoledne,kdyžsepodáváoběd, tančí. Myslilajsem,že setančíjenočajíchopátéavečer.“
„UStříbrného pouzdrasetančíivpoledneavenkuse užsedí, protožejeteplo,“řeklpanKopfrkinglspohledemnastromy akeře,podnimižšli,apakseohlédlpoMilivoji,kterýstálešel pomaluzanimi, asněžnýmúsměvemřekl:
„Abychomsetedytakéjednoupobavili,pookřáliapřišlinajiné myšlenky…užjsmezde.“
Byliprávěustanusdřevěnoupokladnouabarevnýmvývěsním štítem, naněmžstálo:
PANOPTIKUM À LAMADAMETUSSAUD
Vdřevěnépokladněustanusedělstaršítlustšímužíkvbílémtvrdémlímciačervenémmotýlkuaprodávallístky.Vchodstanubyl zakrytrudýmzávěsemstřásněmiastálpřednímhloučeklidí, kterýzřejměčekal, až bude vpuštěn.PanKopfrkinglkoupilvdřevěnépokladnělístkyapakpopošelsdrahýmikhloučku.
„Tobudeněcohroznýho?“zeptalseMilinejistě,hleděnastan, namalovanékostlivcenastěněanavchodsrudýmzávěsemstřásněmi,apanKopfrkinglsmutněkývlhlavou.
„Utrpení,“řekltišechlapci,„aleutrpení,protiněmužmáuž dnesčlověkzbraň.Přecebysesnebál,“řekl,„vždy jetojentaková pou ováatrakce.“
Zezávěsustřásněmisevysunularukasvelkýmilesklýmiprsteny…chvílinehnutěspočívalana rudé látcesprstyroztaženými, jakobyjestavělanaodiv,pakzávěsodhrnulaazjevilasestarší snědáženavlesklýchčerveno-zeleno-modrýchšatechsvelkými náušnicemiakorály,vypadalajakostaráIndiánkaneboŘekyně atrochuráčkovala.
„Račte,dámy,páni,vstoupit,“ráčkovalaahluboceseukláněla, „též dítka,začínáprohlídka.“
„Je toasi panímajitelka,“ řeklpan KopfrkinglLakméaněžněji vybídlkevstupudostanu.
Ocitlisesostatnímidivákyvjakésiohrádce,kterázřejměpředstavovalalékárnu.Vslabémžlutémsvětleviselerbskrouceným hadem,kolembylymalovanéregály,policeaalmaryshliněnými džbánky,flašemizcínuaplechu,pozlacenékrabice,soudkyspytlíky,napultěbylaobrovskákniha,váhy,vaničky,pánve,trychtýře así ky.Zapultemstálstarývousatýmužsdlouhýmivlasy,měl černýkabátsopelichanoukožešinouabaret,tvářečervenéjako růžeaočimodréjakochrpy,vpootevřenýchústechzubybíléjako
perly,drželváhysnějakýmzbožím.Uokénkasesklánělanad hmoždířemženavhaleněazástěře,pošilhávalakdivákům.Před pultemstálidvastředněstařímuži,znichžjeden,velmikrásně oblečený,srukavičkamiakloboukemsdlouhýmpérem,pozoroval,jaklékárníkváží,druhý,včernéošumělékapuciakutně,držel vrucepenízazíralkženěuokna.Vpozadímeziregálybyljakýsi výklenek,zakrytýsí kovanouzáclonou,azaníserýsovalnějaký nehybnýstín.
„Dámy,páni,cotuuzříte,jestrašnávěc,“řeklamajitelkarychle,ráčkujíc,„píšeserok1680aPrahoujdehroznázvěst,ženastává velkéumírání,černásmrt,lidukrutétýrání,kterémuneujdežádný lidskýtvor.Nebo přišlozlépostaveníhvězdaotrávenéstudně byly,tobylatapřírodyanepřátellidstvalest,alelidéještěžili. VPrazeseteprvestahujek neštěstí, jsmeprávěvapatycenaStaroměstskémnáměstí.“Pakráčkovala:
„Vregálechaalmaráchvidítekořenínarůznénemoceabolení. Tuhle račtevidětskořici,muškát,šafránasoudekpepře,“ ukázala majitelkanamisky,hrnce,džbánkyaprstenynarucesejíleskly, „tuhlezasepuškvorec,zázvor,síruazubyvepře.Tuhlejecukrbílý, cukrčerný,mýdlobenátskéakmín,tuhleguma,petrolej,kopr vlašskýaflaškyvín.Zderačtevidětsušenézemskéžáby,kožky slepičíchžaludků,vlčíjátra,sloníkostaočiračí,tuhlevtékrabici jsouperly,rubíny,korále,alabastr,kamenec,karmiolaploutve dračí.Tuhlevalmařejsouoleje,suchébyliny,kůrydřeva,skořepinyhlemýžděachlébsvatéhoJána,“ukázalanaalmaru,„tuhleamulety,ocet,kamforaformamarcipána.Tuhlenarányapuchýře masti,tuhlenamyšipasti.Tuhlekostizesrdcejelena,tuhlese rozmarýnzelená,tuhlejsoukostizmořskéhopavouka,tuhle…“ ukázalanaženuuokna,„apatyčkavjupiciafěrtochujalovecroztlouká.Tuhlejesádlopsí,kocouří,čapí,králičí,zaječí,comnohé nemocivyléčí,tuhlesádlomedvědí,nacojedobré,tolidiani nevědí,tuhlesádlohadí,comajídětirádi,tuhlevtomhrncijsou lidskétuky,tuhlevisíkususchlézlodějovyruky.Napultěstojí šesterovah,nápodobanebeskýchdrah.“Majitelkasenachvilku odmlčela,snadabysioddychla,nebo mluviladostrychle,pak
ukázalanavousatéhomužesdlouhýmivlasy,červenýmitvářemi, modrýma očimaabílýmizuby, ařekla:
„Ate ,dámy,páni,vidíteapatykáře.Držíváhy,vážírozmarýn, routu,pilulezaloeprávě, lékyavykuřovadla, aby sečlověkspasil předmoremhravě.Atuhlestojízákazníci,“ukázalanadvamuže předpultem,„jdouhledatlékpředstrašnýmmorem,kterému neutečežádný,kdojetvorem.Tenhle první vrukavičkách,černorudémaksamitu,škornícha kloboukusdlouhýmpérem,“ukázala, „jenejvyššípísař,kterémusevzdáváčest,zrakemměřínapultě vahšestatakéapatykářeměří,koupíkoření,ale pak jde k ranhojiči,nebo před moremnapouštěnížilouvěří.Tenhledruhývedle něhovčernékapuciakutně,“ukázala,„jepohodný,coměstočistí, čeří,předmoremvspásulázněvěří. Noatámhleněkdočíhá, slídí,“ukázalanastín,kterýserýsovalzasí kovanouzáclonouve výklenku,akřikla:„Světlo!“Nazáclonubylovrženosvětloastín seproměnilvhochavdlouhýchsvětlýchvlasech,zelenéšpičaté čepici,koženévestěačervenožlutýchnohavicích.Vjednéruce drželváhy,druhourukudrželsevztyčenýmukazováčkem,vypadal jakonareklaměna kávu. Majitelka se hluboceuklonila ařekla:„Je tonášmilýdobrýskřítekjménemVítek,kterývšechnovidí.Nad městempražskýmsestahujekneštěstí,vyjdemespísařemapohodnýmzapatykynaStaroměstskémnáměstí,vidítevšechnojako živé.Tma.“ Světla v apatyce zhasla, výjevse ponořildotmy,kdesi vzadunaprknechbyloslyšetpárrychlýchkroků,jakokdyžtam někdoskáče…amajitelkaukázalanajinýzávěsazvolala:„Tudy račte, dámy,páni,takédítka,začínádalšíprohlídka.“
„To bylo vopravdujakživý,“ řeklajedna návštěvnice s dlouhým péremnaklobouku asvazkemkorálůnakrku.
„Jsoutofiguryzvosku,“nevrlezavrčeltlustšímužsholí,vtvrdémklobouku,kterýšelsní,„jsoutofiguryzvosku,tojesamozřejmý.“
PanKopfrkingluchopilLakmépodpažíaspolusostatními vstoupilidodalšíohrádky.
Bylatomístnostplnáknih,mis,vaniček,kotlíků,kelímků,trychtýřů,kahanůakřivulí,nastolebylglóbussprstencemalebkou,ale
apatyka tonebyla.Zastolem sedělstarývousatý muž,alejinýnež apatykář,mělhedvábnoublůzu,baretsezlatoušňůrouanebylani takrůžovýjakoapatykář,bylbledší,trochusešlýneboustaraný, takéočineměltakmodréazubytakbílé,vodřenérucedržel skleněnoubaňkuanožík.Nazdiviselzašlýobrazsdvěmatrojúhelníky,hvězdami,kometamiaspoustoučaraznaček.Opodálstál zpolasvlečenýpísařaměstskýpohodný,bylivšelijakzkrouceni azpitvořeni,byližlutějšíabledšínežvapatyce,očimělitrochu vytřeštěné,šlaznichskorohrůza.Zamodřeosvětlenýmoknem zajakousisí kovanouzáclonouserýsovalnehybnýstín.
„Ano,dámy,páni,“křiklamajitelka,„tojenášpísařapohodný, dvamoremstihlílidi,hlízyapryskýřenajejichtělech,bolestpod paží,zauchemahorečkykaždýnanichvidí.Trefiljekrutýmor, velkéumírání,kterémuneujdežádnýtvor,zvoníhrany.Užívali zjalovceoleje,alekdojimvíruvzdravídosrdcenaleje?Vykuřovali příbytekkadidlem,rozmarýnem,ohněmzesosnovéhodříví, jedli strouhanoukostslona,perly,rubíny,nepomohlo,tělojebolí,mor jekřiví.Pěstilimodlitby,posty,pokání,alepřecejimhrozíčasné skonáníatojeklékařovidohání.Dámy,páni,jsmeulékařena Starém Městěpražském,narynkuVlašském…
„Tojejak nadívadle,“ řeklanávštěvnices pérem naklobouku, vzrušeněhledícnavýjev,atlustýmužsholíavtvrdémklobouku donístrčil.
„Nenítodívadlo,“řeklnevrleasebejistě,„jetopanoptikum. Všechnoz vosku,“prudceseklrukou.
PanKopfrkinglseusmálnaLakmé,ZinuaMiliho,kterýnato hledělvyjeveně, ařekl:
„KdybytotakvidělnášdobrýdoktorBettelheimzdomu,co bytomuasiříkal?Tenbysistím dnesvědělrady.Tenano.“
„Dámy,páni,“pokračovalamajitelkarychle,ráčkujíc,„vizte, čímvznikalmor,jakliditenkrátvěřili,kdyžhroznoučernousmrt větřili.Učenéknihypsaly,žezezléhopostaveníhvězdaotrávenýchstudní,tobylatanebesatravičůlest.Medikusprohlédlpísaře apohodného,“ ukázala, „předepsal jimčichatkmyrtě,routě,majoráně,dolázníjítiatamserůžovouvodou,kamforemaoctem
mýti.Adálvykuřovatpříbytekadržetmodlitbyaposty,nebo to strhnenákazuavšechnymorumosty.Takéjístcitrónyavšechno kyselé,nebo tovyhánímorzpostele.Tímtonožem,“majitelka ukázalananožík,kterýdržellékařvruce,anajejíruceseblýskaly prsteny,„správnoujemnousilou,doktornemocnýmneš astníkům pustížilou.Noatuhlezaoknemjakoživý…světlo,“křiklaasvětlo ozářilomodréoknosesí kovanouzáclonou,kdesezestínustal chlapecvčepici,vestěanohavicích,„tvářkúsměvunášskřítekVítekkřiví.Všepozoruje,sleduje,měříčasvpřesýpacíchhodinách,“ ukázalashlubokouúklonounarucechlapce,vnichžte držel přesýpacíhodinyavypadaljakzreklamynačaj,„měřívhodinách, jakještěsmrtdlouhobudeřáditvrodinách. A kam tidva neš astnícite půjdou,ažordinacimedikavyprázdní?Dolázní!Dámy, páni,téždítka,račtejítvedle,budenováprohlídka.Tma,“tleskla dodlaně.Světlozhaslovordinacimedika,vzaduvetměnaprknechbyloslyšetrychlékroky,skoky,avšichnipřistoupilikdalšímu závěsu.
„Dolázní,“zvolalanávštěvnicespéremnaklobouku,točícse polidech,„jestlipaktambudetakyvodaapára.“
„Nebu blbá,“osopilsenanitlustý,kterýjiprovázel,astrčil doní,„koukej seamlč,nejsešvprádelně.Sešvpanoptiku,všechnojetuz vosku.“
Prošlipodzávěsemaocitlisevkumbálusdřevěnýmiumyvadly,škopky,káděmi,vanamiavědry.Vevanáchsedělidvalidé,byl topísařapohodný,te užbylismrtelněbledí,mělipootevřená ústa avytřeštěně zíralina diváky, šla znich hrůza.Zkáděvykukovalahlavanějakéženy,očimělaobrácenékestropu,jakobyse modlila.Zakádístálmírněsehnutrůžolícímladíkamylženěhlavukartáčem.Uoknastálatlustáženskávhaleně,zástěřeačepcisvědremvruce,zasí kovanouzáclonouvpolotměserýsoval stín,byltozřejměchlapecskřítekVítek.Rozkročenukazoval rozpaženýmarukamanalidivevanáchasmálsejakonareklaměna mýdlo.
„Koupelna,“usmálse pan Kopfrkinglna Lakmé,Zinu aMiliho, „starélázně.Očjetanašekoupelnavtomnašembytěnádhernější.
Tanašekrásnálíbeznákoupelnasezrcadlem,vanou,ventilátorem amotýlemnazdi,“usmálse.
„JsmevlázníchNaFrantiškupoblíždomkurasa,“ráčkovala rychlemajitelka,„chodísemhosti,abyměličistétěloakvetlajejich krása.Tenhlečlověk,toje,“ukázalanamladíkazahlavouženy v kádi,„paknecht, lazebník a zuvač,jetakéholič, ranhojič a městskýtrubač.Jehodědbylsvícník,lilsvícezvoskualoje,pakvzal botykordovanskéašeldoboje,jehootecbylšlejfíř,cobrousí, dělaltéžhrnceaměldlouhéfousy.Taženavjupici,zástěře,fěrtochuseškopkemjehlídačkašatů,utěračka,pomáhačkaaslužka, bývalakdysitaké leckteréhonávštěvníkadružka.Taženavkádije cho ,kteráuteklamužibradýřiajednouzatostálanarynkuvpranýři,te sešlechtívláznivestrachuabázni.Atuhlevtěchvanách jsteužnašehoneš astnéhopísařea pohodnéhopoznali, cok moruumedikasedoznali.Te sekoupouvrůžovévodě,kamforu aoctuanicneš astnícineprosíobývaloupoctu.A kdo jetotuhle v okněa všechnovidí? Světlo,“křiklamajitelka, a když světloozářilohochazasí kovanouzáclonou,kterýrozkročenukazovalna lidivevanáchasmálse,uklonilasehluboceařekla:„Tojenáš skřítek,nejlepšízlidí.Tvářúsměvemkřivíajejakživý.Rádby neš astnýmpomohl, dobrý, kdybynebyltak chudý.Ate ,dámy, páni,vizte,jaksekrutýživotkoncichýlí,nebživotjejakbýlí.Za mnoustále,račtedále.Tma,“tleskla.Výjevvláznisepotopildo tmy,vzadunaprknechseozvalyrychléskoky,kroky…avšichni prošlidalšímzávěsem.
Ocitlisevúplnétmě,aletrvalotojenchvilku.
Zestropuvyrazilosvětlo,několikženvhloučkudivákůvykřiklo,návštěvnicespéremnakloboukukřikla„hrůza“,panKopfrkingl sesmutnýmúsměvemstisklLakméatrochusepootočilpoZině aMilim.Předdiváky,obehnánčernýmsí kovanýmpozadím, visel oběšenýpohodnýnaskobě. Mělčernou kapuciakutnu,svěšené ruceanohy,tvářžlutou,vyplazenýjazykavypoukléoči,provaz, naněmžvisel,ses nímmírnětočil.
„Ano,“křiklamajitelkaablýsklaprstenynaruce,„oběsilsenáš neš astnýpohodný,nebpřivšíhrůze,strachuzmorutobylčlověk
rozhodný.Nechtěl,by setrápil, týral,nakazil dále,svůj život radši u alnenadále,jehotělotadynatéskoběmrtvévisíaužnikdona světěhonevzkřísí.“
„Jakoživej,“vzrušenětřáslahlavounávštěvnicespérem, kterésechvělo,„jakoživej“atlustývzdychlavzteklezavrčel: „Mrtvej,ty!Jeoběšenej,slyšelasto. Jsmevpanoptiku,jeto zvosku.“
„Sejmuliho,“ ráčkovala majitelkarychle,„zaměstemnakrchověsvatéhoRochaveveřejnémmorovémhrobězakopaliahrob vápnemprotinákazepolévali.Světlo,“křikla, asvětloosvětlilona pozadísí kovanétmychlapce,kterýtamstálvčepici,blůzeanohavicích,zprofilu,sjednounohouvykročenou,jakobynastupoval pochod,avrucedrželtyčskřížkem,vypadaljakozreklamyna dobrouobuvnebogatě.„Nášmilýskřítekpohřbívá,“řeklamajitelkaahluboceseuklonila,„jevobličejicelýsmutný,červený arudý,chcepomoctchudákům,alekdyžchudákjesámtakchudý, nemůžesianihrátazaskotačitjakovašedítka,proněhonatom božímsvětěnekvetoukvítka,nemáaniboty…Dámy,páni,dále račtejíti, abysteviděli,cozmůžesmrtižití…“a majitelkapopošla kdalšímuzávěsu,oběšenecahoch zmizeli vetmě,kdesivzaduna prknechseozvalyrychléskoky,kroky…akzávěsupopošliidiváci aženas péremzvolala, otáčejíc sekhloučku:
„Cozmůžesmrtižití,tobudeněcoještěhroznějšího,jáse třesu.Cojetovždyckyslyšetvzadu,kdyžjetma,zatenrámus? Jakobytamněkdoskákal.Prosímtě,“řeklatlustémusholí,„spadnetitentvůjklobouk.“
„Nemluv,sešblázen,“osopilsenanitlustý,„děláš,jakobys bylavnějakýkatovně,kdobytamskákal,sešvpanoptiku!No,“ houklnani,„kdobytamvzadunaprknechskákal,totadyje všechnozvosku.Lez…“strčildoníapoupravilsitvrdýklobouk. Ocitlisevnovépřihrádce.
Bylatonějakáchodba,síňčisklepsdveřmisesí kovanou záclonou,nazemibylydlažky,stálytamčernéstolyatruhlyamezi nimi…mezinimistálbledýzpitvořenýpísařvkloboukusdlouhým péremavysokýchbotách, vrukousvíralnějakoutyčnebohůlavší
siloujinapřahovalnamenšídívku,kteráklesalanajednokoleno azoufalesikrylahlavuatvář.
„Tojsemvěděla,márnice,“vyjeklanávštěvniceapéronakloboukusejízachvělo,atlustýsholízuřivězatřáslhlavouastrčil doní.
„Čertajsivěděla,“zasípalvztekle,„sešblbá.Tonenímárnice, tojepanoptikum,jetotuzvosku.Říkámtitopostéaužnaposled. Koukeja netlachej,nebo…“pozdvihlhůl.
„Poznávátepísaře,“ráčkovalamajitelkarychleaprstenyna ruceakoráleináušnicesejíleskly,„jetoknevíře,conedokáže anizvíře.Neš astnýpísařjerozkročený,držítyč,chceděvčeubíti, abynešířilamoramohlaklidněumříti.Abynebylapomocnice áblaanepoutaljizlýduch,alejejídobrouduširadšivzaldoráje pánbůh.Podařísepísařijehodílo,nebojevosuduNadi,dívky,žíti?
Jistě,dobrédámy,páni,chcetepronašechudákyzdraví,radost, kvítí.Aprotoa sezjevínášš astnýdobrýskřítek,jmenujese Vítek…světlo,“tlesklakomediantkadodlaníahluboceseuklonila, „taksvětlo…“křiklaznovu,nebo byloslyšetjencvaknutí,ale světlosenerozsvítilo,pakvšakpřece,uklonilaseznovuhluboce apředdivákysezasí kovanouzáclonoudveříobjevilhoch.Snakloněnouhlavoualehce pokrčenounohou,unížleželnějakýdětskýbalón,sešibalskyusmíval,jednourukouhrozilpísaři,vdruhé drželpestřezmalovanoumisku,vypadaljakzbarevnéreklamy z hračkářskéhokrámu.
„Vážení,vážené,vidělijstekrutéránymoru,černousmrtvPraze1680čilivelkéumírání,“ ráčkovala majitelka, „těla hroznéskonávání.Couvidítedál,jsoukostizkrchovasvatéhoRocha,kde smrtnamorovýchneš astnícíchsekochá.Aledřívnežkostiuvidíte,jistěbudeterádi,kdyžVítekzachráníživotmiléNadi.Vážení, vážené,te přijdevrcholdíla,objevísedobrávílaazázrakemmoci zbavískřítkazlémoci.Oživí našeho skřítka,figurínuzvosku,je to chudákchudá,nemůžesianihrátaskotačitjakovašedítka,na světěmájenbíduanekvetoumukvítka,nemáaniboty…uvidíte š astnouživou sošku,kdyžmunanašechudákyzmorupřispějete trošku,nebo slovutnéaslovutníjsoulidéšlechetní…“Akome-
diantkapřistoupilakchlapci,vztáhlanadnímrucesprstenyakřikla: „Čárymáry,nebu divý,milýVítku,staňseživý.Poprosnaše miléhostyvlídnéopenízekpronašesmutnébídné. Poprosopenízek nakabáteka botičky,hosti jistěvlídněráčídáti,abystaké ty simohnasluníčkuhrátiaseradovati,“akomediantka sehluboce uklonilaadotklaseprstemchlapcovyčepiceapakněkolikžen vhloučkudivákůvykřiklo.Voskováfigurkahochazamrkalaočima, zahýbalaústy,pohnulaseaoživla.Súklonouaúsměvemnastavil hochbarevnoumisku…
„Vždy tonenípanoptikum,“křiklanávštěvnicespéremna tlustéhosholíachytilasezakorále,„cosmlel,žejetovšechno zvosku.Vždy koukni,žesehejbe,cotomášvmozku.Bože,on mámíč, jájsemztohocelápryč…“
Tlustýzachroptěla náhlezdvihlhůl, návštěvnicevykřikla,chytilasezakorálea zaklobouk spérem aprchalazávěsem.
„Asisezbláznila,“řeklmužomluvněostatním,plnvzteku,„je blbá.Tohlemidělápořád.Užs níradšinikamnejdu.“
Komediantkarychlepoděkovalahostůmzapříspěvek,přálajim š astnoucestuaodsunulazávěs,abymohlidoposledníohrádky, kdenapozadíčernéhopapírustáloněkolikbídnýchlidskýchkoster anazemileželyzpřetrhanékorálea péro.
„Cosetépanístalo?“vyhrklMili,„onautekla?“
„Utekla,“řeklpanKopfrkinglsesmutnýmpohledemnakostry, „asitobylproniotřes.“
„Tenchlapecskřítek jetuzaměstnaný?“zeptalseMili.
„Jetoasivnuktépanímajitelky,“kývlpanKopfrkingl.
„Chudákžena,“řeklpanKopfrkingl,kdyžvyšlizestanudosvěžíhonedělníhoodpoledne,atrochuseotočil,předstanemstáltlustý sholí,kloboukdrželvruceakapesníkemsivztekleotíralčelo, „chudákžena,alesnadtonebudevážné.Vždy tobylojenpanoptikum,jentakovápou ováatrakce,dnešnívědajiztohodostane. Stačiloby,abysenanipodívalnášdobrýlidumilzdomudoktor Bettelheim,abylabyzachráněna.Vidělajsi,drahá,někdyordinaci doktoraBettelheima?“usmálsenaLakmé,„mětamjednoupozval. Mánazdikrásnýstarýobraz, aletonic…Jetovskutkuděsné, co
tenkráttilidézkusili.Protimorubylibezmocní,byltostředověk.“
„Středověk,Romane,“řeklaLakmé,kdyžvykročilidoulice, „dneslidézkusítaké.Dřívetrpělimorem,dneszaseněčímjiným.“
„Ano,“kývlpan Kopfrkingl,„dnestrpíhladem,bídou,vykořisováním,různýmpronásledovánímanovýminemocemi,které tenkrátneznali,třebaleprou.Kdyžsiznovuvzpomenunapana Strausseneboinaněkterélidi odnás,“panKopfrkinglpohlédl kzemi,„jaktrpkýživotmnozíprožilineboprožívají.Jesicepravda, ževšechnytystrastijsoudočasné,jednouseznichkaždýosvobodí,vytrhne,převtělí… vždy ti,cotenkrátzemřeli namor…“ pan Kopfrkinglpohlédldovýkladujakésirůžovécukrárny,kterouprávěmíjeli,„vždy tiseztohoutrpenídostalitaké,jsouuždávno mrtví,proměnění,alecojetoplatné!Tobudejednou.Onojde oto,abystrastíbyloconejméněužte ,dokudkaždýprávěžije tentosvůjjedenvlastníživot.Jeto přesnětak,jakotompíše naše krásnáknihaoTibetu.“Pak řekl:
„Vestředověkupohřbívalimrtvédoveřejnýchhrobů,tomyslilidospolečných,asypalijevápnem,abysenákazanešířila!Oč moudřejšíbybylo,kdybyjebylispalovali.Nákazabybylavyloučena azmučenátělaubohýchbyseproměnilav popelmnohemdřív… Jakjsemš asten,drahá,“usmálsepanKopfrkinglnaLakmé,„že vámmohudopřátaspoňlepšíbydlení,nežmělitenkrát,aspoňtu předsíň,obývacípokojsklavírem,jídelnusrádiem,koupelnu, kdyžužnicjiného,no,snadseitodalšíte trochuzměnístím dobrýmpanemStraussem.Podzáminkoumudámzprovizepolovic.“PanKopfrkinglsevlídněusmálnaZinu,kterášlapojejich boku,apakseještěohlédlpoMilivoji,kterýte šelvelkýkusza nimi, zdržel seasi u nějakéhovýkladu, snadu térůžovécukrárny, kolemnížpředchvílípřešli.PanKopfrkinglsezastavil,iLakmé aZinasezastavily,abynaMilihopočkali,akdyžknimMilikonečně došel,panKopfrkinglřekl:
„Takco,Mili,codělásynovecpanadoktoraBettelheimaJan? AcoVojtíkPrachařůzetřetíhopatra?Co?“zeptalsevlídně,aaniž slyšelMilihoodpově , řekl:
„Nezůstávejtak pozadu,Mili,pospěšsi.“